Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část čtyřicátá čtvrtá

Kybelé

Kybelé

Velkou matkou bohů nenazývali Kybelé jen v rodné Frýgii, ale postupem času po celém Středomoří. Je krásnou ukázkou kultu Velké bohyně, který se nesklonil před nástupem železného věku a jeho mužských hlavních bohů.

Narodila se na stejnojmenné frygické hoře a v těch místech později nejčastěji přebývala. Coby klasická Velká bohyně měla podle věřících na svědomí všechno: stvoření bohů i lidí, fauny i flóry; vládla na zemi i v podsvětí. Na mnoha zobrazeních je vídána na voze taženém lvy, s korunou na hlavě, případně s dalšími atributy, které k ní náležely: klíčem, zrcadlem či granátovým jablkem. Příslušníky jejího doprovodu tvořili pardáli, lvi a horští démoni – konečně, vyšla z hornatých oblastí Přední Asie, kde mnoho pohlavárů náboženských systémů bývalo původně bohy místní geografické dominanty. Za řeckých časů už býval její průvod – a průvod jejích vyznavačů – pestřejší. Její pozdější vyznavači si říkali Korybanti, což je ovšem původně jméno frýžských horských démonů.

Mužem jejího života byl, aspoň podle řeckého vyprávění, jistý pastýř jménem Attis. Povolání pastýře bylo ve starověku, na rozdíl od dob dnešních a nedávno minulých, zaměstnáním dobrodružným a nebezpečným, zvláště pak, sloužilo-li jako zástěrka, případně úkryt či vyhnanství pro osoby jinak původu vznešeného. Takový Paris (a po něm mnoho princů evropských pohádek) by mohlo vyprávět. Attis sice nebyl královský syn, jeho matkou byla nymfa Nana (která otěhotněla poté, co si dopřála hrst mandlí), ale na královský trůn to málem dotáhl. Bohužel ve chvíli, kdy si vyhlášený frýžský krasavec měl vzít za manželku dceru tamního panovníka, se do obřadu vložila Kybelé, aby si mladého muže vzala sama. Ženich ale utekl, nejspíš tušil, co by ho čekalo. V horách se pak pod borovicí dobrovolně vykastroval a vykrvácel, načež z jeho krve vypučely fialky. Kněží Kybelé později prodělávali stejnou operaci, bez vykrvácení a fialek, samozřejmě.

Tahle historka představuje prastará náboženství v plné parádě, zvláště srovnáme-li Attidovo krátké vystoupení s úlohami bohyň v pozdějších patriarchálních systémech. V žádném případě ovšem neznamená, že by ctitelé Velké matky byli mnohem šovinističtější, jen to, že noví bozi se museli přizpůsobit starým věřícím, aby měli šanci přežít.

Pokud jde o Attida, pak ještě připomenu, že původně samozřejmě nešlo o obyčejného smrtelníka, jehož z něj učinili až Řekové, ale maloasijského boha, symbolizujícího zrod a zánik v přírodě. Proto ta borovice, představující zimu, a fialky, coby jedny z prvních důkazů vracejícího se jara.

Feministky jistě neprominou velkou vsuvku, věnovanou obyčejnému mužskému, ale budiž. Jedeme dál.

Řekové znali Kybelé odpradávna, však také jedni z nich, Dórové, přišli na Peloponéský poloostrov ze severu ve stejné době, kdy sousední Frýgové vyrazili z Thrákie do dnešní Anatolie. A aby Kybelé zapadla do jejich náboženského systému, (obchod, co jiného), ztotožnili si ji jednak s Gaiou, druhak s Rheiou; obě dámy představovaly v podstatě totéž. V blízkém mytologickém příbuzenství byla s Afroditou. Zároveň ji ponechali i původní osobnost, byť ubrali na zásluhách a postavení, proto se v klasických mýtech můžeme setkat s názorem, že byla matkou Marsyovou či Mídovou.

Za svou ji vzali i Římané, kterým adoptování libovolného kultu nečinilo sebemenší potíže. Přirovnali Kybelé k Opě, manželce Saturnově a matce všech hlavních božstev. A i oni na druhou stranu si považovali původní Velké matky Kybelé. Ten titul nebyl jen trafikou (a v podstatě znamenal, že Frýgové, coby uctívači Trojjediné bohyně stávali ve válečných sporech na straně vítězů, čímž nemohla být jejich kultura vážněji infikována). Pozornost a úctu, jíž se Kybelé dostalo v multikulturním Římě, dokazuje fakt, že později, za punských válek přestěhovali do Věčného města velký černý kámen (patrně meteoritického původu), který v hlavním místě jejího kultu, frygickém Pessinúntu představoval bohyni samu. Věřili totiž v Sybillino proroctví, podle něhož měly války s Kartágem skončit vítězstvím Římanů jen tehdy, přijde-li Velká matka do Říma.

Roku 191 před Kristem pak byla na Kybelinu počest zavedena slavnost Megalésia, mystérium poněkud orgaistické, jak už bývalo u starých velebohů a velebohyň zvykem.

 

Snímek sochy Johanna Baptista Strauba ze sbírek mnichovského Bayerisches Nationalmuseum pochází z Wikipedie, autorem snímku je uživatel Rufus46, licence díla Creative Commons

22.8.2010

Rejstřík: Řecko Bohové

Ops

Pro staré Italy byla Ops manželkou Saturnovou a bohyní úrody a plodnosti. Později, pod vlivem okolního světa se její jméno – vyjma získané již zmíněné identity Kybeliny, stalo taktéž synonymem pro řeckou Rheiu. Svátky posedlí Římané jí věnovali hned dvě slavnosti: opisconsivia, slavená 25. srpna po mlácení obilí a opalia 19. prosince, která následovala sedm dní svátku Saturnova. Na ten den získávali otroci svobodu.

22.8.2010

Rejstřík: Řím Polní bytosti

Ao-nyobo

Je to sice také žena, oproti předchozím ale nepochází ze Středomoří a není bohyní. Naopak. Dnešní cesta za nadpřirozenými tvory vede do Japonska a začíná u démona vzhledu tamní dvorní dámy. Zjevuje se v ruinách starých paláců a lze ji – pokud nejste mladý muž – poznat podle černých zubů a módně vypleněného obočí. Pokud patříte do zmíněné kategorie, pak vám tato nápověda nejspíš nebude k ničemu, protože Ao-nyobo takové požírá.

29.8.2010

Rejstřík: Japonsko Démoni

Karakasa-obake

Bubák opravdu zvláštního vzhledu, pro který se dnes stal oblíbeným zaměstnancem komiksového, videoherního a filmového průmyslu. Vypadá jako čínský papírový slunečník, má jednu nohu, jedno oko a dlouhý jazyk, a nejspíš ve své folklórní skutečnosti nebýval tak příjemný, jako ve svých nových reinkarnacích v populární kultuře. K (ne)životu ho dříve přiváděla pověra, podle níž mohou věci, dosáhnuvší stého roku existence, obživnout.

29.8.2010

Rejstřík: Věci Japonsko

Ippon-datara

V zasněžených japonských horách prefektury Wakajama za sebou zanechává na první pohled zvláštní stopy. Aby ne, i on je totiž obdařen pouze jednou nohou. A jedním okem. Jako mnoho lidí a bytostí většího vzrůstu, i on je mírný a stydlivý. Říká se, že je velmi zkušeným kovářem. A někdy někdo připomíná, že je vlastně už jen duchem velmi zkušeného kováře.

29.8.2010

Rejstřík: Japonsko Mono-cokoliv

Sogenbi

Předchozí jednonohé monstrum někdy bývá podezíráno, že není tak docela původu čistě nadpřirozeného, ale duchem určitého člověka. Sogenova ohně se takové podezření netýká. On totiž duchem konkrétního jedince je. Býval mnichem kjótského kláštera Mibudera, který kdysi ukradl peníze a olej z obětin, za což skončil, jako mnozí takoví, coby duch, strašící v podzemí. Pravdou budiž, že někdy je Sogenbi považován za rumělkového ptáka, jedno ze čtyř čínských (do širého okolí exportovaných) hlavních souhvězdí, jemuž náleží světová strana Jih a element ohně.

29.8.2010

Rejstřík: Japonsko Duchové Element ohně

Jubokko

Měli jsme tu lidožravou dámu, jednonožku monstrum, jednonožku věc i nefalšovaného ducha, proč tedy neuzavřít dnešní Bestiář něčím neobvyklým. Vzhledem a koneckonců i původem. Oběma původy.

Jubokko je strom.

Veliký a krvežíznivý v nepřeneseném slova smyslu. Lapá nic netušící lidičky a vysává z nich krev. Má k tomu skony především proto, protože vyrůstá na bojištích, na nichž zemřelo mnoho lidí.

Stojíme tu ovšem před malým problémem. I když jsou podobné příšery bezpečně doloženy v jiných světových končinách (viz například španělský Roblón), jubokka se nepodařilo objevit v žádných folklórních záznamech a jediná informace o něm pochází z bestiáře Mizuki Shigerua. Mohl si ho vymyslet, otázkou ale je, proč by to známý kreslíř dělal, když ostatní yokai jeho díla doložena jsou.

29.8.2010

Rejstřík: Japonsko Flóra

Stvořitelé ráje

Austrálci národa Badtjala, žijící na ostrově Fraser nedaleko queenslandského pobřeží, pojmenovali dávno předtím, než na tomto nádherném kousku Země ztroskotal kapitán Fraser svou zemi K'Gari. Česky Ráj. Věděli proč.

Vše začalo, jak už to u Protinožců bývá zvykem, za pradávných věků, nazývaných Čas snění, kdy bohové snili a tvořili tím svět a vše na něm. Badtjalský Beeran nečinil jinak. Vysnil si zemi a vysnil si její obyvatele a vysnil si moře a v něm ostrovy. Právě ty měl dotvořit jeho pomocník Yindingie (v jiných mýtech Beeranův syn). Ten si vzal k ruce bílého ducha jménem K'gari. Princeznu K'Gari, jak jí říkali. Yindigieovi pomáhala ráda a ještě raději, když pracoval na zemích právě na na severovýchodě Austrálie (vlastně světa). Pracovala poctivě a tvrdě, až ji musel Yindingie donutit k přestávce a odpočinku. Ač nerada, přece jen se princezna natáhla a zdřímla si.

Božský pomocník zatím pracoval dál. Stvořil kolem K'gari nádhernou zátoku písečných pláží, krásnou řeku a hory. A do této změny se princezna probudila.

Na první pohled si krajinu zamilovala. Natolik, že vyjádřila přání zůstat tu navěky. Což dost dobře nešlo, neboť nebeští duchové musí žít na nebesích. Jenže K'gari se nedala. Žadonila a přesvědčovala, až Yindingie souhlasil. Ve své původní podobě ovšem princezna zůstat nemohla, proto ji požádal, ať si znovu lehne na místo, na němž předtím odpočívala a proměnil ji v ostrov. Z jejích očí stvořil jezera, aby se v nich mohlo odrážet nebe a K'gari neztratila kontakt se svou někdejší domovinou, její hlas proměnil v šumění potůčků a pokryl ji porostem orchidejí a nádherných stomů. Stvořil ptáky a zvířata, aby měla společnost a necítila se sama.

Později také dovolil vstoupit na ostrov lidem, neboť usoudil, že na něm chybí někdo, kdo by K'gari obdivoval.

5.9.2010

Rejstřík: Austrálie Stvořitelé

Damarri a Guyala

Na australském severovýchodě je k nalezení další geografický prvek, za jehož existenci nemůžou běžné horotvorné síly. Nad korytem řeky Barron vystupuje horský hřbet, v nějž se kdysi proměnil Damarri, jeden z dvou bratrů, náležících národu Djabugay.

Damarri a Guyala byli duchy a kulturními hrdiny, kteří rukou nedílnou předali svému lidu celou řadu užitečných znalostí: uměním lovu počínaje, přes dovednost rozdělávat oheň či povědomost o jedech, až po politiku, čili zákony. Rozdílný přístup ovšem zaujímali k životu, respektive k námaze k němu určené. Damarri se domníval, že by měl být dostatečně tvrdý, zatímco jeho bratr zastával názor, že existence v tropické zemi je sama o sobě dost náročná, a že by to měli mít Djabugayjci mnohým ulehčeno. Ten první tedy stvořil rostliny, plodící jedovaté plody a vybavil mořské krokodýly nebezpečnými zuby, zatímco druhý pojmenoval místa, aby se lidé nemohli ztratit. Bratrovražedné hádky posléze přerostly v bratrovražedný boj, v němž Damarri Guyalu zabil, čímž definitivně zvítězila koncepce těžkého živobytí.

5.9.2010

Rejstřík: Austrálie

Ngani-vatu

Patří do oné zvláštní čeledi mýtických a folklórních opeřenců, jejichž hlavním rozpoznávacím znakem je velikost. Pravda, Ngani-vatu (Ngutu-lei) není tak přerostlý, jako kupříkladu Bar Juchne, který je rozpjatými křídly schopen způsobit zatmění Slunce, jen ho zastiňuje, a jedno jeho péro běžné délky je tak těžké a rozměrné, že nelze bezpečně převážet na lodi. K jeho blízkým příbuzným patří třeba Ruchch. Jsou možná i stejného původu, což vysvětlím později. Nejprve příběh.

Ngani-vatu létal po obloze fidžijských mýtů. V nich také dolétal. Udělal totiž dost podstatnou chybu: jak tak požíral obyvatelstvo tohoto polynéského ostrova, sebral a zkonzumoval i Tutu-wathiwathi, sestru boha Rokouy, jež byla manželkou dalšího boha jménem Okova. Celá politováníhodná situace totiž nastala v době, kdy kromě lidí žili v zemi Nai Thombothombo i nebešťané. Okova, jemuž pták unesl manželku před očima, požádal švagra o pomoc, načež oba vyrazili po stopě. V domnění, že Tutu-wathiwathi ještě žije. Cestou narazili – mimo jiné – i na ostrov, plný nezadaných bohyň, kde Rokoua celkem logicky přemlouval Okovu, ať zapomene na manželku, s níž může být už ámen a zůstane spolu s ním v tomto ráji. Nepodařilo se mu to, takže výprava pokračovala, až dospěla do Sawai-lu. Kde nalezla jak jeskyni, v níž pták bydlel, tak i Tutu-wathiwathin malíček. Bylo rozhodnuto – pomsta čeká.

Čekali i mstitelé, protože pták byl zrovna na lovu. Když ho pak spatřili, vracel se s pěti krocany v zobáku a deseti sviňuchami v drápech, přičemž oba bohy dokonale ignoroval. Tak velkého tvora není jednoduché odpravit, proto se Okova pomodlil ke třem dalším kolegům, ti seslali vítr, který rozčísl Ngani-vatuovo peří a Rokoua mohl kopím ptáka zabít.

Mršina, vhozená do vln, pak způsobila přílivovou vlnu, jež zaplavila základy nebes.

Ještě ke zmíněnému původu: stejně jako na domovském Madagaskaru indooceánského Ruchcha kdysi pobíhali velcí pštrosi rodu Aepyornis, kteří mohli být předobrazem slonožravého tvora z legend, tak i v blízkosti Fidži, na Novém Zélandu žili v dobách ne zcela dávných podobně přerostlí nelétaví ptáci. Konečně, jednoho můžete na vlastní oči spatřit v Národním muzeu. Pro náhodného pozorovatele byl tři a půl metru vysoký pták jistě dobrou záminkou k historce, jíž stejně nikdo neuvěří. A pozor: tito obři měli navíc i přirozeného nepřítele na křídlech o rozpětí až ke třem metrům, dnes už rovněž vyhynulého orla Haastova, čili dalšího podezřelého.

12.9.2010

Rejstřík: Melanésie Ptáci

Manasá

Manasá

Hadí bohyně, uctívaná především na východě Indie, v Bengálsku, Ásámu a Biháru. Na rozdíl od Evropy (a víceméně, až na některá totemistická náboženství, po celém světě), kde příslušnost a kladný vztah k plazům automaticky přiřazuje takovou bytost na špatnou stranu, u Manasy to není tak jednoznačné.

Indie je ovšem kapitola sama pro sebe.

Vládkyně hadí říše patří k tamnímu celkem oblíbenému kultu nágarádžů. Je původu dokonale božského, což znamená, že její početí i příchod na svět je dokonale vzdáleno běžným přírodním praktikám. Měla by být dcerou Kašjapy a Kadru, ale také Šivovou. To když jeho sperma dopadlo na lotosový květ, sklouzlo do vody a dostalo se až do podzemního hadího světa Patály. Tam manželka místního vládce Vasukího vytvořila sochu krásné dívky, jež po kontaminaci zmíněným spermatem ožila. Nic neobvyklého. Hadi rodiště a voda, jíž k němu část Manasina genofondu doputovala, se pak stali jejími atributy a poli působnosti.

Bývá zobrazována v lidské podobě (pochopitelně s několika páry rukou), s hadím náhrdelníkem a plazy kolem sebe. Občas sedící na labuti. Někdy její podobiznu tvoří bachratý džbán s hadí výzdobou, případně s víkem, nesoucím Manasinu tvář.

Mezi její lepší stránky patří ochrana před hady; na druhou stranu ale jedovaté plazy sama vysílá. Často z běžných důvodů. Bohové bývají žárliví a bohyně dvojnásob – a pokud, jako v klasickém Řecku – nežárlí na partnery, pak zcela jistě na věřící konkurence. V Bengálsku to například potkalo jistého obchodníka jménem Čando, který byl vyznavačem Šivovým a jako pravověrný věřící měl pro jiné kulty jen slova pohrdání. Zvláště pro ten Manasin. Což v důsledku znamenalo smrt jeho šesti synů, zkázu jeho obchodní flotily a měl přijít i o potomka sedmého. Toho však zachránila věrná novomanželka, která byla zároveň i věrnou následovnicí hadí bohyně. I když Manasou seslaní hadi novomanžela o svatební noci přes veškeré úsilí otrávili, nenechala to Behula jen tak být, odmítla nechat manželovo tělo zpopelnit a místo toho s ním vyrazila po řece. Mínila vytrvat, než její láska vráti muži život; po dlouhých peripetiích se tak i stalo a tchán se konečně Manase poklonil.

 

Fotografie současné sošky Manasy z Bengálska pochází z Wikipedie, autorem snímku je uživatel Durga, licence díla GNU Free Documentation License

19.9.2010

Rejstřík: Indie

Bharaní

I Bharaní patří hinduistům. O jejím vztahu k lidem ale není být pochyb: přináší totiž neštěstí. Náleží k indické obloze, ke zlověstným lunárním souhvězdím a vládne jí planeta Venuše, ztělesněná bohem Šukrou.

19.9.2010

Rejstřík: Indie Astronomie

Ve'ai

Žena-tráva je pro změnu vegetačním démonem sibiřských Korjaků. Coby bohyně pastvin je jednak jejich ochranitelkou, jednak jejich ztělesněním. Takže vlastně sobecky ochraňuje sama sebe, ne? (To byl vtip).

19.9.2010

Rejstřík: Sibiř Pastevci

Waaq

Stvořitel etiopského národa Oromo se činil stejně jako většina jeho kolegů. Pracoval stylem tvorby protikladů a jejich vzájemné rovnováhy, stvořil tedy den a noc, mládí a stáří, ženy a muže, přírodu živou a neživou, síly fyzické i duchovní. Tento stav je nazýván saafu a dodnes představuje základní kámen filozofie a politiky Oromo.

26.9.2010

Rejstřík: Východní Afrika Stvořitelé

Huntin

Stromový duch Huntin má domovské právo v Africe. Což je kontinent poněkud rozlehlý, obývaný mnoha národy s mnoha kulturními tradicemi. Úvod víceméně nutný, protože u adresy zmíněného ducha se mé prameny rozcházejí, a to o pořádný lán země. Krátké slovníkové definice přiřazují Huntina jihoafrickému národu Xhosa (přičemž nejspíš opisují jedna druhou), James Frazer ve Zlaté ratolesti zase do Afriky západní, národu Ewe, sídlícímu východně od řeky Volta. Kdo má pravdu?

Huntin sídlí ve stromech rodu Bombax, (plus pro Afriku západní, v jižní tahle tropická rostlina neroste) ne ovšem v každém z nich, vybírá si jen z takových, jejichž kmeny jsou obklopeny palmovými listy. Takový strom pak není radno ani škrábnout, natožpak porazit. Není-li zbytí, je – podobně jako v případě dajackého Apitaua – důležité Huntina usmířit; nejčastěji drůběží obětinou a palmovým olejem.

26.9.2010

Rejstřík: Jižní Afrika Západní Afrika Lesní bytosti

Khodumodumo

Khodumodumo (nebo Kammapa, vyberte si jméno dle libosti) strašil (až dostrašil) v mýtech lesothských Basutů. Velká beztvará entita požírala všechny a všechno na co narazila. Vycházelo jí to až do doby, než narazila (což se nebezpečným obludám stávalo) na basothského hrdinu Ditaolana. K setkání došlo v údolí, v němž se před Kammapovým příchodem nacházelo několik vesnic, plných lidí; po jeho příchodu zbyla jediná žena. (Údolí představovalo vlastně celý svět, lidstvo tedy bylo zdecimováno téměř dokonale). Ta se ukryla do popela a ani nedutala. Což jí nejen zachránilo život, ale také umožnilo porodit chlapečka. Dítě zázračné. Když totiž položila nemluvně na zem, aby se ohlédla po něčem, z čeho by mu udělala postýlku, stačilo za tu chvíli, v níž z něho spustila zrak, vyrůst v dospělého muže. Navíc vybaveného dvěma až třemi oštěpy a náhrdelníkem z věštících kůstek. Novorozený Ditaolana (občas jiným jménem Moshanyana, to ale znamená Chlapeček) se začal vyptávat kdeže jsou ostatní lidé a hospodářská zvířata, načež mu matka podala promptní výklad: nikde, všechno sežral Khodumodumo.

Ditaolana hbitě vyrazil, pustil se do obludy a podařilo se mu ji zabít; tím však příběh nekončí – sotva se pokusil monstrum rozkrájet nožem, zakřičel někdo bezpochyby lidským hlasem ať toho nechá. Pokus o pitvu na jiném místě znamenal další výkřik a jinde zabučela kráva a zaštěkal pes, což už Ditaolanovi nedalo, monstrum bez ohledu na hlasy rozpáral, načež – to se v legendách a pohádkách stává – z něho vyšli a vyběhli všichni obyvatelé údolí.

26.9.2010

Rejstřík: Jižní Afrika

Junó

Junó, tento později římský protějšek řecké Héry, se vlastně jmenovala Iunó, ale pozdější evropské jazyky hbitě přeskočily na další písmenko v abecedě. Včetně takových, jako je například angličtina, v níž by měl moderní mluvčí, přenesený do starého Říma zřejmě určitý problém.

Junó začínala jako protějšek Génia ve funkci obyčejného ochranného ducha žen, rychle se však vypracovala na bohyni (starající se o totéž). Kariérní vzestup způsobily sousední náboženské systémy: řecký a etruský, v nichž ochránkyně něžného pohlaví vždy patřila mezi elitní božskou sílu. (Uni u Etrusků, zmíněná Héra na Peloponésu). Od řecké kolegyně také převzala původ, stala se dcerou Saturna a Opy. Následně pak rozšířila pole působnosti a převzala dohled nad celým Římem a posléze i říší.

Jenže to mělo háček. Římané o sobě tvrdili, že jsou potomci uprchlíků z Tróje, a Héra ve slavném sporu o Hellespont (pardon, Helenu), stála na straně dobyvatelů. I bylo nutno připravit usmíření a legendu o usmíření, v níž figuroval už Aeneas. Podle Vergilia se ovšem Junó nevzdala snadno, podlehla až manželově nátlaku, vynutila si však kompromis:

Nuže, já ustoupím tedy a zanechám odporné boje –

za jednu věc, jíž osudu řád už překážkou není,

prosím tě pro latskou zemi a vznešenost národa tvého,

jakmile zpečetí mír svým šťastným manželským svazkem,

až se též o své smlouvy a zákony dohodnou spolu,

nedej, by latínský kmen, lid domácí, změnil své jméno,

aby se nazýval Teukři a stal se pak národem trójským,

nesvol, by zapřel jazyk a kroj svůj domácí změnil!

To slibuje v Aeneis, kniha XII, od verše 816 dále. Vergilius tím jasně říká, že Junó byla bohyně Latinů a i když mýtičtí uprchlíci z Tróje původní obyvatele porazili, k ovládnutí to nestačilo, ba právě naopak – netrvalo dlouho a vítězové byli asimilováni. Poražení pak do budoucna získali historku o hrdinském původu.

V římském pantheonu se dle zvyku dostalo Junoně mnoha titulů (a funkcí s nimi spojenými). Coby Juno Moneta chránila stát, jako Juno Virginiensis mladé slečny, jimž později posloužila z titulů Pronuba a Domiduca, spojených se sňatkem. V dohledu pokračovala Juno Lucina, (porodní asistentka) a dále pak jako Juno Matrona, ochránkyně provdaných žen. Patřily jí první dny v každém měsíci, prvního března držely její svěřenkyně matronálie a navíc dostala celý jeden měsíc, ten jemuž my říkáme červen a jazyky s větší historickou pamětí variantou jejího jména: june, jún či giugno.

3.10.2010

Rejstřík: Řím Bohové

Donas de fuera

S pádem římské říše se Apeninský poloostrov nestal nadpřirozeným bytostem zapovězeným, jen se v zápiscích, jakou jsou tyto, tvorové pozdějších dob díky rozsáhlému římskému pantheonu ztrácejí. Spěchám to trochu napravit.

Donas de fuera jsou krásné sicilské slečny, preferující bílou, červenou nebo černou barvu šatníku. Taky krásné kouzelné slečny téhož vkusu, s nimiž jsou ty první spojovány. Navzdory jménu mohou být obojího pohlaví, přičemž je lze snadno rozeznat od obyčejných lidí kontrolou chodidel: kouzelné bytosti je mají kočičí či koňská. Podobně jako jejich příbuzní z jiných končin světa se objevují v družstvech o pěti či sedmi členech, mnohdy vedených samečkem hrajícím na flétnu, či kytaru. Což ukazuje na antické dědictví, přesněji satyry.

10.10.2010

Rejstřík: Itálie

Marabbecca

S daty na internetu je to zvláštní – i když to na první pohled tak nevypadá, je jich málo. Kdyby si dal někdo práci a informace, nacházející se na síti sítí komprimoval a zbavil duplicit, výsledný rozsah by jistě leckoho zaskočil. Proč to zmiňuji? Protože marabbecca je krásnou ukázkou jednoho jediného záznamu, prorůstajícího pavučinou.

Tento vodník by měl být domovem na Sicílii, kde jím, stejně jako u nás hastrmanem, straší rodiče. Ti si ji, dle všeho, vymysleli.

Jenže na webu se vyskytuje jen v seznamech bytostí, byť v sousedství tvorů folkloristy a mytology ověřených, což je trochu málo. Po pravdě řečeno, jedinou zmínku mimo soupis nadpřirozených tvorů a krátký odstavec na Wikipedii (bohužel bez uvedeného pramene), jsem nalezl v jednom italském blogu, kde si autor stěžoval na klasické strašení dětí bubáky. O existenci víry v marabbeccu to vypovídá rozhodně více, než zápis v libovolném seznamu. Když totiž někdo rychle vypočítává z hlavy, přednost dostanou zažité termíny či základní věci. Když mluvíte o barvách, napadnou vás nejprve základní: červená modrá, zelená; odstíny i opisy, jako tmavě oranžová, slonová kost, či hlustvisihákovský kafebraun do zelena, přicházejí na řadu později.

10.10.2010

Rejstřík: Itálie Voda

Azzurrina

A propos, barvy. Mám tu jednoho, dodnes slavného italského ducha, který nese takové jméno: Modrá slečinka.

Byla dcerou hradního pána na riminském Montebellu a k barevné přezdívce přišla dávno před událostí, jež ji přivedla na tyto stránky: dostala ji pro na modro obarvené původně čistě bílé vlasy. A modré oči. (Narodila se prý jako albín). Guendalina, jak se skutečně jmenovala, byla tatínkovým miláčkem a nechával ji hlídat jako oko v hlavě. Nevycházela ven a v patách mívala strážce. Přesto se, jak už to v pověstech chodí, stalo to, co se stalo.

O slunovratu, roku 1375.

V tento den totiž navštěvují hodné děti víly a plní jim přání. A Azzurrina si nepřála nic jiného, než kamaráda stejného věku. Proto vstala brzy ráno v očekávání naplněných tužeb. Dostala nový míč, což ji potěšilo a pobíhala s ním po celém hradu, odevšad se ozýval její jasný hlásek. Jenže slunovrat má i jiné zákonitosti – po soumraku hodné víly zavřou krám a nahradí je zlé čarodějnice, proto by měly děti brzy do postele. Ale Azzurrina neposlechla. Těšila se na velkou večerní slavnost a neposlouchala volání svého otce. Házela si s míčem a když jí utekl dolů po schodech, běžela za ním dolů. Odskákal jí po chodbě na další schodiště a Guendalina ho následovala ...

A už ji nikdo nikdy nespatřil. Až hledali, jak hledali, nenašli po holčičce ani stopy. Až jednoho dne uslyšel jeden ze strážců hlásek volající z temnoty: „Tati, jsem tady. A našla jsem svůj míč.“

Vydal se za hlasem, Azzurrinu však neobjevil. Od těch dob se dívenka každým pátým rokem o slunovratu zjevuje s míčem v rukou, jsou slyšet její kroky a volání: „Tati, jsem tady.“

10.10.2010

Rejstřík: Itálie Duchové

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist