Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část dvacátá pátá

Ptah

Ptah

Jsem člověk, který při Ptahovi, Pánu pravdy křivě přísahal.

A ze dne bílého On temnotu mi učinil.

Střezte se křivě vysloviti Jeho jméno!

Neboť zničen bude ten, kdo by je křivě vyslovil!

 

Stvořitel světa i jeho obyvatelstva a patron řemeslníků i umělců patří mezi prastaré egyptské bohy. A důležité bohy, nejen tím, že dal zemi jméno – Hekuptah, He-ka-Ptah, čili Dům Ptahův v ústech cizozemských turistů zdegradovalo právě na slovo Egypt. Byl původně bohem někdejší egyptské metropole Memfisu a jeho manželkou bývala Sachmet, trestající forma bohyně Hathor. Někdy také kočičí Bastet, ale tahle verze té první ustupuje. Jasno je u Ptahových potomků, těmi jsou lotosový bůh Nefertem, lví Maahes a dnes nejznámější Imhotep, legendární stavitel a všeumělec, v podstatě Leonardo da Vinci egyptského dávnověku.

Jako Stvořitel bohů, země i jejích obyvatel býval někdy nazýván Ta-tennen, což je ovšem vegetační bůh a Stvořitel, známý po celém Egyptě, nejen v Memfisu, a s Ptahem je spojován i populární memfidský kult býka Ápise (Hapiho).

V pozdějších dobách splynul Ptah s dalším memfidským bohem, záhrobním Sokarem, v božstvo Ptah-Seker, oba bohové totiž drželi patronát nad řemeslníky, Ptah nad kameníky, Sokar nad metalurgy, spojením se božská pomoc zefektivnila. Integrace ovšem pokračovala dál, v božstvo Ptah-Seker-Osiris, Pána mrtvých, jemuž je nejspíš věnována úvodní zpověď tohoto Bestiáře. V Heliopoli té doby mimochodem uctívali i další kombinovanou bytost, totiž Ptah-Seker-Atuma. Ptah-Seker-Osiris představuje známou klasickou (v jiných kulturách ovšem ženskou) trojici, symbolizující běh života.

1.1.2006

Rejstřík: Bohové Egypt

Calacht

Nemohu být víc mimo mísu, než když budu v lednu psát o žních, ale budiž. Konečně, teplo je teplo, tak proč se nezahřát třeba jen myšlenkami na srpen.

Irská Calacht a skotská Cailleach jsou tímtéž, čím pro Němce Kormutter, tedy Obilnou matkou, představovanou posledními neposečenými stébly nebo posledním snopem obilí. Zvyk, který ve Zlaté ratolesti popisuje J. G. Frazer, a který už nejspíš odešel k předkům, se nazýval Useknutí calacht a spočíval v tom, že poslední neposečená stébla se spletla dohromady a ženci na ně házeli srpem – kdo je dokázal přetnout, měl právo prvního přípitku, calacht pak uvázal kolem krku hospodyni, ta ji pak odnesla do kuchyně, kde calacht zavěšena na stěně shlížela na to, jak si připíjí všichni. Té zábavě se říká máselnice a jako jediná součást rituálu přežila dodnes.

Obilné matky samy o sobě nadpřirozenými bytostmi nejsou, jsou jenom jejich zástupnými symboly a ozvěnami dávných mystérií, o tom případ calacht svědčí docela dobře, už slovo samo totiž znamená bába (jak jsem před léty připomínal, spoustě Obilných matek se v různých jazycích Stařena říká) a představuje zlou čarodějnici, která rolníkům po celé vegetační období škodí a kterou na jeho konci, při žních, rolníci setnou, aby už měli klid.

8.1.2006

Rejstřík: Polní bytosti Irsko Skotsko

Burhi Khes

Stará matka rýže je Obilnou matkou indických Oraonů. Jejich dožínkové zvyky jsou podobné těm evropským, jenom plodina se tu mění. Jak šel čas, z původních přísných rituálů zůstaly jen zlomky, kdysi zůstávala polní hlídka, několik nesklizených klasů rýže, na poli, aby strážila pozemek do další setby, později tohoto strážného odnášel někdo – nesměl to být nikdo z rolníkovy rodiny - do domu. Někdy to dělala naopak sama hlava rodu, a to v určitý den, nejčastěji v pondělí.

Obilnou matkou Burhi Khes jsou pak poslední hrsti vymlácené rýže, které Oraoni nechávají na mlatu, ukryty pod slámou, jako záštitou před zlými duchy.

8.1.2006

Rejstřík: Polní bytosti Indie

Xilonen

Posledním dnešním zástupcem vegetačního cyklu obilnin není žádná forma Obilné matky, ale rovnou bohyně, manželka aztéckého boha Tezcatlipoky, Xilonen. Představovala dozrávající kukuřici a spolu s kolegyněmi Ilamatecuhtli a Centéotl vegetační život této plodiny v celé kráse a délce. Centéotl (někdy šlo o boha, ale v tomhle případě měl ženskou podobu) představovala plodinu zralou, Ilamatecuhtli uschlou rostlinu a usušená zrna, takže na Xilonen zbývala mladá, ještě pubertální rostlina. Jako takovou ji rolníci v létě vzývali, aby jejich zemědělská snaha nepřišla nazmar a sklizeň byla nadlimitní.

Xilonen pokládali za jakousi následnici bohyně plodnosti Chicometóatl a zastoupena mladou dívkou bývala každý rok provdána za lidský záskok božského Tezcatlipoky, tento osud s ní sdílely ještě tři kolegyně ve jménech Atlatonan, Huixtocíhuatl a Xochiquetzal; zatímco v dávných společnostech evropských býval po takových slavnostech obětován král, ve Střední Americe skončila na oltáři právě ona čtyři děvčata, představující boží nevěsty.

8.1.2006

Rejstřík: Polní bytosti Aztékové

Baxbakualanuxsiwaj

Jeho jméno zamená Velký lidožrout ze severního konce Země, a docela dobře popisuje jak vzhled, tak i chování. Patří vancouverským Kwakiutlům, kteří znají i jeho přesnou adresu – jeho bydlištěm je velký dřevěný dům u ústí řeky Fraser, poznáte ho podle vysokého totemového sloupu a případně též podle grizzlyho a krkavců, které si Baxbakualanuxsiwaj chová a kteří se živí zbytky od stolu, pro který vaří manželka Kinkillalala, dobře zabezpečená nohama, vrostlýma do podlahy. Nejsou to zbytky zrovna slušného původu, protože Ten, jeho jméno nedokážu bez chyby ani napsat, natož vyslovit, jí, jak už bylo poznamenáno, lidové, a to celou řadou úst, které se otevírají na celém jeho těle.

Ta zastupují na iniciačních ceremoniích, při nichž je Lidožrout neviditelný, tanečníci kwakiutlské tajné společnosti Hamatsa. Rituál, jímž vítají nové členy, je čtyři dny dlouhý, zahrnuje „posednutí“ novice Baxbakualanuxsiwajem (podle Hamatsa je to ovšem obyvatel vzdálených nebes), posednutý se musí ztratit do lesa a do čtvrtého, posledního dne slavnosti nesmí být nikým spatřen. Již zavedení příslušníci mezitím freneticky tančí, vzývají Nechce-se-mi-opisovat-koho a závěrem pak oslaví přijetí nového člena symbolickým kanibalistickým aktem.

15.1.2006

Rejstřík: Severozápad Severní Ameriky Obři

Kwekwaxa'we a Kwakwakalanooksiwae

Krkavec, nebo mnohdy (nepříliš správně) havran, je známou a oblíbenou mytologickou figurou celého asijsko-amerického severu i západu, Sibiří počínaje, východem Kanady a Kalifornií konče.

U Kwakiutlů se objevuje také. Říkají mu Kwekwaxa'we a je typizovaným zástupcem svého druhu, Pokušitel, Stvořitel, zloděj Měsíce, v tomhle se od svých kolegů neliší. Lidem přinesl mnoho dobrého, slunce, hvězdy, oheň a taky lososy, aby bylo něco na ten oheň.

Ale naleznete u nich ještě jednoho černého havranovitého (z nadpisu ten nečitelnější), mnohem většího a pokud jste četli předchozí povídání, možná tušíte, že Kwakwakalanooksiwae je navíc lidožravý. Patří totiž k tajné společnosti Hamatsa, hraje velkou roli v jejím zasvěcovacím rituálu, přičemž je vyhrazen toliko starším, zkušeným členům.

15.1.2006

Rejstřík: Severozápad Severní Ameriky Zvířata

Windigo

V Kanadě ještě zůstaneme, i když jsem původně chtěl zabrousit za lidožrouty jiných kontinentů.

Windigo (wendigo) je tvor, přicházející z nejstudenějšího místa na zemi (i když – pól chladu, čili nejstudenější místo na světě, se nachází ve východní Antarktidě u ruské stanice Vostok, takže to by měl do Kanady trochu z ruky). Skládá se z bahna a ledu, zformovaného do člověčí podoby, ale to není informace tak jistá, protože windigo je znalý metamorfózy a lidský vzhled na sebe bere z blíže nezjistitelné obliby, dobře, tak proto, protože zvíře či obluda nevyděsí tolik, jako na první pohled běžné vypadající spoluobčan, z něhož se při rychlém, krátkém a především posledním průzkumu vyklube lidožrout. Windigo je ovšem spíš všechnožrout, protože sežere všechno na co narazí, včetně jiného windiga.

Pokud jde o změnu tělesných tvarů, je zaznamenáno, že kromě podoby lidské bere na sebe někdy i druhý nejoblíbenější vzhled démonických měňavců, totiž psí. Mnohem horší je fakt, že ve skutečného windiga se občas proměňují lidé, tohle není mytologie, ale psychiatrie a lidé, postihnutí windigo psychózou, misogynští kanibalové, se v Kanadě objevují dodnes.

15.1.2006

Rejstřík: Sever Severní Ameriky

Raw Head and Bloody Bones

Už podle jména nejde o bytost zrovna příjemnou. Pochází z Irska a je to původem strašidlo pedagogické. Patří k bogeymanům, bubákům, které nejspíš vyřídím také ještě dnes, je chlupatý, s velkýma bledýma očima, někdy straší ve skříni, ale bylo zjištěno, že někde je mu bližší jiný biotop, totiž voda. Třeba v Lancashiru či Yorkshiru, kde věren vodnickým tradicím dřepí na dně tůně a stahuje přiblíživší se pod hladinu. Ostatně, už v rodném Irsku rád bydlel v odpadech pod dřezem (a topil nezbedy, nevím, ale s takovým pedagogickým přístupem bych svého syna k utírání nádobí už vůbec nedostal, i teď mám strach, že si tohle přečte a začne okamžitě znovu věřit na bubáky).

29.1.2006

Rejstřík: Irsko Anglie Voda Pedagogická strašidla

Bogeyman

Rodinný duch, děsící britské děti, pardon, domácnosti. Objevil se podle všeho v průpovídkách, tak známých ze všech končin Evropy: Když budeš zlobit odnese tě ............ (vyplňte jméno bytosti dle místního zvyku). Jako takový je pochopitelně stvořením prastarým, ale samo jméno podle všeho pochází od malajských pirátů, s nimiž se evropští námořníci ku své nelibosti v tamních končinách setkávali (a setkávají dodnes) celkem často. Pirátům se říkalo bugis a námořníci jimi doma strašili své ratolesti, jen se časem bugisman změnil na bogeymana.

Nový bubák podědil obvyklé vlastnosti, nakonec se ho báli všichni členové rodiny, i když se tu a tam stávalo, že se některý mírumilovnější bogeyman vykašlal na strašení a raději si hrál s dětmi. Existovali ovšem i mnohem zásadovější a děsivější strašáci, plní zla (takovým se říkalo bogle) a ti se k nějakým kamarádšoftům s lidmi nesnižovali, jen děsili a děsili pořádně, naštěstí se specializací na lháře a vrahy.

Pokud chcete nějakého bogeymana spatřit, stačí se prý rychle sklonit k nějaké díře po suku, jestli je na druhé straně bubák, uvidíte, než se ztratí, záblesk jeho oka.

29.1.2006

Rejstřík: Anglie Pedagogická strašidla

Poltergeist

Ani bych si na Hlomozílky nevzpomenul, kdybych si v pátek do vlaku nekoupil Pratchettův Klobouk s oblohou a nenašel v něm báječného ducha jménem ordnunggeist, přesný opak poltergeista. Zatímco zeměplošský duch Osvald pedanticky uklízí, nesnáší nepořádek a hluk, poltergeisti, jak známo, se ve vrzání, rachocení, teleportaci nejrůznějších předmětů či neviditelném napadání lidí vyžívají.

Existuje celá řada teorií, vysvětlující fenomén neviditelných duchů, od klasického výkladu duše, ztracené po smrti na cestě k Božímu rozhodnutí, po podrobné fyzikálně chemicko matematické vysvětlování. Ať si každý vybere, kam ho srdce táhne, já to tu rozebírat nebudu, nechám vám tu třeba tenhle odkaz a radu: Zkuste Google, jestli vás baví vstřebávat megatuny často téměř totožných informací.

Parapsychologové zaznamenávají působení poltergeistů už ve starém Egyptě, ale i přes slibně znějící německé jméno je poltergeistům zemí zaslíbenou Anglie, potažmo její někdejší kolonie, odkud se duchové rozlétli do celého světa. Konečně, nejznámější, tedy nejcitovanější případ je z předměstí Londýna, a jména jako Enfield, paní Harperová a malá Janet, se v případě poltergeistů vyslovují takřka automaticky jedním dechem.

29.1.2006

Rejstřík: Anglie

Ocean Born Mary

Tak jako v Čechách vládne Bílá paní rožmberská a v Anglii patří k nejznámějším revenantům Brown Lady, je Ocean Born Mary pro změnu pověstným duchem Nové Anglie.

Narodila se na moři – odtud první část jména – a to v roce 1720, kdy její rodiče na lodi Wolf mířili z rodného Irska za štěstím do Ameriky. Ale nedopluli, nedaleko Bostonu loď přepadl Don Pedro, přes svůj nízký věk obávaný pirát. Když se však dozvěděl, že je na palubě novorozenec, zamáčkl slzu sentimentu v oku a slíbil, že pokud děvčátko pojmenují po jeho matce, nikomu neublíží.

Takové výzvě nelze odolat a tak dostala Marie své jméno, Wolf v klidu doplul do Nového světa a život šel dál. Pro Mariiny rodiče dobře, protože měli do počátku slušnou zásobu čínského hedvábí, které pirát své kmotřence věnoval.

Jestli nedočkavě čekáte na duchy, musíte ještě chvíli vydržet. Marie rostla, vyrostla a provdala se za Skota Thomase Wallaceho, povila čtyři syny a jednu dceru, načež ovdověla. Pirát Don Pedro se také mínil usadit, navzdory přezdívce šlo o anglického šlechtice a v Severní Americe získal od krále půdu. Na ní postavil dnešní Henniker a přivedl si sem i svou kmotřenku. Dál už to pokračuje jako u Stevensona: jedné noci se objevili Pedrovi staří kumpáni, Marie uslyšela nějaké kletby a našla Dona Pedra na zahradě, v posledním tažení. Než vydechl, prozradil jí to, co neřekl někdejším společníkům – kde je skrytý poklad.

Příběh je to jistě zajímavý, ale – dobře, tady už je: když v roce 1814 zesnula i Marie, začal se její duch v Hennikeru zjevovat a objevuje se dodnes. Dva policisté jí například viděli přecházet křižovatku před domem, o Halloweenu se Marie vydává v kočáře, taženém koni na cestu od svého hrobu k někdejšímu domovu (mimochodem, už téměř sto let je přístupný veřejnosti, takže kdyby jste někdy navštívili New Hampshire, můžete podniknout i malý výlet do inkriminovaných míst), zkrátka, chová se jako cti dbalý duch, jakými se rodný kontinent Mariiných rodičů jen hemží.

5.2.2006

Rejstřík: Duchové Spojené státy

Štrakakal

Za dalším obyvatelem Bestiáře se vrátíme domů. Do Lokte, kde straší rozcuchaný skřítek v dlouhém plášti. Jeho jméno vychází z německého ein schrecklicher Kerl, co je na něm strašlivého není tak zřejmé, vyjma toho, že s kartáčem v jedné a knihou v druhé ruce pronásleduje děti, stejně neupravené jako je sám a pokouší se je učesat. Z knihy jim nepředčítá, používá svazek jako bicí nástroj, čili tluče je jí po zádech.

Kromě této výchovné úlohy se ještě patřičným způsobem stará o hospodářská zvířata – splétá koňům z hřív copánky. Mimochodem: nesetkali jsme se s tímhle už někde? Já určitě, ale vzhledem k nedostatku informací to nebudu pitvat.

5.2.2006

Rejstřík: České země Pedagogická strašidla

Sklenařík

I když na skále zvané Vyhlídka či Finkenstein, tyčící se nad Smržovkou nedaleko Jablonce nad Nisou, můžete najít Čertovu studánku plus několik dalších takových ďáblových výtvorů, nebude naše pozornost patřit rohatému. Ne tak docela.

Přebýval tu kdysi skřítek, jemuž se říkalo Sklenařík, a který se zasloužil o to, že již zmiňovaná Čertova studánka je plná vody. Kdysi se totiž zamiloval do jisté slečny, což se kupodivu nesetkalo se stejným pochopením na druhé straně.

Skřítek to vzal zmužile, své platonické lásce daroval coby věno mísu dukátů a svému úspěšnějšímu lidskému sokovi dokonce sklářskou pec. A potom si sedl na Finkstein a brečel jako malá holka, až nabrečel skalní mísu o průměru sto třiceti a hloubce padesáti centimetrů, což dělá (tady měl být výsledek, ale když jsem viděl vzorec pro výpočet obsahu kulové výseče, tak jsem to raději vzdal) opravdu hodně.

5.2.2006

Rejstřík: České země

Nuberu

Pokud má někoho opravdu nemá v lásce, nechá na jeho pole pršet žáby, el nuberu je totiž démon vzdušného elementu a jeho přezdívka Pán bouří nemluví nadarmo. Aspoň v zemi jemu vlastní, totiž v severním Španělsku. Jinak se chová slušně – pokud je mu ovšem věnována patřičná úcta. Když si ho sedláci považují, posílá správný déšť ve správnou dobu, aby kulturní plodiny prospívaly. Na druhou stranu umí úrodě pěkně zatopit, přívalové lijáky, krupobití a bouře jsou odpovědí na nedostatečný zájem. On totiž Pán bouří chodí po venkově jako mrňavý človíček s velkýma ušima a velkým kloboukem a v plášti. Což mi připomíná jiného někdejšího démona povětří, domácího Rýbrcoula.

12.2.2006

Rejstřík: Španělsko Vzduch

Ijanas

Žijí v severošpanělské Kantábrii a v jeskyních, jsou ženského pohlaví a nenosí žádné šaty. Hele, zůstaňte na židli, ještě jsem s popisem neskončil. Ty dámy, které jsou hlučné, drzé a hladové, mají tak povislá ňadra, že si je přehazují přes ramena.

Nejsou nijak zvlášť nebezpečné, jen při shánění jídla tu a tam zdemolují včelařům úly a občas vlezou i do domu.

12.2.2006

Rejstřík: Španělsko

Ojancanu

Kantábrie je i domovem dalšího, tentokrát nebezpečnějšího stvoření, respektive manželského páru. Ojancanu a Ojancana jsou kyklópové, paní Jednooká je krvechtivá, nebezpečnější a vzteklejší, stejně jako ijanas si i ona přehazuje ňadra přes ramena a stejně jako ony i rodinka Ojancanů žije v jeskyni. Narozdíl od nich naštěstí příliš často své skalní doupě neopouští.

12.2.2006

Rejstřík: Španělsko

Feux Follets

V podstatě jde o frankofonní variantu téhož, čemu se u nás říká bludičky nebo světýlka a v Británii Will-o'-the-Wisp. Čili o modré plamínky nad bažinami, které svádí pocestné.

Jak jsou na tom v rodné Francii, nevím (i když jedna etuda Franze Lista z cyklu Transcendentálních studií nese jejich jméno), mé záznamy prozrazují přítomnost feux follets přes oceán v Kanadě. Straší v okolí Quebeku a také na ostrovech Nova Scotia, vykutal jsem historku o lodi Norway, která to nestihla za bouře do přístavu; když totiž tamní rybáři zahlédli bludičky, věděli, že přijde něco zlého a spěchali na pevninu. Lodníci z Norway neměli důvod tradici a zkušenost nedodržovat, jen byli varováni příliš pozdě. Přišla bouře a výsledek už jsem prozradil – Norway se rozbila o útesy.

19.2.2006

Rejstřík: Kanada

Bicho-Papăo

Tohle přece dobře známe – dětičky neposlouchají, nebo nedejbože nechtějí zeleninu na talíři ... Skoro by si pedagogická strašidla zasloužila vlastní rejstřík.

To dnešní není výjimkou z tradice, jen doplňkem a pochází z Brazílie, kde tamní rodiče neposlušné nejedlíky straší právě jím.

19.2.2006

Rejstřík: Brazílie Pedagogická strašidla

Raiju

Raiju

Někdy poletuje po obloze jako ohnivá koule, čímž si japonská mytologie jednoduše vysvětlila existenci kulového blesku. Raiju je totiž hromové zvíře, věrný průvodce šintoistického boha blesků Raidena, bere na sebe podobu lasičky, opičky či kočičky – matérie jeho těla je ovšem z ohně a blesků – a i když je v podstatě neškodný, někdy dokáže s člověkem pěkně zamávat, což koneckonců platí o elektřině obecně.

Stává se to zejména za bouřky, kdy Raiju skáče ze stromu na strom a ze střechy na střechu (někdy jsou vidět škrábance jeho drápů, vždyť víte jak vznikly).

Někdy Raiju přespává v lidském žaludku, ložnice to není zrovna ideální, ale po dnešním nedělním obědě tomu docela věřím.

19.2.2006

Rejstřík: Japonsko

Taniwha

Taniwha je obecné slovo, kterým se v Polynésii označují nejrůznější obludy. Možná, že k nim patří i dříve zmiňovaný toniwha, ale protože jde o bytost se znaménkem plus před povahou, nebudu v tom příliš šťourat.

Raději se poohlédnu po nějakých opravdu nestvůrných nestvůrách a jejich nestvůrných koncích, málo platné, strach a xenofóbie jsou rodiči značného počtu obyvatel Bestiáře. I když jeden nikdy neví ...

 

Hotu-puku

Novozélandská cesta mezi Taupo a Rotoruou bývala svého času bermudským dvouúhelníkem. Mnoho výprav z jednoho místa do druhého nikdy nedorazilo, proto se obyvatelé bodu A i bodu B domnívali, že na trase číhá nějaká lupičská banda. A uspořádali tedy společnou trestnou výpravu.

Jenže v místě zvaném Kapenga na ně nevyskočili loupežníci, ale taniwha jménem Hotu-puku. Sotva ji spatřili, obrovského jako hora ještěra s ostnatým hřebenem, ve zmatku vzali nohy na ramena; jak už to v podobných případech bývá, více se jich potlouklo mezi sebou, než zlikvidovala taniwha.

Načež následovalo období hrdiného poplácávání po zádech, my to dokážeme, bohové stojí při nás, až se nakonec sebrala další expedice, jejíž příslušníci tentokrát věděli do čeho jdou.

Připravili důmyslné pasti, vylákali příšeru z díry a svedli s ní bohatýrský boj, než ji udolali. Když se pak vrhli na zpracování mršiny, nalezli v jejím žaludku hromadu jejích obětí.

Pohřbili je a Hotu-pukuu snědli.

 

Peke-haua

Poté, co úspěšně zlikvidovali Hotu-puku, narostl skupince odvážných hřebínek. Taky pověst, pročež se nelze divit, že brzy přišlo pozvání z Te Awa-hou, kde problémy působila další taniwha - tentokrát vodní. Říkalo se jí Peke-haua a protože byla přece jen lépe opevněná, bylo zapotřebí nepatrně změnit taktiku. K osvědčeným pastem přibyla magie, respektive modlitby, kouzla a zaříkadla, navíc také dobrovolník jménem Pitaka, který se nabídl, že půjde za taniwhou pod hladinu a vyláká ji ven.

Což, spolu s několika druhy, udělal. Následoval urputný zápas pro nějž se mi nedostává místa (ani výraziva) a stejné objevy v žaludku, jako v případě předchozím.

 

Kataore

Neohrožení obludobijci se vrhli i na další taniwhu, jeskynní Kataore, jejíž oči zářily v podzemní tmě jako dva úplňky. Nic jí to nepomohlo, hrdinové v čele s Pitakou si to vyřídili i s tímhle požíračem lidí. Případ měl ovšem nečekané dozvuky, protože Kataore byl mazlíčkem náčelníka Tangaroa-mihiho a likvidace taniwhy vedla k válce.

1.3.2006

Rejstřík: Nový Zéland

Oí a Minata-Karaia

Břehy brazilské řeky Xingú, obývaly před mnoha a mnoha lety dva podivné národy, v jejichž existenci se tam věří dodnes. Ti první – – byli kmenem obrů, putujících pralesem a holdujících sborovému zpěvu. Ty písně můžete slyšet i dnes, ovšem z úst obyčejných Indiánů, kteří se je kdysi naučili a nezapomněli.

 

I Minata-Karaia vydávali zvuky, v tomto případě ovšem pouze mužové, mající na temeni otvor a tímto pohvizdující. To ovšem není jediná zvláštnost, jakou se mohli pochlubit. V podpaždí jim totiž rostly kokosové ořechy; když pak takový Minata-Karaia dostal hlad, jednoduše ořech vzal, rozbil ho o hlavu a posvačil.

5.3.2006

Rejstřík: Brazílie Národy

Sinaa

U řeky Xingú žijí – mimo jiné – i Indiáni kmene Jurunů. I když se nijak neliší od svých sousedů ani od čtenářů Bestiáře, jejich praotec Sinaa, syn obrovského jaguára a člověčice, to vzal vzhledem spíše po otci. Kromě obvyklého kočičího vzhledu zdědil také docela šikovný orgán – další pár očí vzadu na hlavě.

I když se Jurunové objevili na tváři světa už před mnoha a mnoha staletími, Sinaa ještě nezemřel, když zestárne, dá si koupel a přetáhne kůži přes hlavu, což ho opět omladí. Bude tu tedy nejspíš do konce světa, který má také ve své moci, jurunské nebe totiž podepírá rozdvojená větev a Sinaa ji může odstranit.

5.3.2006

Rejstřík: Brazílie

Siga a kyma

Kdykoliv se člověk pustí do hlubších studií nadpřirozených bytostí, narazí – a to vždy a všude, bez ohledu na kontinent nebo kulturní oblast – na problematiku Dvojníka. Ať už jde o notoricky známé evropské vlkodlaky, bezpečnostní praktiky Kostěje Nesmrtelného, Génia či bubáky tuzemské. V krystalicky čisté podobě se Dvojník objevuje v mytologii Seveřanů.

To vše byla Evropa. Abych naplnil úvodní větu o libovolné kulturní oblasti, zaskočím na jih, do Afriky.

 

Siga a kyma jsou dvěma formami lidské duše, v jejichž existenci věří západosúdánští Mosijové. Západní Súdán je mimochodem od stejnojmenné země vzdálen přes půl kontinentu a Mosijové žijí na území Burkiny Faso a Ghany, abych trochu pozvedl vaší znalost geografie. Stejně tak je třeba Západní Wales historickým jménem cornwallského poloostrova, ale to jen tak na okraj.

Zpět k duším. Ta první patří člověku za života a tou druhou se stává po jeho smrti. A teď ti Dvojníci: Mosiové věří, že jejich duše jsou spřízněné s určitými zvířaty – nejčastěji to bývají krokodýlové a hadi, někdy i antilopy či králíci. Což je běžná totemistická představa, pro náš výklad srozumitelnější tím, že v ní panuje obvyklá dvojnická souvztažnost. Smrt krokodýla znamená zároveň smrt někoho ve vesnici, zranění na zvířeti se zároveň projeví i na člověku, jehož siga se v daném tvoru nachází. Jde tedy o vnější duši, natrvalo zabydlenou mimo tělo.

Všichni příslušníci rodu mívají stejné totemové zvíře a tudíž i jasnou představu o tom, v jakém stvoření se jejich siga zdržuje. Navíc, jak bývá u totemových tvorů obvyklé, jsou tito zároveň předky klanu, takže tu jde o jakousi menagé a trois, duše jsou totiž zároveň dušemi předků, neboť i ty kdysi v krokodýlech přebývaly a z krokodýlů pocházely. A kruh je uzavřen.

12.3.2006

Rejstřík: Západní Afrika Dvojníci

Sasabonsam

Afričtí Ašantové si o téhle chlupaté potvoře s třiceti rohy a velkýma krvavýma očima vyprávějí, že žije někde hluboko v pralese a straší lovce. Dahomejci ho znají také, jen mu říkají Yehwe Zogbanu.

12.3.2006

Rejstřík: Západní Afrika

Adroa

Lugbarský bůh (Lugbarové žijí na území mezi Zairem (Kongem) a Ugandou), má dvě tváře: dobrou a zlou. Na jedné straně je Stvořitelem (má v referencích nebe i Zemi), s druhou částí jeho charakteru je to horší.

Vzhledem patří mezi celkem obvyklé africké polovičníky – má jednu nohu, jednu ruku, půl tváře, známým příkladem budiž třeba zuluuský Tikdoshe. Zjevuje se, tak trochu jako africká banshee, těm, kteří mají zemřít.

Je otcem dětiček, zvaných adroanzi, která obývají kameny, velké stromy či bystřiny a po nocích číhají na pocestné. Jakmile máte pocit, že nějaké tohle povedené boží dítko máte za zády, nesmíte se v žádném případě ohlédnout (hele jak i tohle koresponduje s klasickými evropskými pohádkami), když totiž mrknete přes rameno, adroanzi vás bez milosti a okamžitě zabijí.

12.3.2006

Rejstřík: Východní Afrika Mono-cokoliv

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist