Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část devadesátá první

Jersey Devil

Jersey Devil

Když zjistila paní Leedsová, že je v očekávání už třináctého dítěte, nadšením příliš nezářila. Pro ono nešťastné číslo přece, pro co jiného? V náhlém rozrušení tvorečka v lůně proklela. Sám ďábel to bude.

Kletba se nezapomněla. Když po čase nadešel čas a třináctý potomek přišel na svět, zhrozila se rodička i porodní asistentky, neboť namísto mimina běžných atributů se v bouřlivé noci narodilo stvoření prazvláštní, až děsivé. A děsící. Vykřiklo, zabilo porodní bábu a odletělo komínem. Tolik místní pověst. Nebyli bychom ovšem lidé, kdybychom nevěnovali pozornost zaručeným zprávám dobře informovaných místních klep... zdrojů. Deborah Leedsová prý byla čarodějnice a otcem třináctého potomka pak sám ďábel. Není ovšem, jak se to říká, šprochu, aby... dobře, jisté podezřelé okolnosti se v historii opravdu Leedsovy rodiny nacházejí. Netýkají se ovšem Debořina manžela Jafeta, ale jednoho z jeho předků, kdysi vážený pilíř komunity Daniela Leedse (mimo jiné protivníka Benjamina Franklina), který byl vyloučen z kvakerského společenství, neboť se ve svém almanachu příliš věnoval esoterickým vědám. To se ovšem stalo dávno před rokem 1735, kdy na svět přišlo stvoření, které se v rozsáhlých lesích na jihu New Jersey – té oblasti se říká Pine Barrens – od té doby objevuje a jehož svědci popisují kupodivu víceméně shodně: netopýří křídla, paznehty, rozeklaný ocas, kozlí hlava, krátké přední tlapky, opatřené drápy. Připomíná tak trochu klokana, možná právě proto (nebo právě tím) můžeme potvrdit jedno z doložených pozorování jerseyského ďábla. V lednu roku 1909 vzrušila (opět) kraj série výskytů a série novinových článků; nebude jistě vadit, když hned přiznáme, že jeden z pozorovaných tvorů byl opravdový, z cirkusu vypůjčený klokan s přilepenými umělými křídly. Po letech se k této akci přiznal pan Norman Jeffries, který ji připravil spolu s přítelem Hopem.

Jerseyský čert, do dvacátého století známější spíš jako Leeds Devil, Ďábel Leedsových, byl ovšem aktivní i před tímto datem. Už o sto let dříve se o něm v kraji hodně vyprávělo. A nepozorovali ho jen svědkové bezvýznamní, či neznámí. Komodor Stephen Decatur prý po něm nechal (bezúspěšně) vystřelit z děla. Napoleonův starší bratr Josef, který v New Jersey žil, na něho narazil při lovu. Své přidali samozřejmě místní farmáři, kterým přízrak napadal dobytek. Do zmíněného roku 1909 byl ovšem až na výjimky ignorován zpravodajskými prostředky a musel se spokojit se šířením své pověsti pouze ústní formou. K tomu, aby v posledních deset krát deseti letech přesáhla jeho pověst hranice kraje i státu, a nová svědectví o pozorování podivného tvora se objevila i v nových médiích, to ale stačilo.

 

Jerseyský čert na ilustraci z Philadelphia Newspaper (Philadelphia Papers in 1909) [Public domain], via Wikimedia Commons

27.5.2018


Black Doctor

Hluboké lesy Pine Barrens nejsou jen domovem Jerseyského čerta. Vedle něho – a podle některých zvěstí občas i spolu s ním – tu působí další přízraky. Jedním je Černý doktor. Žádný strach, je to duch přívětivý, pomáhá zraněným, či ztraceným poutníkům.

Za svého života se jmenoval James Still, a protože byl černoch, nesměl studovat medicínu ani provozovat praxi. Odstěhoval se tedy z města na venkov, učil se sám z učebnic a přírodní medicínu u místních Indiánů. Léčil pak sousedy, a ti ho bez ohledu na rasu uznávali. Nebo pro totéž lynčovali, pověsti jsou různé. V obou případech se jeho duch vrátil, aby v záslužné činnosti pokračoval.

(Poznámka k všední skutečnosti: Dr. James Still měl ordinaci v městečku Medford a patřil k tamním zámožným občanům. On i jeho bratři byli zachráněni z otroctví v Alabamě; nejznámější z nich, William, pozdější spisovatel a obchodník, byl jedním z průvodčích Podzemní železnice, systému tajných cest a úkrytů, pomocí kterých unikali uprchlí otroci z jihu na sever a do Kanady.)

27.5.2018


Dvojí choctawská duše

Představa vícero duší není jen záležitostí indoevropskou. Různé entity mají i severoameričtí Indiáni. Choctawové označili ty své jmény shilombish a shilup; ten druhý, Vnitřní stín, který odchází po smrti do světa duchů, se chová vnitřně spořádaně, takže je pro vypravěče nezajímavým objektem. Při cestě do Šťastné země (ležící jako obvykle na západě) musí ještě projít po kládě nad propastí a osvědčit svou odvahu pod palbou kamenů, které po něm strážci brány hážou, ale pokud projde, čeká ho spokojený věčný život. Pokud ne, spadne do krajiny vody plné vírů, hadů a ještěrů, smradu mršin, s Rájem, jehož nikdy nedosáhne, na dohled.

Shilombish, Vnější stín, to už je z našeho pohledu jiná. Ten, pokud jeho nositel neskončil existenci přirozenou smrtí, zůstává v našem světě, straší v domě a děsí příbuzné. Snaží se je vyhnat, za tím účelem na sebe bere někdy podobu lišky, aby znervózňoval štěkáním, jindy vystupuje jako zlověstně houkající sova. Poznat ve zvířecím převleku jde snadno: zatímco skutečným šelmám a nočním dravcům jejich druzi odpovídají, duchovu zvukovému projevu se žádné odezvy nedostane, skutečná zvířata ho poznají a mlčí.

27.5.2018


Yimantuwinyai

Kalifornští Hupové mu říkají též Ztracený na oceánu. Pro svět toho učinil mnoho, především pak dotvořil jeho vzhled. Přivedl na něj poté lososy a jeleny, odstranil z něj lidožrouty, z obsahu svých střev dal vzniknout lidem. Sestavil léčebnou metodu, zvanou Skočný tanec. Také učinil z mydlice poživatinu (oddenek Saponaria officinalis je ovšem stále jedovatý, takže celá operace proběhla patrně nepatrně jinak, než se zmiňují mé prameny).

Stanovil také pravidla pro porod. (Ne, že bych se v tom chtěl nějak zvlášť šťourat, ale kalifornské kmeny věřily, že na počátku historie býval jedinou možností příchodu novorozence na svět císařský řez. Teprve Učitelé nás přiměli tuto metodu opustit. Zmiňuji to pro jistou, zdůrazňuji jistou podobnost s polynéskými vílami, které až návštěvník z lidského světa naučil, že matka nemusí při porodu zemřít. Uzavření do závorek naznačuje, že jde o zábavnou, ničím nepodloženou a nijak nepropagovanou hypotézu.)

Po všem (bez závorek) uvedeném, po dalším – v některých případech ovšem i nepříliš přínosném, protože v legendách Hupů zastával i místo Pokušitele –, se Yimantuwinyai jako mnoho jiných Stvořitelů, Učitelů i kulturních hrdinů sebral a odešel přes moře. Prý až do míst, kde se do něho noří nebe.

3.6.2018


Wohpekumeu

Kulturní hrdina severokalifornských Juroků (Yuroků). Podobně jako předchozí, i on dotvářel vzhled světa, a to úpravou vodních toků. V totožné roli přispěl lidskému společenství, v jeho případě tím, že ukradl lososa a žaludy, aby nám tak zajistil další výživu. A stejně jako Yimantuwinyai, i Wohpekumeu (Wah-pec-wah-mow) přesvědčil naše předky, že přirozený porod je přirozenější, než nebezpečná operace.

3.6.2018


Apotamkin

Navzdory filmu Twilight, který ho označuje za upíra, je skutečný, respektive původní Apotamkin z pověstí Passamaquoddiů a Maliseetů obrovský mořský had. Obluda s velkými tesáky a dlouho zrzavou srstí číhá na kořist, zejména na děti, neboť ty jsou nejméně opatrné, ve vodách Passamaquoddy Bay, zálivu na hranicích Maine a New Brunswicku.

3.6.2018


Teke-teke

Hrůzné zjevení, číhající v japonských nocích. Horní polovina lidského těla, následek prý tragédie, při níž při střetu s vlakem (ať už náhodou, nebo ne) o část od pasu dolů přišla. Od té doby pochoduje po rukou, podle některých svědků tu a tam i vyzbrojena srpem, a snaží se získat nohy – pochopitelně tak, že v pase přesekne někoho dalšího. Vhodné kandidáty vybírá na opuštěných nočních ulicích. Přes svůj handicap je neskutečně rychlá, dokáže dohnat i jedoucí automobil. Jak bývá u východoasijských přízraků někdy zvykem, stává se z úspěšně ulovené oběti nová teke teke; takto se chová například čínský utopenec Shui gui, který topí lidi ne pro sbírku jejich duší, ale aby si s nimi vyměnil tělo.

Vypráví se, že na počátku legendy byla úřednice (podle mnohých jménem Kashima Reiko), jíž znásilnil americký voják. Nešťastná dívka ten zážitek a s ním spojené trauma neunesla a skočila pod vlak.

Nezemřela okamžitě. Hrůzná bolest ji tak proměnila v děsivý přízrak.

K téhle verzi původu Teke teke se váže ještě pokračování takříkajíc současné. Ten, kdo si příběh vyslechl – a právě teď jste to vy, milí čtenáři – může třetí den poté očekávat setkání s děsivým přízrakem. Ve snu, ve sluchátku telefonu... Dokud to není střet osobní, stále ještě je šance uniknout. Zapamatujte si, že pokud se vás tajemný hlas zeptá, zda potřebujete své nohy, musíte bez prodlení odpovědět, že právě teď rozhodně ano. Následuje složitější část, alespoň pro nás, Evropany. Další otázka totiž zní: „Kdo vám vyprávěl můj příběh?“, přičemž odpověď má pevně danou strukturu.

„Kashima Reiko. Ka jako Maska, shi jako Smrt, ma jako Démon, rei jako Duch, ko jako Nehoda.“

10.6.2018


Milda

Některé bohyně přijdou ke slávě mnohem později, než by jeden čekal.

Pravděpodobně.

Tohle slovo je pro další čtení velmi důležité. Není totiž zdaleka jisté, že staří Litevci dámě jménem Milda opravdu svěřili dohled nad láskou. Dnes ovšem na tom nezáleží, protože ji za svou vzali novopohané.

První písemnou zmínku o bohyni, jejíž jméno se stalo jedním z nejpopulárnějších dívčích jmen v zemi, máme z roku 1835, kdy o ní psal litevský historik Teodor Narbutt. Ten jí přiznal i jméno Aleksota a určil jako jediné místo jejího chrámu předměstí Kaunasu stejného jména, Aleksotas. Archeologové ovšem žádné jeho pozůstatky nenašli, stejně jako folkloristé, pečlivě bádající v lidových skazkách a písních. To se stává, že invence a touha předběhnou fakta. Stejně tak se ovšem může přihodit – k tomu ale dochází velmi zřídka – že opravdu jeden jediný člověk nalezne, nebo si všimne, jednoho jediného zapomenutého pramene.

V každém případě začal být Teodor Narbutt citován. Spolu s některými historiky se krásné bohyně ujali i umělci. Tím, kdo se o novodobou Mildinu slávu zasloužil nejvíce, byl Józef Ignacy Kraszewski, autor třídílné epické básně Anafielas. Májové oslavy svátku bohyně Mildy jsou popsány v první části. Když pak bylo toto dílo, věnované litevské historii, přeloženo do litevštiny (Kraszewski, už podle jména, byl Polák), stalo se populárním a dočkalo několika vydání.

 

Obraz bohyně Mildy, který můžete spatřit v Národním muzeu ve Varšavě, namaloval Kazimierz Alchimowicz (1910) [Public domain], via Wikimedia Commons

10.6.2018


Gabija

Objevovala se jako žena v červené, spatřit ji bylo lze i v podobě kohouta, čápa nebo kočky. Dostávalo se jí denních obětin ve formě chleba a soli, vhazovaných do ohně. Mísy čisté vody, aby se mohla umýt, umístěné u krbu; obojí prozrazuje, že jsme právě představováni démonu elementu ohně, druhou specializací ochránkyni domu a domácnosti. Dohlížející na hospodářská zvířata a sklizenou úrodu. Litevci se její pomoci dovolávali ještě v minulém století, kdy bývalo zvykem při pečení chleba připravit nejprve jeden menší pecen pro Gabiju. Ohniště se pro ni každý večer stlalo (uhrabávaly se uhlíky, aby v noci nepodpálily dům, ale proč to nepojmout vznešeněji). Smůlu přinášely urážky bohyně – a urazit ji šlo snadno, například plivnutím do ohně.

Podobně jako u Gabijiných příbuzných z jiných krajů, se i v Litvě se při stěhování brala sebou; ze starého do nového domu se přenášel jako první oheň. Symbol rodinné kontinuity, jistota dobrého začátku.

10.6.2018


Karta

Mnoho se o ní dnes neví, jen to, že bohyni jménem Karta svěřili staří Lotyšové (pravděpodobně pouze na západě země) dohled nad osudem. Takhle, při pohledu zpět, zní její jméno patřičně odborně. Věštění z karet (lotyšsky se karta řekne podobně jako česky: kārts) ovšem přinesli do Evropy někdy na přelomu třináctého a čtrnáctého století Cikáni, jejichž vědmy jím byly po dlouhá staletí pověstné, zatímco Lotyšové v té době pod tlakem křížových výprav i misionářů posílali staré bohy do výsluhy.

17.6.2018


Lamaria

Kavkazským Svanům chránila Lamaria hospodářská zvířata i rodinný krb. Pomáhala při porodech a ženám vůbec. Protože hory dnešní Gruzie navštívilo křesťanství o půl tisíciletí dříve, než východ Baltu, a protože prakticky jakákoliv víra je obvykle hodně pevná, ale zároveň značně ovlivnitelná, nejde v tomto případě o jméno náhodné.

17.6.2018


Satana

Ne, není to Luciferova babička. Kavkazská Satana (Satanya) je ochránkyně žen a matka hrdinů. Podle Osetijců je jejím otcem bůh  Uastyrdzhi (mimochodem převlečený sv. Jiří), podle Ingušů a Čečenců dává pozor na ženské práce. Jméno je pak složeninou slov sata (sto) a na (matka). Odehrála svou roli v mnoha kavkazských pověstech, proto není její profil čistý, někdy může být i lehce kontroversní, s křesťanským peklem ale nemá tato překrásná, věčně mladá dáma nic společného.

17.6.2018


Nantosuelta

Obvykle je tato galská bohyně plodnosti, země a ohně považována za partnerku Sucellovu, objevuje se totiž na mnoha vyobrazeních v jeho společnosti. Mívá při té příležitosti v jedné ruce hůl s domečkem na vrcholu, což vzhledem k chybějícím popiskům uvádí dnešní badatele do rozpaků. Je to včelín, nebo snad pohřební schránka? Shodují se tedy také na symbolu lidského obydlí a Nantosueltě jako jeho strážkyní. Připočtěme k tomu doložené spojení s vodou a nebezpečnou blízkost k rohu hojnosti. Můžeme si ještě připomenout Delamarrovu teorii, která v jejímž jméně nachází protoindoevropský kořen -swel, a celé ho pak vykládá jako Sluncem vysušené údolí, zatímco jiní vidí v něm vidí slovo Nant, které kupříkladu v dnešní velštině znamená potok, podzemní pramen, a překládají Nantosueltu jako Údolím se vinoucí potok, a přiznávají jí funkci „Otevíračky pramenů“. Vložme do obrazu, jež si skládáme v mysli přidat i její symbol, havrana, ptáka léčitelského a věšteckého.

A nakreslili jsme si bohyni velmi velmi všestrannou.

 

Fotografie Sucella a Nantosuelty na galo-římském oltáři nalezeném v Métách přišla v licenci [CC BY 2.5], via Wikimedia Commons

24.6.2018


Gwrnach Gawr

Obři bývají v příbězích starých i nových obvykle hloupí, zlí, často lidožraví. Jen tu a tam se objeví některý (patrně jako nepřiznaná vzpomínka na Zlatý věk toho či onoho lidstva, kdy bylo všechno lepší a větší), který je naopak silným ochráncem a dobrým sousedem. Třeba takový anglický Wade, nebo estonský Suur Töll.

Je tu ale i třetí skupina, a tou jsou oběti. Vedle Eurytióna, který položil život při obraně svěřeného majetku před Héraklem, když tento hrdina kradl Géryontovi krávy, je to například velšský Gwrnach Gawr. Jeho zhoubou se stal jeho meč, jediná zbraň, která mohla ohrozit kance Twrch Trwytha. Účastníci výpravy pro ruku krásné Olwen ovšem věděli, že dobrovolně jim ho nevydá, proto pánové z Kulhwchova doprovodu, jinak rytíři krále Artuše, dali dohromady lest: jeden z nich, pan Kei pronikl do obrova sídla s tvrzením, že je vyhlášeným cídičem čepelí. Obr se chytil; když pak obdivoval opravdu dobře odvedenou práci, slíbil mu Kei opravit i pochvu, namísto uložení zbraně do pouzdra jí ale máchl a usekl obrovi hlavu. Hrad pak rytíři vyplenili a po roce a dni, v obvyklém termínu odvážných výprav, se vrátili na Artušův dvůr.

24.6.2018


Tethra

V dobách, kdy Irsku vládli Fomoriané, byl představitelem moře, později vládl Mag Mell, Rovině radovánek. Do tohoto ráje se dostal po druhé bitvě na Maige Tuired, kterou Fomoriané svedli s Tuatha Dé Danann a v níž Tethra padl; kromě života přišel i o svůj meč jménem Orna, který se dostal do rukou Ogmových. Podsvětním panovníkem dlouho nezůstal, v dalších pověstech ho na tomto místě nahradil oblíbenější mořský bůh, Manannán mac Lir.

24.6.2018


Gwynn ap Nudd

Obyvatel a jeden z vládců Onoho světa v keltském, přesněji velšském pojetí. Jak prozrazuje sedmé vyprávění Mabinogi, Jak Kulhwch dostal Olwen, musí podle Artušova rozhodnutí až do soudného dne každého prvního května zápasit s Gwythyrem o ruku krásné Kreiddylad, kterou zmíněnému pánovi, jinak taktéž obyvateli podsvětí, před svatbou unesl. Tomu, kdo v posledním souboji zvítězí, tomu dívka připadne. Jde sice více o střídání zimy a léta, a tedy o běžné starodávné vypořádání kalendáře, než o ženu, ale takhle se to lépe vysvětluje.

Ve zmíněném příběhu byl Gwynn jedním z mužů, které musel Kulhwch oslovit, aby se se dostal na kobylku kanci Twrchu Trwyth. Též obstarat mu koně, a to konkrétního, jménem Du, který náležel Morovi Oerweddawegovi, neboť toto zvíře je jediné, které Gwynna unese. Obojí se podařilo, Gwynn se stal jedním z členů početné výpravy. Spolu se svým sokem Gwythyrem pak radil Artušovi, jak se vypořádat s čarodějnicí Gorddu, jejíž krve bylo zapotřebí pro změkčení vousů při holení Olwenina otce; rady obou vznešených mužů ovšem vedly jen k zle potlučeným panošům, proto se nakonec legendární král rozzlobeně pustil do boje sám.

Už v historii kouzelného kance tvrdil Yspaddaden Pennkawr, že Nuddův syn má od Boha moc držet ďábly Annwvnu, Zásvětí, na uzdě. Králem Tylwyth Teg, vílího národa, se Gwynn stal v časech ještě pozdějších, než byl středověk vzniku Mabinogi. Lidové vyprávění ho také povolalo do čela Štvaní, aspoň toho, které působí v Walesu a blízkém okolí a je známo pod jménem Cwn Annwn.

1.7.2018


Morgen

Ve velšském a bretaňském folkloru (tedy ve vyprávění národů, hovořících p-keltskými jazyky) je morgen překrásnou, věčně mladou vodní pannou, jež, jak je u takových zvykem a povinností, topí lidi, působí povodně a přebývá pod hladinou v křišťálovém paláci. Láká a svádí nejen vzhledem, ale i promyšlenými pohyby, například pročesáváním si svých dlouhých vlasů.

1.7.2018


Fear-Gorta

Hlad není démon nebezpečný, je to přízrak spíš zoufalý, však také přišel na svět v čase hladomoru. Prý v roce 1840, kdy Irsko postihla neúroda, která zapříčinila velkou katastrofu, zahubila milion lidí a dvojnásob vyhnala ze strádající země. Narodil se z Hladové trávy, prokleté půdy, po níž není radno přecházet, neboť člověka pak postihne hlad a neukojitelná chuť k jídlu (pozdější lidová zkušenost zmírnila následky takového neuváženého činu na náhlý pocit prázdného žaludku, který lze zahnat několika včas podanými sušenkami nebo krajícem chleba a – jsme v Irsku – několika hlty piva). V čase bídy a hladomoru chodí Fear-Gorta krajem žebrá a dárci nosí štěstí.

1.7.2018


Mawu, Mawu a Lisa, Mawu-Lisa

Fonové, které známe také jako Dahomejce, měli svou pevnou představu o vzniku světa a o bytostech, které za ním stály. O bytosti. S počítáním to v tomto případě není jednoduché.

Tedy: máme tu Měsíční bohyni Mawu, matku všech bohů, která ovšem vystupuje ve dvou identitách: Mawu a Mawu-Lisa, Měsíc na obloze a Měsíc Slunce, obě pak jsou mužem i ženou zároveň. (Závorka. Jako všude, i tady se našla jistá skupina věřících, která ví, že hlavní proud si všechno vykládá špatně. Mawu a Lisa jsou dva potomci skutečného nejstaršího božského principu, jenž se stáhl do pozadí, zatímco jeho děti si vybraly k existenci každé jednu světovou stranu,  Mawu západ, Lisa východ. Když pak pozorujeme zatmění Slunce či Měsíce, díváme se vlastně, jak se ti dva milují. Konec závorky.) Mawu-Lisa/muž  sestoupil na Zemi a začal tvořit; aby měl kde, musela ovšem předtím měsíční Mawu zkonstruovat vše ostatní, včetně oné Země. Cestovala přitom z místa na místo v ústech Duhového hada Aido Hweda, ztělesnění nebeského pohybu. Když pak bylo uděláno a hotovo, Aido Hwedo se obtočil kolem Země a zakousl se do vlastního ocasu, aby novostavbu udržel pohromadě. Mawu kolem něho ještě stvořila oceán, aby hada ochlazoval. Přílivové vlny a zemětřesení má dodnes na svědomí Aido Hwedův občasný pohyb – stejného mínění jsou kupříkladu ve vzdáleném Japonsku, které podle jeho obyvatel leží na hřbetě úhoře Jinšin-Uwo a častá zemětřesení v těch končinách pak působí právě on.

Jakmile určíte u dvou nebeských božstev rozdílné pohlaví – a nezáleží na tom, jak složitá je to konstrukce, stejně si ji většina věřících zjednoduší tak, aby ji byla schopna pochopit – můžete se spolehnout, že pokud nemá jejich existence pouze popisovat astronomický či atmosférický jev, pak se záhy dočkáte potomků. U dahomejských prvotních principů to byl například Xevioso, bůh bouří.

8.7.2018


Mazomba

O téhle velké rybě, o níž si vyprávějí tanzanští Chagové, máme jedinou písemnou zprávu. V sedmém svazku The Mythology of All Races, edice, vydávané v létech 1916 až 1932, který je věnován mýtům arménským a africkým. Vypráví se tu příběh o matce, jež chtěla zachránit své dítě, které na popud svých společnic hodila do vody, neboť „my už to taky udělaly, teď jsi na řadě ty“, a které sežral krokodýl, a rozhodla se tedy navštívit Stvořitele Mulungua. Nevěděla kudy kam, jen to, že musí vylézt po stromě vysoko nahoru. Stoupala od jednoho tvora k druhému; levharti ji poslali k ptákům, zvaným nsenzi, a ti k obří rybě jménem Mazomba. Ryba ženě cestu sice neukázala, ale dodala jí kuráže. Vedena čistou touhou a pravdou dorazila pak nešťastná matka do Stvořitelova sídla. Když popravdě vypověděla, co se stalo, zavolal Mulungu inkriminovaného krokodýla a dítě oživil.

Příběh je to vyprávěný velmi úspornou formou, nijak nezmiňuje jaký  smysl mělo vhození dítěte do vody. Ani to, pod vidinou jakého zisku  společnice, když viděly mimino znovu živé, vrhly své vlastní ratolesti do řeky a vyrazily na strom k Mulunguovi. Je to ovšem příběh prastarý, zařaditelný do některé z kategorií 2000-2399 Aarneho–Thompsonova katalogu. Ale také jako 480: Hodná a zlá dívka, který  dobře známe třeba z Mrazíka: zatímco poctivé slušné děvče bylo vyslyšeno, ty druhé, které se levharty, ptáky ani s rybou nijak nevybavovaly a Mulunguovi zalhaly, zabil Stvořitel bleskem.

8.7.2018


Sikulokobuzuka

Muž s voskovou nohou. Znají ho botswanští Basubijové. Druhá končetina je prý normální. Z vosku jsou i Sikulokobuzukovy oštěpy a sekery, tenhle skřítek je totiž v úzkém kontaktu s medem divokých včel. V lidem neviditelné vesnici má domek ze sloních klů a hadích kůží. A velkou zásobu medu a masa. Též rodinu, jejíž příslušníci mají také jednu nohu z vosku.

8.7.2018


Ningen

V japonštině tohle slovo znamená prostě: lidská bytost. Pokud se ale vyskytuje ve společnosti ostatních obyvatel Bestiáře, dozajista nepůjde jen o abstraktní pojem.

Tento Ningen, pozorovaný posádkami japonských velrybářských, pardon, výzkumných plavidel v chladných vodách Antarktidy, je tvor až třicet metrů dlouhý, čistě bílý, s výraznýma očima a ústy. Až potud se pozorovatelé shodnou. Následuje výčet detailů, včetně drobnějších či výraznějších rozdílů naházených na jednu hromadu; přeberte si sami. Humanoidní tvar, paže s pěti prsty. Nohy, ploutve, rybí ocas, chapadla... Objevuje se obvykle v noci, na snímcích pohotových pozorovatelů pak vypadá spíš jako kus ledu.

15.7.2018


Hazelrigg Dunnie

Duch, řádící na severu Anglie v okolí Hazelriggu nedaleko northumberlandského Belfordu. Dunnie, který obecně patří k místním bubákům, jde o zlomyslného skřítka, původ obvykle zmiňován nemívá, Hazelriggský ho má ovšem bezpečně doložen. Býval to zloděj, jehož počestní občané přistihli v sýpce při krádeži zrní. Jako duch pak začal vyvádět; převlékal se do podoby koně (šedohnědého, pokud se za účelem poškádlení vybraného farmáře nepotřeboval transformovat do zvířete konkrétního vzhledu), hýbal nábytkem a bouřil po ránu. Podstrkával též maminkám vílí děti, zatímco jejich vlastní novorozence odnášel do Faerie.

15.7.2018


Dover Demon

Stvoření, pozorované v dubnu roku 1977 u městečka Dover v Massachusetts, a to sedmnáctiletým Williamem Bartlettem, patnáctiletým Johnem Bayterem a stejně starou Abby Brabhamovou. Tři místa, tři body v jedné linii, tři následně nakreslené obrázky bytosti s velkýma žhnoucíma očima a tenkými dlouhými prsty. Na záznam v kryptozoologických seznamech to stačilo.

15.7.2018


Aghasura

Na cestu je třeba koukat, jinak dopadnete jako pasáčci, kteří vlezli do velké jeskyně, aniž si uvědomili, že jde o otevřenou tlamu osm mílí dlouhého hada. Kdyby to nebyli Kršnovi přátelé a kdyby se bůh nevypravil je zachránit, zbylo by po nich možná jen varovné přísloví. Kršna tak ovšem učinil, pasáčky dovnitř následoval a obludu zabil. Aghasura ovšem nebyl jen tak obyčejný plaz, patřil ke generálům Kršnova strýce Kamsy, tyrana, který se pod vlivem špatné předpovědi rozhodl synovce odstranit z tváře světa. Zkoušel to už v době, kdy byl Kršna nemluvně v kolébce a nepřestával na něho posílat atentátníky ani později. Aghasura, který na sebe vzal dnes známou podobu právě za tímto účelem (ale také proto, že mezi neúspěšné a bohem zlikvidované vrahy patřili i jeho sourozenci Putana a Bakasura) se od ostatních v jednom nelišil. Také neuspěl.

 

Agashura a pasáčci, jak je viděl umělec někdy kolem roku 1700, see page for author [Public domain], via Wikimedia Commons

22.7.2018


Koios

Zapomenutý příslušník druhé generace starořeckých bohů, jeden z Titánů, potomků Úrana a Gaie. Stál bohužel na té špatné, prohrávající straně, proto po něm mnoho nezůstalo, snad jen obecně převládající (ovšem ne zcela jednotné) přesvědčení, že jako ostatní skončil po Diově vítězství v podsvětním Tartaru. Někdejší představitel důvtipu a rozumového uvažování se prý pokusil z věčné temnoty uprchnout, byl ale zastaven Kerberem.

Koiovým největším přínosem pro budoucnost a naše vidění světa byla dcera, kterou zplodil s manželkou Foibou, Titánkou Měsíce. Jmenovala se Létó, stala se Diovou milenkou a dala mu dvě děti, jichž si olympský vládce velmi považoval: Afroditu a Apollóna. Druhý jmenovaný podle informace prakticky zapomenuté mohl od babičky dostat slavnou věštírnu v Delfách; ačkoliv se běžně vypráví, že o ni Apollón připravil Matku Zemi Gaiu, když zabil svého pronásledovatele a jejího syna Pýthona, existuje též verze, podle níž přenechala Gaia věštírnu buď Themidě nebo právě Foibě. Prognostické zařízení pak přešlo pod správu slunečního boha od nich.

22.7.2018


Abaangui

Měsíc na obloze jihoamerických Guaraní býval původně jedním z  bratří, kteří stáli u zrodu lidské populace, civilizace a kultury. Tím druhým je dnešní Slunce, Zaguagua. Ti dva byli součástí světa, který obsahoval především svého stvořitele, červa Mbira, jiným jménem Miracucha. Podobně jako Mbir se i Abaangui pokusil proměnit v člověka; stejně jako červ stvořitel sice uspěl, jako humanoid měl ale tak velký nos, že si ho raději uřízl a utekl na oblohu, aby se stal populárním nebeským tělesem.

22.7.2018


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist