 |
Žabí léto
|
Poznejte svého protivníka. Je to dobrá připomínka, skrývá v sobě ale jeden háček. Dobře známý protějšek vás může opravdu zaskočit, když se zachová naprosto proti svým zvykům. Proto je vhodné nebrat poučky doslova.
Květinové víly prchají, to je známá věc. Smrdimor ani v nejmenším nečekal, že by jedna z nich namísto zmateného útěku s rozmyslem nalétla na něho, bezchybným manévrem se vyhnula mávající paži a nasypala mu pod nos tolik kouzla, kolik v té chvilce zvládla.
Čerstvý vzduch na skále bohužel zapůsobil na černokněžníkovy nosní dutiny. Nemožnost se pořádně vysmrkat, která ho ještě před hodinou iritovala, teď přišla vhod; pyl, který víla použila, nepůsobil tak, jak měl.
Přesto získala výhodu. Nijak velkou, ale přece. Okamžik nejistoty a z ní vyplývající pomalejší reakce. Pomohla jí střemhlavým letem k zemi vyhnout se druhému úderu. Tenhle hráč na temné straně síly toho zvládal daleko víc, než spuštění nekontrolované migrace obojživelníků. Rozhodně stál na mnohem vyšší úrovni, než se lidé obvykle pohybují. Musela si přiznat, že je dokonce ještě výš než ona sama. Jen únava z nepříjemného zavěšení na skále mu bránila v efektivnějším využití kouzel, které měl pohotově a doslova po ruce.
Málem ji dostal vlnou horka; těžký vzduch, do kterého náhle vletěla, ji sice srazil k zemi, víla ale dokázala pádu uniknout. Zvedla se ve výšce Smrdimorových kolen a ve spirále černokněžníka oblétla. Ani ona nebyla ve formě, byť její vyčerpání nepocházelo z visení za kšandu. Kouzla ovšem nebyla jediné, co uměla Žabinka využít. Popravdě, zvykla si v poslední době užívat víc přirozených prostředků (pro květinovou vílu je samozřejmě magie přirozená, ale vy víte, jak to myslím). Bojovníci menšího vzrůstu mohou užívat i triků nepříliš čestných, aniž by to pošramotilo jejich pověst, a víla s touhle filozofií (díky praktickým životním zkušenostem) plně souhlasila. Namísto taktického ústupu do střední vzdálenosti, z níž by měla přehled o protivníkových pohybech, šla Smrdimorovi na tělo. Podlétla mu pod rukou, odrazila se od propocené košile a vyskočila na rameno. Chytila černokněžníka za ucho. Štípla. Křikla do boltce. Nebyly to zoufalé údery z nedostatku vhodnějších a účinnějších, Žabinka naprosto přesně věděla, čeho chce dosáhnout. Nevěřila sice, že její představa vyjde, ale lepší trik v tu chvíli po ruce neměla.
A on na něj skočil!
Tenhle vtip se vypráví o prostoduchém sedláčkovi, likvidujícím protivnou malou vosu velkou lopatou. Jenže on funguje. Smrdimor se po ní ohnal – a vrazil si facku, která jím pootočila.
Žabinka poodlétla, aby se mohla v bezpečí zasmát.
Hmyzí analogie měla pokračování.
Následující rčení bylo krátké a dobře známé. Píchnout do vosího hnízda.
Tentokrát platilo pro vílu. Smrdimora ta situace nafoukla nepříčetným vztekem – teď už se vůbec nedivila, že vypustil žabí pohromu jen pro nějakou připomínku – a rozsvítila do ruda.
Potřeboval zchladit, jinak vybuchne. Možná doslova. Jenže dvě ne zrovna malá kouzla, která použila k jeho záchraně, si teď vybírala svou daň. Ta energie začínala Žabince opravdu chybět.
Postavila proti sobě kouzelníka rozhořčeného na nejvyšší míru. Nic nerozčílí člověka, majícího přehnané mínění o své velkoleposti, jako někdo na pohled malý a tudíž bezvýznamný, kdo se mu postaví na odpor. Navíc aspoň nepatrně, ale přece jen uspěje. K tomu směšným způsobem. To potom vloží do odplaty mnohem víc, než by musel.
Co teď?
Pokračuj, spanilá bojovnice, poručila si. Sebevědomí, které si dodala, bohužel neodpovídalo stavu, v jakém potřebovala být.
Bůhví, jak dlouho na skále visel. Nebyla to zrovna lázeňská poloha, musí ho bolet celé tělo. Žízeň, hlad... Když vydržím, nevydrží. Najednou ho to přepadne, a on se svalí vyčerpáním.
S tím počítala. Než jí došly dvě věci najednou. Spoléháním se na protivníkovu únavu sama zbytečně utrácí síly, „vždyť ona jich přece musí mít mnohem víc, ne?“. A to byla ta druhá skutečnost. S úžasem si uvědomila, že se v tomhle zatraceně plete, že vztek, který Smrdimorem stále silněji cloumá, černokněžníkovi sílu dodává. Že nemarní poslední zbytky energie, jak tomu obvykle bývá, rozčilováním a adrenalinovými stahy svalů.
Mág sílil. Jak, to nechápala. Necítila ani touhu to zjistit (což ji jednak zaskočilo, jednak upozornilo na fakt, že celé její tělo i všechny myšlenky dobře vědí, jak špatně na tom jsou). Toužila z toho kola vypadnout. Což znamenalo vyhrát, protože utíkat opravdu neměla v povaze. Ani strategicky ustupovat.
Potřebovala pomoc.
Dobře věděla, že tady a teď k žádné nepřijde, takže ono krátké tvrzení vzápětí upravila.
Potřebovala nápad.
Protože pokud žádný, třeba i nerozumný, ale proveditelný nepřijde, pak v sousedství Smrdimorova hradu nezbude nic než žáby.
Ať si jsou někde ve světě mnohem horší problémy, tenhle vzala za svůj.
Pud sebezáchovy, byť se mezi Žabinčinými smysly nepočítal k těm nejsilnějším, se protlačil mnohem lépe živenými prvky její osobnosti a nařídil tělu odsun do bezpečnější vzdálenosti. Improvizace je dobrá věc, ale i ona potřebuje tu a tam aspoň náznak nějakého plánu. Ten se pod údery vymýšlí těžko.
Zatočila prudce doleva a vyrazila ke skále.
Vzduch ztuhl do pevného skupenství a víla v něm na chvíli uvízla. Přímka letu se navzdory soustředěnému úsilí změnila v elipsu.
Nevzdorovala. S povzdechem se poddala. Na tohle zapomněla, na jeden ze základů kouzelných duelů. Nevypadají efektivně (což je další z podstatných součástí) když se omamující mlha plazí po zemi a ohnivé zášlehy rozptylují daleko v poli. Ztratí nejen efekt, ale i smysl, když druhá strana před finále vezme nohy na ramena. Černokněžník – možná vycepovaným podvědomím – uzavřel prostor kolem. Byla v pasti. Dokud zápas potrvá, nebude moci odletět pryč. Musí prohrát nebo se vzdát.
Fuj, co to povídá? Vyhrát! Samozřejmě vyhrát.
Jen tak tak se vyhnula dalšímu úderu. Netušila jakému, cítila jen hrubou podstatu toho kouzla. Povědomou. Nebyl to oheň a nebyla to voda. Pokud ji zasáhne, bude to stejně jedno. Kdyby by přilétla na dosah, přišly by na řadu ruce, tím si byla jistá. Smrdimor byl zkušený bojovník, a i když měl tendenci sílu úderů přehánět, provedení bylo vždycky adekvátní.
Dalším útokem ji napadl zespoda. Vrhla se doprava, provedla ukázkový přemet a poslala k Smrdimorovi vlastní kouzlo. Nic zvláštního, bohužel taky nijak silného. Vlastně jí rychlá myšlenka napověděla, že by černokněžníka mohla vyvést z míry přímá magická konfrontace; obvykle síly s jiným černým čarodějem takhle přímo neměří.
Odezva byla prakticky okamžitá. Rychlá a silná.
Přesto znovu unikla. Nebyla to náhoda. Ani past, ačkoliv Žabinka chvíli věřila v obojí. Potom jí ale došlo, že je skutečně tak dobrá. Ocitla se podruhé na vrcholu sinusoidy sebevědomí. Poprvé nás tam vynese pocit toho, jak jsme skvělí a kolik toho víme; následuje pak obvykle sestup někdy až do záporných čísel, když se shora rozhlédneme a zjistíme, kolik nás toho opravdu čeká. Když pak zatneme zuby a pustíme se do díla, můžeme krok za krokem vyšplhat do skutečné výšky.
To zjištění ji potěšilo.
Což bylo asi tak všechno. Aby se mohla srovnat se silou, proti níž právě stojí, by musela vyrůst nejmíň desetinásobně. Tady nešlo o pocity, to byl prostě fakt.
Navíc je tu zavřená.
S ním.
To je ono!
Nemohla ho vyčerpat fyzicky. Přesto – jak si s úžasem uvědomila – neomylně našla jeho slabé místo.
Ego. Náturu. Věděla, že pokud ho bude jen provokovat, rozčílí ho, přiměje se odkrýt, začít dělat chyby. Ale k protiútoku to nebude, na to je on mnohem silnější. Ve všech ohledech. Co potřebovala, bylo přesvědčit Smrdimora na chvíli o opaku. Že stojí proti kouzelné bytosti plné energie, nepolapitelné a nezničitelné. Přimět ho dát do útoku co jen to půjde. A samozřejmě žádnou takovou ránu neschytat. Další úder bude ještě intenzivnější. Následovaný zběsilým třeštěním. Nakonec použije to nejmocnější, co má po ruce. Co se mu při té myšlence jako nejmocnější přihlásí. K čemu obvykle sahá.
Co zůstalo v hlavě od předchozí scény.
To všechno bylo chytré, ale docela obyčejné uvažování. Žabinčin nápad měl ale ještě vtip druhé pointy. Se zkušeností a profesionalitou temného pána, který i pro zběsilé, na i nepříčetné mlácení využije černokněžník praktické zdroje. On opravdu nedělá moc chyb.
Tak do toho!
Musela začít iluzí. Nijak silnou a přesvědčivou, právě naopak. Útočila teď na Smrdimorovo podvědomí, nechtěla mu vnutit naprosto nepotřebnou sadu patentních hrnců, ale vsugerovat pocit, že na oběd se pozvalo širší příbuzenstvo.
Metaforicky, samozřejmě.
V jednu chvíli málem vykouzlila obraz jasný a zřetelný. Na poslední chvíli dokázala zaměstnat černokněžníkovu pozornost, takže ho zahlédl snad jen periferním viděním.
Což byl vlastně taky bod k dobru. Potřebovala mu dostat do hlavy jediné slovo. Rychle.
Ne, to není ono.
Musí tam být jen vztek, ona a...
„Víš, jak se jmenuju? Žabinka,“ vychrlila. Oblétla ho, jen tak tak uhnula ruce v protisměru. Únikový manévr ji přivedl až nad Smrdimorovo rameno, kam se v podstatě dostat taky chtěla.
Tohle už si hezkou chvilku připravovala. Strčila mu hlavu skoro až do ucha.
„Kvák.“
Vyšlo to.
Odrazil ji proud čisté zloby. V okamžiku byla daleko od černokněžníka, až na hranici uzavřeného prostoru. Nijak pocuchaná, ten nápor ji naštěstí zaskočil, takže se mu vůbec nebránila. Čaroděj se narovnal, pyšně zaklonil hlavu a zaujal pózu vládce vesmíru.
„Žáby na tebe!“ zaburácel.
„Pche,“ zašklebila se. Smrdimorovi to dodalo další porci energie.
„Neutečeš!“ křikl.
Ani nechci, odsekla v duchu. Jenže na to nepřijdeš. Ne dřív, než uděláš...
... tohle.
Prostor, v němž je kouzelník uzavřel, platil jen pro ně. Nejjednodušší představou poutal k sobě oba protivníky, jejich projevy, jejich činy. Takhle spolu bojují draci, proto po sebeimpozantnějším ohnivém zápase nehoří celá krajina; plameny zůstávají uvnitř, neproniknout ven.
Dovnitř může všechno.
Černokněžník zvedl ruce, mávl jimi v strojově přesném gestu, levou pak přitiskl k hrudi a prsty pravé vykreslil do vzduchu jakýsi obrazec. Začal odříkávat tříslabičná slova kletby.
Útočné kouzlo je třeba dobře zacílit.
Zvláště takovéhle.
Věděli to oba. Smrdimor podřídil všechny smysly zaměřování chaoticky poletující víly. Žabinka vrhla všechen svůj letecký um do toho, aby jako chaoticky poletující víla opravdu vypadala.
Smrdimor vyřkl poslední slabiku zaklínadla.
Ruka s nataženými prsty opsala velký oblouk. Zpod nehtů vyletěly jiskry, protáhly se do zářivých záblesků a propletly.
V tu chvíli se staly dvě věci.
Žabinka složila křídla, a okamžitě se propadla až k zemi.
Kouzlo prolétlo souřadnicemi, v nichž se okamžik předtím nacházela, a pokračovalo dál. Ne daleko.
Slovní obrat Vrhnout kouzlo obsahuje všechny prvky svého slovesa. Včetně fyziky pohybu. Z pevné pozice vyvolané kouzlo míří přímo k cíli, letí pěkně po přímce od hůlky, hole nebo ruky. Vyvolané během pohybu dodržuje jeho směr. Magická balistika pak má jednu zcela zásadní odlišnost od pohybu vrženého tělesa.
Nemá na ni vliv gravitace.
Smrdimorova kletba se zatočila v křivce, jíž ji dala zkušená ruka vrhače obojživelníků. Nepohybovala se po hyperbole, opsala prostou elipsu. Plnou silou, koncentrovaná v zářivém shluku jisker, který se nestihl na tak krátké dráze ani trochu rozptýlit, zasáhla svého původce. Na okamžik ho obalila duhovou aurou, stekla od hlavy k zemi a vyzářila v jiskřivém prachu.
Ztuhl. Šokem, ne následkem svého vlastního kouzla. Zalapal po dechu, nafoukl se k řevu kleteb nekouzelných, ale neprotlačil ven ani hlásku.
„Žáby na tebe,“ řekla víla vesele.
Nedělo se nic, po onu dramatickou pauzu, který bezpečně zvyšuje napětí, byť stejně všichni vědí, že to přijde. Smrdimor se stačil oklepat, ohnout koutky úst do úlevného šklebu a pozvednout ruce v přípravě k dalšímu úderu, když se ozval první nepatřičný zvuk. Zavrzání. Druhé. A ještě jednou, z opačné strany. Zpoza mohutného smrku. To už nebylo za– ale nepřetržité a sílící vrzání. Zesílilo v nezaměnitelný zvukový projev, zvuk, vyluzovaný rezonančními měchýřky (protože v takovém množství potencionálních partnerek ztráceli žabáci, jako mnoho samečků mnoha druhů, prostě hlavu, přírodní zákony sem přírodní zákony tam). Drobné bušení doskakujících. Vyděšený bzukot prchajícího hmyzu.
Les pod skalou jich byl najednou plný. Přelézaly kořeny, padaly z větví, vystrkovaly tupé nosy z loňského jehličí. Převalovaly se velké přes malé, malé šplhaly po velkých.
Víla přepočítávala druhy. Všimla si malinkých pralesních žabiček, které se svezly na hřbetech několika hrabatek, zajímavých obyvatelek savan teplých krajin. Skokanů zelených i hnědých. Blatnic. Stahovaly se ze všech stran, lesem i podél skaliska. Padaly shora; jedna obzvlášť vypasená ropucha přistála černokněžníkovi na hlavě.
Žabinka si ji pozorně prohlédla.
Usmála se.
Dvě močálově zelené žáby se usadily na čarodějově levé botě; než je setřásl, vlezla mu do rukávu rosnička. Neudělal nic, v další vlně myšlenek bylo zjištění, že středem žabího vesmíru je on sám.
„Dobře, dobře. Domluva platí!“
Měla chuť nahlas se podivit: Jaká domluva, ale jednak cítila únavu a jednak jí to už nepřišlo vtipné. Přilétla blíž, aby vzbudila dojem, že tu záplavu sama ovládá. Stačilo jen, aby tomu na okamžik uvěřil a začal vyjednávat.
Tvářil se tak.
Místo toho po ní chňapl.
Čekala to.
Smrdimor zjistil, že hledí do usměvavé tváře bomby pět vteřin před explozí. Čtyři. Tři.
Uhnula. Sevřel jen vzduch.
Dva.
Vztekle zaklel.
Jedna.
Do nadáváním otevřených úst mu sklouzla bachratá šedozelená žába. Otřela se o jazyk.
Šamani ve vzdálených džunglích vědí o ropuchách své. Laciná vstupenka do soukromého relaxačního salónu, bezpečná cesta k barevným vidinám čehokoliv, jak se nám to později hodí vyložit. (Taky ověřený zdroj jedu pro šípové hroty, ale tohle nebyl ten druh, byla si Žabinka jistá. Tedy skoro určitě ne). Pro halucinogeny má každý lidský organismus slabost. S někým zamávají víc, někomu naservírují jen lehké a příjemné otupení, nadělí ale každému. A to, že jste odolní proti omamným výparům, protože jste strávili dlouhé roky zavření v laboratoři, neznamená, že na vás nezabere látka jiného složení. Netrvalo dlouho, a černokněžníkovy zorničky se rozšířily. Ochablé mimické svaly daly tváři šťastně připitomělý výraz. Svezl se k zemi, dřepl na zadek. Malátně zvedl ruku. Chvíli si ji prohlížel. Přepočítal prsty.
„Veverka!“ prohlásil. Pohodil hlavou.
„Sedm šneků. Leze malá potvora.“
Tvář se mu zkroutila do zuřivé grimasy.
„Potvora,“ zopakoval, „Potvoro!“
Musela uznat, jak rychle se dokázal vrátit skutečnosti.
„Jak jsi tohle dokázala?“
Promlouval pomalu, prakticky po slabikách. Štítivě ze sebe shodil velkohlavou rohatku, která se mu uhnízdila na rameni. „Kde jsi je vzala? Poznávám to. Ale jak? Je to moje tajemství. Nemůžeš ho znát.“
Ale to víš, že znám, poznamenala Žabinka v duchu. Ne jak jednoduchým způsobem přitáhnout žáby z celého světa. Ne to, kam schováváš duši. Vím, jak přemýšlíš. Tohle ti dokážu udělat znovu a zase. Kdy se mi zamane.
Nahlas nic neřekla, protože věděla, že by černokněžník rychle pochopil, co a jak provedla. Potřebovala ho ještě chvíli nechat na pochybách.
„Řekni: Vzdávám se.“
Smrdimor se zatřásl.
„Tak dobře,“ vzala víla požadavek zpátky, „Po vzájemné domluvě jsme se oba rozhodli spojit síly a přírodní katastrofu, která postihla krajinu poblíž tvého sídla, napravit. Bez ohledu na uspěchané tvrzení, že ji máš snad na svědomí.“
Chvíli tu větu převracel v hlavě. Zkušenost mu napověděla, že lepší nabídku nejen nedostane, ale že žádná další ani není.
„Jen mi prozraď, jak jsi dokázala jsi okopírovat mé kouzlo. A kde jsi vzala tu havěť.“
Nic takového jsem neudělala, pomyslela si spokojená víla. Tohle je přece tvoje práce. Všechny ty žáby jsou tvoje. Referenční práce. Ukázka pro movité zákazníky.
Na jedovatosti té myšlenky si dala záležet. Ještě víc na pevném hlasu.
„Říkala jsem ti přece, jak mi říkají. Není to jen tak, jsem víla. Chceš se jich zbavit? Jen do toho, použij své tajemství. Odvolej svou kletbu tam u hradu, já zruším tu svou.“
Úplně bez problémů, protože tohle jsou tvoje žáby tvého kouzla z lesa od tvého hradu, dodala sama pro sebe.
Smrdimor na ni chvíli hleděl. Když vám nohavicí šplhá kuňka a za krkem hnízdí skokan, není třeba namáhat hlasivky dlouhou odpovědí.
„Odvolám.“
Opatrně si stoupl a štítivě, konečky prstů se začal čistit od těch nejdotěrnějších obojživelníků. Jak víla poznala, nijak zvlášť se černokněžník a jeho žaludek v žabí společnosti necítili.
Ona spousta lidí ráda dělá (nebo používá) věci, které se jim samým příčí.
Diskrétně se vzdálila, aby nerušila Mistra při práci a ctila výrobní tajemství (ve skutečnosti potřebovala sebrat dech). Smrdimor, obklopený stále větším počtem žab opravdu začal pracovat na slíbeném odvolání.
Nezabralo, stejně jako prokletí, tolik času. Zda skutečně splnit slovo, zjišťovat nijak složitě nemusela. Brzy ucítila, jak se příroda vrací ke své přirozenosti. Tolik nelhala, když se před ním vytahovala vílím rodem.
Snad se tahle zpráva donese i skřítkům, ať už jsou kdekoliv.
Odpustila si efektní odlet do kotouče zapadajícího slunce, jednak ještě zdaleka nebylo pozdní odpoledne, jednak ji mohl pozorovat jen momentálně vyčerpaný černokněžník. A zapsat si ji na seznam nevyřízených účtů.
Odnášela si dvě ponaučení. Že si musí vždycky zjistit okolnosti. Že zlu se nedá věřit, i když se tváří smířlivě.
Asi je zase brzy zapomene, natolik se znala. Kromě té nejdůležitější.
Neztrácet hlavu. I když jste tomu ze začátku dali pěkně na frak.
KONEC
© 2024, napsáno 2024
