Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část padesátá pátá

Brahmá

Brahma

Psán s velkým B je Brahma nedílnou a pevnou součástí  hinduistického vesmíru, je totiž jeho stvořitelem. Psáno s prvním písmenem malým (případně použito v jiném kontextu) nese pak toto slovo v hinduismu význam podstaty všeho, základ světa a víry, což berou za své i buddhisté, pro něž termín brahma představuje nepopsatelné a ničím nevysvětlitelné absolutní vědomí.

Nás ovšem zajímá představa personifikovaná, jeden z hinduistické triády Brahma – Višnu – Šiva, zvané Trimúrtí. Nejde o genealogickou posloupnost, jak to u věkovitých náboženských obvykle chodí, Brahma Stvořitel v ní nepředstavuje boha nejstaršího, což stvořitelé obvykle bývají. Je personifikací Počátku, stejně jako Višnu Udržování a Šiva Zkázy. Nejstarší – kalendářní, tedy zemědělská – náboženská představa v plné síle už po několik tisíc let. Oficiálně se ovšem tvrdí, že Brahma tvoří střed a stabilizuje dostředivé síly Višnuovy a odstředivé Šivovy.

Jak je u indických bohů zvykem, i Brahma nešetří končetinami: má hned čtyři hlavy (každá obvykle sleduje jinou světovou stranu) a dva páry rukou. Patří k němu rukopis véd, prastarých indických spisů, které podle pověsti vyskočily z Brahmových hlav, a které tyto podle některých také citují. Přísluší mu džbán s vodou z Gangy, šňůra perel, miska na milodary, lžíce. vousy, coby symbol moudrosti. A lotosový květ, známý symbol životní síly a přírody. Z lotosového květu se podle Mahábháraty narodil. Květ sám nejdřív vyrostl na Višnuově břiše.

To je jedna z verzí. Podle starší a obecnější stvořil Brahma sám sebe, když nechal vzniknout semenu, z něhož se stalo zlaté vejce, po roce se z něho vyklubal Brahmá, z horní poloviny skořápky se stalo nebe, z dolní země. A ještě hlouběji do kultu: Brahmá žije sto nebeských let (momentálně je mu prý jedenapadesát), každý tento rok má 360 dní, každý den trvá 4 320 000 roků pozemských. A každý nebeský rok vesmír končí a je nutno ho vytvořit znovu.

Jako božské služební vozidlo používá Brahma divokou husu, nebo labuť; mytologičtí ornitologové v přesnějším určení druhu nemají jasno.

A rodina. Kdysi prý míval Brahmá pět tváří, o pátý obličej přišel Šivovým zásahem. Došlo k tomu poté, co si po tvorbě čtyř synů stvořil ještě dceru – podle některých pramenů Sarasvatí, podle jiných Šatarúpu. A protože se mu dcera líbila, udělal si pět obličejů, aby ji mohl neustále sledovat. Incest se ale ostatním bohům nezamlouval, proto zasáhli.

Šatarúpa se podle obecnější verze stala manželkou Brahmova syna Manua, prvního člověka na světě, zatímco Sarasvatí je chotí Brahmovou. Pro větší zmatení ještě uvedu, že někdy je za Brahmovu ženu považována Váč, bohyně řeči. U boha s tak dlouhou a bohatou minulostí se nelze divit rozporům. Navíc posílených převahou stoupenců Šivy a Višnua; Bráhma jako takový mnoho přímých následovníků nemá, a vyznavači jeho kolegů se – jak bývá zvykem i v těch nejlepších rodinách – snaži vyzdvihovat své i na úkor druhých. Proto bývá Brahmá obviňován z licoměrnosti a nezřízenému holdování alkoholu.

 

Doprovodný obrázek původem ze severoindického Pandžábu byl namalován někdy kolem roku 1700 a plnou verzi nalezneta na Wikimedia Commons, licence public domain

12.8.2012

Rejstřík: Indie Bohové

Tooru

Songhajci, jeden z národů, žijících u řeky Niger, a jeden z těch, kteří dokázali vytvořit v černé Africe vlastní velkou říši, mají zajímavé – a obecně bohužel nepříliš známé – pověsti a mýty. Celá oblast byla ovlivněna islámem, který na mnoha místech nahradil, nebo aspoň silně zasáhl původní animistické náboženství a představy.

Mezi nejstarší skupiny sonhajských mytologických bytostí patří Tooru. Řídí oblohu a Niger, tedy dvě bezesporu nejmocnější síly široko daleko. Za otce tooru je považován Dongu, nejzajímavější a nejvlivnější duchové jsou ale potomky bohyně řeky Niger jménem Harakoy Dikko (její varianta je patrně zde uvedená Hara Ke, pramenů je bohužel málo), každý pak s jiným otcem. Smrtelníkem, v každém případě ale ne jen tak obyčejným, ale praotcem svého rodu.

Kupříkladu otcem božstva blesků Cireye je Songhaj, Moussa Nyori, starající se o oblaky se chlubí tátou Gurmem, a Manda Hausakoy, patron kovářů zase Hausem. Tuareg pak přivedl na svět dceru jménem Farana Baru Koda, a syna, jenž se stal bohem války Mahamana Surgua. Všechny národy, obývající songhajské území tak získaly zastoupení v božím parlamentu. Prozíravé.

Nejmocnější ze všech je ale adoptovaný Dongo, který řídí nebe. Jeho bratři Almajiri Fombo a Diga Fombo, i jejich matka Lombo Kambenya, pak patří k tooru, kteří nikdy nesestoupili z nebes na zem.

19.8.2012

Rejstřík: Západní Afrika

Genji Bi

Songhajší duchové Genji Bi mají na starost dohled nad kvalitou zemědělské půdy a starost o úrodu. Zubudovi potomci – jak je v jejich profesi zvykem – chrání před škůdci, jakými jsou ptáci, myši a kobylky.

19.8.2012

Rejstřík: Západní Afrika Polní bytosti

Genji Kwari

Bílí duchové jsou bratranci Tooru (otec Genji kwari a Dandu měli společného dědečka) a jsou Songhajci považováni za duchovní duchovního světa.

19.8.2012

Rejstřík: Západní Afrika

Nya Beri a Hargay

Když songhajská bohyně řeky Niger Harakoy vykázala z vesnice na říčním dně svou dceru Nyu Beri, zamířila vyhnankyně nejdřív do nebes, aby si vymohla podporu bratra Cireye. Bratr ovšem držel s matkou a Nyu Beri svrhl na zem. Teprve poté se zapuzená dívka s polámanými končetinami obrátila na otce – tím byl démon smrti, žijící na hřbitovech. Uchýlila se k němu a vyučila se na mocnou čarodějku, zběhlou především v černé magii. Zvládla tři manžely, kteří se stali otci démonů chladu hargayů, ačkoliv se někdy připomíná, že hargayové jsou duchy lidí, kteří zemřeli za podivných okolností.

19.8.2012

Rejstřík: Západní Afrika

Boo Hag

Na pobřeží Jižní Karolíny a Georgie žije etnická skupina Gullah. Nejde o Američany původní, ale Američany africké, vybavené vlastními kulturními tradicemi, vlastním jazykem (kreolizovanou angličtinou). Ke kulturním tradicím obvykle patří i pověsti a bubáci.

Tady jednoho máte.

Boo Hag je čarodějnice, což prozrazuje už slovo Hag ve jméně. Ovšem žádná babizna s železným nosem a chaloupkou z perníku, ale na první pohled opravdu děsivé stvoření. Nemá totiž kůži. A živí se lidskou energií – vysává spáčům dech. Anglosaské čarodějnice mají totiž na jedné straně velmi blízko k nočním můrám.

Bez kůže se člo... osoba může stát podezřelou, proto Boo Hag občas využívá kůže předchozí oběti, aby se v ní přesunula k další.

Proti téhle noční můře pomáhá – stejně jako proti mnoha podobným, kupříkladu proti Azeman – koště, položené u postele. Namísto vysávání spáčovy energie, zaměstná se noční můra počítáním štětin.

26.8.2012

Rejstřík: Spojené státy

Batibat

Noční můry filipínských Ilokanů, národa, žijícího na severu největšího tamního ostrova Luzon, se jmenují batibat, a vypadají jako velmi obézní dryády, žijící ve stromech. Netrýzní spáče ani pro životní energii, ani ze zlé vůle, problém vzniká, když dryádin strom porazíte a uděláte z jeho dřeva postel. Stejně jako přes půl glóbu vzdálená dánská hyldemoer nenechá dítě v kolíbce, vytvořené z dřeva jejího bezu usnout, batibat posílá na spáče v posteli z jejího dřeva noční můry, tamním výrazem bangungot.

26.8.2012

Rejstřík: Filipíny Lesní bytosti

Moroi

Moroi, v ženské verzi Moroaică, jsou noční můry Rumunů. Jméno převzali pravděpodobně od okolních Slovanů (a ti pak, podobně jako Germáni, z nějakého původního indoevropského kořene). Původ a příbuzenské vztahy pak sdílejí se strigoi. Jsou lidskými démony, vstávajícími v noci z hrobů a vysávajícími z lidí energii. Někdy se uvádí, že moroi jsou valašským synonymem pro strigoi, na jiných místech se můžete dočíst jak moroi vzniká a proč, jenže je tu jeden problém a tím je to, že jde o potvoru upířího naturelu. A populární kultura nás už od Stokerových dob zásobuje historkami o krvesajných monstrech v počtu více než dostatečném, takže naprostá většina informací o upírech (a vlkodlacích) nepochází z etnografických záznamů, ale z fikce.

Na druhou stranu, je tu celá řada lidí, která jim opravdu věří.

Což nás v podstatě vrací zpět do náruče folklóru.

26.8.2012

Rejstřík: Rumunsko Lidští démoni

Baba Maria

Stává se to častěji, než by se zdálo. Totiž fakt, že o té a té konkrétní nadpřirozené bytosti či folklórní postavě se většina sdílených informací zakládá na jednom záznamu, který všichni přebírají. Dělají to i chytřejší a v oboru vzdělaní autoři, takže pokud jde o pramen alespoň částečně důvěryhodný, nebráním se ani já.

Stejně jako u dnešního hosta. I o něm mám jen jednu zmínku, která pochází z reportáže Franka Viviana In the Shadow of Attila/Ve stínu Attily z červnového čísla National Geographic Magazine roku 2005.

Baba Maria je součástí živé tradice Čangů (Csángó vlastním zápisem), národnostní menšiny, žijící v Rumunsku a v Moldávii. Sami se považují za Maďary, a to především proto, protože jsou prý přímými potomky samotného Attily. Vzhledem ke způsobu jejichž života je to docela možné.

Zmíněná Baba Maria, abych se k ní konečně dostal, je měsíční bohyně, jíž Čangové první večer po narození představují novorozence. Jde o božstvo snad perského původu, zároveň ale také o Pannu Marii – Čangové jsou katolíci, ovšem katolíci se silnými pohanskými vlivy. Jejich – současný – kulturní svět je plný praktikované magie, staletí neměnně vyprávěných příběhů a zvyků, podobných těm, které se dodnes udržují v severní Číně, jakož i po cestě, jíž se hunští nájezdníci do Evropy ubírali. Magickou praxi mimochodem neprovozují pouze staré ženy, jimž podle představ a podle zkušeností podobné povolání přisuzuje, ale i dívky lehce před dvacet, v kraji uznávanou kouzelnicí, s níž se Viviano setkal, byla například Bibi Koszanová, mladá maminka půlročního batolete.

To, prosím, v Evropě dvacátého první století. I to se stává častěji, než by se zdálo, totiž to, že světy, které si představujeme vzdálené v prostoru i v čase, se mohou nacházet pár kroků od nás.

2.9.2012

Rejstřík: Rumunsko

Vedenhaltija

Vodní panna finských řek a jezer, o studánkách nemluvě. Jak bývá zvykem, je k nerozeznání od lidských krasavic, má dlouhé tmavé vlasy a sklony k nudismu. Objeví-li se nad hladinou, sedává na kamenech v proudu či na břehu – tedy na místech, příhodně nahrazujícími divadelní jeviště – a myje, nebo si pročesává vlasy. Nesnáší, když se jí někdo posmívá – coby bytost nadpřirozená, patřící k jednomu z nejnebezpečnějších živlů, posměváčka nemilosrdně likviduje.

2.9.2012

Rejstřík: Finsko Voda

Hastseoltoi

Vyzbrojena lukem a dvěma šípy, každým v jedné ruce, je tato navažská bohyně (někdy považovaná za manželku boha války Nayenezganiho) zodpovědná za lov. Doprovodný obrázek, který se v Bestiáři tu a tam objevuje, se v tomto případě objevit nemůže, protože Navahové Hastseoltoi z náboženských důvodů nezobrazují.

2.9.2012

Rejstřík: Lovci a lov Jihozápad

Hastseltsi

Až chorobně čistotný bůh běžeckých závodů, které Navahové pořádají, se jmenuje Hastseltsi a bývá při nich zastupován knězem. Ten sice musí být dobrý atlet, aby se mohl během závodu ještě pištivě vysmívat soupeřům, zároveň si ale z určitého laického pohledu může dovolit prohrát. Utrpí tím jistě jeho prestiž (což by se mělo dotknout i zastupovaného božstva), zároveň však není zmrskán jukovými větvemi, což je odměna, které se dostane ostatním poraženým.

2.9.2012

Rejstřík: Jihozápad

Holle

Holda, někdy jiným jménem Hulda a Holle, bývala severoevropskou bohyní. Také obvyklou prastarou trojkombinací Panna – Matka – Stařena.

S její svatbou se Zimním králem Hollerem se pojí dobře známá historka o nevěstě oblečené/neoblečené, jedoucí/jdoucí, se společností/sama, a tak dále. Samozřejmě že se s požadavky vyrovnala: oblékla síť, sedla na osla, přičemž jednou nohou se dotýkala země, a vyrazila, aby za soumraku, obklopena čtyřiadvaceti vlky, dorazila před Jeho Veličenstvo.

Podmínky splnila, takže se z Panny s jednou polovinou tváře černou, mohla stát Matkou, patronkou plodnosti a růstu. Coby Stařena je pak Zimní královnou. V Holandsku — které prý podle ní dostalo své jméno, Hollina země — se, když sněží, říkává: Paní Holle protřepává peřiny.

Její jméno patrně vychází ze starogermánského halja, stejně tak se kdysi jmenovala i skandinávská vládkyně podsvětí Hel. Lze mezi nimi najít příbuzenské vztahy i jiné než lingvistické, z bohyně Holdy pak vyšlo mnoho folklórních postav, byla jedním ze vzorů, z nichž se tkala nám dobře známá Bílá paní, v nejčistější podobě zůstala v Německu, kde se z ní stala Frau Holle.

9.9.2012

Rejstřík: Nizozemí

Frau Holle

Frau Holle

Blízká příbuzná pohanské bohyně Huldy, ba přímo ona sama, pracující z podzemí křesťanského světa. Zbavená božského statusu, ale stále mocná ochránkyně. Drží ochranou ruku nad domácími zvířaty a dětmi, dohlíží na porody a na předení. Ve zkratce to představuje ony obvyklé stavy Trojjediné bohyně, ale za existence Frau Holle už o nich nikdo nic netušil. Byla známá také jako Perchta či Berchta, činila se tedy i jako pokračovatelka dalších pohanských bohyň (byť ony samy nejspíš byly původně jednou jedinou).

Takřka veškerá její činnost směřovala k ženám. Ať už dohledem nad přadlenami, nad plodností a nad dětmi, i v podobě nepříliš chvályhodné, jako patronky čarodějnic (O té ale někdy jindy, ať Frau Holle nezkazíme pověst).

Jako Bílá paní se někdy objevovala i u pramenů a studánek. Ačkoliv zaznamenaná vyprávění hovoří o regulérním strašení, přece někdy a někde podstupovaly mladé ženy ledové koupele v Holliných pramenech, aby si zajistily plodnost.

Zůstala jí i jistá forma vlády nad zimou, včetně laického vysvětlení meteorologických jevů: sníh, coby protřásání polštářů, mlha jako kouř z jejího krbu.

Pod jménem Frau Gode (Fru Gaue) vede Divokou honbu, zároveň také působí jako démon vegetační, a zemědělci po celém severním Německu pak dokazovali, že nejsou tak vzdáleni původní pohanské víře, když Frau Gode obětovali při žních, kupříkladu ponecháním několika stonků obilí neposečených a ozdobených květinami, nebo rozhozením hrsti obilí zpět na pole jako podílu Fru Gaue. A další a jiné, každý kraj trochu jiný mrav, ale jedna bývalá bohyně.

 

Doprovodný obrázek "Holda, die gütige Beschüzerin" pochází z knihy Wolhelma Wägnera Nordisch-germanische Götter und Helden. Otto Spamer, Leipzig & Berlin 1882 a nakreslil ho Friedrich Wilhelm Heine (1845-1921), plnou verzi nalezneta na Wikipedii, licence public domain

9.9.2012

Rejstřík: Polní bytosti Ochránci Divoká honba Německo

Nurikabe

Japonská varianta českého bludného kořene se jmenuje nurikabe, a má podobu bílé, nebo neviditelné zdi, ovšem vybavené rukama a nohami. O hlavě se nemluví. Poutník, který na ni v noci narazí, změní pochopitelně směr a zabloudí. Je zbytečné zeď obcházet, protože se tím směrem posune; někdy prý pomůže, když do zdi kopnete, nebo – správněji – udeříte holí. Pak zmizí.

9.9.2012

Rejstřík: Bludné kořeny Japonsko

Makura-gaeshi

Rozpustilý japonský skřítek, který spáčům vytahuje polštáře zpod hlav a strká je pod jejich nohy, takže se po probuzení cítí poněkud nejistě. Jinak nijak neškodí, drbům o kradení duší nevěřte, to si na něho někdo vymyslel. V Japonsku (a na internetu) najdete celkem dost jeho vyobrazení, často v podobě plastik a sošek, na nichž je přistižen s polštářem v ruce.

16.9.2012

Rejstřík: Japonsko

Akaname

Akaname je bubák pedagogický, sloužící rodičům k výchově dětí. Špínožrout (korektním překladem vylizovač špíny, občas také červený olizovač, protože ta slova jsou v japonštině podobná). V noci navštěvuje špinavé koupelny a čistí je jazykem, takže jestli nechcete, aby nám do domu lezl stráášlivě vypadající bubák, tak po sobě koupelnu koukejte uklidit, jasné?

16.9.2012

Rejstřík: Japonsko Pedagogická strašidla

Kami-kiri

Kuro-kamikiri je dalším strašidlem, pohybujícím se po několik století po japonských nocích. Vzhledem celkem běžné přerostlé černé stvoření, místy popisovaný jako vraní hlava na lidském těle. Jeho cílem jsou samozřejmě lidé, ne ovšem, že by je přímo děsil – ze zálohy jim stříhá vlasy. Prý proto, aby nedocházelo k mezidruhovým sňatkům, které vždy končí špatně; rasisté jsou, jak vidno, i mezi bubáky.

16.9.2012

Rejstřík: Japonsko

Hyōsube

Chlupatý příbuzný vodníka kappy, domovem na ostrově Kjúšú, není příliš velký, rozměry i vzhledem připomíná opičku. Žije ale pod hladinou, v podvodních jeskyních, odkud vylézá v noci, aby se nakrmil na rýžových polích.

16.9.2012

Rejstřík: Japonsko Voda

Mokumokuren

Známé papírové stěny starých japonských příbytků nebyly choulostivé jen na seky katanou a propadající těla rváčů v béčkových filmech. Díky materiálu nepotřebovaly k poškození přítomnost filmového štábu, nějaké ta dírka se přihodila každou chvíli.

Což by nebyl problém, a což nebyl problém, pokud pan domácí poškození promptně opravil. Pokud ne, nastěhoval se do papírové stěny bubák jménem Mokumokuren. A dírami ve stěně civěl dovnitř.

16.9.2012

Rejstřík: Japonsko

Vládci času

Zatímco v nám známých pověstech obvykle představují osud tři ženy (což by odpovídalo modelu někdejší Trojjediné bohyně), u sibiřských Jakutů jsou to tři duchové. To by nebyl nijak velký rozdíl. V dalším kroku ho ovšem objevíme: zatímco běžné evropské sudičky obvykle mívají rozdělenu činnost (opět pozůstatek kalendářního cyklu), jakutští Vládci času — Odun Biis, Čyngys Chaan a Ďylga Tojon — plní spíše úlohu pozorovatelů. Sami měnit budoucnost nemohou, ale protože ji znají, mohou věci nadcházející prozradit. A ti s nápovědou – což obvykle bývají hrdinové – pak mohou nepřízeň osudu a nalinkovanou budoucnost zvrátit.

Ne že by ale Vládci času futurum ovlivňovali často a s oblibou, právě naopak. Jsou nestranní a spravedliví, dostali se tím i do lidských průpovídek. Jak uvádí můj dnešní hlavní pramen, práce Ondřeje Pivody Oloncho a jakutská mytologie (2010): „Rozhodl to Odun Biis, posoudil to Čyngys Chaan, vyhlásil to Ďylga Tojon“ je pro Jakuta prohlášením nejvyššího kalibru důvěryhodnosti.

25.9.2012

Rejstřík: Jakuti Démoni osudu

Kün Desegej s manželkou

Nejen lidé mívají rodokmeny, sahající až na nebesa. Takové pocty se dostává i jiným obratlovcům, najmě pak takovým, kteří jsou s lidmi nerozlučně spjati. Jako jsou v případě Jakutů třeba takoví koně.

Užiteční čtvernožci doprovodili na svět první lidský pár, vysláni svými rodiči jmény Kün Desegej a Küre Desegej (ano, Praotec Kůň je jakutsky Kun, jen s jiným nabodeníčky). Ochráncům před koňskými nemocemi, dohlížitelům na jejich plodnost a další náležitosti řehtavého života věnují dodnes Jakuté pozornost, (koně mají ostatně i ve znaku) třeba při hlavním národním svátku, jímž je jakutský Nový rok – Ysiach. Starému umění slavnostního zdobení koňských postrojů se dnes bohužel věnuje už jen jediný člověk, veterán světové války...

Ačkoliv se jejich potomci prohánějí po pozemských stepích, prarodiče na ně nikdy nevstoupili. Božský koňský pár zůstává na nebesích a komunikuje s naším – v jakutské terminologii Středním – světem pouze prostřednictvím šamanů. Božská spojka ale musí splňovat patřičné podmínky: nesmí mít na kontě žádné zabité zvíře a nesměla nikdy pozřít koňské maso.

25.9.2012

Rejstřík: Jakuti

Kej Uoruk

Příšera z jakutských mýtů. V překladu Útočící doupě (velký dům), což vše prozrazuje. Hrdinové i zlouni často používají netradiční přepravní prostředky, většinou ale sedí na hřbetě v sedle. V tomto případě je ovšem démon, který keje uoroka používá, pěkně uvnitř a vozidlo opouští až na bojišti, kde ho obluda vyzvrátí, hezky zabaleného do bezpečnostní blány.

25.9.2012

Rejstřík: Jakuti Doprava

Ilbis

Jakutské válečníky nese do boje kůň a cestují s ním váleční duchové. Většinou v podobě ptáků. Orel, krkavec, racek. Také holohlavá vrána, což může být reminiscence supa, mrchožrouta, který sice na Sibiři nežije, ale v zemích, odkud byli Jakuti vytlačeni, ano.

Válečnými démony jsou Ilbis (Chaan) se svými potomky, dcerou Ilbisou Kyysou a synem Osolem Uolou, česky Pan Krveprolití, Dcera krveprolití a Syn neštěstí. V podobě zlodějského racka pak létá další z válečných duchů Tüpte Buuraj. Jejich úkol je jednoduchý – dopomoci k vítězství v boji. To bylo někdy završeno lidskou obětí, respektive tělem zabitého protivníka a vyvoláním zmíněných démonů, jejichž touhu po krvi naplnil a které už nepotřeboval. Podle písní, v nichž se zpovídají obě strany nejde o rozchod nijak dramatický, o žádnou ďábelskou smlouvu, jen o dočasné společenství, brané pragmaticky.

25.9.2012

Rejstřík: Jakuti

Chachaj

Podivnou zoologii, která v dávných dobách vedla ke vzniku Bestiářů, nemáme jen my, Evropané. Mnoho zvířat přišlo k zajímavým vlastnostem i schopnostem, mnoho se jich narodilo pro velké oči pozorovatelů nebo díky špatným vyjadřovacím schopnostem. Některá si pověst časem napravila, jiná se odstěhovala do krajiny fantazie.

Chachaj je jedno z takových malých tajemství. Řvoucí obyvatel jeskyní s dlouhými tesáky. Dnes je slovo chachaj používáno pro lva, třeba takoví (na sibiřské poměry) nepříliš vzdálení Burjaté ale říkají gachaj divokému kanci. A právě od nich – na jakutském území divoká prasata nežila – mohla přijít polovina popisovaného zvířete. V hlavách a ústech vypravěčů se skládačka doplnila o  velké kočky, které Jakuti znali.

25.9.2012

Rejstřík: Jakuti

Quikinna‘qu

Kutkinnaku je prvotní duch, první člověk a mocný šaman, v překladu Velký havran (nebo krkavec?), který sibiřské Korjaky naučil celé řadě důležitých dovedností, jako je lov a rybaření, rozdělávání a udržování ohně. Za tím a dalšími, svět vytvářejícími a utvářejícími účely, byl vyslán Nejvyšší bytostí; proto mu Korjaci říkají také Acicenaqu (Pradědeček).

Obyčejný krkavec, který je pro zmrzlou část zeměkoule mezi Sibiří a Kanadou jedním z velkých kulturních a náboženských symbolů, mimochodem není u Korjaků nijak chráněn, rozlišují Velkého krkavce od normálního ptáka. Však také podle jedné korjacké pověsti Krkavec spolkl Slunce a zachránila ho až zářivá dcera Velkého krkavce.

Není to u nadpřirozených – a zvláště božských – bytostí nutností k tomu, aby se dobrali potomků, ale manželku Kutkinnaku má. Jmenuje se Miti. Nejstarší a nejznámější z potomků je syn Ememqut. Korjaci pak o téhle rodině vypráví celou řadu historek, v nichž je Kutkinnaku občas zpodobňován jako nepříliš chytrý manžel, jehož obalamutí nejen jeho žena, ale i obyčejná myš.

Vypráví se také, že poté, co naučil lidi všemu potřebnému i se svou rodinou zkameněl, stejně jako jdou řeči o tom, že stále chodí mezi Korjaky. A kamenný dům vystavěl na mysu Tajgonos na pobřeží Ochotského moře.

30.9.2012

Rejstřík: Sibiř Učitelé

Kaláu

Zlí duchové, s nimiž korjacký Velký krkavec Quikinna‘qu často bojuje, se jmenují kaláu. Bývají neviditelní (většinou), ale za dávných časů, kdy se ještě Quikinna‘qu objevoval na veřejnosti, objevovali se i oni. I přes jejich neviditelnost můžete přítomnost kaláu poznat po čichu.

Žijí ve velkých společenstvích – a to buď daleko na západě, nebo pod zemí; ti pak mohou vstoupit do domu ohništěm, tak pozor při jeho magickém zajištění. Dokážou měnit velikost, občas se objevuji v podobě běžných zvířat, občas jako lidé se špičatými hlavami, nebo dvouhlaví psi.

Pozor na výzbroj: jejich střely mají ústa, mohou být vystřeleny bez luků a dolétnou, kam si kalá přeje.

Jak už bylo řečeno, Velký krkavec si to s nimi občas rozdal. A dokázal si s nimi poradit zajímavými způsoby, jednou je například uspal a ve spánku jim vyměnil lidožroutské žaludky za hlodavčí.

30.9.2012

Rejstřík: Sibiř

Bremerova žena

Člověk se za života musel nějak činit, aby po smrti strašil na více, než jednom místě. Bremerfrau pro německou, Bremerova žena pro českou populaci Horní Police (okres Česká Lípa) byla prý ukázkově zlá zámecká paní Anna Polyxena. Po smrti roku 1703 se dočkala: začala strašit v Kotelné jámě na kopci Kotel u Starého Šachova. Aby to hornopoličští neměli daleko, obsadil její duch též zeď na hřbitově, kde byla pohřbena. Ze stěny se pak začalo ozývat vřískání a nářek, občas vystupoval kouř. Nepomohlo ani zaříkání.

7.10.2012

Rejstřík: Duchové České země

Pták Kuhán

Pták Kuhán je v podstatě stvoření doložitelné a dohledatelné. Už Václav Krolmus ho na jedné straně (227) popisuje takto:

Kuhán neb buhač (vejr) noční dravec, zvěří a drůbeží se živí. R. 1779 dle udání Fr. Holiny myslivce z Lhoteckého oddělení lesního v Smochotnici chytil srnce, vyvrhl jej a odnesl sobě do skal.

(V. Krolmus: Staročeské pověsti, zpěvy, slavnosti, hry, obyčeje, a nápěvy, část III, 1851)

Na druhou stranu (přesněji na stránce 14) též dodává, že jde o černého ptáka velikosti housete. Což s uváděnou nosností tak trochu neladí.

V každém případě je signifikantní nadpřirozenou vlastností Kuhánovou věštění budoucnosti. Obvykle meteorologické předpovědi. Kuhal-li například ze skal, pršelo, pokud z lesa (z hor) pak bylo teplo. Vyskytoval se na místech, které výzkumníci označili jako pohanům posvátná. Nebyl to jen bezduchý posel, o jisté úrovni inteligence a vlastní iniciativě svědčí například zvyk (podobný zvykům mnoha tuzemských lesních bubáků) pronásledovat vtipálka, který se po něm pokoušel opičit.

7.10.2012

Rejstřík: Ptáci České země

Rychtář se šňůrkama

Další ze strašidel, které si svými pozemskými skutky vysloužilo záhrobní kariéru, je duch rychtáře Záveského z Pocinovic u Kdyně. K přezdívce přišel už zaživa podle oblíbeného oděvu, po smrti pak nedal pokoje, než ho jeden místní kněz zaklel do nedalekého vršku Kravaře.

7.10.2012

Rejstřík: Duchové České země

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist