Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto desátá

Hémerá

Kdo jiný by měl zplodit den, než noc? Měli v tom jasno i staří Řekové (respektive národy, které se staly praotci a pramatkami starých Řeků). Den v tamním a tehdejším pojetí byla krásná dívka jménem Hémerá, dcera Noci a Temnoty, tedy Nykty a Ereba. (Taky mohla být dítětem Nykty a Krona, případně prvotního Chaosu, při návštěvách starověkých středomořských mýtů mějte na paměti ono množné číslo v závorce druhé věty.) Sestra Vzduchu čili Aithéra, s nímž sama měla, podle jedné z variant vzniku světa základní prvky, respektive božstva vesmíru: Úrana, Gaiu a Thalassu, po našem Nebe, Zemi a Moře. Jde tedy o dámu opravdu zásadní a základní.

Den je ovšem tak jasný a všudypřítomný, že si jeho běžnou existenci těžko uvědomujeme, proto se ani jeho představitelka nezapsala do lidské paměti žádnými dramatickými, pikantními, ba ani humornými příběhy. Doprovázela Hélia při jeho nebeské pouti (fragment staré řecké básně ji označuje jako koně sedlající, pěšky by asi slunečnímu vozu nestačila), proto byla také spojována – a později s ní také splynula – s bohyní jitřních červánků; tvořila střední podobu dne, kde první byla právě Úsvit Éos, druhou Hémerá a třetí Hesperé (jak povídá Robert Graves, jemuž – nebo některému z jeho pramenů – se asi zamlouvala představa ženské trojice). Pokud vůbec byla, pak tou třetí se stávala pravděpodobněji nebo častěji Večernice Hesperos, neboť Venuše coby první i poslední hvězda noční oblohy mívala kupodivu mužského zástupce (to už známe z Mezopotámie a Blízkého Východu), případně Hesperis, Hóra příslušná hodině soumraku.

 

Římským protějškem řeckého dne byla Dies, dcera Chaosu a Mlhy (nejběžněji). Noc a Temnota se na Apeninském poloostrově stali sourozenci Dne, ne rodiči. Děti porodila stejnému otci stejné: Zemi (Terra), Oblohu (Caelus) a Moře (Mare), přičemž Cicero tvrdil, že s Caeleem pak měla Merkura.

 

Autorem obrazu je William-Adolphe Bouguereau, Public domain, via Wikimedia Commons

22.5.2022

Une′ʻlănûñ′hĭ

Jedno čerokézské Slunce už tu máme. Une′ʻlănûñ′hĭ patří stejnému národu, je to stejná životadárná hvězda, jen vystupující v jiném příběhu.

Tenhle vysvětluje existenci jahod.

Stalo se to na počátku světa, kdy se manželství prvního lidského páru dostalo do krize a První žena se sbalila a od Prvního muže odešla. Pozdě bycha honit, říkávalo se. Opuštěný manžel brzy přišel na to, že stesk a samota jsou mnohem horší než hádky. Žena vyrazila na východ, vydala se do Sluneční země, čerokézsky Nûñdâgûñ′yĭ, neohlížela se a měla značný náskok, přesto se za ní vypravil.

Une′ʻlănûñ′hĭ všechno shora viděl, a když ho První muž přesvědčil, že svého chování opravdu lituje, rozhodl se mu pomoci.

Nechal ženě v cestě vyrůst keř, plný chutných borůvek (tedy ne tak docela borůvek, ale bobulí, kterým se za oceánem říká huckleberries).

Žena si jich ani nevšimla. Uraženě dál kráčela zvoleným směrem.

Nechal ženě v cestě vyrůst keř, plný chutných ostružin.

Žena si jich ani nevšimla. Uraženě dál kráčela zvoleným směrem.

Nechal ženě v cestě vyrůst... další a další lesní plody, včetně muchovníku.

Bez úspěchu.

Až poslední pokus, malé rudé plody, ji zlákaly. Barvou, vůní... Bylo to poprvé, kdy se jahody objevily na světě a ona byla první, kdo je ochutnal, a jak ochutnávala a vychutnávala, obrátila se k západu a vzpomněla si na svého manžela, na šťastné chvíle, které s ním strávila. Zastavila, on jí doběhl a spolu se pak vrátili domů. Novou rostlinu, která jim zachránila vztah, pak vysazovali všude, kam přišli.

29.5.2022

Eurybia

Dcera představitele moře Ponta a země Gaie. Matka Titánů Astraia, Persa a Palla. Ničím jiným dnes není prakticky známa. Do řečí nepřicházela ani ve své době, na rozdíl od svých sourozenců. Snad jen Thaumas, bůh mořských zázraků, zůstal podobně v povědomí jen jako otec Harpyjí a duhy Íris; ostatní: Forkýs, Kétó i Nereus se ve vhodnou chvíli připletli do cesty dávným hrdinům, díky čemuž na ně přešel i díl jejich slávy.

29.5.2022

Silviano

Potomek římského lesního boha Sylvana, který v se v dobách pozdějších proměnil v lidové démonologii střední Itálie ve škodolibého lesního démona, který rád působí problémy. Zvlášť spadeno prý Silviano míval na uhlíře. Rozházel jim třeba dřevo, a když začali zjišťovat, který z nich  to udělal, ještě je nenápadně popichoval. Smál se jednomu za zády, aby to vypadalo na druhého, rozhádal je, až se (málem nebo skutečně) poprali – načež hranici zase poskládal.

29.5.2022

Amai-te-randi

Lidožroutský démon, zabíjející své oběti kladivem a dlátem. Domovem na mangaiských (Mangaia je jeden z Cookových ostrovů) nebesích.

Vlastně už ne.

Uchystal totiž past na Ngarua, hrdinu s úspěšnými zásahy proti mořským démonům. Spustil z nebes koš na provaze, patřičně honosný, aby oběť zaujal. Ngaru (známý především pro svůj pozdější spor s podsvětní vládkyní Miru) skutečně do koše vlezl a nechal se vytáhnout na nebesa, ale Amai-te-randi se v tomto případě šeredně přepočítal. Hrdina s pomocí svého dědečka, ještěřího krále Mokoroy, lidožrouta přemohl a vyřídil stejným stylem, navíc jeho vlastním nářadím.

Než se vrátil zpátky na svět, naučil se tam nahoře Ngaru od tamních tapairu Iny a Matongy žonglovat s osmi koulemi.

5.6.2022

Dee Baba

Dle trinidadotobagských tradic je tomuto ochránci země děkováno v lednu (nebo častěji), a to odložením příslušných obětin: kozy, černého kohouta, černého psa nebo podsvinčete do křoví. Existuje i nenásilná,  vegetariánská verze, zvaná sadaa, která zahrnuje zapálenou cigaretu, bílý rum, slané sušenky, solené máslo, zapálenou svíčku nebo lampu deya (místní populace má ze značné části kořeny v Indii) a chléb sohari.

Odměnou by měl Dee Baba podpořit plodnost polí a chránit úrodu i dům před zloději, před závistivými sousedy a příbuzenstvem. Taky zdraví a bohatství může chlapík, který někdy vystupuje v podobě černého psa nebo kohouta, a jindy projíždí na černém koni jako bílý plantážník s bičem v jedné a řetězem v druhé ruce, zajistit. Na to vsází lidé nezatížení vlastnictvím zemědělské půdy a starostmi o její obhospodařování.

5.6.2022

Gobelinus

Ve dvanáctém století obtěžoval tenhle přízrak živé v okolí normanského  Évreux. Přežil dodnes, s Normany pronikl do Anglie a do tamního jazyka, v němž se zabydlel v podobě goblin a dal jméno zlomyslným obludkám, jímž česky říkáme skřeti.

5.6.2022

Hena

Velmi rychlí tvorové, poletující nad ostrovem Vancouver. Viditelní pouze skrz křišťál. Kterému z původních kmenů patří, jestli Sališům, Kwakiutlům nebo Nu-chah-nulthům to Bonnerjea v A Dictionary Of Superstitions And Mythology neuvádí. Zdroj je to ovšem ověřený a tudíž důvěryhodný, byť z povahy slovníku poněkud stručný.

5.6.2022

Hieracosphinx, Criosphinx, Androsphinx

Egyptské sfingy se od té řecké lišily, šlo o tvory mnohem honosnější, o obrazy panovníka nebo boha. Na lví tělo, zapůjčené od mocné Sachmet, se dosadila faraonova hlava – a bylo to.

Taková kombinace ovšem nebyla jedinou možností. Nilská říše si oblíbila hned tři druhy. Kromě uvedené, zastoupené v lidském povědomí především tou nejznámější, od pyramid v Gíze, které se říkalo –

Vlastně neříkalo. Původní egyptské (naším přepisem) označení pro toto monstrum znělo Šeseps-anch. Sfinx (správně σφίγξ) z něho udělali až Řekové, kteří egyptské dědictví ve svém podání rozšířili do světa. Ti také, prací cestovatele a historika Hérodota klasifikovali celý rod. Všechna ta jména zapsal pochopitelně alfabetou a starořecky, k čemuž my přidáváme další zkomolení, přepis dnes nejčastější, anglický.

Takže znovu.

– kterou Řekové zaměňovali s tou svou, okřídlenou, vlezlou otázku pokládající sfingou označil spisovatel jako Androsphinx, člověkosfinga. Obličej (o jejichž identifikaci vedou vědci spory) patříval nejčastěji existujícímu panovníkovi.

Hieracosphinx nesla na lvím těle hlavu sokolí. Z egyptských nástěnných maleb a chrámové výzdoby se dostala až na evropské erby. Představovala jednu z podob Hóra (Hóra Staršího, Heru-ur, řecky Haroerise).

Obvykle Amona pak zastupovala Criosphinx, sfinga s hlavou beraní, neboť toto zvíře tajemného prastarého boha symbolizovalo. Devět set takových soch bylo vyrobeno v centru Amonova kultu, v egyptských Thébách čili Vesetu. Strážkyně před zlými silami ale stály i na jiných místech.

 

Hór jako Hieracosphinx: Edfu17.JPG: Rémihderivative work: JMCC1, CC BY-SA 2.5, via Wikimedia Commons

12.6.2022

Fruit-bearing Deer

Prazvláštní zvířena Appalačských hor se stala známou prakticky po celém světě. Zde několik zástupců tamního folkloru. Neboť není třeba děsit se každého stínu a klanět se každému, kdo si o to využitím přírodních zákonů řekne.

 

Ovocný jelen (domovem též na náhorní plošině Ozark) se ozývá zvláštním, lidskému podobným hlasem. Modrý opar, jež hory po ránu zahaluje, vychází z jeho tlamy.

Jak ke jménu pro své zvláštní tělesné uspořádání přišel, je příběh, dobře známý i u nás v Evropě, odkud ostatně za oceán odcestoval.

Stalo se lovci, že narazil na kapitálního jelena – a u všech svatých Hubertů – zjistil, že nemá čím by nabil zbraň. Naládoval tedy jediné co měl, pecku ze švestky, z broskve nebo semínko z jablka, prostě to, co vypravěči přišlo na mysl. A střelil. Zasáhl, jenže nouzová munice jen přiměla vysokou utéct.

Přestávka. Neodcházejte, i když u nás nezamykáme.

Protože i zajímavé příběhy časem zevšední, mívá někdy druhé dějství košatější podobu. Pouhé setkání s jelenem, jemuž mezi parohy vyrostl z pecky ovocný strom nestačí. (V Kentucky mimochodem vyprávěli, že lovec už beze zbraně chycenému zvířeti jabloňový semenáček mezi parohy vlastnoručně zasadil.) Povídal Strýc Davy Lane, jak jednou jednou narazil na broskvoň. Vylezl nahoru, aby si ovoce natrhal – a ke jeho zděšení se strom rozeběhl. Rostl totiž ze zad kapitálního jelena, a lovec si vzpomněl, jak před lety z nouze střelil po jednom takovém pecku z broskve. Patnáct mil se pak vezl, než se mu podařilo seskočit.

19.6.2022

Agropelter

Mrňavý skřítek, žijící v mrtvých stromech. Škodolibá veselá, nijak zvlášť nebezpečná potvůrka, která ráda hází dřevorubcům za košili kůru a jehličí. Zkázou tohoto druhu se kdysi stali lovci, kteří na rozdíl od dřevařů, považovali agropeltery za nebezpečné a mnoho jich pobili. Obávané škůdce někdy také chytali a posílali na jih otročit do přádelen lnu. Homo stultus by mělo znít naše rodové jméno. Aneb, žádná záminka není dost pitomá, abychom jí neuvěřili.

Dřevorubci, jimž se takové chování nelíbilo, se nepokusili skutečnost lovcům vysvětlit. Namísto toho poradili skřítkům, aby se začali bránit – a malí tvorečkové poslechli a stali se právě takovými, za jaké je velcí lovci pokládali, zuřivými přesnými vrhači už ne jehličí a kůry, ale dřeva. Taková střela, metená pevnou jistou rukou, dokáže ošklivě zranit. Někdy i zabít. Ať lovce nebo dřevorubce. A máme, co jsme (ne)chtěli.

Ačkoliv se říká, že se nikdy o skřítcích mnoho nedozvíme, přece jen se něco ví. Například to, že se množí pouze dvacátého devátého února, že se zdržují ve skupinkách zásadně lichého počtu (netušené spojení s evropskými pověrami), že se živí puštíky a datly (a datštíky neboli hootpeckers, nečekanými kříženci těchto ptačích rodů).

19.6.2022

Cabbage Snake

Smrtelně jedovatý plaz, žijící v hlávkách zelí. Dokonale maskovaný tvarem i barvou (světle zelená nebo žádná), pročež není až do útoku postřehnutelný. Pak už je pozdě.

 Jak potvrzeno z Appalačských hor, ale i z Ohia a Missouri, stane se občas, že nepřipraveného hada nic netušící kuchařka se zelím i uvaří.

19.6.2022

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist