Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část osmá

Postelníček

Nenapadá mě nic lepšího, než pro změnu z vody vystoupit na souš a podívat se do kalendáře, abych se ujistil, že nejlepším – přímo up-to-date tématem, jsou strašidla pedagogická. Nedávná velká voda posunula mnohde (a tady také) začátek školního roku a tak pro mne tento týden začal po dlouhé době prázdnin téměř zapomenutým kňouráním Mně se nechce, nárazy spícího teď už školáka do skříní při cestě do koupelny a nečekané útěky zpět do postele.

Staří Češi takové problémy nemívali. K dispozici jim byl bubák jménem Postelníček, který takovéto pozdní ptáče lechtal stéblem slámy na chodidle tak dlouho, dokud ho z postele nevyhnal.

Kdybyste o nějakáme postelníčkovi (někde mu říkají postelnička nebo koutníček) věděli, dejte mu mou adresu, mám pro něj připravenou exkluzivní smlouvu. Jenom ne postelníčky od Staré Paky, ti otravovali v noci. Šustili ve slamníku a hledali špatně vymlácené klasy.

(12. září 2002)

Rejstřík: České země Bubáci

Nemodlenka

Bubák, který podepsal kontrakt s katolickou církví a podle smlouvy po soumraku odnášel děti, které se nechtěly modlit. Do domu pronikala nemodlenka v podobě můry, ale pravděpodobný policejní popis by zněl:

Astenické až skutečně vyzáblé postavy, bílých tváří, naposled byla spatřena v bílé říze.

(12.9.2002)

Rejstřík: České země Bubáci

Krvavé koleno

Krvavé koleno si pamatuji osobně z dávnověku svého dětství. Tedy, osobně ... Nikdy jsem ho bohužel neviděl, což je pro bubákologii ohromná škoda. Byl bych totiž první, kdo by mohl vědecky popsat a zařadit tento svébytný druh.

O tomto pedagogickém strašidle je známo pouze to, že prohání děti, které se toulají po soumraku venku. Okřídlená věta: Nechoď tam, chytí tě krvavé koleno, je natolik tradiční, že jsem se s ní setkal nejen já, ale uvádí ji i Radovan Krátký v Bubácích.

(12.9. 2002)

Rejstřík: České země Bubáci

Škrabinožka a Pucnoha

Babizna Škrabinožka nosí v kabele břitvy, sekáčky, nože i další, ostřím vybavené nástroje. Nechybí jí samozřejmě ani brousek. Někde ve stínu domu jím své nářadí přibrušuje, aby bylo nachystáno pro špindíry, kteří nedohlédnou na špinavé nohy a odmítají si je umýt, řkouc: "Mám je čistý."

Jihočeský dědek Pucnoha je Škrabinožčiným příbuzným. Narozdíl od ní pracuje pořízem a zákazníky svírá do kozla, truhlářského nástroje, na němž se jinak vyrábí násady.

(12.9.2002)

Rejstřík: České země Bubáci

Kordula

Žila v rákosí u rybníků, ovšem s vodními strašidly nic společného neměla. Od jara do podzimu ze svého skrytého stanoviště vyhlížela oběti; kdo se brouzdal bos v blátě nebo v kalužích, tomu pak v noci rozsekala kůži na chodidlech.

Na Moravě jí říkali Paní Hachla. Také Sekavá bába

(12.9.2002)

Rejstřík: České země Bubáci

Koňská noha

Velikosti kočky, s jednou, koňskému kopytu podobnou, velkou nohou. Číhala na půdě a když nikým nehlídané děti začaly demolovat byt, probudila se, seskočila dolů a začala řádit. Na co dupla, to ruplo, prostě v devastaci ještě pomohla.

Nezvedené ratolesti sice vystrašila, ale konečný výsledek byl stejný, ne-li horší.

Nejspíš proto se záhy ocitla na dlažbě.

(12.9.2002)

Rejstřík: České země Bubáci

Černý muž

Dlouhý a hubený, navlečený do hábitu, plného kapes. Nosil pytel a číhával za dveřmi – ufňukané prcky pak strčil tu do volné kapsy, tu do pytle, který byl podobných ukňouranců plný. Připomíná tím svého italského příbuzného parasaca.

(12.9.2002)

Rejstřík: České země Bubáci

Polednice

Od strašidel pedagogických je k démonům času co by kamenem dohodil. Ještě blíž. V Čechách se totiž dětským bubákem stal pověstný daemon meridianus, polednice. A nevzala tu práci jako přilepšení k důchodu, jak v takových případech bývá zvykem.

Nebylo nutné provádět zdlouhavé empirické výzkumy a vést mnohaletou statistiku, aby si lidé uvědomili, že polední žár sebou nese nebezpečí úžehu. A před účinky slunce je nutné chránit především děti dodnes.

Polednice ve své původní podobě představovala strážnou bytost polední hodiny duchů. Pokud přistihla někoho na poli, vyhnala ho. Pracoval-li, musel strávit celou hodinu odpovídám na vlezlé a dotěrné otázky. Nebo hůř – donutila ho celých šedesát minut bez přestání hovořit. Když se odmlčel, hrozila mu dekapitace, čili setnutí hlavy. Protože se nedochovaly záznamy o nálezech bezhlavých zemědělců, zdá se, že už naši předkové toho dokázali namluvit docela dost. Někdy za ni zaskakovala kosířka nebo serpolnica, jinak démoni vegetační.

Občas, patrně když nikoho na poli nepřistihla, plížila se polednice k domům a kradla děti – v epické šíři o tom vypovídá Karel Jaromír Erben v eponymní básni ze sbírky Kytice. Případně létala ve vichřici a zabíjela dotekem.

Tuto nebezpečnou madam, někdy v podobě stařeny s koňskými kopyty, oděnou v bílém, znali všichni západní Slované, každý národ pochopitelně pod svým jménem, takže se můžete setkat i s południwkou, přezpołnicí nebo připolnicí. V Polsku mívala například při létání společníky, sedm černých psů.

K polední hodině v Čechách patří ještě poledníček, chlapec v dlouhé bílé košili, který také hlídal polední klid. Občas dával pozor i na polní zloděje a také lezl do řemesla bludným kořenům. Vycházel z lesa a pokřikoval na lidi. A protože na ně volal jménem, mnozí se pochopitelně šli podívat, kdože jim to něco chce. Poledníček je povodil po lese a pak se ztratil.

(18.9.2002)

Rejstřík: České země Bubáci Démoni času

Půlnočnice

je samozřejmě démonem půlnoční hodiny duchů. To už se samozřejmě na poli nikdo nenašel a tak má blíž k démonům osudu. Stejně jako keltská banshee zpěvem oznamovala svým půlnočním zjevením smrt. I ona měla chlapeckou variantu, půlnočníka, chodícího stejně jako poledníček v dlouhé bílé košili.

(18.9.2002)

Rejstřík: České země Démoni času

Klekánice

Je spojena samozřejmě s hodinou, kdy se zvonilo k večerní modlitbě. Moc si strašení dospělých neužila, záhy se stala pedagogickým bubákem, zahánějícím děti domů. Chodívala v šedivém hábitu.

Její mužský protějšek, klekáníček, pro změnu nebyl chlapcem, ale malým mužíkem, chodícím občas po kolenou. Patrně proto, že nosil pytel a strkal do něj neposlušné děti. Taková tíha se občas pronese. Neposluchy skladoval ve skrýši pod zvonicí.

Rokycanský klekáníček se nešklebil, usmíval. Jenom neměl rád, když na něj někdo pískal. Patrně to odkoukal od hejkalů, protože po jejich zvyku pohvizdovi skočil na záda a umořil ho k smrti.

(18.9.2002)

Rejstřík: České země Bubáci Démoni času Ti, na které se nevolá

Haferbock a Kornmutter

Když jsme se minulý týden přiblížili, díky záskokům některých vegetačních démonů za démony času (jak bylo odhaleno, bere kosířka některé směny za polednici), pak u nich, na malou chvíli, zůstaneme.

Z Encyclopedia mythica jsem ruče vylovil dva z našich západních sousedů. Tím prvním je haferbock, polní démon, jehož jméno znamená ovesný kozel. A nic víc o něm nevím.

Druhým návštěvníkem je dáma – Kornmutter, čili Obilná matka. Znají ji – pochopitelně pod různými jmény – po celé Evropě a to už hezkou řádku let. Patří k mystériím sklizně, k dožínkám, oslavám úrody, a bývá ztělesňována v posledním snopu, který se odvážel z pole.

V Čechách zase bývalo zvykem poslední hrst obilí přidávat do setby pro rok příští, oslavy rujanských Slovanů v Arkoně mívaly oficiální podobu, kdy Svantovítův velekněz věštil z picího rohu, který bohova socha držela v ruce a z velkého koláče; po obřadu vypukla oslava, z níž nikdo nesměl odejít střízlivý. V Británii prohlašovali poslední snop nebo náklad za Královnu žní nebo také za Johna Barleycorna, Keltové a Indiáni z kmene Krí tančili kolem ohňů ... Bylo toho hodně a opravdu ve všech kulturách, neboť na sklizni pochopitelně záviselo přežití.

V Západní Evropě mívala tato bytost většinou podobu stařeny, alespoň podle jmen. Baba (Babizna) jí říkali například ve Skotsku, Walesu, Polsku či Prusku. Ale o tom snad někdy příště.

(25.9.2002)

Rejstřík: Německo Polní bytosti

Nočnica

A zpátky ke Slovanům. Do nepříjemné společnosti jedné z mnoha nočních můr, nočnice. Znají jí v Rusku, Polsku, na Slovensku i v Srbsku. Chodívala po nocích trápit děti, což jistě nesvědčí o její odvaze.

Matky postižených potomků měly různé možnosti, jak se s nebezpečím vypořádat. někde dávaly do kolébky nůž nebo kolem ní nožem vyryly kruh.

Protože se podle některých autorit nemohou nadpřirozené bytosti dotknout železa, ukrývala se pod podlahu u kolébky sekera.

Nočnica vypadala jako postarší osoba ženského pohlaví – řekněme rovnou babizna. Znali ji i v Bulharsku, kde vypadala ještě příšerněji a žila v lese. Říkali jí tam ovšem gorska makva.

(25. 9. 2002)

Rejstřík: Rusko Slovensko Polsko Srbsko Démoni

Divoký lovec

Tento lesní přízrak patří do úzké skupiny vyvolených, k mým oblíbeným démonům. Sám ani nevím proč. Možná proto, že se objevuje především za bouře a vichru. Tmavý, mlčenlivý, sedící v sedle rovněž tmavého koně. Občas nemívá hlavu. Divoký lovec od Kostelce nad Černými lesy má ohnivou kápi.

Někdy býval spatřen nehnutě sedící na pařezu nebo kameni, děsivější je ovšem v čele Divoké honby. Té se někde říká Štvaní a je složena z démonů, duchů, pekelných koček, vyžlat, vlkodlaků, medvědů a dalších potvor. Za bouře se žene lesem, s divokým lovcem na čele. Tahle zábava je smrtelně nebezpečná pro každého, kdo zůstal v lese. Jednou z mála účinných obran je zůstat ležet obličejem k zemi nebo kolem sebe narýsovat magický kruh. Někdy mohou být nebezpečné i obvyklé věci – jistý člověk u Jarošova nad Nežárkou rozvázal pytel od obilí, který našel u říčky Žirovničky a z pytle vyletěla smečka psů.

Divoká honba někdy vyjížděla z lesa až na kraj vesnic, Divoký lovec pak házel na zápraží krvavé kusy zvěřiny nebo koňského masa. U Merklína se vypravovalo, že kdo od Divokého lovce kořist přijme, stane se jedním z přízraků honby.

Štvaní občas plní i jiné úlohy – u vrchu Na strašidlech u Horní Blatné, hlídá klíč k pokladu, který je v kopci ukryt.

Někdy nebýval Divoký lovec původu nadpřirozeného, ale zakletým člověkem, jako v Dolním Žandově, kde jím byl kastelán zdějšího hradu Boršova nebo ve Varnsdorfu; tam to odnesl zbožný rytíř Banadietrich. Jindy nevedl divokou honbu on, ale divocí myslivci (u Jindřichova Hradce), přízrační rytíři (Kopisty u Mostu). Již zmíněného kosteleckého lovce doprovázela při štvaní žena, jezdící na koni bez sedla. U Kyšperka vedla Divokou honbu víla (nebo čarodějka) Běla či Vela. Ta kdysi žila na Doubravké hoře, kde číhala na své oběti. Později se i se svým černým psem propadla do země a začala jezdit v čele štvaní.

U České Třebové vedl divokou honbu pro změnu lesní duch Huráně, který jinak žil v jedné lesní studánce, v Kovářské u Vejprt Hainzmichl, tamní varianta hejkala, který strašívá v lese. u Lázní Kynžvart pro změnu vyrážel na lov obr Kober, tamní lesní duch, u Mariánských lázní černý muž, zvaný Hajman.

Pověsti o Divokých lovcích a Štvaní pochází především z Čech, zejména z pohraničních hor, na Moravě jsou vzácnější, což neznamená, že by se tam Štvaní neobjevovalo, zejména na Jihlavsku.

(5. 10. 2002)

Rejstřík: České země Divoká honba Lesní bytosti

Hejkal

Divokým lovcem jsme se přenesli do lesa, mezi početnou rodinu vegetačních démonů, lesních bytostí, přízraků a duchů. Les je pro nejrůznější bubáky stejně živnou půdou jako voda.

V Čechách mezi nejznámější patří bezpochyby hejkal, lesní duch, pokřikující na lidi. Kdo mu odpověděl, toho hejkal roztrhal, případně mu skočil na záda a tloukl ho po hlavě. Na Vysočině se mu říkalo Hejkadlo.

Vypadal jako člověk – černý muž, nebo malý chlapec s velkou hlavou a slabýma nohama. Jindy se objevoval ve zvířecí podobě.

Podle tradice se mu člověk mohl ubránit opáleným koštětem.

(5. 10. 2002)

Rejstřík: České země Lesní bytosti Ti, na které se nevolá

Hejmon

Lesní duch z Jižních Čech, který proháněl pytláky, napomáhaje tak zákonu. Patrně k tomu měl dobrý důvod, protože jeho příbuzní z Táborska, pohunkové, činící totéž, byli duchy nepoctivých myslivců.

(5. 10. 2002)

Rejstřík: České země Lesní bytosti Lidští démoni

Pán, Faunus a Sylvanus

Afrodite, Pan a Eros

Za dalšími lesními bytostmi se vydáme na jih, do starého osvědčeného Středomoří. Už se tu hovořilo o dryádách, stromových nymfách. A k nim takřka neodmyslitelně patří i bůh lesů, lovců a pastýřů, mocný Pán. Nebo Pan, jak se v poslední době ujala latinská transkripce.

Protože jsme v Řecku, raději si hned zpočátku povíme o úskalí příbuzenských vztahů. Za Pánovi rodiče jsou považováni bůh Hermés a nymfa Dryopé nebo nymfa Oineis, případně Odysseova manželka Penelopa, v podezření je i Amaltheia. Nestačí? Vypráví se, že Penelopa si začala se všemi ženichy, kteří se o ní po dobu Odysseovy nepřítomnosti pokoušeli. A také o nejvyšším bohovi Diovi a nymfě Oineidě. O Diovi a Hybridě. Ještě o Kronovi a Rheie, v tom případě by byl Pán jedním z oficiálních olympských sourozenců. Není to nemožné.

Olympané dbali na vzhled a když se mezi ně narodil tvoreček s kozlíma nohama, s rohy a vousy, zděsila se jeho vlastní matka (ať už jí byla kterákoliv z výše uvedených) a utekla. Na Olympu se vzhledem nového přírůstku do rodiny náramně bavili, malý bůh raději utekl do lesů.

Když dospěl, zdržoval se převážně v Arkádii – protože ve skutečnosti byl arkadským bohem plodnosti a odtud pronikl jeho kult do celého Středomoří. Miloval hru na píšťalu a nymfy, přátelil se se Satyry a později s bohem Dionýsem. Většina jeho záletů končívala fiaskem, pokoušel se o celou řadu nymf, Pýtie se raději proměnila v borovici (někdy v jedli), Syrinx v rákosí. Úspěch měl u Echó a u Seléné.

Ačkoliv se k němu bohové nezachovali dobře, ctil rodinou sounáležitost. Apollóna, kterého měl nejraději, naučil věštit, i když věděl, že si vytváří konkurenci, Hermovi dovolil vyrobit kopii své rákosové píšťaly.

Jinak se choval jako každé správné lesní stvoření. Rád odpočíval a když ho někdo vyrušil, vyběhl na něj z křoví a hlasitě zařval. Svým panickým (čteno s ypsilonem, prosím) řevem byl proslulý, o jeho síle hovoří i téměř historický záznam, když v slavné bitvě u Marathónu roku –490 vyděsil celé perské vojsko. A v Athénách mu pro to postavili svatyni, která byla v době nedávné na severním svahu Akropole skutečně nalezena.

Špatným pochopením slov Thamus pan-megas tethneke (Všemocný Tammuz je mrtev) rozšířila se Středomořím zpráva, že Pán zemřel, což byla věc dosud nevídaná. Ale i když se delfský Plútarchos staral o proniknutí této informace na všechny strany, nijak zvláštní úspěch nezaznamenal.

Faunus

není jen římskou verzí řeckého Pána. Jako bůh lesů, polí, ochránce úrody a plodnosti užíval mnohem více poct než jeho řecký protějšek. Byl bližší spíše řecké Démétér.

Však se také stal králem Latinů – jméno tomuto národu dal však až Faunův syn Latinos. Faun sám pocházel z mnohem vyrovnanějších rodinných poměrů než Pán, s nímž byl ztotožněn a jehož podobu převzal až v době pozdější. Byl synem boha věštění Pika a sám mezi božstva vstoupil nejspíš po smrti. To vznikl malý, nijak rozšířený tiberský kult někdejšího krále. Říkali mu Fatuus a přidávali další a další atributy.

Jako bůh si počínal také o něco odpovědněji, oženil se (což Pána nikdy nenapadlo), vzal si za manželku bohyni Faunu (pravda, někdy se tvrdí, že Fauna byla jeho matkou nebo sestrou a manželka se jmenovala Marika. Ať už s ním byla v jakémkoliv příbuzenském vztahu, byla bohyní úrody a matkou země) a zplodil budoucího praotce Latina. Ne, že by si jinak nepočínal jako řecké vzory, nemanželských dětí – faunů, měl celkem dost.

Protože zastával několik důležitých funkcí, nezůstal u jediného jména. Pastýři, pro něž ochraňoval stáda před vlky, mu říkal Lupercus a 15. února slavili Lupercalia. Pod vlastním jménem slavená Faunalia, se pořádala na sklonku roku, pátého prosince. Faunovým nejznámějším alter egem je ovšem Sylvanus.

Záměrně ho považuji za dvojníka, protože kořeny lesního boha Sylvana leží někde jinde. K jeho splynutí s Faunem došlo až při vzájemném prolnutí jejich kultů.

Sylvanus nese větší známky příbuzenství s řeckým Pánem, stejně jako on například rád děsil kolemjdoucí. K Římanům však přišel od Etrusků, kteří měli boha jménem Selvans.

Sylvánovi bylo obětovány první plody, jeho atributem byl sadařský (prořezávací) nůž a borová větev. Funkci ochránce polí a lesů, spolu s níž byl později adoptován jako Faun, přebral po Martovi. Ano, čtete dobře. Tolik proslavený bůh války měl na začátku svého karierního postupu na starosti ministerstvo zemědělství. Právě proto se, mimochodem, jmenuje dnešní třetí měsíc roku martius, čili march, marec a bůhvíjak v různých jazycích, které narozdíl od češtiny původní jména udržely.

Pozdější Faun v plné parádě převzal vzhled řeckých Satyrů a spolu si nimi se všichni po příchodu křesťanství, odevzdal některé své atributy ďáblovi. Ani Pán, ani Faunus, Sylvanus a Lupercus si takové jednání při své užitečnosti rozhodně nezasloužili.

(12. 10.2002)

Rejstřík: Řecko Řím Lesní bytosti

Meza mate

Dnešní návštěvu u lesních bytostí začneme v Pobaltí. Přesněji v Lotyšsku, kde v tamních lesích můžete potkat Lesní matku, bohyni Meza mate. Tato patronka lovců a lesníků, jíž v sousedním Litvě říkají Medeine, je rovněž ochránkyní všech lesních obyvatel, což jak už poznamenal někdo přede mnou, je značně ironické, neboť její lidští uctívači její chráněnce urputně pronásledují.

Jiným lotyšským vegetačním démonem je Lapu Mate, Matka listí, která má na svědomí podzimní změnu barev. Jak stihne za krátkou dobu přebarvit zelené listí na žluté a červené, nevím, koneckonců, je bytostí nadpřirozenou a za ty roky ví jak na to.

(20.10.2002)

Rejstřík: Lotyšsko Litva Lesní bytosti

Nyrckes a Tapio

Nyrckes a Tapio jsou manželským párem z o něco severněji položeného Finska. I když je někdy Nyrckes považována za božstvo mužské, je přece jen ve většině případů lesní dámou. Tapio, Pán lesů, je už bez pochyby muž a lovci mu obětují první úlovek, jak je ostatně zvykem v mnoha krajích a v případech nejrůznějších božstev.

(20.10.2002)

Rejstřík: Finsko Lesní bytosti

Baj Bajania

Jakutsko je velkým územím, ležícím na Sibiři na řece Leně a Jakutové jsou tamním národem, jež se do tohoto kraje dostavil někdy mezi třináctým a šestnáctým stoletím. Dnes jsou promícháni s Evenky, Čukčy, Eveny i Rusy, ale stále tvoří svébytný národ s bohatou kulturou, zapisovanou už od devatenáctého století.

Proč vám to říkám? Jak prosté – o jakutském lesním bohovi Baj bajaniovi totiž vím pouze to, že je lesní a jakutský a potřebuji se z nedostatku informací nějak vylhat.

(20.10.2002)

Rejstřík: Sibiř Lesní bytosti

Tore

A teď rychle do tepla, na Sibiři člověk snadno prochladne. Dnešní poslední cesta vede až do afrického Zaire, mezi pygmeje, trpasličí obyvatele tamních končin. A je to audience u vysoce postavené osoby.

Tore, lesní bůh a pán zvřat, patří totiž mezi úzkou skupinu vyvolených božstev – demiurgů, čili Stvořitelů. Občas vypadá jako stařeček s dlouhými vousy, rád se převtěluje do levharta a ještě raději dokazuje svou existenci bouří. Případně duhou.

Díky svému vysokému postavení se mu dostalo i pocty stát se kmotrem jednoho geo (vlastně rheio) grafického útvaru na Saturnově měsíci Rhea.

(20.10.2002)

Rejstřík: Kongo Lesní bytosti Stvořitelé

Mami Wata

Z lesa do vody. Mami Wata je vodní panna, obývající západní pobřeží i střední Afriku. Má dlouhé tmavé vlasy, krásné oči i pleť. Občas se objevuje – jako každá taková – s rybím ocasem, někdy chodí po dvou. Jako každá slušná krasavice jde s dobou – v dnešních časech má v oblibě oběti v podobě parfémů (z dovozu), slunečních brýlí nebo coly. Její oblíbené barvy jsou červená a bílá.

Na rozdíl od jiných démonů a božstev je dodnes velice oblíbená.

(26.10.2002)

Rejstřík: Západní Afrika Vodní bytosti

Mokele Mbembe

Když už jsme se dostali do Afriky, představím vám tvora, na něhož se hojně věří i dnes. A nejen v Kongu. Neodvážím se zaplétat do sporů s kryptozoology (a obrovskou setrvačností, s níž jejich mysl putuje, nažhavena impulzem možné existence záhadného tvora, pomíjeje na své cestě další, pro ně už ne tolik příznivá fakta). To bych se dostal někam úplně jinam. Ale přece jen ... Je hezké argumentovat nově objeveným druhem buvola – a to je jaksepatří velké zvíře – jenže poznejte, že kráva, která vám přechází přes cestu ještě není ctihodné vědě biologické známa. I ryba paní Latimerové to má k druhohorám daleko, ona sama v nich nikdy nežila, to jenom všichni její příbuzní, což zoologa nepochybně fascinuje. Ona je totiž ryba velkým organismem, k vývojovým změnám mnohem náchylnějším, než například ramenonožci rodu Lingula, kteří se z prvohorního ordoviku dožili dneška aniž by si jich Matka Příroda nějak podstatněji všimla.

Mám to těžké. Na jednu stranu jsem ochoten věřit – a ochotně věřím – že, dejme tomu, za sněžným člověkem se lze vypravit a zaznamenat úspěch, byť možná s překvapením. Oplývám přesvědčením, že některá zvířata, jimž jsme nesli věnec na pleistocénním pohřbu, by si mohla přečíst svůj nekrolog ještě nedávno. K jiným věcem mě nikdo nedonutí (Nikdy neříkej nikdy, já vím, tedy zatím nedonutí).

Mokele Mbembe může být zatím nepopsaným plazem – a ne malým – ale rozhodně ne přežívajícícm dinosaurem. Už vůbec ne sauropodním dinosaurem.

Tak a teď jsem hodil závěr na začátek. Vracet to nebudu.

Mokele mbembe, čili přeloženo z pygmejštiny Obluda, která zastaví tok řeky, je šedivý, s dlouhým krkem a dlouhým ocasem, s jedním rohem na hlavě a jedním zubem v tlamě. S oblibou potápí čluny, ač je jinak býložravcem. Žije v podvodních jeskyních.

Abbé Proyart uvádí (v knize, která vyšla roku 1776), že sloní nohy tohoto tvora jsou opatřeny silnými drápy a že jeho bratři misionáři nalezli v džungli stopy těchto nohou o průměru devadesáti centimetrů. A od té doby se objevila celá řada svědectví, pozorování a popisů. Bohužel ne s fotografiemi, které by mohly obohatit můj archív. Až na patnáctivteřinový záběr japonského filmového štábu z roku 1992, na němž je vidět cosi velkého, plujícího pod hladinou jezera...

(26.10.2002)

Rejstřík: Kongo Monstra

Drak

Drak (respektive dva draci)

Dlouho jsem nevěděl, jak se vypořádat s draky. Tedy, ne že bych se jim chtěl postavit jako svatý Jiří (který v podstatě neudělal nic jiného, než se pomodlil a drak se prostě vzdal), ale drak je stvoření natolik obecné, že by vydalo na knihu. Dvě. Tři. A možná ještě po dvaceti letech. Ale nakonec mě jedno řešení napadlo.

Drak, jak většina ví, je bytost okřídlená, mnohdy několikahlavá, ohnivá (avšak často přebývající ve vodě, jak se dozvíte), symbolizující zlo a konající zlo, s níž muselo v dávných dobách bojovat mnoho hrdinů i zbabělců. Mezi nejznámější draky patří Fafnír z pověsti o Siegfriedovi, draci britští a francouzští, o antických nemluvě. Ale existuje i pěkné hejno draků tuzemských. Právě těm se budeme věnovat. Za moment, až vyřídím některé obecnosti.

Toto povídání se veskrze dotýká západní formy draka, nikoliv východní, užitečné a kladné. Výlety do Číny si nechám někdy napříště. A aby bylo jasněji, stejně jako u čertů a příbuzenstva, i tady si nechám místo pro pozdější odkazování na draky konkrétní (včetně zmíněných Asijců) a příbuznou čeládku. Prozatím si můžete odskočit třeba k tvorům jako jsou:

 

Ao Chin, Ao Jun, Ao Kuang, Ao Shun, Azhi-Dahaka, Balaur, Beithir, Caoránach, Cuca fera de Tortosa, Culebre, Dewi, Dobytčí děs, Drac, Erensuge, Fucanglong, Gaasyendietha, Gargouille, Godi, Goru, Guivre, Gwiber, Herren-Surge, Illuyanka, Kulshedra, Ládón, Laidly Worm, Lagarfljótsormur, Lambton Worm, Lingworm, Lotan, Lung Wang, Mladen, Nidhögg, Ogněnnyj zmej, Oilliphéist, Pís wurm, Pjenežny zmij, Prašivec, Pýthon, Saň, čili wivern, Sárkány, Sugaar, Šarkan, Tarasque, Uilepheist, Vouivre, Zburătorul, Zmaj ognjeni vuk, Zmok

 

Tak, a oficiality máme za sebou.

Česká drakologie zastává dva zásadní názory na vznik draků. Tím obecnějším je vývoj z hada, jemuž po nějakém čase narostou nohy. Této přechodné formě se říká smok. Nu a když se smok opatří i křídly, stává se drakem. Podobným vývojem prochází kupříkladu i prašivec.

Nejznámějším českým drakem je ten od Trutnova. Přitom to bylo stvoření přinejmenším zbabělé, živilo se mrtvolami, jež vykrádalo ze hřbitova, založeného jistým uhlířem Trutem. Uhlíř tajemného zloděje s pomocí havranů odhalil (dobře, v Hobitovi to byl drozd, ale havrani v tom příběhu také hráli podstatnou roli na straně dob ... trpaslíků). Trut s pomocí venkovanů draka zatarasil v jeskyni silnými kmeny a ty pak podpálil. Draka zlikvidoval, vysloužil si zemanský titul a založil město. Vycpanou dračí mrtvolu věnoval městu Brnu.

S brněnským drakem to ale mohlo být jinak, protože jiná saň sídlila v Líšni. Ta už byla odvážnější, nakonec však skončila jako mnoho jejích druhů po celé Evropě, předhodili jí volskou kůži naditou nehašeným vápnem. Nevím proč drak, který se jinak dožaduje panny rodu královského a podvrh odhalí, nepozná, že nežvýká maso, ale funguje to. Tenhle brněnský drak se samozřejmě po vydatném obědě napil a pošel.

Stejně skončil drak z Budyně. Bydlíval v řece Ohři a jednou, místo dítěte, které obvykle požíral, spolkl nadívané tele. A stejné choutky míval i drak jínecký, aspoň se to o něm vyprávělo. Najisto ovšem nosil smůlu do stavení, na jejichž střechu usedl, aby si odpočinul.

O tom, že draci mnohdy přebývají ve vodě, není pochyb. Několik jich žilo i v jezeře nad Velkými Karlovicemi na Vsetínsku, tady se také vylíhli.

Ohnivá melanézní (tedy černá) forma draka se v Čechách i na Moravě vyskytovala také. Objevovala se na hradě Drahotuši u Lipníka nad Bečvou, ohnivý drak přilétal i do Dřevíče. Několikrát tu zapálil hrad a pobil dobytek. Pomocí magie se ho později podařilo zlikvidovat. Obdobně v nedalekých Hředlích škodil ohnivý drak, přilétající z vrcholu Džbánu. Toho zabil statečný lesník, samozřejmě pomocí magie. Hředelský drak si pohvizdoval, což před jeho příletem vždy vesničany varovalo. Jak uvádí Martin Stejskal, má tato i některé další podobné pověsti, kořeny v pradávných vpádech Lučanů na česká území. Hvízdali pak nikoliv Lučané, ale pohraniční hlídky.

Na Příbramsku bylo podobných ohnivých draků mnoho. Jeden z nich létal také u Nového Knína z hory Holčovky, další se zabydlel v hluboké jámě za Náklem u Olomouce. Odstěhoval se, když jáma zmizela. Stejně ohnivou stopu ve vzduchu za sebou nechával patrně nepříliš velký drak ze škvoreckého zámku. Sídlil v komíně a poletoval nad zahradami. Jiný vylétával z někdejší tvrze v Drahobudicích

Do příběhu téměř pohádkového se dostal drak, žijící v Bělovsi u Náchoda. Dostal zálusk na náchodskou princeznu a nebýt udatného Jiříka, mohlo to dopadnout hrozivě. Drak se v Náchodě i narodil, vychoval ho jistý doktor z ještěrky, kterou krmil lidskou krví. Dospělý netvor se na nějaký čas ztratil, prý na Moravu, ale večer bývalo slyšet zvláštní hvízdání. Nečekaje vlastní záhubu, drak se vrátil a začal decimovat obyvatelstvo. nakonec došlo i na knížecí dceru – a zbytek příběhu naleznete v kterékoliv podobné pohádce.

Aktérem zajímavějšího a ne tolik obehraného příběhu byl drak, na němž uletěla z černokněžníkova vězení dcera hradního pána z Landeku. Landecký pán dceřin dopravní prostředek zabil a zlatý klíč, který jeho potomek přivezl, hodil do řeky Odry aby dceru vysvobodil z prokletí.

To ve Smečně na Kladensku žil černý drak se zlatou korunkou. O korunku a o život přišel ve stejný okamžik, to když mu jeho ozdobu ukradla odvážná slečna. Drak zkameněl a za korunku se ve Smečně postavil zámek.

Draka z kopce Třemšína, jehož se nikdo nemohl zbavit, zase odeslala do bájí jistá vdaná paní, která nesla do lesa svému manželu oběd. Ať už chtěla obluda sežrat oběd nebo ji, narazila na prudký odpor. Žena zaťala srp hluboko do dračí hlavy a mostrum vykrvácelo.

Dračí skála u Jablonce nad Nisou bývala domovem obludy, který se patrně učil od krále Mínóa, protože každý rok požadoval několik lidských obětí. Ty se losovaly, drak je potom sežral – až do dne, kdy před něj předstoupil nenápadný muž s holí. Stačilo jedno zaklínadlo a bylo po drakovi. V nedalekém Liberci byl vybíravější netvor. Stačila mu sice jedna oběť ročně, za niž nechal své okolí na pokoji a řádil jinde, zato jí musela být mladá dívka. Ani drak zlínský nelovil doma, odlétal k Vizovicům a na Slovensko, odkud se do díry, v níž v kopcích bydlel, vracel pořádně přecpaný.

Často se ve spojitosti s draky hovoří o velkých pokladech. Čeští draci bohužel tak zámožní nebývali. Až na výjimky.

Na Rýzmberku u Kdyně hlídá drak poklad. Není to ovšem drak původem, alébrž rytíř do něho zakletý

Jiný celkem bohatý a celkem rozdávačný drak žil u Nového Jičína. Pokud v těch končinách nějakého draka potkáte, nerozpakujte se otočit se k němu zády a vystrčit na něj zadek. Je to sice neslušné, ale drak to ocení zlatými mincemi. Dva draci hlídají i poklad na kopci Palánku u Bučovic.

Někdy může drak, byť neúmyslně, zachraňovat lidské životy, jako ten, který se každou noc snášel do propasti Macocha, aby se tu osvěžil olizováním uzdravujícího kamene. Na jeho hřbetě se pak dostal na svobodu loupežník Obešlík, kterého za trest do propasti spustili. Svému zachránci se nijak neodvděčil, později mu předhodil vápna plné tele. Říká se, že do Macochy létal právě drak z Líšně.

U pražského draka můžu posloužit přesnou adresou – Štupartská ulice 647/b. Ale pozor, v noci z tohoto malostranského domu, v němž mívali čerti hospodu, odlétá k svatojakubskému kostelu.

Na množství hlav jsou čeští draci nebo české prameny skoupí. V Žákavě u Plzně žil drak sedmihlavý.

Zajímavý – zvláště pro nočního pozorovatele – byl drak z Dobešova od Nového Jičína. Měnil podobu, takže ani jeden popis se neshoduje s druhými. Jednou vypadal jako okřídlený had, jindy jako ohnivý sloup ...

Na hradě Obřany u Bystřice pod Hostýnem žil drak jménem Čmoch. Velký, se zlatou korunkou a stříbrnými křídly. Od postrachu kraje pomohl lidem místní zbojník Gargulák.

A to by bylo prozatím vše.

(2.11.2002)

Rejstřík: Draci České země

Krupobití a kdo za ně může

V pondělí na mne nečekaně zaútočilo nebe. Schytal jsem (zvláště za uši to bylo nepříjemné) bubnovou palbu krupobití. A napadlo mne, pochopitelně, poohlédnout se po viníku.

Prozaický fakt, že se kroupy tvoří díky silnému vzdušnému proudění, v němž turbulence vynáší, mnohdy až stokilometrovou rychlostí, ledové krystalky, na něž se nalepují podchlazené ledové kapky, mi nepomohl. Přesto jsem odhalil řadu podezřelých. Další šetření pokračuje, s dvojicí nejvíce podezřelých vás seznámím.

Dušičky

Jsou to blízcí příbuzní planetníků a stuhačů. Vystupují jako špeditérská firma, tahající po obloze těžké cumulonimby, bouřkové oblaky. Náklad je to těžký, nelze se tedy divit, že ho někdy a někde upustí, občas si cíl vyberou sami. Pro tak namáhavou dřinu se těžko shánějí dobrovolníci, podle některých, patrně původnějších pramenů, jsou dušičky dušemi sebevrahů, stejně jako jihopolští planetníci. Jiná verze jejich původu je zařazuje mezi padlé anděly, kteří nedopadli na zem a nestali se čerty. Zůstali viset ve vzduchu a prožívají své peklo tam.

Jako vyhnaní opozičníci nemají rádi svou někdejší rodinu a tak nesou nelibě zvuk zvonů. Proto se na bouřky zvonilo. V době předfranklinovsko-divišovské (čili předhromosvodní) stála tato magická praktika život mnoha zvoníků. Proto ji zvláštním výnosem zakázal císař Josef II.

Rozobabel

je druhým podezřelým. Obr, snad holohlavý, tahající kroupy v obrovském pytli. Vysypává svůj náklad na vybraná místa. Jakožto démon antropomorfní může po příslušném zaříkání zajít na návštěvu. Když pak odchází, dveře se za ním samy zavírají.

Pondělní případ však vypadá na brzké založení ad acta. Kromě výše uvedených totiž kroupy nosili v rámci své záškodnické činnosti i čerti, stejně jako počasí ovládající čarodějnice.

Ve Východních Čechách na vrchu Kozákově svého času působili tři železní obři, případně čtyři muži se železnými tyčemi. Obři ledovým dechem zmrazili jednu kozákovskou studánku, led rozdupali a pak rozhazovali po okolí.

 

A to jsem vzal v potaz jen meteorologické bubáky tuzemské. Při postupující globalizaci se mohlo docela dobře stát, že Jižní Čechy navštívila bytost jinozemská, kupříkladu Uawhatu z Nového Zélandu, baskičtí Eate, Maju či Mari, nebo peruánský Ccoa

Ale o těch snad někdy příště.

(9.11.2002)

Rejstřík: Počasí Lidští démoni České země

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist