Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část devadesátá první

Jersey Devil

Jersey Devil

Když zjistila paní Leedsová, že je v očekávání už třináctého dítěte, nadšením příliš nezářila. Pro ono nešťastné číslo přece, pro co jiného? V náhlém rozrušení tvorečka v lůně proklela. Sám ďábel to bude.

Kletba se nezapomněla. Když po čase nadešel čas a třináctý potomek přišel na svět, zhrozila se rodička i porodní asistentky, neboť namísto mimina běžných atributů se v bouřlivé noci narodilo stvoření prazvláštní, až děsivé. A děsící. Vykřiklo, zabilo porodní bábu a odletělo komínem. Tolik místní pověst. Nebyli bychom ovšem lidé, kdybychom nevěnovali pozornost zaručeným zprávám dobře informovaných místních klep... zdrojů. Deborah Leedsová prý byla čarodějnice a otcem třináctého potomka pak sám ďábel. Není ovšem, jak se to říká, šprochu, aby... dobře, jisté podezřelé okolnosti se v historii opravdu Leedsovy rodiny nacházejí. Netýkají se ovšem Debořina manžela Jafeta, ale jednoho z jeho předků, kdysi vážený pilíř komunity Daniela Leedse (mimo jiné protivníka Benjamina Franklina), který byl vyloučen z kvakerského společenství, neboť se ve svém almanachu příliš věnoval esoterickým vědám. To se ovšem stalo dávno před rokem 1735, kdy na svět přišlo stvoření, které se v rozsáhlých lesích na jihu New Jersey – té oblasti se říká Pine Barrens – od té doby objevuje a jehož svědci popisují kupodivu víceméně shodně: netopýří křídla, paznehty, rozeklaný ocas, kozlí hlava, krátké přední tlapky, opatřené drápy. Připomíná tak trochu klokana, možná právě proto (nebo právě tím) můžeme potvrdit jedno z doložených pozorování jerseyského ďábla. V lednu roku 1909 vzrušila (opět) kraj série výskytů a série novinových článků; nebude jistě vadit, když hned přiznáme, že jeden z pozorovaných tvorů byl opravdový, z cirkusu vypůjčený klokan s přilepenými umělými křídly. Po letech se k této akci přiznal pan Norman Jeffries, který ji připravil spolu s přítelem Hopem.

Jerseyský čert, do dvacátého století známější spíš jako Leeds Devil, Ďábel Leedsových, byl ovšem aktivní i před tímto datem. Už o sto let dříve se o něm v kraji hodně vyprávělo. A nepozorovali ho jen svědkové bezvýznamní, či neznámí. Komodor Stephen Decatur prý po něm nechal (bezúspěšně) vystřelit z děla. Napoleonův starší bratr Josef, který v New Jersey žil, na něho narazil při lovu. Své přidali samozřejmě místní farmáři, kterým přízrak napadal dobytek. Do zmíněného roku 1909 byl ovšem až na výjimky ignorován zpravodajskými prostředky a musel se spokojit se šířením své pověsti pouze ústní formou. K tomu, aby v posledních deset krát deseti letech přesáhla jeho pověst hranice kraje i státu, a nová svědectví o pozorování podivného tvora se objevila i v nových médiích, to ale stačilo.

 

Jerseyský čert na ilustraci z Philadelphia Newspaper (Philadelphia Papers in 1909) [Public domain], via Wikimedia Commons

27.5.2018


Black Doctor

Hluboké lesy Pine Barrens nejsou jen domovem Jerseyského čerta. Vedle něho – a podle některých zvěstí občas i spolu s ním – tu působí další přízraky. Jedním je Černý doktor. Žádný strach, je to duch přívětivý, pomáhá zraněným, či ztraceným poutníkům.

Za svého života se jmenoval James Still, a protože byl černoch, nesměl studovat medicínu ani provozovat praxi. Odstěhoval se tedy z města na venkov, učil se sám z učebnic a přírodní medicínu u místních Indiánů. Léčil pak sousedy, a ti ho bez ohledu na rasu uznávali. Nebo pro totéž lynčovali, pověsti jsou různé. V obou případech se jeho duch vrátil, aby v záslužné činnosti pokračoval.

(Poznámka k všední skutečnosti: Dr. James Still měl ordinaci v městečku Medford a patřil k tamním zámožným občanům. On i jeho bratři byli zachráněni z otroctví v Alabamě; nejznámější z nich, William, pozdější spisovatel a obchodník, byl jedním z průvodčích Podzemní železnice, systému tajných cest a úkrytů, pomocí kterých unikali uprchlí otroci z jihu na sever a do Kanady.)

27.5.2018


Dvojí choctawská duše

Představa vícero duší není jen záležitostí indoevropskou. Různé entity mají i severoameričtí Indiáni. Choctawové označili ty své jmény shilombish a shilup; ten druhý, Vnitřní stín, který odchází po smrti do světa duchů, se chová vnitřně spořádaně, takže je pro vypravěče nezajímavým objektem. Při cestě do Šťastné země (ležící jako obvykle na západě) musí ještě projít po kládě nad propastí a osvědčit svou odvahu pod palbou kamenů, které po něm strážci brány hážou, ale pokud projde, čeká ho spokojený věčný život. Pokud ne, spadne do krajiny vody plné vírů, hadů a ještěrů, smradu mršin, s Rájem, jehož nikdy nedosáhne, na dohled.

Shilombish, Vnější stín, to už je z našeho pohledu jiná. Ten, pokud jeho nositel neskončil existenci přirozenou smrtí, zůstává v našem světě, straší v domě a děsí příbuzné. Snaží se je vyhnat, za tím účelem na sebe bere někdy podobu lišky, aby znervózňoval štěkáním, jindy vystupuje jako zlověstně houkající sova. Poznat ve zvířecím převleku jde snadno: zatímco skutečným šelmám a nočním dravcům jejich druzi odpovídají, duchovu zvukovému projevu se žádné odezvy nedostane, skutečná zvířata ho poznají a mlčí.

27.5.2018


Yimantuwinyai

Kalifornští Hupové mu říkají též Ztracený na oceánu. Pro svět toho učinil mnoho, především pak dotvořil jeho vzhled. Přivedl na něj poté lososy a jeleny, odstranil z něj lidožrouty, z obsahu svých střev dal vzniknout lidem. Sestavil léčebnou metodu, zvanou Skočný tanec. Také učinil z mydlice poživatinu (oddenek Saponaria officinalis je ovšem stále jedovatý, takže celá operace proběhla patrně nepatrně jinak, než se zmiňují mé prameny).

Stanovil také pravidla pro porod. (Ne, že bych se v tom chtěl nějak zvlášť šťourat, ale kalifornské kmeny věřily, že na počátku historie býval jedinou možností příchodu novorozence na svět císařský řez. Teprve Učitelé nás přiměli tuto metodu opustit. Zmiňuji to pro jistou, zdůrazňuji jistou podobnost s polynéskými vílami, které až návštěvník z lidského světa naučil, že matka nemusí při porodu zemřít. Uzavření do závorek naznačuje, že jde o zábavnou, ničím nepodloženou a nijak nepropagovanou hypotézu.)

Po všem (bez závorek) uvedeném, po dalším – v některých případech ovšem i nepříliš přínosném, protože v legendách Hupů zastával i místo Pokušitele –, se Yimantuwinyai jako mnoho jiných Stvořitelů, Učitelů i kulturních hrdinů sebral a odešel přes moře. Prý až do míst, kde se do něho noří nebe.

3.6.2018


Wohpekumeu

Kulturní hrdina severokalifornských Juroků (Yuroků). Podobně jako předchozí, i on dotvářel vzhled světa, a to úpravou vodních toků. V totožné roli přispěl lidskému společenství, v jeho případě tím, že ukradl lososa a žaludy, aby nám tak zajistil další výživu. A stejně jako Yimantuwinyai, i Wohpekumeu (Wah-pec-wah-mow) přesvědčil naše předky, že přirozený porod je přirozenější, než nebezpečná operace.

3.6.2018


Apotamkin

Navzdory filmu Twilight, který ho označuje za upíra, je skutečný, respektive původní Apotamkin z pověstí Passamaquoddiů a Maliseetů obrovský mořský had. Obluda s velkými tesáky a dlouho zrzavou srstí číhá na kořist, zejména na děti, neboť ty jsou nejméně opatrné, ve vodách Passamaquoddy Bay, zálivu na hranicích Maine a New Brunswicku.

3.6.2018


Teke-teke

Hrůzné zjevení, číhající v japonských nocích. Horní polovina lidského těla, následek prý tragédie, při níž při střetu s vlakem (ať už náhodou, nebo ne) o část od pasu dolů přišla. Od té doby pochoduje po rukou, podle některých svědků tu a tam i vyzbrojena srpem, a snaží se získat nohy – pochopitelně tak, že v pase přesekne někoho dalšího. Vhodné kandidáty vybírá na opuštěných nočních ulicích. Přes svůj handicap je neskutečně rychlá, dokáže dohnat i jedoucí automobil. Jak bývá u východoasijských přízraků někdy zvykem, stává se z úspěšně ulovené oběti nová teke teke; takto se chová například čínský utopenec Shui gui, který topí lidi ne pro sbírku jejich duší, ale aby si s nimi vyměnil tělo.

Vypráví se, že na počátku legendy byla úřednice (podle mnohých jménem Kashima Reiko), jíž znásilnil americký voják. Nešťastná dívka ten zážitek a s ním spojené trauma neunesla a skočila pod vlak.

Nezemřela okamžitě. Hrůzná bolest ji tak proměnila v děsivý přízrak.

K téhle verzi původu Teke teke se váže ještě pokračování takříkajíc současné. Ten, kdo si příběh vyslechl – a právě teď jste to vy, milí čtenáři – může třetí den poté očekávat setkání s děsivým přízrakem. Ve snu, ve sluchátku telefonu... Dokud to není střet osobní, stále ještě je šance uniknout. Zapamatujte si, že pokud se vás tajemný hlas zeptá, zda potřebujete své nohy, musíte bez prodlení odpovědět, že právě teď rozhodně ano. Následuje složitější část, alespoň pro nás, Evropany. Další otázka totiž zní: „Kdo vám vyprávěl můj příběh?“, přičemž odpověď má pevně danou strukturu.

„Kashima Reiko. Ka jako Maska, shi jako Smrt, ma jako Démon, rei jako Duch, ko jako Nehoda.“

10.6.2018


Milda

Některé bohyně přijdou ke slávě mnohem později, než by jeden čekal.

Pravděpodobně.

Tohle slovo je pro další čtení velmi důležité. Není totiž zdaleka jisté, že staří Litevci dámě jménem Milda opravdu svěřili dohled nad láskou. Dnes ovšem na tom nezáleží, protože ji za svou vzali novopohané.

První písemnou zmínku o bohyni, jejíž jméno se stalo jedním z nejpopulárnějších dívčích jmen v zemi, máme z roku 1835, kdy o ní psal litevský historik Teodor Narbutt. Ten jí přiznal i jméno Aleksota a určil jako jediné místo jejího chrámu předměstí Kaunasu stejného jména, Aleksotas. Archeologové ovšem žádné jeho pozůstatky nenašli, stejně jako folkloristé, pečlivě bádající v lidových skazkách a písních. To se stává, že invence a touha předběhnou fakta. Stejně tak se ovšem může přihodit – k tomu ale dochází velmi zřídka – že opravdu jeden jediný člověk nalezne, nebo si všimne, jednoho jediného zapomenutého pramene.

V každém případě začal být Teodor Narbutt citován. Spolu s některými historiky se krásné bohyně ujali i umělci. Tím, kdo se o novodobou Mildinu slávu zasloužil nejvíce, byl Józef Ignacy Kraszewski, autor třídílné epické básně Anafielas. Májové oslavy svátku bohyně Mildy jsou popsány v první části. Když pak bylo toto dílo, věnované litevské historii, přeloženo do litevštiny (Kraszewski, už podle jména, byl Polák), stalo se populárním a dočkalo několika vydání.

 

Obraz bohyně Mildy, který můžete spatřit v Národním muzeu ve Varšavě, namaloval Kazimierz Alchimowicz (1910) [Public domain], via Wikimedia Commons

10.6.2018


Gabija

Objevovala se jako žena v červené, spatřit ji bylo lze i v podobě kohouta, čápa nebo kočky. Dostávalo se jí denních obětin ve formě chleba a soli, vhazovaných do ohně. Mísy čisté vody, aby se mohla umýt, umístěné u krbu; obojí prozrazuje, že jsme právě představováni démonu elementu ohně, druhou specializací ochránkyni domu a domácnosti. Dohlížející na hospodářská zvířata a sklizenou úrodu. Litevci se její pomoci dovolávali ještě v minulém století, kdy bývalo zvykem při pečení chleba připravit nejprve jeden menší pecen pro Gabiju. Ohniště se pro ni každý večer stlalo (uhrabávaly se uhlíky, aby v noci nepodpálily dům, ale proč to nepojmout vznešeněji). Smůlu přinášely urážky bohyně – a urazit ji šlo snadno, například plivnutím do ohně.

Podobně jako u Gabijiných příbuzných z jiných krajů, se i v Litvě se při stěhování brala sebou; ze starého do nového domu se přenášel jako první oheň. Symbol rodinné kontinuity, jistota dobrého začátku.

10.6.2018


Karta

Mnoho se o ní dnes neví, jen to, že bohyni jménem Karta svěřili staří Lotyšové (pravděpodobně pouze na západě země) dohled nad osudem. Takhle, při pohledu zpět, zní její jméno patřičně odborně. Věštění z karet (lotyšsky se karta řekne podobně jako česky: kārts) ovšem přinesli do Evropy někdy na přelomu třináctého a čtrnáctého století Cikáni, jejichž vědmy jím byly po dlouhá staletí pověstné, zatímco Lotyšové v té době pod tlakem křížových výprav i misionářů posílali staré bohy do výsluhy.

17.6.2018


Lamaria

Kavkazským Svanům chránila Lamaria hospodářská zvířata i rodinný krb. Pomáhala při porodech a ženám vůbec. Protože hory dnešní Gruzie navštívilo křesťanství o půl tisíciletí dříve, než východ Baltu, a protože prakticky jakákoliv víra je obvykle hodně pevná, ale zároveň značně ovlivnitelná, nejde v tomto případě o jméno náhodné.

17.6.2018


Satana

Ne, není to Luciferova babička. Kavkazská Satana (Satanya) je ochránkyně žen a matka hrdinů. Podle Osetijců je jejím otcem bůh  Uastyrdzhi (mimochodem převlečený sv. Jiří), podle Ingušů a Čečenců dává pozor na ženské práce. Jméno je pak složeninou slov sata (sto) a na (matka). Odehrála svou roli v mnoha kavkazských pověstech, proto není její profil čistý, někdy může být i lehce kontroversní, s křesťanským peklem ale nemá tato překrásná, věčně mladá dáma nic společného.

17.6.2018


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist