Bezejmenná stránka: Historie > Padělatelé

Obr z Cardiffu

 

Obr z Cardiffu

William C. Newell potřeboval vykopat studnu. Hned vedle stodoly, aby byla k užitku. Najal si tedy Henryho Nicholse a Gideona Emmonse, oba pánové se pustili do hloubení, práce jim šla od ruky, ale šestnáctého října 1869 ji přerušili. Nenarazili na velký kámen, který začasto při takových pracích představuje značný problém. Našli něco, co sice zprvu vypadalo jako kámen, ale záhy se ukázalo spíše jako lidské tělo. Prastaré, žádná narychlo zahrabaná oběť loňské vraždy, ale slušně pohřbený člověk doby mnohem vzdálenější. A protože se Newellova farma nacházela v Cardiffu ve státě New York, bylo jasné, kým musel být.

„Je tu pohřbenej nějakej Indián.“

Zprvu to tak vypadalo. Ale když kopáči odhrabali hlínu, ke svému úžasu zjistili, že nalezli něco, co se vymykalo jejich představám. Dívali se na tři metry dlouhého zkamenělého muže.

Pan Newell okamžitě přerušil práce. Měl jasno, právě objevili obra z časů před potopou, jednoho z těch, o nichž vypráví bible. Pamatujete přece, kniha Genesis, kapitola šestá, verš čtvrtý: Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim.

Pánové souhlasili. A netrvalo dlouho, zpráva se roznesla po celém Cardiffu i okolí. Věřících i důvěřivců se sešlo opravdu mnoho. Kolikrát za život se člověku stane, že může na vlastní oči spatřit pozůstatky biblických dob? Pan Newell sice přišel o studnu, ale na vzniklou situaci zareagoval pohotově. Postavil nad dírou stan a jal se vybírat vstupné. Pětadvacet centů za osobu, no nekupte to. Koupili, proto šla po dvou dnech cena nahoru. Na padesát centů. Netrvalo dlouho a nálezu se (za slušných 37 500 dolarů) ujala společnost v čele s Davidem Hannumem. Ta pak přestěhovala obra z Cardiffu do Syracuse. A zisky rostly. I přes varovné hlasy archeologů, kteří se o objevu dozvěděli.

Vědci sice pochybovali ihned, ale vědcům nebývá veřejností nasloucháno. Sluchu nedošel ani podiv geologa nad nesmyslným výběrem místa budoucí studny. Lidé chtějí senzace. A senzace nemohla ujít podnikavému Phineasi T. Barnumovi. Známý mystifikátor si obra prohlédl a nabídl za něho šedesát tisíc. Bez ohledu na původ, o němž si stejně myslel své a který zakrátko vyplul na světlo světa.

Nešlo ani o dílo nadpřirozených sil, ani přírody. Dokonce ani o výtvor neznámého vtipálka, protože neznámým nezůstal. Brzy se ukázalo, že pod zemí se cardiffský obr neocitl před mnoha tisíci lety, ale před rokem. Ne všechny archeologické podvody vznikaly za účelem zisku. Některé vznikly – jako „boží náčrtky“, jež objevil nebohý profesor Beringer v osmnáctém století v Bambergu, coby žert, jiné se z žertu ve výnosný podnik proměnily. A to byl i případ cardiffského obra.

Vymyslel si ho Newellův newyorský strýc a výrobce doutníků George Hull. Tento ateista se dostal do sporu s fundamentálním cardiffským duchovním, který výše uvedený biblický citát bral doslova a Hull si usmyslel, že když už, tak kněze vyvede žertem.

V Iowě koupil velký kus sádrovce, (prý pro pomník Abrahama Lincolna), v Chicagu najal německého kameníka Edwarda Burghardta, který podle jeho pokynů vytesal postavu ležícího muže v pohřební poloze. Přidal patinu, (včetně pórů v kůži, vyrobených pletací jehlicí), obra zabalil a poslal synovci. To bylo v listopadu 1868 a Hulla stál celý žertík 2 600 dolarů. Ale co by pro legraci neobětoval. Newell zakopal budoucí nález do země a protože doprava velké bedny vzbudila u jeho sousedů zájem a kdyby k nálezu došlo záhy po jeho ukrytí, neobešlo by se to bez podezření, raději počkal. Jak už víme, až do října následujícího roku.

Úspěch ho musel zaskočit, i když se investovaná částka několikrát vrátila. A protože pokračovat v celé akci znamenalo vystavit se riziku střetu se zákonem, odmítl raději Hull i syrakuští společníci výše zmíněnou Barnumovu nabídku na odkoupení. Podnikavý pan Barnum si z odmítnutí nic nedělal. Přidal se k malé, ale sílící skupině, tvrdící, že jde o podvod — načež si nechal vyrobit vlastního zkamenělého obra a vystavil ho v New Yorku. Další sláva.

Netrvala dlouho. Už v prosinci George Hull vysvětlil celou záležitost novinářům a v únoru 1870 byli oba obři oficiálně prohlášeni za padělky. Na rozdíl od mnoha jemu podobných, které skončily kdesi v hlubinách muzejních depozitářů, ale potkal cardiffského obra osud mnohem příznivější. Je k vidění (stejně jako jeho nevlastní bratr z Barnumova cirkusu) dodnes. První stojí ve Farmářském muzeu v newyorském městečku Copperstown, jemuž byl prodán v roce 1947, druhý, Barnumův obr, v michiganském Farmington Hills, v muzeu, zaměřeném na kuriozity a mincové herní automaty.

Cardiffský obr, byť se na skutečném výsluní hřál pouhých několik týdnů, dokázal inspirovat jak následovníky, kteří se v následujícím desetiletí víceméně neúspěšně pokoušeli svým tvůrcům vydělat peníze, tak se i zapsat do kulturních dějin. Inspiroval Marka Twaina k sepsání povídky a L. Franka Bauma k básni, objevil se v několika knihách a filmech, ale především se mu dostalo slávy největšího archeologického podvodu a žertu v celých dějinách Spojených států.

(17.4.2010)

snímek, zachycující vyzvednutí Cardiffského obra (1869) pochází z Wikipedie, licence public domain.

 

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist