Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část čtyřicátá

Bafomet

Bafomet

Přestože nejspíš byla na počátku jeho slávy lež, je Bafomet dodnes populární figurou. Na počátku jeho slávy stál pátek třináctého, první z oněch pověstně osudných dnů v kalendáři. Psal se rok 1307 a existence Pauperes commitiones Christi templique Salomonici, známějšího dnes pod jménem templářský, dospěla k dramatickému zvratu. Konec bohatého a slavného rytířského řádu, který v roce 1118 založil Hugues de Payens spolu s osmi dalšími rytíři, byl nevyhnutný. Francouzský král Filip IV (který sám dva roky před tím využil azylu v pařížském Templu) se rozhodl moc templářů omezit a jejich majetku využít ve svůj prospěch. Mocná politická a vojenská struktura, podléhající pouze papeži mu byla víc než jen trnem v oku.

Bafomet, coby údajná modla, pro niž se rytíři v bílých pláštích odvrátili od Krista, se stal jedním z hlavních bodů obžaloby a vhodným nástrojem k ospravedlnění před nezasvěcenými církevními laiky i prostými věřícími. Ale politickou situací ani dalšími důvody tehdejší akce se zabývat nebudu, neboť těmto stránkám nepřísluší. Idol sám ovšem ano.

Na svět přišel podle všeho ve dvanáctém století v Provence (mimochodem kraji známém katarskými heretiky), kde se objevil v tamní poezii a byl jen špatným přepisem slova Mohamed. Šlo tedy o ne zcela neznámý termín, který by skončil hluboko v bažině jazyka, kdyby se ještě za časů své životnosti nedostal do již zmíněné akce proti Chudým rytířům Krista a Šalomounova chrámu.

Obvinění, jemuž museli templáři čelit, zahrnovalo celou řadu bodů, od sodomie, přes plivání na kříž po popírání Krista. Je možné, že takové rituály skutečně existovaly, ovšem s naprosto odlišným významem: mohly být svérázným školením pro případ zajetí Saracény. Je možné, že se řád skutečně odvrátil od tehdejší verze křesťanské víry. Nezáleží na tom. V našem případě je důležité, že se mezi body obžaloby objevilo i uctívání hlavy. Čili Bafometa. (Pro pořádek a zajímavost dodám, že podle novějších teorií mohlo jít o uctívání ostatků svatých, včetně slavného Turínského plátna nebo useknuté hlavy Jana Křtitele).

Zpět k údajné modle.

Z 231 vyslýchaných templářů – a nezapomeňte, že šlo o středověké soudní metody, čili o mučidla – pouhých dvanáct přiznalo, že o nějaké takové modle vědí. V té době se zrodil i první popis Bafometův. V obžalobě, proti řádu sestavené, byl nejprve zmiňován jako hlava, občas mající tři tváře, s postupem vyšetřování se ukázalo, že tvář je jedna, případně dvě, někdy vousatá, jindy bezvousá, tu vyrobená ze stříbra a tu ze dřeva, mužská či ženská. Filipovi pohůnci se při kladení odpovědí do vyslýchaných úst zřejmě nedokázali dohodnout.

Sluší se poznamenat, že Bafomet se v oficiálních aktech templářské kauzy nevyskytoval. Necituje ho ani Filipův příkaz k zatčení ze čtrnáctého září 1308, ani papežské buly, které k případu vydal Klement V. Teprve vyšetřovací a obžalovací spisy ho začínají zmiňovat. Krásná ukázka ex post budovaného obvinění.

Nejznámější, takříkajíc kanonické Bafometovo zobrazení (totéž, které doprovází toto povídání), je o několik století mladší. Pochází z knihy Dogme et Rituel de la Haute Magie, sepsané Éliphasem Lévim a vydané v Paříži roku 1861. V té době došlo k jisté formě templářského znovuzrození. Ne jako řádu a ne v současnosti, ale vzkříšení údajného (čili nepochopeného, braného obdobným způsobem, jaký užívají například dnešní novopohanská náboženství) dědictví. Templářům byly připisovány nejrůznější tajné znalosti, mystéria a rituály, samozřejmě bez jakéhokoliv přímého kontaktu se skutečnou minulostí. Již tehdy oblíbené konspirační teorie nalézaly spojení se středověkem v tajných společnostech, předávajících si znalosti ze století do století.

Léviho Bafomet byl zpodobněním pohanského božstva, mendéského kozla, (Mendes byl řecký název egyptského města Djedet, sídla kultu beraního boha Banebdjedet, jinak Osiridovy duše) a sestavou okultních symbolů, od plamene mezi rohy, který představoval dokonalou rovnováhu, po tyč v rozkroku, znamenající věčný život.

Připomínal ovšem ďábla na tarotových kartách, stejně jako středověké plastiky na gotických chrámech, kozel je také obvyklým symbolem Satanovým, což vedlo okultismem ne tak zasaženou veřejnost k běžně zkreslenému démonickému výkladu. Víra v Bafometa byla pak přisuzována i zednářům, kteří se tomuto nařčení bránili (a brání dodnes).

Lévi (vlastním jménem Alphonse Louis Constant) zemřel ve stejném roce, kdy se narodila další známá okultní figura, Aliester Crowley, (bylo to léta páně 1875) což později zavdalo okultistům příčinu k mnoha zajímavým úvahám. Pro nás je ale důležité, že i Crowley se k Bafometovi hlásil. Považoval ho za „dítě magického sexu“ a symbol hada Satana, „který není Nepřítelem člověka, ale Tím, kdo stvořil naše bohy,“ jak thelémisté tvrdili.

Démonická verze nalezla uplatnění také. Satanistická církev přijala Bafometa za svého skrze zakladatele Antona Szandora LaVeye roku 1966, což našemu démonu zajistilo kariéru i do budoucna.

23.11.2009

Rejstřík: Démoni

Kamataichi

Vypadá jako lasička s převelice ostrými drápy, vystupuje ve triu a poletuje v podobě větrného víru v japonských horách. Při náletu na vybranou oběť první srazí oběť na zem, druhá jí rozsekne kůži až do masa – a třetí ránu v mžiku ošetří. To vše se uděje takovou rychlostí, že napadený jen mrkne a diví se, jak mohl přijít k čerstvému, leč nekrvácejícímu zranění.

Obvyklou lokalitou, v níž se kamaitači (což v překladu znamená srpová lasička) vyskytuje, je hornatý kraj Koshinetsu na největším z japonských ostrovů Honšú. Jako mnoho populárních bubáků se ovšem zabydlel i jinde a jeho nejběžnějším současným biotopem jsou komiksy a videohry, byť v nich kamaitači častěji než ve vlastní osobě vystupuje v zastoupení - zpravidla si od něj autoři půjčují rychlé, ostré (a větrné) útoky.

1.12.2009

Rejstřík: Japonsko Vzduch

Ungnyeo

Minulý týden navštívila Bestiář bytost z Dálného východu, u břehů Japonského moře ještě zůstaneme, jen přeskočíme na druhý břeh, na korejský poloostrov.

V jedné jeskyni tam spolu žili tygr a medvědice. Jak už to bývá, nejen lidé zoufale touží po něčem, co by jim vlastníci požadovaného ze srdce nedoporučovali. Naše dvě zvířata nechtěla nic jiného, než se stát právě lidmi.

Bůh Hwanung jejich modlitby vyslyšel. Ale nikde nebývá nic zadarmo, tím spíš u bohů. Stanovil tedy následující pravidla:

Sto dnů nesmí ti dva vylézt na denní světlo a sto dnů se musí živit pouze česnekem a pelyňkem. Pak se uvidí.

Zvířata souhlasila. V první chvíli se takové úkoly nezdají příliš těžké. Zvláště, je-li na konce zkoušky vysněná odměna. Seděla tedy ve tmě, pojídala určené potraviny a čekala.

Po dvaceti dnech to tygr vzdal. Vezmeme-li v potaz fakt, že podíl rostlinné stravy na celkovém příjmu živin je u koček, velkých i malých, zanedbatelný, je téměř měsíc takového postu výkonem takřka nadtygřím. Medvědice vydržela, jak známo z hodin přírodopisu, nečiní těmto šelmám vegetariánská dieta větší potíže. A po stu dnů vyšla z jeskyně jako lidská dívka jménem Ungnyeo. (Někteří ji pojmenovali Gomnyu, ale na tom nezáleží).

Takže byla člověk. Ale co dál?

Především zjistila, že je sama. Na obzoru žádný manžel, žádná šance na rodinu. Jak to vyřešit? Měla jedinou šanci. Znovu se obrátila k bohům. Poklekla pod posvátnou břízou a začala prosit o dítě. A opět ji Hwanung, překvapený silou a upřímností její modlitby, vyslyšel.

Podruhé vstoupil do Ungnyenina příběhu a podruhé způsobem zcela zásadním. Někdejší medvědice byla dívkou nejen zbožnou, ale i překrásnou, bůh se do ní zamiloval a ve vší počestnosti ji pojal za manželku. V příslušném čase se pak Hwanungovi a Ungneyeo narodil syn Dangun, praotec všech Korejců.

6.12.2009

Rejstřík: Korea

Lou Carcohl

Žije prý v jeskyních jihozápadní Francie a vypadá jako had s ulitou, obojí pochopitelně obřích rozměrů. Tlama ozdobená dlouhými slizkými chapadly také odkazuje na nějakého přerostlého měkkýše, kdyby ovšem tyto výrůstky nemohly dosahovat několikakilometrové délky. Jejich pomocí carcolh loví. Natáhne je jeskynními chodbami a když jimi zachytí kořist, hezky si ji přitáhne až do požeráku.

20.12.2009

Rejstřík: Francie

Matagot

U nás lovili bohatství chtiví venkované plivníky a rarášky, v jižní Francii spoléhali občas na matagota. Stvoření jako obvykle od základu zlé, leč za jistých okolností užitečné. I když nemá danou formu, často se objevuje v podobě černé kočky. Také lišky, psa, nebo krávy, prostě jako zvíře. Ve formě kočkovité je zapotřebí ho nalákat na dobře vykrmené kuře a následně se odebrat domů za běžné podmínky neohlížení se. Pokud se matagot (jméno prý vzal od španělského mata-gothos, Vrah Gótů, v tomto významu křesťanů) dobře nadlábne, následuje pak nového páníčka a pokud dostává od každého jídla a pití první porci on, odmění se každé ráno zlatou mincí. Jak ovšem lidová víra připomíná, je vhodné se matagota zavčas zbavit, jinak to s člověkem nedopadne dobře.

20.12.2009

Rejstřík: Francie Pomocníčci

Bugul Noz

Ze stejné země, jen z jiné kulturní oblasti pochází i Bugul Noz, česky prostě Noční pastýř. Je domovem v Bretani, keltské zemi, která je sice (pravděpodobným) rodištěm artušovské legendy, ale kromě prastaré mytologie velkých králů, bohů a osudových legend má i svá běžná nadpřirozená stvoření. Bugul Noz je jedním z nich. Je posledním své rasy, je milý a hodný. Ovšem neuvěřitelně ošklivý, což je fakt, který pronásleduje především jeho samého. Vyhýbají se mu i lesní zvířata, takže nešťastný Bugul Noz někdy raději pokřikem upozorňuje na svou přítomnost. Na rozdíl od jiných si takový osud nezaslouží, ale život i legendy už jsou prostě takové.

20.12.2009

Rejstřík: Francie

Baldr, Höd, Vídar a Váli, aneb Ti, kteří přežijí

Jediný (podle nejznámější verze mýtu, další následují) ze skandinávských bohů, který podle všeho přežije konec světa, je právě Baldr. Syn nejvyššího Ódina a bohyně Frigg, jemuž se přezdívalo Zářící. Mezi svými druhy rozhodně vynikal, na rozdíl od většiny obyvatel Ásgardu byl totiž mírumilovný, klidný a rozumný.

Pro svou budoucí roli Otce zakladatele zůstává dobře ukrytý v podsvětí bohyně Hel, válce s obry na sklonku světa se ovšem nevyhnul dobrovolně. Když totiž tohoto mírného patrona řečníků začaly trápit podivné zlé sny a poradil se s matkou, obrátila se Frigg na bohy a přinutila všechno živé k přísaze. Ať nikdo, kdo ji složí, jejímu synovi neublíží.

Protože Baldr nejspíš nepředstavoval pro věčně rozhádané Ásy, kteří nikdy neměli daleko k ráně, žádnou konkurenci a protože jeho světlo jim přinášelo radost, všichni souhlasili. Až – ano, jak bývá zvykem a jak by mohl Achilles nebo Siegfried vyprávět – až na jednu jedinou živou bytost. Jmelí. (Koneckonců, je to docela obyčejný parazit, tak co od něho taky můžeme čekat). Říká se, pravda, že jmelí Frigg opomenula sama, protože se jí zdálo bezvýznamné, ale na výsledku to nic nemění. Tohoto závažného nedostatku, o němž nikdo jiný nevěděl, totiž zneužil známý ásgardský zloduch Loki. Při nevinné hře podstrčil snítku záludně nebezpečné rostliny Baldrovu dvojčeti slepému Hödovi a poradil mu jak a kam mířit.

Höd se strefil a Baldr putoval nejprve na pohřební hranici na bárce mrtvých a pak dále do podsvětí, kde se ho ujala tamní vládkyně Hel. Matce Frigg se ovšem představa synova pobytu v pekle nezamlouvala a rozhodla se Baldra od Hel vykoupit. Vyjednávání bylo úspěšné a cenou obdoba první přísahy: Zářící může z Helheimu odejít, pokud budou všichni truchlit nad jeho osudem.

A truchlili všichni. Samozřejmě až na jednu čarodějnici, takže Baldr zůstal tak, kde byl.

Höd, který nevědomky způsobil bratrovu smrt, je druhým z potencionálních zakladatelů Nového světa, který stane po Baldrově boku. Než došlo k nešťastnému incidentu se jmelím, byl slepý Ás bohem temnot a zimy. I on skončil v pekle, odkud možná vyjde až do nového světa.

Zabil ho Váli, syn Ódina a obryně Rind, který přišel na svět právě jen za tímto účelem. Nemyl si ruce a nečesal vlasy, dokud vrahovo tělo nevzplanulo na hranici. Což nebylo tak nehygienické, jak by mohloz vypadat, protože celá událost se odehrála, když byl Válimu jeden den. Podle dánského kronikáře Saxa Grammatika se ovšem všechno odehrálo poněkud jinak.

Za prvé: Höd (respektive kouzelný meč) zabil Baldra při souboji o ruku bohyně Nanny. Do podsvětí putoval Zářící v doprovodu mnoha bojovníků, čili po nějaké, zřejmě značně heroické bitvě. Za druhé: Nannu si pochopitelně vzal Höd (v obvyklé verzi příběhu byl jejím manželem naopak Baldr), načež byl zabit svým odvěkým protivníkem Válim. Saxo byl ovšem kronikář, ne mytograf a navíc křesťanské Dánsko třináctého století nebyl křesťanský Island Snorriho Sturlusona, na němž se zachovaly někdejší mýty v čistější podobě.

 

Jak bylo v závorce první věty poznamenáno, Baldr, eventuálně doplněný Hödem, není jedinou možností pro vznik nového světa. Podle jiných pramenů byl právě dobrý lukostřelec Váli členem další předpokládané dvojice, která po ragnaröku začne stavět na zelené louce. Tím druhým.

Hlavní postavou této varianty je válečník Vídar. Někdy syn Ódinův, jindy Thorův, matka v každém případě obryně Gridr. S přezdívkou Mlčenlivý, se Vídar pohyboval mýty víceméně na okraji, jeho čas – a čas jeho velké těžké kožené boty – přijde až na konci světa, kdy poté, co Fenrir zadáví Ódina, přišlápne Vídar zmíněnou obuví obrovskou vlkovu spodní čelist, rukama chytí za horní a roztrhne mu mordu.

Načež jako jediný (nebo jeden ze dvou) přeživší ragnarök stane na počátku nového světa.

27.12.2009

Rejstřík: Skandinávie

Krampus

Podle vzhledu jde o čerta. Podle povolání také, v Rakousku totiž doprovází Mikuláše, stejně jako to činí čerti u nás, nebo například v Holandsku. Rohy, dlouhý červený jazyk, dobře známý z masek tuzemských, chřestění řetězy, v popisu práce trestání zlobivých dětiček, případně obvyklé odnášení v příručním zavazadle do pekla. Taky prohánění slečen březovou metlou, což ukazuje na původ předkřesťanský, pravděpodobně související s kalendářním cyklem, přesněji řečeno s nějakým rituálem plodnosti.

1.1.2010

Rejstřík: Rakousko Čerti

Bysen

Tohle stvořeníčko straší na švédském ostrově Gotland. Jako každý správný lesní duch rád vodí lidi za nos. Škádlí dřevorubce. Zjevuje se v podobě malého zeleného mužíka, případně pařezu. Někdy (ne jako pařez, samozřejmě), má červenou čapku a sekeru. Tu nosí z prozaického důvodu. Původu jsou totiž bysar běžně evropsky folklórního, po smrti se jimi prý stávají ti, kteří popostrkovali mezníky a hraniční kameny. Jindy prostě jen zločinci, odsouzení k věčnému bloudění. Ta první sorta se může z prokletí vysvobodit, když dokáže vrátit mezníky na správná místa, další verze hovoří o nutnosti vykácet gotlandské lesy. Bysen (bysar je množné číslo) ale pracuje rychlostí dvou tří stromů za století, čímž za moderními metodami plundrování lesních porostů silně zaostává.

1.1.2010

Rejstřík: Skandinávie Lidští démoni Bludné kořeny

Flerus

Nedaleko belgického Ostende přebýval Flerus na jedné z tamních farem. Coby domácí pomocníček (Práce všeho druhu, Bohatství a jistota, vše za nízké odměny), prováděl všechny obvyklé činnosti, jaké jeho druhu přináleží, staral se o domácí zvířata (uměl například zaskočit za nemocného koně), pomáhal při úklidu (nosil služkám vědra s vodou). A přinášel základní atribut působení takového ducha v domácnosti, totiž štěstí. Ať už se objevoval v podobě zvířete, či malého mužíčka, nikdy nežádal víc, než trochu mléka a cukru. Hospodářství díky takto nízkým nákladům na odvedenou práci vzkvétalo a jeho majitel se stal nejbohatším v kraji.

Až do nešťastného vtípku jedné mladičké služebné, která Flerovo mléka ochutila česnekem. Následky tohoto obvyklého vyvrcholení podobných příběhů byly také obvyklé: Flerus ochutnal, prskl, zadeklamoval krátkou básničku a zmizel. Spolu s ním odcválalo i štěstí a dům postihl jeho pravý opak.

1.1.2010

Rejstřík: Belgie Hospodáříčci

Charón

Charon Gustava Doré

Chmurný převozník přes podsvětní řeku byl synem boha věčné tmy Ereba a bohyně noci Nykty. Navzdory obecnému povědomí nepřevážel pouze přes řeku Styx, někdy (podle některých informátorů) působil na druhém známém podsvětním toku Acheronu. Na věci to nic nemění. V obou případech vykonával svou funkci poctivě, přepravuje pouze duše mrtvých, pouze duše řádně pohřbených a pouze jedním směrem. Duchové nepohřbených dle správného ritu měli smůlu a museli sto let, případně celou věčnost, postávat na břehu. K řádnému pohřbu – jak se ještě obecně ví – přináleželo i zanechání mince pod jazykem mrtvého, protože Charón vyžadoval za své služby platbu.

Do průšvihu se dostal pouze jednou, když porušil pracovní podmínky a pustil do podsvětí živého hrdinu Hérakla. Byl pak Hádem potrestán ročním ztížením služby v okovech. Jiný známý případ, Orfeova cesta za Eurydikou, mu prošla, protože slavný pěvec dokázal uzpívat celý bezpečnostní systém, včetně samotného vládce podsvětí.

 

Ilustrační obrázek namaloval Gustav Doré coby doprovod k Danteho Božské komedii. Viz Wikipedia.

10.1.2009

Rejstřík: Podsvětí Řecko

Saturnus

Pod řeckým kulturním vlivem přizpůsobili Římané svůj jinak víceméně originální, přesněji řečeno původně nezávislý, panteon helénskému a to jednoduchým nakreslením spojnic mezi jednotlivými bohy a hrdiny. To je známá – a v pozdějších dobách věc zjednodušující a trochu vulgarizující – záležitost.

Saturnus dostal za protějšek někdejších řeckého vládce bohů Krona. Což tak docela neodpovídalo. Zatímco Kronos byl u současníků celkem neoblíbeným krkavčím otcem milovaného (a obávaného) Dia, římský otec bohů po odchodu do penze svou vážnost neztratil. Pod řeckým vlivem byl sice také sesazen Jupiterem (čili Diem), jelikož šlo o akademickou náležitost a ne o záznam skutečných historických událostí, které by odrážely kulturně náboženské změny, zůstal ctěným zakladatelem civilizace. Učitelem lidí, které odnaučil kočovat a naučil zemědělství a zákonodárcem. Později, pod vlivem řeckých mýtů, provozoval tuto chvályhodnou činnost na Apeninském poloostrově, kam ho Iuppiter svrhl z nebes. V té době nastal na světě Zlatý věk (známý i za panování Kronova).

Římané také slavili na jeho počest svátek, týden trvající saturnálie, konané v druhé polovině prosince, zakončené jedním dnem volna pro otroky (kteří pochopitelně kdysi za Zlatého věku neexistovali) a rozdáváním dárků. Souvislost s křesťanskými Vánocemi je tu, myslím, očividná.

10.1.2009

Rejstřík: Bohové Řím

Lasa

Potulujeme-li se dnes Středomořím, nebude od věci zastavit se ještě u další tamní kultury. U Etrusků, jak jinak, ti drží bronzovou medaili v běžném povědomí národů a mýtů té doby a oblasti.

Nymfa Lasa patřila k průvodkyním bohyně lásky Turan, zobrazovali ji jako okřídlenou krásnou mladou dívku (často bez oblečení), držící v ruce šerpu a tyčinku na nabírání parfému. Patrně občas zastupovala Vanth, bohyni smrti (taktéž s křídly), existují totiž obrazy (rytá etruská bronzová zrcadla), na němž drží v ruce svitek se jmény odsouzených hrdinů. A svým, aby se s Vanth nepletla.

10.1.2009

Rejstřík: Etruskové Nymfy

Donn vs. Finnbennach

Souboj, který tolik zahýbal irskými dějinami, omlouvám se, irskou mytologií, nesvedli dvounozí, dvourucí, božským původem obdaření supermani (a že jich na Zeleném ostrově neměli málo), ale dva neméně slovutní čtvernožci rodu Bos. Tedy býci.

Toho druhého, Finnbennacha, vlastnil Ailill z Connachtu a býk byl také jediným co převážilo při nočním trumfování se majetkem, které Ailill vedl s manželkou Medb. Prohrát o kus hovězího, byť šlo o kus výstavní, rohů bílé barvy a nejspíš ne zcela obvyklého původu, se královně příčilo. Začala tedy shánět zvíře přinejmenším stejného kalibru. Marně. Až se doslechla, že jistý Ulsteřan Daire Mach Fiachniu, žijící v Cuailnge, vlastní podobně velkou potvoru, které říká Donn, která je barvy temně hnědé a na její hřbet se prý bez problémů vejde padesát chlapců. Vyslala tedy posly, domluvila si Donnovo zapůjčení, souhlasila i s nepatrně přemrštěnou odměnou. Obě strany si měly přijít na své, tak proč oboustranně výhodný obchod neuzavřít. Jenže Daire najednou couvl. Mohlo za to namyšlené vychloubání královniných poskoků, kteří nad farmářem ohrnovali nos a prohlašovali, že kdyby bylo po jejich, neplatili by mu nic a býka si prostě odvedli. Čehož se nejspíš lekl a transakci zrušil. A Donna ukryl.

Medb to docela naštvalo, pardon, rozrušilo natolik, že vyslala do Ulsteru silnou armádu s jediným cílem, přivést tu zatracenou krávu do Connachtu. Jednorázová akce se změnila v regulérní válku, dlouhou a krutou. Ta se pro Ulsteřany nevyvíjela zrovna dobře. Před poslední bitvou, aby casus belli Donn nepadl do rukou nepřítele, rozhodl se Daire raději schovat býka dle přísloví Pod svícnem bývá největší tma a poslal ho pod rouškou noci právě do Connachtu. Tam ho přece nikdo nebude hledat.

Nejspíš by nehledal, jenže býk, sotva vstoupil na neznámé pastviny, hlasitě zabučel, což nejen prozradilo jeho přítomnost, ale zároveň vyburcovalo Finnbennacha, neboť takovou drzost (v podstatě obyčejnou samčí výzvu) si v jeho revíru ještě nikdo nezkusil.

Jak už to v mýtech chodí, dospěl konflikt do situace, kdy mohl být vyřešen jedině soubojem zástupců obou stran. V tomto případě to měli být oba býci. Byl stanoven rozhodčí (Medbinou stranou) a zápas mohl začít. Začal, trval celý den a celou noc, zvířata se proháněla po celém ostrově, až ulsterský Donn connachtského Finnbennacha propíchl rohy. A sám zemřel vyčerpáním, byť už jako vítěz.

Šlo o průzračnou alegorii skutečné války mezi oběma královstvími, kdy Ulster sice nakonec zvítězil, leč nebylo mu to nic platné. Jde tedy spíše o záležitost historickou. Stále však platí pravidlo, dle něhož může zvíře existujícího rodu být v tomto Bestiáři ubytováno pouze v případě, že je buď původu nadpřirozeného, nebo nadpřirozené věci konající, proto spěchám P.T. čtenáře na závěr ujistit, že oba býci patřili do skupiny první. Aspoň podle toho vyprávění, které tvrdí, že zvířata vlastně k majitelům propašovali bohové, aby záměrně vyvolali onen legendární konflikt, a že oba tuři byli původem dva pasáčci vepřů, kteří se uměli převtělovat v různá zvířata a takto kryti pak škodili a vyvolávali hádky a rozbroje.

17.1.2010

Rejstřík: Irsko Zvířata

Dana o'Shee

Do našeho světa vyjíždí tenhle elfí nárůdek malých lidiček z irského folklóru na koních ze své říše věčného mládí. Vedeni královským párem, všichni hezky a bohatě oblečeni a ozdobeni drahokamy. Milují hudbu a tanec stejně jako lov, takže místo středověce rytířské, k níž jsou přirovnáváni, mi připomínají spíše šlechtu rokokovou. Předpokládá se také, aspoň nadpoloviční většinou hlasujících, že jde o stvoření mírná a mírumilovná, ne všechny zkušenosti jsou ale příznivé. Někdo tvrdí, že přicházejí z říše mrtvých a člověk, okouzlený jejich hudbou je navždy ztracen. Což bývá přisuzováno uměleckým vystoupením mnoha nadpřirozených bytostí, včetně našich rusalek.

24.1.2010

Rejstřík: Irsko Národy

Krasue

Hup z Evropy do jihovýchodní Asie.

Jestli předchozí skřítci byli nebezpeční jen v části zdokumentovaných případů, je setkání s thajskou krasue problémové vždycky. Jde totiž o upírku (příbuznou malajské pontianak). Přesněji řečeno o ducha, na něhož není příjemný pohled, neboť v dokonalém stavu má pouze hlavu a vnitřnosti. Hlava sice patří krásné dívce, jenže ta vyhřezlá střeva celkový dojem okamžitě zkazí. Krasue se potuluje kolem vesnic daleko od vědy, techniky a civilizace a šklebí se, (jak praví Encyclopedia Mythica) vystavujíc v odiv krví zborcené zuby.

24.1.2010

Rejstřík: Thajsko

Pohr en Dro

A zase zpátky. Takhle rychle to žádná cestovka nesvede. Irsko jsem sice netrefil, přistáli jsme ve francouzské Bretani, nedaleko Karnaku. Kromě výstavních megalitů je tu někdy k vidění i skřítek jménem Pohr en Dro. Potvora zlomyslná, proměnlivá. Někdy se – po vzoru britských vodníků – prohání v podobě koně a každého, kdo na něj nasedne, shodí do moře, jindy coby člověk volá: Pomoc, pomoc, já se topím, a když udýchaný zachránce přiběhne až k vodě, Pohr en Dro s rozpustilým smíchem odkráčí po vlnách.

24.1.2010

Rejstřík: Francie Voda

Bragi a Idunn

Bragi a Idunn

Severský bůh básníků a řečníků, jeden z Ásů, se ke jménu dostal (nejspíš) celkem obvyklým způsobem, totiž personifikací určitého termínu či profese, staroskandinávské slovo pro poezii je bragr. Byl moudrý a velice výmluvný, runy měl prý dokonce vyryty do jazyka. Otec Ódin, matka neznámá, aspoň dnes, i když se uvádí (předpokládá), že jí byla Frigg. Situace kolem Bragiho je totiž nejasná, pramenů není mnoho (v Eddě je zmiňován pouze ve třech případech). Je také možné – a v (nejen) severských mýtech ne tak neobvyklé – že Bragi nebyl Ás rodem, ale započal svou existenci jako člověk. V tomto případě pověstný skald Bragi Boddason. Tato linie příběhu je ovšem občas diskutovanou i mezi skutečnými odborníky, pročež se z ní vylžu prostým poukázáním na známé rčení, dle nějž není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Jisté je, že je dokonce nejisté, zda se v některých zmínkách o Bragim jedná o boha, příkladem v Hákonarmálu, kde se Hákon ve Vallhale zdraví s postavou toho jména, vyslanou Ódinem, není jasné, nejde-li pouze o duši mrtvého válečníka. Skaldů jménem Bragi se navíc vyskytuje ve skandinávské mytologii několik. Kromě Boddasona, také Bragi Högnason či Bragi syn Hálfdana Starého.

Stejně nejistá je spojitost Bragiho s předmětem, zvaným bragarfull nebo bragafull, pohár, na nějž přísahali bojovníci; může jít jen o podobu slov. Taky ale nemusí.

Jako mnoho Ásů, i Bragi se dostal do konfliktu s Lokim. Padlo pár nafoukaných vět o zbabělcích, Bragi vyzval Lokiho na souboj, Loki výzvu zamluvil. Podle některých výkladů ho také označil za vraha vlastního (tehdy patrně budoucího) švagra. Bratra manželky Idunn.

Idunninou hlavní funkcí byl dohled nad zlatými jablky, jejichž konzumace přinášela věčné mládí, v případě zanedbané léčby ho dokázala i vrátit. Byla to funkce nadmíru důležitá, severští bohové totiž na rozdíl od svých druhů z jiných náboženských systémů času podléhali. Proto byl například její únos obrem Thiazim (v němž hrál nemalou, ba přímo fatální roli opět Loki) záležitostí nanejvýš tristní. Jméno Idunn pravděpodobně (mytologové se rádi trumfují vlastními, osobními a leckdy osobitými teoriemi) znamená Věčně mladá, případně Omlazující. Kromě vyzdvihované starosti o zmíněné ovoce představovala Idunn podle všeho i plodnost jako takovou, alespoň podle některých vědců, pro něž se stala tato bohyně požehnáním, neboť se mohou šťourat v nejasných náznacích a kombinovat.

 

Ilustrace via Wikipedia je obrazem malíře Nilse Johana Olssona Blomméra (1816-1853)

31.1.2010

Rejstřík: Skandinávie

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist