Pošli ptačí poštou

„A řekneme to úplně všem!“

Žabince bylo do breku. Představovala si těch několik dní víceméně stálého příjemného časně letního počasí jako ničím a nikým nerušený klid, který květinová víla, unavená toulkami světem, už nutně potřebovala. Polehávání ve stínu a vyhřívání se na sluníčku. Kolem jen uklidňující zvuky přírody. Ševelení listí ve větru, trylkující ptáčci, zurčící potůček.

Taky to tak vypadalo. Bohužel – to slovo muselo přijít – ne dlouho. Slunce ani potřetí nezapadlo, když bylo všechno úplně jinak.

Údolí vypadalo dokonale nudně. Velká mísa s pozvolnými svahy, uprostřed se klikatila řeka, oddělující od sebe malé světy dvou vesniček obklopených políčky, loukami a sady. Jihozápadní cíp zářil smaragdovou peřinou borovicového lesa, na východě se přes horizont přeléval prastarý shluk dubů a javorů.

Žabinka se tu nemínila usadit. Jen si odpočinout. Především od sebe. Ušla (metaforicky řečeno, obvykle raději na větší vzdálenosti létala) dlouhou cestu od sebestředné rozsévačky dobra k víceméně opatrné poradkyni. Životní zkušenost ovšem neznamená, že by se tu a tam nevrhla po hlavě do akce, nezvířila prach doslovný i řečený.

Tady to nehrozilo.

Při troše štěstí tu stráví několik líných dnů a pokojných nocí. Pustí z hlavy naprosto všechno, vyhne se každému, ať už člověku nebo kouzelné bytosti, kdo by se snad mohl dostat do nějakých potíží.

Jen tak, z čiré radosti, se prolétla s ptáky. Neřešila, že zatímco ona provádí promyšlené obraty pro pocit vzrušení a uspokojení, opeřence pohání reflexy. V tomhle ale žádný problém nebyl.

Úvodní chybu si často uvědomíme, až když je po všem.

Opeřenci ji zaregistrovali. Vyhodnotili jako neškodnou. Spokojeně to přijala, poplašeně poletující ptáci by atmosféře klidu nepřidali.

Jenže pak to přišlo.

Kouzelné bytosti, zvláště pokud je jejich existence svázána s určitým typem prostředí nebo živlem, bývají tvory nekouzelnými často jmenovány do rolí arbitrů. Aniž by se o tu roli nějak zvlášť ucházely. Všimla si několika nenápadně se na dosah zdržujících létavců. Když se pak kochala krajinou sedíc na široké větvi vzrostlé borovice, odhodlal se nejprve drozd a po něm konipas, následovaný brhlíkem. Očividně něco chtěli. Natočila hlavu do polohy Soustředěný posluchač, nadechla se – a potom zase splaskla.

Ne. Ať je to, co chce, ona za pár dní poletí dál. Musí vydržet. Slíbila si to.

Ptáci spustili. Pískali a cvrlikali jeden přes druhého, střídali se v krátkých směnách (aby nedocházelo k trapným setkáním zobák v zobák drobných dravců s drobnější kořistí) – a víla je statečně ignorovala. Něco jí jeden přes druhého říkali. Něco chtěli. Z jejich pohledu jistě podstatného. Nezjišťovala to.

Jediné, co pomalu a srozumitelně sdělila hřadující výstavě místní avifauny bylo kategorické: „Nemůžu za vás rozhodovat.“

Sbírka zobáků nejrůznějších tvarů a velikostí na okamžik zmlkla. Potom se rozpustila. Ptáci odlétli každý svým směrem, někdo potichu, jiný s hlasitým komentářem.

Neposlouchala je.

Stejně tak oni.

Vlastně se ani pořádně nedozvěděla, co se stalo. Jen rozhořčené krákání odtamtud a poplašené cvrlikání z druhé strany. Nejdřív se Žabinka lekla, že do blízkých hnízd vtrhlo komando lasiček, a potom ještě víc, když zjistila, že všechny ty kletby a stížnosti a nadávky míří na ni.

Je to tvoje vina. Můžeš za to. Mohla jsi udělat. Měla. Styď se.

Zkusmo zapátrala v paměti. Ne, byla si naprosto jistá tím, že opeřence slušně, leč zcela jasně odmítla.

„Já vám ale nic neslibovala!“

Odpovědělo jí uražené hlaholení.

Jeden ze špačků si pak vzal hlas. Poskočil před ostatní ptáky.

„Neřekla si nám, že to nemáme dělat!“

Jasně. Potřebovali někoho, na nějž by mohli svou vinu hodit. Chtěla nad tím jen mávnout rukou, dobře věděla, že taková rozčarování jsou sice běžná, ale naštěstí taky prchavá, jenže ptáci, jejichž rozhodovací procesy byly, snad díky rychlejšímu metabolismu, bleskové, už měli jasno.

„Je to tvoje chyba!“ zaznělo znovu v různých tóninách. „A řekneme to úplně všem.“

Ptačí shromáždění se souhlasně rozeřvalo.

„Já přece...“

Bránit se nemělo smysl. Žabinka si zakryla uši, zavřela oči. Zašumění mnoha křídel prozradilo, že nesourodé hejno se rozlétlo na všechny strany. Aby souznělo v jednom. Cvrlikání se neslo celým údolím. Jako velmi hlasitou poštu ho předával jeden drobný opeřenec dalšímu. Slyšela své jméno, slyšela pohrdání a pomluvy, slyšela: pošlete to dál.

Dostanou se všude. Rychle. A je jich tolik! Musí pryč.

Zamávala křídly.

Ne, letět ne!

Snesla se na zem. Skryla ve vysoké trávě. Plížila se mezi stonky, plnými pavučin a slimáků, nad hlavou pomstychtivý křik ptačí říše.

Všichni je uslyší. Zvířata, kouzelné bytosti.

Lidé...

Málem se vykulila rovnou u nohou dvou takových. Určitě by si jí všimli a určitě by se jí přinejmenším vysmáli. Pro začátek.

Kráčeli po cestě od můstku přes řeku. Zastavili, když se přes ně převalila vlna ptačí pošty.

„Co ti ptáci tak řvou?“ zeptal se jeden.

Chtěla se zavrtat do země. Teď to přijde. Vlastně ji ani spatřit nemusí, jen si vyslechnou, co ptáci roznášejí.

A pošlou to dál.

Nikdo není v šíření informací tak efektivní jako lidé. Umí psát, milují vyprávění. Představivost jim velí k historkám přidávat další a silnější podrobnosti. Nebude trvat dlouho, a Žabinka skončí v lidských příbězích jako hloupá zlá víla, která všechno zkazí. Budou se jí smát. Budou ji nenávidět.

Rozplakala se.

Kdyby aspoň nějakou vinu nesla. Mohla by se jí postavit. Pomluvy ale nezastaví nic a nikdo. Jakmile fáma dostane křídla, můžete se před ní jen schovat. Navěky.

Potom to uslyšela.

Věděla, že se do budoucna na nic takového nemůže spoléhat, že někdy si osud ještě přisadí, teď ale černočernou tmu na duši zahnalo jasné světlo krátké věty.

„Nevím. Copak jim někdo rozumí?“