obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
I když se o nich zachovalo velice málo informací, jsou slovanští bohové docela populární. Díky obrozencům, neúnavným sběratelům lidové slovesnosti, archeologům. Rozborem pramenů se zabývat nebudeme, ani docela zajímavými vztahy slovanského pohanství k vírám národů sousedních. Na pořadu dne je pouhé seznámení s honorací, které se kdysi klaněl celý slovanský svět.
Svarog
Podle všeho byl tenhle prastarý bůh ohně a nebeského světla, božský kovář, jedním z nejstarších, ne-li nejstarším bohem. Což sebou obvykle nese i funkci demiurgickou. Také zákonodárnou, mezi jiným zrušil mnohomužství a mnohoženství, kterážto provinění byla v budoucnu trestána upálením provinilců v peci.
Svarogovo jméno je připomínkou společných indoevropských kořenů evropské civilizace, svar v tom předvěkém jazyce má význam světla.
Jako Boha Stvořitele ho také provází osud, společný mnoha jiným demiurgům, po vykonané práci odstupuje do pozadí a uvolňuje místo mladším. Není uctíván, pouze připomínán.
Svarožič – Dažbog
Už podle jména jde o Svarogova syna, tedy boha druhé generace. Díky funkcím svého otce se stal – stejně jako potomkové obdobných božstev u jiných národů – bohem solárním, dárcem života a dozorčím nad tím, co otec stvořil a vymyslel. Byl uctíván o slunovratech a rovnodennostech, a jeho pozemským ztělesněním byl oheň.
Zatímco otec Svarog si užíval důchodu, Svarožič zabral mnoho božského prostoru, stejně jako například řecká božstva měl celou řadu epiteton, z nichž se později stala samostatná jména, pod nimiž byl Svarogův syn znám v různých částech slovanské Evropy. Na východě Dažbog, na jihu Dabog, obě jména vychází z dažd – dát, ale docela možná je i souvislost s indoevropským dag, což znamená pálit, v tom případě by se opět naráželo na sluneční funkci Svarožičovu. Zdeněk Váňa opatrně naznačuje i možnou spojitost s britským bohem ohně Dagbrou.
V Polabí se Svarožič později – a nejspíš pod vlivem lokálním – přejmenoval na Radegasta, ale o tomhle pánovi si povíme jindy.
Perun
Nejznámější ze slovanských globálních božstev. A i když tu není uveden na prvním místě, byl i božstvem nejvyšším. Pochopitelně se svěřenou vládou nad hromy, blesky a bouřemi. Slovo prší je toho důstojně starobylým důkazem.
Nejvíce informací ovšem pochází – zejména díky knížeti Vladimírovi – z Ruska. Kyjevský panovník se totiž rozhodl posílit moc státu úředně schváleným náboženstvím. Několik let to vypadalo, že se bude pokračovat v prověřené pohanské cestě, křesťanství se ovšem ukázalo jako životaschopnější volba a tak Vladimír neváhal a zánovní luxusní modly zničil. Do té doby jim ale uctivě obětoval, podle ověřeného pramene i lidi. Staré slovanské oběti nebyly, mimochodem, nic pro jemné povahy. Jejich podstatou byla krev, stékající po oltáři, jejíž výpary lákaly bytosti ze zásvětí, činily je viditelnými a schopnými zabezpečit komunikaci mezi oběma světy. Tahle praktika je známá z celého světa a Slované se jí nevyhýbali, stejně jako obětování zajatců. Ale aby si na své přišli i ti s citlivějšími žaludky, stejně časté byly i nekrvavé úlitby (více než mléka se používalo nápojů alkoholických) a obětiny potravinové, sýr, med, chléb či zrní.
Perunovým stromem je dub, nejposvátnější ze stromů v celém indoevropském světě. Jen tak na okraj, uctívání lípy, stromu, který se stal naším stromem národním, je doloženo toliko z doby moderní; pradávný kult lípy je jen dohadem, odvozovaným z dosti rozšířeného kultu Matky boží s tímto stromem spojovaným, a také pro některé magické praktiky a informace, s lípou odedávna spojovaných. Dnem v týdnu, Perunovi zasvěceným je zcela neoriginálně čtvrtek, kdy si užívá mnoho hromových potentátů, například severský Thor nebo římský Juppiter. A jeho atributem je sekera. Žádný nástroj mírumilovného dřevorubce, ale (stejně jako kladivo Mjöllni Perunova germánského kolegy Thora) sekera válečná, standardní výzbroj slovanského bojovníka. Amulety v její podobě byly nalezeny v mnoha mohylách.
Převážně válečným bohem se Perun stal jako hlava vladimirovského pantheonu. Ale už po osmi letech skončila jeho modla v Dněpru a sekeru nahradil kříž.
Veles či Volos
Federální ministr zemědělství, taktéž ochránce majetku. Pod těmito funkcemi se skrýval původní bůh plodnosti. A podle určitých náznaků, i bůh podsvětí. Což se nevylučuje, byť o tom neexistují přímé doklady: vegetační božstva se svým ročním cyklem mnohdy s říší mrtvých koketovala, kruh jaro-léto-zima k tomu přímo navádí.
Po křesťanském převratu se z Velese stal, stejně jako z jeho božských souputníků, démon. Nebylo to jen účelové, rohatý vzhled ochránce stád a falické symboly boha plodnosti ho, stejně jako řeckého Pána k podobné degeneraci přímo předurčovaly. Z patnáctého století už jsou známa česká úsloví Ký veles ti to našeptal, z litevštiny například výraz velnas, který označuje totéž co český – ďábla.
Tak, a to by bylo asi tak vše. Uznávám, že to bylo představení opravdu zběžné a zmíněných pánů nedůstojné, rozhodně nevyčerpávající. Ale nezoufejte, příště přijdou na řadu božstva menšího geografického významu (i když jmen poměrně známých), a o těch toho povím ještě méně.
Svaroga namaloval Andrey Shishkin, CC BY 3.0-2.5-2.0 1.0, via Wikimedia Commons
(2.10.2004)
Pozdní slovanské pohanství se soustředilo ve dvou oblastech. Tou první se stala Kyjevská Rus a druhou, docela úspěšnou, bylo Polabí. Zatímco jinde nastupovalo křesťanství a odesílalo staré bohy do důchodu a zapomnění, ve zmíněných enklávách se pohanská víra udržela tak dlouho, aby se dočkala doby psaného slova. O uctívaných bozích v Čechách tedy nevíme víc, než že uctíváni byli, všechna jména známá z obrozeneckých dob, a také z bohaté fantazie Václava Hájka z Libočan.
Na východě to bylo přece jen lepší.
Ale vezměme to popořádku.
Na sklonku desátého století se kníže Vladimír rozhodl zestátnit víru a udělat z ní politický nástroj. Kromě obecně uctívaných božích autorit, patřících celému slovanskému světu, se v kyjevském pantheonu objevila ještě čtyři jména.
Stribog
Podle jistých náznaků byli jeho vnuci personifikací větrů a sám Stribog buď správce dobra, podle jména, odvozeného od stroj, nebo Dažbogův opak a tedy Odnímatel dobra, což naznačuje Slovo o pluku Igorově a k čemuž se kloní etnograf J. Schütz. Veškeré informace o Stribogově funkci totiž vychází pouze z výkladu jeho jména, všechny původní prameny totiž tohoto boha jen připomínají.
Chors
Ve starých pramenech často uváděné jméno, doplňující výčet mnohem známějších bohů. Bývá spojován se Sluncem nebo Měsícem, to na základě jedné pasáže ze Slova o pluku Igorově, kde kníže Všeslav ve vlkodlačí podobě zkřížil Chorsovi cestu. Pro sluneční božstvo hovoří etymologická teorie, vykládající Chorsovo jméno z íránského chorsid, zářící slunce. Menšinovou, ale ne nepodstatnou měsíční větev pak ze stejného pohledu zastupuje názor, že jméno vzniklo ze staroslovanského krs, vychrtlý. Ani Chorsova funkce není nikde vysvětlována,
Simargl
Božstvo ještě nepoznanější, než dvojice předchozí. Tu a tam se předpokládá, že jde o bohy dva – Sima a Rgla. Také se vykládá jeho jméno ve spojitosti se sedmihlavým bohem, taková božstva sice Slované měli, ale ne na východě. Podle Zdeňka Váni mají význam dva výklady. Ten první se nabízí i laikovi, jen trochu obeznámenému se starou mytologií – Peršané, čili Íránci, jejichž vliv na slovanské náboženství nebyl zanedbatelný, totiž znají símurga, monstrum s tělem ptáka, hlavou psa a lvími tlapami. Jenže právě přímé vlivy jedné kultury na druhou vylučují, aby se z nižší mytologické bytosti jedné stal bůh druhé. Proto přichází v úvahu i druhá verze, ta, která připouští božskou dvojici. Její první část – Sem by představoval ochránce dobytka, Rgl pak obilí, navádějí k tomu možné původy jmen z praslovanských slov sěma (rodina) nebo sěme (sémě) na jedné a rž (žito, obilí) na druhé. Slovanům by pak nechyběla celkem obvyklá indoevropská figura Blíženců.
Mokoš
Jediná bohyně v jinak mužské společnosti. Její uctívání je prokázáno ještě v šestnáctém století, folklórní velkohlavá a dlouhoruká Mokuše Ukrajinců, která je její potomkyní, je ochránkyní ovcí a přástek, která po nocích chodí po chalupách a spřádá koudel.
Mokoš byla bohyní země, s touto funkcí se samozřejmě pojí i kult plodnosti a určitá sexuální mystéria, příslušné jejím profesním kolegyním, příkladně řecké Démétér nebo Mokoši mnohem bližší íránské Ardví Súra čili Anáhitě, bohyni vlhkosti, úrody a plodnosti. Právě přídomek Ardhví (což znamená vlhká) mohlo dát ve slovanském překladu dát Mokoši jméno.
Trojan
Byl to bůh nebo jen démon? A nebyla to nakonec jen nějaká mýtická postava pradávného krále? Občas se sice badatelé kloní k nejsrozumitelnějšímu (ale jinak trochu nelogickému) zbožštění římského císaře Trajána. Ten sice vykonal tažení až do Dácie, ku škodě věci však půl tisíciletí před tím, než se do těch míst nastěhovali Slované. Do seznamů se dostal nejspíš jako Hérakles na Olymp, někdejší proslulý kmenový vůdce nebo král proslul natolik, že byl prohlášen za svatého.
(11.10.2004)
Do třetice a naposledy se zastavíme u starých slovanských bohů. Tentokrát na západě, jak prozrazuje titul.
Nebudu rozebírat příčiny toho, proč se právě na nejzápadnější výspě slovanského osídlení, v Polabí a Pobaltí, udržela pohanská víra až do dvanáctého století. To už udělali jiní a když ho najdu, nastrčím vám odkaz na jednu docela dobrou a přitom srozumitelně krátkou práci. Pojďme se raději poklonit bohům, kvůli kterým jsme dnes tady v Bestiáři.
Radogost
Ano, tohle jméno znáte. Velká Radegastova socha stojí na Radhošti (i když je to nesmysl), tohle jméno je běžné jak v Čechách, tak v Lužici nebo v Dolních Rakousích. Ale tady jde o jména místní, zatímco Radegast – bůh byl lokální variantou Svarožiče. Stejně jako v mnoha jiných případech je totiž pozdější jméno původně jen přízviskem – ze Svarožiče Který vítá hosty, se postupem času stal jen Ten, který vítá hosty. (Někdy tomu bývá naopak a bůh do svého jména importuje boha jiné kulturní oblasti, příkladem budiž Zeus Ammon a mnozí další). Anebo ještě jinak.
Ze začátku jedenáctého století se zachoval popis ratarského chrámu, kde mezi jinými je právě Svarožič nejpřednějším z bohů. Uctívaný, bohužel i lidskými obětmi. Ten chrám se nacházel, podívejme, na hradě jménem Radegost.
Svatyně žila z věštění, nejobvyklejší praktikou byla chůze posvátného koně přes zkřížená kopí. A nejobvyklejším požadavkem klientů dotaz na zdar válečného tažení. Když kůň překročil kopí pravou nohou, bylo to dobré. Svarožič Radogost se tak postupně stával ze slunečního boha bohem obecným, na jeho někdejší profesi upomínal jen kanec, někdy navštěvující bahno u jezera, obklopujícího hrad. I ten věštil nastávající války, ale původně byl zvířetem solárního kultu.
Svantovit
Dnes je jeho kdysi velkolepý chrám pod vodou, musel ustoupit divokému Baltskému moři, které si ukouslo svůj díl z někdejšího poloostrova Rujány. Svantovit není v žádném případě odkřesťanštěnou verzí svatého Víta, ať už by ho na Rujánu přivedli corweyští mniši nebo ho Lutici odkoukali v Praze, kde kníže Václav nechal tomuto světci postavit chrám. Slovanské svet totiž dříve než svatý znamenalo mocný a -vit je prostě vítěz. Stejně jako ráňanský Radegast, je tedy původně i Svantovit jen přívlastkem, v tomto případě ovšem není jasné kterého boha.
V každém případě dostatečně silného, protože Svantovitovi neobětovali jen Lutici, ale i kmeny okolní a v některých případech i skandinávští vikingové, jimž se slovanští piráti na Baltu víc než vyrovnali. I dánský král Sven si dovolil pro jednou odpustit rodnou víru a vykoupil se v rujanské svatyni, ale tady šlo o politiku, s bojovnými slovanskými sousedy pak mohl kalkulovat při vnitřním vypořádání vlastního státu.
Jako silné lokální božstvo pozdější doby už v sobě Svantovit kumuloval hlavní božské funkce, totiž hospodářskou a válečnou. K věštbám i tady sloužil kůň a zkřížená kopí – to když se jednalo o prognostiku vojenskou či námořní, ale také velký picí roh a medový koláč, které sloužily pro předpovědi agrární.
Triglav
V ústí Odry vznikaly už v dávných dobách slavné obchodní přístavy. Do dvanáctého století byl největším Wolin, známý v okolním světě i jako Vineta neboli Jómsburg. Vedle něj vyrůstal (až ho přerostl) Štětín.
V obou přístavech vládl bůh, který – už je to tady zase – je možná známý pod svou někdejší přezdívkou. Triglav – Tříhlavý – totiž může docela dobře pocházet od popisu jeho idolů, totiž štětínské i wolinské tříhlavé či tříobličejové sochy. Rozhodně nešlo o ozvěnu křesťanské Svaté Trojice (ta se jako tříhlavá zobrazuje jen výjimečně a navíc až od třináctého století). Přemíra hlav totiž asi k západní slovanské víře patřila, na Rujáně byl vedle již zmíněného Svantovita uctíván i níže postavený, leč sedmi tvářemi vybavený Rugievit, zatímco Porenutius z téže oblasti měl tváře čtyři, pátou na prsou.
Stejné byly i praktiky kultu, Triglavovi byl zasvěcen kůň, i ten věštil, přecházeje přes kopí.
(17.10.2004)
Po návštěvě u honorace zase zpět k nadpřirozenému plebsu. Nebo ke střední třídě, protože Bejválek je sice jako malý chlapec s velkou hlavou vypadající skřítek, ale zastává zodpovědnou funkci strážného ducha šumavského předhůří, oblasti mezi Nepomukem a Plánicí. Jako většina strážných duchů je celkem dobromyslný, dokáže se však pěkně rozčílit, když ho někdo vyprovokuje.
(24.10.2004)
je strašidlo lokální, působící v Pečkách na místě, jemuž se říká V Babinách. Zaměřuje se na noční návštěvnice, které se tam vypravily na trávu. Sotva na louku vkročily, už měly Režného Kubu v plachtě a nemohly s ní hnout.
(24.10.2004)
Klepáček je pro změnu duch jednoho z berounských primátorů. Svůj příchod ohlašuje ťukáním ve zdi, odtud dnešní jméno. Trochu tím připomíná důlní duchy, možná proto mu pozdější lidová tradice přisoudila kápi a kladívko, ale obecně se věřilo, že jde o svědomitého městského úředníka, který ani při mučení neprozradil kam že to ukryl městské poklady, pročež se po smrti stal nadpřirozeným strážcem těchto. Nevím, jak to s berounskou obecní kasou vypadá dnes, ale kdysi Klepáček poltergeistovskými praktikami, jež jsou mu vlastní (tj. klepáním na dveře, pohazováním různých předmětů a otevíráním dveří) dohnal k sebevraždě jednoho nepoctivého písaře.
(24.10.2004)
O tom, jak znepříjemnit život milence svého muže by řecká Héra mohla od hodiny dávat hodiny. Její manžel to s věrností nebral vážně a zabydlil řecké mýty nespočetnou řadou potomků, od hrdinů na jedno použití, až po velké muže věcí příštích jako byl Hérákles, nejproslulejší Diův potomek lidského původu a Apollón, totéž v barvě boží.
Když se měl narodit ten druhý, nemohla Héra dost dobře použít taktiku nemilosrdné likvidace (jednou z nejpříšernějších ukázek téhle Héřiny metody je příběh libyjské královny Lamie), nastávající matka božských dvojčat Apollóna a Artemidy byla totiž Titánka Létó. A nadpřirozené bytosti se vraždí poněkud obtížněji. Ale Héra si poradila – z pozice mocné nejvyšší bohyně zařídila, aby Létó nemohla porodit na žádném kousku pevné půdy. Navíc poslala za Titánkou Pýthona, draka šupinatého hadího těla, syna samotné Matky Země Gaie (ten původ si pamatujte). Ani kletba, ani dračí pronásledovatel úkol nesplnili, osud se o své přihlásil ironicky na plovoucím ostrově Délos, čímž byla odstraněna první překážka. Tu druhou – Pýthona – zastavily skály, které se na Diův příkaz vynořily ze dna a draka zadržely; mimo to umožnily ostrovu zakotvit a zajistit mu v dobách pozdějších prosperitu, plynoucí z turistického ruchu.
Když Apollón vyrostl, ze všeho nejdřív se postaral o likvidaci starých účtů (měl to v rodině). Našel Pýthóna a zastřelil ho, jelikož však šlo o obludu jinak bezúhonnou a dobrého původu, musel si to odpracovat jako pastýř u krále Adméta. Celkem banální trest (veřejné práce si odpykalo mnoho bohů i hrdinů) i provinění, které postihoval, ovšem představuje historickou výměnu Velké bohyně za patriarchální božstvo, podle mýtu Apollón pohřbil Pýthóna a vybudoval na tom místě slavnou delfskou věštírnu (s neméně slavnou zaměstnankyní Pýthií), ve skutečnosti ovšem pohřbil do té doby uznávaný chrám Matky Země Gaie s jejím strážcem Pýthonem a převzal kult do své správy. O čemž svědčí i mýtus sám – Sluneční bůh totiž nejen na hrob pronásledovatele své matky postavil kámen a prohlásil ho za střed světa, ale také přejmenoval ono místo z původního Pýthó na Delfy, aby po drakovi nezůstala žádná památka. Nu, aspoň měl tu slušnost, že svůj zábor komentoval, i když mu asi – pro sílu předchozího kultu – nic jiného nezbylo, kněžce musel jméno hada Pýthona ponechat, stejně jako podle jiné verze mýtu zůstalo jméno Delfy po Delfyné, intimní obludné přítelkyni zastřeleného Pýthona.
Čímž se dostáváme na scestí, čili do obludného propletence řeckých mýtů. Ačkoliv se totiž pro dnešního čtenáře tváří jako jednolitá historie, jsou kupou mnohdy nespojitých a nespojitelných mýtů různých národů, některé, jak šel čas, dali dohromady ještě starověcí autoři (neboť historii píše vítěz), jiné splynuly v dobách pozdějších a na mnoho z nich se prostě zapomnělo.
Delfyné s hadím ocasem byla totiž sestrou Týfóna, otce celé řady řeckých oblud. A Pýthón (jinak též zosobnění severního větru, tedy další jméno do sbírky Bóreas – Ofion), byl místní Týfonovou obdobou. Delfyné každopádně dnes patří spíše do jeho příběhu; když Týfón zahnal všechny olympské bohy do Egypta (kde na sebe vzali zvířecí podoby) a později vytahal z navrátivšího se Dia všechny šlachy, dal tyhle součásti božského těla do úschovy právě Delfyně. Jenže tu Pán vyděsil svým obvyklým zařváním a Hermés jí šlachy ukradl (případně je vylákal Kadmos, řka, že potřebuje nové struny na svou lyru), a Apollón obludu nakonec zastřelil.
Takže si to přeberte jako ve výprodeji a při nošení mějte na paměti, že kalhoty vašeho obleku pravděpodobně původně patřily k jinému saku a kapesník přivál vítr od vedle ze zahrady, kde sousedka sušila prádlo.
Pýthóna, likvidovaného Apollonem zpodobnil Hendrik Goltzius (1558-1617), Los Angeles County Museum of Art, Public domain, via Wikimedia Commons
(1.11.2004)
S něčím takhle nebezpečným jsem se už dlouho nesetkal. Naštěstí se to událo jen na gameboy mého syna v potterovských hrách, a tam se srážka s Červenou čapkou dala ustát. Ve skutečném biotopu tohoto tvora bych se ovšem bál. Hodně bál.
Své jméno Red Cap dostal podle nepřehlédnutelné části oděvu, klobouku (nebo skotského baretu) rudé barvy, nečekejte ovšem, že jasně červená je výsledkem továrních barviv soukenického průmyslu; tahle malá, vzhledem postarší potvora s dlouhými šedými vlasy totiž s oblibou namáčí pokrývku hlavy do krve svých obětí. Do zbytků krve, které nedopije. Už tahle informace je alarmující a co teprve když si uvědomíte, že zaschlá krev je tmavě hnědá, a my přece nemáme co do činění s žádným Brown Cap. Ta barva musí být čerstvá!
Ale dost strašení, je čas na konkrétnější informace. Red Cap je nadpřirozený obyvatel starých hradů a strážných věží ve skotském pohraničí, nejraději má místa krvavých historií. Kromě již zmíněné pokrývky hlavy nosí také železné boty, navzdory tomu je velice rychlý. Pokud nezabíjí dlouhými ostrými drápy, pak se uchyluje k útokům ze zálohy: svaluje na nic netušící oběti balvany. V takovém případě nepomohou ani biblické citáty, které v případě přímého napadení mohou Červenou čapku odehnat.
(6.11.2004)
Malý had, žijící ve zdech, může být nevítaným podnájemníkem nebo také radostně vítaným ochranným duchem domu či rodiny. Albánský Vitore patří samozřejmě do té druhé skupiny. Tichým pohvizdováním ohlašuje radostné události, což je docela prima, bohužel tentýž hlasový projev užívá i k oznamování věcí budoucích opačné polarity, tedy mizerných.
(6.11.2004)
Tohle stvořeníčko se prochází po nocích finskými lesy. S lucernou v ruce, přesněji s nějakým blíže neurčeným zdrojem světla, jde totiž o finskou bludičku. V souladu s mnoha jinými evropskými zvyklostmi jde o duši dítěte, v tomto případě dítěte, pohřbeného v lese, jehož duch se stal ochráncem divoké zvěře i stromů.
(6.11.2004)
Pokud něco šramotí ve stěnách evropského bytu nebo pohazuje předměty, pak je to s největší pravděpodobností poltergeist. Nebo velice drzá myš. Pokud něco prozpěvuje a rachotí v domě filipínském, bude to nejspíš duwende. Tenhle povětšinou přátelský tvor vypadá jako podměrečný stařík, neměří více než tři stopy (nebo také mnohem méně, podle toho do jakého příběhu ho chcete obsadit) a i on se kromě zvuku projevuje i pohazováním písku a kamenů. Nejspíš proto, že někdy je považován za filipínskou formu trpaslíka, žije pod zemí a nemá hluboko do kapsy, neboť jako každý správný démon tohoto elementu disponuje značným množstvím zlata.
Bezpečnostní upozornění na závěr: výše uvedená domácí forma duwendeho občas roznáší choroby a to i smrtelně nebezpečné.
(14.11.2004)
Objevují se v Polynésii a to v podobě zvířat či rostlin. Patří ovšem do rodiny, jde o duše předků, které, jak se stalo v širém světě zvykem, dohlížejí na potomky. Na Markézách se jim říká atua, žijí ve stromech a létají jako ptáci.
(14.11.2004)
Yu-qiang v oficiálním přepisu čínského znakového písma, chcete-li. Ale protože existuje úprava pro češtinu a já na ní náhodou narazil, budu se držet domácí verze. Konečně, porovnejte si je sami, tady je odkaz. A nelekněte se tří verzí přepisu, do roku 1979 se pro západní jazyky používal nejčastěji systém Wade-Giles, poté se Číňané rozhodli vzít vše do vlastních rukou (konečně) a doporučili latinizovanou formu pchin-jin (tedy pinyin, to před závorkou je samozřejmě zase po česku). Ale jazykovědě rozumím ještě méně než bubákům, tak pryč od toho a zpět k Bestiáři. Mimochodem, výše uvedený pán je podle Wade-Giles systému Yü-ch'iang.
V každém případě je především mořský bůh a zároveň šéf resortu oceánských větrů. První funkci vykonává v podobě ryby a služebním vozidlem mu jsou dva draci (čínští, tedy kladní), pro druhý úřad zvolil metamorfózu do tvora podoby ptačí, tváře lidské.
(14.11.2004)
Lambtonský červ, čili drak, ve starší angličtině mělo slovo worm tentýž obsah, je nejznámější z dračích potvor Británie. A víte co? Poslechněte si ten příběh celý.
To se jednou v neděli mladý Lambton vypravil k řece Wear na ryby, zatímco všichni ostatní poslušně nakráčeli na mši do Brugefordu. Bůh bdí a nejspíš proto bylo civění na splávek naprosto promarněným časem. Aspoň po několik dlouhých hodin; nakonec přece jen zabrala. Dědic lambtonského panství zasekl a tahal a tahal, vypadalo to na kapitální kousek i bez rybářské latiny, jenže potom se na konci udice objevilo něco, co rybu nepřipomínalo ani náhodou.
Byl to velký černý červ s mločí hlavou a ostrými jehlovitými zuby. Mladý John chtěl pochopitelně hodit očividně nepoživatelný úlovek zpátky, ale kde se vzal, tu se vzal, objevil se vedle něho podivný stařík.
„Do vody bych to nevracel. Vypadá to, žes chytil samotného ďábla.“
Přidal ještě nějakou tu pohádkovou moudrost a zase zmizel.
Mladý Lambton pokrčil rameny, strčil červa do koše a cestou domů ho hodil do staré studny. Té se od té doby říká Worms Well.
Čas ubíhal a z lehkovážného lambtonského dědice se přece jen stal muž, uvědomující si svůj původ a povinnosti. Vyrazil tedy po boku krále do Svaté země.
Červ mezitím rostl. Voda ve studni se jeho přítomností stala jedem, vycházely z ní jedovaté výpary a nic netušící venkované si začali povídat o podivné kletbě, která starý pramen postihla. Až do rána, kdy zjistili, že se od studny k řece táhne černá slimáčí stopa, nevěděli proč byla studna otrávena a co v ní vlastně žilo. Ale když červ té noci už v plné dračí síle vylezl, bylo jasné, že je zle.
Příšera se doplazila k řece, vklouzla do vody a doplavala na malý kamenitý ostrůvek v proudu, třikrát se kolem něj obtočila a vystavila svou krásu veřejnosti. Drak neměl ani křídla, ani nohy, stále vypadal jako obrovský ošklivý červ, silný a svalnatý. Nějaký čas nedělal nic, ale potom se temná očekávání naplnila, padly první oběti.
Jedním polknutím dokázala ta potvora zhltnout malého beránka. Děsila dobytek a prokusovala kravám vemena, aby se dostala k mléku. Místní, na zemědělství založená ekonomika se začala hroutit. A bylo to čím dál tím horší.
Proto se několik odvážlivců vydalo draka zabít. Ti, co se utopili dřív, než se na ostrůvek dostali, aspoň unikli strašlivé smrti svých druhů, které červ roztrhal na kusy. A – jaká hrůza – bojem rozvášněný drak se nakonec vypravil na Lambton Hall.
Na hradě na něj naštěstí byli připraveni. Naplnili velké kamenné koryto vroucím mlékem, postavili ho na nádvoří a čekali, jestli červ úplatek přijme. Drak se doplazil do brány, zastavil se, a protože mu cestou od vody opravdu vyschlo v krku, opravdu se sklonil ke korytu a mléko vypil. načež se spokojeně vrátil do řeky. Nazítří ovšem přišel znovu a dalšího dne rovněž. Po sedm let se tak každý den plazil k hradu, vypil svou dávku horkého mléka a vrátil se zpátky, aniž by kohokoliv napadl nebo zakousl nějaký dobytek. Život ve vesnici se pomalu vracel do starých kolejí. Tu a tam se sice někdo pokusil draka zabít, ale žádný z rytířů nebo drakobijců obludu nezdolal, nikdy to nedopadlo jinak, než smrtí odvážného vyzyvatele. Venkované si na denní mléčnou daň museli zvyknout.
Když se pak po sedmi letech vrátil John Lambton z křížových výprav, nestačil se divit. Na svůj někdejší úlovek už docela zapomněl, ve Svaté zemi měl jiných starostí dost. Představoval si svůj návrat jinak, nečekal zrovna slavobránu a čtrnáctidenní oslavy, ale rozhodně nemyslel, že to doma bude vypadat takhle. Hospodářství kraje v troskách, otec nad hrobem. V řece příšera, které se bojí celý sever. Co s tím?
Protože byl John už nejen dospělý a v boji zocelený, ale také rozumně uvažující, nevytasil meč a nevrhl se hned na draka, jak to udělali ti roztrhaní. Místo toho navštívil brugefordskou vědmu.
„Pochopitelně je to tvoje chyba,“ řekla mu hned ve dveřích, „měls jít v neděli na mši a ne na ryby. Takhle to vypadá, když se zapomíná na víru. Nějaké rvačky se Saracény to už pak nezachrání.“
Lambtonský dědic si pokorně vyslechl vědmino spílání, informaci o tom, že draka může zabít právě jenom on, a především důležitou technickou radu: Ať si nechá u kováře vyrobit brnění, pokryté ostrými trny. Tím červ ztratí výhodu jedné ze svých zbraní – totiž sevření protivníka do smrtící smyčky. Nebyl to vůbec hloupý nápad, což budoucí sir Lambton uznal, aniž tušil, že použije prastarého a po telecí kůži nadité nehašeným vápnem nejobvyklejšího způsobu likvidace draků, známé jak v Řecku, tak i ve Francii, Španělsku ba i v daleké a ještě neobjevené Číně.
Zvedl se k odchodu, ale vědma ho zarazila:
„Počkej ještě. Ten trik s brněním by ti poradil kdekdo, kvůli tomu si nemusel za starou bábou. Celá věc má ještě háček.“
„A jaký že to je?“ zeptal se lambtonský dědic s rukou na měšci a trochou nejistoty v hlase.
„Pokud toho červa zabiješ – nikde není psáno, že se ti to musí podařit – pak musíš také zabít prvního, kdo ti zkříží cestu až překročíš práh Lambton Hallu.“
„Proč bych to dělal?“
„Protože pokud to neuděláš, postihne váš rod kletba a tři krát tři generace Lambtonů nezemřou ve svých postelích.“
Cestou domů a ke kováři měl John Lambton nad čím uvažovat. Nechtěl se poskvrnit vraždou, protože i když šlo o nepříjemné proroctví, nic jiného zabití prvního, kdo mu zkříží cestu, není. Ale draka zlikvidovat musel. Naštěstí, jak už bylo řečeno, nebyl lambtonský dědic jen zdatným válečníkem.
Ta vědma přece nemluvila o lidech. Říkala, že musí zabít prvního, kdo ho uvítá.
Než kovář připravil požadovanou zbroj, už bylo domluveno, že na zvuk Johnova rohu vypustí sloužící Johnova oblíbeného psa. Nebohé zvíře určitě vyrazí ke svému pánu.
Když takhle obešel podmínky kletby, zbývalo už jen vyřídit draka. John Lambton se tedy vypravil na ostrůvek v proudech, počkal, až se červ bude vracet z pravidelné cesty za hltem mléka, drak usoudil, že na tak malou skálu se dva nevejdou a na rytíře se vrhl.
Obtočil ho a chystal se sevřít, což vždycky zabíralo, ale ouha, nabodl se na hroty. Poprvé tekla jiná krev než lidská. Síly to vyrovnalo a po krátkém boji padla pod údery Lambtonova meče dračí hlava do proudu řeky Wear. Bylo dokonáno.
Vlastně ne, vzpomněl si John, když přebrodil na břeh. Zatroubil, aby se celý příběh zavřel smrtí nic netušícího psa. A vyrazil k Lambton Hallu.
Když vstoupil do rozjásaného hradu, kde všichni oslavovali smrt obávaného netvora, zděsil se.
Žádný pes mu naproti nevyběhl. Ba co víc, jako první se ke svému statečnému synovi belhal potěšený otec.
Sloužící přeslechli zvuk rohu.
Otcovraždou se John Lambton poskvrnit nechtěl. Rychle zatroubil ještě jednou, za okamžik vyrazil pes, předeběhl starého pána a rytíř zvíře probodl. Ale bylo už pozdě.
Devět generací Lambtonů tak neskončilo ve svých postelích, ten poslední prý zemřel, když přecházel brugefordský most.
Ilustrace Internet Archive Book Images, No restrictions, via Wikimedia Commons
(21.11.2004)
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část