Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část dvacátá třetí

Brighid

Vznešená bohyně Brighid

Vznešená bohyně, naklánějící se nad každou kolébkou, patronka kovářů, básníků i válečníků, přetrvala věky. Ladným krokem přešla z keltského pohanství do pantheonu křesťanského, aniž při tom sebeméně klopýtla. Takto se etablovalo mnoho keltských božstev (před časem jsem tu psal o kymerském Dewim nebo o případě Cernunnově), ale víra v Brighid, o jejíchž celkem rozlehlých polích působnosti tu samozřejmě ještě bude řeč, ji vynesla až na vrchol.

Ačkoliv v Irsku žije tak trochu ve stínu Svatého Patricka, na Hebridách ji uctívají jako Kristovu chůvu, kdysi bývala dokonce na stejné úrovni jako Marie, konečně, byla to ona, kdo zahalil právě narozeného Krista do svého pláště. Proto je jedním z novějších Brigitiných přídomků Plášťová. Je tu i legenda, podle níž pokryl její plášť slušně rozsáhlý pozemek pro stavbu kláštera, ale já bych se s dovolením vrátil k Brigit původní.

Aspoň na chvíli. Jak se zdá, je tahle dáma nějak začarovaná, protože se v Bestiáři měla objevit už přede dvěma roky a také před rokem a pokaždé, kdy jsem se chtěl pustit do psaní, nedostal jsem ze sebe ani slovo. Ani teď to není o moc lepší, a tak vás, informací chtivé, odkážu na povídání mnohem obsáhlejší: článek Brighid, jasná bohyně Keltů na Virtuálním Nemetonu.

Už jste zpátky? Nebo si to čtení necháte na později? Tak dobře, já to shrnu a možná i něco přidám.

Brighid byla původně dcerou boha Dagdy, (v křesťanské tradici pak dcerou Dugalla Hnědého) Manželu Bresovi pak porodila tři známé postavy irských mýtů Briana, Iuchara a Iucharbu.

Představovala Trojjedinou bohyni a jejím svátkem byl imbolc, dnes ten nejméně známý ze čtveřice keltských svátků, držený někdy kolem prvního února. V ten den se zapalovaly posvátné ohně, a Brigit přebírala vládu nad zimou – ve Skotsku od Cailleach bheur. Druhá polovina zimního období je totiž přípravou na opravdový start zemědělského roku a na tu musela Brighid, v téhle podobě bohyně plodnosti, dohlížet.

Mnohem známější je ale Brigitin věčný oheň v Kildare (Cill Dara, čili Svatyně dubu), který kdysi udržovalo devatenáct kněžek a později devatenáct jeptišek. Plameny byly nejčastějším symbolem Brighid Ohnivého šípu, jmen a především přízvisek měla bohyně takové množství, že se mi nechce vypisovat ani jedno z nich. Patřily jí jabloň a dub, ten ovocný strom pochopitelně poukazuje na Zemi věčného mládí na Západě (Tir-na-h'oige nebo když to chcete, Avalon) a na obvyklý třetí atribut Trojjediné bohyně.

Možná, že už také vidíte, proč jsem v tomto případě tak bezradný. To moře funkcí, atributů a nevyřčených příběhů by pohltilo i mnohem silnější jedince. Raději skončím, abych nepletl páté přes deváté a nezadělal na pořádný zmatek. Do budoucna si schovávám ta jiná Brighitina jména, takže například Brigantie se určitě dočkáte.

Někdy.

24.7.2005

Rejstřík: Keltové Bohové

Kapre

Dnešní bubák je dalším z početné rodiny potvor, číhajících na pocestné. Je to rodák filipínský, velký, černý a chlupatý, se zálibou v alkoholu, tabáku a hazardu. Bydlí na stromě a číhá v záloze, odkud bafá na kolemjdoucí, případně na ně vrhá kletby.

7.8.2005

Rejstřík: Filipíny

Bunyip

Žije v australských řekách, jezerech či močálech, když vezmeme tele jako základní jednotku strašidlácké velikosti, pak je jednička, totiž velký jako tele. Připomíná prý velkého lachtana nebo malého hrocha, když nemusí, tak prý lidi nežere, ale na druhou stranu jemné lidské maso miluje, jinak by asi netopil. Jeho nejznámějším atributem je hlasitý řev a nejoblíbenější kořistí ženy. Aby byl dostatečně zlý (protože jeho jméno přeloženo do češtiny vydá na něco jako ďábel nebo démon) roznáší ještě navíc i nemoci.

Z legend Austrálců se dnes Bunyip přestěhoval do pověstí kryptozoologických (nahlédnětě například na popis, který ho identifikuje jako pleistocénního příslušníka čeledi Diprotodontidae), a možná i pro zvukovou podobu svého jména s oním otravným anglickým bunny, i televizně-pohádkovou figurkou australských dětí.

7.8.2005

Rejstřík: Austrálie Voda

Herren-Surge

Křídla nemá, přesto umí tenhle sedmihlavý baskický had létat. Je velice nebezpečný, požírá dobytek, příležitostně doplní jídelníček o člověčinu. Od obvyklého evropského draka se tedy nijak neliší, ať už mu Baskové říkají třeba Herensuge, Herensugue nebo Erensuge.

7.8.2005

Rejstřík: Draci Španělsko

Kvasir, Fjalarr a Galarr

Někoho políbí múza, někdo potřebuje doping. Nemluvím o sportovcích, ale o básnících, zdá se být tedy zřejmé o jakou formu povzbuzujících látek tu jde. O nápoje. Ovšemže ne o klasické produkty vinařů nebo palíren, Medovinu básnířů totiž jen tak nevyrobíte. Ne, že by byla receptura nějak tajná, ale ty ingredience...

Tou první je med, pochopitelně. Žádný problém. Jenže k získání druhé přísady potřebujete jednoho konkrétního severského boha, čímž vzniká nepříjemná komplikace, najmě proto, protože zmíněný bůh jménem Kvasir už jaksi není mezi námi. Býval nejmoudřejším z Vanů, do doby než se setkal s trpasličími bratry Fjalarrem a Galarrem. Přijal totiž pozvání do jejich neútulné jeskyně a už z ní nevyšel, trpaslíci ho zabili a z jeho krve (to je ta druhá část nápoje) a medu vyrobili již zmíněný koktejl. Naplnili jím kotlík Odrerir a dvě nádoby, kterým říkali Bodn a Son. Pitivo pro inspiraci bylo na světě.

Bojím se, že Kvasirova vražda byla mytologicky účelovým aktem, jemuž nebylo vyhnutí, protože prozrazuje úzké kontakty mezi Vikingy a východními Slovany. Ruské (respektive slovanské) slovo kvas, jehož význam je doufám každému jasný (jo, jde o silný alkoholický nápoj), očividně tvoří základ Kvasirova jména a máme tu tedy opět co dělat se zbožštěným alkoholem.

Kvasir skončil jako lihovina, ale životní pouť trpasličích bratrů nabírala na obrátkách. Kriminálních. Rukou nedílnou se totiž podíleli na dalších homicidech.

Převrhli loď, v níž si vyjel obr Gilling s manželkou a i tahle vražda jim málem prošla, nebýt Gillingova syna Suttunga. Ten vyrazil po jejich stopě a když je dostihl, chystal se je zabít. udělal by to, kdyby se nevykoupili medovinou básnířů, tahle kompenzace Suttungovi stačila.

Ale jak je v severské mytologii zvykem, věci tu mění majitele s neúprosnou pravidelností a málokdy legální cestou. Suttung ukryl nápoj do hory, kde ho střežila jeho dcera Gunnlod. Ódin, jedno léto zaměstnaný na farmě Suttungova bratra Baugiho, si jako odměnu vyžádal doušek z Kvasirovy krve, když Baugi prorazil díru do kopce, aby se k pití dostal, využil nejvyšší bůh šance, proměnil se v hada, vlezl dovnitř, sebral nádoby a v podobě orla utekl do Ásgardu.

13.8.2005

Rejstřík: Skandinávie

Feronia

Právě jsem se vrátil z hradu ... vlastně z každoročního krátkého výletu do Itálie, a tak tahle narychlo splácaná část Bestiáře je ze zcela pochopitelných důvodů zaměřena na Apeninský poloostrov.

Feronia bývala původně bohyní, které Latinové přisoudili správu lesů a postavili chrámy u Terraciny, Kapenské brány a také na Martově poli, tento svatostánek se bohužel najít nepodařilo. Jak pravil Vergilius, byla manželkou podsvětního Anxura (v římském pojetí ovšem Jova Anxura) a matkou jeho syna Erula, osoby se třemi životy.

Pozdějšími největšími uctívači Feronie byli ovšem propuštění otroci, protože právě v jejích chrámech dostávali na znamení svobody pilleus, čili pokrývku hlavy, určenou pouze pro svobodné Římany.

28.8.2005

Rejstřík: Řím Lesní bytosti

Mánové

Přebývali hluboko pod zemí v římském podsvětí a patřili mezi duchy předků. Proto občas vystupovali na svět, aby se na své zdárné či nezdárné potomky podívali.

Doplňovali portfolio ochranných služeb, jimiž jinak disponovali lárové, penáti a géniové, bylo ale třeba modlit se k mánům pravidelně a nezapomínat na obětiny, v opačném případě nechránili, ale škodili.

28.8.2005

Rejstřík: Řím Hospodáříčci Lidští démoni Předkové

Pax

Původně římská personifikace míru se stala plnohodnotnou bohyní nejspíš až za vlády císaře Augusta, který jí nechal po návratu z hispánsko-galského tažení postavit Ara Pacis Augustae, Oltář Augustova míru. Na Vespasianově foru potom stál její chrám, čímž náměstí ztratilo Vespasiana a získalo jméno Forum pacis, náměstí míru.

Atributy Pax jsou dodnes dostatečně známé, stejně jako obecná lidská neúcta k ní, jsou jimi olivová ratolest, žezlo a roh hojnosti. Slavnosti na její počest pak probíhaly třetího ledna.

28.8.2005

Rejstřík: Řím

Oro

Zatímco římská Pax je čistým ztělesněním míru, tahitský Oro se o něj stará jako Oro-i-Te-Tea-Moe, v dobách války se ovšem objevuje na bojištích v podobě nelítostného zabíječe jako bůh této. O mírumilovnosti tu už nemůže být ani řeči, protože s radostí přijímá lidské oběti. Je to trochu vyhraněný přístup, ale Tahiťané asi plně chápou význam našeho přísloví: Moudřejší ustoupí. Kouzlo téhle průpovídky je ve tvaru slovesa ustoupí, všiměte si, prosím, že je dokonavý (nebo jak ten lingvistický termín má být) tedy nikoliv Moudřejší ustupuje. Rozebírat to nebudu, kdo chtěl, už to pochopil.

Dvě z Oroových tří dcer mají jména, příslušející nejspíš té válečné polovině jeho praxe: Požíračka hlav, čili Ai-Tupuai, a Oko na sekyře, tedy Toi-Mata, ta třetí se jmenuje Mahu-Fatu-Rau, což znamená Únik zpod sta kamenů. Syna pojmenoval Věrný přítel, Hoa-Tapu, to se hodí kdykoliv.

4.9.2005

Rejstřík: Polynésie

Whope

Dakotský sluneční bůh Wi, kterého si Indiáni spojují s bisonem, má s Lunou dceru jménem Whope. Ta, kromě toho, že je manželkou jižního větru, je bohyní míru a jako taková se postarala o spoustu zkažených dětských žaludků – to když jsme kdysi jako Vinetou a jeho druzi kouřili dýmku míru, napěchovanou bůhví čím. Právě dýmku míru totiž Dakotům či Lakotům, hodně nesprávně ale známěji Siouxům, přinesla. Lakotové o tom mají hezkou legendu o Bílé bisoní dívce.

 

Kde se vzala tu se vzala, kráčela náhle proti dvojici překvapených Lakotů, kteří si toho dne vyrazili na lov, dívka, oděná do jemné bílé jelenice. Na zádech nesla nějaký balík, ale to nebylo tím, čeho by si lovci všimli. Jejich zraky byly plně upoutány krásou toho děvčete, ale jak přicházela blíž a blíž, začaly se do mysli jednoho z mužů vkrádat nepěkné myšlenky. Koneckonců, široko daleko nikdo není, jen my dva, ehm, tři a tak ...

Daleko ve svých úvahách nedospěl. Jen se pokusil se jí dotknout a zahalila ho bílá mlha. Zmizel v ní a zmizel ze světa, protože když se rozptýlila, zůstaly po něm jenom vybělené kosti.

Druhý lovec byl opatrnější a vyslechl dívčinu žádost:

„Postav mi ve své vesnici chýši. Velkou chýši.“

Když máte před očima hmatatelný důkaz toho, jak můžete bleskurychle skončit, většinou neváháte. Lovec se otočil na podpatku a uháněl domů.

Zjevení v bílém kráčelo poklidným, vycházkovým krokem, protože lidé zázraky neumí a potřebují čas. Přesto, když vkročila do vesnice, chýše stála.

A v jejím okolí vykukovaly hlavy všech obyvatel vesnice, ti odvážnější se ukázali v celé své lakotské kráse.

„Sestoupila jsem k vám z nebes,“ řekla dívka, když se po chvíli kolem ní shromáždili všichni.

V těch dobách takové úvody nepatřily mezi oblíbená úsloví diktátorů ani vůdců, hovořících jménem všeho lidu. Tehdy ještě bohové na své věřící opravdu dohlíželi a opravdu se o ně starali.

„Chci vám ukázat, jak můžete žít, jak byste mohli žít a jak musíte žít,“ dodala.

Nemluvila naprázdno. Nejprve darovala lidem kukuřici a naučila ji je pěstovat. Poté vylovila ze svého zavazadla dýmku míru a naučila ji Lakoty používat. Představila jim sedm posvátných obřadů, jimiž si zajistí přízeň nebes. Nakonec se proměnila v bílé bisoní tele, aby dala barvy čtyřem větrům ze čtyř světových stran. Tele se přebarvilo z bílé na černou, na červenou a na žlutou.

Potom zmizela, ale Lakotové od té doby věděli, že jejich bohové nad nimi drží ochrannou ruku.

4.9.2005

Rejstřík: Dakotové Učitelé

Olorun

Bůh míru, harmonie, práva a mravní čistoty, navíc také vládce oblohy a otec nebes a země, vyšší postavení snad být nemůže.

Olorun (někdy známý jako Ogus nebo Yansan) patří africkým Jorubům, přičemž jemu pro změnu přináleží všechno, co je na světě bílé. Tedy mraky, vzduch (ten je bílý až do průhledna), kosti, mozek ... Jestli i běloši, to ale opravdu nevím.

Ačkoliv většinou jde o chlapa, někde (u mně jako obvykle obrázek chybí) bývá zobrazován s mužskými i ženskými prvky, což má představovat mužské a ženské principy nebes a země. Jindy je Olorun zcela feministicky božstvem ženským.

4.9.2005

Rejstřík: Západní Afrika Bohové

Anáhitá

Ve staré Persii ji uctívali jako bohyni plodnosti a patronku žen. Spojovali si ji s jezery a řekami a někdy tvrdili, že je partnerkou boha Mithry. Jednotvárné její poslání nebylo, protože mimo výše uvedené se ještě věnovala mnohem nebezpečnější profesi bohyně války. Což naznačuje, že se pod make-upem skrývá tvář někdejší Velké bohyně.

Její jméno znamená Neposkvrněná, a její další známé oslovení je kupříkladu Ardvi Sur. Sochy a obrazy jí ukazují jako pannu ve zlatém plášti, s diamantovou korunou, tu a tam i se džbánem na vodu, jako zasvěcená zvířata ji provází holubice a páv.

Největšího vrcholu dosáhl její kult za vlády krále Artaxerxese, kdy vyrostla celá řada Anáhitiných chrámů. Z dnešního pohledu to byly svatostánky opravdu zajímavé, protože podobně jako u jejích mezopotámských příbuzných bohyň, byly Anáhitiny kněžky prostitutkami.

11.9.2005

Rejstřík: Persie

Tára

Existují dvě bohyně toho jména a protože pocházejí z jedné kulturní super oblasti, jsou možná původně bohyní jednou. To na začátek, abych vám trochu popletl hlavu.

Buddhistická Tára je mladší, zrodila se z Avalókitešvarovy slzy. Později mívala okolo dvaceti podob, mé prameny prozrazují jména některých z nich: Lóčana, Mámakí, Pándara, Vadžradhátvíšvarí nebo Sittápatráparadžita. Základní model je zobrazován na lotosovém trůnu, který se vynořuje z moře, bohyně drží v levé ruce květ modrého lotosu, pravou nohou se chystá z trůnu sestoupit.

Je Ochránkyní a Vůdčí hvězdou plavců na onen břeh, protože provádí převtělováním. Uctívají ji převážně v Tibetu, zatímco jihoindičtí buddhisté se své Taře vyhýbali, když měla barvu modrou, červenou či žlutou. V bílé nebo zelené byla milující a přívětivá.

 

Hinduistickou Taru, manželku boha Brihaspatiho unesl Soma, zajímavá postava indických mýtů. Ani přes Brahmovu intervenci Taru nepustil, což znamenalo jediné – bude válka. A byla. Na Somově straně stanuli démoni asurové. V hodině nejvyšší to Brahma zkusil ještě jednou s domluvou a ono to vyšlo. Soma pustil Taru domů.

Tím problémy nekončily, Tára byla totiž těhotná. A kdopak je otec? Hlásili se k tomu oba, Soma i Brihaspati, ale nakonec – nebudu to protahovat – přiznala Tára, že otcem malého Budhy (nespojovat prosím s Buddhou) je její únosce Soma.

11.9.2005

Rejstřík: Indie

Šačch'hoko

Sačch'hoko

Ne, že by mi nebylo ve společnosti bohyň dobře, ale na závěr otočím a přidám něco opravdu bestiářového. Zůstanu v Asii, kde se v mořích okolo Číny vyskytuje obluda s rybím tělem, pokrytým jedovatými trny a s tygří hlavou. Pokud se ale vydá na souš, bere na sebe tygří hlava i ostatní kočkovité příslušenství. I když jde o monstrum čínské, v přesmořském Japonsku se mu ve středověku dostalo stejné pocty jako v Evropě Gargouillovi, jeho podobu dávali stavitelé chrličům.

 

11.9.2005

Rejstřík: Japonsko Monstra

Cipactli

I když se snažím navázat na předchozí povídání, je aztécké monstrum Cipactli spíše než s šacch'hokem v příbuzenském vztahu se seismickým úhořem Jinšin-Uwo. Cipactli je totiž obrovský krokodýl, kterému se, stejně jako mnoha jiným zvířatům, dostalo cti nést na zádech svět. Čili tvor svou původní podstatou mořský se rekvalifikoval mezi obludy zemské.

Ačkoliv se jeho animální původ zdá být neodiskutovatelný, přece jen se, díky umělecké manýře stylu aztéckých malířů, objevila celá řada hypotéz, jimiž se zoomytologičtí detektivové pokoušeli cipactliho předlohu identifikovat.

Koho že to bohové vytáhli z hlubin oceánu, aby se stal pevninou pro jejich novou hračku: lidi?

Kromě evidentního již uvedeného plaza padlo podezření na hady, ještěrky, žraloky nebo mečouny. A světe div se, nakonec dospěli ichtyologové k názoru, že nejvíce podezřelým je piloun. Tenhle příbuzný rejnoků, který vědecké jméno pristis zdědil po stejném monstru jako vorvaň, zřejmě stával modelem nejčastěji.

Symbolem prvního z dvaceti dnů aztéckého měsíce, dne šťastného, symbolu zrození, života a potravy se ovšem stal Cipactli – Krokodýl.

18.9.2005

Rejstřík: Aztékové

Merrow

Opět tu máme jedno obecné jméno v nějakém cizím jazyce, Merrow (jinak též Maighdean-mhara, Murdhuacha nebo různé varianty tohoto jména) jsou prostě mořští lidé, obvyklá rasa nadpřirozených bytostí, vyskytujících se u příbřežních národů, a takto jim říkají v Irsku.

Pojí se s nimi i obvyklá pověst, či spíše praktika, která jinak přísluší jejich sladkovodním příbuzným; totiž o tom, že šaty dělaj' člověka, respektive bytost, a to tak, že při jejich ztrátě je zle. Irští mořští lidé nosívají červenou opeřenou čapku a bez ní netrefí domů, případně vůbec nemohou do vody.

Hodit se to může zvláště u mořských slečen, ty jsou jemné a krásné, navíc trpí slabostí pro mladé námořníky. Mořští muži jsou narozdíl od žen oškliví až hrůza, mají zelené zuby, zelené vlasy, špičatý červený nos a prasečí očka, ale ani jejich povaha není zlá. Merrows se často objevují jako předzvěst bouří a občas, v podobě malého bezrohého skotu je můžete spatřit i na břehu.

18.9.2005

Rejstřík: Irsko Moře

Muireartach

Skotským mořským lidem se říká selkie, a už se tu kdysi objevili. Proto jsem z moří těch končin vylovil jinou nadpřirozenou bytost.

Muireartach je piktská Matka západních bouří, případně Mořská stařena. Bouřím také vládne. Trpí nedostatkem vlasů a má jedno oko. Její syn je králem podmořského království Luchlan.

18.9.2005

Rejstřík: Skotsko Moře

Remora, alias Echeneis

Jak vysvětluje Jorge L. Borges, jmenuje se tahle rybka Echeneis, a slovo remora je výrazem pro její činnost, ale ve španělské jazykové oblasti se činnost přenesla na rybu a tak jí i tak říkají. V každém případě je to třicet až čtyřicet centimetrů dlouhá ryba s příživnickým přísavným orgánem na hlavě; nebudu to zdržovat a rovnou prozradím, že skutečné remory se česky jmenují štítovec lodní (Remora remora) nebo štítovec lodivod (Echeneis naucrates) a přísavky jsou původně první hřbetní ploutví. Nejde tedy o tvory legendární a mýtické, to co je zavedlo do tohoto i jiných Bestiářů, jsou velké oči starověkých pozorovatelů.

Už přírodopisná kapacita Plinius popisuje jak jedna remora dokázala zastavit loď císaře Caliguly, poháněnou čtyřmi sty veslaři, je totiž pravdou, že štítovci se jako černí pasažéři vozí přisáti k velkým želvám, žralokům nebo i plavidlům. Nikomu z výše uvedených obvykle takoví stopaři nevadí, legendy, stejně jako v případě Caligulově, hovoří jinak: remora, při své nepatrné velikosti dokáže zpomalit a třeba i zastavit loď.

Co přírodní echeneidy určitě neumí a ty mýtické ano, je schopnost (nasolené) remory přicucnout se ke zlatu a vytáhnout ho na hladinu.

25.9.2005

Rejstřík: Zvířata Moře

Zif

Zif

Je větší než většina velryb a v každém případě mnohem agresivnější. S oblibou útočí na lodě, využívaje své hmotnosti a následné taktiky: prudce vystřelí z vody vzhůru a dopadne na palubu, čímž jednak překvapí a vyděsí námořníky, druhak bezpečně prolomí trup a loď jde ke dnu.

Od jiných mořských oblud lze zifa odlišit jednoduše – než vás sežere, všimněte si velké tlamy, podobné zobáku.

Ne, že by vám to v tu chvíli k něčemu bylo...

 

25.9.2005

Rejstřík: Moře

Pauus Maris

Když sedí na hladině, pravděpodobně ho nerozeznáte od páva (samozřejmě pokud jste přesvědčeni o tom, že páv umí plavat). Hřbetem, krkem a hlavou se totiž mořský páv od tohoto kura neliší. Spodní, ponořenou půlkou těla už ano, ta je rybí.

25.9.2005

Rejstřík: Moře Monstra

Forkýs

V minulých týdnech se tu objevilo několik obyvatel slané vody, takže přišel čas pro nějakého prominenta. Povolám ho z osvědčeného starověkého Řecka, kde mořský bůh Forkýs vykonával funkci strážce moře a všech jeho obludných obyvatel.

Zatímco jeho otcem byl bůh mořských hlubin Pontos a matkou Gaia, Forkýs dal život celé řadě později nechvalně známých celebrit mytologického světa. Skylla, známá obludná kolegyně messinské Charybdy, byla dcerou nemanželskou, jejíž matka, bohyně mořské síly Kratois byla jen nepatrnou návštěvou cizí ložnice, ostatní potomkové totiž vzešli z řádného manželského svazku, který Forkýs uzavřel s Kétou, mimochodem také dcerou Ponta a Gaie.

Většinou svou matku nezapřeli, Kétó bylo totiž už od narození ošklivá až oči přecházely, od narození stará a navíc ještě personifikací všeho, čeho se lidé v moři a na moři báli. Ano, máte pravdu, tři od narození staré a ošklivé Graie jsou jejími dětmi. Také drak Ládon, později hlídač u Hesperidek a nymfa Thoósa, taktéž nevzhledná, což jí nezabránilo mít poměr s Poseidónem a z tohoto poměru další známou figuru, tedy kyklópa Polyféma.

Poslední skupina Forkýnových dětí se v dnešním pojetí malinko vymyká – tři Gorgony, Sthenó, Euryalé a Medúsa, byly totiž, jak se povídá, původně krásné dívky a v obludy je pro ješitnost proměnili bohové. Ovšem půvabnými slečnami dle doby klasické byly zpočátku i Sirény, že? Takže to nebudeme dramatizovat.

1.10.2005

Rejstřík: Moře Řecko

Kétos

Perseus a Kétos

Ošklivou Kétó jsem zmínil v povídání o jejím manželu Forkýnovi, vynechal jsem jen tu informaci, že jejím jménem označovali staří Řekové obvykle libovolné mořské potvory a velké mořské tvory (a dodnes zůstalo v českém slově kytovec stejně jako v latinském cetus). Kétos je pak očividně mužským rodem téhož jména a je používán právě za účelem identifikace nějaké mořské obludy.

Můžete se s ním někdy setkat při vyprávění o Perseovi, Andromedě, Medúse a těch ostatních, někdy tak bývá pojmenována právě ta mořská obluda, kterou Poseidón poslal na Kéfeovo etiopské království jako pomstu za urážku, jíž se dopustila tamní královna Kassiopeia, prohlašující se za krásnější všech mořských nymf.

Zapomeňte na krakena z filmu Souboj titánů a raději na ten film zapomeňte v tomto případě vůbec. Mimochodem, já ho mám rád a viděl jsem ho iks-krát, ale s původním příběhem zachází trochu svéhlavě. Narozdíl od jiných ovšem ponechává charaktery beze změny.

A už je to tady.

Trvalo to několik let, vlastně celou existenci tohoto Bestiáře, až jsem se dnes neubránil.

Xenofilové a především sorbo-herkulofilové prominou, ale největší bída těch dvou seriálů byla v tom, jak scénáristé zacházeli s původními mytologickými figurami. Xenu jsem si docela užíval, když si tam pohrávali s klasickými příběhy, jenže – a nevěřím tomu, že v tom byl úmysl, – většina bohů a polobohů tam měla jen původní jméno a povolání, ani omylem povahu a další atributy. Odpovídá to listování v kapesním mytologickém slovníku. Intelektuálské plky o postmoderním záměru mě nepřesvědčí. Jsou to prostě mayovky naruby.

Ještě hůře dopadl v seriálové továrně novoamerický Robin Hood, z něhož jsem viděl jen titulky. Jakmile v nich začala poskakovat krásná bojovnice lady Marianna s mečem, okamžitě jsem využil diváckého práva veta a zmáčkl OFF. To jen tak na okraj, stejně jako to, že jak udělat mytologického sherwoodského psance ukázali Angličani v osmdesátých letech dnes už legendárním seriálem Robin Hood.

Řekl bych, že moralizování už bylo dost a nejspíš vás ani nezajímá. Slibuji, že se polepším a příště se budu věnovat už jen bytostem nadpřirozeným.

1.10.2005

Rejstřík: Moře Řecko

Tuna-Roa

Napůl člověk a napůl úhoř Tuna-Roa se připletl do cesty hned dvěma velkým polynéským hrdinům. Tím prvním byl Tawhaki, který Tuna-rou potkal, když šplhal po révě, pnoucí se až do nebe. Tawhaki mířil vzhůru, zatímco Tuna-roa, stěžující si na to, že v nebi je teď nedostatek vody, lezl směrem opačným. V Puna-kau-ariki, kde dosud žil, se mu už nelíbilo. Když ho Tawhaki potkal, měl Tuna-Roa na hlavě prastarou čelenku, které se říká Te kawa a Marae-nui, a poznamenal něco v tom smyslu, že se hodlá nastěhovat do Muri-wai-o-aty. Tawhaki byl myšlenkami jinde, hledal totiž svou manželku, což bývá v mýtech obvyklé dobrodružství pro héroa, který se domnívá, že už je po všem a že je na čase užívat si důchodu. Proto úhořího muže nijak zvlášť neposlouchal a pokračoval za svým cílem.

S Tawhakim tedy prohodil Tuna-Roa jen pár slov, ale s tím druhým, s největším tichomořským hrdinou Mauim, to bylo mnohem dramatičtější a neskončilo pro vodního tvora dobře.

Jak už jsem poznamenal, přestěhoval se z nebes do Muri-wai-o-ata, což byl příkop, k němuž chodila pro vodu Mauiho manželka Rau-Kura, nebo podle jiné verze mnohem známější bohyně Hine-a-te-repo.

Tuna-Roa po ní jednoho dne vyjel. Ať už ji jen srazil do vody, nebo unesl (aby mu následně uprchla), v každém případě se Maui naštval.

Vzal si sekeru Ma-toritori a vyrazil k potoku. Nemusel čekat dlouho, brzy se Tuna-Roa objevil. Plul v proudu, jenže najednou se v cestě objevily dvě klády, které přes vodu Maui položil, a které se jmenovaly Rongo-mua a Rongo-roto. (Pokud byly jen dvě, jiné verze příběhu hovoří o devíti nebo i desíti kládách.) Sotva zdolal první, zasvištěla vzduchem sekera a Tuna-Roa vstoupil do historie.

Z jeho hlavy, kterou Maui hodil do moře se stal mořský úhoř (nebo kokosová palma), z kousků, které dopadly do sladké vody, úhoři běžní, z ocasu réva paulinie. Vystříknuvší krev obarvila několik zvířat a rostlin, kteří dodnes nesou její barvu – na papoušky kakariri, bažinatou slepici pukeko, borovici matai a buk tawai (což jsou stromy s načervenalým dřevem).

Tak praví jednodušší verze. Podle té rozsáhlejší stačil Tuna-Roa, než se na něj Maui připravil, ještě sežrat dvě Mauiho děti a tím hrdinu rozdráždit ještě víc. I adresa úhořočlověka se tu a tam mění, někdy jsou to bažiny na ostrově Ao-tea-roa, jindy nejmenová hluboká díra plná vody, v mnoha příbězích Tuna-Roa zmiňovaný potok po kládách přechází, ale řekl bych, že pro seznámení bohatě stačí ta, kterou jsem uvedl. Ostatně, ukažte mi mýtus, který nemá více variant. Pokud takový znáte, pak vězte, že je velice velice mladý a nechodí ještě ani do školky.

8.10.2005

Rejstřík: Polynésie

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist