Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sedmdesátá sedmá

Tenome

tenome

Vždyť on nemá žádné oči, zděsíte se při prvním setkání s tímto obyvatelem japonského folklóru. První dojem ovšem může klamat – a v tomto případě také klame, Tenome oči má. Jenže na jiném místě, než čekáte.

Zírají z dlaní.

Tato anatomická zvláštnost ale není tím, co vás přiměje k rychlé chůzi směrem jakýmkoliv, hlavně pryč. Tenome, podle některých vypravěčů prý duch slepce, zavražděného loupežníky, je totiž predátorem, specializovaným na čerstvé lidské kosti. Bohužel je i lovcem rychlým, navíc schopným vycítit stopu prchající kořisti, při návštěvě Země vycházejícího slunce tedy pozor na procházky po loukách nedaleko hřbitovů, zvláště, spatříte-li blížícího se staršího muže.

Nijak vám nepomůže ani azyl ve svatém domě, způsob který vás může  zachránit doma v Evropě. Tenome svou oběť pronásleduje i na místa posvátná a nezastaví se před ničím, jak vypráví historka o mladém muži, který před démonem utekl do blízkého chrámu. Tamní kněz ho ještě schoval do truhly, aby čenichající monstrum vyšlo naprázdno.

Našel v ní, když chtěl mladíka z poskytnutého azylu ráno propustit, už jen tělo bez kostí.

 

Obrázek Tenomeho By 尾田淑 (scanned from ISBN 4-3360-4187-3.) [Public domain], via Wikimedia Commons

24.1.2016


Futakuchi-onna

Jméno Futakuchi-onna, Žena se dvěma ústy, prostě bez příkras a fantazie popisuje vzhled tohoto japonského stvoření. Ta paní opravdu skrývá na temeni pod vlasy druhou pusu, kompletně vybavenou rty, zuby a jazykem, napojenou na dýchací soustavu a trávicí systém. Ne snad proto, aby toho po našem způsobu stačila víc vypovědět, druhá ústa sice opravdu občas říkají nepěkné věci, ba i ječí, tyto zvukové projevy jsou ovšem následkem a součástí prokletí. Tento otvor svou majitelku trápí a nadává jí, pokud nedostane opravdu pořádnou porci jídla, Futakuchi-onna se totiž stává ze ženy, jíž lakomý manžel držel zkrátka, zvláště pokud jde o stravu.

Co toho taková drobná ženuška může sníst? Vždyť ani tolik nepotřebuje, ušetřím, říkali si japonští harpagonové, když si vybírají partnerku, aby pak po čase v hrůze zjistili, co se to ze skromné manželky jejich hloupostí stalo a kolik toho teď spořádá.

24.1.2016


Ohaguro bettari

Temnými uličkami poblíž japonských svatyň a chrámů občas prochází dívka v překrásném svatebním kimonu. Čeká na mladé muže. Volá je. Láká. Nebo se snaží obelstít ženicha, podivujícího se nad tím, co jeho nastávající u všech šintoistických bohů dělá v noci venku.

Když pak přijde oběť blíž a pohlédne nevěstě do obličeje, nespatří vlastně nic výjimečného. Tohle už známe z různých konců světa, přitažlivá postava – a děsivá tvář. Třeba jako nikaraguyská La Cegua i Ohaguro bettari roztouženého samečka, nebo spleteného ženicha děsí a vyděsí, takže tento prchne v hrůze. Je to výrazný tmavý otvor obrovských úst v bledé tváři, spolu s chichotem z něj vycházejícím, který ho v japonského noci k bezmyšlenkovitému úprku přiměje.

Nic víc. Říká se proto, že Ohaguro bettari je příležitostným převtělením kicune, tanukiho či jiného takového démona, který se chce prostě jen pobavit. Někteří mohou tvrdit, že jde o ducha neprovdané dívky, první vysvětlení ale převládá.

24.1.2016


Nuppeppō

Na neudržovaných japonských hřbitovech, v ruinách opuštěných chrámů a na dalších takových místech lze narazit na neškodnou, tak trochu beztvarou a tak trochu moc zkaženým masem páchnoucí postavu, titulovanou Nuppeppo. To jméno je prý zkomoleninou výrazu, jímž se označuje žena, užívající příliš mnoho make-upu, a naznačuje popis: Nuppeppo je sice stvoření lidského tvaru, je to ovšem vzhled spíše naznačený: nožky a ručky jaksi nedotažené, trup beztvarý a tvář právě taková, jak napovídá jméno. Výška obvyklá, dětská. Vzhled ho učinil mnohem populárnějším, než zaznamenaná setkání, která jsou velmi nečetná a nedramatická. Ačkoliv totiž někdy svým nočním zjevením vyplaší náhodné kolemjdoucí, je Nuppeppo bytost neškodná. Ba naopak lidmi pronásledovaná a lovená, ať už při setkání leknuvším se venkovanem poblázněnými sousedy, nebo loveckými výpravami šlechty – Nuppeppo je ovšem velmi rychlý a snadno unikne.

Důvod, proč se po jeho stopě honci pouštěli – kromě obvyklé myslivecké touhy po co nejexotičtější trofeji – mohlo představovat jeho maso. Jak totiž tvrdili praktičtí lékárníci sedmnáctého a osmnáctého století, je zdrojem medicíny výtečných léčivých schopností a pojídáno též dodá konzumentovi nadlidskou sílu.

31.1.2016


Reiki

Nejen lidem se dostalo oné pochybné cti posmrtného života. A ne všichni nadpřirození tvorové jsou nesmrtelní. Z těchto dvou vět lze snadno odvodit co je Reiki vlastně zač: duch japonského démona, známého jako Oni.

Někteří Oni totiž mohou být poraženi vybranou zbraní, další mohou přijít o existenci z jiných důvodů – když jde ovšem o bytost myšlenkově nezávislou, pak je vždy ve hře možná existence nedokončeného úkolu, pomsty, či trestu (toho v případě nepřirozených bytostí velmi zřídka, ale i takové příčiny lze najít). A tak se díky Osudu, mohou vracet i démoni. Mohou pak někdejší Oni vystupovat v poloprůhledném těle, jak se na správného ducha sluší, silnější, než zaživa/ za běžné existence, s chutí se mstít – to je v případě Reiki jediná možnost z tří výše uvedených. Straší obvykle v okolí svého hrobu, nebo pronásledují vybranou oběť, útočí na kolemjdoucí, tady už je rejstřík možností plný.

Musí zasáhnout schopný buddhistický mnich, aby ducha démona zažehnal. Případně nastoupit hrdina – jak bývá zvykem levoboček nějakého boha, aby záležitost urovnal. Tak se stalo v případě ducha strašícího ve zvonici buddhistického chrámu Gangō-ji jednoho ze Sedmi velkých chrámů Nanta, který po nocích vraždil děti. Jedině božský potomek měl dost síly k tomu, aby reikiho přemohl a s definitivní platností odeslal do záhrobí.

31.1.2016


Alom-bag-winno-sis

Vodní skřítci novoanglických Abenakiů jsou nebezpeční Malí lidé, stahující pod hladinu kánoe za účelem utopení posádky. Činí tak zvláště v místech se zvýšenou pravděpodobností výskytu vodních vírů.

Jejich nejoblíbenější oblečení je žádné (kdo se kdy koupal v šatech jistě chápe proč), jsou obvykle necelý metr vysocí, ovšem značné fyzické síly, s hřívou černých vlasů až k pasu. Popsaný rozměr ale ne vždy dodržují, umí se totiž mnohonásobně zvětšit. I zmenšit, když na to přijde. Jako u mnoha takových bylo popsání druhu zcela jistě dramatickým dobrodružstvím, neboť zjevení Alom-bag-winno-sis (mn.č.) je předpovědí smrti utonutím.

Podvodní sídla tohoto nárůdku – občas se někteří jedinci trhnou a poustevničí, ale většinou se skřítci drží pohromadě – lze nalézt na dnech jezer i řek. A nebýt jejich nebezpečných obyvatel, bylo by dobré je nalézt, skřítci totiž vlastní kouzelný hrnec, který z několika zrnek kukuřice dokáže uvařit dost pro celou vesnici.

31.1.2016


Paissa

Zvaní též Paisake, plus mnoho dalších nářečních a navíc do latinky přepsaných jmen. Tihle lesní skřítci alqonquinských Indiánů (konkrétněji kmenů Miami, Ottawa, Illini či Potawotomi) jsou běžným nárůdkem škodolibých, ale v jádru nijak zlých tvorečků. V některých vyprávěních je jim ovšem připisována moc poněkud větší. Miamská víra jim dokonce přisuzuje podstatnou úlohu v lidském životě. Přesněji po lidském životě, neboť jsou to Paisake, kteří převádějí přes Mléčnou dráhu duše do záhrobí.

Společným titulem Paissa označují jiní Algonquinové, kmen Sauků a Lišek, dvojici svých kulturních hrdinů, Odhozeného a Zabydleného. To jsou figury dobře známé mnoha severoamerickým, zvláště prérijním kmenům, dvojčata, skrz svůj osud polovičních sirotků vychovaná k zabíjení oblud. Právě ve verzi, jíž si Saukové vypráví, jsou ti dva menšího vzrůstu a proto jim říkají Paissa, s lesními trpaslíky to jinak nesouvisí.

7.2.2016


Nikommo

Na rozdíl od většiny severoamerických Malých lidí jsou Nikommo agonquinských Wampanoagů a Narragansettů stvoření hodná a užitečná. Žijí v lese a jako většina nadpřirozených tvorů nejsou často k zahlédnutí. K těm, kdo se k nim chovají s úctou, přinášejí štěstí v lovu i rybolovu.

7.2.2016


Ong

Okolí jezera Tahoe, rozlévajícího se na dnešních hranicích mezi Nevadou a Kalifornií, nebývalo svého času bezpečným místem. Washoové, jedni z nejstarších obyvatel Velké pánve, kam jezero kulturně i geologicky patří, to potvrzují příběhem.

Poletoval tím krajem velký pták Ong, tvor takového vzrůstu a tím i síly, že pouhým mávnutím křídly ohýbal stromy k zemi. Jako každý takový, byl i tenhle opeřenec lidožravý. A neprůstřelný a nepropíchnutelný.

Postrach kraje lovil na koho narazil, i při své velikosti se ovšem nepouštěl na lidská sídla, ale číhal na osamělé poutníky, zatoulané děti a podobnou kořist. Skupinky o dvou a více členech byly v bezpečí.

Až jednoho dne ulovil i jistého washoeského lovce.

Vznesl se s kořistí nad jezero, aby ji dopravil do hnízda uprostřed, Ongovo hnízdo bylo mimochodem zdrojem jezerní vody, a cirkulující podvodní proudy zpestřovaly ptákovi jídelníček tu pstruhem, který do nich omylem vplul, tu zvířetem, které spadlo do vody a proudy ho zachytily. Vyprávělo se, že v hnízdě končí i těla všech utonulých, stejně jako to, že všechnu svou kořist Ong nejprve hodí do vody; proudy se postaraly o utopení a dopravu domů až pod zobák. Chystal se obvyklý postup aplikovat i toho dne, jenže ulovený Indián se ne a ne pustit. Nechal se totiž chytit schválně.

Za vším hledej... ale jistě. Byla to dcera washooského náčelníka,  jíž bylo před nastávajícím zimním obdobím nutno provdat, o níž usilovalo mnoho válečníků, která si musela vzít toho nejstatečnějšího muže, a která se pochopitelně zamilovala do toho nejméně vhodného, do mladého lovce Tahoy. Aby ji získal, musel její vyvolený spáchat hrdinský skutek – a Tahoa si vybral Onga. (Existuje i kratší, méně epická verze, v níž lovec skončil v ptačím hnízdě ne z vlastního rozhodnutí, a výsledek, k němuž se za chvíli dostaneme, byl jen z nouze podniknutým pokusem o záchranu, ale my zůstaneme věrni romanci).

Tahoa byl sice ne v boji zkušený a na vrchol fyzických sil teprve hledící, ale přece jen chytrý mladý muž. O nemožnosti poškodit Onga klasickými zbraněmi věděl. Proto se o to ani nepokoušel. Zato se pevně přivázal k Ongovu pařátu, aby ho pták nesetřásl a čekal.

Čekal na to, až obluda, rozzlobená vzpurným obědem, otevře tlamu. A když se tak stalo, vhodil do ní Tahoa otrávené šípové hroty.

Nastal boj s časem.

Ong se snažil Indiána zbavit, létal nahoru a dolů a do vody, škrábal a pokoušel se kousat. Tahoa musel přežít, než jed začne účinkovat.

Boj to byl dlouhý, do tmy trvající, hlasitý. Až na břehu slyšeli Indiáni Ongův řev – a náčelníkova dcera (jmenovala se Nona), si ho vyložila jako vítězoslavný pokřik obludy, která se dostala k dalšímu vydatnému chodu. V příbězích se žádná Julie svého Romea nevzdá a raději sdílí i ten nejkrutější osud, proto se i indiánská princezna vykradla pod rouškou tmy k jezeru, nasedla do své kánoe a vyrazila na vodu, aby se připojila ke svému vyvolenému na onom světě.

Ve vesnici mezitím končila důležitá jednání ohledně Nonina sňatku, když však ale starší ženy, pověřené oznámením výsledku za náčelníkovou dcerou ráno přišly, našly jen prázdnou chatu. Překvapené a zděšené chvátaly tuto nepříjemnou situaci oznámit otci – ten, spolu s ostatními, už překvapeně na břehu jezera zíral na tuhé Ongovo tělo, vznášející se ve vlnách. Než si stačil dát dohromady ptáka, zmizení mladého lovce, dcery a její kanoe, objevila se na vodě podivná loď, vyrobená z jednoho Ongova pera, s druhým vztyčeným jako stožár s plachtou.

Připlul na něm nový hrdina, vítěz nad neporazitelným netvorem Tahoe a spolu s ním i jeho nastávající Nona. Neboť – jak musel náčelník uznat – takový zásah se překonává jen těžko, čímž je dynastické tradici učiněno zadost a princezna si přece jen vezme toho nejstatečnějšího.

7.2.2016


Patasola

Patasola

Je důvodem zdržení se nočních toulek po kávovníkových plantážích, po lesích a cestách, prostě po venkově kolumbijské Antioquie. Její kořistí jsou muži (občas ale unáší i děti) a cílem krev.

Užívá běžného triku k lákání obětí, zkouší to vzhledem – v noci toho z dálky ovšem mnoho vidět není, takže by mohla stačit jen svůdná silueta. Však také Patasola využívá nejprve vábení zvukové. Volá o pomoc, naříká – a když se nějaký mužný ochránce objeví, předvede mu  tělesné kvality, aby si pojistila opravdu osobní přístup. Když se pak kořist přiblíží, Patasola se ale promění a ukáže pravou tvář. Respektive pravé tělo.

Zblízka a ve skutečnosti je to stvoření nestvůrné a znetvořené. Bez jedné nohy – její ztráta podle pověstí technicky zapříčinila proměnu z člověka v démona. Důvody se ovšem příběh od příběhu liší: od mrchy, která (jako La Llorona) zabila vlastní děti, aby mohla utéct s milencem, po pouze usvědčenou nevěrnici. Opatřena je dále kopytem, někdy jen jedním ňadrem, velkýma vypoulenýma očima, masitými rty, drápy a hákovitým nosem.

Podoba krasavice, jakou nejspíš za lidské existence bývala, není jedinou, kterou může Patasola přijmout. Transformuje též v černého psa, či černou krávu, tohoto triku prý používá obvykle v nouzi, když je pronásledována. To občas bývá – lidé ve větší skupině někdy dokážou být opravdu odvážní. Vampýří monstrum je ovšem rychlé a má i propracovanou techniku pohybu po jedné noze, takže nezanechávaje stopy bez problémů unikne i bez pomoci metamorfózy ve zvíře.

Napojená a spokojená upírka někdy šplhá na stromy a vesele si prozpěvuje:

 

Yo soy más que la sirena, en el mundo vivo sola:

y nadie se me resiste, porque soy la Patasola.

En el camino, en la casa, en el monte y en el río,

en el aire y en las nubes, todo lo que existe es mío.

 

(aspoň tak zaznamenává pan Javier Ocampo López v knize Mitos, Leyendas Y Relatos Colombianos, vydané v roce 2006)

Ti, pro něž je španělština jazykem dobře známým, snad odpustí chyby v následujícím překladu, určeném těm, kdo výše uvedenou řečí (stejně jako já, jaká ironie), nevládnou. Všichni pak společně omluvte chabost rodného jazyka i veršů, děkuji.

 

Nad Sirény jsem, já do světa volám:

Nikdo mi neodolá, jsem Patasola

Cesty a domy, hory, řeky, sluje

Vzduch i oblaka, všechno je moje

 

Obrázek Patasoly v přirozeném prostředí by Rafael Yockteng (http://leyenco.iespana.es/quindio.html) [Public domain], via Wikimedia Commons

14.2.2016


Melon Heads

Melounové hlavy jsou podivná stvoření, útočící na osamělé poutníky v lesích Michiganu, Ohia a Connecticutu. V každém z těchto severoamerických států mají lidé svou vlastní verzi původu těchto podivných nevysokých tvorů s velkými hlavami. V Michiganu se kupříkladu povídá, že šlo o děti, postižené vodnatelností, které utekly z Junction Insane Asylum, zmutovaly a žijí v divočině. Toto vysvětlení má sice drobnou skvrnku – uvedené zařízení neexistuje a nikdy neexistovalo – přesto se k příběhu přidává ještě informace o lékaři, který na chovancích dělal pokusy, a kterého uprchlíci rozřezali na kousky.

Doktor – obvykle jménem Crow – je součástí i pověsti ohijské. Tamním zdrojem monster byl sirotčinec, v němž bezskrupulózní vědec prováděl své experimenty a který při útěku, včetně Crowova těla, jak na správný moderní mýtus sluší, děti spálily.

Do třetice z Connecticutu: tam prý v šedesátých letech vyhořel blázinec – nebo vězení – a uprchlí chovanci, skrývající se v lesích se pro kanibalismus a vzájemné křížení stali rodiči generace Melounových hlav. Tahle historka má mnohem starší příbuzné – vypráví se také, že Melon Heads jsou potomky (opět z nedostatku různorodého genetického materiálu) lidí, kteří kdysi, ještě za dob britské vlády, uprchli do lesů obviněni z čarodějnictví. Dodnes se v nich skrývají a narušitele svého území napadají.

14.2.2016


Fiura

V pověstech obyvatel chilského ostrova Chiloé má tato dáma svou pevnou pozici. Manželka (tu a tam, podle některých, dcera) inkuba Trauka, se ráda koupe ve vodopádech, vystavujíc na odiv své bujné poprsí a hřívu temných vlasů, které pročesává křišťálovým hřebenem. Pokud neprovádí tuto hygienu, opaluje se nahá na lůžku z mechu. Postavu má svůdnou, to ano. Vzbuzující chlípnou touhu, to určitě. Horší je to ovšem s tváří. Jako mnoho takových, je i Fiuřina – teď použijeme opatrného eufemismu – zajímavá.

Škaredá, co si budeme mazat med kolem... toho otvoru v obličeji.

Při bližším kontaktu s Fiurou vás může zaskočit i jiná nepříjemnost. Další charakteristickou vlastností svůdné ošklivky, přitahující příslušníky opačného pohlaví bez ohledu na živočišný druh, je jedovatý dech. Jeho vlivem přijde oběť k bolesti zad, k jizvám, ba i k celkovému omezení pohybu. Zchromnout může prý člověk i po pouhém pohledu na ni, naštěstí na ostrově znají lék. Lektvar z rostliny Cynanchum pachyphyllum z čeledi Toješťovitých. Ovšem pozor – k extrakci šťávy musí být postižený touto rostlinou zbičován!

21.2.2016


Biloko

S trávě podobným vlasovým porostem a opravdu velkými ústy, vybaven  velkými drápy, skrývá se tento bantuský skřet obvykle v dutině stromu, odkud rád vyskakuje na nic netušící kolemjdoucí, aspoň si tak vypráví Nkundové z dnešní Demokratické republiky Kongo, dřívejšího Zaire.

21.2.2016


Gaolai

Bývalo nebezpečno na cestách kolem Brandonu, Clonakilty a Bealadu. Tam, v irském hrabství Cork, se ještě v devatenáctém století potuloval přízrak tajemné ženy. Objevovala se před svítáním, vyhledávala pozdní – nebo časné – pocestné a skákala jim na záda. Proháněla pak svého nedobrovolného nosiče po krajině. Naštěstí pro tamní muže žil v kraji i schopný duchovní, Otec O‘Heal, který zjevení vykázal do patřičných mezí, čili pryč.

21.2.2016


Ellylon

Skřítci waleských pověstí, tamní ekvivalent anglických elfů. Venkov je jich plný, žijí v roklích, v údolích, ba, jak poznamenal v roce 1340 básník Davydd ab Gwilym, v každé díře. Není rozumné pokoušet se držet dietu podle jejich jídelníčku, obvyklým pokrmem Ellylon jsou  ymenyn tylwyth teg a bwyd ellyllon, vílí máslo a skřítčí jídlo, chody, vařené z ingrediencí jako muchomůrky (jedovaté druhy), či náprstník.

28.2.2016


Bwbach

Také Boobach. Waleský hospodáříček, oblíbený zvláště u tamních dívek, které si zajišťovaly jeho podporu při úklidu jednoduchou praktikou, podplácením miskou smetany, nalíčenou večer u dobře vymeteného krbu. Podobně jako jeho jiní tamní nadpřirození příbuzní – zvláště hospodáříček velmi podobné funkce, čili alter ego Bwca (jehož zvláště na jihu Walesu, v Glamorganu, zastupuje) – nemá Bwbach rád abstinenty. Věci nepěkné provádí též odpadlíkům od anglikánské církve.

28.2.2016


Dunnie

Zlomyslný skřítek, známý na jih od skotsko-anglické hranice pod jménem Dunnie, zatímco na sever jako Donnie. S oblibou se mění v koně, tato forma mu skýtá několik možných zábav. Ať vypaření se před očima sedláka, který se chystal orat, nebo vypaření se pod jezdcem za jízdy krajinou. Podobně se v těch místech chovají nadpřirození koně vodní, na rozdíl od nich ovšem Dunnie svůj náklad netopí, jen si ke zmizení vybírá blátivé pasáže cesty. Skotská varianta někdy provádí nebezpečné žertíky i v převleku za osobu lidskou, staršího data vydání.

28.2.2016


Hobthrush

Hobthrush byl domácí skřítek, působící v northumberlandském Elsdonu. Od jiných příslušníků svého druhu byl snadno k rozeznání podle zmačkaného poničeného klobouku. A protože byl jako každý brownie  hodný a opravdu přičinlivý, místním lidem se ho zželelo a rozhodli se koupit mu aspoň novou pokrývku hlavy.

My už to víme, neboť jsme si před časem vyprávěli příběh totožný, jehož hlavní postavou byl Cauld Lad z Hilton Hallu, a protože už před patnácti lety, v první části tohoto Bestiáře jsme se dozvěděli, že browniům, na rozdíl od jiných skřítků, se nesmí nabídnout ani nejmenší odměna, ať by měla jakoukoliv podobu. Obyvatelé Elsdon Moat to kupodivu nevěděli. Možná jen považovali nabízenou novou čapku za přátelské gesto, jako je bonbon z právě otevřeného pytlíku, nebo nabízená cigareta ve skupince čekajících.

Hobthrush si to ovšem vyložil podle tradice a s vysvětlujícím veršem (jak zvyk též velí) zmizel a už se v Elsdonu nikdy neobjevil, natož, aby přiložil ruku k dílu.

28.2.2016


Billy Blind

Billy Blind

Ve stejné oblasti jako před nedávnem zmíněný Dunnie, tedy na anglo-skotském pohraničí žije i domácí skřítek, pojmenovaný Billy Blind. Z balad – jiné prameny bohužel nemáme – víme, že se specializuje na poradenství. Pomáhá a někdy i odhaluje zainteresovaným osobám příčinné souvislosti, zvláště pokud se týká uzavíraných manželství, či porodů. Na doprovodném obrázku kupříkladu budí Burd Isobel s tím, že její vyvolený si právě tohoto dne bere jinou, v baladě Gil Brenton pak hrdinovi prozradí, že nevěsta, jíž hodlá pojmout, nejen není panna, ale dokonce je v jiném stavu. Napomáhá i při porodu, jemuž brání čarodějnická tchyně – to radou, aby si rodička vyrobila voskovou figuru novorozence a pozvala tchyni na křtiny, čarodějnice vztekem bez sebe na sebe všechno vykdáká, díky čemuž syn prohlédne a věci naberou správný směr.

 

Obrázek skřítka, budícího Isobel nakreslil pro sbírku Some British Ballads Arthur Rackham [Public domain], via Wikimedia Commons

6.3.2016


Nāḥāš

Nejprve citát:

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1)

A máme našeho hosta v celé parádě. Od identifikace po úvod příběhu, v němž vystupuje.

Je jím Had z ráje.

Slovo Náháš je pak jen hebrejským výrazem pro tento druh plazů, nic víc. Zdálo by se také, že jediné, čím se liší od běžného zástupce podřádu Serpentes, je dar řeči a schopnost myslet. Nevypadá to ani, alespoň v biblické verzi, že by se do hada za účelem působení nepříjemností převtělil Satan. Boží vypořádání s plazem je v podstatě zvířecí bajkou:

I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. (Gn 3,14)

Teologové si ovšem myslí své, a tvora, jemuž se – spolu s Bileámovou oslicí – dostalo cti být jediným zvířetem, která v pěti prvních biblických knihách promluví lidskou řečí, z propůjčení těla ďáblovi obviňují.

To my si ale pak můžeme myslet, že zdůrazněné odsouzení k plazivému pohybu znamená, že rajský Nāḥāš vypadal před svou hloupou radou poněkud jinak.

13.3.2016


Ratumaibulu

Hadí bůh Fidžijců, který v měsíci Vula-i-Ratumaibulu přichází z Onoho světa, zvaného Bulu, a z titulu své funkce božského zemědělce nechává vykvést ovocné stromy. Zmíněný nápis v kalendáři si v tom místě Tichomoří tisknou někdy kolem listopadu, nezapomeňme, že jsme na jižní polokouli.

13.3.2016


Bøyg

Velké hadí monstrum, jehož zaměstnáním je překážet v cestě, přichází původně z norských pověstí z Telemarku a Gudbrandsdalenu. Setkal se s ním Peer Gynt, postava, jež z lidových vyprávění přešla přes Ibsenovu stejnojmennou hru do Griegovy suity, odkud ji dnes zná nejvíc lidí. (Pokud vůbec vědí, že dvě z nejčastěji užívaných melodií, Ráno a V sluji krále hor, pochází právě z téhle skladby).

13.3.2016


Hœnir

Hoenir

Skandinávský Hoenir (Honir, Höni) je osoba nepříliš známá, přesto se účastnící klíčových momentů božské historie. Tento Ás byl, spolu s Lóðurrem, tím kdo asistoval Ódinovi při vzniku člověka, aspoň podle té verze, jejímiž hrdiny nejsou Ódin, Víli a Vé. Byl i účastníkem výpravy při níž Loki zabil kamenem Ottra; tento incident vedl k oloupení trpaslíka Andvariho a skrz něj a následné příběhy až do umění, představovaného spisem Písní o Nibeluzních či hudebním dílem Richarda Wagnera.

Další příležitost k zápisu do dějin pak dostal při mírových rozhovorech mezi Ásy a Vány: k ukončení vysilující války bylo využito výměny rukojmích. Ze strany Vanů to, jak už víme, byl otec Njörd a syn Freyr, Ásové pak vyslali moudrého Mímiho a právě Honira. Oběma skupinám rukojmích se dostalo poct a vysokých funkcí: u Vánů se Mímir  stal odborným poradcem a Hoenir vojevůdcem; zatímco první se zhostil své pozice se ctí, u druhého se ovšem časem ukázalo, že pověst, podle níž dal při vzniku člověka tomuto rozum, nejspíš přeháněla. Nebo že byli Vánové chytře podvedeni – Hoenir, pokud neměl po ruce spolurukojmí Mímira, toho totiž mnoho chytrého neřekl, ani neuvážil. Vyjadřoval se nejasně a nerozhodně.

Byl to ale Mímir, kdo po prozrazení přišel o hlavu, Hoenir přežil.

Tento stav se mu nejspíš zalíbil natolik, že v něm setrvá i po pověstném ragnaröku. Podle některých pramenů bude totiž Hoenir jedním z těch bohů, kteří přežijí a budou vládnout novému světu.

 

Hoenir na ilustraci pochází z islandského rukopisu, pocházejícího ze sedmnáctého století [Public domain], via Wikimedia Commons

20.3.2016


Lofn a Sjöfn

Lofn, bohyně nevhodné lásky, je jemná dáma, starající se o to, aby i přes námitky třídní či klanové dospěla nepřístojně zamilovaná dvojice do přístavu manželského. Sjöfn je též bohyní lásky a  stará se   především o uklidňování partnerských sporů. Obě pak patří do týmu Ódinovy manželky Frigg, která má institut manželství v náplni práce.

20.3.2016


Gullveig

Třikrát byla probodena, třikrát spálena a třikrát se znovuzrodila, aby poté dostala tato vědma jméno Heiðr. Mnoho toho o ní nevíme, možná i proto je její jméno považováno za jedno ze jmen, nebo epiteton známější Freye. Snad jen, že mohla stát za příčinami války mezi oběma božskými rody.

Jak se praví v poémě Völuspá:

Heid ji zvali,

hostem kam přišla,

prorockou vědmu,

vládnoucí kouzly,

jež čarami mysl mátla,

žádoucí však vždy

byla zlým ženám.

20.3.2016


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist