Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část první

Vodník, Hastrman, též Nix či Vodjanoj

Individualista, obývající řeky, potoky či jezera. Tvrdí se, že je bubákem až na výjimky slovanským, ale není to tak docela pravda. (Slované ze všech elementů nejvíce inklinovali k vodnímu živlu, o tom svědčí jednak celá řada nejrůznějších vodních bytostí a mystérií, jednak sama postava vodníka, rozšířená po celém slovanském světě kromě Jadranu). Proto se slovanským budeme věnovat – s malou odbočkou na sever, kam se mohli dostat přes Balt a také vývojem z jiných nadpřirozených tvorů.

Povahou je – jak již bylo řečeno – samotář a tak trochu misogyn. Je nadán schopností měnit podobu ve zvíře, vodní, ale i suchozemské, příkladně koně (často bez spodní čelisti). Umí dokonale pracovat s vodou, několik kapek dokáže proměnit v povodeň, dovede umně lámat ledy. Ve vodě je silný, ale souš mu příliš nesvědčí.

Nerad se pohybuje po svých, na suchu jezdí na koni či krávě, pod hladinou na sumci. Jeho škodící metody se během věků vyprofilovaly v známé topení lidí a schraňování jejich duší, v trhání sítí či převracení loděk. Pokud není ženat s vodní pannou, láká lidské dívky, často spoléhaje na jejich marnivost. Úspěšný sňatek pak ohlašuje povodní.

Pokud jde o vzhled, drží se vodníci krajových zvyklostí – český hastrman preferuje žlutou a zelenou kombinaci obleku (s vlhkým šosem), je k poznání podle žabích očí a bambulovitých prstů, zatímco ruský vodjanoj je postarší holohlavý, s velkým břichem, oděn do síťové čepice a opasku z vodních trav. K plování využívá efektivní husí nohy. Baltský ančutka má formu bezprstého a bezpatého čertíka, který dovede též létat. Vodeni (Slovinsko) je podoben myslivci (poněkud zelenému), spodní část těla mívá někdy rybí. Tatranští vodníci jsou porostlí mechem.

Bolotjanyk, jedna z ruských forem vodníka, žijící v bažinách a očeretjanyk, obývající močály a rákosí, jsou nejnebezpečnějšími druhy. V dobré náladě sice dokáží i pomáhat, ale jinak je radno se jim a jejich území vyhnout. Paradoxně tyto nebezpečné druhy mají jeden den v týdnu, v pátek, který je jim zasvěcen, volno, čili neškodí. U ostatních rodů se nelze na kalendář spoléhat.

Ochrana je převážně botanického původu: černobýl, tolita a kapradí. Výbornou ochranou je klokočí, posvěcené na Květnou neděli.

Pro odchyt je třeba použít houžev, spletenou z devatera lýčí a barevných tkanic. Populární lýko platí jen v případě polských topielců.

Jednou z neslovanských forem je norský Nix. Má tytéž vlastnosti jako vodníci slovanští, dokáže měnit podoby (rybí, člověčí, hadí i jiné). Také on bývá k poznání podle mokrého šosu. Ženská forma je krásnou ženou s rybím ocasem.

Krajové formy a odrůdy:

Čechy: Vodník čili vodní muž aneb hastrman (z německého Wassermann), taktéž mužíček, krajově basrman, besrman, bestrman (Zlínsko), bestrmant (Vsetínsko), šosáč (Litovelsko), vosrmon (Ještědsko)
Lužice: wódny muž, nykus (z německého Nix), wódnik
Polsko: topielec, topiel
Východní Slované: vodjanoj, vodjanik, vodovik, bolotjanyk, očeretjanyk
Slovinci vodeni, povodnji, muk, gestrin,
Balt ančutka

(13.1.2001)

Rejstřík: Voda České země Slované

Wivern, Wyvern čili Saň

Wyvern

Od draka se liší především počtem končetin (případně hlav). Má pouze jeden pár nohou, jeden pár křídel. Bývá menší. Má jednu hlavu a obvykle nechrlí oheň. Jinak se od svého příbuzného příliš mnoho neodlišuje. Proto s ním bývá často zaměňována, případně považována za ženský protějšek (havran – vrána ;-). Chybou to bývá dnes už pouze v heraldice.

 

(5.1.2001)

Rejstřík: Monstra Heraldika

Bazilišek

BazilišekAčkoliv ilustrační obrázek Encyclopedia Mythica ho představuje jako dvounohého ptáka s hadím ocasem a dračími křídly, je bazilišek častěji čtyřnohým kohoutem, ocasu hadího a s korunkou na hlavě. Rytina v Aldrovandiho díle Dvé přírodozpytných knih o plazech a dracích ho ukazuje šupinatého (bez peří) a s osmi nohama. Plinius starší v Naturalis historiea libri popisuje baziliška jako hada se světlou skvrnou tvaru koruny na hlavě. Na obrázku u tohoto hesla můžete vidět baziliška heraldického a skutečný bazilišek je tropický ještěr z čeledi leguánovitých, o němž si můžete přečíst například na této adrese.

Bazilišek se rodí z kulatého vejce, zahrabaného v hnoji, případně vysezeného žábou či hadem; některé prameny uvádí, že vejce musí být sneseno ve dnech Síria. Je to tvor nebezpečný – pohledem, případně dechem dokáže živý organismus proměnit v kámen. Tuto schopnost mohl (podle některých pramenů) podědit po jediné smrtelné z Gorgon, tedy po Medúze. Lucanos uvádí, že se z její krve zrodili všichni libyjští hadi – tedy séps, amfisbaina, hammodyt i bazilišek.

Obrana proti smrtícímu pohledu je tedy totožná – zrcadlo. Pomoci též může kohoutí zakokrhání.

V hermetismu je bazilišek symbolem prudkého ohně.

Jeho jméno v překladu zamená malý král a jak vidno z výše uvedených zmatků kolem vzhledu, je to zvíře prastaré, známé už ve starověku.

Bazilišek vytváří poušť (fascinující věta z Borgesovy Fantastické zoologie)

(19.2.2001)

Rejstřík: Monstra Heraldika

Džinové

Démoni islámu. Dle obecně známého povědomí stvořil Alláh džiny z ohně, stejně jako anděly ze světla a lidi z prachu. Podle méně známé verze vznikli z temného ohně bez kouře někdy dva tisíce let před stvořením Adama a nedožijí Posledního soudu. Jejich původ je ovšem mnohem starší, stejně jako kořeny Koránu. Jejich příbuzenství s lidským rodem se odráží i v možnosti džinů rozmnožovat se (a samozřejmě také umírat)

Díky Příběhům Tisíce a jedné noci (a následně společnosti Disney), má dnešní džin podobu poněkud zavalitějšího Araba s turbanem a obývá odřenou orientální lampu, případně špinavou láhev. Skutečný démon ovšem vypadá jako mrak, případně vysoký nejasný sloup (podle Al-Kazvíního jako velké létající zvíře s průzračným tělem). Dokáže na sebe vzít různé podoby, převážně se hovoří o tvaru lidském, šakalím, vlčím, zmijím nebo škorpioním. Džinové mohou i být neviditelní, umí létat a procházet zdmi. Žijí v poušti, v řekách a opuštěných domech.

Jako správný národ (či vlastně rod) se mezi nimi nachází jak věřící, tak ateisté (sic!), případně kacíři. Ateismus jim ovšem nebrání v občasném špehování andělů, čehož využívají k předávání informací o budoucnosti odvážným mágům. Zaplést se s džiny totiž není jen tak (příkladem budiž Dunsanyho povídka Stalo se zítra).

Ačkoliv dělají i dobré skutky, popularitu jim získala činnost víceméně kriminální: únosy krásných žen, chuligánské házení kamenů ze střech nebo balkónů. Podle některých démonologů sice vystavěli pyramidy a Šalamounův chrám (ten z donucení), většinou se ovšem vzpomíná na jejich destrukční činnost. (Strugačtí v knize Pondělí začíná v sobotu píší o jedné z prvních zbraní hromadného ničení – džin, vypuštěný z láhve, buďto staví paláce nebo je boří – po tisíciletém žalářování za sklem určitě nebude mít na to první náladu.).

Existují džinnové pěti úrovní:

  1. Marid
  2. Afrit (známěji Ifrít)
  3. Shaitan (čili šejtan)
  4. Jinn (Džin)
  5. Jann

Hlavou celého pronároda je pak Iblís čili Eblis, dříve zvaný Azazel, postava svou pověstí, historií a činy téměř totožná s křesťanským Luciferem.

Arabské slovo jinn znamená duch (čili anglicky spirit), čímž je dána jasná souvislost s jalovcovou, tedy ginem (jalovec je v případě mnoha bubáků evropských dobrou ochranou). Je to označení obecné (stejně jako v češtině) a označuje nejen démony, ale i nižší bytosti dobra, Alláhovy služebníky. Ale stejně jako české duch označuje dnes především démony.

(5.3.2001)

Rejstřík: Démoni Národy Blízký východ

Prašivec

Každému správnému démonologovi (od tří let výše) je jasné, že se v povětří kromě ptáků, hmyzu a sem tam nějakého s pohybem ve třech rozměrech experimentujícího savce, vyskytuje celá řada dalších bytostí. A že kovový předmět, zanechávající za sebou dlouhý pás kondenzačních par nemusí být pravidelná linka Praha – Vídeň. Zvláště ne, pokud má tvar kuchyňského nádobí.

Nejznámějším obyvatelem vzdušného moře je samozřejmě drak, plachtící na evolucí zavržené konstrukci kožní blány. Ale zkušený a vnímavý středoevropský pozorovatel mi dá jistě za pravdu, že nejhezčí podívanou letecké noci je Prašivec.

Svým původem patří do řádu Reptilia, čili plazů – je to totiž had, jemuž po sedmi letech narostla křídla. Proč, to nevím. V každém případě přestává starý had růst do délky, zato sílí v pase. Se změnou tělesných rozměrů změní i barvu, z původní šedé na kombinaci modré, žluté a zelené. Pravděpodobně je v té době už bez přirozeného nepřítele, pročež si jásavé zbarvení může dovolit. Poté přichází další fáze proměny: vývoj modrých křídel, která, dosáhnou-li patřičné délky, umožní prašivci vznést se do vzduchu.

Ten pak narcisisticky létá pouze v noci, ohnivě svítí a srší jiskrami a namísto nezajímavých kondenzačních par za ním zůstává ohnivá stopa.

Pověst dobrou nemá, podle některých pramenů je právě oním hadem, který svedl Evu a pro svou – jistě zanedbatelnou inteligenci – se tento tvor, jenž dokáže stejně jako drak chrlit oheň, nedrží žádných bezpečnostních protipožárních předpisů, což mívá za následek vznik požáru v místě jeho přistání.

Říkávalo se mu též Výkal hvězd, čímž se v kruhu vracím zpět na úvod k vesmírným bubákům Discos voladores. Řekněme (poněkud střízlivěji a nedémonologicky), že tento zajímavý tvor, pozorovaný především ve Východních Čechách, mohl mít za jednoho z předků jasný bolid.

(20.3.2001)

Rejstřík: Draci České země

Bahamaut a Behémot

Ač se může zdát, že jde o dvě různé transkripce téhož jména, skrývají se pod každým dva odlišní tvorové. Ten první je pro naší existenci nezbytně nutný, druhého si můžeme odpustit. Toužíte-li po poznání, vězte tedy, že:

Bahamaut

je ryba. Na udici ji ovšem nechytíte – Bahamaut pluje po hladině bezedných vod. Potopit se nemůže, protože na zádech nese býka. Býk je rovněž nákladní, hřbet má obtížen rubínovou skálou, na níž sedí či stojí anděl, nesoucí šestero pekel., Ohnivé prostory démonů drží Zemi, nu a nad naší rodnou hroudou se nachází sedmero nebes. Jiná stratigrafie tohoto božské prostoru hovoří o neznámé mlhovině, dusivém větru, rybě Bahamaut, hromadě písku, býku, skále, vodě a Zemi.

(Zdálo by se tedy logické osvětlit původ zemětřesení snahou nebohé ryby dostat se o čtyři patra výše do přirozeného vodního prostředí – tahle interpretace ovšem součástí legendy není). O Bahamautovi hovoří i Příběhy Tisíce a jedné noci. Ísá (Ježíš) po spatření Bahamauta upadl na tři dny do hluboké mdloby – arabské pohádky nám sdělují, že ryba plave (v této verzi logicky) v moři, pod nímž je vzdušná propast, oheň a úplně vespod drak Falak, ten pak má v tlamě peklo.

zatímco

Behémot

který kdysi v mýtech starých Židů býval ochráncem zvířat, chodících po zemi (zatímco zíz dohlížel na bezpečí stvoření létajících a leviathan mořských), je obrovské zvíře, tak obrovské, že i jeho jméno je množným číslem od slova behémá, čili zvíře. Tvarem velký slon, hroch či hybrid této dvojice.

(6.4.2001)

Rejstřík: Monstra Blízký východ Židé

Dobytčí děs

Celkem neznámý bubák odporného vzhledu. Připomíná velkou ještěrku, z ocasu mu nemalou intenzitou srší jiskry. Jako jedna z mála nadpřirozených bytostí se nespecializuje na člověka – cílem jeho útoku je domácí zvířectvo. Obvyklou praktikou tohoto tvora je plašení krav – slabší čtyřnozí jedinci na to dopláceli životem.

Krátká pověst, která ho připomíná, je ze Šumavy, přesněji z Černé v Pošumaví. Tady je:

Jedné tiché noci jeli dva počestní občané z Černé lesem. Poklimbávali na kozlíku, když se náhle vůz prudce rozjel. Oba muži se ani nestačili vzpamatovat a zatahat za opratě, aby splašeného koně přibrzdili. Z lesa, docela blízko, cosi děsivě zavřeštělo a vzápětí na to se noc velkou září proměnila v den.

Vedle uhánějícího spřežení vyskočila příšera, jíž se polekali i oba bohabojní chlapíci. Aby ne.

Zvíře prolétlo vzduchem, ale než si ho stačili prohlédnout a než se stihli pokřižovat, zmizelo daleko vzadu. Vyděšený kůň na nic nečekal a uháněl jako o život; zastavil se až v nejbližší vesnici. Teprve tam mohli vytřesení pasažéři sestoupit na pevnou neposkakující zem a vydechnout.

O několika divokých minutách, které nechali za sebou, ani nepřemýšleli. Dobře věděli cože to na ně vyskočilo a že nebohý koník za nic nemůže ...

(11.4. 2001)

Rejstřík: České země

Žithola, serpolnica a ti druzí

Polní bytosti patří do řady vegetačních démonů, známých slovanské démonologii. V dobách nedokonalého zemědělství, nevyužívajího výhod moderní chemie a genového inženýrství, na nich spočívala starost o úrodu. Ty mocnější ji zajišťovaly, ostatní aspoň hlídaly.

V Čechách mezi nejznámější patří místní Žithola, jeho popularita je nejspíše způsobena zástupy neukázněných dětí, které bylo nutno vyhnat z polí dozrávajícího obilí. Používal k tomu skutečně drastické metody – cvočků, natloukaných do zadečku.

Žitný děda z Haliče sází spíše na vzhled: má tři hlavy a ohnivé jazyky. I on je smluvním hlídačem obilných polí. Žitná bába, která je domovem na Ukrajině – navzdory svému jménu – ovšem střeží jiné, mnohem chutnější plodiny – hrachové lusky.

Jak se chovala k dopadeným delikventům, nevím, doufám jen, že shovívavěji než její česká kolegyně kosířka. Ta nese jméno podle dlouhého kosíře, kterým je vyzbrojena a který používá k rychlé exekuci – usekává jím hlavy. V Lužici jí říkají serpolnica, případně serpebaba, serp a řadou dalších jmen. Jedinou šancí, jak se dekapitaci vyhnout, je rychlá a správná odpověď na položenou otázku. Serpolnica zaskakuje tu a tam i za polednici, (známého démona času) – o polednách vyhání z polí lidi. Sekáním do nohou, jak jinak.

Další skupina polních démonů je naštěstí mírumilovnější.

Zajímavou vlastnost má polevik, čili polevoj, vyskytujících se na Rusi. Svou výšku reguluje podle obilí – po žních tedy není vyšší než strniště. V Bělorusku chodí po polích bělun, příjemný démon, který při žních pomáhá a navíc svým přátelům dává dary. Někde mu říkají sporyš, což je bílá kudrnatá postava, která je obrazem plodnosti. Původně byl sporyš nepersonifikovaným dvojitým klasem či zrnem, lidskou postavu získal pravděpodobně v dobách, kdy lidem došla fantazie.

V Čechách hlídal pole také obilní mužíček, pomenší pán s třírohým kloboukem.

Polní bytosti mají na svědomí i ony známé kruhy v obilí, které vznikají při jejich tanci.

(18.5. 2001)

Rejstřík: Polní bytosti České země Rusko Ukrajina

Naecken

Ve Švédsku se občas objevuje naháč, hrající na housle. Aby tato bytost nebyla dopadena strážci mravnosti, provozuje svá představení na říčních kamenech.

(8.6.2001)

Rejstřík: Voda Skandinávie

Ankou

je jedním z mnoha strašidel francouzských. Projíždí se po nocích v kočáře, taženém čtyřmi vraníky. Něco vám to připomíná? Ankou vypadá jako ... Ankou je ... Podívejte se do zrcadla, odmyslete si kůži, šlachy a další ty zbytečnosti. A můžete ho spatřit. Už jste doma? Kostlivců v dopravních prostředcích jezdí mnoho i v Čechách, samozřejmě.

Jejich francouzský druh se ovšem nezabývá pouze nočními projížďkami a už vůbec nečeká na odvážného mladíka či počestnou pannu, aby se mohl odebrat na zasloužený odpočinek. Má práci. Sbírá duše. Není na to sám, zatímco on se veze, dva podřízení kostlivci, kráčející hezky po svých, dle jeho pokynů nakládají duše do kočáru.

(8.6. 2001)

Rejstřík: Démoni osudu Francie

Broxa

Agrární neúspěchy svádějí zemědělci celého světa nejčastěji na počasí, případně na vládu. Staří Židé ovšem věděli své. Jednou z nepříjemných okolností jejich existence je Broxa, noční pták, který upíjí mléko z kozích vemen.

(8.6. 2001)

Rejstřík: Židé Ptáci

Browniové

Browniové

V noci lidé obvykle spí. Nebo dělají zajímavější věci. Na skotských farmách si ovšem přece jen raději zdřímnou. Po soumraku se tu totiž objeví malí oškliví hnědí mužíčci, kteří se s chutí vrhnou na domácí práce. Jsou vlasatí, s obličejem podobným odloženému pomeranči, který se na podlaze setkal s botou, jsou veselí a přátelští. A až urážlivě filantropičtí – pokud za své služby dostanou jakkoliv zaplaceno (byť v naturáliích), sbalí se a zmizí. Jinak zachovávají věrnost, pokud se rodina stěhuje, následují ji – i mimo Skotsko.

Jak už to v podobných případech bývá, jsou neviditelní a spatřit je mohou jen děti a osoby poctivé. Browniové, kteří žili v domácnosti Roberta L. Stevensona se specializovali – jak jinak – na vymýšlení nápadů. Jak slavný spisovatel prozradil, z jejich hlaviček pocházela mimo jiné proměna doktora Jekylla v pana Hyda.

Ačkoliv jsou výjimečně užitečným druhem elfů, pracovním zařazením patří mezi plejádu domácích skřítků, hospodáříčků či šotků, vyskytujících se v nejrůznějších formách po celém světě. Pročež nemusíte mít obavy o tu hromadu špinavého nádobí, která se nezadržitelně vrší v kuchyni – stačí zalézt do postele a pro jednou vynechat ty zajímavější věci.

 

Ilustrační obrázek (1902) je reklamou na fotoaparát Kodak Brownie, což byl také nenápadný pomocníček – automat z roku 1900, pod tímto jménem se vyráběly a prodávaly nejrůznější Kodaky až do padesátých let. Mimo jiných byl Baby Brownie i první přístroj Jana Saudka.

(15. 6. 2001)

Rejstřík: Skotsko Hospodáříčci

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist