Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část pátá

Nymfy

Nymfa

Ve Středomoří tvořily nymfy různorodý národ (ne v pravém slova smyslu) nižších božských bytostí. Tyto pohledné bytosti neznaly nic jiného, než zpěv, tanec a zábavu. Těžko pak říci, jestli je horší otaxovat slovem nymfomanka vytrvale sexuálně neuspokojenou ženu, nebo rozšířit tento pojem i na skupinu samiček s ryze nymfskou představou o životě. Leč nejedna nymfa sama poznala život i z té druhé stránky; jejich zalíbení v krásných mladých mužích se nymfám dokázalo vymstít. I přes občasné přátelství s božskými celebritami Artemidou, Apollónem či Dionýsem.

Začínám se v tom trochu zamotávat, takže vzhůru za detaily.

Najády

představují vodní živel a jsou skupinou nejpočetnější. Počítají se mezi ně i Okeánovny, dcery Titána Ókeana, kterých bylo tři tisíce, stejně jako sto dcer Néreových, ale najády většinou byly víly sladkovodní. Říční, jezerní, i najády jednotlivých pramenů. Ty, které žily v pramenech minerálních, patřily mezi elitu, jež dovedla věštit a léčit.

Některé z najád udělaly olympskou kariéru, jiné se dostaly do mýtů. Připomenu dvě, obě vstoupily do legend díky trojské válce.

 

Oinóné byla dcera říčního boha Kebréna a žila v Troádě. Tam, na hoře Ídě, se seznámila s pastýřem Paridem. Tehdy ještě netušil, že je vlastně synem trojského krále Priama a tak mu přišla společnost krásné nymfy vhod. Jenže potom přišel osud v podobě trojice bohyň a jednoho jablka, Paris se záhy dozvěděl o svém původu a dal pastýřům i Oinóné sbohem.

Další historie je díky Homérovi notoricky známá, Paris unesl Helenu, podvedený manžel si to nenechal líbit, sebral partu kamarádů a po několika tisícíletích si mohl Heinrich Schliemann vybudovat reputaci skvělého archeologa.

Nevděčný Paris se na horu Ídu vrátil až poté, kdy ho postřelil achajský lučištník Filoktétés. Vrátil se zemřít. A tady se do jeho příběhu znovu vstupuje najáda Oinóné.

Ve třech verzích.

Podle té romantické se Paris na Ídu dovlekl z posledních sil, aby svou někdejší lásku našel. Zemřel však dřív, než se o něm dozvěděla, a víle nezbylo už nic jiného, než se vrhnout do ohně pohřební hranice svého milého a zahynout s ním.

Realističtější příběh přiznává, že Paris si vzpomněl na Oinóné pro její umění léčit (dar Apollónův) a přišel ke křížku ze zcela pochopitelných, leč sobeckých důvodů. Oinóné, které se po Paridově odchodu narodil jeho syn Korythos, se na něj z obdobně pochopitelných důvodů ... prostě ho nechala být.

A podle třetí verze Paris Oinóné na Idě prostě nenašel.

Najádu Oinóné v Hómérově Iliadě nenajdeme. Ani v Odyssei. Ve vyprávění o nekonečném putování nejslavnějšího hrdiny od Tróje se však objevuje nymfa jménem Kalypsó. Žila na ostrově Ógygia a první člověk, kterého kdy potkala, byl právě Odysseus. Tato zkušenost znamenala pro ithackého krále sedmiletou přestávku v cestě domů. Teprve poté se bohové nad mužem, žijícím v absolutním přepychu, s milující partnerkou v nádherném prostředí, smilovali a umožnili mu znovu vyplout na moře v polorozpadlé kocábce vstříc dalším útrapám a božské antipatii. A víte co, přečtěte si Odysseu, udělal to už zmiňovaný pan Schliemann a vyplatilo se mu to.

Dryády

patří k duchům vegetačním. Zpočátku byly, chudinky, smrtelné, protože většinou žily ve stromech; pokud byl strom poražen, umírala i dryáda. Později od tohoto zvyku upustily a volně pobíhaly po lesích a hájích, přátelíce se se Silény.

S jejich pojmenováním to není zase tak jednoduché, jak by se zdálo. Původně totiž tohle jméno patřilo pouze nymfám dubu, zatímco karyatidy byly vílami ořechu, Melie jasanovými a Mélie jabloňovými.

Z dryád si připomeneme Dryopé. Do téhle nymfy se zamiloval Apollón. A protože olympští bohové to neměli jednoduché – o jejich nestálosti se všeobecně vědělo a žádná rozumná dívka se z žádným z nich dobrovolně nezapletla – musel se Apollón k Dryopé dostat úskokem.

Nejdřív se proměnil v želvu aby se bez problémů dostal mezi tančící dryády. Ty si s roztomilým tvorečkem začaly hrát. Když se želva dostala až za Dryopina ňadra, proměnil se v hada. Víly utekly; dříve než vyděšená Dryopé stačila upadnout do mdlob, vzal na sebe Apollón podobu vlastní a z nenadálého soukromí a nenadálých šoků vytěžil co se dalo.

Oreády

jsou démoni horští. Jako takové patřily k nejstarším bytostem světa, zrodila je Gaia spolu s horstvy. Podle pohoří se také jmenovaly, thessalské se nazývaly Pélijskými, krétské Dyktejskými.

Mezi oreády patřila i nymfa nejznámější – Échó. Ta byla pro svou upovídanost zbavena hlasu, zdržela totiž Héru, takže nejvyšší bohyně nemohla přistihnout svého manžela in flagranti při jednom z nekonečné řady Diových záletů. Nesměla od té doby promluvit jako první a i tak mohla jen opakovat.

Osud si s ní zahrál ještě hůř. Od Héřina prokletí chodila Échó raději sama po lesích. Byla by se se svým osudem smířila, kdyby nepotkala Narkissa. Nesmělý a především do sebe zahleděný mladík jí učaroval. Nemohla však promluvit a tak se snažila významně mlčet. Pomohlo by to – kdyby si vybrala někoho jiného. Narkissos, sám syn nymfy Leiriopé, ji ignoroval. Částečně z nesmělosti, částečně proto, že byl na nymfy zvyklý.

Nešťastná Échó se trápila, až se utrápila a zbyl z ní pouze hlas, který se dodnes ozývá, jak jinak, především v horách jako ozvěna. Narkissos ovšem také nedopadl dobře, nymfy přesvědčily Afrodítu a ta způsobila, že se zamiloval sám do sebe. Pak se utopil ve studánce, v níž obdivoval svůj obraz.

 

Telefonní seznam středomořských nymf:

Amaltheia, Aigina, Anchialé, Anna Perenna, Dryopé, Egeria, Échó, Euboia, Harpina, Kallistó, Kalypsó, Korkýra, Lampády, Lasa, Oinoné, Orfné, Pegaeae, Peiréné, Salamis, Tanagra, Thébé

(29.3.2002)

Rejstřík: Řecko Voda Hory Lesní bytosti

Co se skrývá v minnesotských lesích?

Protože je první dubna, další den, kdy je obecným povědomím nařízeno se bavit (jako by to v jiné dny nikdo neuměl) přidržím se tradice a nabídnu vám prazvláštní tvory, v jejichž existenci sice nikdo nikdy nevěřil, kteří se však do vyprávění dostali – jsou součástí folklóru wisconsinských dřevorubců. Když si večer po těžké práci sedli k ohni, bavili se. A krásně si vymýšleli.

Stejný přístup v dávných dobách mého dětství míval můj otec ke strašidlům, když pedagogicky neúčinné varování Za parkem běhá bezhlavá kobyla (což by mě určitě podnítilo k průzkumům), doplňoval ještě A z huby jí jde kouř. Takže jsem tam nešel. Vtip téhle věty mi mimochodem došel asi po deseti letech na střední škole.

Axehandle Hound

Zajímavý tvor minnesotských lesů. Jeho hlava má tvar sekery, tělo jako topůrko a topůrky se také živí. Proto ho dřevorubci nemají rádi.

Gilly Galoo

Velice užitečný pták, snáší totiž čtyřhranná vejce, které dřevorubci uvařená používali jako hrací kostky. Zajímavý tvar získaly jeho vejce přirozeným vývojem, gilly galoo totiž hlnízdí na velice příkrých svazích Pyramid Fort a vejce klasického tvaru by se mu skutálela a ztratila.

Goofang

"Je přesně tak velká jako hlaváč, jenom o mnoho větší.", tvrdí o téhle rybě dřevaři. A dodávají, že goofang plave pozpátku, aby mu do očí nenatekla voda.

Goofus Bird

Pták, který to nemá v hlavě tak trochu v pořádku. Nebo ano? Hnízdo si staví naruby a létá pozpátku. Kam letí, ho totiž nezajímá, zato chce vidět kde byl.

Hidebehind

Pozor, nebezpečí. Hidebehind je vždycky za tvými zády. Ať se otáčíš jak chceš, je vždy za tebou. Nikdo ho neuvidíš. Nikdy ho nikdo nespatřil. Mnoho dřevorubců tahle příšera už sežrala!

Pinnacle Grouse

Příroda vybavila tohoto ptáka pouze jediným křídlem, pročež může pinnacle grouse kroužit v jediném směru. Podle ročních období a podmínek pozorovatele mění barvu peří.

Roperite

Živí se králíky. Loví je pomocí provazu podobného zobáku, ty nejrychleší králíky jím chytá jako do lasa. Je velký asi jako poník.

Teakettler

Jméno dostal podle zvuku, který vydává – připomíná bublání vařící vody v čajníku. Teakettler chodí pozadu a z tlamy mu vychází kouř.

Upland Trouts

Tahle ryba se bojí vody, velice dobře létá a hnízdí, jak jinak, na stromech

1.4.2002

Rejstřík: Spojené státy

Noggle

A znovu se vrátíme do vody. Nejprve vám představím dalšího člena početného stáda koní, které pobíhá po Britských ostrovech. Zatím jsme měli tu čest s kelpiem, Ceffyl-Dwr či each uisgem, doplňte si tedy vzdělání o noggleho (na Orknejských ostrovech mu říkají nuggle). To je další malému šedému koníku podobné stvoření, jež neosedláno pobíhá po kraji. A když mu vyšplháte na hřbet ...

Začínám mít vtíravý pocit, že průmyslová revoluce nezačala v Anglii náhodou. Stephensonova lokomotiva se s vámi rozhodně nevrhla do vody a neproměnila se v planoucí modrý oblak.

Nogglové mají ještě jeden nepříjemný zvyk – rádi zastavují roztočená mlýnská kola.

(11.4.2002)

Rejstřík: Skotsko Vodní koně

Dones d'aigua

Dámy, odpovídající starořeckým nymfám. Žijí ovšem v řadě pověstí, mýtů a legend Katalánie. Jejich domovem jsou všechna místa, kde lze nalézt čistou vodu a od pasu dolů jsou ryby. Od pasu nahoru ovšem překrásné dívky. Mají dvě výborné vlastnosti – hlídají poklady a jsou hodné.

Některé z těchto vodních panen žijí v jeskyních či lesích (čímž je jejich středomořský původ zřetelnější) a některé místo rybího ocasu zvolily spodní část těla ptačí.

(11.4.2002)

Rejstřík: Španělsko Voda Strážci pokladů

Drac

je pro dnešek posledním vodním stvořením. Vlastně ne jedním.

Podle The Encyclopedia of Eastern Philosophy and Religion (Shambhala Publications, Inc., Boston 1994) je drac či draca vodní démon ženského pohlaví, který topí ženy a děti a požírá je – s ním se můžete setkat někde v Asii.

Ve Francii se tak ovšem jmenoval drak, sídlící v řece Rhone. I on ve třináctém století požíral děti, ovšem podle dostupných informací mu na věku tolik nezáleželo. Za svou existenci zabil přes tři tisíce vesničnanů (převážně z vesnice Beaucaire) a rytířů, kteří se ho pokusili zlikvidovat nebo prostě jen jeli kolem.
Po pro draka úspěšném životě, v němž nepotkal žádného svatého Jiří, zesnul v požehnaném věku stářím.

Snad pro jeho neporazitelnost, snad jako připomínku se po něm dodnes jmenuje jedno městečko pár kilometrů od Saint Tropéz – Draguignan.

(11.4.2002)

Rejstřík: Francie Voda Draci

Upír

Jsem na rozpacích a cítím se trochu nejistě. Ne, že bych snad věšel do oken česnek a neodvážil se nikoho pozvat přes práh (i když opatrnosti není nikdy nazbyt), ale přece jen je tohle krvavé sousto pořádně velké.

Upír. Nemrtvý, svoření noci ... u všech všudy, kde začít? U Brama Stokera, který z polozapomenutého démona udělal mediální hvězdu? Nebo výčtem internetových zdrojů ...

Naštěstí existuje způsob, jak se vylhat. Stačí zvolit jeden úhel pohledu a já volím etnografii a slovanskou oblast. Z důvodů více než jednoznačných.

Víra v upíry je rozšířena po celém světě, za což se jednak přičinil již zmiňovaný autor Draculy, jednak fakt, že bytosti, živící se lidskou krví, se skutečně po celé planetě vyskytují. Nutno ovšem poznamenat, že v původní podobě jde o kult lykantropický a pravým hrdinou stovek knih a filmů (poslední vlna kulturní upírománie proběhla v devadesátých letech dvacátého století, stačí vzpomenout na hollywoodské trháky Interview s vampýrem, Coppolův remake Draculy a pěknou řádku hororů a fantastických románů, jež v té době vycházely), tedy pravým hrdinou by měl být vlkodlak.

Ale není a vliv Brama Stokera, ač ne jediný, je zřetelný.

První část slavného románu (přiznejte se, kdo ho četl celý?) se odehrává v Transylvánii, území, které pro obyvatele Západní Evropy mělo kouzlo království neuvěřitelna, čarodějů a tajemství. Jeden z největších bestsellerů doby vzniku Stokerova románu, Verneův Tajemný hrad v Karpatech, byl vydán v roce 1892, pět let před Draculou (což vyvrací obecně zakořeněnou představu o ovlivnění Vernea Stokerem. Jak se zdá, mohlo to být i naopak.) Transylvánie ovšem byla jen územím, jež bylo třeba dobýt poté, kdy gotický román exploatoval gotické hrady Francie a Itálie. A nabízela – mimo divokou krajinu, neméně divoké obyvatele a rovněž neklidnou historii, i obecně pojímanou démonologii.

Víme, že Bram Stoker učinil hlavním hrdinou svého díla skutečnou historickou postavu – sedmihradského knížete Vlada IV. Tepese, zvaného též Napichovač – a Dracul, či Dracula, což neznamenalo nic jiného, než titul dracon(arius), který udělil Vladu III. císař Konstantinus a který znamenal Nositel korouhve s drakem. Tepesové totiž odedávna bojovali s Turky, oni v podstatě byli ochotní bojovat s kýmkoliv a s kýmkoliv se i spřátelit, jen když to znamenalo samostatnost Sedmihradska nebo značné výhody. Nicméně Vlad IV. měl natolik vyhraněné záliby, že vynikl i v tehdejší době, která napichování na kůly, hromadné upalování a jiné kratochvíle považovala za běžný způsob aplikace zákona. Náš milý Dracul si vybudoval tak silnou pověst, že ještě v roce 1999, před zatměním Slunce, které potěšilo všechny Středoevropany, se obyvatelé vesnice, u níž před šesti sty lety Tepesův hrad stával, děsili, čekajíce naplnění věštby, dle níž Napichovač při nadcházejícím astronomickém úkazu vstane z mrtvých.

Skutečnou pokladnicí etnografických materiálů, týkajících se vampýrismu je ovšem o něco jižněji položené Bulharsko. Ne náhodou.

Už staroslovanské slovo opir prozrazuje turecký původ. Druhou indicií je rozšíření původních upírů – od Číny po střední Evropu. A nahlédneme-li do historie, zjistíme, že zcela přesně kopíruje oblast výbojů turkotatarských kmenů. Avarů, Mongolů, Maďarů. A také Bulharů. Ti dorazili na území severně od Řecka – a tady došlo, díky tehdejší politické situaci, k zajímavému úkazu. Zatímco všude jinde byli nájezdníci hrozbou a nebezpečím, Slované v této oblasti nomády přivítali, potřebovali totiž silného spojence, který by jim pomohl proti byzantské rozpínavosti. Bulharským nájezdníkům možnost vytvoření státu přišla vhod. Oba národy záhy splynuly a jeden od druhého přejímal i záležitosti kulturní. I když jedna z verzí o vzniku vampýrských pověstí připomíná, že právě nomádský zvyk pití koňské krve a patologický strach Evropanů, který nájezdníky provázel, dal tyto legendy dohromady, pravděpodobnější vysvětlení je opravdu z kulturní oblasti.

Turkotatarské národy ssebou přinesly změnu pohřebního ritu – zatímco Slované své mrtvé spalovali, nájezdníci pohřbívali do země. Bulhaři, nyní již slovanský národ, tento rituál převzali. Spolu s ním také mongolský strach ze záhrobí a mrtvých. Později, díky vlivu křesťanství, které pohřeb žehem zavrhovalo také, byla živná půda vampyrismu zajištěna.

V Čechách nalezneme nejstarší písemně zaznamenaný případ v kronice Neplachově, který se odehrál v roce 1336 na Kadaňsku.

Mezi slovanské lidské démony, mezi něž původně patřil především vlkodlak, můra či mavka, se tedy upír přistěhoval spolu s Mongoly. Co nám řekně etnografie dál?

 

Zjistili jsme proč upír je. Ale jak se jím – teď mám na mysli konkrétní osobu – člověk stane?

Zapomeňte na výrobu upírů vysáváním krve nebohých obětí, které, jsouc tak změněny v upíry, pokračují v rozšiřování armády nemrtvých geometrickou řadou. Tak na tohle se nikdy nevěřilo – ony i kupecké počty stačí dokázat, že tady něco nefunguje, nebo jsme upíři všichni (husí krev nemusím, zato krvavou tlačenku – no někdy. A steak raději středně. Že by přece jen?). Hlavní důvod ovšem netkví v matematice, ale ve faktu, že přeměna v nemrtvého nenese atribut hrůzy a děsu. Tu mu dodala až doba mnohem pozdější a hlavně křesťanství.

Existují dva způsoby, jakými se člověk nemrtvým stát mohl. Ten první je víceméně deterministický – vampýrem se stával sebevrah, čaroděj či vlkodlak. Taktéž dítě, zplozené vědmou a vlkodlakem. Nebo dítě, které mělo při narození zuby (Nepropadejte panice, když předmléčné zoubky, dentes connatales, objevíte i u vašeho potomka. Tohle se opravdu stát může a vaše ratolest upír rozhodně není.)

Ani člověk bezvadného původu se posmrtné zkušenosti nemusel vyhnout. Stačilo, aby přes jeho mrtvolu přešel člověk, přeběhlo zvíře či přeletěl pták a přenesl do něj život.

Pochodující transfúzní stanice – tohle už nevyvracím – uchovává svou tělesnou schránku před rozkladem pitím lidské krve, přičemž mezi jejími nejčastějšími obětmi jsou děti. Upír nepohrdne ani krví zvířecí. Pouze zvířecí krví se živí upíři skuteční, netopýři podčeledi Desmodontinae. Tito mrňaví, nanejvýš několikacentimetroví tvorečkové ovšem nepoužívají sací ústrojí v zubech, ale krev z rány vylizují jazykem. Příslušný enzym v jejich slinách pak snižuje srážlivost krve a zanechává krevní bar otevřený dlouho přes policejní hodinu. Ale tohle jsou kouzla přírody a nikoliv démonologie.

Upíři té druhé, nechtěné, skupiny, se často zaměřují na vlastní rodinu – báječný způsob, jak si po smrti vyřídit účty s příbuzenstvem, případně s tchýní. Se smrtí pak upíra neopouštějí ani pudy sexuální. V nočních radovánkách s (žijící) manželkou mu nic nebrání, děti, které se z tohoto spojení narodí, jsou ovšem bez kostí.

Pokud jde o denní (vlastně noční) režim, pak vězte, že námi odhalovaný upír vystupuje z hrobu s úderem půlnoci, svítí-li měsíc, a vrací se s prvním kohoutím zakokrháním. Objevuje se pochopitelně ve své vlastní, původní podobě, ale protože jsou mu dopřány i schopnosti metamorfické, dokáže se upír změnit ve zvíře. Jeho favoritem původně nebýval netopýr, ale některá z geograficky blízkých šelem, v Evropě nejčastěji vlk, v Asii tygr. Čímž opět narážíme na původ vampýřího kultu v kultu lykantropním. A protože jde o bytost opravdu nadpřirozenou, dokáže se upír proměnit i ve věci neživé. Doloženými příklady budiž kupka sena či sněhová koule.

To by bylo. Zbývá nám už jediná, ale převelice důležitá kapitola naší krátké exkurze – Jak na ně?

Příslušné praktiky nám opět prozradí etnografie, v tomto bodě ovšem podpořena autoritou vědy archeologické.

 

Tedy: máte upíra?

Jak bylo odpozorováno už na ranně slovanských pohřebištích, kolík či hřeb vtlučený do srdce, úst či slabin zabírá téměř vždy. Ve vašem případě tomu bylo jinak? Pak otočte mrtvolu na tvář. Pořád nic? Usekněte ji hlavu a položte mezi nohy. Svažte ruce na hrudi. Ještě ne? Což takhle vložit pod jazyk kamínek nebo minci? Pořád se vám potlouká v noci po kraji a obtěžuje sousedy? Zkuste nomádský trik s useknutím chodidel nebo nohou pod koleny. Mongolové to dělali. A pomáhalo to. Vám ne? Van Helsingovo telefonní číslo vám neprozradím, ale zkuste mrtvolu prostě spálit. Tahle poslední instance sice odporuje pohřebnímu ritu a tedy celé víře, ale když to jinak nejde, pak musí jít vaše avarské náboženství stranou.

Teď už byste měli mít po starostech. A ...

Mimochodem, znáte tu knížku, co se jmenuje, sakra ... napsal ji Smullyan, ten matematik, vydala Mladá fronta v roce 1986, tedy, znáte knihu, která se jmenuje Jak se jmenuje tahle knížka? Je to o logice a celá kapitola je věnována logickým hádankám, v nichž vystupují právě upíři a hrabě Drakula. Žádnou na vás zkoušet nebudu, protože patří k těm těžším. Ale Smullyan také dokladuje rozdíl mezi matematikem a fyzikem a tím si dovolím skončit.

Hoří dům. Máte hydrant a hadici. Co teď? Připojíte hadici k hydrantu a začnete hasit, to je jednoduché. Ale co když se druhý den probudíte a jste postaveni před problém, kdy vlastníte hydrant, hadici a dům, který nehoří.

Pokud vás napadlo zapálit dům, abyste problém převedli na problém, který umíte vyřešit, pak jste povahy matematické. Takže pokud jste dočetli až sem, pak víte jak na to.

A máte upíra?

(17.4. 2002)

Rejstřík: Démoni Lidští démoni

Ghúl

Ach ty žhavé arabské pouště. Beduíni na velbloudech, dlouhé karavany, putující od oázy k oáze, upovídaná manželka, která žádnou noc nenechá panovníka se vyspat, takže se nelze divit tomu, že jí hrozí dekapitace.

Zatímco v Evropě řádí upíři a inkvizice, tady kvete matematika, astronomie i vědy další a nikdo nemusí skrývat své náboženské přesvědčení a víru. (Není tohle ten nejúžasnější a v dnešní době bohužel nejméně pravděpodobný příběh Tisíce a jedné noci?). Přesto je třeba mít se na pozoru, neboť děti temnoty jsou všude.

Nejnebezpečnějším pouštním démonem je ghúl. Najdete ho v ruinách, na opuštěných místech a především na hřbitovech. Ghúl je totiž především nekrofág, tvor, živící se masem mrtvol. Pravděpodobně nebude nijak statečný, protože se rád zakousne i do masa, v němž se ještě krev nestačila srazit – útočí na děti nebo spící či zesláblé poutníky. Dokáže na sebe vzít zvířecí podobu, což mu jeho přepady ulehčuje.

Jak se podle mnohaletých výzkumů zdá, je démonem lidským, neboť se jím začasté stává oživlá mrtvola, jenž po dlouhý čas ležela v tajném hrobu. Když si takové stvoření jendé noci uvědomí, že proleženiny nejsou přesně tím, co lze od posmrtného života očekávat, vstane, vyhrabe se na povrch a potom mu už nezbývá, než se připojit k řadě nových příbuzných.

Islámská tradice zná několik druhů těchto nebezpečných bytostí, přičemž nejnebezpečnější je ghúl pohlaví ženského, norma, krvavá upírka, která svádí důvěřivé muže. Dychtivý novomanžel pak záhy skončí jako hlavní chod nedělního oběda.

 

Démonem, úzce příbuzným ghúlům je Qutrub. Všechna tato stvoření, ghúlové, lamie, první Adamova manželka Lilith, jsou především personifikací hrůzy z pouště. Protože beduíni na velbloudech, karavany, putující od oázy k oáze a koneckonců i upovídaná Šeherezád, věděli, že největším pokladem na druhém konci písku je vlastní život. A pod žhnoucím sluncem, mezi štíry, v rozpáleném písku, kde prýštila často jenom ta mizerná nepoužitelná černá voda, bylo jedno v jakého boha věříte.

Hlavně, že vás dovedl do oázy.

(25. 4. 2002)

Rejstřík: Démoni Lidští démoni

Ohnivý muž

V minulých týdnech jsme vstoupili do rozmanitého světa lidských démonů. Zůstaneme v něm i dnes – ať se dozvíte, co vás může potkat.

Mezi lidské démony patří i jedno z běžných místních strašidel. Tedy – spíš patřilo, s devatenáctým stoletím a rozvojem dobrovolných hasičských sborů bylo odsouzeno k vyhynutí, neboť žádný moderní a pořádkumilovný měšťan tehdy nenechal bez povšimnutí muže, z něhož šlehaly plameny. Zásah na sebe jistě nenechal dlouho čekat (ačkoliv žádný takový prameny, jimiž jsou záznamy hasičských sborů, bohužel neuvádí).

Nutno ovšem poznamenat, že ohnivý muž byl revenantem více venkovským. Dle tradice se jím stával sedlák, posouvající mezníky. Ani města se však ohni prokletých mužů a žen nevyhnula ...

Klasická ohnivá postava, nesoucí na zádech mezník a začasté volající: "Kam ho dát?" mívala někdy i podobu hořícího sudu, kola či sloupu. Také psa nebo zajíce. A mnoho jmen, co kraj, to jiný mrav, či spíše jazyk. Na Moravě býval znám jako fajermon (z německého Feuermann), na Šumavě a v jejím západočeském podhůří se mu říkalo světlík. Ve východních Čechách pak žavák. Jinde dýma, případně dýmač. Tímto jménem ovšem vstupujeme do nejistých krajin dávnověku.

Ohnivý muž totiž do lidových pověstí přichází z hluboké minulosti slovanského pohanství, i když byl později oficiálně prohlášen za jednoho z padlých andělů (stejně jako vodníci, kteří prý vzešli z těch svržených andělů, kteří při střemhlavém letu trefili vodu).

Ve své původní podobě byl ohnivý muž blízkým příbuzným bludiček (i ty jsou démony lidského původu – stejně jako rusalky, ale o těch příště). Kromě zcela jasného popálení, mohl člověka svést a utopit, neboť se zjevoval v podobě světýlek v bažinách, roztrhat – ale pozor – v bažiny zbloudilého i zachránit, dočkal-li se vděku.

 

Když jsem se ve svých skrovných sbírkách českých pověstí a legend pokusil najít nějakou o ohnivci, našel jsem dvě, jejichž ústředním tématem byl nepoctivý sedlák a noční kvílení Kam ho dám?, leč ani v jednom z případů nebyl nešťastník v ohni. Zato jsem našel dvě pověsti jiné, v nichž oheň a prokletí svou roli hraje. Ona je to vlastně pověst jedna – jen situovaná do dvou různých lokalit a ke dvěma historickým postavám.

Stejně jako známý Jihočech Jakub Krčín, tak i severomoravský Jiří Tunkl z hradu Brtníčku se zapsal do historie zakládáním rybníků. Ani jeden z nich nebyl u poddaných oblíben a oba po smrti zůstali poblíž svého někdejšího díla, aby orali hráze, zapřaženi do ohnivého pluhu, poháněni čertem. S ohnivými muži to sice mnoho společného nemá, to uznávám, ale ta mně ta podobnost zarazila – i když je samozřejmě nenáhodná.

(9.5. 2002)

Rejstřík: Element ohně Lidští démoni České země

Rusalky

kupodivu patří mězi lidské démony také. Teprve skutečně pozdní doba je začala spojovat s vílami, v původní slovanské mytologii i v pozdějším folklóru patřily rusalky mezi tvory podstatou odlišné, byť spjaté s vodním živlem.

Ale cesta k vodě nebyla jednoduchá a už vůbec ne krátká. Rusalka se totiž nezrodí z lidské duše přímo, jejím předchůdcem je nav, případně mavka, (navjak, navija či navka, podle krajové a jazykové příslušnosti). Už ve jméně tohoto démona lze poznat souvislost se záhrobím. Nav totiž znamená mrtvý – jistě si připomenete staročeské rčení Odebral se do návi. Když malinko ukročím stranou, pak tento výrok znamená přesně totéž co anglické He had gone west, odešel na západ. Slovo nav totiž pochází z řeckého naus nebo navis, označující lodě, které odvážely mrtvé přes moře na západ (gótské naus má týž původ) a vzpomeneme-li ještě keltského Avalonu, máme tu původní indoevropskou představu o posmrtném životě jako vyšitou. Těžko říci, jestli se tento kruh uzavírá ve vodním živlu rusalek, nejspíš nikoliv, ale z hlediska symboliky je to sympatické.

Původ slova rusalka je také zajímavý. Kromě obecně známého a rozpoznatelného kořene rusá (barva vlasů) případně rusa – řeka, lze vystopovat i vliv středomořský. V antickém Římě se v květnu slavily Dies Rosae, Dny růží, svátky růží a příchodu léta, rosalia. Ty přes Balkán pronikly až k východním Slovanům, kde zdomácněly jako rusalija. Staly se vzpomínkou na mrtvé a odtud je ke skutečnému zrodu rusalek už jen krůček. Víra v mavky byla natolik silná, že nedovolila přidat těmto démonům nové jméno natož je nahradit, jak by se stalo později, rusalky byly proto zařazeny za ně, jako logické pokračování druhu.

Abych se vrátil k původu – Nav je duší utopence, později nepokřtěnou lidskou duší, které se objevuje v podobě černého ptáka s červenýma očima. Létá především za snížené viditelnosti ( v noci, za mlhy či deště), naříká a skučí v komínech a nad řekami. Trápí především děti a těhotné ženy. A teď pozor – pokud není nav do sedmi let vysvobozen (nejčastěji křtem), mění se v rusalku. Kult mrtvých se prolíná s kultem přírodních živlů.

Ne všechny prameny ovšem toto vývojové stádium uvádějí. Jestli nav je duší nekřtěňátka, které se po určeném čase změnila v rusalku, pak o samotných rusalkách se také vyprávělo, že jsou duchy utopených dívek, nevěst, které zemřely před svatbou či sebevražedkyň. V každém případě ovšem patří obě bytosti k lidským démonům.

Rusalky samé se podobají vílám. Jejich moc je ukryta v dlouhých mokrých vlasech, které nesmí vyschnout. Jejich rozčesáváním rusalky způsobují povodně, ony totiž, narozdíl od víl, patří mezi bytosti víceméně škodlivé. Výčet jejich praktik je dlouhý. Kromě prostého topení, lidi ulechtávaly k smrti, (rády kladly otázky jako sfingy a podle odpovědi se pak obdobně chovaly), bořily mosty, hráze, potápěly lodě, zkrátka se chovaly – jako lidé. Původ se zapřít nedá.

(14.5.2002)

Rejstřík: Vodní bytosti Lidští démoni Slované

Můra čili Succubus

Můra není jen noční motýl čeledi Noctuidae, ale také jeden z lidských démonů, rozšířených po celé Evropě. Znají ji téměř všechny kultury, doma je především v Evropě střední. Staří Germáni ji říkala mara, Němci mahr. Původ tohoto konkrétního démona je pravděpodobně slovanský, což je možná slyšet ze jména. Takže Češi ji znají pod jménem můra, Bulhaři Morava, Poláci mora, jinde se jí řikalo kikimora, ta splývá s jiným tvorem téhož jména, kterému se budeme věnovat později.

Stejně jako v případě bludiček či mavek šlo o duše nepokřtěných dětí, ale známější a obecnější představa můry je představa dvojníka, duše živého člověka, která ve spánku vychází z těla a škodí.

Dvojníci prochází celou evropskou mytologií a démonologií a proto se jim, aspoň prozatím, vyhnu – chcete-li se opravdu hodně dozvědět, sežeňte si knihu Clauda Lecotouxe Víly, čarodejnice a vlkodlaci ve středověku, (Fées, Sorciéres et Loups-garous au Moyen Age, Historie du Double, 1992), kterou vydalo nakladatelství Volvox Globator v devadesátém osmém.

Můra je tedy démon, který vystupuje zpravidla v podobě stínu, hada, myši, kočky či motýla, případně jako stéblo slámy nebo vlas. A škodí: má na svědomí zlé sny, pije krev, kojícím ženám odsává mléko – to všechno ve spánku oběti.

Nechcete-li ponocovat, stačí na dveře nakreslit můří nohu. Pokud nevíte jak tenhle magický symbol vypadá, pak vězte, že je to obyčejná jednotahová pěticípá hvězda, pentagram. Viz obrázek. Pokud neumíte malovat, pak dobře slouží i zrcadlo, některé byliny, případně sekyry, zkřížené na prahu.

Mužským protějškem můry je morous, a jím jsme vstoupili rovnýma nohama do středověku, který žil dualismem. Byla-li můra pohlaví ženského (což původně nebyla, můrou se běžně stávali i muži), pak k ní zákonitě patřil i partner – morous. Ten měl, až na pohlaví, veškeré další atributy totožné.

Středověk a křesťanská démonologie však zplodili succuba a incuba, zlé duchy, kterým byl někdy přisuzován i původ lidský, jejichž zlé praktiky vyhlížení z dnešního hlediska celkem zajímavě: succuby, čili démoní dámy napadaly výhradně muže a pohlavně je zneužívaly, incubové totéž v modrém, jenom si vybrali ženy. Zní to zajímavě a možná lákavě, ale nezapomeňte, že styk s démonem zavání peklem.

(23.5.2002)

Rejstřík: Démoni Lidští démoni Slované Dvojníci

Planetníci a stuhači

Říká se jim i chmurníci nebo oblačníci a stojí na rozhraní světa lidských démonů a démonů přírodních živlů. Vyskytují se v jižním Polsku a na Ukrajině a stávají se jimi duše živých lidí, případně duše oběšenců, utopených či udušených, které za bouře odlétají do mraků. Těmi pak pohybují, perou se, vyjí, skučí a vrhají blesky.

Stuhači jsou srbochorvatští bratranci planetníků, jsou ale dušemi lidí spících. Což je opět typický dvojnický motiv, stejně jako v případě můry.

(23.5.2002)

Rejstřík: Polsko Srbsko Ukrajina Dvojníci Počasí

Démoni nemocí

Lidská představivost není neomezená a antropomorfické formy nejrůznějších živlů nalezneme všude. Staří Slované si do jasných tělesných tvarů napasovali leccos. Nemoci nevyjímaje a těmi exkurz do světa lidských démonů prozatím uzavřeme. I když lidskými démony nejsou a lze je zahrnout mezi démony osudu.
Bude to jen krátká procházka, protože kdo by se chtěl v blízkosti těchto bytostí zdržovat déle, že?

Tedy: Antropomorfní personifikace Smrt dlouhou dobu nemívala tvar kostlivce s kosou, bývala to žena či krásná dívka v bílém, mající trvalý pobyt v podzemních prostorách, plných svící. Na světě se objevovala na křižovatkách a zejména u postelí nemocných – jak všichni víme, stála-li u hlavy bylo zle, ukázala-li se u nohou, znamenala jen memento mori, čili připomínku toho, že nic netrvá věčně, protentokrát nás nedodržování základních hygienických požadavků stálo pouze zežloutnutí pleti. Někdy se dala oklamat (otočením postele), ale nikdy to nebylo nadlouho. Trpělivost přináší růže (nebo lilie?).

Mor, mořena, čuma (Rusko) dzuma (Polsko), kuga (Jižní Slované), byly personifikacemi nejrozšířenější středověké nemoci moru (tehdy se ale každá epidemie diagnostikovala jako mor, takže současný pan doktor, byl-li by i démonologem, by jistě dokázal popsat celou řadu nových druhů této čeledi.

Lichoradka měla v resortu zimnici a pristrit horečku, ospa matuška neštovice. A tak by to šlo donekonečna.

Půjdu si raději udělat čaj s citronem.

(23.5.2002)

Rejstřík: Slované Démoni osudu

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist