On to byl

„On mi zapálil chrám!“

Někdy situace přiměje i ty nejmocnější bezmocně svěsit ruce a zoufale pátrat v náhle prázdné hlavě po jediné myšlence.

Apollón poklepal svému božskému dvojčeti konejšivě po rameni.

„Stejně nemáš města ráda.“

„Nemám. On mi zapálil chrám,“ opakovala mechanicky Artemis. Jako bůh poezie by jindy její bratr na opakovaném verši možná shledal jistou dramatickou zajímavost, nyní mu lezla na nervy. Se sestrou – což ho zarazilo – ovšem soucítil. Artemidin chrám v Efesu byl větší než kterýkoliv z těch jeho. Větší než svatostánky otce Dia. Největší. Taky – jak musel uznat – překrásný. Architektonicky čistý.

„Docela obyčejný člověk. Docela bez důvodu. Proč?“ vzlykla bohyně lovu.

Apollón odevzdaně vydechl a zmizel. Nejen proto, že mu nečekaně odevzdané kňourání jeho jinak rozhodné sestřičky lezlo na nervy.

„Důvod má,“ prozradil Artemidě poté, co podnikl krátké, leč úspěšné pátrání. „Chce být slavný. Nic neumí, o nic se extra nesnažil, prostě jen touží, aby jeho jméno poznal a zapamatoval si celý svět.“

Sestra na něj bezradně pohlédla. Bohové mají na vše času dost, proto se jich i dočasné psychické stavy mohou držet nečekaně dlouho a úporně.

„Že mu to mu nevyjde, viď? Lidi to nedovolí.“

„To víš, že ne.“

Podíval se stranou. Znal zmíněné mnohem lépe, než přírodou a čistotou vztahů okouzlená a tudíž v jistých ohledech naivní Artemis. Co by měli zapomenout, roznesou. Co by mělo lidem utkvět v paměti na věky, o tom za chvíli nevědí.

I otravná vlastní sestra občas potřebuje bratra, aby se jí zastal. Občas si to ten bratr i uvědomí. Apollón do onoho bodu dospěl. Likvidaci města i širého okolí zamítl (byť by rozhodně podpořila jeho pověst). Jak jinak ale zabránit drbům? Lidskou touhu po nepříjemnostech, co se staly někomu jinému, nezastavíte, to ani bohové nezvládnou.

Apollón se náhle rozzářil. Coby bůh sluneční pojal ten pocit doslova.

Už věděl.

„Moje jméno zná celý svět. Nikdy ho nezapomene! To já zapálil Artemidin chrám.“

Podsvětí je – až na výjimky – nudné místo. Jeho obyvatelé nacházejí zábavu jak jen to jde. Obvykle mluví a předvádějí se, aniž by jim ostatní věnovali pozornost.

„To je pravda,“ přitakal přízrak v kápi, který kupodivu nejen poslouchal, ale dokonce i reagoval. „Už se to vyneslo.“

Žhář se nafoukl.

„Věděl jsem, že uspěju.“

„Ty ale nejsi Hérostrates,“ prohlásila Lítice, užívající si na asfodelových polích volné odpoledne.

„Hérostrates? Ne, tak se jmenoval můj natvrdlý soused.“

„Artemidin chrám zapálil Hérostrates. Tady to píšou,“ zvedla démonka knihu, kterou na břehu Styxu, pohodlně usazená v plážovém lehátku, četla.

„Jo, on to byl,“ přidala se další mátoha. „S Římem – tam jsem žil – to jisté není, pořád se o viníka hádáme, ale tu starou záležitost v Efesu znají i malé děti. Hérostrates.“

„To je špatně!“

Žhářova mátoha se málem rozplynula záchvatem bezmocného vzteku. „Musíte se plést. To já zapálil ten chrám! A já se jmenuji Dio...“

Nedopověděl. Rozhlédl se kolem, podíval vzhůru, kde tušil svět živých. Vyhrkly mu zoufalé slzy.

Přízrak v kápi na žháře potměšile mrkl. Mohl poslat Herma, ale tohle si chtěl Apollón vychutnat sám. Řešení, pro jehož aplikaci nemusel nic umět, ani se extra snažit. Jen promluvit jako první.

Když nemůžete drby zastavit, jděte jim prostě naproti.