 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Sešet
Než se příslušné politické moci v egyptském pantheonu ujal Thovt, byla Sešet (anglickým přepisem Seshat, v některých pramenech též Safekh-Aubi) uznávanou patronkou písma, počtů a knihoven. Evidovala válečnou kořist, vedla účetnictví i archivní záznamy faraonových projevů. Dohlížela na astronomii, astrologii, architekturu, stejně jako na matematiku. Asistovala vládci při vyměřování základů nového chrámu. Mohla by se podepsat (a kdysi podepisovala) pod vynález písma, kdyby nebylo pozdějšího Thovtova nároku; Sešet se pod vlivem úspěšnějšího boha stala jeho partnerkou, dcerou a poté – někdy, neboť obecně uznávanou na této pozici byla Ma‘at – manželkou.
Aplikovanou matematikou se v reálném provedení Sešetiným jménem zabývaly její kněžky; tato znalost byla považována za posvátnou a držena v tajnosti, vzděláni v ní byli toliko vysoce postavení architekti či písaři.
Podle vyobrazení nosila bohyně šaty z gepardí nebo levhartí kůže, případně z látky takového vzoru (skvrny symbolizovaly hvězdnou oblohu). V ruce řapík palmového listu, do něhož vyřezávala početní vruby – odpočítávala v nich též faraonovo funkční období, tedy čas, který byl této božské prezentaci určen k pobytu na Zemi. Někdy sebou nosila i další propriety svého zaměstnání, především lano s uzly, jeden z nejstarších zeměměřičských nástrojů. Kromě již zmíněného kolíkování nových sakrálních míst ho užívala též při přeměřování pozemků po každoročních nilských záplavách. Nad hlavou znak se sedmi hroty, jehož význam bohužel zůstal v hluboké minulosti. Později byl doplněn o půlměsíc, což už svou vysvětlivku pod čarou má, neboť Thovt byl představitelem tohoto nebeského tělesa, který se pak proměnil ve dva rohy, což je ovšem v podstatě totéž, krávy i býci náleželi pro svou ozdobu hlavy k měsíčnímu kultu od pradávna.
Sešet na ilustraci:
By Jeff Dahl (Own work) [GFDL or CC BY-SA 4.0-3.0-2.5-2.0-1.0], via Wikimedia Commons
6.8.2017
Nechmet Avai (Nehmetawy)
V Hermopolis uctívali tuto dnes prakticky neznámou egyptskou bohyni, jejíž jméno znamená „Objímající ty, kteří to potřebují“ a která na obrázcích chovala dítě, jako další případnou Thovtovu manželku, ačkoliv se též někdy říkalo, že je partnerkou hadího boha Nehebu-Kau. Hledali též spojení mezi ní a Hathor, přičemž Nehmetawy mohlo být také jen Hathořino přízvisko. Nebo též místní varianta výše popsané Sešet.
6.8.2017
Hesat
Než byla v dobách prakticky současných, za vlády Ptolemailovců, sloučena s Isis, ochraňovala tato v podobě krávy vystupující egyptská bohyně kojící matky. Její mléko se nazývalo Hesatiným pivem (krmili jím faraony a některá býčí božstva, například Mnevise) a podle pozdějších textů byla matkou Anubisovou.
6.8.2017
Xevioso
Beninský (dříve dahomejský) bůh hromu, potomek stvořitelského páru Mawu a Lisa. Přichází v podobě berana a v doprovodu vola a jeho produkce ohlašuje déšť, pročež je brán též za božstvo plodnosti. A vítán.
So z Xevie zní jeho skutečné jméno, a ono místo se nachází na jihu země.
13.8.2017
Diable Tonnere
Loa afroamerického voodoo, starající se o hromy. Podle některých pramenů v New Orleans, podle jiných i na Haiti. Tam by se ale měl jmenovat Azaca Tonnere.
13.8.2017
Loucetios
Galský, za apeninské nadvlády jižní a západní Evropě i státním římským náboženstvím uznávaný a s Marsem spojovaný bůh bouří. O své se staral v kraji kolem Rýna a Mosely (a také v okolí dnešního anglického Bathu), kde byl uctíván společně s Nemetonou, považovanou tak odvážnějšími badateli za jeho partnerku.
13.8.2017
Astrapé a Bronté
Dvě bohyně doprovázející ve starém Řecku oficiálního vládce bouří, nejvyššího z bohů Dia. Tak vysoce postavená osoba si pochopitelně nemohla nosit propriety své funkce sama, měla k ruce a po ruce celý tým pomocníků – a zmíněné dívky do něho patřily, byť se netěšily takové pozornosti jako mnohem nápadnější dámy Themis, Tyché, Eiréné či Íris. Jak napovídají jména, Astrapé (stejně jako později v Římě její tamní protějšek Fulgora) pečovala o blesky, zatímco Bronté se tahala s hromy.
13.8.2017
Zibelthiurdos a Gebeleizis
U Thráků, indoevropského národa, zabydleného ve starověku na severu Balkánu, měl hromy a blesky obecně na starosti Zibelthiurdos. Thrácké osídlení bylo ovšem rozsáhlé a proto ještě severněji, u Dunaje, kde žil thrácký kmen Getů, byl do této funkce instalován vousatý Gebeleizis.
13.8.2017
Mikoshi nyūdō
Hlavu má holou, krk (podobně jako jiný japonský strašák, Rokurokobi) dlouhý dle libosti. Obléká se jako buddhistický mnich, ale ve skutečnosti jde o bubáka, číhajícího v noci na japonských venkovských komunikacích, případně na křižovatkách, u mostů nebo za stromy. A za okýnkem – ale to jen zřídka a někde a dost možná jde o záměnu, ještě se k tomu vrátíme. Když Mikoshi-nyudo narazí na osamělého poutníka, sám vypadá jako jeden takový. Ovšem ne dlouho. Z ničeho nic se začne natahovat, odhalí drápy a vyděšenou oběť zardousí. Nebo obdaří horečnatou nemocí. Pracuje tedy podobně, jako jiní noční útočníci po celém světě. Ani rychlý růst není nijak zvláštní, byť je specifický, neboť v tomto případě jde především o prodlužování krku. Slouží k tomu, aby oběť zvedla hlavu, sledováním rychle se zvětšujícího Mikoshiho zaklonila, ztratila tak rovnováhu a padla na zem. Nevšímat si nočního zjevení nepomůže, v takovém případě bubák oběť udeří, nebo probodne bambusovým kopím. Vyděšení může vést ke smrti a útěk také, nejjistější je bez bázně pohlédnout útočníkovi v úvodní výšce do očí, sjet pohledem na jeho nohy a nebojácně pronést: „Prohlédl jsem tě, Mikoshito.“ To pak strašidlo, které je prý jedním z tvar měnících zvířat, jakými jsou v japonských pověstech například kicune či tanuki, vzteky zmizí.
O Mikoshim se vypráví různé pověsti v různých končinách země, v prefektuře Okayama se pak traduje, že Mikoshi číhává též na dámy na toaletě a ječí na ně: Utřela sis zadek?. Takové šmírování je ovšem též zvykem strašidla následujícího, pročež mohlo dojít i k zmíněné záměně.
Nebo záskoku.
Mikoshi na ilustraci z knihy Gazu Hyakki Yagyō, autor Toriyama Sekien (鳥山石燕, Japanese, *1712, †1788) (scanned from ISBN 4-0440-5101-1.) [Public domain], via Wikimedia Commons
20.8.2017
Kanbari nyūdō
Další yokai v podobě buddhistického mnicha. Vyskytuje se pouze jediný den v roce, večer toho posledního, tedy po našem na Silvestra. Nakukuje okýnkem do záchodů a koupelen, jinak se neprojevuje, ale i pouhé šmírování stačí, je totiž považováno za předzvěst nepříliš šťastného roku.
Co je zajímavé – a pokládá jeho původ do kontinentální Číny – je v této souvislosti fakt, že z Kanbariho úst vylétá kukačka, pták, jehož projev, zaslechnutý v intimitě zmiňovaného zařízení se na pevnině považuje za špatné znamení. (K odvrácení osudu je pak nutno bezprostředně začít štěkat jako pes). Proto je v některých krajích zvykem při návštěvě toalety zajistit se zaříkáním: „ganbari nyūdō, hototogisu!“, v jiných končinách ovšem tahle slova naopak pozornost Ganbariho a tudíž smůlu přinesou. Zavolat v hodině vola, tedy mezi první a třetí v noci – třikrát bubákovo jméno do záchodového otvoru pak podle některých vypravěčů vynese nahoru hlavu, tu je třeba vylovit, protáhnout levým rukávem kimona, aby se proměnila v koban, oválnou zlatou minci platnou v období Edo, zatímco jinde je takto přivolaná hlava balena do hedvábí a odnesena do domu, kde se promění ve zlato.
20.8.2017
Murasaki kagami
Spíš než o objekt tohoto jména, respektive popisu, jde o slova sama. Murasaki Kagami znamená v překladu z japonštiny purpurové zrcadlo, a právě tato slova nesmíte za žádnou cenu třikrát vyslovit, jste-li dívka ve věku právě dosažených dvaceti let.
Žila prý kdysi slečna, která trávila veškerou volnou chvilku civěním do zrcadla. Dostala ho darem od matky, nijak neřešící, že vychovává narcistní anorektičku. Ač na kost vyhublá, viděla se dívenka jako krasavici – než ji jednoho dne napadlo vyzdobit zrcadlo a přetřít ho purpurovou barvou. Když se ale do něho podívala, viděla v jeho odraze svou skutečnou podobu, bledou kostnatou tvář, v hrůze tedy zrcadlo rozbila. Nevyhladověla k smrti, o dvacátých narozeninách ji srazilo auto. Poslední, co její přátelé slyšeli, bylo trojí zašeptání už uvedených slov. Zrcadlo, ani jeho trosky nikdo nenašel, zato se od té doby nalezly purpurové střepy v pokojích několika mladých dívek, které přišly o život za podivných okolností právě o svých dvacátých narozeninách...
20.8.2017
Karni
Reinkarnace na indický způsob nemusí být vždy dlouhým řetězcem převtělení dle zásluh předchozího života do různých tvorů různých světů. Uctívači tamní bohyně Karni to mají zařízeno poněkud jednodušeji. Dvoukrokově. Po smrti se převtělí do myšky, žijící v Karnině chrámu v Rádžastánu, myška se pak po svém konci znovu stane uctívačem. To proto, že kdysi bůh smrti Jáma odmítl Karninu prosbu o znovuoživení mrtvého syna jedné chudé ženy. Karni se tedy zařekla, že žádný z jejích vyznavačů už nezemře. A protože byla bohyně, mohla své rozhodnutí výše uvedeným způsobem zajistit.
20.8.2017
Holika
Konec zimy se slaví v mnoha kulturách moha různými způsoby. Ten severovýchodně indický se od obvyklého evropského vyprovázení či vítání personifikovaného ročního období liší. Jeho nejzřetelnější projev, posypávání se navzájem barevným prachem, pronikl i do veselé zábavy, pořádané v různých končinách světa, viz například pražské běhy Barvám neutečeš, nebo The Color Run. Kromě barev je důležitou součástí svátku Hólí též oheň, zapalovaný v předvečer slavnosti. A ten souvisí s královnou démonů Holikou, jež k oslavám též neodmyslitelně patří. Vypráví se, že kdysi chtěla zabít malého Krišnu svým mlékem, kojený bůh se ale sál tak silně, až ohnivou démonku zabil. Zmíněný element je důležitou součástí i jiné verze příběhu, v němž se princezna Holika každý den koupala v ohni, jednoho dna ale síla kouzel, které ji před plameny chránily, vyprchala a dívka uhořela.
20.8.2017
Pútana
Dozvěděli jsme se minulý týden, že v dávné hinduistické minulosti došlo k pokusu o vraždu právě narozeného boha Krišny. Tím, kdo je ze zmíněného činu ale většinou obviňován, je démonka Putana. Podle známějšího vyprávění to byla právě ona, kdo bradavku, ošetřenou jedem, nabídl hladovým ústům božského kojence. A byla to právě ona, koho při této akci Krišna ať vědomě, či šťastnou náhodou, zabil.
Ten komplot měl na svědomí strýc Kamsa, tyranský vládce, jemuž bylo dopředu známo, že ho o trůn a život připraví osmý potomek jeho sestry Dévakí. Osudu se pochopitelně vzepřel a konal, byť to vzato pohledem prosté logiky tak nějak nedává smysl: prvních šest nechal odstranit (motiv dobře známý nejen z řeckých mýtů), dvě další děti se podařilo různými triky, zahrnujícími i přenos fétu z dělohy do dělohy, porodit, pročež bylo nutno přistoupit k plánu B. Podobně jako jiní mocní v ohrožení (opět známý dějový prvek) se ani Kamsa nerozpakoval snížit se k plošnému vraždění všech nemluvňat, narozených v den, kdy svět poprvé spatřil Krišnu.
Zpět k jedné z tyranových agentek.
Vetřela se do Gókulu v přestrojení za pohlednou dívku. Tak krásnou, až si ji spletli s převtělením bohyně Lákšmí. Jašóda, Krišnova adoptivní matka jí dokonce dovolila vzít nemluvně na klín a nakrmit z vlastního. Někdo vypráví, že se Pútana vloupala do domu v noci a mimino ukradla, ve světle výsledku na tom ale nijak nezáleží. Jak už víme, Krišna se nedal a nechtěnou nebezpečnou kojnou přemohl. Přisál se tak pevně, že se démonka rozječela bolestí, jako smyslů zbavená vyběhla z města a vrátila do své skutečné podoby. V tu chvíli stromy v okruhu tří gavyuti (více než padesáti kilometrů v našich jednotkách) se proměnily v prach.
Ale nepomohla si. Krišna se držel. Až z ní vysál život.
Rituálním spálením jejího těla prý došlo k Pútanině očistě a démonka odešla do nebe, kde je brána stejně jako Jašóda, protože byť na chvíli a ne s dobrými úmysly ale přece jen byla Krišnovou kojnou.
Její symbolika je – pokud můžeme v případě víry a mýtů takové slovo použít – zřetelná. Je ztělesněním dětských nemocí, proto ji některé staré medicínské spisy popisují jako černou osobu s rozšklebenou tlamou, rozcuchanými vlasy, oblečenou do páchnoucích špinavých hadrů a přebývající v opuštěných domech.
Pútanina smrt na ilustraci z knihy Bhagavata Purana, cca. 1610 by The Metropolitan Museum of Art [Public domain], via Wikimedia Commons
27.8.2017
Trinavarta
Podobně jako Hérakles, který musel už v kolébce škrtit hady, i Krišna měl o zajímavou, přímo adrenalinovou zábavu postaráno. Většina mimin dostává chrastítka a nad postýlkou jim visí mobil – tak se říká oněm věcičkám na nitích, prastaré generace pamatují například celuloidové rybičky, autor těchto řádků vztahoval ručičky k letadélkům – dětičky těch opravdu nahoře ovšem mohou ve svém zorném poli očekávat nejen obličeje zvědavých tet, ale také osoby nevítané.
Když nevyšel pokus s jedem, poslal Kamsa na malého modrého kojence dalšího zabijáka, Trinavartu. Ten se přihnal v podobě vichřice, oslepil celé město prachem, v nastalém zmatku sebral Krišnu a vznesl se s ním vysoko nad zem. Budoucí Kamsův přemožitel si ale věděl rady i s větrným vírem. Zvětšil svou hmotnost, aby stoupání zpomalil. Potom démona prostě udusil, přičemž při sebeobraně nezapomněl ani na to, že se atentátníkovo větrné tělo musí na zem složit pomalu, protože volný pád z takové výšky by ani pro božské mimino nemusel být příjemný.
27.8.2017
Haklum a Halia
Malý národ Bugunů, žijící v nejvýchodnějším indickém státě Arunáčalpradéš, má zcela jasné mínění o vzniku a průběhu bouřky a jejích efektů. Už odpradávna žijí na obloze sourozenci Haklum a Halia. A Haklum – protože jiná dívka tam nahoře není – svou sestru pronásleduje. Ta před ním jen neutíká, jak tomu bývá jinde (kde ovšem jde obvykle o Měsíc a Slunce), brání se. Většinou se sice schovává v bílých mracích, někdy si ale potřebuje umýt vlasy – to pak obloha zčerná – a bratříček se snaží využít příležitosti. Haklumovým zájmem rozhořčena bodá ho Halia jehlicí do vlasů (což my zespoda pozorujeme jako blesky), která jí občas vyklouzne z ruky (a udeří do stromu, či střechy) a Haklum prchá, řiče vpravdě hromovou bolestí.
27.8.2017
Janguli
S mečem v jedné, bleskem v druhé, šípem v třetí, smyčkou ve čtvrté, lotosem v páté a lukem v šesté ruce (počítáno zprava doleva), obdařena hned třemi obličeji, chrání tato buddhistická bohyně před hadím uštknutím.
3.9.2017
Unktehi
Chlupatý vodník lakotských pověstí. Rohatý – jde o variantu severoamerického rohatého hada – a čtyřnohý. Číhá pod hladinou a svým silným chápavým ocasem může utopit; v této končetině se skrývá jeho síla a její ztrátou se vodník stává bezmocným, podobně jako ti naši, zbavení vlhkého šosu. Za největší pochoutku považuje Unktehi psí maso, nejlépe ze psa bílého. Takový mu bývá předkládán jako oběť, je-li zapotřebí zajistit si před ním ochranu.
Se svými druhy, známými mnoha severoamerickým kmenům, sdílí společného nepřítele, hromové ptáky. Ti lakotští se jmenují Wakinyan, obrovskými křídly vydávají zvuk hromu a z očí jim srší blesky. Přilétají ze svého domova se západním větrem a jsou známi ve čtyřech druzích: purpuroví, černí s dlouhým zobákem, žlutí bez zobáku a modří bez uší a očí. Před lidským zrakem se skrývají za oblaky a kromě vodních hadů chrání též před Severákem Waziyou. A aby byl náš vděk k těmto tvorům zaslouženě větší, pak vězte, že se vznášejí i za existencí divoké (též zvané indiánská) rýže a jiných užitečných prérijních travin.
3.9.2017
Waziya
Ačkoliv je pro Lakoty ztělesněním severního větru Yata, znají i jinou podobu, respektive jiného představitele horizontálního proudění vzduchu z této světové strany. Je jím Waziya, severák, který Lakotům přináší zimu. Také hladomor a nemoci. Obr, zachumlaný do kožešiny, (nejčastěji vlčí), hlídající domov polární záře, protivník zástupce jižního větru Okagy a Hromových ptáků, má schopnost ovládat led a sníh, je tedy víc tvorem kalendářním, než meteorologickým.
3.9.2017
Mahtoqehs
Králík – Pokušitel východoamerických Passamaquoddyů. Nepříliš nebezpečný ani nijak zvlášť zlý, pokud mu odpustíte vedle rošťáren i drobné krádeže a podvody, jež páchá na ostatních obyvatelích lesa. Někdy svá alotria nepřežije a musí pak vstát z mrtvých.
10.9.2017
Lucifee
Jakoby Luciferovi z ucha (neboť jde o podobnost sluchovou, ne vnější) vypadl. Ve skutečnosti se to ale s tímto zlovolným duchem Maalisetů, Mikmaků a Passamaquoddiů má jinak. Záporná postava to je, o tom není pochyb, jeho jméno ovšem nejspíš vychází ze francouzského slova Loup-cervier, které označuje právě onu kočkovitou šelmu, jejíž vzhled je tomuto chamtivému a škodícímu tvoru přiřazen. A tím je Lynx canadensis, aneb Rys kanadský, severoamerický bratranec našeho ostrovida. A proč? Je možné, že indiánští vypravěči použili pro větší srozumitelnost pro bílé posluchače slovo v jejich rodném jazyce (Kanada bývala francouzskou kolonií), nepatrně ho přitom zkomolili a posluchači zapsali v domnění, že jde o originální indiánský výraz.
10.9.2017
Skwakowtemus
Žena z močálů má ve wabanackém folkloru, kromě v nadpisu uvedeného (Wabanakiové jsou svaz východoamerických kmenů Abenakiů, Penobscottů, Maalisetů, Mikmaků a Passamaquoddiů) mnoho různých jmen, respektive přepisů do latinky (namátkou Pskegdemus, P-Skig-Demo-Os, Mskagwdemos, Maski-mon-gwe-zo-os, Sqewtomuhs, či Squaw-oc-t'moos), ale jen jeden příběh a jedno základní poslání. Nářkem z bažin láká oběti, které pak topí anebo požírá: takto je představována rodiči dětem ve snaze zabránit jejich večerním toulkám v nebezpečném prostředí. Tento pedagogický bubák – v tom se vypravěči liší – může být nebezpečnou, kořist účelově lovící obludou, nebo duchem bezdětné osamělé ženy, jehož objetí živé děti bohužel zabíjí.
10.9.2017
Atwuskniges
Passamaquoddiojský lesní duch, též Al-wus-ki-ni-gess. Dřevorubec, považovaný za neviditelného, za kterýžto atribut může možná jeho styl práce. Stromy kácí jedním vrhem své kamenné sekery, jež se pak jako bumerang vrací zpět do Atwusknigesovy ruky. Je to tvor mírný, který se do sporů a bojů pouští zcela výjimečně, na žádost Gluskapovu, s nímž občas vyplouvá též na moře, lovit velrybu.
10.9.2017
Tailypo
I Amerika později příchozích má své pověsti. A jejich obyvatele: duchy, skřítky, obludy, podivné tvory.
Tailypo je aktérem strašidelné historky, jež se vyprávěla na venkově v Appalačských horách. Byť uvedené je nejběžnější, můžete se s tím jménem setkat v mnoha různých obměnách, všechna ovšem začínají slovem Tail–, které česky znamená Ocas, a právě o tuto končetinu v příběhu jde. Tailbones ji má, respektive měl. Než o ní tohle velké tmavé kočičí monstrum se žlutýma nebo rudýma očima, opatřené nebezpečnými drápy, přišlo. Prý se to stalo v čase velkého strádání, kdy v horách nezůstala žádná lovná zvěř, takže osamělý muž, žijící se svou smečkou tří psů hluboko v lese, nepohrdl žádnou kořistí. Jak spatřil vekou kočku, rázem zapomněl na králíky, na něž se toho dne vypravil, a využil situace, neboť – k lidové pověsti se lidové průpovídky přece hodí, tak proč ji nepoužít – lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. Lovec zkrátka neváhal a usekl zvířeti ocas.
Doma ho pak uvařil a spořádal.
Sníst končetinu zvířete, u něhož se někdy připomínají i štětečky na uších a které bylo očividně melanésní formou rysa kanadského, není ovšem nic strašlivého, nic, co by posluchače nutilo přidat další zámek do dveří. Ale nezoufejte, čas podivna přijde.
Přichází. Stejně jako večer se u lovcovy chaty ozvalo škrábání drápů a trojí zavolání:
„Kde je můj ocásek?“
Lepší?
Já myslím, že ano, a že si Tailypo své místo v Bestiáři tímto zasloužil. I bez toho, co následovalo. A následovalo toho hodně – muž věřil ve svou smečku a svou zbraň, proto se neschoval pod peřinu, ale vyrazil kočičího mluvku ulovit.
Vrátil se bez jednoho psa. Stejně tak noci následující i třetí.
Bez pomocníků už si tak odvážný nepřipadal, naopak, dostal strach a do postele tedy zalezl. Čekal na ráno jako na smilování boží, přesto vstal a šel ke dveřím, když zaslechl škrábání. Myslel, že se vrací jeden z jeho psů.
Otevřel – a stanul tváří v tvář tvorovi, který se na něho vrhl a přes pokus se ze všeho na poslední chvíli vylhat, ho se slovy: „Ale máš můj ocásek,“ roztrhal. Tailypo pak zničil i srub, z něhož, jak vypravěči někdy neopomenou zdůraznit, zůstal jen komín, trčící z trosek.
Tolik nejběžnější verze. Další se liší způsobem, jakým muž přišel o své psy, či jak se k němu šelma dostala, i v morbidních detailech závěrečné scény. Existuje i odvozené vyprávění, v němž ocas pro peníze ukradl Tailypoovi jakýsi kluk. To končí vítězstvím lidské strany, neboť okradené zvíře se po dotazu: „Kde je můj ocásek,“ chlapcova zaječení: „Já ho nemám!“ leklo a uteklo.
17.9.2017
Fin
Znalost skutečného jména patřila od pradávna a prakticky ve všech kulturách k největším tabu, neboť mohla sloužit k ovládnutí člověka. Proto patří pohádka o skřítkovi, jemuž my říkáme Rumplcimprcampr, k příběhům opravdu starých, prý až čtyři tisíce let. A proto není jediná taková, která se vypravuje. Příkladem budiž případ nadpřirozeného pomocníka, jehož v Dánsku znali jako trolla jménem Fin a přes vodu průlivu Øresund ve Švédsku o něm věděli, že to obr Finn. Jeden pracoval na stavbě chrámu v Kalundborgu, druhý na budování katedrály v Lundu, což jsou práce, které v pověstech obvykle vykonávají pekelníci. A jsou prováděny podle smlouvy, v níž bývá nejdůležitější podmínkou termín – do kohoutího zakokrhání, případně prvního slunečního paprsku – a odměnou duše.
V tomto případě, snad že šlo o bytosti předkřesťanské, tomu bylo trochu jinak. Platbou za dokončenou práci měly být stavitelovy oči a srdce. (V Lundu dostali na výběr: buď tohle, nebo Měsíc a Slunce, obojí chtěl obr jako hračky pro svého synka). A možností, jak smlouvu vypovědět pak znalost pomocníkova jména.
Jak dánský troll, tak švédský obr se činili a sakrální budovy rostly jako z vody. Jeden sloup před dokončením ale oba zadavatelé to správné jméno zavolali – přišli na něho náhodným zaslechnutím Finovy manželky, jak povídá dítěti: Klidně lež, zítra ti Fin přinese hračky, oči a srdce –, a v obou případech tak nemuseli nic platit. Lundský pracovník se pak vzteky pustil do rozpracovaného sloupu, aby své dílo zničil, v tu chvíli však zkameněl a takto je v katedrále ku spatření dodnes.
Finna v lundské katedrále vyfotografoval Christian Bickel (Own work) [CC BY-SA 2.0 de], via Wikimedia Commons
17.9.2017
Buffardello
Italský skřítek, který po nocích trápí spáče. I bdící, když na to přijde. Tenhle zlomyslný tvor v červené čepici (nebo komplet v odění té barvy) je domovem v Toskánsku, u Sillana mu ale říkají piffardello, jinde pak pappardello. Někdy trpaslík s dětskou tvářičkou, jindy s pořádným vousem, občas černý tvor se zvířecími rysy, v Minuccianu rohatý pták té barvy, v Pianacci pták s hlavou myší. Jako běžná noční můra se prochází spáči po hrudi, případně svou oběť lehce přidusí. Ruší též noční klid nečekanými zvuky i přesouváním předmětů, a to včetně manipulací s dobytkem (případ osla, přivázaného pod stropem). Také bohapustým nebo následným smíchem, protože mu jde především o škodolibou zábavu. Krade víno, kazí mléko, straší hospodářská zvířata. Děti a ženy buď trápí – kupříkladu uzlováním vlasů – nebo je naopak k prvním vlídný a k druhým zamilovaně úslužný. Prozradit jeho náklonnost ale znamená nejen ji ztratit.
K tomu, aby se do domu a k vyhlédnuté oběti vůbec nedostal, slouží na dveřích zavěšená větvička jalovce; složitější a bohatší jsou opravné prostředky v případě, že už je uvnitř. Kromě jiných zahrnují též svíčku z tří druhů vosku, nebo matení protivníka v nohou postele položenými pánskými kalhotami, případně noční košilí s rukávy, složenými do kříže. Větrný vír, za nějž je buffardello taktéž odpovědný, lze pak zastavit kusem železa, položeným na zem.
17.9.2017
Elf-rib
Na severu Holandska přebývá vodník, který je podle všeho duchem krále Radbouda, jenž se tak dlouho vyhýbal křtu, až skončil jako strašidlo, vystupující nejčastěji v podobě psa. Tientoner, jak bývá někdy jmenován, obsazuje s oblibou studny a příkopy, tedy místa, u nichž je větší pravděpodobnost výskytu neopatrných dětí. Jako pedagogické strašidlo totiž Elf-rib už drahně let slouží, ať už u vody, nebo za noci, kdy vzdáleným vytím připomíná, že by bylo záhodno vrátit se domů. Jinak přijde on.
24.9.2017
Tongensnijer
Děti v nizozemské provincii Zeeland patří – nebo by měly – k těm vychovanějším. Rozhodně nevyplazují jedno na druhé rozpustile jazyk, tedy pokud dobře poslouchaly rodičovské rady: dejte pozor, nablízku může být Ušmikjazyk, tedy Tongesnaier, který, jak je možno poznat ze jména (někdy zapisovaného jeho Tongensnijer), o vystrčený orgán člověka rázem připraví.
24.9.2017
Jager van het Meer
Lovec od jezera je označení sice na první pohled široké, ba téměř obecné, ale v okolí nizozemského města Enschede pod ním znají konkrétního ducha. Býval to vášnivý lovec, který neodolal ani nedělích a svátcích, za což ho stihl posmrtný trest. Ani provinění, ani jeho potrestání nepatří k výjimečným a zvláštním; zatímco ze stejného důvodu souzený německý Hackelbarend musí například lovit až do Soudného dne, Jager van het Meer dostal náprstek a jezero, které má tímto miniaturním předmětem vysušit.
24.9.2017
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
