Mincovna U dvou šípů |
Starožitníci v takovém případě většinou neváhali. Když si někdo chce z neplatných mincí udělat náramek, prosím, to je jeho věc. Ale když pocházejí ty stříbrné kotoučky z dvanáctého století, tak to, milý pane, je s odpuštěním hloupost. Za ten peníz, který jste přinesl, dostanete slušnou částku a když jste jich od toho sedláka, který je našel na poli, koupil – kolik jste říkal? – čtrnáct, pak si to vynásobte. Za to můžete slečně pořídit opravdu hezký šperk a ještě ji vzít na dovolenou na Ibizu.
A mladý muž, který očividně netušil, co má v rukou, se po krátkém přemlouvání nechal přesvědčit, odskočil si před obchod do auta, přinesl zbývající mince, inkasoval peníze a zmizel. Rychleji, než se ukázalo, že obchod nebyl zase tak oboustraně výhodný, jak se starožitníkovi původně zdál.
To, co vyměnil za hezký balík platného oběživa, totiž mělo se středověkem společný jen vzhled a patinu. Mincovna, z níž pocházelo, právě na plný plyn ujížděla z inkriminovaného místa. Neměla totiž podobu poctivého domu se základy, stěnami a střechou, ale karosérii, čtyři kola a značku dvou šípů na masce. Nepatřila žádnému středověkému knížeti, ale v první polovině šedesátých let dvacátého století dvojici berlínských podvodníků, původně uměleckému dekoratérovi Wolfganfu Quasnerovi a malíři Horstu Gabelovi. Přes svůj nepříliš vysoký věk (na konci tohoto příběhu jim bude dvacet osm a třicet dva let), to byli zkušení padělatelé.
Kdysi měli v Berlíně obchod se starožitnostmi, ale ten nevynášel tolik, kolik si představovali. Své znalosti i um dokázali zhodnotit mnohem více za hranicí zákona. Nezačali ničím starým ani složitým, zato nadmíru výnosným – padělali přetisky na poštovních známkách. Přesněji na známkách, které přestaly platit v roce 1945 po obsazení Berlína. Okupační správa se tiskem nových cenin nezdržovala, v takových případech se většinou používají původní známky, opatřené přetiskem. V tomto případě se přetiskovalo slovem Berlin. Což nepředstavovalo pro padělatele žádný problém, stačilo jen opatřit si archy nepoužitých známek, vyrobit správný štoček a namíchat barvu, která se hned neprozradí. Se ziskem až sto tisíc marek denně objížděli Quasner s Gabelem filatelistické obchody. Dlouho to vydržet nemohlo a proto přišla na řadu složitější práce - právě ony středověké stříbrňáky. Počáteční investicí bylo několik originálů, jejich pečlivé studium (to nikdy nezanedbávali), poté nákup stříbrného plechu, vhodných chemikálií a výroba nářadí. Později, aby obchod nevázl, si ještě koupili dodávku značky Citröen, odtud název tohoto povídání.
Byla to výnosná a prozatím bezpečná činnost. Doplnili ji ještě dalším historickým obdobím – starověkým Egyptem, z jehož nespočetných památek si Gobel vybral pohřební talismany. I jejich tvorbě předcházela důkladná příprava, nejprve – jako v případě mincí – koupě originálu, poté zhotovení odlitku a experimentování. V keramické peci, kterou si postavil ve sklepě, vypaloval Gobel jednu figurku za druhou, rozbíjel je a zkoumal, nakolik se přiblížil vzhledu původního materiálu. Pro vhodnou hlínu nemusel daleko, měl ji na zahradě.
Pečlivost téhle dvojice dokládá i to, že Quasner s jednou egyptskou figurkou podnikl ověřovací test. Navštívil nejmenovaného egyptologa s historkou, že si chtějí otevřít dílničku na kopie starověkých předmětů. Tady prý je jeden originál – tedy pokud je to originál, to víte, mohli jsme taky někomu naletět.
Byl to originál, aspoň podle dobrozdání odborníka.
I když k padělání malých hliněných figurek a stříbrných plíšků není zapotřebí tolik umu, jaký potřebují falzátoři uměleckých děl, jedno je nutné pro všechny podvodníky, totiž štěstí.
Quasner s Gabelem o něj přišli v květnu 1964. A nebyla to chyba padělků, která je prozradila, právě naopak. Obchodník, který na Quasnera zavolal policii, se totiž domníval, že mince, které mu ten muž nabízí, jsou zaručeně pravé a pochází z muzea, které bylo před několika dny vykradeno. Spadla klec, pro jednoho na dvanáct a pro druhého na devět měsíců.
Což už na počátku své padělatelské dráhy odhadli jako přiměřené riziko povolání.
(24.3.2007)