Dílo Sherlocka Holmese

Bezejmenná stránka: Cokoliv > Holmesiana

Dílo Sherlocka Holmese

„Je to tak, mám na svědomí pár monografických prací. Všechny se obírají technickými problémy ...“ [SIGN, I/105].

Sherlock Holmes, jako muž velmi systematický, dobře věděl, že vědomosti, zůstávající v jediné – byť geniální – hlavě, jsou znalostmi pouze polovičními, neboť informace potřebuje být šířena, aby se informací vůbec stala. Díky vrozenému mentorství také rád vysvětloval postup svých dedukcí, a publikační činnost je nenahraditelná, má-li otravovat opravdu širokou skupinu odborníků.

Hlavním předmětem jeho zájmů byla z pochopitelných důvodů kriminalistika, neznamená to ovšem, že by se nevěnoval i jiným oborům, například archeologii [DEVI, V/146] či hudbě (ta byla jeho celoživotním koníčkem), protože lidský mozek potřebuje občas vypnout. Pro tvůrčího ducha je nejlepší relaxací aktivní, byť laická, činnost v jiném oboru, a Holmes ji, přes své mladické tvrzení:

„Já si představuju, že lidský mozek je zpočátku jako malé prázdné podkroví a vy v něm máte uskladnit nábytek, který jste si vybral. Hlupák sebere kdejaké haraburdí, které mu přijde do ruky, a tak na vědomosti, které by mu byly užitečné, už nezbývá místa nebo je musí zaházet jinými věcmi, takže je jaktěživ nenajde.“ [STUD, I/18]

často praktikoval. Málokdy se pochopitelně dostal k tomu, aby předmět své současné vášně zpracoval (kupříkladu teorie o chaldejských kořenech dnes už vymřelé kornvalské keltštiny [DEVI, V/145] pravděpodobně vzala za své ještě při studiu).

Následující bibliografie pana Sherlocka Holmese je seřazena podle oborů, kterým věnoval svou pozornost.

Kriminologie

Nejrozsáhlejší část Holmesova díla představují pochopitelně jeho práce kriminologické, denní praxí vypilované a prověřené metody, s nimiž v několika publikacích seznámil odbornou veřejnost. Jejich počet není znám, ze zápisků dr. Watsona vyplývá, že Sherlock Holmes sepsal následující práce:

Kniha života [STUD, I/20] – článek, který vyšel 4. března. Úvaha o možnosti přesné dedukce a tříbení pozorovacích schopností, která v doktoru Watsonovi nejprve vzbudila nelibost. Než se Holmes přiznal k autorství a následně prozradil svému novému spolubydlícímu své povolání a předvedl v praktické ukázce své schopnosti
O rozdílnosti popelů z různých druhů tabáku [STUD, I/33; FOUR, I/106; BOSC, I/272] – monografie na uvedené téma, patrně detektivovo nejoblíbenější či nejpopulárnější, vzhledem k počtu citací. Je v ní uvedeno sto čtyřicet různých druhů doutníků, cigaret a dýmkového tabáku s barevnými přílohami, které rozlišnost jednotlivých popelů názorně ilustrují .[FOUR, I/106]
O sledování a zkoumání stop [FOUR, I/106] s dodatky o jejich sádrových odlitcích
O vlivu povolání na tvar rukou [FOUR, I/106], doplněná litografiemi rukou mužů nejrůznějších řemesel (v překladu Jana Zábrany): pokrývačů, námořníků, vykrajovačů korkových zátek, sazečů, tkalců a brusičů diamantů.
Příspěvek k literatuře o tetování [REDH, I/223]. I když by tato oblast spadala v devatenáctém století spíše k vědě etnografické, lze s jistotou předpokládat, že Holmes se u tetování nezajímal o symboliku kreseb přírodních národů, jako spíš o techniku lokální a symboliku znamení kriminálního podsvětí.
Monografie o tajných písmech [DANC, III/67], v níž popsal sto šedesát typů šifer. Obrázky tančících figurek pro něho ovšem byly překvapením.
Monografie o určování stáří listin [HOUN, IV/14]. I v této oblasti byl kovaným odborníkem, což dokázal, když z několika řádků listiny, vykukují z kapsy doktora Mortimera, správně usoudil, že dokument pochází z první poloviny osmnáctého století.
První stať o tvaru lidských uší [CARD, V/50], publikovaná v Anthropological Journal a
druhý příspěvek o tvaru lidských uší [CARD, V/50], otištěný v témže časopise téhož roku, představují dva krátké, nejspíš víceméně populární (s ohledem na charakter tiskoviny vědecky populární) Holmesovy pohledy na problematiku nezaměnitelného vzhledu tohoto párového lidského orgánu.

Není zřejmé, zda Holmes sepsal i práci o využití psů v detektivní práci, která se neměla týkat oné dobře známé služby čtyřnohých pomocníků, ale naopak psů jako svědků, čili chování zvířat v určitých situacích. Jisté je, že o ní uvažoval. [CREE, V/322]

Odborné dílo nekriminologické

V této oblasti Holmese bezpochyby proslavila jeho nejznámější pozdní práce, dnes věhlasem mnohem převyšujícím souhrn všech ostatních děl, Praktická příručka o včelařství, s přihlédnutím k oddělení královny [LAST, V/178]. Ale nebyla jediným výletem mimo tak milovanou kriminalistiku. Víme o následujících dílech:

Monografie o polyfonních motetech Orlanda di Lassa ¹⁾ [BRUC V/102], která je podle odborníků posledním slovem v tomto oboru [BRUC V/105]. Není to ovšem hudba středověká, jak se domnívá dr. Watson [BRUC, V/78], ale renesanční.
Praktická příručka o včelařství, s přihlédnutím k oddělení královny [LAST, V/178]. Dílo, které podle legendy sám autor označuje jako opus magnum svého života. Ve skutečnosti, ač si této práce nesmírně vážil, o ní hovořil pouze jako o vrcholném díle svého stáří, kdy se, až na výjimky, věnoval právě a jen včelaření.

Literární a hudební dílo

I záležitost tak nepraktická, jako je literatura nezůstala stranou Holmesova zájmu. Respektive nutností v druhém případě a naléhání v prvním, byl donucen sepsat dva ze svých zveřejněných příběhů ²⁾.

Voják bílý jako stěna [BLAN]. Už na počátku [COPP, I/410] Watsonovy literární dráhy vyčítal Holmes svému příteli přílišnou beletrizaci svých dobrodružství. Dlouhou dobu pak Watson naléhal, ať detektiv sepíše některý ze svých případů sám. Když pak podlehl, musel uznat, že zaujmout čtenáře není tak jednoduché [BLAN, V/211]. Zároveň se mu naskytla neopakovatelná příležitost veřejně Watsona pomluvit, což s chutí (a taktem) učinil.
Lví hříva [LION]. Druhý příběh, který musel detektiv sepsat sám, a kterému, jak kajícně doznává, Watsonova literární zběhlost chybí.

Pokud jde o Holmesovo hudební dílo, není zaznamenáno, že by partitury (kupříkladu houslové skladby [FOUR, I/157], hluboké zasněné melodie, zřejmě vlastní, jak připomíná Watson) vydal tiskem, ovšem náš zdatný kronikář poznamenává [REDH, I/233], že už v roce 1890 byl Holmes uznávaným skladatelem. Což podobné domněnky připouští.

Poznámky:

Orlando di Lasso (1532 – 1594) není fiktivní postava, ale reálný renesanční vlámský hudebník. Zmiňovaná moteta tvoří v počtu sto deseti skladeb jen malou, byť významnou část jeho díla, čítajícího přes dva tisíce hudebních děl nejrůznějších žánrů. [zpět]
Ze šedesáti publikovaných případů jich doktor Watson sepsal šestapadesát. Dva, jak je řečeno výše, sám Holmes a zbývající dva – MAZA a LAST - jsou vyprávěny ve třetí osobě, takže je jediné můžeme považovat za práci samotného A.C. Doyla. [zpět]

(23. 2. 2008)