Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část dvacátá druhá

Úranos

Podle nejznámější (ne však jediné) teorie vzniku světa podle Řeků, byl na počátku Chaos a z něho vzešla bohyně země Gaia. Ve spánku pak porodila parthenogenního syna Úrana, Krále hor a personifikaci nebes. Syn se měl k světu a brzy ho také ovládl. Deštěm oplodnil svou matku a té se, kromě obvyklých hydrologických jevů, jako jsou jezera, řeky či moře, narodila i tráva, stromy, zvířata a ptáci. Jsou to však bytosti a objekty jaksi neurčité, a tak se na ně ve výčtu Úranových potomků zapomíná. Ale i bez nich byl první nejvyšší bůh zdatným zakladatelem tradice nepřeberného počtu ratolestí takých či onakých. Ať už šlo o zvučná jména dvanácti Titánů (Ókeanos, Koios, Kríos, Hyperíon, Íapetos, Kronos, Theia, Rheia, Mnémosyné, Foibé, Themis a Thetys), o tři neméně známé Kyklópy a tři Hekatoncheiry, nebo o neznámé potomky, jakým byl kupříkladu obr Anax, král Kárie, nebo Garamas, v jehož existenci věřili, jak se zdá jen Libyjci, jedno měli všechny děti společné: otci byli lhostejní. Až na Hekatoncheiry (jindy Kyklópy a někdy obojí), ty nesnášel a proto je nechal zavřít do podsvětí.

Což byla chyba, jak už je dnes známo.

Rozezlená Gaia totiž potom tak dlouho naváděla své potomky Titány, až se ten nejmladší, Kronos, sebral a na nevšímavého otce vyrukoval. Vyzbrojil se ozubeným pazourkovým srpem, výrobkem to devítky psohlavých Telchinů, Úrana zaskočil ze zálohy, levou rukou (od té doby přináší smůlu) uchopil za varlata, vykastroval a vzápětí se prohlásil Nejvyšším bohem.

Srpová operace byla poslední možností, jakou mohl Úranos přivést na svět nějaké potomky. A také, když krev z genitálií skanula na zem, čili Gaiu, narodili se další známí obyvatelé řecké mytologie – Giganti a dle některých i pomstychtivé Erínye a jasanové nymfy Melie (což je mimochodem příjemnější verze téhož, totiž tehdy všudypřítomné Trojjediné bohyně). A bylo hotovo.

Oops, ještě není konec. Když Kronos otcovo mužství odhodil do moře, přišla z něj a mořské pěny na svět budoucí bohyně krásy a lásky Afrodíta. Homér to sice vypráví jinak, ale protože považuje za Afroditiny rodiče Dia a Dionu, věřit mu nebudu, Zeus v pozdějších dobách adoptoval hodně dětí jiných párů, než byl osvojen sám.

Nástroj Úranovy zkázy, telchinský srp, měl Kronos odhodit spolu s Úranovými varlaty do moře, ale buď ho někdo později vylovil, nebo rovnou zůstal v rodině jako památka, protože mnohem později ho použil Zeus při zápase s Týfonem.

(14.5.2005)

Rejstřík: Řecko Bohové

Kronos

Rheia a Kronos

Když Kronos (jehož jméno je nejspíš odvozeno od korone, vrána), jak už jsem minulý týden prozradil, zlikvidoval svého otce a usedl na jeho místo, na první ani druhý pohled se vlastně nic nezměnilo. Úranův syn otce nezapřel, choval se dokonce ještě hůř. Prohlásil se Nejvyšším bohem a pánem všeho, vzal si za manželku svou sestru Rheiu a ostatní titánské sourozence si najal jako ochranku.

Za jeho vlády prý lidé prožívali Zlatý věk, období bez starostí, válek a nemocí, čas, kdy země plodila sama a lidé se nemuseli věnovat ničemu jinému, než radovánkám. Což pochopitelně nemohlo vést nikam a lidé tohoto zlatého pokolení vymřeli, aniž po nich cokoliv zůstalo. Stalo se to prý ještě za Kronova funkčního období, ale Nejvyšší z bohů to ani nepostřehl. Jeho autokratickou hlavou totiž začaly bloudit pochybnosti.

Byl si velice dobře vědom toho, že způsobu, jakým se dostal k moci, může využít kdokoliv z jeho vlastních potomků. A protože první už byl na cestě, přemýšlel co s tím. Nakonec se rozhodl: nechal si novorozeně – byla to dcera Hestia – přinést a spolkl ho.

Což udělal ještě čtyřikrát: v žaludku skončila Déméter, Héra, Hádes i Poseidón. Až u šestého dítěte konečně nešťastnou Rheiu napadlo manžela oblafnout a místo Dia mu podstrčila v plenách zabalený kámen. (Někdy se říká, že tenhle trik už použila předtím a místo Poseidona spolkl Kronos hříbě, ale to je pověst nejspíš účelová.)

Nespolknutého syna pak v krétském úkrytu vychovávaly nymfy a chránili Kuréti, až do doby, kdy dospěl a mohl zopakovat o generaci starší historii.

Ale Kronos neudělal chybu svého otce a byl připraven. I když díky podstrčenému dávidlu vyzvrátil Diovy starší sourozence, bez boje se vzdát nechtěl. Pověřil nejsilnějšího z Titánů Atlanta vedením bojů proti povstalcům.

Nastala první válka nebešťanů, někteří Titáni ovšem stáli na straně Diově, dokonce i nejstarší z nich Ókeanos a nejmoudřejší Prométheus. Naštěstí také Kyklópi a Hekatoncheirové, které Zeus vysvobodil z Tartaru poté, kdy se dozvěděl, že podle Gaiiny věštby mu právě tartarští vězni jako spojenci přinesou úspěch. To bylo ovšem až potom, kdy povstalci málem prohráli a Kronova vojska zahnala bratry Dia, Háda a Poseidóna až na samý vrchol Olympu. Protiútok se zdařil (až z takové hlubiny času pochází sousloví panický strach, to jak Pán při boji zařval a vyděsil tak Kronovy Titány) a Kronos následoval (po deset let trvající válce) svého otce Úrana pryč z politické scény.

Podle římských příběhů se Kronos zachránil útěkem do italského exilu, kde přijal jméno Saturnus, ale to je jen pozdější pokus srovnat řecký Kronův a latinský Saturnův kult, Saturnus totiž nebyl na rozdíl od svého peloponéského protějšku tak zápornou postavou.

V řecké skutečnosti skončil Kronos v Tartaru, protože Nesmrtelného nelze jen tak nechat v opozici. Možná jako politická trafika, a možná jako odměna za Zlatý věk mu byla svěřena vláda nad Élysiem, což je ta příjmená, rajská tvář podsvětí. Élysion také nepodléhá podzemnímu vládci Hádovi, je to blažený kraj, v němž duše těch, kteří si ho zasloužily, přebývají ve stejných podmínkách jako kdysi lidé Zlatého věku.

Čímž jsme se bez detailů a odboček vypořádali s tou nejvíce známou verzí mýtu. Pochopitelně se v hlubinách věků skrývají i jiné příběhy, například podle jedné z mnoha řeckých verzí stvoření světa, nebyl Kronos synem Gaie a Úrana, ale spolu s ostatními Titány parthenogenním potomkem Euronymé a s Rheiou Titány planety Saturnu, čili patrony sedmého dne v týdnu, naopak v pozdějších dobách si Řekové spojili Krona s personifikací času Chronem, za což mohlo hláskové příbuzenství obou jmen, protože jinak se Chronos jako Čas v klasické mytologii neobjevoval. Teprve v době historicky nedávné, v pozdním helénistickém Řecku se ho chopily některé kulty; protože to byla doba nejen pozdní, ale také poslední této kultury, Chronos, dříve zobrazovaný jako několikahlavý had, se v podobě starce se srpem a spojovaný s někdejším prvním mužem světa Kronem, zapsal do našeho podvědomí.

Vynechal jsem toho hodně, například informaci o tom, že Kronovi byl zasvěcen věštecký strom dřín (no dobře, tak to tedy už víte), o kořenech Kronova mýtu v mytologiích jiných národů, o rituálech, které za mýtem Úranova i Kronova konce stojí, všechno by to vydalo na dlouhé povídání a míra mé vrozené lenivosti už byla navršena.

Tak snad někdy příště.

(21.5.2005)

Rejstřík: Řecko Bohové

Zeus

Zeus, Otec bohů a králů

Na Nejvyšším z bohů mě odjakživa fascinovala ona suverénní drzost, s níž se nejmladší jednoduše prohlásil nejstarším ze sourozenců a všichni to bez problémů akceptovali. Jako šéf vítězného odboje proti Kronově vládě si to mohl dovolit. Ještě zajímavější ovšem bylo, že na trůn svého otce nenastoupil automaticky, ale že tři Kronovi synové o vládu demokraticky losovali. Což je sympatické.

Jinak se Zeus od otce i děda příliš nelišil. Také se oženil s blízkou příbuznou – vzal si za manželku svou sestru Héru – a také zplodil nespočet potomků, na rozdíl od svých předchůdců ovšem značný počet z nich nelegitimně. Zdědil i nesmlouvavou neústupnost a sklon k výbuchům nekontrolovaného vzteku, což vyvažovala jeho občasná velkorysnost a laskavost. Nesnášel spory, rád se vytahoval, i když o jeho všemohoucnosti všichni věděli. Dvakrát chtěl vyhubit lidstvo, poprvé mu to překazil Prométheus, podruhé sám Zeus (nebo znovu Prométheus) nechal při potopě přežít dva spravedlivé, Deukalióna a Pyrrhu.

Ale pojďme k stručnému curiculum vitae.

Jak už bylo řečeno výše, měl štěstí a neskončil jako jeho sourozenci na delší dobu v otcově žaludku. Narodil se a vyrůstal na Krétě, v jeskyni hory Dikté, vychováván nymfami Ádrasteiou a Ídou. Jídelníček měl poněkud jednotvárný, včelí med a mléko od božské kozy Amaltheie. Aby, zvláště v kojeneckém věku, nezaslechl někdo jeho pláč, bušili v takovém případě jeho osobní stážci Kuréti na štíty.

Když dospěl, rozhodl se svrhnout svého otce, jak se to událo, o tom tu byla řeč minulý týden. Ani on neměl na trůnu klid, každou chvíli na něho někdo vyrukoval. Babička Gaia na něj poslala obrovského stohlavého draka Týfona, kterého pro tento účel zplodila s bohem nejhlubší propasti Tartarem. Vyrukovali na něj Giganti. A po nich ještě větší, vlastně úplně největší obři na světě, Ótos a Efialtés. Chtěli ho podrazit vlastní sourozenci i děti a málem se jim to podařilo, nebýt Briarea, který najednou rozvázal všech sto uzlů, kterými byl Zeus zajištěn.

Jednoduché to prostě neměl.

Jedno tu rozhodně vypočítávat nebudu – totiž Diovy potomky, vyjma těch legitimních, ti byli totiž jen tři – Áres, bůh války, kovář Héfaistos a bohyně věčného mládí Hébé. Na manželství měl opravdu svébytný názor a z Héry se časem stala profesionálka v pronásledování těhotných milenek a znepříjemňování života jejich dětem. Taky odbornicí na domácí scény, s božskými schopnostmi nelítají jen talíře. Jedno ho od Úrana a Krona odlišovalo. Své děti miloval a dokázal se o ně postarat.

Svou existenci Nejvyššího boha si uměl pěkně zařídit. O vládu nad světem se nijak zvlášť nestaral. Jako poradci ho provázeli Kratos (zosobněná moc), Zélos (personifikace horlivosti), Bía (a.k.a Síla) a Níké (bohyně vítězství), jako právníky angažoval bohyně Themis a Díké. Bez božských dam Tyché, Eiréné a Íris neudělal ani ránu, ta první představovala šťastnou náhodu, druhá mír, třetí duhu, ta byla spolu s Hermem Diovým poslíčkem.

Atributy Nejvyššího Olympana – jak už v podobných případech bývá zvykem – byly především blesky, to je pradávné indoevropské dědictví, jehož se dostalo většině evropských hlavních bohů, příkladem, dokumentovaným v Bestiáři budiž slovanský Perun nebo etruský Tinia. Však také zpočátku býval bohem počasí a provozovatelem nebeských úkazů (jeho jméno překládá Graves jako Jasné nebe), než se vyšvihl na místo nejvyšší. Absorboval přitom spoustu lokálních božstev, Heléni se nestěhovali na prázdný poloostrov, ale do země plné domorodců. Jistá nekompromisnost a krutost některých Diových činů v sobě pak skrývá právě ono pohlcování původního kultu. Záměrně říkám pohlcování a ne spojování, protože předhelénští obyvatelé Řecka byli většinou uctívači Velké bohyně, ať už v jakékoliv podobě a s jakýmkoliv jménem. A taková víra se měnila těžce, viz pokus o odejmutí Slunce měsíčním kněžkám, Hélios to ještě nedokázal, teprve čtvrtá generace olympských bohů, představovaná Apollónem, už měla dost síly. Většinu slučovacích přídomků tedy Zeus získal později, po expanzi řecké kultury po celém Středomoří. Svému římskému protějšku Iovovi v tomhle ovšem nesahal ani po kotníky, ale to patří do jiného hesla. Každopádně když takový Zeus Ammón hovoří řečí Egypta, znamená to, že si Řekové představili tamní bohy jako ty své a stejně je pojmenovali, zatímco Římané cizí bohy adoptovali; pro oprávněnost egyptského pantheonu s jeho bohy ve zvířecí podobě, si mimochodem museli Řekové vymyslet báji, podle níž se do Egypta a do zvířecích podob utekli bohové schovat před Týfonem.

Poslyšte, chce se vám ještě číst? Mám toho totiž hodně, co byste se mohli a snad i měli dozvědět, jenže problém je v tom, že – že je toho opravdu moc. Kupříkladu když Graves uvádí v rejstříku dvaatřicet Diových přídomků, je jasné, že ke každému se váže nějaká informace (a na ní další informace a na ní ...). Úplně jsem vynechal frivolní scénky Diova života, včetně pikantních historek z dámských ložnic, všechny krize jeho manželství i spory vlastní či rozhodované. To všechno a ještě mnohem více sem samozřejmě patří, ale vám nezbývá, chcete-li, než v potu tváře vyzobávat zrnka fakt z hlubin celého Bestiáře a také, což je mnohem rozumnější, z pramenů, kam jsem se díval i já.

(29.5.2005)

Rejstřík: Řecko Bohové

Patécatl s rodinou

I když fungoval daleko za mořem u Aztéků, žijících na území dnešního Mexika, získal by Patécatl zřejmě řadu klientů i v současné střední Evropě.

Byl totiž nejen bohem, starajícím se o zdraví a plodnost, ale především bohem pití a opilců. Dovedl proměňovat šťávu z agáve v nápoj zvaný pulque, mezi jemu zasvěcené rostliny patřil peyotl, jakož i jiné rostliny a houby, jimž je společný určitý obsah halucinogeních látek. Za manželku měl bohyni jménem Mayáhuel, jejíž hlavní funkcí byla starost o rostlinu maguey, což je právě kaktus agáve.

Mayáhuel původně žila na nebesích, pod přísným dohledem matky bohů Tzitzimitl, ale když se bohové rozhodli lidstvu po kulturních plodinách věnovat ještě něco, co by je po požití uvedlo do stavu nekulturního, vydal se jeden z nich, bůh větru Éhecatl na nebesa, Mayáhuel svedl a odvedl si ji na zem, kde se milovali v podobě stromu se spletenými větvemi. Gardedáma Tzitzimitl přišla příliš pozdě, a tak jen vzteky strom rozštípala a kousky Mayáhuel nechala sežrat svým démonům. Bůh větru ale přežil a – neznáme tohle z evropských pohádek? – Mayáhueliny ostatky posbíral a zasadil, načež se bohyně znovuzrodila právě v podobě agáve. Od kaktusu už pak byl jen krůček ke konečnému produktu – kořalce pulque.

Potomky božského páru Patécatl – Mayáhuel byl značný počet nižších mytologických stvoření, bůžků opilství, kterým se říká Centzóntotochtin. Volně to znamená čtyři sta králíků, což dokládá i tvrzení, že Mayáhuel má čtyři stovky prsů, aby je mohla nakojit.

(5.6.2005)

Rejstřík: Aztékové

Ostara

Tak dobře, měl jsem o ní psát v březnu, ale ono to počasí na červen ani nevypadá. Ostara (a hned vyřídím i pseudonymy, tedy Eostre, či Eastre), je starodávnou anglosaskou zástupkyní Měsíce, také vycházejícího Slunce a především Velikonoc, z čehož ji anglofonní čtenář nejspíš podezíral hned, jak se dozvěděl její jméno. Jistě, ještě se někde můžete dozvědět, že jde o bohyni plodnosti či jara, ale to všechno se v takovém případě nese ssebou už od pradávné minulosti. V tomto případě nejspíš lehce zmatené, případně k nerozluštění spletené dohromady. Viz například řeckou Eos (bohyni ranních červánků) ve jméně. Střelím od boku a možná se netrefím, ale taky je tu slyšet Ištar, v jejíž prospěch by hrál patronát nad plodností, samozřejmě nad vším se vznáší Měsíc, coby nebeské těleso příslušící Velké bohyni.

Ale pryč od dohadů. S Ostarou (která miluje děti) je spojováno dnes až protivně vlezlé zvířátko: Velikonoční zajíček. Nebo Králík, když jsme na Britských ostrovech. A také velikonoční vejce, čili, což si česky neodpustím, kraslice. Což je symbol opravdu prastarý a připomíná, že tahle dáma měla k jaru co říci dávno předtím, než začali křesťané složitě vypočítávat na jaký den že to letos připadne.

(11.6.2005)

Rejstřík: Astronomie Anglie

Witte Wieven

Kromě toho, že je to docela silné holandské pivo, je Witte Wieven též tamní Dáma v bílém, což je rovněž překlad jména do češtiny. Nijak z řad početného příbuzenstva nevystupuje, předpovídá budoucnost, sídlí nedaleko močálů, v hustých lesích, nedaleko zapadlých vesniček a především ve východním Nizozemí a z druhé strany přiléhající části Německa.

(11.6.2005)

Rejstřík: Nizozemí

Ljubi

Pořádnou démonickou potvoru jsme tu už dlouho neměli, tak tady je: albánská démonka, která vyžaduje panenské oběti, nedostane-li se jí jich, hrozí vysušením vodních toků.

(11.6.2005)

Rejstřík: Albánie

Chaufaton

Dnes si zaskočíme do západní Evropy a nebude to Británie, ale pro Bestiář krajiny tak exotické, jako je kupříkladu Belgie nebo francouzské Alpy.

Tam, v Savojsku, přežívá ochranný duch jménem chaufaton, příslušník oné rozsáhlé skupiny skřítků, kteří se starají o věci kolem hospodářství. Chaufaton není deux domesticus, ale hospodáříček, zaměřený, podobně jako jeho bretanští kolegové, na domácí zvířata a vše kolem nich. Je to potvůrka rozpustilá, zaplétá koním hřívy (v každé, tedy pokud vím, aspoň v každé evropské kultuře se o tohle nějaký šotek stará), nemá rád ostré a špičaté věci, s oblibou trápí lidičky, kteří se válí na seně. V seníku totiž chaufaton bydlí.

To, že se někdy chová jako hospodáříček a jindy jako noční můra, je krásnou ukázkou společného původu obou těchto nadpřirozených rodů. Jejich základem je kult mrtvých. Duchové předků mívali na vybranou: buď budou rodině pomáhat nebo škodit. Chaufaton zdědil oba rysy, v poněkud skrytější formě lze takový jev pozorovat například u ruského domového.

18.6.2005

Rejstřík: Francie Ochránci

Lange Wapper

Obvykle se prý tenhle bubák vyskytuje v okolí belgických Antverp. V nejrůznějších podobách, protože metamorfóza mu je vlastní a tak není problém nabrat tvar malého dítěte, stejně jako přerostlého obra. Kdybyste náhodou měli do Antverp cestu, jeho vysochanou obří podobu tam můžete vidět před hradem Steen (což je v překladu Kámen), uvnitř je pak muzeum. Rád děsí lidi a vysmívá se jim, přičemž spadeno má především na opilce; plíží se kolem cest, vybrané typy sleduje až k jejich domu a potom na ně čumí s obličejem přilepeným na okenní sklo. Po několika – moment, co se to v Belgii pije? – jalovcových a při představě bezpečné a netočící se postele nadosah, může deformovaný ksichtík na tmavém pozadí způsobit opravdovou tělesnou újmu, zvláště pak na traktu zažívacím.

18.6.2005

Rejstřík: Belgie

Osschaart

I tahle vlámská bytost má celou řadu příbuzných. V obou verzích existence.

Ta první je mi sympatičtější, jde totiž o vodníka, a démony vodního elementu, jak P.T. čtenář, čte-li pravidelně, mohl zjistit, mám v opravdové oblibě. Osschaartovou nejčastější praktikou je vybafnutí za zády (nebo skok do člunu), když se rybář nezachová podle tradice a nehodí první úlovek zpátky do vody.

I v druhé podobě rád skáče, a to na záda náhodných kolemjdoucích, zvláště opilců, (jako jeho opravdu blízký příbuzný Lange Wapper) ale podobné, byť trochu agresivnější, způsoby, mají třeba místní hejkalové. Přítomnost tohoto druhu osschaarta poznáte podle řinčení řetězu, může na sebe vzít libovolnou zvířecí podobu, ale původně prý vypadá tak trochu neevropsky, totiž jako býk s člověčí hlavou a řetězy.

18.6.2005

Rejstřík: Belgie Voda Monstra

Skřítkové z Nového Zélandu

I když je Nový Zéland stejně jako Irsko územím osvobozeným od hadího jedu (což se o sousední Austrálii říci nedá), neznamená to, že by byl osvobozeným od nebezpečí. Já vím, tahle věta dává smysl asi tak jako zákony schvalované českým parlamentem, ale nějak jsem začít musel. A jedovatí živočichové koneckonců dokáží taky pěkně vyděsit.

Ale pojďme k bytostem, které děsit mají v náplni práce. Na Novém Zélandu je takových spousta. Například Paut-pai-arehové, žijící v lesích na horách. Když se narodí albín, je zcela jistě potomkem Paut-pai-areha a normální ženy, protože tenhle nárůdek je světlé pleti a někdy zrzavých vlasů, ale obvykle lesní bytosti k bytostem člověčím nemají zrovna kladný vztah.

Nemají rádi, když někdo zpívá u otevřených dveří, protože se domnívají, že si z nich takhle lidé dělají legraci. Horší ovšem je, že někdy odnesou něčí duši – to když se dotyčný otráví kouřem z dřevěného uhlí, kterým Maorové vytápí své příbytky. Tu a tam odnášejí kompletního člověka, živé tělo i s duší, jako unesli ženu jistého Rua-rangy. Rua-ranga se ale – za magické pomoci místního kouzelníka – pro manželku do hor vypravil a přivedl ji zpět.

Skřítkové jménem Ponaturiové pro změnu žijí v moři. I oni nepatří mezi ty hodné, o čemž svědčí spousta historek o bojích s lidmi. Většinou totiž zabijí otce nějakého hrdiny a ten na ně vyrukuje, Tawhakie například pomstil otce Hemu, Wahie-roaův syn Rate nemilosrdně potloukl spoustu ponaturiů ze stejného důvodu.

25.6.2005

Rejstřík: Národy Nový Zéland

Jaculus

Ano, Jaculus jaculus je tarbík, taková ta myška s dlouhýma zadníma nohama. Jenže Eryx jaculus (jaculus) je zase had, takto druh hroznýše. Ne, neměli by si v tom udělat pořádek. Hlodavce s plazem si nikdo nesplete.

Jaculus bestiářový je taky had. Létající.

Jak se to vezme. Zavedené autority Lúkanos a Plinius starší to létání popisují střízlivě: jaculus loví tak, že vyšplhá na strom, počká na nic netušícího podcházejícího a vrhne se na něj. Však také správné původní latinské pojmenování je iaculus a iaculum je v téže řeči oštěp. Takže nic zvláštního pod sluncem. Až na středověké ilustrace, zobrazující podivné zvíře s křídly, ještěrčím tělem a ocasem a třeba i párem končetin nebo ptačím zobákem, jak se můžete přesvědčit na příslušné stránce z The Medieval Bestiary.

Odvozování vzhledu a vlastností z jednoduchého popisu jenom z ix set let starého zdroje je bohužel středověkým bestiářům vlastní.

Jo já vám to ještě neřek'? Dnešní (můj) Bestiář je výletem do těch starých. Tak už to víte a můžete vesele přejít k dalšímu exponátu.

1.7.2005

Rejstřík: Monstra

Onocentaurus

Onocentaurus

Ve středověku se stal původní kentaur rodem se značným počtem druhů. Taxonomickým měřítkem bývala, což je pochopitelné, zvířecí část těla. Později, jak se můžete přesvědčit třeba na příkladu camelopardala, se to i tak trochu přehánělo, ale svým způsobem to byl jistý náběh ke skutečné systematice vědecké. Středověké bestiáře koneckonců bývaly biologickými encyklopediemi své doby.

Onocentaurus byl tedy z poloviny člověk a z té druhé osel, což svádí k až trapnému vtípku o tom, že bez problémů přežil dodnes. Dvojakost organismu nebyla pochopitelně jen povahy fyziognomické, člověčí hornopředek využíval racionality a historických zkušeností mozku, zatímco zvířecí dolnozadek byl, zcela v duchu doby, divoký a smyslný, jak se oslům tehdy připisovalo. Celek pak dával alegorii chtíče a odvěkého dilematu rozum-cit.

Podle ilustrací býval onocentaurus vybaven kyjem nebo lukem, na jedné, která se objevila v knize Der Naturen Bloeme od Jacoba van Maerlanta je tento tvor dokonce jednooký, nežižkovsky, pěkně podle pravidel pro monokly, zatímco anglické zdroje ho zobrazují ve vodě spolu se sirénami, topícími námořníky.

1.7.2005

Rejstřík: Monstra

Hydrus

Tak encyklopedicky:

jiná jména: Enhydros, Enidros, Hydra (ale to bývá většinou něco jiného) , Idra, Idres, Ydre, Ydrus

popis: nepřítel krokodýlů, které zabíjí z nitra jejich vlastního těla.

Ale ne, nebudu si kazit styl, takže dál už neencyklopedicky.

Krokodýlové odjakživa (jak praví dětské říkánky) žijí v řece Nilu. Stejně jak i hydrus.

I když svádí ke spojení s lernskou hydrou, nejsou mezi nimi žádné příbuzenské vztahy, jen ta voda ve jméně. Zvláště velikostí patří do jiného chlívku. Také symbolikou, zatímco hydra byla a je alegorií nezničitelného zla, hydrus, likvidující krokodýly, představuje Ježíše, sestupujícího do pekel, aby vyrval ďáblem v potu tváře získané duše. Tahle moralitka přesně odpovídá modu operandi popisovaného tvora. Ten si totiž vyhlíží krokodýly, spící s otevřenou tlamou, když nějakého takové objeví, nejdřív se vyválí v blátě, aby pěkně klouzal, takto vybaven vleze do krokodýlího chřtánu a nechá se polknout, aby se následně prokousal břichem ven. Což nebohého plaza bezpečně zabije.

Jak hydrus vypadá je také sporné. Někdy jako malý had, jindy jako pták, až na výjimky ovšem bývá zachycen s hlavou, prokusující se z krokodýla ven, zatímco ocas ještě trčí z tlamy.

Zmíněnou výjimkou je hydrus – vodní had, plující vedle člunu; tady ale, vzhledem k problémům s tak obecným jménem, může docela dobře jít o zvíře zcela jiné. Mohl – a měl by to být spíš bestiářový vodní had jménem Hydros (pozor na to -o- místo -u-, jde o docela jiného tvora), což je plaz, jehož kousnutí je nebezpečně jedovaté, působí nadýmání a lze ho vyléčit volským trusem.

1.7.2005

Rejstřík: Monstra

Vai-Mahse

Vzrůstem malý trpaslík, natřený na červeno, postavením vysoký lesní duch, jehož se obávají a kterého uctívají jihoameričtí amazonští Tukanové. Má v referátu veškerou lesní zvěř, jakož i rybí obyvatelstvo řek a potoků, plus byliny, rostoucí kolem stromů, pročež mu bývají zasvěceny zalesněné kopce.

Jako každé mocné stvoření je i tenhle trpaslík, nosící červenou vyleštěnou hůl, docela náladový a také velice žárlivý – tahle nepěkná vlastnost se projevuje u gravidních žen, Vai-mahse je příčinou všech nemocí a komplikací, které těhotenství provázejí, a to jen proto, že není příčinou těhotenství samého, tedy otcem budoucích lidiček.

Pro to a také aby jako Pán zvířat neodehnal lovnou zvěř (nebo aby zbavil zvířata plodnosti, což je mnohem rafinovanější a chytřejší), si Vai-mahseho Tukanové velmi předcházejí.

10.7.2005

Rejstřík: Amazonie Lesní bytosti

Ogněnnyj zmej

No, přeloženo do srozumitelštiny jde o prostého ohnivého draka, ale když ona je většina (aspoň těch populárních) draků ohnivá. A vzato přísně do detailu, o dracích tu již pojednáno bylo, tak proč se ještě zabývat nějakou východoslovanskou formou, která je personifikací ohně a jejíž přílet do domu přináší bohatství. Nejspíš proto, že o spojení mezi draky a hospodáříčky se tu takhle otevřeně ještě nemluvilo.

Nebývalo to spojení nijak vzácné, zvláště proto, že jde o dvě celkem rozsáhlé a tak trochu nesoudržné skupiny nižších mytologických bytostí. K drakům se počítala kdejaká potvora plazího typu, funkci nadpřirozeného domovníka taky braly za své nejrůznější existence. Podstatnou roli v tomto případě hrál pochopitelně oheň, od pleistocénu jedna z nejuctívanějších veličin. Nejprve představoval nutnost přežití, později komfort a klid domova, duchů, bohů a bohyní domácího krbu bývalo nespočet, než je později nahradila Televize, jakožto středobod rodinného života. To není moralizování, to je fakt, se kterým nikdo nic nenadělá (a proč by taky dělal), i kdyby se snažil sebevíc. Zářící obrazovka prostě symbolizuje místo, kde se rodina setkává v užším kruhu a v bezpečí. Kamenujte mně, myslete si co chcete, ale tohle je sociální funkce televize, která funguje tak dobře, že se na ni dokonale zapomíná. A aby bylo jasno, já nemluvím o komunikaci mezi členy rodiny, ta například u nás funguje většinou v kuchyni.

Teď jsme se ale ocitli někde úplně jinde, to bude tím vedrem tam venku.

Takže byl tu domácí oheň se svými ochrannými démony a ohnivé bytosti přírodního světa, mezi nimiž tu a tam docházelo k průniku. Byl jednoduchý: dei domestici se někdy (ne vždy) starali též o finanční příspěvky a protože z ničeho vyčarované peníze zavání něčím nečistým, padla tahle volba na specializované pomocníčky, mnohdy ďáblíky, na nejrůznější plivníky, rarachy či zmoky. (Na plazí podobu Hada hospodáříčka poukazovat nebudu, to je trochu o něčem jiném.) A bratranci těchto, mnohdy černých a obvykle ohnivých bytostí, byli právě dnes zmínění draci. Někdy splývali dohromady, jako v případě zmoka nebo pjenežnyho zmija, kterého znávali v Lužici.

Na začátku jsem poznamenal, že jde o východoslovanskou formu a před chvílí připomenul západní Lužici, tak abych obsáhl celý slovanský svět, ještě slovo o jihu: srbské pověsti vypráví o případech, kdy se drak nechal unést krásou člověčích žen, z takové spojení se pak narodil dračí syn, čili zmaj ognjeni vuk, obvykle v souboji likvidující svého otce. To už je ovšem vyloženě čistý dračí motiv, takže to na závěr shrnu do jedné věty.

Ohnivý drak je docela obyčejný drak, který představuje element ohně a podle slovanských pověstí přinášel jeho přílet k domu bohatství. Což je v podstatě jediná informace dnešního povídání a tak jsem si mohl těch čtyři sta předchozích slov odpustit. Ale proč, když mě to baví?

16.7.2005

Rejstřík: Draci Hospodáříčci Element ohně

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist