Bezejmenná stránka: Literárium

Jarní zdání

 

Někde nahoře na svahu se ozval praskot. Květinová víla, procházející se sem a tam po suché větvi v podzimních bouřích padlého stromu, se po zvuku ohlédla. Podjela jí přitom noha, protože větev byla suchá jen zevnitř. Zvenčí ji kryla tenká vrstvička ledu (před úplňkem se oteplilo, poté si Zima vzala počasí zpátky), posypaná sněhem (předvčerejší noc). Protože byla vybavena křídly a nerozpakovala se je použít, bylo pro vílu uklouznutí jen drobným, nic neznamenajícím škobrtnutím.

Ne tak pro někoho, kdo provedl stejný a stejně nečekaný akrobatický úkon tam nahoře. Mínus křídla.

Po svahu se zřítila malá lavina. Dolů to nebylo daleko a sněhu taková vrstva, aby se stala větší a ještě větší, a pohltila celé údolí. Popravdě ji bez potíží zastavily dvouleté smrčky, rostoucí na břehu zamrzlého lesního potůčku; byla to jen romantická představa tak trochu se nudící víly (která se jmenovala Žabinka a jejíž přítomnost v této roční době jistě přijde na pořad jednání). Kdyby poletovala ve vysokých horách, a ne v lehce zvlněné nížině jižních Krákor, jistě by nějakou zkázonosnou záplavu sněhu viděla. Takhle se musela spokojit – s čím že to?

Zatoužila zkontrolovat, co vlastně spadlo. Neměla nic jiného na práci, nic ji nehonilo a nikdo po ní nic nechtěl. Užívala si prázdného tichého místa, na které před několika dny cestou k Insule narazila, a báječně se nudila. Ten les se prostě jí líbil, takovým tím neuchopitelným způsobem, kdy netušíme proč na nás to či ono tak příjemně působí, a i když jsme od přírody zvědaví, pro jednou si šťouravé otázky odpustíme a necháme se prostě potěšit. Voněly v něm houby a pořád ještě rozléhalo ono prazvláštní ticho zimního klidu.

Možná je v létě plný lesních panen, řekla si. Tančí v ranní mlze, hraje jim k tomu vítr na rákosí. Nebo tu rostou celé plantáže čarovného kvítí. Rozhodně tu něco nadpřirozeného bývalo. Ne teď. Nemálo kouzelných tvorů jsou bytosti sezónní. Sotva se příroda zbaví podzimního listí, zmizí i ony, podobně jako odchází jejich vládcové, odpovědní za koloběh roku. Žabinka tohle dobře věděla. A taky to pustila z hlavy. Léto bylo pryč, jaro ještě nepřicházelo. Teď ji zajímalo dění zimní. Nekouzelné.

Hromada sněhu se pohnula. Víla zatajila dech. Vylézt mohlo cokoliv.

Vysypal se docela obyčejný kluk. Žabinka neměla odhad na lidský věk. prakticky nestárnoucí nadpřirozené bytosti mívají potíže už s pochopením vývoje organismu jako takového, natožpak s určováním konkrétního stáří na základě v čase se rychle měnících rysů. Tipla ho tak na osm devět let, ale i kdyby se o nějaký ten rok spletla, stejně nemělo dítě v téhle roční době v těchto místech co pohledávat.

„Někdo tě honí?“

„Med-medvěd,“ škytl.

„Kde?“ vyděsila se víla. Kluk se oklepal, teprve potom se rozhlédl. Nelekl se, když uviděl malé stvořeníčko, vznášející se nad jeho hlavou.

„Někde tam,“ mávl za Žabinčina záda. Až když se polekaně otočila, došlo jí, že se přivalil z opačné strany. Zamračila se, aby dodala tváři i otázce na vážnosti.

„Proč jsi tedy spadl z té stráně?“

„Moc jsem chvátal,“ přiznal kluk. Hned nato taky přidal své jméno. David. Prostřední David, to proto, že se v jejich vesnici narodilo mimino, kterému dali jeho rodiče stejné jméno.

Další otázka byla nasnadě.

„Kvůli Gabrielovi. On se vypravil se na největšího medvěda, co tady žije.“

„Trochu brzo, ne? Medvědi snad v zimě spí,“ podivila se Žabinka.

Jako květinové víly, přidala v duchu. Ztrácíme se z nudného světa bez barev někam pryč. Samy nevíme kam, protože když otevřeme oči, jsme zpátky na své louce. Mezitím není nic.

Prostřední David, který se mezitím zbavil sněhu, místo odpovědi pokukoval stranou, jak už už čekal pozdrav na rozloučenou, aby mohl pokračovat svým směrem. Ač k tomu neměla předpoklady (o rozměrech nemluvíme, protože k těm opravdu rozumné bytosti opravdu nepřihlížejí) cítila se Žabinka v tu chvíli dospělou autoritou, která sice může projevit trochu shovívavosti, ale jinak musí tvrdě stát na pozici zkušené vychovatelky. Nedovolit nedospělému rošťákovi hazardovat se svým zdravím. Proto se – s rukama v bok, což je podvědomý postoj, zaujímaný jednak pro větší stabilitu, jednak proto, aby káraný nepoznal z třasu rukou, že si nejsme tak jistí, jak se snažíme vypadat – zeptala hlasem trochu ostřejším, co si myslí, že dělá. Proč se v botách plných sněhu, a tudíž s naprostou jistotou večerní horečky z nachlazení a bůhvíčeho ještě, plíží za lovcem.

„Já nejdu za ním. Chci být před ním.“

Chtěla klukovi vynadat za nesmyslnou zvědavost (určitě touží z první ruky sledovat epický západ odvážného muže s krvežíznivou šelmou, aby se tím pak mohl chlubit) a přidat patřičné objasnění hlouposti takového počínání, protože ji nedávno kdosi poučil o zásadní důležitosti srozumitelného vysvětlení zákazů a příkazů. David, který nějak vycítil, že drobné létající stvořeníčko je přece jen na jeho straně, ji nepustil ke slovu. Radostí, že se může svěřit, ze sebe rychle vysypal všechno.

Nic z toho se Žabince ale vůbec nelíbilo.

Jak se stát tím nejlepším a nejvyhlášenějším lovcem? Strávíte léta v lese, naučíte se číst ve stopách a vůních, poznáte zvyky divoké zvěře. Nasloucháte zkušeným starcům (a jejich rady a zkušenosti ověřujete a porovnáváte se svými). Spolehlivě zásobujete okolí zvěřinou i v časech nouze. Nestydí se k vám zajít pro radu ani dospělí muži ze sousední vesnice.

Nebo zvolíte vhodnou trofej. Kapitálního jelena. Divočáka s klektáky velikosti klů menšího slona. A pro jistotu přiberete partu anonymních posluhů, honců a loveckých průvodců, kteří vám ozdobu salónu dopraví až pod nos. A vyberete si takové místo a takový čas, v němž je jinak rovnocenný protivník naprosto bezmocný.

Například obrovský medvěd, pohroužený do zimního spánku. Předložky, zabírající půl místnosti, s hlavou, na niž se dá bezpečně usadit, se už nikdo neptá, jak vyrovnaným bojem její poslední zápas byl.

„Jak víš, že tohle chce udělat?“ zeptala se Žabinka.

„Poslouchal jsem z půdy,“ přiznal David. „A taky vím, že mu to udělali schválně.“

„Tomu medvědovi?“

„Gabrielovi. Oběma.“

Nechápala. Přiznala se – a dostala další kapitolu historky.

Kandidát na titul udatného lovce byl Davidův starší už dospělý bratr. Šikovný v hospodářství. Pracovitý. Ochotný.

Hloupý. To není součást předchozího hodnocení. Jen další díl osobnosti. A ještě špatně řečený. To správné slovo zní naivní.

Gabriel chtěl být něčím jiným. Někým lepším. Nebo se chtěl před někým konkrétním vytáhnout.

Dávejte si pozor, komu se svěřujete se svými sny. Potměšilí kamarádi vám snadno namluví, že od pluhu vás nejlépe vytáhne hrdinský čin. Ukázka síly. A kamarádům se přece věří.

Velký medvěd, kterému jdou raději z cesty, to by byla sláva.

„Taky mu jeden takovej poradil, že když spí, tak to bude jednodušší. Myslel jsem, že se mu brácha vysměje, jenže on na to: to je fakticky bezva nápad. Taková pitomost!“

„Proč jsi mu to nevysvětlil doma?“

„Když on vidí jen toho ohromnýho medvěda, co se ani nedotkl našich ovcí a všichni se ho bojí jen že je velkej.“

Ve víle vzklíčilo jisté podezření.

„Komu vlastně fandíš?“

Rozhodil ruce.

Víla naklonila hlavu na stranu v němém dotazu.

„Prostě to není fér,“ shrnul kluk a popotáhl. „Ani tak, ani tak.“

Žabinka se vznesla. Sama od sebe, jak ji ovládla síla té čisté spravedlnosti.

„Co chceš dělat?“

„Myslel jsem, že toho medvěda nějak probudím. Když bude vzhůru, Gabriel si na něj netroufne.“

„Jenže když ho probudíš, tak roztrhá tebe.“

„Třeba uteču.“

Neznělo to příliš jistě.

Zahleděl se mezi stromy. I tohle gesto bylo Žabince srozumitelné. Nemohla se jen rozhodnout, zda kluka zdržet, než ho přesvědčí o nesmyslnosti i jeho nápadu, nebo pustit dál. Samozřejmě s jejím doprovodem, který vydá nejméně za jednoho (a půl) velkého dospělého. Nemusela uvažovat dlouho. Nikdy to nedělala.

„On vstal ještě za tmy,“ řekl David tiše. „A měl svou práci hotovou. Ani jsem nevěděl, že už šel.“

„A nebude tedy už u toho doupěte?“

Kluk zavrtěl hlavou.

„Já znám zkratku,“ prohlásil sebevědomě. „To pak nevadí, že vyrazil dřív. Musí se sice přes rokli, ale to zvládnu jakoby nic.“

„Tak na co čekáme?“

David vedl. Žabinka letěla u jeho ramene. Nijak ji to nevyčerpávalo, chůze zasněženým lesem je únavná pro chodce, ne pro tvory létající. Kořeny velkých stromů, podzimními větry shozené větve, šišky i ledem pokryté kameny, všechno se nohám stavělo do cesty. Kluk přesto kráčel odhodlaně vpřed. Měl svůj cíl a měl společnici, což mu rozhodně přidalo na odvaze i náladě.

Sotva si setřel z tváře a shodil z ramen náklad mokrého sněhu, kterým ho naložila větev, do které ve chvatu strčil, už se ptal.

„Ty bys neuměla vzbudit medvěda?“

Žabinčina povaha opět vyhrála sprint nad úvahou.

„Jasně!“

„Fakticky?“

„Teda, kdyby to bylo v létě,“ dodala rychle. O zimním spánku věděla jen tolik, že ne všechna zvířata, jimž se přisuzuje, skutečně tvrdě spí. Měla podezření, že to platí i medvědy. A jistotu, že v takovém případě je pobyt v blízkosti odpočívající šelmy hloupost prvního řádu. Nikdo není dvakrát dobře naložený, když ho vytrhnou ze snu, má hlad a venku je chladněji, než čekal. Několik metráků rozmrzelé živé váhy je pak argument na straně PROTI zcela zásadní.

„Já jsem spíš přes kytky,“ přiznala. Nerada.

Počkala, až se kluk zvedne ze sněhové návěje, do níž sjel po zadku, když mu podjely nohy.

„Mohla bych uspat jeho.“

„Paráda,“ zajásal David. Zakopl o sněhem krytou suchou větev. Pod korunami byla Zima stále pevně u moci.

„Kdyby kvetly ty správné rostliny,“ přidala víla. Předjaří pro ni znamenalo prakticky absolutní vyčerpání všech zásob kouzelného pylu. Tahle jednoduchá luční magie sice nebyla jediná, s níž mohla počítat, byla ale obvykle hned po ruce. Ostatní kouzla vyžadovala větší přípravu. Na nic velkého se necítila ani v plné síle sebe samé i sezóny; ne snad proto, že by si nevěřila, jen se snažila vyhnout nečekaným následkům, které vysoká magie mívá.

Jak tak zavrhovala jednu po druhé možnosti, jejichž pomocí by rychle dosáhli aspoň uspokojivého výsledku, minula málem Žabinka další potíž.

Zpomalovali. Nejdřív si toho ve svém zaujetí kouzelnou inventurou nevšimla. Teprve když se potřetí musela krátkým kruhem vrátit k rameni svého dočasného společníka, uvědomila si, že překotně spěchajícímu Davidovi dochází dech. Chytal se za bok, jak ho píchalo pod žebry. I Žabinku začínala bolet křídla. Zavelela k přestávce. Kluk se rozhlédl, potom unaveně kývl. Došli k rokli, což znamenalo, jak řekl, že už jsou docela blízko. Dřepl na trouchnivějící kmen, jednou rukou se chytil pahýlu větve. Stáhl si z hlavy vlněnou čepici a ukázal tak světu ohnivou kštici.

Nemáme ani to zatracené Slunce, povzdychla si Žabinka. A zrovna teď by se nějaké kouzlo s teplem hodilo. Šedým mračným závěsem zatažená obloha ale takové nedovolila.

Přistála vedle Davida. Složila křídla, podobný suchým dubovým lístkům, a pomalu se procházela. Prošlapávala se sněhovou krustou v pravidelném rytmu, aby podpořila myšlenkové pochody.

Nápadů měla hodně, což o to, všechny ale končily spojkou ale. Musela zamítnout průzkum z výšky (jehličí neopadává, není vidět na zem) a následné otravování svátečního lovce hloupými dotazy. S lítostí zahodila představu kouzelné iluze. Nešlo jen o to, kde tak rychle sehnat nějakého zajíce, kterého by poslala proti Gabrielovi a zajistila, aby místo chlupatého zvířátka viděl dračí obludu. K tomu by musela aspoň trošku do jeho hlavy. Vědět, čeho se bojí, co má rád. Mohl by toho ušáka třeba vidět obloženého pečenými bramborami a přidat.

Zamyšleně rozhrabávala sníh špičkou vysoké boty. Ušili je na podzim skřítkové, pod příslibem, že se nezastaví ani v zimě, aby dorazila co nejdál. Od nich.

Když se pod ní kmen náhle zahoupal, leknutím vyskočila (když jste vybavení funkčními křídly můžete pohotově přejít do ladného obratu vzdušné akrobacie, takže aspoň nevypadáte jako vyplašené trdlo). Příčinu náhlého pohybu mrtvého dřeva poznala hned. David vyskočil taky, zvedl se prudce na nohy, zalapal po dechu, a natáhl ruku.

„Je tamhle!“

Sledovala prst, který se proklubal z vlněné rukavice na čerstvé povětří. Ukazoval přes rokli. Nemusela se ptát, ale stejně to udělala.

„Gabriel? Neříkal jsi něco o zkratce?“

„Jo. Neměl tu ještě být.“

Unavený kluk teď vypadal ještě vyčerpaněji. Zoufal si. V prvním okamžiku chtěl nejspíš padnout na zem a rozbrečet se. Ale síla, která ho dostala až sem, zdaleka vyčerpaná nebyla. Sevřel pevně rty, chvíli funěl, jak se hlubokým dýcháním uklidňoval – a potom se narovnal.

„Musíme ho zastavit.“

Nebylo tu nic, co by zastavilo jeho. A jak Žabinka při pohledu na Davida pocítila, ani ji.

Jedině čas.

Neměli ho moc a teď se ještě zkrátil. To, že David věděl mnohem lépe, kde přesně medvědí doupě hledat, se postavilo proti němu. Uháněl rovnou k cíli, měl ke zvířeti blíž, jenže mnohem neprostupnějším terénem.  Rokli, která les dělila, chtěl zdolat prostě a jednoduše přes strmý kopec. Gabriel se nechal lesem vést. Schůdnějšími cestičkami mezi stromy, mělkým údolím lesního potoka. I on věděl kudy jít; nebyl tak dospělý, aby si nepamatoval, kde jako kluk prolézal roští.

Nejenom starší sourozenci podceňují ty mladší. I v opačném směru je to stejné. Podle Davida měl Gabriel jít velkým obloukem, držet se vzdálené cesty, jíž projíždějí les obchodníci, protože dospělí přece nevědí, že nejlepší je přeskočit potok za vsí, přeběhnout přes pole, skrz maliní mezi stromy a pak rovnou za nosem. Gabriel se cest skutečně víceméně držel, jenže hlavně proto, že vlekl sáně. Nejspíš naložené hromadou zbraní. Kráčel jistě, táhl náklad pevnou rukou. Na sobě, pokud mohla na tu dálku odhadnout, zabalený do silného kožichu, na hlavě naraženou huňatou čepici. Žabinka se ohlédla po Davidovi. Kluk nešťastně kývl.

„Nestihneme to.“

Zkusil vykřiknout, ale z hrdla mu vyšlo jen krákorání. Vzdálený chodec nevzrušeně pokračoval dál. Vzdaloval se, když ale Žabinka mrkla po Davidovi, poznala ze zoufalého výrazu jeho tváře, že špatným směrem.  

Tím správným.

Žádný velký náskok. Ale pořád to náskok byl. I kdyby ho přece jen předběhli a přivedli šelmu k vědomí, nezbylo by dost času k tomu, aby medvěd vylezl z doupěte a přiměl tak Gabriela k rychlé změně plánu. Postavili by ho vlastně proti nevrlému zvířeti, což by lov velmi rychle ukončilo. Nejspíš nejen lov.

Žabinka rychle odhadla vzdálenost a vlastní síly.

Možná by stačila doletět až k velkému muži. Pro ni nepředstavovala rokle žádnou překážku. Jenže pokud ji bude ignorovat – a to by dost dobře mohl udělat – promarní poslední čas, který jim zbyl. Musí něco udělat hned teď. A nemá jak.

Ta zatracená zima. Květinové víly vědí, proč se jí vyhýbají. Kdyby měla k dispozici živé rostliny, mohla by si Žabinka vypůjčit jejich energii. Neměla nic, jaro bylo sice na dosah, připravené odškrtnout v kalendáři příchod, ale pořád dost daleko. Všechno, co by mohla použít, spalo.

Zase ten čas. Potřebovala ho. Dokázala by se připravit. Ne v zimě.   Ani ne proto, že neměla pro ruce oblíbená kouzla ani oblíbené společníky. Už vůbec jí nevadil chlad.

Prostě netušila jak.

Den. Co den, nebylo by ani poledne, než by něco vymyslela. Obhlédla by si prostředí. Nacvičila motivační (nebo raději demotivační) proslov. Vyrobila falešné ukazatele (nápadů měla pořád dost).

Sehnala nějakou pomoc.

Poslední myšlenka ji bůhvíproč neutekla z hlavy.

„Ten medvědí brloh je někde tady poblíž?“ zeptala se. Mohla by zvíře před lovcem schovat, kdyby... jí někdo pomohl. Proč?

„Hned tamhle za tím kopcem. Já o něm vím. Měl už jsem tam být.“

Teď už se vážně rozbrečel.

Sledovala, jak do sněhu padla první slza.

Takhle nějak to začíná. Jen ty kapky nejsou slané. Padají z horních větví, stékají po větvičkách, vpíjejí se do země...

Není pravda, že nejlepší nápady přicházejí v největším stresu. Právě naopak. Ale někdy to přece jen vyjde.

Věděla, co udělat.

Zvíře na dálku probudit neumí. Ale fauna není jediná za nízkých teplot odpočívající příroda. Les je příroda a příroda je svět květinových víl.

Cítila přece kouzla.

Na jaře by to bylo mnohem jednodušší. Ačkoliv nebyla v lesním prostředí doma, přece jen na svých cestách spoustu věcí pochytila. Neměla už problém poznat kudy prochází hejkal nebo najít strom, patřící dryádě. Spící příroda je ale zrádná. Zvuky jsou slyšet z velké dálky. Kouzelné stopy taky. Nebyla si jistá – a právě to Žabince napovědělo.

Někde tu byl. Bludný kořen.

Spal. Zima si vystačí sama, bez potměšilých kouzelných rostlin.

„Odhrabej sníh!“ poručila.

Kluk se na nic neptal. Bylo mu právě tolik, aby pro něho kouzelná bytost představovala tu nejvyšší autoritu. Popotahoval, ale ze všech sil se pustil do čištění. Víla slétla na tmavou lesní půdu. Studila. Neměla by, ale jaro přece jen bylo blízko a sníh občas tu a tam povolil, smáčel hlínu pod sebou a v noci znovu zmrzl. Sehnula se, opřela rukama o zem. Napadlo ji, že v téhle pozici nejspíš nevypadá zrovna důstojně, s pozadím vystrčeným k nebi. Vlasy jí padly přes obličej.

Necítila nic. Potměšilé strašidlo, které rádo plete lidem cestu, se skrývalo o pořádný kus dál. Žabinčino vědomí k němu nedosáhlo.

Byl to opravdu dobrý nápad, zoufala si víla. Kdybych věděla, kam popolétnout, ještě bych to stihla. Gabrielovi chybí obejít kopec. Vyhnout se nízkým pichlavým mladým smrčkům, které houfně zarůstají paseku. Kdybych se dokázala rozdvojit, abych mohla na víc stran. Roztrojit. Roz... Na víc stran?

Podhoubí! Potřebovala tu spletitou síť podzemních vláken, která dozajista prorůstá celým lesem. Jedno navazující na druhé.

Nebylo to daleko odtud, kde přece cítila ve vzduchu nezaměnitelnou vůni hub. Je tu. Připravené se také probudit. Až přijde jaro.

Přivolat celé roční období by Žabinka nedokázala, ani kdyby se stala skutečnou vílou. Jenže ho v celé kráse a síle nepotřebovala. Stačilo jen trochu jara.

A vlastně ani to ne.

Rostliny přílišnou inteligencí neoplývají. Prakticky žádnou, což znamená, že neskočí na trik podomnímu obchodníkovi, protože nerozumí jeho vychloubání a neznámé věci jsou podezřelé, ale známé signály poslechnou, protože nad těmi se přece neuvažuje.

Žabinka inteligentní bytost byla. A uměla víc než předstírat naprostou nezbytnost nabízeného zboží. Sebrala všechnu kouzelnou moc, kterou v sobě našla.

Už je jaro! poslala do hlíny jásavou zprávu.

Vedle nohy se z hlíny vyplazil zelený hádek, orosil se lístky a bíle vykvetl.

Jsem dobrá, pochválila se za sasanku. Ale musím být ještě lepší.

Potom to ucítila. Kouzelnou moc. Potměšilou, neurčitou, roztěkanou.

Potřebuju tvoji pomoc.

Bludný kořen neváhal. Zimní odpočinek ho příjemně naladil.

Je tu lovec, vyslala Žabinka další krátkou zprávu. Věděla, že zabere. Sváteční lovci jsou oblíbenou kořistí bludných kořenů. Nejen, že se dobře dokáží ztratit sami a není třeba se příliš namáhat. Celý les je nijak zvlášť nemiluje.

Bubák se ani v nejmenším nepozastavil nad tím, jak se v jeho mysli tluče představa jara se zimní skutečností. Byl vzhůru, tak proč se nepustit do práce.

Zmást člověka v lese není problém ani za bílého dne.

Nejdřív pocítíte nejistotu.

Neměl jsem zahnout už tamhle u toho habru? Je to vůbec habr?

Pochyby. A nakonec jistotu.

Jistotu, že jste ztratili cestu, že rozhodně nepoznáváte žádný strom, skálu ani lesní boudu. Že určitě nejdete rovně. V té chvíli už je jakákoliv čarovná aktivita plýtváním silami. Už si vystačíte sami, bez přispění kouzelných bytostí.

Gabriel neminul ani deset stromů, když najednou zastavil. Rozhlédl se na všechny strany. Na první pohled odpočíval. Sledovali, jak si po chvíli nadhodil těžký oštěp na rameni. Jak zabral, až sáně poskočily.

A zahnul doprava, mezi dvě vysoké jedle. Po několika krocích zůstal znovu stát, opět se rozhlédl. Potřásl hlavou. Narovnal si čepici. A pokračoval mezi stromy směrem k vesnici.

Žabinka s Davidem ulehčeně vydechli. Unaveně, vyčerpaní rychlou chůzí i rychlým kouzlem. Ať si to oba představovali jinak, plán přece jen vyšel. Medvěd i lovec jsou v bezpečí. Zvíře spí, člověk ho jen tak nenajde. Snad by chtělo nějakou malou pojistku, pomyslela si víla, když koukala, jak Gabriel obkroužil velký suchý keř, rostoucí na pokraji podezřele rovné cesty. Není to snad zvířecí stezka, vedoucí k doupěti? Nepotřebujete vědět kde přesně jste, když víte, čím se řídit.

Nebyla.

Jen na ni Gabriel vkročil, klopýtl a z ničeho nic se nahnul na stranu.

Sníh zakrýval led lesního potůčku.

Led se pod těžkým mužem prolomil. Noha v něm zmizela do půl lýtka.

„Sakra!“

Hlasitá kletba dolehla až nim. David se Žabinkou se na sebe podívali. Polkli smích.

S jednou botou plnou vody se nejde dobře ani v létě. Lovec definitivně ztratil o lov zájem. Otočil se, nejspíš ho napadlo vrátit se po vlastních stopách, které ho bezpečně dovedou zpátky domů.

„Třeba se nám povede mu vysvětlit, jakou chtěl udělat hloupost. Až uschne,“ řekla Žabinka, když k nim přes rokli dolehla další hlasitá kletba. „Jdeme taky, ne?“

David horlivě zakýval hlavou.

Jak nejlépe, k tomu teď už měli času dost. Víc, než jen jedno usušení bot. Když se přiblížili k místu, na němž se s klukem potkala, ucítila Žabinka další vůni. Vlastně taky kouzelnou. Přinesl ji vánek, který se propletl mezi stromy. Byla v ní hlína, život, zelená barva, teplo.

Za krk jí spadla těžká ledová kapka a víla se podívala vzhůru.

Přicházelo skutečné jaro.

 

© 2021, napsáno 2021

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist