 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Gaia
Matka všeho, ztělesnění Země. Zrozená z Chaosu, rodící vše ostatní. Tak zní dnes nejznámější a i v dobách minulých převládající olympský mýtus; ve skutečnosti se v opravdu starém Řecku a okolí věřilo v několik různých kosmogonických modelů, přičemž zdaleka ne ve všech stála Země na prvopočátku. Vyklubala se z vejce, jež snesla Euronymé, spolu s hvězdami, faunou i flórou. Stvořil ji Erós. Šťastnými rodiči se stali Aithér a Hémerá, tedy Vzduch a Den. Vyberte si.
Významu to Gaie nijak neubírá. Protože důležitější byly události následující.
Porodila Úrana, svého pozdějšího partnera a protějšek, totiž Nebe. Taky Ponta čili Moře. To ještě patří k onomu mytologickému počátku všech věcí, dál už je ale historie. A o ni tu jde.
S Úranem přivedli na svět řadu, vlastně několik řad potomků. Dvanáct Titánů. Tři Kyklopy. Tři Hekatoncheiry. (Taky Giganty, to ovšem bylo oplodnění řekněme umělé. Krví kastrovaného Úrana). Nebyly to zdaleka jediné Gaiiny děti. Pouze nejvýznamnější. A nejznámější.
Gaia se nechovala ke svým potomkům jako jejich otcové, milovala je (dobře, až na výjimky). Výše zmíněné rozhodně. Proto se jí nelibě dotklo, když Úranos, znechucen nepatřičným vzhledem Storukých, je nechal zavřít do podsvětí. Vybídla nejmladšího z Titánů Krona, ať si to s nevděčným otcem vyříká. Vyříkal, jak dobře víme. Převzal vládu nad světem. Vládl způsobem, který se od Uranova nijak zvlášť nelišil, ale který matce Zemi nevadil, až nadešel i jeho čas. (Ačkoliv spojení Krona s Chronem je záležitostí opravdu pozdní, stejně jsem si tuhle poznámku nedokázal odpustit).
Matka Země. Tenhle titul svádí k listování albem rodinných fotografií, a ničím jiným taky tohle povídání ani nebude. Další stránka: tři Lítice. I u nich se obvykle předpokládá – a příběhem i básnickou licencí smysl dává – původ z kapek Úranovy krve, padajících na Gaiu.
Múzy – tohle tvrdí Hésiodos, že jsou dcerami Země a Vzduchu.
Erichthonios. Docela zajímavý případ. Poseidon namluvil Hefaistovi, že Athéna by se s kovářem ráda vyspala, jen se stydí to říct; když pak bohyně řemesel navštívila s Diovým vzkazem jeho dílnu, Héfaistos neváhal a vrhl se na věc. Athéna ho sice včas odstrčila, přesto ji potřísnilo (nad kolenem) jeho semeno. Setřela ho a odhodila; spadlo na zem nedaleko Atén a oplodnilo Gaiu. Té se představa výchovy Héfaistova potomka nelíbila, Athéna se tedy dítěte ujala. Nejprve ho předala Kekropsově dceři Aglauře (divné, za chvíli vysvětlíme) a poté, co princezna skočila v děsu nad vzhledem nemluvněte z Akropole, vychovala ho sama. Stal se aténským králem a skončil na obloze jako souhvězdí Vozky.
Kekrops. Otec neexistuje. Napůl člověk, z poloviny had. Zakladatel Atén. Tolik převládající verze. Podle zapomenutých drbů byl ale otcem tohoto Gaina syna právě Erichthonios.
Néreus, Thaumas, Forkýs, Kétó a Eurybia. Mocné mořské celebrity, kolonka otec v rodném listu vyplněna jménem Pontos.
A další a další. Známí, méně známí, neznámí. Bohové, nymfy, obři, démoni, národy. Entity.
Vnoučata, byť jim tu a tam nějaký ten dárek dala, třeba Héře sad, Gaia nijak zvlášť nešetřila, tak daleko cit řeckých božstev nesahal. Když Zeus svrhl Krona (před čímž Země syna varovala, i proto se choval jak choval), poslala proti novému pánu světa Giganty. Vybavila je dokonalou ochranou, bylinou, která činila božské zbraně neúčinnými. Problém, který řešili po celém světě (například v Indii) tady elegantně obešel do služby povolaný Hérakles, tehdy ještě člověk. Giganti – boj s nimi nebyl rozhodně lehký – nakonec putovali do Tartaru, a Gaia mohla chystat další pomstu. Právě s bohem nejhlubší propasti měla dalšího, a vnoučatům ještě nebezpečnějšího syna, Tyfóna.
Ani tenhle pokus nevyšel.
Stropní malba ve vídeňské Akademie der bildenden Künste: Anselm Feuerbach, Public domain, via Wikimedia Commons
29.9.2024
Svečari
Pachatelé katastrálních zločinů to neměli po smrti lehké po celé Evropě. Ti slovinští museli – především o Adventu a dva týdny před Všemi svatými – chodit po hranici pozemku, které nelegálně upravili. Místo hlavy velkou svíčku. Když někoho zahlédli, přiblížili se. Pokud svědek zaklel, utekli. Pokud se začal modlit, přistupovali stále blíž a blíž. Věřilo se, že dostatečné přiblížení je z prokletí vysvobodí.
Svečari od chorvatské Sobotice měli původ i kalendář jiný, šlo o hříšné mnichy, a časem jejich výstupů bylo novoluní. Postup při setkání, včetně očekávaného výsledku se nelišil.
6.10.2024
Džileri
aneb Inženýři. Jméno, které dostaly duše slovinských zeměměřičů, jež ledabyle nebo schválně špatně vyměřili pozemky, a proto musí, vybaveni lucernami, tu a tam bezhlaví nebo tlačící kolečko s ukradenou půdou navštěvovat o Adventu místa své nesprávně odvedené práce, ukazuje na dobře známou hlubokou nedůvěru venkovanů v ty podivná slova užívající podezřelé panáky z měst. Z tuzemských pověstí lze vypíchnout třeba odvážného starostu, který zahnal doktory, co chtěli do studní nasadit choleru.
Ona určitá opatrnost je samozřejmě na místě a nutná, jen si vzpomeňte na výmluvné obchodníky s energiemi, nicméně dodnes přetrvávající patologická xenofobie některých komunit je až zarážející. A nemusí jít – a rozhodně nejde – jen o obyvatele sídel venkovského typu.
6.10.2024
Mračnjak
Velký tmavý a chlupatý chlap v širokém klobouku, který ve slovinské Bele Krajine drze v noci trápil a někdy i unášel lidi. Pomáhalo hodit po proti téhle personifikaci chorob a nočních můr naruby obrácenou papuči.
6.10.2024
Netek
Někteří ho viděli jako malého mužíčka staré tváře, jiní jako člověka prazvláštního, trochu zvířecího vzhledu. Všichni si o něm vyprávěli, že navštěvuje statky a žadoní o jídlo. Ať ale dostane, kolik chce, všechno sní a pořád má hlad. Toho je Matek totiž personifikací. Je ovšem pravdou, že když dostane opravdu hodně a nechcete, aby zaplatil, pak může do stavení přinést blahobyt.
Věřilo se, že pokud nemají lidi u stolu pořád dost, je pod ním Netek dozajista schovaný.
6.10.2024
Preglavica
Slovinská Polednice. Bezhlavá Bílá či Černá paní, o níž rozhodně nestojíte. Při setkání oznámí smrt do sedmi let, zláme člověku ruce, oslepí ho nebo aspoň svede z cesty.
6.10.2024
William Terriss
“I’ll be back.”
Stalo se to na sklonku devatenáctého století, šestnáctého prosince roku 1897, kdy Richard Arbor Prince probodl ve dveřích divadla Adelphi Williama Terrisse. Nešlo o markýrovanou scénu divadelního představení, byl to akt skutečný, stejně jako city všech zúčastněných i jejich společné účinkování v londýnském uvedení hry Williama Gilletta Secret Service. S Terrissem a Jessie Milwardovou v hlavních rolích, s Princem ve vedlejší. Na obsazení ale vrah, později prohlášený za duševně nemocného, nežárlil. Aspoň pověst tak praví. Nepřenesl prý přes srdce vztah jeho kolegů, kteří tvořili milenecký pár i ve skutečném životě.
(Drobná odbočka kdysi nadšeného holmesologa. S legendárním pátračem z Baker Street nespojuje tento zločin pouze autor zmíněné divadelní hry, který se stal nejznámější Holmesovou divadelní podobou. V roce 2002 odvysílala BBC v rámci série rozhlasových her The Further Adventures of Sherlock Holmes díl The Star of the Adelphi, jehož zápletka sice odkazovala na kanonickou, t.j. Doylovu povídku The Adventure of the Second Stain, děj ale vycházel právě ze skutečné události, jež se ve dveřích divadla Adelphi stala.)
Uznávaný herec zemřel v náručí své milenky. Jeho poslední slova (jimiž tohle povídání začalo), aspoň dle lidových pověstí, ovšem nelhala. Po třiceti letech se hercův duch do divadla vrátil. Do šatny své někdejší přítelkyně, kde začala být jeho přítomnost vnímána. Jako lehký vánek, zelený záblesk nad zrcadlem. Dvojí klepnutí, které připomínalo, jak kdysi vždy na Jessiiny dveře dvakrát klepal svou hůlkou. Vyšel si na ulici, kde svou o generace opožděnou módou zaskočil náhodného kolemjdoucího. V šedém viktoriánském obleku se také o další čtvrtstoletí později objevil i na stanici londýnské podzemky Covent Garden; v obou případech ho později svědci poznali podle fotografie.
(13.10.2024)
Carl Hansen
Poslední noční hlídač dělové šalupy USS Constellation, v té době už zakotvené v Baltimore a proměněné v muzeum, sice odešel ze služby v roce 1963, kdy ho nahradilo automatické zabezpečovací zařízení, na palubu se přesto vrátil. Jako přátelský duch, hrající karty na spodní palubě. Ochotný návštěvníky po lodi provést, což se mu někdy povede, vypadá prý docela živě.
Poslední plachetnice, postavená na zakázku pro US Navy, sloužící s nepatrnou přestávkou více než století, od června 1855 do února 1955, je ovšem domovem mnohem více mnohem nešťastnějších přízraků. Za zbabělost v boji s francouzskou L'Insurgente (nebo usnutí na hlídce) popraveného Neila Harveye i jeho soudce a kapitána Thomase Truxtona.
Držte se folkloru, nešťourejte v historii. Lodě dědí jména, a současná (vlastně budoucí) fregata Constellation je právě stavěna v marinettské loděnici, zatímco předchozí, letadlová loď, odešla do výslužby roku 2003 (v roce 2017 bylo dokončeno její sešrotování). Constellation, kterou můžete navštívit, je druhé plavidlo toho jména. Thomas Truxton velel prvnímu, fregatě, spuštěné na vodu roku 1797. Že se duchové stěhují, to dobře víme. (Při stavbě dělové šalupy byly použity části původní fregaty, konkrétně kýl, což není neobvyklé. Pokud chcete, můžete si tedy říct, že zjevení přešla s nimi. Tohle zase tak obvyklé vůbec nebývá, ale pokud to vaší obsedantně kompulzivní duši přinese klid, tak proč ne.)
Dalšími lodními přízraky jsou nejmenovaný chirurgův pomocník, zavražděný dvěma námořníky, a zachmuřený neidentifikovaný lodník, tu a tam vystupující na dělové palubě. Taky pach spáleného střelného prachu je tu někdy cítit.
(13.10.2024)
Griffon
Na svou panenskou plavbu vyplula tahle dvacetimetrová loď, největší která na severoamerických Velkých jezerech v té době byla, z Niagary roku 1679. V Detroit Harbour (neplést se přes čtyři sta kilometrů vzdušnou čarou vzdáleným městem Detroit, obě jména mají původ ve francouzském slovu détroit, průliv) ji opustil její majitel, cestovatel Rene Robert Cavalier de la Salle, aby pokračoval k pramenům Mississippi. Griffon se s nákladem kůží měl vrátit do Niagary.
Už jeho stavba vzbudila nevůli místních Irokézů, kteří existenci tak velkého plavidla považovali za urážku Velkého ducha. Medicinman Metiomek loď rovnou proklel.
Potopí se, prorokoval.
Do Niagary nedoplula. Zmizela. Kde a jak nikdo neví (ale kdekdo by chtěl, jde o největší výzvu tamních hledačů vraků). Když ale na Huronské jezero padne po soumraku mlha, přízrak ztroskotaného Griffona se z ní tu a tam vynoří.
(13.10.2024)
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
