Zahradník

Což o to, Brodský byl opravdu skvělý zahradník. Na co sáhl, to mu vyrostlo. Mrkev musel dobývat krumpáčem, jahody trhaly stonky, a když vítr zatřásl větvemi jabloně, utloukla padající jablka Brodského rotvajlera (šampion, sedmdesát centimetrů v kohoutku). Dokonce i plevele vyvážel mnohem větší hromady než ostatní.

Angličané takovým lidem říkají: se zelenými prsty.

Na svém pěstitelském umu si velmi zakládal. A velmi nesnášel sebemenší ohrožení své pozice. Byl praktik s nedůvěrou v jakoukoliv teorii, široko daleko známý svými výsledky – a svým egem, které si očividně taky vypěstoval sám.

Experimenty s rostlinkami, přivandrovalými teprve v poslední době, považoval za mrhání časem a energií. Co neznal, bylo dle jeho mínění okrajová, přímo zbytečná záležitost. Pokud ovšem nemohl díky tomu kritizovat a utloukat provinilého pěstitele argumenty.

U nás ti nic tropického nebude rodit.

Tomuhle říkáš rajčata?

Do toho rohu nemůžeš dát nic jiného než zlatý déšť. Jakou zlatici?

Potěšilo ho, když se nový soused namísto rekonstrukce garáže vrhl na stavbu skleníku. Brodský okamžitě přispěchal s důležitými radami, doprovázenými názornými ukázkami vlastní produkce. Načež jeho nadšení zvadlo jako rododendron za žhavého letního poledne. Protože Šlapetka sice upřímně obdivoval předváděné plody pěstitelova úsilí, položit své výpěstky vedle sousedových a dokázat tím svou nezpochybnitelnou převahu Brodský ale nemohl. Nový majitel sousední zahrady nepěstoval ani okurky ani rajčata, ba ani víno. Kaktusy také ne, jen nějaké víceméně zelené rostliny.

A ještě se sám naivně chlubil.

„Koukněte, není to krása?“ nastrčil jednoho dne sousedovi přes plot pod nos květník s vybledlými ocásky. „To se jen tak někomu nepovede,“ pochválil se.

Tak přímý útok Brodský nečekal. V podvědomě obranném bručení utrousil cosi zlehčujícího.

„Aha. Ukažte? No jasně. Předloni jsem se toho zbavil, zabralo mi to celej zadek skleníku.“

„Vážně?“ podivil se soused. „To vám závidím.“

Ale nezáviděl, aspoň ne tak, jak by si Brodský přál. Byl to šťastný povzdech muže, který narazil na spřízněnou duši.

„Mně letos začaly jít i chejlavy, tedy roriduly,“ dodal ještě Šlapetka s rozzářenýma očima.

Brodský zamrkal, aby srazil z obličeje otazník. Rori...co?

Já ti ukážu chejlavy, soptil, když pod záminkou času na zalévání, uprchl na druhý konec svého pozemku. Bylo pochopitelně nemyslitelné, aby se podíval na internet, zašel do knihovny, nebo se dokonce zeptal cože jsou to ty chejlavy, tedy roriduly zač. Ani to vědět nepotřeboval.

Dlouho nevydržel. Jako samičku motýla běláska zelené listy kapusty, lákala našeho zahradníka možnost dokázat převahu. Přilétl – tedy nenápadně, předstíraje likvidaci plevele v jinak perfektních řádcích mrkve, se přemístil k hranici pozemků hned, jak souseda zahlédl vyjít na zahradu.

Pochválil své narcisy, pomluvil počasí (i tak mi to všechno žene nahoru), načež projevil zájem o svět za plotem.

„A jak vám rostou ty vaše –“ dramatická odmlka, doplněná teatrálním štěknutím po kocourovi, blížícím se k záhonkům, měla ukázat, že Brodský samozřejmě ví, o čem hovoří, jenom ho to zatracené zvíře vyrušilo uprostřed věty.

„Myslíte genliseje?” ukázal Šlapetka na skleník, za jehož sklem cosi žloutlo, „radili mi, abych se do nich nepouštěl, ale zdá se, že možná přece jen uspěju.“ Začervenal se. Ne snad nad tím, jak ze sebe sype cizí a odborná slova, aby se ukázal jako vzdělanec a mohl je vysvětlovat (což byla pro změnu Šlapetkova charakterová vada), jen se trochu nerad chlubil. Když ale najdete někoho, kdo se očividně zajímá o totéž, jdou někdy zábrany stranou. „Taky catopsis se mi vyvedla. Heliamfory tolik ne, to se stává,“ pokýval hlavou. „Nejlepší jsem ale míval nefenty. Největší kalich v Čechách, povídali na Slupi, měl patnáct centimetrů. Těm mým se nějaký čas taky dařilo.“

Sousedovi to jako nijak zvláštní číslo nepřipadlo. Jeho kedlubny bez potíží strhly kuchyňskou váhu. A všichni kolem dobře věděli, že tak je to prostě se vším, co zasadí. Bez pochyby.

To by bylo, aby nad něj bylo!

Ne všichni musíme za každou cenu soutěžit. Je to radost, kterou chceme sdílet. Jenže Brodského pleskla sousedova slova jako rukavice přes tvář.

Už se nerozpakoval. Vypůjčil si katalogy, vystřihl kupóny a bez dalšího objednal tu vzácnost, které tam říkali Nepenthes. Popisky nečetl, neboť je dle jeho názoru vymýšlela dítka školou povinná v rámci letní brigády.

Jemu tak bude někdo radit kdy, jak a kam co zasadit.

Ať už je to, co chce.

Problém mnoha lidí je v tom, že považují přiznání vlastní nevědomosti za opovrženíhodnou slabost. Brodský vrhl do pěstění rostliny veškerý svůj um. Odhadl světlo, teplotu, vhodná přírodní hnojiva. A ta divná nefenta se opravdu měla k světu.

Přesto se mu na rostlině nezdálo. Smířil se s exotickým vzhledem, pochválil se, jak roste, cítil ale, že jí něco chybí.

Kdyby se podíval do atlasu cizokrajných rostlin, když už se nechtěl ponížit obyčejným ptaním, možná by zjistil pravý stav věcí. Ale pro Brodského existovala jen jedna pravda a k ní jen jedna cesta.

Silou lze dosáhnout většiny cílů (byť je v takovém případě mnohdy vynaložené úsilí naprosto neadekvátní zisku). Umíněnost a hrubá energie sice málokdy vedou k čistému výsledku (medaili za vás většinou berou ti kdo zmíněné umí lépe, nejraději prostřednictvím druhých, investovat), přesto někdy stačí. Netrvalo dlouho, a Brodský ho měl.

Výsledek. Hned taky přes plot ohlásil: „Čtrnáct a půl!“

„To je skvělé. Jedna moje měla taky tak, snad i těch patnáct, ale přišla pryč.“

Ono podlé nezištné Šlapetkovo nadšení zahradníka opravdu dožralo.

Patnáct? o půl centimetru? O víc tě trumfnu. O hodně víc. Stokrát. Já na to přijdu, čím tu potvoru přiživit!

Ano, Brodský byl opravdu skvělý zahradník. Na co sáhl, to mu vyrostlo. Měl opravdu zelené prsty. Zavřel se s tou zatracenou kytkou, rozhodnut ukázat celému světu, že na něho se jen tak někdo vytahovat nebude. Od toho je tu jen a jen on sám.

Když se dlouho nevracel, nahlédla do skleníku, v němž se celou noc svítilo, paní Brodská. Nenašla tam – kromě velké a očividně spokojené rostliny – nic a nikoho.

Jen na podlaze ležely kožené boty.

Kšandy ne, protože správně jsou to šle, a Brodský ani šle, ani kšandy nenosil.

Svůj boj ale vyhrál.

Větší a nenasytnější masožravou rostlinu opravdu nikdy nikdo nevypěstoval.