Ani andělé

Postával u velkého osmihranného květináče, v němž do různých směrů nakláněly květy zaprášené macešky. V rukách převracel trubku. Stejně jako mě, i jeho zaujal vyzáblý chlapík, vykřikující na rohu obchodního centra hesla o zaručeně se blížícím konci světa.

„Nemá to tak docela...“ poznamenal jsem a zakroužil ukazovákem u spánku.

„Ale má.“ Muž mě sjel rychlým pohledem odshora dolů. „Problém je v něčem jiném. Vlastně v někom. Už jste to... už mohlo být krásně po všem, já mohl sklapnout křídla a vzít si dovolenou. To čekání je fakt otrava.“

Cosi v jeho řeči – a nebyla to jen slova – zavonělo podezřením. Chlápek u květináče se zatím asi tak už po padesáté zaklel Nostradamovým jménem. Zvýšil hlas.

„Vidíte je?“ povzdechl si trumpetista.

Je? Ale ano, hubeňour nemluvil jen tak do větru. Měl oponenta. Menšího snědého chlapíka, co s hlavou mezi rameny, bojovně nahrbený, překřikoval hlasatele blížící se apokalypsy argumenty, lišícími se – jak jsem stačil zaznamenat – v detailech té akce a především v datu. Obracel se přitom na kolemjdoucí. Ne všichni stačili včas změnit kurz.

„Fakticky jsem myslel, že to vyjde. Tadá, čtyři do sedel, bum, prásk, konec.“ Širokým gestem mávl rukou. „Pardon.“

Jak jsem uhýbal, zahlédl jsem cosi jako nezřetelný obrys křídel.

„Promiňte, ještě jsem se nepředstavil. Gabriel.“

Polilo mě horko. Chlad. Všechno, co považujete za nepříjemné. Protože – další nápovědy nebyly nutné – to byl opravdu on.

Anděl posledního soudu.

Pohlédl jsem k nebi. Zůstávalo jednotvárně šedivé.

Poznal, na co myslím.

„Ještě ne. Tamhle to mělo padnout, myslím datum,“ ukázal k hádajícím se věrozvěstům. „Znají ho oba. A oba mají pravdu. Tedy –“ zhluboka si povzdechl. „měli by mít. Což je právě ten problém. Ten přikrčený přiletěl z Belize. Dnes tomu kraji tak říkají, abyste věděl. Znáte povídačky o pečlivě odpočítané zkáze světa mayským kalendářem?“

„Jistě. Nikdo ale neví, odkdy se ten kalendář počítá,“ pospíšil jsem si.

„Tenhle chlapík ano.“

Znělo to tak nějak definitivně.

„Mohli by se shodnout, co myslíte?“ zeptal se s nadějí v hlase. Vzápětí nato ho zbaběle opustila. „Ale ne!“

Nezačali se prát. Zatím.

Přidal se k nim třetí. Anděl rozladěně mlaskl.

„Millerita.“

Ohlédl jsem se po něm s jasně čitelnou otázkou.

„Kazatel z Hamptonu kdysi vyčetl z Bible rok osmnáct set čtyřicet čtyři. Jak, to nemám sebemenší tušení. Ale opravdu ne. Matouš 24, víte?“

Nevěděl jsem.

„O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám,“ recitoval. „Museli to přepočítat, když ten čtyřiačtyřicátý netrefili. Teď už jsou tři.“

„A ještě vy.“

„Já ne,“ ohradil se Gabriel. „Copak jste mě neposlouchal? Ani andělé. Znám jen adresu. Tady.“ Rozhlédl se. Pohlédl na svůj nástroj. Mrkl na pouzdro v mé ruce.

„Altka?“

„Vedle v ulici je takový malý klub, kde po večerech hraju. Jsem hrával...“

Anděl se usmál. Mrkl na tři ohlašovatele konečného zúčtování s lidskou rasou.

„To je právě ono. Já čekám narážku, abych odtroubil začátek konce. Jednu narážku. Jeden konec. Jenže oni jsou tři. Každý se svou pravdou, chápete? PRAVDOU,“ zopakoval s důrazem. „Nějak se dohodnou,“ Gabrielův hlas znovu zazněl oním opatrným optimismem, „Vyberou datum, co by se líbilo každému. Vždyť to přece není nijak těžké.“

„Myslíte?“

Rozhlédl se. Kolem spěchali lidé. Z nákupů na nákupy. Domů. Někam. Jeden každý se svými myšlenkami, krok před ostatními, naprosto jasně znající tu svou pravdu i chyby těch druhých.

„Ale ano, myslím. Jednou. Teď – jak to tak vypadá – mám času dost.“

Dýchl na plech a rukávem přetřel mosaz svého nástroje. Kývl směrem, jímž jsem měl původně namířeno.

„Zajamujeme?“