 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Gaia
Matka všeho, ztělesnění Země. Zrozená z Chaosu, rodící vše ostatní. Tak zní dnes nejznámější a i v dobách minulých převládající olympský mýtus; ve skutečnosti se v opravdu starém Řecku a okolí věřilo v několik různých kosmogonických modelů, přičemž zdaleka ne ve všech stála Země na prvopočátku. Vyklubala se z vejce, jež snesla Euronymé, spolu s hvězdami, faunou i flórou. Stvořil ji Erós. Šťastnými rodiči se stali Aithér a Hémerá, tedy Vzduch a Den. Vyberte si.
Významu to Gaie nijak neubírá. Protože důležitější byly události následující.
Porodila Úrana, svého pozdějšího partnera a protějšek, totiž Nebe. Taky Ponta čili Moře. To ještě patří k onomu mytologickému počátku všech věcí, dál už je ale historie. A o ni tu jde.
S Úranem přivedli na svět řadu, vlastně několik řad potomků. Dvanáct Titánů. Tři Kyklopy. Tři Hekatoncheiry. (Taky Giganty, to ovšem bylo oplodnění řekněme umělé. Krví kastrovaného Úrana). Nebyly to zdaleka jediné Gaiiny děti. Pouze nejvýznamnější. A nejznámější.
Gaia se nechovala ke svým potomkům jako jejich otcové, milovala je (dobře, až na výjimky). Výše zmíněné rozhodně. Proto se jí nelibě dotklo, když Úranos, znechucen nepatřičným vzhledem Storukých, je nechal zavřít do podsvětí. Vybídla nejmladšího z Titánů Krona, ať si to s nevděčným otcem vyříká. Vyříkal, jak dobře víme. Převzal vládu nad světem. Vládl způsobem, který se od Uranova nijak zvlášť nelišil, ale který matce Zemi nevadil, až nadešel i jeho čas. (Ačkoliv spojení Krona s Chronem je záležitostí opravdu pozdní, stejně jsem si tuhle poznámku nedokázal odpustit).
Matka Země. Tenhle titul svádí k listování albem rodinných fotografií, a ničím jiným taky tohle povídání ani nebude. Další stránka: tři Lítice. I u nich se obvykle předpokládá – a příběhem i básnickou licencí smysl dává – původ z kapek Úranovy krve, padajících na Gaiu.
Múzy – tohle tvrdí Hésiodos, že jsou dcerami Země a Vzduchu.
Erichthonios. Docela zajímavý případ. Poseidon namluvil Hefaistovi, že Athéna by se s kovářem ráda vyspala, jen se stydí to říct; když pak bohyně řemesel navštívila s Diovým vzkazem jeho dílnu, Héfaistos neváhal a vrhl se na věc. Athéna ho sice včas odstrčila, přesto ji potřísnilo (nad kolenem) jeho sperma. Setřela ho a odhodila; spadlo na zem nedaleko Atén a oplodnilo Gaiu. Té se představa výchovy Héfaistova potomka nelíbila, Athéna se tedy dítěte ujala. Nejprve ho předala Kekropsově dceři Aglauře (divné, za chvíli vysvětlíme) a poté, co princezna skočila v děsu nad vzhledem nemluvněte z Akropole, vychovala ho sama. Stal se aténským králem a skončil na obloze jako souhvězdí Vozky.
Kekrops. Otec neexistuje. Napůl člověk, z poloviny had. Zakladatel Atén. Tolik převládající verze. Podle zapomenutých drbů byl ale otcem tohoto Gaina syna právě Erichthonios.
Néreus, Thaumas, Forkýs, Kétó a Eurybia. Mocné mořské celebrity, kolonka otec v rodném listu vyplněna jménem Pontos.
A další a další. Známí, méně známí, neznámí. Bohové, nymfy, obři, démoni, národy. Entity.
Vnoučata, byť jim tu a tam nějaký ten dárek dala, třeba Héře sad, Gaia nijak zvlášť nešetřila, tak daleko cit řeckých božstev nesahal. Když Zeus svrhl Krona (před čímž Země syna varovala, i proto se choval jak choval), poslala proti novému pánu světa Giganty. Vybavila je dokonalou ochranou, bylinou, která činila božské zbraně neúčinnými. Problém, který řešili po celém světě (například v Indii) tady elegantně obešel do služby povolaný Hérakles, tehdy ještě člověk. Giganti – boj s nimi nebyl rozhodně lehký – nakonec putovali do Tartaru, a Gaia mohla chystat další pomstu. Právě s bohem nejhlubší propasti měla dalšího, a vnoučatům ještě nebezpečnějšího syna, Tyfóna.
Ani tenhle pokus nevyšel.
Stropní malba ve vídeňské Akademie der bildenden Künste: Anselm Feuerbach, Public domain, via Wikimedia Commons
29.9.2024
Svečari
Pachatelé katastrálních zločinů to neměli po smrti lehké po celé Evropě. Ti slovinští museli – především o Adventu a dva týdny před Všemi svatými – chodit po hranici pozemku, které nelegálně upravili. Místo hlavy velkou svíčku. Když někoho zahlédli, přiblížili se. Pokud svědek zaklel, utekli. Pokud se začal modlit, přistupovali stále blíž a blíž. Věřilo se, že dostatečné přiblížení je z prokletí vysvobodí.
Svečari od chorvatské Sobotice měli původ i kalendář jiný, šlo o hříšné mnichy, a časem jejich výstupů bylo novoluní. Postup při setkání, včetně očekávaného výsledku se nelišil.
6.10.2024
Džileri
aneb Inženýři. Jméno, které dostaly duše slovinských zeměměřičů, jež ledabyle nebo schválně špatně vyměřili pozemky, a proto musí, vybaveni lucernami, tu a tam bezhlaví nebo tlačící kolečko s ukradenou půdou navštěvovat o Adventu místa své nesprávně odvedené práce, ukazuje na dobře známou hlubokou nedůvěru venkovanů v ty podivná slova užívající podezřelé panáky z měst. Z tuzemských pověstí lze vypíchnout třeba odvážného starostu, který zahnal doktory, co chtěli do studní nasadit choleru.
Ona určitá opatrnost je samozřejmě na místě a nutná, jen si vzpomeňte na výmluvné obchodníky s energiemi, nicméně dodnes přetrvávající patologická xenofobie některých komunit je až zarážející. A nemusí jít – a rozhodně nejde – jen o obyvatele sídel venkovského typu.
6.10.2024
Mračnjak
Velký tmavý a chlupatý chlap v širokém klobouku, který ve slovinské Bele Krajine drze v noci trápil a někdy i unášel lidi. Pomáhalo hodit po proti téhle personifikaci chorob a nočních můr naruby obrácenou papuči.
6.10.2024
Netek
Někteří ho viděli jako malého mužíčka staré tváře, jiní jako člověka prazvláštního, trochu zvířecího vzhledu. Všichni si o něm vyprávěli, že navštěvuje statky a žadoní o jídlo. Ať ale dostane, kolik chce, všechno sní a pořád má hlad. Toho je Matek totiž personifikací. Je ovšem pravdou, že když dostane opravdu hodně a nechcete, aby zaplatil, pak může do stavení přinést blahobyt.
Věřilo se, že pokud nemají lidi u stolu pořád dost, je pod ním Netek dozajista schovaný.
6.10.2024
Preglavica
Slovinská Polednice. Bezhlavá Bílá či Černá paní, o níž rozhodně nestojíte. Při setkání oznámí smrt do sedmi let, zláme člověku ruce, oslepí ho nebo aspoň svede z cesty.
6.10.2024
William Terriss
“I’ll be back.”
Stalo se to na sklonku devatenáctého století, šestnáctého prosince roku 1897, kdy Richard Arbor Prince probodl ve dveřích divadla Adelphi Williama Terrisse. Nešlo o markýrovanou scénu divadelního představení, byl to akt skutečný, stejně jako city všech zúčastněných i jejich společné účinkování v londýnském uvedení hry Williama Gilletta Secret Service. S Terrissem a Jessie Milwardovou v hlavních rolích, s Princem ve vedlejší. Na obsazení ale vrah, později prohlášený za duševně nemocného, nežárlil. Aspoň pověst tak praví. Nepřenesl prý přes srdce vztah jeho kolegů, kteří tvořili milenecký pár i ve skutečném životě.
(Drobná odbočka kdysi nadšeného holmesologa. S legendárním pátračem z Baker Street nespojuje tento zločin pouze autor zmíněné divadelní hry, který se stal nejznámější Holmesovou divadelní podobou. V roce 2002 odvysílala BBC v rámci série rozhlasových her The Further Adventures of Sherlock Holmes díl The Star of the Adelphi, jehož zápletka sice odkazovala na kanonickou, t.j. Doylovu povídku The Adventure of the Second Stain, děj ale vycházel právě ze skutečné události, jež se ve dveřích divadla Adelphi stala.)
Uznávaný herec zemřel v náručí své milenky. Jeho poslední slova (jimiž tohle povídání začalo), aspoň dle lidových pověstí, ovšem nelhala. Po třiceti letech se hercův duch do divadla vrátil. Do šatny své někdejší přítelkyně, kde začala být jeho přítomnost vnímána. Jako lehký vánek, zelený záblesk nad zrcadlem. Dvojí klepnutí, které připomínalo, jak kdysi vždy na Jessiiny dveře dvakrát klepal svou hůlkou. Vyšel si na ulici, kde svou o generace opožděnou módou zaskočil náhodného kolemjdoucího. V šedém viktoriánském obleku se také o další čtvrtstoletí později objevil i na stanici londýnské podzemky Covent Garden; v obou případech ho později svědci poznali podle fotografie.
(13.10.2024)
Carl Hansen
Poslední noční hlídač dělové šalupy USS Constellation, v té době už zakotvené v Baltimore a proměněné v muzeum, sice odešel ze služby v roce 1963, kdy ho nahradilo automatické zabezpečovací zařízení, na palubu se přesto vrátil. Jako přátelský duch, hrající karty na spodní palubě. Ochotný návštěvníky po lodi provést, což se mu někdy povede, vypadá prý docela živě.
Poslední plachetnice, postavená na zakázku pro US Navy, sloužící s nepatrnou přestávkou více než století, od června 1855 do února 1955, je ovšem domovem mnohem více mnohem nešťastnějších přízraků. Za zbabělost v boji s francouzskou L'Insurgente (nebo usnutí na hlídce) popraveného Neila Harveye i jeho soudce a kapitána Thomase Truxtona.
Držte se folkloru, nešťourejte v historii. Lodě dědí jména, a současná (vlastně budoucí) fregata Constellation je právě stavěna v marinettské loděnici, zatímco předchozí, letadlová loď, odešla do výslužby roku 2003 (v roce 2017 bylo dokončeno její sešrotování). Constellation, kterou můžete navštívit, je druhé plavidlo toho jména. Thomas Truxton velel prvnímu, fregatě, spuštěné na vodu roku 1797. Že se duchové stěhují, to dobře víme. (Při stavbě dělové šalupy byly použity části původní fregaty, konkrétně kýl, což není neobvyklé. Pokud chcete, můžete si tedy říct, že zjevení přešla s nimi. Tohle zase tak obvyklé vůbec nebývá, ale pokud to vaší obsedantně kompulzivní duši přinese klid, tak proč ne.)
Dalšími lodními přízraky jsou nejmenovaný chirurgův pomocník, zavražděný dvěma námořníky, a zachmuřený neidentifikovaný lodník, tu a tam vystupující na dělové palubě. Taky pach spáleného střelného prachu je tu někdy cítit.
(13.10.2024)
Griffon
Na svou panenskou plavbu vyplula tahle dvacetimetrová loď, největší která na severoamerických Velkých jezerech v té době byla, z Niagary roku 1679. V Detroit Harbour (neplést se přes čtyři sta kilometrů vzdušnou čarou vzdáleným městem Detroit, obě jména mají původ ve francouzském slovu détroit, průliv) ji opustil její majitel, cestovatel Rene Robert Cavalier de la Salle, aby pokračoval k pramenům Mississippi. Griffon se s nákladem kůží měl vrátit do Niagary.
Už jeho stavba vzbudila nevůli místních Irokézů, kteří existenci tak velkého plavidla považovali za urážku Velkého ducha. Medicinman Metiomek loď rovnou proklel.
Potopí se, prorokoval.
Do Niagary nedoplula. Zmizela. Kde a jak nikdo neví (ale kdekdo by chtěl, jde o největší výzvu tamních hledačů vraků). Když ale na Huronské jezero padne po soumraku mlha, přízrak ztroskotaného Griffona se z ní tu a tam vynoří.
(13.10.2024)
Graoully
Další z pověstných francouzských draků. Běžného osudu: nebezpečný svému okolí, až do příchodu svatého muže. Tím byl v tomto případě první biskup métské diecéze Clément. později prohlášený za svatého.
Graouilly se ve společnosti velkých hadů uhnízdil ve starém amfiteátru – Méty byly svého času, za dob římské nadvlády, městem větším než pozdější Paříž, takové společenské zařízení ovšem mívalo kdejaké tehdejší sídlo – a otravoval odtud své okolí. Doslova, neboť jeho dech byl jedovatý. Bylo opravdu životně důležité se s tak nepříjemným sousedem vypořádat, nikdo se k tomu ovšem neměl. Až misionář, vyslaný do severovýchodní Galie prý samotným Petrem (byť legenda zmiňuje třetí století), vyslechl stížnosti svých nových oveček a na obludu se vypravil.
Odvážně vstoupil do amfiteátru, znamením kříže zkrotil tamní hadí populaci včetně draka, kterého odvedl na břeh řeky Seille a nařídil zmizet do míst, kde nikomu škodit nebude.
Drak poslechl, kdo by ne.
V kraji ovšem svým způsobem zůstal. Stal se aktérem (byť v zastoupení figurínou nebo alegorickým vozem) procesí, pořádaného až do devatenáctého století. Zůstal na znaku metské čtvrti Sablon, v jejímž katastru zmíněný amfiteátr leží.
Svatý Clément vede draka k vodě: Public domain, via Wikimedia Commons.
20.10.2024
Fánio
Bafe v lese na pocestné, aby se bavil leknutím, které jeho náhlé zjevení – někdy v podobě přímo ďábelské – způsobí. Vtírá se na svatby, aby líbal nevěstu před ženichem.
Toskánci kdysi počítali s tím, že Fanio je duchem černokněžníka, vracejícím se na místa svého někdejšího působení. My samozřejmě vidíme potomka římských faunů.
20.10.2024
Regolo
Rozměrný had s hlavou velikosti dítěte, schovávající se v křoviscích a roklích střední Itálie. Nerad se ukazuje, a už vůbec nemá rád, když někdo vysloví jeho jméno (které, byť odkazuje na baziliška aneb Malého krále – latinsky regulus –, je italsky Pravítko). Takového člověka pak odmění životní smůlou.
Existují dvě teorie jeho původu. Podle jedněch se v regola promění zmije, přeseknutá vejpůl, podle druhých zmije, která se dožila sta let.
20.10.2024
Sansuna
Maltská obryně (taky vidíte v jejím jméně biblického Samsona?), která kdysi tahala po ostrovech balvany – jeden takový, čtyřmetrový menhir, známý jako Il-Ħaġra ta’ Sansuna, je dnes k vidění na předměstí Xagħry.
27.10.2024
Haddiela
Zatímco maltský hospodáříček il-Hares obyvatele své domácnosti střeží, jeho (předpokládaná) manželka il-Haddiela je nijak nešetří. Jde totiž o noční můru, která se snaží lidi z domu vyhnat, aby měla stavení sama pro sebe. Protože však postrádá palce, nedokáže spáče, jemuž si sedne na hruď, uškrtit.
Chtete-li se vyhnout její noční společnosti, zdržte se večerního úklidu, neboť zametená podlaha ji přiláká. Bezpečně ale tuhle noční můru odradí od akce pouze železo, jak bývá u podobných zvykem. Konkrétně nůž pod polštářem.
27.10.2024
Belliegha
Velký had s rybí hlavou, který ve vodních nádržích a studnách číhá na neopatrné a zvědavé děti, to je il-Belliegha. Takto varovávaly maltské maminky své ratolesti. Ocasem, dlouhým jazykem nebo přísavkovými prsty kořist chytí a zhltne, pokračovaly. Některé pak dodávaly, že v tuhle příšeru se mění přerostlý úhoř. Nebyla to teorie beze smyslu; do nádrží, zachytávajících déšť, které na Maltě dlouhou dobu sloužily jako základní zdroj vody pro domácnost, se totiž skutečně ryby nasazovaly, aby je čistily od řas.
27.10.2024
Suirliq
Napůl člověk, z poloviny mořská obluda. Vlasy chaluhové, tělo porostlé škeblemi. Z vody vylézá za odlivu, aby si ulovil něco k snědku, nejlépe lidové. Aspoň toho se bál jistý alutiiqský muž jménem Ukreq, sousedy považovaný za hlupáka. Nakonec to ale dopadlo naprosto opačně. Zabezpečovací zařízení, které mělo kodiackého Inuita před obludou uchránit, zafungovalo nadmíru dobře, a nakonec to byl Ukreq, kdo si na Suirliqově mase pochutnal.
3.11.2024
Susetki
Skřítci, kteří na Aljašku dle mínění kodiackých Alutiiqů přišli s Rusy. A zůstali. Takový Susetki, vypráví se v jejich historkách, se často zaměřuje na ženy s dlouhými vlasy. Přes noc jim je zauzluje tak, že nejdou rozplést. Jedinou možností se počkat do dalšího soumraku, až je skřítek sám zase rozplete. Stalo se to kdysi mojí matce, vyprávěl před pětadvaceti lety do záznamu rodným jazykem (jemuž dnes zbývá ani ne sto rodilých mluvčích) John Pestrikoff.
Skřítek se kdysi vyřádil i na budoucí manželce ochotného vypravěče. Postižená dívka ovšem tehdy na milost nadpřirozeného rošťáka nečekala a zamotané vlasy prostě ostříhala.
3.11.2024
Kingugpak
Žil ve vodách zálivu Izhut u kodiackého ostrova Afognak. Velký červ barevný jako duha, s lidskou tváří a spoustou nohou. Od břicha k hlavě lidských, k ocasu orlích. Sežral všechno a všechny na které narazil. Než narazil sám, a to na odvážného lovce velryb.
3.11.2024
Sungcut
Severní Amerika je Malým lidem, skřítčími národy pověstná. Sungcut patří Alutiiqům z Kodiaku. Jsou opravdu malí. A podobně jako Nukallpiangcut, jiní Malí lidé z vyprávění týchž Inuitů, opravdu hlasití. (A taky nosí štěstí, takže půjde nejspíš jen o jiné jméno stejné nadpřirozené rasy).
3.11.2024
Korpokkuru
Národ, který obýval sever Japonska a přilehlé ostrovy před Ainy. Malého vzrůstu, velkého rybářského a loveckého umu. Tihle trpaslíci bydlívali v podzemních domech zastřešenými devětsilovými listy (odtud jejich jméno, které rozděleno na prvky znamená v překladu Lidé zpod devětsilu) a byť se lidem vyhýbali, neboť jako všichni takoví byli neradi pozorováni, přesto provozovali s Ainy výměnný obchod. Zvěřina a ryby za průmyslovější zboží. Směna ovšem probíhala v noci.
Svět je malý, a proto evropského čtenáře nijak nezaskočí i z domácích luhů dobře známá historka, vysvětlující proč naše někdejší nadpřirozené společníky dnes sotva potkáme.
To jednou jeden mladý muž, zvědavý jak vlastně Devětsiloví lidičkové vypadají, šmíroval v noci u okna, za nímž nechávali trpaslíci své dary. Když ve tmě cosi zašustilo, nelenil, sáhl ven a lapil pohlednou malou trpaslici. Tenhle společenský přešlap rozhněval Korpokkuru natolik, že se všichni sbalili a odstěhovali neznámo kam. Zbylo po nich jen něco opuštěných děr a hrnců, které Ainové nacházejí dodnes.
Panenky Korpokkuru vyfotil Stray Sloth, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
10.11.2024
Mintuci
Vodník ze severu Japonska, o němž si vyprávějí Ainové. Pokožky narudlé, vzrůstu srovnatelného s lidským mládětem od tří do třinácti let věku. Nohy ptačí nebo opatřené kopyty. Zvyků běžných, stahuje pod vodu lidi i hospodářská zvířata. Existuje ovšem i forma horská, hodná. Ta ukazuje na vznešený původ; dříve, než se mintuci proměnil v zlovolného hastrmana, býval loveckým č/i rybářským božstvem.
10.11.2024
Čanotila
Obvykle se tihle lakotští skřítci objevují ve snech, pracují totiž jako poslové mezi naším a duchovním světem. Jméno (mnoho přepisů, nejčastěji variant slova Canotila, rozděleného různými pomlkami či apostrofy, příkladem Cano'ti'na nebo Can Hotidan) znamená Stromníček. Tedy Malý obyvatel stromu.
(Č v nadpisu je mimochodem původní. Lakotština tohle písmeno užívá stejně jako čeština a sousední slovanské jazyky.)
10.11.2024
Mamala
Patří mezi havajské kupua, bytosti obvykle poněkud nepravidelného vzhledu. Vyhlášená surfařka se představovala nejen jako pohledná žena, ukazovala se také v podobě ještěří. I jiné. Jejím prvním manželem byl žraločí kupua Ouha, projektovala se tehdy tedy do kompatibilního těla.
Její skvělé dovádění ve vlnách ovšem lákalo početné diváctvo, a v něm byl i náčelník Hono-kau-pu. Mamala se rozvedla. Ustála (s novomanželem) útoky rozzuřeného ex-manžela, který se poté, co neuspěl u dalších žen, zřekl možnosti lidského těla, zůstal žralokem a stal se žraločím bohem vod zálivu mezi Waikiki a útesem Koko.
17.11.2024
Ka-ehu
Potomek žraločího boha Ka-moho-aliiho nepatřil k největším parybám na mělčinách Puʻuloa u havajského ostrova Oahu, dnes známých pod jménem tamního přístavu jako Pearl Harbor, odvahy a chytrosti měl ovšem na rozdávání.
Potvrdilo se to, když ho jednou popadl stesk po vodách, v nichž vyrůstal, po pobřeží Hawaii. Se svým žraločím týmem se tam tedy vypravil, aby u Waikiki narazil na Pehua, velkého žraloka z Maui, živícího se surfaři, které vlny odnesly dál od břehů. Ka-ehu nalíčil dokonalou past: poradil lidožroutovi jak snadno chytit kraby ke snídani (Pehua se nedržel striktně lidové diety). Prostým způsobem, stačí, když počká, až se na pobřeží vyrojí větší množství plavců. Ka-ehu se svými žraloky je vyplaší, lidé se houfně vrátí do bezpečí mělčin, kde vyplaší kraby z úkrytu korálů. Kteří se pak snadno nechají chytit.
Ve skutečnosti byly Ka-ehuovy záměry jiné, na mělčinu chtěl dostat Pehuu. Když houf lidí na prknech bude mít z jedné strany hejno dravých (byť nijak přerostlých) paryb, a z druhé, na cestě do bezpečí souše jen jednu jedinou (byť velkou), jejich reakce bude prostá.
Byla. Lidožravý žralok, chystající se dát přednost vydatnějšímu úlovku, skončil jako úlovek sám. A malý žlutý žralok vstoupil (vlastně vplul) do havajských pověstí jako hrdina.
17.11.2024
Yawkyaw. Také Ngalkunburriyaymi
Vodní panny z australské Arnhemské země. Slečny obvyklého vzhledu, tedy pohledné dívky, od pasu dolů ovšem ryby. Vlasy dlouhé, zelené. Někdy je z hlubin slyšet jejich zpěv, i to se k vodním bytostem patří, jistá muzikálnost.
Kdysi dávno to prý bývaly docela obyčejné lidské dívky, které putovaly krajem. Jedné noci ale rozdělaly oheň příliš blízko vodní jámy, z níž vylétl naštvaný Duhový had (oblíbené australské stvořitelské božstvo, v těch místech zvané Ngalyod) a narušitelky klidu spolkl. Staly se z nich ochránkyně vodních zdrojů a s nimi spojeného života. Dokáží za tím účelem nejen ovládat počasí, ale i měnit podobu. Kromě schopnosti, kterou by jim jiné vodní panny mohly závidět – Yawkyaw si mohou za účelem vycházky po souši proměnit rybí ocas v nohy – se předvádějí též jako vážky, brouci nebo sladkovodní želvy.
Důležité upozornění: koupel v jim zasvěcených vodách může zapříčinit těhotenství.
7.11.2024
Ruruhi-Kerepo
V podobě stařeny ronící krvavé slzy láká tahle věčně hladová maorská démonka oběti. Nemusí čekat, až se přiblížíte tak blízko, aby vás chňapla, oškubala z vás údy a zhltla je; Ruruhi-Kerepo je také známá svými opravdu dlouhými skoky a paralyzujícím jekotem.
(24.11.2024)
Arkaroo
Stalo se to, jak už bývá v Austrálii zvykem, v Čase snění, tedy na počátku světa. Duhový had Arkaroo, jehož jméno dnes nese ve Flindersově pohoří mnoho míst, vypil všechnu vodu Fromeova jezera. Zbytek tehdejšího mýtického světa se na něj vrhl, díky čemuž dnes mají Austrálci národa Adnyamathanha v těch končinách k dispozici další vodní zdroje. Ovšem solné ploše – jezero mění stav dodnes i bez hada, plní ho období dešťů – se z bezpečnostních důvodů raději vyhýbají.
Aby toho neměl Arkaroo (Akurra) na svědomí málo, je – podobně jako jiní opravdu velcí plazi jinde po světě – zodpovědný i za seismickou aktivitu pohoří.
(24.11.2024)
Tonga-Hiti
Polynéská personifikace bolesti hlavy. Bere na sebe podobu malého ptáčka, případně albatrosa (což je ovšem opeřenec poněkud větší). Odstranit tohoto démonka může pouze přímé sluneční světlo.
(24.11.2024)
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
