 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Toyotama-hime
Je to příběh jak starý, tak po celém světě známý. Když novomanželka nejasného původu požádá o přísné soukromí v určitém čase nebo situaci, je – i přes jisté podezření a narůstající zvědavost – dobré vyhovět. Jinak se může stát to, co Meluzíniným manželům (jednomu každému v jeho vlastním příběhu, nepotkali se v koupelně najednou). Netýká se mimochodem pouze milenek a manželek, někdy dojde na bližší příbuzenstvo. Partnerky coby činitelky ovšem převládají.
Své o tom mohl vyprávět Hoori, dědeček prvního japonského císaře.
Vypůjčil si jednou od svého bratra rybářské náčiní – a háček ztratil. To se stává, obvykle pak dostane původní majitel stejný předmět v lepším (protože novém) stavu plus více či méně upřímnou omluvu, případně ještě drobnou kompenzaci. A vše je ó ká. Jenže Hoderi trval – což se někdy také stává – na svém původním háčku (ta historie i s aktéry má své vlastní mýtické pozadí, a kráčí svým vlastním směrem, proto ji sem teď nebudeme tahat), Hoori tedy začal v nekonečném světě nepatrný předmět hledat.
Našel místo něj u studny krásnou dívku. Dceru Dračího krále Watatsumiho, ať to neprodlužujeme. Na první pohled prvního setkání se do pohledného lovce zamilovala. Nenásledovala Hooriho, odvedla si ho do rodného mořského sídla představit rodičům.
Otec problémy nedělal, ověřil si, že nápadník jeho dcery je člověk dobrého – božského – původu, a byla svatba. Tři roky pak strávil spokojený pár v podmořském paláci s krytinou z rybích šupin. Poté si Hoori vzpomněl na svůj závazek. Našel háček, který i s návnadou před časem spolkl pražman (Pagrus major, ryba v Japonsku velmi ceněná, jak kulinárně, tak kulturním významem). Na hřbetě krokodýla, případně žraloka – rozpor zanedlouho nepatrně osvětlím – se vrátil domů, aby staršího bratra s tchánovou přemohl. K vítězství, které obrátilo sourozenecké role a postavení, dostal ještě skvělou zprávu: bude otcem.
Čímž se dostáváme k oné známé, v úvodu zmíněné scéně.
Když se v příslušném čase Toyotama-hime zavřela do porodního domku vystlaného kormoráním peřím, požádala manžela, ať v žádném případě neasistuje u porodu. Neposlechl, zajímalo ho, proč by neměl té úžasné situaci přihlížet. Nakoukl dovnitř – a místo ženy v bolestech spatřil obrovského draka. Krokodýla nebo žraloka. Do jedné z těch podob (bylo to dávno, tak se jisté nedůslednosti příběhu, zaviněné mimo jiné i vývojem jazyka, nemůžeme divit) se dcera dračího krále proměnila, aby přivedla syna na svět.
Rozezlena a ponížena manželovou nespolehlivostí odešla Toyotama-hime zpátky do moře. Dítě s sebou nevzala, bez dohledu ho ale nenechala, to manželky takového původu nedělají. Poslala k Ugayafukiaezumovi, jak byl chlapeček pojmenován, jako chůvu a vychovatelku svou mladší sestru. Tamayori vzala úlohu opravdu za své; když synovec dospěl, se svou tetou se oženil a zplodil právě onoho prvního japonského císaře Jimmua.
Dračí princezně se kromě místa v panovníkově rodokmenu dostalo o dva a půl tisíce let později i pocty stát se kmotrou pleistocénního krokodýlího rodu Toyotamaphimeia, až sedmimetrovým ještěrům, příbuzných dnešním tomistomám a gaviálům, žijícím na území dnešního Japonska a na Taiwanu.
Ilustrace Toyohara Chikanobu, Public domain, via Wikimedia Commons
3.9.2023
Querkeln
Trpaslíci ze Staffelbergu, kopce v bavorském Franckém Švýcarsku (které, stejně jako Švýcarsko české nemá s onou alpskou zemí vlastně nic společného). S lidskými sousedy vycházeli dobře, pomáhali jim a radili; coby tvorové přírodní se dobře vyznali v bylinkářství.
Minulý čas předchozího odstavce je tentokrát součástí jejich příběhu, ne vývojem evropské společnosti. Querkele totiž milovali bramborové knedlíky. Často si proto vybírali k návštěvám lidských přátel právě čas, kdy se tohle tamní oblíbené jídlo připravovalo. Kdo by nepohostil návštěvu, dostávali svou porci, ale znáte to, občas je touha silnější. Když se hospodyně nedívala, sáhli si trpaslíci někdy pro přídavek i do hrnce.
Kuchařky to věděly, a vědu z toho nedělaly, trpasličí rady ty drobné krádeže víc než vyvažovaly. Až se jednou našla jedna lakomá selka, která začala knedlíky v hrnci počítat. Své už přece dostali, tak co mají ti pidižvíci ještě krást?
Klasická situace. Dei domestici i Učitelé (Querkelové očividně zastávali obě funkce) jsou bytosti citlivé, zvlášť na svůj osobní život a dodržování zavedených pořádků. Tohle je urazilo.
Počítat knedlíky v hrnci?
Sbalili se a odešli. Poslední zprávy o nich jsou od Hausenu, kde probudili převozníka, aby je přepravil přes Mohan.
10.9.2023
Querciòla
To jméno přimělo Charlese Godfreye Lelanda možná trochu odvážně spojit jeho nositelku s bavorskými Querkeln. V italském kraji Romagna ji ovšem od pradávna znávali jako vílu, k níž se obraceli především zamilovaní. Dryádu, jejímž stromem byl mladý (malý) doubek, querciuòla. Querciola je ovšem i italské jméno rostliny, česky známé jako ožanka kalamandra a vědecky Teucrium chamaedrys, užívané kdysi při trávicích potížích.
Querkeln, jak už víte, byli dobře znalí bylinkářství...
10.9.2023
Fantines
Květinové víly ze švýcarského údolí Vaudois. Naprosto klasické, alespoň podle zmínek, které lze o nich najít: dohlížejí na juvenilní fázi rostlinné existence (srozumitelně: starají se o to, aby květiny vykvetly).
10.9.2023
Esprit Follet
Rád svádí noční chodce z cesty a těší se z nepříjemností jaké to způsobí. Ano, jedna z francouzských bludiček.
10.9.2023
Henkies
Skřítci ze Shetlandských ostrovů a Orknejí. Tančí – to kouzelné národy rády – při tanci ale nejsou příliš jistí v pohybech, což jim dalo jméno.
10.9.2023
Tylwyth Teg
Národ waleských víl, na jihu té země zvaný Bendith y Mamau, domovem pod zemí nebo pod vodou, prostě mimo dohled. Obvyklého chování: návštěvy lidských domovů, pletky s mladými Pozemšťany. Podstrkávání lidem svých potomků (kymricky crimbil) výměnou za plavovlasé; blond je obecně i barva vlasů těchto bytostí, které mají na svědomí vílí kruhy, rády tančí a dovedou být velmi štědré. O původu těch darů ovšem nesmí padnout ani slovo, jinak se okamžitě ztratí. Stejně jako vílí dívky, provdané za lidské muže, pokud je jim ublíženo nebo – v krajním případě – se jen dotknou železa. To, jak víme, je nebezpečné mnoha nadpřirozeným tvorům, a ukazuje, jak hlubokou historie s námi sdílejí.
Informace o vzrůstu Tylwyth Teg se liší, někdy jde o drobné bytůstky, jindy o osoby (ženského pohlaví, věk tak akorát) běžné výšky. Jde totiž o skupinové jméno pro několik svébytných rodů svébytného chování: označují se jím vodní Gwragedd Annwn stejně jako Gwyllion z kopců. Domácnost pak zastupují Bwbachod a údolí Ellyllon. Všichni se tu časem už objevili, račte je navštívit.
Ilustrace Hogyncymru, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
17.9.2023
Nanny Button-Cap
Celkem zapomenutá a podle všeho neškodná a hodná malá víla z anglického West Yorkshire. Připomínaná (respektive dnes zaznamenaná) v dětských říkadlech.
17.9.2023
Robin Round-Cap
Místní skřítek z anglického Yorkshire. Zaměstnán ve Spaldington Hallu, kde pomáhal s domácími pracemi. Občas se ovšem neudržel a přimíchal plevy zpátky mezi vyčištěné zrní nebo převrátil díži nadojeného mléka.
17.9.2023
Knocky-Boh
Anglie, North Yorkshire. Neviditelný, nijak zvlášť škodlivý. Pokud nemáte doma stěny obložené dřevem, pak vůbec, jelikož – jak prozrazuje už jeho jméno – projevuje se jeho přítomnost ťukáním, které se zpoza táflování ozývá.
17.9.2023
Vittra
Bájný národ ze severu Skandinávie. Tihle zkušení pastevci a zemědělci prý žijí pod zemí a užívají pastviny v zimě, kdy z nich lidé svůj skot odehnali, což je nejspíš varianta pro uspěchané myslitele a p-o-m-a-l-é čtenáře, jiná verze totiž bez obalu tvrdí, že Vittror (mn.č) existují v odlišném čase a posunuté rovině světa. Vodí svůj dobytek po svých cestách bez ohledu, co na nich v našem prostoru stojí. (Zjednodušená verze – jak pastevci, tak jejich čtyřnohý majetek jsou neviditelní.) Střet s překážkou, což bývá obvykle novostavba, vybudovaná na z našeho pohledu prázdném bezpečném místě, pak přiměje tyhle jinak se lidem spíš vyhýbající bytosti působit nepříjemnosti.
Tak paralelní zase oba světy nejsou.
24.9.2023
Busebeller
Běžný nadpřirozený vychovatel, tento najímaný rodiči východofrískými. Známého vzhledu – tmavý a vysoký. Výbava rovněž obvyklá – pytel na neposluchy a hák k jejich odchytu. Záběru širšího, zlobivé děti nemusel jen odnášet (aby si je třeba upekl k obědu), někdy je prostě jen seřezal holí. Číhal u vody, také na místech nevhodných a nebezpečných, dětem zapovězených.
24.9.2023
Fenixmännlein
Vyšší než trpaslíci, běžných lidských měr ale nedorůstají. Domovem ve Slezsku. Přesněji uvnitř Slezska, v kopcích, což prozrazuje jejich příslušnost k elementu země. Nebývali nijak obávaní, až na obvyklé podezření z vyměňování svých ošklivých dětí za hezké lidské.
24.9.2023
Kvarngubbe
Nadpřirozený obyvatel švédských mlýnů. Hastrman se zvyky hospodáříčka. Občas taky se zlozvyky škůdce, zprávy o pomocné ruce ovšem převažují. Svou severskou vodní náturu nezapře, stejně jako jiní tamní vodníci skvěle hraje na housle.
24.9.2023
Marool
Mořská příšera, známá obyvatelům Shetland. Zlovolná ryba se spoustou očí a planoucím znamením na hlavě, jejíž spokojený řev lze zaslechnout za bouře, která právě pomohla pod hladinu další lodi.
24.9.2023
Koromodako
Obluda z vod Japonského moře, omývajících břehy prefektur Fukui a Kyoto. Obvykle vypadá jako malá chobotnička, samečci dlouzí několik centimetrů, samičky několikrát – ovšem v přírodopisných normách – delší. Opatřené krunýřem.
O čem teď čtete, je vlastně docela obyčejná, byť rozhodně pozoruhodná chobotnice rodu Argonauta, popsaná Linnéem už v roce 1758. Obyvatel teplých moří celého světa, včetně Středozemního. Tenká ulita slouží coby líheň oplodněných vajíček; sameček k jejich oplodnění užívá speciálního ramene, které při aktu – nebo ještě před ním – uvolní, a které může samičky dosáhnout samo. Bývalo z těch důvodů (například Georgesem Cuvierem) zprvu považováno za parazitického červa, ne samečkův nástroj).
Zajímavé, viďte.
Teď ale přijde, na co čekáte.
Koromodako umí nečekaně rychle a nepřirozeně měnit velikost. V mžiku naroste do takových rozměrů, aby bez potíží zhltl třeba celou loď. Nasycen se pak znovu smrskne do svých tří až pěti centimetrů. Říkají, že je jen to reakce na ohrožení, sežranému vám to nejspíš už bude jedno.
1.10.2023
Tako nyūdō
Stařec s hlavou chobotnice. Jakkoliv můžeme jeho stopu v záznamech vysledovat až do sedmnáctého století (spis Bakemono Emaki, v němž ho zvěčnil Kanō Munenobu), příliš se o tomto yokai neví. Snad by se rybáři, vyplouvající na Japonské moře, měli mít na pozoru, strhává prý lodníky z paluby a topí je.
1.10.2023
Taka nyūdō
Vysoký kněz. Obr, číhající v horách a nefrekventovaných cestách i uličkách ostrova Šikoku a na jihu Honšú. Vyskočí zničehonic před překvapeným poutníkem a rázem vyroste, což úlek ještě znásobí. Ten k uspokojení bubákových potřeb obvykle stačí. (Pamatujte: obvykle. Může být hůř, a nejen proto, že jste se spletli v identifikaci a bafl na vás nebezpečnější Mikoshi nyūdō).
Pokud tváří v tvář útočníkovi zachováte rozvahu a ostentativně si nevšímáte změny tělesných rozměrů, nebo dokonce vytasíte pravítko či metr a začnete se pomocí těchto nástrojů zajímat o výšku Taka nyudo před útokem, strašidlo to znechuceně vzdá a ztratí se. Pro vás už navždycky.
1.10.2023
Taka onna
Ačkoliv někteří folkloristé mají za to, že byla Dlouhá žena na svět přivedena schválně, za účelem utahování si z návštěvníků vykřičených domů, je dnes tahle yokai dokonale ve formě, pověsti žijí. Proměňovala se v ni stará panna, která pak díky prodlužovanému tělu mohla nahlížet do oken vyšších pater nevěstinců, aby zahlédla, o co sama v životě přišla.
Tvrdí se po shlédnutí Seikenova – zde též přiloženého – obrázku. Někomu to stačí, příběh je to koneckonců chytlavý.
Jiný ukazuje Taka onnu v podobě nebezpečnější. Vypráví o dřevorubci, jeho neurotické manželce, synkovi a třiceti zaměstnancích. Ti mizeli jeden po druhém, až pojal muž jisté podezření (dítě se v pěti letech ztratilo taky), partnerku slabých nervů ovšem děsit nechtěl. Nebudeme to prodlužovat: personál likvidovala právě ona. Dlouhá žena, schopná upravit své rozměry tak, aby ji po roky nikdo neodhalil.
Ilustrace Toriyama Sekien, Public domain, via Wikimedia Commons
1.10.2023
Ayizan
Loa, dohlížející na tržnice a obchody vůbec. Oblíbené barvy stříbrná modrá a bílá, neoblíbený nápoj alkohol. Dalším symbolem téhle abstinentky, jejíž součástí se na Haiti stala katolická svatá Klára, je palmová ratolest.
Spolu s manželem, jimž je nám již známý Loco, dohlíží Grande Ai-Zan také na správné provádění rituálů, on jako prototyp voodoo kněze, houngana, ona kněžky (mambo).
8.10.2023
Zigu (C'-ku)
Přečteme-li to jméno v čínských znacích: 紫姑, dozvíme se, že máme co do činění s Paní toalety.
Ne ve smyslu honosné róby, jež dámy oblékají do vybrané společnosti, ale ve významu onoho zařízení, kam ne jednou, ale nejlépe pravidelně musí všichni. Nejen dámy. Ona, ať se nám to líbí nebo oškliví, potřebují tahle místa opravdu zástupce na vysoké úrovni.
Mnoho těch, v jejichž náplni je dohlížet na člověka, má k tomu opravdu dobré předpoklady a vhodnou praxi, sami totiž lidmi bývali. Stejně tak i Zigu. Za svého života – který násilně skončil právě tam, kde dnes její duch slouží, na toaletě – bývala konkubínou císaře Gāozǔ (Kao-cu českým přepisem, stejně jako ostatní závorky v tomhle povídání). Znelíbila se oficiální manželce, císařovně Lü (Lü), která, jak zjistíme nahlédnutím do dějepisu, se v ambicích nenechala omezovat ani pokrevními pouty. Natož někým v tak podřadném postavení.
Existuje i méně známá varianta, v níž hrají své role jiná manželka a jiná konkubína, historie klasicky romantická. Odehrála se za vlády císařovny Wǔ Zétiān (Wu Ce-tchien), jediné ženy čínské historie, která stanula v čele státu. V provincii, jejíž správce Li jing (Li ťing) zahořel láskou k provdané ženě; řešení bývalo nejen v pověstech prosté, manžel skončil rukou vrahů, vdova He Mei (Che mej) ve Li jingově domácnosti. Což se nelíbilo paní oficiální správcové, a tak v noci patnáctého dne prvního měsíce roku (dle lunárního kalendáře), o Svátku lampionů, svou konkurentku zabila. Na záchodě, kde pak vždy při použití přiměla Li jinga vzpomínka na milovanou He Mei hořce zaplakat. Nefritového císaře pak učinit z ducha zavražděné konkubíny bohyni míst, kde, byť ne v souvislosti s výkonem božské funkce přišla o život, a kde je na ni tak vzpomínáno.
Ilustrace: scanned from ISBN 978-4-921146-92-4., Public domain, via Wikimedia Commons
8.10.2023
Badhava
Přízrak ohnivé koňské hlavy. Jinak též Haya-šíras, což jednak hindsky znamená Koňská hlava, jde tedy popis, byť vynechávající onen oheň, jednak jde o údaj bez kontextu lehce matoucí, protože Koňská hlava byl též démon, který ukradl Védy, a jehož musel vyřídit Višnu, a také osmnáctý Višnuův avatar.
(15.10.2023)
Hestovatohkeo'o
Dvě tváře. Nebezpečný obyvatel severoamerických Plání. Respektive pověstí obyvatel Plání, Lakotů a Čejenů. Na první pohled člověk. I na druhý, pokud na něj nepohlédnete zezadu. Má tam, v týle, další tvář. A koukne-li ona na vás, ztuhnete strachy, a Dvě tváře vás bez potíží zabije. Někdy někde někdo tvrdí, že vždy existuje jen jeden takový netvor, pro některé kmeny žena, pro jiné muž, a že má na svědomí spoustu nepříjemností, nejen vraždy. A kdo by to byl řekl, taky strašení (i únosy) zlobivých dětí.
(15.10.2023)
Chiye Tanka
Velký starší bratr. Chlupatý lesní muž, jak ho znali Siouxové. Krapet přerostlý. A přerostlý i do současných pověstí, v nichž je považován za podezřelého v případě Bigfoot.
(15.10.2023)
Kumsnootl
Náš starší bratr znamená jeho jméno. Na rozdíl od předchozího blízkého příbuzného náleží tento do minulosti Kʼómoks, jednoho z kmenů pobřežních Sališů, žijících v Britské Kolumbii. Stvořitel, který dal krajině, lidem i zvířatům současnou podobu.
(15.10.2023)
Naayéé'
Můžete narazit i na anglický přepis Anaye. V pradávných časech počátku navažského světa se po něm pohybovala obrovská a obrovsky nebezpečná stvoření, která způsobovala lidem obrovské potíže. V pradávným dobách naštěstí bývali po ruce taky odvážní hrdinové. Ne všechny Naayéé' ale střet s nimi zanechal v minulosti, dodnes prý někteří přežili. Stáří, Chudoba, Zima a Hlad.
(15.10.2023)
Déélgééd (Delgeth případně Theelgeth)
Bezhlavý los, jeden z Naayéé'. Jeho lidská matka si začala s parohem – detaily raději vynecháme – a následkem byl chlupatý bezhlavý tvor, pěkně plných tvarů, opatřený velkým, smrtelně nebezpečným parožím. Podobně jako jiní Naayéé' sprovodil ze světa mnoho lidí, než ho vyřídil navažský lovec démonů Nayenezgani.
Neměl to jednoduché, byť byl vybaven kvalitní bleskovou municí. Bezhlavec byl víc než přiměřeným protivníkem, bylo tedy – jak už to u lovu chodí – nutno proniknout co nejblíže. Což byl problém. Ne neřešitelný. Zatímco Déélgéédovi posluhoval kojot, Nayenezgani získal na svou stranu pytlonoše. Odměnou za kůži uloveného netvora vyhrabal pod zemí síť tunelů se středem přímo pod hrudí spícího Déélgééda. Lovec se proplížil pod zemí, střelil kořist rovnou do srdce.
Pytlonoš dostal svou odměnu a od té doby jsou všichni tihle hlodavci opatření hustou chlupatou kožešinou.
(15.10.2023)
Tsé Nináhálééh
Podobně jako ostatní Naayéé', i Tsenahale přišli na svět ze spojení nijak zvlášť přirozeného. Otcem byla v tomto případě kupa ptačího peří. Okřídlená obluda existovala ve dvou dospělých vydáních, respektive v páru: samec se zaměřoval na muže, samička na ženy. Plus modrá mláďata. Po setkání s Nayenezganim se jejich počet snížil na nulu; snadné to ovšem nebylo, hrdina musel vyšplhat až na Tse’bit’ai, skálu na níž Tsé Nináhálééh hnízdili, a ustát vichřici, kterou vyvolala mohutná ptačí křídla. Také pád z velké výšky na kameny, to když ho obluda popadla, vynesla do výšky a pustila do hnízda. Nayenezgani byl naštěstí vybaven kouzelným pírkem, jež mu umožnilo přežít. Předstíral ovšem, že je rozbitý na kusy (využil k tomu Déélgéédovy krve, které si pytlík uschoval).
Když se staří za bouře a hromobití vrátili s člověčím krmením, hrdina je svými bleskovými šípy zabil; mladé, z nichž se ještě lidožravci nestali, ušetřil. Proměnil jedno ptáče v orla a druhé v sovu. Z peří kořisti – to největší pero si nechal jako trofej – pak přišly na svět drobnější opeřenci.
22.10.2023
Binááʼ yee Aghání
Kdo zastoupil mužského partnera při sexu, jehož následkem byli Binaye Ahani?
Kaktus.
Narodila se kulatá dvojčata bez končetin, s prohlubněmi, připomínajícími oči, které stejně jako jiné Naayéé' jejich rodička zděšeně pohodila, a z kterých vyrostly nebezpečné obludy. Nehýbaly se z místa, přesto nebylo radno se k nim přiblížit, zabíjely totiž plamenným pohledem.
Vypravil se na ně, stejně jako na ostatní, hrdina Nayenezgani. Vybavený svými oblíbenými bleskovými šípy a pytlem soli, oblečen do zbroje, která dokázala nebezpečné paprsky odrazit. Solí pak ohnivé oči neutralizoval a monstra zabil. Podobně jako v případě jiných Naayéé', i tady poté došlo k posílení biodiverzity kraje; dvě mláďata Binááʼ yee Aghání proměnil v dnes známé severoamerické sovy, ve výrečka a v kulíška trpasličího. Případně lelka.
22.10.2023
Volta
Náhody jsou někdy ošklivé, někdy příjemné – a někdy kuriozní.
Italský fyzik Alessandro Volta, dodnes dobře známý svými pracemi v oboru elektřiny. Známe, že? Aspoň přeneseně, jím pojmenovanou jednotkou napětí.
Teď zalistujme v Pliniově Naturalis historia. Kniha druhá. Kapitola o přivolání hromu.
Vědec a obor jeho působnosti, držte v paměti. Skočíme teď časem z osmnáctého století o nějaký ten tisíc let zpátky a o něco jižněji, z Lombardie do Umbrie. K sídlu jménem Volsinii. Etruskému městu Volsinii, jim známého jako Velzna, nacházejícího se v místech dnešního Orvieta. Existuje i pozdější římské Volsinii, jehož současného potomka nalezneme na mapě o dvacet kilometrů dál pod jménem Bolsena. To jen, aby bylo jasno.
Toto město bylo dávno před Pliniem zničeno obludou jménem, ale ano, Volta (Oltam), jež za tím účelem užila silný přírodní elektrostatický výboj, tedy hrom. Nebo blesk? I o tomhle se lidé někdy dohadují, aniž by na výsledku nějak zvlášť záleželo. (Slovník spisovného jazyka českého – ten můj vydala Academia v roce 1971 – ostatně uvádí jako druhou definici slova hrom, který představuje jako „dunivý silný zvuk, doprovázející blesk,“ také „úder blesku“.)
Přikloníme-li se k možnosti – docela pravděpodobné –, že cestou k Pliniovi a od něho k nám se mohla historie o ničivých následcích silné, leč přirozené bouře obalit zaručeně pravdivými informacemi o původu i důvodu (monstrum měl na město vyslat etruský král Lars Porsenna, muž, který půl tisíciletí před Kristem dobyl i Řím), i tak nám Italové Volta elektrický vědec i Volta elektrická obluda zůstávají. A dělají tak svět zábavnějším.
22.10.2023
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
