obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Jediná smrtelná z trojice Gorgon, obludných dcer boha Forkýna a jeho manželky Kéty. Také nejznámější. Graves překládá její jméno jako Lstivá, Perseův trik se zrcadlem však neprohlédla.
Byla nadmíru ošklivá, stejně jako její sestry Stheinó a Euryalé, nikoliv však od narození. Kdysi dávno byly všechny tři krasavice a nebýt románku mezi Poseidónem a Medúsou, zůstaly by jimi stále. Ti dva si však ustlali v Athénině chrámu, následkem čehož skončila Medúsa s křídly, blýskavýma očima, obrovskými zuby, mosaznými drápy a hady místo vlasů. Její pohled, stejně jako baziliščí, petrifikoval.
Athéna poznamenává celý Medúsin život. Ona proměnila krásnou dívku v příšeru (a nebylo v tom jen rozhořčení panenské bohyně nad znesvěcením chrámu, lze se domnívat, že velkou roli hrála přítomnost Poseidonova, neboť právě s ním Athéna často zápasila o přízen věřících). Tatáž bohyně později poradila Perseovi, jak rozeznat mezi nesmrtelnými smrtelnou příšeru a jak použít zrcadlo, aby ji bez problémů mohl zabít.
Perseus rady poslechl a v okamžiku, kdy Medúse usekl hlavu, vyskočili z ní okřídlený kůň Pegasos a obr Chrýsaor, dva poněkud přenošené následky vášnivé chrámové noci. Hrdina, jehož příběh je téměř notoricky znám (ačkoliv film Clash of Titans, Souboj Titánů, ho líčí dost úsporně a zpřeházeně), slíbil Medúzinu hlavu Polydektovi, aby ho odvrátil od úmyslu stát se Perseovým otčímem. Několikrát ji ovšem použil.
Vstoupila do geologie jako horotvorný prvek, když Perseus její pomocí proměnil obra Atlanta, držícího nebeskou klenbu v dnes známé pohoří Atlas.
Kapky krve, které při zpátečním letu ukáply do libyjské pouště daly vzniknout klubku hadů, jejichž jed později zasáhl do Iásonovy výpravy za zlatým rounem, když zabil jednoho z Argonautů. Pozdější doba tyto hady identifikovala (a dala jim jiný tvar) jako baziliška, amfisbainu, sépse a další divná stvoření. Tím ovšem opouštíme řecké mýty.
Osud Athény a Medúsy byl opravdu těsně spojen, Medúsina hlava se nakonec dostala na Athéninu aigidu. Její stín pak potkal Herakles při své cestě do Tartaru, lekl se, byl ale ujištěn, že se není čeho bát.
Medúzy dodnes existující zná každý, kdo se vypravil na dovolenou k moři. Anebo – pozor – například na slapskou přehradu nebo do Polabí! Protože medúzy žijí i u nás. Jsou to drobní, nejvýše dvoucentimetroví tvorečci rodu Craspedacusta sowerbii, podívat se na ně můžete kupříkladu na této stránce: http://www.microscopy-uk.org.uk/mag/artnov99/fwjelly.html.
Gorgona Medúsa na obrázku: Metropolitan Museum of Art, CC0, via Wikimedia Commons
(27. 7. 2002)
Byla jednou jedna princezna. Dvě princezny. Vlastně ne, byly tři ...
Se Skyllou to není jednoduché. Řecká mytologie zná nejméně tři osoby ženského pohlaví a toho jména. Abychom se dostali k té naší, vyřídíme ty předchozí, ať se nepletou.
Jedna Skylla byla dcerou libyjské královny Lamie (jejíž portrét do Bestiáře rozhodně patří a někdy ho sem umístím) a jako jediná z Lamiiných dětí, jejichž otcem byl Zeus – přežila nenávistný útok Diovy manželky Héry.
Druhá Skylla byla pro změnu dcerou Nísa, vládce Nísy. Když toto město obléhal Mínós, Skylla se do něj zamilovala a rodné město zradila. Nedopadla nejlépe. Mínos, případně duch jejího otce v podobě orla, ji utopil a Skylla se proměnila v rybu keiris nebo ptáka keiris. Patrně nebylo očitých svědků a tak se prameny rozcházejí.
Třetí Skylla princeznou nebyla. Za její rodiče jsou považováni – nezapomeňte, že jsme v řecké mytologii – následující manželské i nemanželské páry:
Mořský bůh Forkýs a mořská bohyně Kratois (která je ovšem Hekaté Kratois, čili bohyní smrti a možný původ Skylly pochází právě od Hekaté "se psí hlavou", bohyně smrti byla totiž trojhlavá, s jednou hlavou lví, druhou kobylí a třetí právě psí a dohromady byla samozřejmě klasickou trojjedinou bohyní, na níž lze narazit ve všech kulturách).
Nebo (a tenhle drb už tady byl) se Skylla narodila v nechvalně známé rodině Týfóna a Echidny. Otec je ovšem záležitost ne vždy jistá a tak se šušká, že Týfónovo místo v tomto případě zaujal Tyrrhénos nebo Tritón. Někdo mi po straně říkal i o Forbovi, který jedné noci zaskočil za Forkýse. Ale pojďme z pavlače domů.
Skylla prý nebyla vždy obludou. Stejně jako její nevlastní sestra Medúsa, byla krásnou slečnou, která udělala tu chybu, že si začala se ženatým, vysoce postaveným bohem. Manželky vysoce postavených bohů bývají vysoce postavené bohyně a v tomto případě to byla Amfitríté, která odhalila zálety svého manžela Poseidona. Mohla to být také kouzelnice Kirké, žárlící na boha Glauka, výsledek je stejný. Z krásné Skylly se stala ... Víte co? Dejme slovo autoritě, Hómerovi:
Má dvanáct noh bez lýtek, s chodidly zmrzačenými a šest dlouhých krků neuvěřitelné délky. Na každém krku sedí ohyzdná hlava a v jejím jícnu se tmějí tři řady zubů hustých a nespočetných. A černá zhouba z nich zírá Neslyšels plavce jenž by se chlubil, že proplul živ a zdráv mimo: každým ze šesti krků uchválí Skyllé vždy jednoho ze silných lodí
Prodávám jak jsem koupil, v tomto případě z knihy Mořské příšery Richarda Ellise, který Skyllu odhaluje jako krakatici velkou, Architeuthis dux.
Skylla, jejíž hlavy byly psí, jak je vidět na obrátku, se pak usadila v messinské úžině u Sicílie a požírala námořníky. Odysseovi jich zlikvidovala šest (sedm podle některých pramenů), těch nejlepších, aniž se odvážný král pokusil pro jejich záchranu hnout prstem.
I ona se setkala s příšerobijcem Héraklem. Sežrala mu jednoho vola ze stáda, které ukradl obru Géryonovi a neohrožený hrdina ji samozřejmě zabil. V tomto případě zbytečně, protože Forkýs, který, ať už byl jejím otcem či nikoliv, byl především bohem mořských oblud, ji znovu oživil.
Díky Hérakleově loupeži Géryonova stáda získala Skylla sousedku, s níž utvořila dodnes známé duo, Charybdu.
Skylla na staré řecké váze: Louvre Museum, Public domain, via Wikimedia Commons
(27.7.2002)
Skyllina sousedka v messinské úžině byla opravdu vznešeného původu. Jejím otcem byl Poseidon a matkou sama bohyně země Gaia. Vychování ovšem neměla, byla chamtivá a nenasytná.
Všechno by jí prošlo, ale když ukradla a pro jistotu okamžitě spořádala několik krav ze stáda, jež předtím uloupil Diův protežovaný syn Hérakles, došla nejvyššímu bohovi trpělivost a Charybdu svrhl z Olympu do Středozemního moře.
Přímo do míst, kde už nějaký čas přebývala Skylla, obluda, libující si v prosoleném mase námořníků. Obě dámy se velice rychle shodly.
Charybdiny denní návyky byly jednoduché. Třikrát denně nasála vodu, sežrala co v ní našla a pak ji zase vyvrhla. Vzniklé vodní víry pak naháněly kořist sousedce, navíc proplouvající lodě musely volit jednu z cest a tak byla úspěšnost lovu téměř vždy zajištěna. Pouze Iáson s Argó a Aeneas se dokázali oběma vyhnout, Odysseus přišel o šest či sedm nejlepších námořníků.
(27.7.2002)
Mořských panen je přehršel. Od babylonských božstev Oanna a Atargatis, přes dalmatské mořské lidi, až – dejme tomu – po vodní panny islandské. Ale nejznámějším představitelem tohoto rodu jsou přece jen sirény.
I když, ironií osudu, původně s mořem mnoho společného neměly.
Dnešní putování bude dlouhé. Začneme ho, jak jinak, v antickém Řecku a poplujeme na západ, až do teplých vod, v nichž se rodí Golfský proud. A to se ještě na skok zastavíme doma a v oceánu Indickém.
Tak vzhůru na cesty. Sledujeme tvora, který je od pasu nahoru krásnou dívkou, pod pupíkem pak místo dvojice neméně krásných nohou má rybí ocas. Zvláštní znamení: Andělský zpěv.
Vybaveni tímto popisem se přece nemůžeme splést. Tak co tu dělá ta fotografie? Nu, dokazuje, jak je třeba se mít na pozoru před nepoučenými svědky. A že je nutno všímat si ukazatelů. Momentálně jsme v antickém Středomoří a tvorové dle našeho popisu jsou tritóni, možná ichtyokentauři a nereidky, ale (zatím) v žádném případě sirény.
Podle jedné z pověstí patřily Sirény k nymfám, mezi nimiž vyrůstala Deméteřina dcera Koré, později zvaná Persefonou. Není mýtem nejznámějším – tím je pozdější verze o dcerách dvojice Achélos (říční bůh) a Terpsichóré (Múza tance) – ale přece jen původnějším, podle něhož patřily Sirény k démonům podsvětí a provázely třetí podobu trojjediné bohyně Koré – Persefoné – Hekaté. Ale člověk míní a čas mění a tak už v dobách klasických změnily Sirény povolání. Nejspíš proto, aby se dostaly do historie dvou dodnes nejznámějších a nepřekonaných námořních plaveb, Iásonovy výpravy za zlatým rounem a bloudění Odysseova. V každém případě si ujasníme několik věcí. K vzhledu se vrátím za chvíli, nyní se vám milé dámy představím. I když původně měly být Sirény dvě (podle Homéra) nebo tři, pozdější doba se shodla i na devíti. Aby se to nepletlo, já mám k dispozici jmen jedenáct – nezbývá než přiznat, že některé patří též osobě – a tady jsou, i s překladem, jež za mne obstaral Robert Graves:
Aglaopé čili Krásná tvář
Aglaofonos, Jasnohlasá, Krásnohlasá (někdy Aglaiofoné)
Leukosia, česky Bílá
Ligeia, přeloženo Řezavá
Molpé, tedy Hudba, jinak slečna Zpěvavá
Parthenopé, což znamená Panenská tvář
Peisioné, slečna Lichotivá, také Přesvědčující mysl
Raidné, ve významu Zlepšení
Teles, my bychom řekli Dokonalá
Thelxepeia, Utišující slova nebo Okouzlující
Thelxiopé, Přesvědčivá tvář
Teď už jsme se konečně dobrali jednoho z poznávacích znamení – je vidět ve většině jmen. Sirény skutečně uměly nádherně zpívat. A věděly o tom, proto si to rozdaly se samotnými Múzami.
Což byla chyba. Po nevyhnutelném fiasku je Múzy proměnily v obludy. Ponechaly jim lidské tváře a těla, přičarovaly křídla a příslušný ptačí podvozek. No, abych nepomlouval, je docela možné, že tuto proměnu má na svědomí bohyně lásky Afrodíté, které se nelíbilo, že krásné Sirény nemají zájem o jí proklamovaný promiskuitní styl života. Je to docela možné, protože Afrodíté takové věci dělala často a s chutí.
(Tak a tady bych se měl zastavit a poohlédnout se po řeckých mýtech. Ptáci s lidskou tváří tu už přece poletují a jmenují se harpyje. Ale toto zřejmé příbuzenství opomenu, protože ho opomenuli mnozí přede mnou a adoptovali Sirény do naprosto jiné rodiny.)
Ať už to bylo s proměnou jakkoliv, v každém případě se Sirény odstěhovaly do messinské úžiny. Skylla a Charybda získaly nové sousedky a kraj se začal zabydlovat. Ještě naposled připomenu původní mýtus – když bůh podsvětí Hádes unesl Persefonu, vydaly se Sirény přítelkyni hledat. A protože jim žádný člověk nechtěl pomoci, proměnila je na jejich žádost Deméter v obludy a ony se začaly mstít.
Od této chvíle jsou Sirény spjaty s vodou. Mezi jejich oběti totiž patřili výhradně námořníci, přilákaní krásnými tvářemi a luzným zjevem. Sirény je topily a vysávaly jim krev.
Nejstarší zaznamenaný případ je útok na loď Argó. Ten jim nevyšel, na palubě byl totiž božský pěvec Orfeus a ten Sirény prostě přezpíval. Toliko jediný z Argonautů se vrhl přes palubu, zachránila ho však Afrodíté.
Při této akci prý zpěvavé slečny přišly o svá křídla a navíc spáchaly sebevraždu. Mnoho pravdy na tom nebude, jelikož Odysseus je nalezl v plné a stále okřídlené formě. Ten také jako jediný si jejich hudební produkci vyslechl a přežil, díky dnes už známému triku se včelím voskem v uších námořníků a pořádným uzlům, jež ho poutaly ke stěžni.
S odplouvajícím ithackým králem odplujeme i my.
Cestou do středověku Sirény opravdu někde o svá křídla přišly. Ptačí nohy nahradil rybí ocas a z Messiny je vyhnala civilizace. Už Plinius je nachází v Indii (což, jak uvidíme na závěr, bylo naprosto správné).
Jak šel čas, začaly Sirény splývat s opravdovými najádami, vidět je to například na španělských Dones d'aigua, které mají obě formy těla, ptačí i rybí.
Aha, už jsme ve Španělsku? Před dalekou plavbou, jež nás čeká, je vhodné zastavit se na skok doma.
Sirény byly známy i v Čechách, byť díky nepříjemnému faktu, že nemáme moře, jen z doslechu. Tvrdilo se, že mají dívčí tělo, krásnou tvář a rybí ocas místo nohou. Případně dva rybí ocasy. Zkrátka, naše představa byla, jak jinak, totožná se zbytkem Evropy a nebylo by nutné se o ní zmiňovat, kdyby jsme je stejně i jmenovali. Ale čeština ráčila ponechat Sirény Středozemnímu moři a latině, mořským pannám se u nás odjakživa říkalo mořské panny nebo ochechule. A pro tohle, dnes už pejorativní slovo jsme se zdrželi.
Rychle zpátky na loď, vyplouváme z Palosu směrem západním, do Indie. Bohužel nikoliv za Pliniovými Sirénami, ale za zlatem a kořením. Naším kapitánem není nikdo jiný, než Kryštof Kolumbus. Nahlédněme mu přes rameno do deníku:
„Nebyly zdaleka tak krásné jako ty, co popisuje starý Horác.“1)
Kdo? Přece tři sirény, jež spatřil v moři u indických (pardon, amerických, ale pan kapitán o tom ještě neví a nechce tomu věřit) břehů.
A jsme u cíle. Neboť sirény skutečně existují. Bylo by na místě pojednat o mořských pannách a mořských krávách, protože to, co mořeplavci a zoologové tehdejší doby označují jako sirény, jsou skutečně přímí potomci mořských lidí, najád a tritónů. Jenomže tato nadpřirozená stvoření neměla v rejstříku trestů záznam o napadení takových celebrit, jako byl Iáson a Odysseus – a protože útok na ty dva přišel z moře, odnesla to v pozdějších dobách právě ona.
Díky kontinuálnímu udržování pověsti se tak Sirény hladce přenesly do dnešních časů a do těl zajímavých – býložravých – vodních savců řádu Sirenia, sirén čili ochechulí (proto jsme se zastavili na okamžik v Čechách). Západoindické sirény, které tolik zklamaly Kolumba, jsou ovšem kapustňáci (rod Trichetus), zatímco východoindické, vyskytující se od Rudého moře po Austrálii a dávající aspoň částečně za pravdu Pliniovi patří k druhu Dugong dugong. Existovala ještě třetí čeleď, korouni, žijící v arktických vodách, ta však vzala za své díky velikosti, kožešině a nenasytným lovcům. Ten, jež má na svědomí posledního korouna, se, pro zajímavost, jmenoval Ivan Popov. A aby jste se z cesty přes půl světa vrátili ještě informovanější, pak vězte, že nejbližší příbuzní řádu Sirenia jsou kupodivu sloni a králíkům podobní damani.
Starý řecký talíř se Sirénou, jehož fotografie doprovází tohle povídání, můžete dnes nalézt v
Louvre Museum, Public domain, via Wikimedia Commons
1) VESELOVSKÝ, Zdeněk. Sloni a jejich příbuzní. 2. vyd. Zvířata celého světa. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1981.
P.S. 2023:
Nevím, jaké vydání Kolumbova deníku se autorovi dostalo před oči, a kde jeho překladatel – podle užité češtiny
před mnoha a mnoha lety – na zmíněného svědka přišel. V původním přepisu žádný Horác (kterým je patrně
míněn římský básník Quintus Horatius Flaccus, v anglicky mluvícím světě známý jako Horace, což by
mohlo napovědět) totiž zmíněn není. Více (ne moc) tady.
(7.8.2002)
Nejznámější mořská obluda pochází ze Skandinávie. Příšerné monstrum, napůl chobotnice a napůl krab, útočí na lodě a požírá námořníky (což vlastně můžete vidět na obrázku, až na vzhled, neboť ilustrace pochází z dob, kdy už se tušilo co je vlastně kraken zač).
Většinu času odpočívá na dně, občas zamíří ku hladině a pak se může stát, že u náhle se vynořivšího ostrůvku zakotví loď, kapitán zavelí k průzkumu a neštěstí je hotovo, zvláště rozdělá-li si výsadek oheň. To dokáže rozčílit i mnohem mírnější povahy.
Tato pověst bývá většinou spojována s obřími velrybami a leviathanem, kraken totiž obvykle na hladinu cestuje za kořistí.
Jako většina mořských oblud, přetrval Kraken až do časů nedávných. Ještě biskup Pontoppidan popisuje Krakena (jemuž se také říká Kraxen či Krabben) a přiznává mu 1,5 anglické míle v obvodu.
("Někteří říkají i více, ale já uvádím menší rozměry pro větší věrohodnost.")
Už popis, který nám ctihodný pan biskup, nesnažíc se nijak přehánět, pasoval – samozřejmě až na rozměry – ke skutečnému obyvateli mořských hlubin, krakatici rodu Architeuthis, jejíž pozůstatky byly poprvé popsány roku 1639, kdy je moře vyplavilo na islandské pobřeží.
Severní Atlantik je na podobné nálezy hojný a tak se nelze Vikingům, plujícím ve svých drakkarech podél pobřeží (odvážní byli, to ano, jinak ale nikterak dobří mořeplavci), když spatřili živou krakatici. Tvor, dlouhý přes deset metrů – největší zaznamenaný exemplář měl metrů šestnáct a půl – se stal vzorem nejen pro krakena, ale nejspíš i pro značnou část mořských hadů.
Ale o těch až někdy jindy.
Ilustrace Edgar Etherington, Public domain, via Wikimedia Commons
(15.8. 2002)
Mám v archívu jeden obrázek, ale nepoužiji ho, od obecné představy leviathana se liší natolik, že by zaváděl.. Onen leviathan je totiž jedním ze zlých démonů, kteří se objeví při apokalypse.
Většinou má ovšem leviathan podobu velryby (ale opravdu velké), méně často pak krokodýla nebo hada, případně draka (tady se skrývá chyták v latinském slově serpens, které vyjma významu had znamená v některých případech drak.
Kanaanci znali tvora jménem Lotan, sedmihlavého draka, kterého zabil bůh Baal, Leviathan je ugaritským zlým bohem, ale přece jen se s ním nejčastěji setkáme na moři, kde se objevuje v celé své kráse.
Vlastně ne celé, často spí s hřbetem nad hladinou, vzbuzujíc v proplouvajících námořnících naději na trochu pevné půdy pod nohama. Nikdy netrvá dlouho, než se leviathan potopí a námořníci jen tak tak zachrání holé životy. A někdy ani ty ne. V židovských mýtech sice býval ochráncem všech vodních stvoření (jako zíz létajících a behémot po zemi chodících), ale doba pokročila a jak už to bývá, našla mu jiné zaměstnání.
Badatelem nejzkušenějším je v oboru leviathana svatý Brendan. Ten se s tímto tvorem setkal dokonce dvakrát.
Kněz, vědom si úskalí leviathanovy přítomnosti v Písmu svatém, nazývá toto zvíře Jasconius, a tvrdí, že se tento tvor pokouší zastrčit si ocas do tlamy, což při jeho rozměrech dost dobře nejde.
Při prvním vylodění na jasconiové hřbetě nechal irský kněz své druhy rozdělat oheň, což rybu pochopitelně donutilo k pohybu. Lidé vyděšeně prchli, aby po osmi letech zakotvili u jasconia znovu.
Tentokrát se chovali opatrněji a tak si v klidu mohli odpočinout a navíc najít hrnec, který před léty na rybě ve spěchu zapomněli.
(15.8. 2002)
Doufám, že mě přítomní zoologové nezačnou okamžitě kamenovat. V žádném případě nechci odkazovat stvoření jménem physeter macrocephalus do říše bájí, i já vím, že se jedná o naprosto obyčejného vorvaně. Ale bývala tu kdysi obluda, podle níž dostal vorvaň své vědecké jméno, a která se dostala na svět stejnými cestami jako camelopardalus. S tou výjimkou, že oči námořníků jsou větší než zrakové orgány pradávného římského turisty v Africe.
Podle Olava Magnuse je physeter (jinak též pristis) devadesátimetrová (!) velryba s tlamou podobnou mihuli, jež v Indickém oceánu s oblibou útočí na lodi. Nasává vodu a tu pak na koráb vystříkne. Pokud se útok mine účinkem, využije své váhy a zaútočí přímo. Podrobnosti hledejte v Magnusově díle Historia de Gentibus Septentrionalibus z roku 1555.
(15.8. 2002)
Cestou za physeterem do Indického oceánu jsme stejně jako Vasco da Gama, objevitel skutečné cesty k indickým pokladům, propluli kolem Mysu dobré naděje. Právě portugalský mořeplavec se na nejjižnějším cípu Afriky setkal s Adamastorem. Obrovská příšera lidských tvarů se chystala výpravu zničit, stejně jako prý míní zlikvidovat každého, kdo by chtěl kolem mysu proplout.
Jak víme, monstru, které bohové změnili v horu a umístili na mys, aby strážila jižní moře, se Gamu vystrašit nepodařilo. Dvacátého května 1498 dospěl do indického Kalikutu a otevřel východní cestu do Asie, zatímco Španělé se chystali vyrabovat Nový svět.
Adamastor byl a je vykládán jako střet moderního (ve smyslu křesťanského) světa se světem starých afrických božstev nebo jako střet a vítězství renesance nad středověkem.
(29. 8. 2002)
Zubatá, kousavá a žravá mořská příšera, jako obvykle antropofágní čili lidojedlá. Orc pohříchu (nebo naštěstí) nepřežil středověk, který mu patřil. I když lze jeho původ vystopovat až k Pliniovi, právě středověk a renesance byly zlatým věkem všech mořských nestvůr, neboť právě tento čas patřil odvážným mužům na palubách karavel, kog a karak, plujících za obzor.
Pokud chcete argumentovat tvrzením, že stejně lze popsat i mořského savce Orcinus orca, tedy kosatku dravou, pak vězte, že kosatka je skutečně zubatá, kousavá a žravá mořská bytost, jako obvykle sarkofágní, tedy masožravá, přičemž ani v nejmenším nemá zájem živit se něčím tak nicotným, jako je pán tvorstva. Dokonce se jím nechává drezúrovat. Ale od té doby, co jsme zachránili Willyho, se pověst tohoto nádherného zvířete neuvěřitelně zlepšila.
Doufejme, že týž osud konečně potká i ty žraločí bestie, běsnící při jediné kapce krve. Nepatří to sem, (nebo ano, protože jde také o mýtus, jenomže současný) ale jedinou logickou úvahu – proč by měl masožravec, jemuž z každého úlovku vytryskne krev do vody, začít pro něco takového šílet? Znáte tu sžíravou touhu prorazit stůl, když zapíchnete vidličku do bramboru? A co teprve nezvladatelná chuť přeříznout všechno, na co oko padne, když zanořím čepel nerezu do bifteku (středně, prosím)? Ale to už jsme někde jinde.
(29.8.2002)
Za hippokampem musíme domů. Téměř domů, tedy do Středozemního moře. Patří totiž do mytologie nejklasičtější, čili řecké. jeho vzhled prozrazuje už jméno: hippos – kůň a kampos – mořská příšera. Tedy Napůl kůň a napůl ryba.
Stejně jako mnoho fantastických zvířat, i hippokampos dal jméno skutečně existujícímu tvoru – v tomto případě rybě Hippocampus hippocampus, koníčku mořskému. Ano, mořští koníčci jsou ryby, i když tak nevypadají. Svého hippokampa má ostatně každý čtenář těchto řádků, neboť hippocampus je součástí mozku. K čemu slouží ovšem nemohu sloužit, nejsa neurobiologem.
(29.8.2002)
Když už se tak touláme po mořích, nebude na škodu představit si jednu z nejmocnějších vodních bytostí.
Byl jedním z trojice hlavních řeckých bohů a při losování mu připadlo moře. Což je jedna z věcí, na něž se zapomíná. Na moře ne. Na dělení moci mezi třemi božskými bratry. Jsme totiž v Řecku a to přece proslulo demokracií.
Připomeňme si tu historii.
Když bůh Kronos odstranil na své cestě vzhůru svého otce Úrana, vzal si sám ze sebe ponaučení a pro jistotu všechny své potomky okamžitě po narození spolkl. Až na nejmladšího Dia, místo něhož mu zoufalá matka podstrčila kámen
(Sluší se poznamenat, že podle některých unikl žaludku i Poseidón, místo něhož spokl Kronos hříbě. Což vypadá jako pověst ryze účelová – však víte, kůň je atributem vodních bytostí a Poseidon se později stal bohem moře. A podle jiných pramenů právě koně stvořil.)
Zeus později zorganizoval opozici a Krona přece jen svrhl. A protože božské děti neměly se žaludečními šťávami svého otce žádné problémy, dostaly se díky dávidlu na světlo světa.
Když pak bylo po všem, nejmladší Zeus se z titulu vůdce opozice prohlásil za nejstaršího ze sourozenců, vzal si za manželku svou starší (pardon, teď už mladší) sestru Héru. Ale o vládu se – aspoň z počátku – dělit hodlal. S bratry Hádem a Poseidonem si sedli k přilbici a každý vytáhl své. Zeus nebe, Hádes podsvětí a Poseidon moře. Zemi a její obyvatelstvo nechali pro všechny.
Tak se Poseidon stal šéfem všech mořských bohů, mořských zvířat i netvorů. Vystavěl si podmořský palác v Aigách.
Pod hladinou byl svrchovaným vládcem, ani Zeus v jeho říši nesměl a nemohl zasahovat. Ale na souši to bylo horší. Nejznámější spory vedl Poseidon s Athénou o Atiku, s Diem o Aiginu nebo s Hérou o Argos. Héra byla také jeho spojenkyní v puči, který měl odstranit Dia a který Poseidon vedl. Nejvyššímu bohovi pomohla z nouze další mořská bohyně – Thetis. Osvobozený Zeus se vyřádil především na manželce Héře, byla po ruce.
Stejně jako moře, je i Poseidón náladový, někdy příjemný společník, jindy neúprosný ničitel.
Dočíst o něm se můžete leckde, na papíře doporučuji Mertlíkovy Starověké báje a pověsti a také Řecké mýty Roberta Gravese.
(6.9.2002)
Legitimní Poseidonova manželka se nejprve svému nápadníku náležitě vyhýbala, utekla před ním až k Atlantovi. Poseidón na rozdíl od svých bratrů nepoužil ani lsti, ani násilí. Zkusil to po dobrém a poslal k ní vyslance. Jistý Delfín, jenž se později pro svou výmluvnost dostal mezi souhvězdí, nelehký úkol Kecala zvládl a Amfitríté nakonec souhlasila.
Těžko říci, proč vlastně boha moří odmítala. Někdo tvrdí, že se jí Poseidon ošklivil, jiný, že byl pro ni příliš vysokým bohem. Jisté je, že před Amfitrítou se Poseidon dvořil její sestře Thetidě. Že by právě v tom byl kámen úrazu a příčina Amfitrítina odmítání? Thetis se nestala královnou moří jen pro nepříjemnou věštbu, podle níž se její synové stanou slavnějšími než jejich otcové.
Stejně jako Héra, i Amfitríté měla co dělat, aby manžela uhlídala. Sama se stala matkou třech Poseidonových dětí – Tritóna, Rhody a Benthesikymy
(6.9.2002)
Původně vypadal jako člověk, pozdější doba mu přisoudila podobu napůl rybí. Žil v paláci svých rodičů a po vzoru otcově vzoru nosil trojzubec. Samozřejmě menší. Služebním vozidlem mu byl zlatý kočár, často jezdíval na delfínu. Mezi jeho nejznámější atributy ovšem patřila ona proslulá mušle; tichým zatroubením moře uklidnil, silným rozbouřil.
S nejrůznějšími mořskými bohyněmi měl několik synů, rovněž Tritónů. Ti byli považováni za mořské protějšky Silénů a Satyrů.
(6.9.2002)
Říká se, že její matka nebyla Amfitríté, ale nymfa Halia, dcera slunečního boha Hélia. Otec je výjimečně jistý – Poseidón.
Podle Rhody se jmenuje ostrov Rhodos, který z moře Hélios vyzdvihl, když na něj nezbyla žádná země. Když se o ni totiž bohové dělili, tahal zrovna Slunce po obloze.
(6.9.2002)
čili vlna z hlubin, je málo známou Poseidonovou dcerou. A to je prosím, dítětem legitimním.
Žila v Ethiopii. V jejím domě vyrůstal Poseidonův nemanželský syn Eumolpos, kterého měl s Boreovou dcerou Chionou. když Benthesikymin poloviční bratr dospěl, nabídla mu jednu ze svých dcer za manželku. Protože se však zamiloval do jiné, vyhnala ho do Thrákie.
(6.9.2002)
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
Nepraktický průvodce světem nadpřirozených bytostí. Svazek, zahrnující první padesát dílů každotýdenního povídání, od roku 2001 zveřejňovaného na Bezejmenné stránce.
E-kniha dostupná v obchodech: Google Play (49 Kč) | Knihy Apple (39 Kč) | Smashwords ($1.69)
Copyright © 2000–2024 Petr Vyhlídka × Kontakt × Obchůdek s knihami x English digest
autorův Mastodon a Tumbrl (RSS, když chcete zůstat v obraze) a Bezejmenná stránka na Facebooku
Bezejmenná stránka nesbírá informace o svých čtenářích. Vůbec žádné. Dokonce i prastaré počítání návštěv už je pryč.