Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část patnáctá

Cu Sith

čili kouzelný pes, jak zní překlad z gaelštiny. Obvykle se pohybuje nocí naprosto tiše, aby pak překvapil trojím hlasitým zaštěkáním. I když de facto patří do rodiny fantomatických psích strašidel, známých především černou barvou, je na rozdíl od nich zelený. A huňatý. Velikostí se neliší, stejně jako jejím popisem – je velký jako tele, tuto charakteristiku najdete v pohádkách bratří Grimmů stejně jako v britských legendách nebo českých pověstech.

(11.1.2004)

Rejstřík: Psi Skotsko

Cait Sith

Když oprášíte svou zanedbanou gaelštinu, lehce se ujistíte, že Cait Sith znamená prostě kouzelná kočka. Straší na skotské Vysočině, kde na ni můžete snadno narazit: je velká jako pes, černá, s bílou skvrnou na hrudi. A jako každá kočka, je i tenhle fantom nebezpečný, když mu šlápnete na ocas nebo nenabídnete slušnou porci Whiskas, můžete být důvěrně představeni nebezpečně velkým drápům.

(11.1.2004)

Rejstřík: Skotsko

Cuithach

Pokud vás cesta zavede na na ostrov Lewis na severu Skotska, pak si nenechte ujít návštěvu Dun Borranish. Když totiž tamní ruiny byly ještě hradem, žil v něm obr jménem Cuithach, který byl pravověrným jedincem svého druhu. Terorizoval okolí, žral lidi a kradl dobytek. A jako ostatní jemu podobní, Cuithach narazil. Ne na prince nebo kocoura v botách, osudem tohoto obra byli Fianové, čtyři strážci jednoho z místních náčelníků. A od té doby můžete nedaleko trosek obrova sídla spatřit i jeho hrob.

(11.1.2004)

Rejstřík: Skotsko Obři

Hekatoncheirové

jsou poměrně známou trojicí. A také docela důležitou, stali se totiž příčinou palácového převratu, při němž Kronos na popud matky Gaie svrhl otce Úrana. Ale od začátku, čili ab ovo, jak praví vzdělanci, i když v tomto případě špatným jazykem, neboť jsme samozřejmě v Řecku a nikoliv na Apeninském poloostrově.

Tři Hekatoncheirové (tedy Storucí) byli padesátihlaví, stovkou paží opatření obři, nejstarší potomci božského páru Gaia – Úranos. Bratři Briaréos, Kottos a Gýes (někdy uváděn jako Gýgés, ale to byla úplně jiná figura) se ovšem protivili otcovu jemnocitu, a tak nejvyšší bůh svrhl ošklivé potomky do podsvětí, zakázav jim vycházky. (Vkus i norma chování se dědí, Úranův vnuk Zeus vykopl pro vzhled z Olympu Héfaista, o Pánovi nemluvě). Matka Gaia (jak známo i ze Starého zákona, jedině matky jsou ochotny považovat sebeošklivější dítka za krasavce) se rozhněvala a obrátila se k dalším svým synům s prosbou o pomoc při pomstě.

Když je přívažkem pomsty i vláda nad světem, dobrovolník se najde vždycky. V tomto případě to byl nejmladší Úranův syn Kronos.

Hekatoncheirům výměna na olympském trůnu nijak nepomohla, nový vládce je nechal pro jistotu pod zámkem. Vydal se pak ve šlépějích svého otce, poučen vlastním vzorem své děti raději polykal. Osudu v podobě nejmladšího potomka Dia ale neunikl.

Teprve Zeus storuké strýce z Tartaru vysvobodil, jejich síla totiž znamenala ne nepodstatnou výhodu na vzbouřenecké straně. A když šli Kronovi Títáni po převratu do vězení, stali se Hekatoncheirové jejich žalářníky. Vrátili se tedy znovu do podsvětí, byť v jiné pozici.

Diovi se důvěra v Storuké vyplatila. Když se i on stal obětí převratu – tentokrát nevyvedeného – který vedla Héra s Apollónem, Poseidonem a dalšími Olympany, právě Briaréos dokázal v mžiku rozvázat sto uzlů, jimiž byl nejvyšší bůh spoután.

Kromě bachařského zaměstnání byli Hekatoncheirové i králi svých národů či zemí a slavné Héraklovy sloupy se prý dříve nazývaly Sloupy Briáreovými (původně ovšem Kronovými), protože až k nim sahalo Briáreovo království. Sám král měl podle všeho minimálně jednoho potomka, protože se občas říká, že slavný Hippolytin zlatý pás, který měl Hérakles donést Eurystheovi, patřil původně Briareově dceři.

(18.1. 2004)

Rejstřík: Řecko Obři

Leprechaun

"Nic nevypadá irštěji než leprechaun," píše se v American Heritage. Pidižvíci v zelených šatech a v červených čepicích jsou díky Irům známi po celém světě. Obvykle spolu s hrncem zlata a gaelsky se jmenují luprachán. O správné výslovnosti a původu tohoto jména najdete něco v Opravníku.

Leprechauni někdy žijí a pomáhají na farmách, stejně jako skotští browniové, ale nejsou tak altruističtí a občas se nechávají spatřit. Když s drobnými pracemi večer skončí, začnou se bavit. Divoce. Přejmenují se přitom na cluricauny a kamarádí se s alkoholem. Pod jeho vlivem se pak v měsíčním svitu projíždějí na psech nebo ovcích. Mimo práce pro lidi vyrábí také luchorpáni (což je další verze jména, stejně jako například lubrican nebo lubberkin) boty pro elfy. Ale po jedné, nikdy nedělají celý pár.

Hrnec zlata nebo jiné poklady, které ukrývají, je velmi těžké najít, mužíčci se nenechají nijak podvést. Spíš naopak. Následující příběh to potvrzuje.

To se jednou o žních procházel Tom Fitzpatrick po polích, když z jednoho křoví uslyšel klapot. Podíval se skrz haluze a spatřil malého človíčka flikujícího botu.

„A to se podívejme,“ řekl si Tom překvapeně. “Já myslel, že to jsou jen povídačky a oni ti pidižvíci opravdu existujou.“

Nespouštěl z luprachána oči (protože se přece říká, že tohle je způsob si dát pozor aby vám neutekli) a slušně a nahlas pozdravil.

Mužíčka to nijak nepřekvapilo. Ani pořádně nezvedl oči od díla, jen na pozdrav odpověděl a dál se staral o své. Zato Tom byl zvědavý.

Proč pracuješ ve svátek a co máš v támhletom džbánu, a co je tuhle a proč je tamto támhle, sypal ze sebe zvědavé otázky, přitom pořád nespouštěl oči z mužíčka a krok za krokem se k němu přibližoval.

„To je mi ale řečí,“ zasmál se lupruchán: „A zatím ti krávy utekly do pole a podupaly obilí.“

Málem Toma nachytal. Jenže chytit luprachána, kteří ukrývají poklady, je holub v hrsti a vrabci počkají, takže se Fitzpatrick ani neohlédl, chňapl po mužíčkovi a pevně ho sevřel v pěsti.

„Krávy sem, krávy tam, teď mi pěkně ukážeš svý zlato nebo ti zakroutím krkem,“ začal vyhrožovat. „A nepokoušej se mě podvést.“

Luchorpán vyděšeně zíral zpod pomačkaného koboučku a nezdálo se, že by se na nějaký podfuk jen pomyslel.

„Dobře, dobře. Ukážu ti, kde mám hrnec zlata. Jen mě tolik nemačkej.“

„To víš, že jo. A ty mi vyklouzneš.“ řekl Tom, sevření nepovolil a nechal se vést.

Šli přes několik polí, kolem močálu a přes křoví až k velkému poli boliaunů.

„Tady,“ zapípal mužíček. „Zakopal jsem ho tady pod tím boliaunem. Na mé čestné slovo. Můžeš si ho vyhrabat a ať ti slouží ku zdraví.“

Jenže rýč nepatřil k věcem, které sebou Tom obvykle nosíval. Tak co teď? Podrbal se volnou rukou na hlavě, do vesnice to nebylo tak daleko, ale tahat skřítka po kraji už ho nebavilo. Zvlášť, když už věděl co chtěl.

„Pustím tě. Ale neopovažuj se ten poklad vyhrabat sám. A neodvažuj se,“ dodal ještě, když se mu zdálo, že luchorpánovy oči blýskly šibalskou radostí: „dotknout tohohle.“

Pustil mužíčka, stáhl si jeden ze svých červených podvazků a uvázal ho na boliaun.

„Ani náhodou, na mé čestné slovo,“ pípl luchorpán a ztratil se.

Tom si zavýskl, už se viděl bohatým a váženým spoluobčanem. Rozeběhl se domů, sebral rýč a uháněl zpět. Předpokládal, že mužíček své slovo dodrží a podvazku se nedotkne, když už to slíbil.

Když se na pole vrátil, zjistil, že se ve svém předpokladu nemýlil, luchorpán skutečně nechal Tomův podvazek podvazkem.

Ale uvázal stejné červené podvazky na všechny boliauny, které na poli rostly, a tak si Tom mohl hodit rýč zase přes rameno a už bez elánu a jako zmoklá slepice bez pokladu, vyrazit k domovu.

(25.1. 2004)

Rejstřík: Irsko Hospodáříčci

Zámecký sedlák

Mám pro vás dvě zprávy. Nejdřív tu dobrou.

V Zámeckém vrchu nedaleko České Kamenice je ukryt poklad.

Teď ta horší část informace.

Na témže kopci se zjevuje přízrak Zámeckého sedláka, bezvousého starce v krátkých kalhotách, světlé obuvi a v modrém plášti s kožešinovým límcem. Kdyby se vám – třeba až půjdete hledat ten poklad – někdo postavil do cesty a byla to bledá tvář Zámeckého sedláka, můžete očekávat, že se vám v nejbližší dob přihodí něco nepříjemného.

(1.2. 2004)

Rejstřík: České země

Kazimír

Někteří lidé jsou opravdu nepříjemní. Nejvíce uspokojení jim přináší neštěstí druhých a pokud se o takový stav svého bližního přičiní sami, považují to za třešničku, šlehačku i krém nedělního dortu.

U Města Touškov (před léty jsem bydlel nedaleko odtud, je to kousek za Plzní) jeden takový dobrotivec žil a po své smrti strašil. Přiléhavou přezdívku Kazimír si vysloužil už zaživa a zůstala mu i poté, kdy začal přízrak v černém, se širokým kloboukem s vysokými botami, škodit a nosit smůlu.

(1.2. 2004)

Rejstřík: České země Duchové

Červený mužíček

Čert čili ďábel na sebe bere různé podoby a různá jména. V Nové Vsi u Křemže to jako červený mužíček vzal s podobou bez fantazie. Žádná zvířata., kozli, kočky nebo kohouti, poctivé zrzavě chlupaté tělo se žlutými rohy na hlavě. A také výměnou za duši nic nenabízel, nikoho nesváděl, nehrál karty a nepodnikal v stavebnické branži. Objevoval se o půlnoci a koho chytil, tomu prostě bez řečí usekl hlavu. Teprve v polovině devatenáctého století, kdy počet obětí červeného mužíčka přesáhl místní poměry, postavili na místě jeho působení kapličku, jejíž existence vzala pekelníkovi chuť na strašení.

(1.2. 2004)

Rejstřík: České země Čerti

Mr. Brodie

Wiliam Brodie, pozdější edinburský duch

Když si chůva Cummy nevěděla rady se svým svěřencem Louisem, strašila ho panem Brodiem. Jedním dechem pak dodávala, že si pro něho nepřijde pravý Brodieho duch, ale za něho převlečený čert. Duše zmíněného, která v té době bloudila po edinburských ulicích, strašila a prosila o odpuštění, asi sama o sobě neměla tu pravou pedagogickou sílu.

Většina duchů začíná svou kariéru dramatickým koncem, v případě Williama Brodieho to byla šibenice, na níž skončil v roce 1788 – zkoušel jí, mimochodem, přežít za pomoci stříbrné trubičky v krku. Od té doby se začal plížit ulicemi rodného města a naříkat. Až na kvílení to pro něj nebylo nic nového, protože právě plížení edinburskými ulicemi ho na šibenici přivedlo. A nebylo to plížení ledajaké, žádné číhání za rohem nebo kapesní krádeže, William Brodie byl fantomem, který po dlouhá léta prováděl odvážené loupeže, vykrádal byty, obchody i banky. Dvacet let se více než stovka městských strážných snažila dopadnout ono neznámé individuum, aniž by kohokoliv napadlo zajímat se o ctihodného a uznávaného truhláře, člena městské rady a člena Cape Clubu. Teprve po mnoha letech, kdy byli dopadeni členové jeho gangu, dozvědělo se překvapené město o dvojím životě váženého cechmistra. Trvalo ještě nějakou dobu, než se Brodie ocitl za mřížemi a před soudem. A na šibenici. A jako duch v ulicích.

Vydržel strašit více než půl století, pomalu se propadaje do role pedagogického bubáka, jak se mohl přesvědčit i malý Louis. Těžko říci, jestli to byla slova chůvy Cummy, nebo nespočet památek a vzpomínek na rozporuplného zločince, které v Edinburgu přetrvávaly, jisté je, že ve čtrnácti letech sepsal Louis hru Deacon Brodie. Za moc nestála a kdyby nebyla dílem později proslulého spisovatele, svět by na ni dokonale zapomněl. Jenže malý Louis vyrostl v pana Louise Stevensona a William Brodie mu posloužil jako námět pro jeden z jeho nejslavnějších příběhů, Podivuhodný případ doktora Jekkyla a pana Hyda.

(8.2.2004)

Rejstřík: Skotsko Duchové

Mekala

Peruánští Aymarové ji nemají rádi. Mekala, hrozivá nadpřirozená ženština, totiž vraždí jejich stáda, a beztak chudá andská políčka po jejím zásahu přestávají plodit vůbec.

(15.2.2004)

Rejstřík: Peru

Sedna

V Grónsku Sedně Inuité říkají Arnakuagsak a na Aljašce Nerrivik, ale pořád jde o jednu jedinou eskymáckou bohyni. Ta vládne moři a všem jeho tvorům. Žije, jak jinak, mezi velrybami a mořskou faunou na dně oceánu, a Inuité se jí bojí, což je úděl a privilegium všech podobných bohů a bohyň. Přesto ji občas šamané uprosí, aby dovolila některým svým tuleňům nechat se zabít.

(15.2.2004)

Rejstřík: Eskymáci Moře

Tsohanoai

Nosič slunce, který každý den poctivě vláčí na zádech slunce, alespoň podle navažských Indiánů. Navažské slunce ale nebude tak velké, protože večer, když Tsohanoaiovi skončí šichta, pověsí svůj náklad na věšáček, připevněný na západní zdi svého domu.

(15.2. 2004)

Rejstřík: Navahové Astronomie

Kočičí sněm

Mám pocit, že kočičí sněmy, pořádané v letních nocích v naší ulici jsou dobře promyšlenou mstou za poloprázdné misky a psa v každé zahradě. Ale městské kočky ponechám s úctou panu Pratchettovi a raději se budu věnovat těm magickým.

Společenská zábava zvaná kočičí sněm, se odehrává se převážně ve zříceninách opuštěných hradů. Je dokonce tolik zpopularizována sběrateli pohádek a tvůrci nových dětských příběhů, že nebývá ani považována za lidovou tradici. Jisté původní prameny se zachovaly v Jižních Čechách, obecně jde o jev přinejmenším středoevropský.

Informace o něm máme většinou od muzikantů, vracejících se z vesnické tancovačky. Takový dudák či houslista, dobře si vědom nebezpečí, jež mu skýtá noční les – pozor na lesní žínky! – si raději schrupnul v opuštěné zřícenině. A když po půlnoci otevřel oči, zjistil, že vůbec není opuštěná, právě naopak – plná koček. Debatujících, tančících, užívajících si.

Pokud si dodal odvahy a vylezl z úkrytu nebo ho kočky objevily, musel muzikant zahrát několik věcí k tanci – obvykle byl královsky odměněn, aby se zlato ráno proměnilo v listí, které vyházel a doma byl překvapen tím, že se zapomenutý lístek změnil zpět ve zlato. Pokud odvahu neměl, mohl vše jen zpovzdálí pozorovat a doma pak těžko vysvětloval, kde přes noc byl.

Kočičí sněm v řadě pověstí vede, nebo si na něm báječně užívá – právě kočka, patřící náhodnému pozorovateli.

(22.2. 2004)

Rejstřík: České země

Para

Když už jsme u těch koček, pak v podobě kočky se objevovali i domácí duchové starých Finů. Ale také na sebe brávali podobu zajíců, hadů a žab, jak už bývá u podobných skřítků zvykem.

(22.2. 2004)

Rejstřík: Finsko

Mafdet

Prastará egyptská kočičí bohyně. Kromě kočky jí byla zasvěcena i promyka, protože Mafdet chránila před hady a štíry, léčila uštknutí.

Stejně jako v případě Bastet nebyla původním sakrálním zvířetem Mafdet kočka domácí, jejichž obliba přišla do Egypta mnohem později. Zatímco Bastet se ztotožňovala s divokou kočkou pouštní nebo lvicí, kočkou Mafdetinou byl pravděpodobně levhart a to nejspíš v melanésní čili černé formě, kterou nazýváme panterem.

(22.2. 2004)

Rejstřík: Egypt

Mars

Římský bůh války Mars

Římský bůh války a ochránce státu patřil mezi nejuctívanější bohy své země. Už jen tím se liší od svého řeckého protějšku Área, proto ty dva nenechávám ve společném hotelovém pokoji.

Mars se narodil prvního března šťastným rodičům Juppiterovi a Junoně. Není to datum nevýznamné, podle starého kalendáře totiž šlo o první den roku – když si spočítáte měsíce, zjistíte, proč je September dle názvu sedmým měsícem. A dnešní třetí a tehdejší první měsíc březen dostal jméno Martius nikoliv proto, že by Římané tak rádi válčili a věnovali začátek roku bohu války, jako spíš pro to, že Mars byl původně především bohem zemědělským a první měsíc roku také znamenal počátek jara.

Jako správná starověká civilizace se totiž ani Římané neobešli bez většího počtu válečných bohů, kromě Marta uctívali Bellonu, později Minervu, a také staršího Quirina. Ten byl později ztotožněn s Romulem, zakladatelem Věčného města, zatímco Mars byl považován za otce Romula a Rema. Nebyli ovšem legitimními potomky, neboť zákonnou Martovou manželkou byla Neria, zatímco matkou slavných dvojčat Rheia Sylvia.

Co od svého řeckého kolegy římský Mars podědil, byli společníci. Zatímco Area provázeli Deimos a Fobos, Marta Pallor (Bledost) a Pavor (Hrůza), personifikace válečných útrap.

Martovými zvířaty byli vlk a datel, atributem pak kopí.

Nejslavnější z mnoha Martových oslav byly každou pětiletku pořádaná suovetaurilia, prováděná samozřejmě na Martově poli. Ve vojenské formaci tu byla třikrát za sebou vedena vybraná obětní zvířata, Římané se tak očišťovali od nepravostí. Ale i v období mezi sčítáním lidu se římský lid nerozpakoval svého ochránce oslavovat několikrát za rok, v březnu počínaje, v únoru konče. Měli proč, Mars kdysi shodil z nebes svůj štít, aby město chránil; spolu s jedenácti falešnými, aby ten pravý nikdo neukradl, byl pak opatrován celý rok v Martově svatyni, zatímco na boží narozeniny prvního března ho kněží nosili v průvodu. Čtrnáctého se pak jely posvátné dostihy, Equirria, stejná sláva se odehrávala i sedmadvacátého února. Devatenáctého a dvacátého třetího března, stejně jako devatenáctého října se pak slavilo zase.

Celá ta paráda několika dní v březnu ukazuje na Martův skutečný původ, který – jak už jsem poznamenal – se v porovnání s Řeckem blížil spíš Dionýsovi, než bohu zuřivé války Áreovi. A o tom si popovídáme až příští týden.

(1.3. 2004)

Rejstřík: Řím Bohové

Áres

Řecký bůh války Áres

Syn nejvyššího boha Dia a jeho zákonité manželky byl bohem zuřivé války, tudíž boje s nejistým výsledkem. Odpovídal tomu jak jeho charakter, tak i fakt, že narozdíl od jeho profesní kolegyně Athény nebyl nijak zvlášť uctíván.

Miloval boj pro boj samý a nijak mu nezáleželo na výsledku. Nestaral se o to, jestli ti, které podporoval, slavně zvítězí nebo skončí v několika kusech, hlavně, že se pořádně poprali. Aby si tuhle zábavu užíval co nejčastěji, snažil se nejrůznějším způsobem rušit mír. A jak někde padla ostřejší slova a šly meče z pochev, hned tam byl, aby o nic nepřišel. Až na jednu (a to docela podstatnou a zajímavou) výjimku ho neměl nikdo rád, ani bohové, ani lidé, sám Zeus se udržel jenom proto, že šlo o legitimního potomka.

Tou výjimkou byla bohyně lásky Afrodíté. Zeus ji provdal za chromého a dobromyslného Héfaista, což promiskuitní bohyni nebránilo v tom, aby fešnému bohu války neporodila pět dětí. Božský kovář, který pro parohy nemohl projít dveřmi, se ovšem o všem dozvěděl a jednal.

Nahlásil doma služební cestu, schoval se poblíž, a když se Áres s Afrodítou, jisti si čistým vzduchem, bezstarostně vrhli do postele, zamotali se do jemné, pohříchu však neroztrhatelné sítě, kterou na ně Héfaistos uchystal. žárlivý manžel pak spěchal na Olymp, aby sezval bohy (bohyně odmítly) na zajímavou podívanou. Po Diovi pak chtěl rozvod a samozřejmě finanční vyrovnání. Ale nakonec, když jeho svaté rozhořčení shodili někteří bohové, prohlašující, že síť nesíť, vůbec by jim nevadilo nacházet se v Áreově pozici, a Poseidón slíbil, že Afrodítu vykoupí, nechal to Héfaistos být. Což se zamilovaným důvěřivým manželům stává.

S bohyní lásky, jak už bylo řečeno, zplodil Áres pět dětí. Zatímco Erós a Anterós se vyvedli po mamince a Harmonia skončila se svým manželem Kadmem jako had nebo lvice, další synové, Fobos a Deimos, tedy Děs a Hrůza, se potatili. Doprovázeli otce do válek, doplňujíce tím Áreovu družinu. Jejím základem byly dvě bohyně – sváru Eris a válečného vraždění Enýó.

Eris je známá především tím, že stála na prapočátku trójské války, protože právě ona na Péleově svatbě hodila dnes pověstné jablko mezi Héru, Athénu a Afrodítu. O jedné Enýó, totiž o jedné z Graií, tu už také byla řeč. Ale Áreova Enýó se té babizně podobala jen jménem. Římané si ji později připodobnili své válečné bohyni Belloně, ovšem jak se tu prozradilo, právě v případě válečných božstev je srovnání 1:1 zavádějící. Bellona je totiž na druhou stranu řeckou Athénou.

(7. 3. 2004)

Rejstřík: Řecko Bohové

Had se zlatou korunkou

není jenom bubákem tuzemským, ale o jeho přespolních příbuzných mnoho zpráv nemám, a tak se šovinisticky obrátím k rodné hroudě. Tak tedy: had se zlatou korunkou (v celé řadě pověstí na Frýdecko-Místecku mu říkají Zlatohlavec) je samozřejmě hlavou veškerou hadstva. Na svůj klenot je pěkně háklivý, stejně jako je jeho korunka cílem mnoha nenechavců. Historie zaznamenává celou řadu více či méně úspěšných pokusů o její uloupení.

Například u Strašína na Klatovsku se obvyklý hrdina lidových pověstí čeledín pokusil o loupež s využitím známé serpentodémonologické praktiky, spočívající ve vhodném umístění bílého šátku nedaleko místa, kam se hadí král chodí koupat. Had si skutečně odložil, čeledín vyčkal vhodného okamžiku, šátek i s korunkou sbalil a dal se na útěk. Jenomže had ho začal pronásledovat. A protože po hadím způsobu by ho, přes veškerou snahu a lidské přesvědčení o hadí rychlosti, nedostihl (nejrychlejší opravdoví hadi dokážou na krátkou chvíli vyvinout rychlost kolem tří metrů za sekundu, zatímco člověk deset), vzal to, jako bytost nadpřirozená, vzduchem. Ale ani umění levitace korunku nezachránilo a ta skončila nejprve jako ozdoba strašínské Panny Marie v tamním kostele a později coby kořist dalšího zloděje.

Jindy lov na hadí korunku úspěšný nebyl, zvláště v případech, kdy byl král obklopen osobní stráží. Uznejte sami, utíkat před několika desítkami hadů, to člověka dokáže znervóznit. A některé korunky se nabízejí takříkajíc samy, kupříkladu ve Vlašimi. Za úsvitu na den Svatého Petra a Pavla je jedna taková k mání u největšího dubu v tamním zámeckém parku. Pokud dodržíte jednoduché pravidlo, totiž přiblížit se k inkriminovanému místu bez ohlédnutí, potom můžete klenot sebrat. Králova garda je ovšem nablízku a tak musíte uhánět přes devět mezí, abyste hadům unikli.

Kromě kralování v hadí říši bývali hadi se zlatou korunkou též smluvními strážci pokladů, například pod Třemšínem. Ale ne každý korunovaný plaz je hadím králem. Na hradě Pajreku u Nýrska je do podoby zmije se zlatou korunkou zakleta dcera hradního pána. O poklad v tomto případě nepřijdete, nehlídá ho ovšem ona, ale náš starý známý černý pes.

A na závěr tu mám ještě informaci o hadím vojsku, které v zastoupení blanických rytířů čeká u Žinkov nedaleko Nepomuku v Černé skále na to, až bude zemi nejhůř.

Zatím, potvory, ještě nikdy nevylezly.

(15. 3. 2004)

Rejstřík: České země Strážci pokladů Spící vojska

Amam

V Oceánii mezi Kiribati a atolem Milli v Marshallových ostrovech žije velký černý had. Opravdu velký. Když díky mizerné navigaci zabloudíte v těch místech na moři, říká se, že jste se dostali do Amamových útrob. Ne, že byste na to hned přišli, dokud si nevšimnete, že v té tmě nejsou vidět žádné hvězdy a slyšet moře. Po několika dnech zemřete žížní, pokud ovšem nenajdete ptáka jménem Lokto. Jedině ten vám může ukázat cestu ven, k místu, kde jste se do hada dostali.

(21. 3. 2004)

Rejstřík: Mikronésie

Renenutet

Kobří bohyně Renenutet

Ještě tu mám další staroegyptskou bohyni, samozřejmě jak bývalo tehdejším zvykem, dámu se zvířecí hlavou. V tomto případě kobří. Bývala bohyní plodnosti a průvodkyní faraonů, navíc si přibrala jistou roli při balení nebožtíka do úhledné podoby mumie.

Svým pověstným pohledem dokázala porazit nepřátele stejně dobře, jako zajistit rekordní výnosy při žních. Při žních se jí také pravidelně obětovalo. Nejvýznamnějším střediskem jejího kultu bylo Terenuthis v nilské deltě.

(21. 3. 2004)

Rejstřík: Egypt Polní bytosti

Sint Holo

Sint Holo, velký rohatý had Čerokézů, Kríů, Čikčů a jejich sousedů, sídlí hluboko v podvodní jeskyni. Je znám jako původce lijáků a občas vydává zvuk k nerozeznání podobný hromu.

Je to tvor velmi uznávaný, protože ve své neviditelné podobě představuje moudrost a vědění. Úsloví spatřit Sint Hola, rohatého hada, je obdivný povzdech nad důmyslností a moudrostí mladých mužů, jakým byl kupříkladu Sequoya, tvůrce čerokézské abecedy.

(21. 3. 2004)

Rejstřík: Jihovýchod Severní Ameriky Počasí

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

 

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist