Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto desátá

Hémerá

Hemera

Kdo jiný by měl zplodit den, než noc? Měli v tom jasno i staří Řekové (respektive národy, které se staly praotci a pramatkami starých Řeků). Den v tamním a tehdejším pojetí byla krásná dívka jménem Hémerá, dcera Noci a Temnoty, tedy Nykty a Ereba. (Taky mohla být dítětem Nykty a Krona, případně prvotního Chaosu, při návštěvách starověkých středomořských mýtů mějte na paměti ono množné číslo v závorce druhé věty.) Sestra Vzduchu čili Aithéra, s nímž sama měla, podle jedné z variant vzniku světa základní prvky, respektive božstva vesmíru: Úrana, Gaiu a Thalassu, po našem Nebe, Zemi a Moře. Jde tedy o dámu opravdu zásadní a základní.

Den je ovšem tak jasný a všudypřítomný, že si jeho běžnou existenci těžko uvědomujeme, proto se ani jeho představitelka nezapsala do lidské paměti žádnými dramatickými, pikantními, ba ani humornými příběhy. Doprovázela Hélia při jeho nebeské pouti (fragment staré řecké básně ji označuje jako koně sedlající, pěšky by asi slunečnímu vozu nestačila), proto byla také spojována – a později s ní také splynula – s bohyní jitřních červánků; tvořila střední podobu dne, kde první byla právě Úsvit Éos, druhou Hémerá a třetí Hesperé (jak povídá Robert Graves, jemuž – nebo některému z jeho pramenů – se asi zamlouvala představa ženské trojice). Pokud vůbec byla, pak tou třetí se stávala pravděpodobněji nebo častěji Večernice Hesperos, neboť Venuše coby první i poslední hvězda noční oblohy mívala kupodivu mužského zástupce (to už známe z Mezopotámie a Blízkého Východu), případně Hesperis, Hóra příslušná hodině soumraku.

 

Římským protějškem řeckého dne byla Dies, dcera Chaosu a Mlhy (nejběžněji). Noc a Temnota se na Apeninském poloostrově stali sourozenci Dne, ne rodiči. Děti porodila stejnému otci stejné: Zemi (Terra), Oblohu (Caelus) a Moře (Mare), přičemž Cicero tvrdil, že s Caeleem pak měla Merkura.

 

Autorem obrazu je William-Adolphe Bouguereau, Public domain, via Wikimedia Commons

22.5.2022

Une′ʻlănûñ′hĭ

Jedno čerokézské Slunce už tu máme. Une′ʻlănûñ′hĭ patří stejnému národu, je to stejná životadárná hvězda, jen vystupující v jiném příběhu.

Tenhle vysvětluje existenci jahod.

Stalo se to na počátku světa, kdy se manželství prvního lidského páru dostalo do krize a První žena se sbalila a od Prvního muže odešla. Pozdě bycha honit, říkávalo se. Opuštěný manžel brzy přišel na to, že stesk a samota jsou mnohem horší než hádky. Žena vyrazila na východ, vydala se do Sluneční země, čerokézsky Nûñdâgûñ′yĭ, neohlížela se a měla značný náskok, přesto se za ní vypravil.

Une′ʻlănûñ′hĭ všechno shora viděl, a když ho První muž přesvědčil, že svého chování opravdu lituje, rozhodl se mu pomoci.

Nechal ženě v cestě vyrůst keř, plný chutných borůvek (tedy ne tak docela borůvek, ale bobulí, kterým se za oceánem říká huckleberries).

Žena si jich ani nevšimla. Uraženě dál kráčela zvoleným směrem.

Nechal ženě v cestě vyrůst keř, plný chutných ostružin.

Žena si jich ani nevšimla. Uraženě dál kráčela zvoleným směrem.

Nechal ženě v cestě vyrůst... další a další lesní plody, včetně muchovníku.

Bez úspěchu.

Až poslední pokus, malé rudé plody, ji zlákaly. Barvou, vůní... Bylo to poprvé, kdy se jahody objevily na světě a ona byla první, kdo je ochutnal, a jak ochutnávala a vychutnávala, obrátila se k západu a vzpomněla si na svého manžela, na šťastné chvíle, které s ním strávila. Zastavila, on jí doběhl a spolu se pak vrátili domů. Novou rostlinu, která jim zachránila vztah, pak vysazovali všude, kam přišli.

29.5.2022

Eurybia

Dcera představitele moře Ponta a země Gaie. Matka Titánů Astraia, Persa a Palla. Ničím jiným dnes není prakticky známa. Do řečí nepřicházela ani ve své době, na rozdíl od svých sourozenců. Snad jen Thaumas, bůh mořských zázraků, zůstal podobně v povědomí jen jako otec Harpyjí a duhy Íris; ostatní: Forkýs, Kétó i Nereus se ve vhodnou chvíli připletli do cesty dávným hrdinům, díky čemuž na ně přešel i díl jejich slávy.

29.5.2022

Silviano

Potomek římského lesního boha Sylvana, který v se v dobách pozdějších proměnil v lidové démonologii střední Itálie ve škodolibého lesního démona, který rád působí problémy. Zvlášť spadeno prý Silviano míval na uhlíře. Rozházel jim třeba dřevo, a když začali zjišťovat, který z nich  to udělal, ještě je nenápadně popichoval. Smál se jednomu za zády, aby to vypadalo na druhého, rozhádal je, až se (málem nebo skutečně) poprali – načež hranici zase poskládal.

29.5.2022

Amai-te-randi

Lidožroutský démon, zabíjející své oběti kladivem a dlátem. Domovem na mangaiských (Mangaia je jeden z Cookových ostrovů) nebesích.

Vlastně už ne.

Uchystal totiž past na Ngarua, hrdinu s úspěšnými zásahy proti mořským démonům. Spustil z nebes koš na provaze, patřičně honosný, aby oběť zaujal. Ngaru (známý především pro svůj pozdější spor s podsvětní vládkyní Miru) skutečně do koše vlezl a nechal se vytáhnout na nebesa, ale Amai-te-randi se v tomto případě šeredně přepočítal. Hrdina s pomocí svého dědečka, ještěřího krále Mokoroy, lidožrouta přemohl a vyřídil stejným stylem, navíc jeho vlastním nářadím.

Než se vrátil zpátky na svět, naučil se tam nahoře Ngaru od tamních tapairu Iny a Matongy žonglovat s osmi koulemi.

5.6.2022

Dee Baba

Dle trinidadotobagských tradic je tomuto ochránci země děkováno v lednu (nebo častěji), a to odložením příslušných obětin: kozy, černého kohouta, černého psa nebo podsvinčete do křoví. Existuje i nenásilná,  vegetariánská verze, zvaná sadaa, která zahrnuje zapálenou cigaretu, bílý rum, slané sušenky, solené máslo, zapálenou svíčku nebo lampu deya (místní populace má ze značné části kořeny v Indii) a chléb sohari.

Odměnou by měl Dee Baba podpořit plodnost polí a chránit úrodu i dům před zloději, před závistivými sousedy a příbuzenstvem. Taky zdraví a bohatství může chlapík, který někdy vystupuje v podobě černého psa nebo kohouta, a jindy projíždí na černém koni jako bílý plantážník s bičem v jedné a řetězem v druhé ruce, zajistit. Na to vsází lidé nezatížení vlastnictvím zemědělské půdy a starostmi o její obhospodařování.

5.6.2022

Gobelinus

Ve dvanáctém století obtěžoval tenhle přízrak živé v okolí normanského  Évreux. Přežil dodnes, s Normany pronikl do Anglie a do tamního jazyka, v němž se zabydlel v podobě goblin a dal jméno zlomyslným obludkám, jímž česky říkáme skřeti.

5.6.2022

Hena

Velmi rychlí tvorové, poletující nad ostrovem Vancouver. Viditelní pouze skrz křišťál. Kterému z původních kmenů patří, jestli Sališům, Kwakiutlům nebo Nu-chah-nulthům to Bonnerjea v A Dictionary Of Superstitions And Mythology neuvádí. Zdroj je to ovšem ověřený a tudíž důvěryhodný, byť z povahy slovníku poněkud stručný.

5.6.2022

Hieracosphinx, Criosphinx, Androsphinx

Sfinga

Egyptské sfingy se od té řecké lišily, šlo o tvory mnohem honosnější, o obrazy panovníka nebo boha. Na lví tělo, zapůjčené od mocné Sachmet, se dosadila faraonova hlava – a bylo to.

Taková kombinace ovšem nebyla jedinou možností. Nilská říše si oblíbila hned tři druhy. Kromě uvedené, zastoupené v lidském povědomí především tou nejznámější, od pyramid v Gíze, které se říkalo –

Vlastně neříkalo. Původní egyptské (naším přepisem) označení pro toto monstrum znělo Šeseps-anch. Sfinx (správně σφίγξ) z něho udělali až Řekové, kteří egyptské dědictví ve svém podání rozšířili do světa. Ti také, prací cestovatele a historika Hérodota klasifikovali celý rod. Všechna ta jména zapsal pochopitelně alfabetou a starořecky, k čemuž my přidáváme další zkomolení, přepis dnes nejčastější, anglický.

Takže znovu.

– kterou Řekové zaměňovali s tou svou, okřídlenou, vlezlou otázku pokládající sfingou označil spisovatel jako Androsphinx, člověkosfinga. Obličej (o jejichž identifikaci vedou vědci spory) patříval nejčastěji existujícímu panovníkovi.

Hieracosphinx nesla na lvím těle hlavu sokolí. Z egyptských nástěnných maleb a chrámové výzdoby se dostala až na evropské erby. Představovala jednu z podob Hóra (Hóra Staršího, Heru-ur, řecky Haroerise).

Obvykle Amona pak zastupovala Criosphinx, sfinga s hlavou beraní, neboť toto zvíře tajemného prastarého boha symbolizovalo. Devět set takových soch bylo vyrobeno v centru Amonova kultu, v egyptských Thébách čili Vesetu. Strážkyně před zlými silami ale stály i na jiných místech.

 

Hór jako Hieracosphinx: Edfu17.JPG: Rémihderivative work: JMCC1, CC BY-SA 2.5, via Wikimedia Commons

12.6.2022

Fruit-bearing Deer

Prazvláštní zvířena Appalačských hor se stala známou prakticky po celém světě. Zde několik zástupců tamního folkloru. Neboť není třeba děsit se každého stínu a klanět se každému, kdo si o to využitím přírodních zákonů řekne.

 

Ovocný jelen (domovem též na náhorní plošině Ozark) se ozývá zvláštním, lidskému podobným hlasem. Modrý opar, jež hory po ránu zahaluje, vychází z jeho tlamy.

Jak ke jménu pro své zvláštní tělesné uspořádání přišel, je příběh, dobře známý i u nás v Evropě, odkud ostatně za oceán odcestoval.

Stalo se lovci, že narazil na kapitálního jelena – a u všech svatých Hubertů – zjistil, že nemá čím by nabil zbraň. Naládoval tedy jediné co měl, pecku ze švestky, z broskve nebo semínko z jablka, prostě to, co vypravěči přišlo na mysl. A střelil. Zasáhl, jenže nouzová munice jen přiměla vysokou utéct.

Přestávka. Neodcházejte, i když u nás nezamykáme.

Protože i zajímavé příběhy časem zevšední, mívá někdy druhé dějství košatější podobu. Pouhé setkání s jelenem, jemuž mezi parohy vyrostl z pecky ovocný strom nestačí. (V Kentucky mimochodem vyprávěli, že lovec už beze zbraně chycenému zvířeti jabloňový semenáček mezi parohy vlastnoručně zasadil.) Povídal Strýc Davy Lane, jak jednou jednou narazil na broskvoň. Vylezl nahoru, aby si ovoce natrhal – a ke jeho zděšení se strom rozeběhl. Rostl totiž ze zad kapitálního jelena, a lovec si vzpomněl, jak před lety z nouze střelil po jednom takovém pecku z broskve. Patnáct mil se pak vezl, než se mu podařilo seskočit.

19.6.2022

Agropelter

Mrňavý skřítek, žijící v mrtvých stromech. Škodolibá veselá, nijak zvlášť nebezpečná potvůrka, která ráda hází dřevorubcům za košili kůru a jehličí. Zkázou tohoto druhu se kdysi stali lovci, kteří na rozdíl od dřevařů, považovali agropeltery za nebezpečné a mnoho jich pobili. Obávané škůdce někdy také chytali a posílali na jih otročit do přádelen lnu. Homo stultus by mělo znít naše rodové jméno. Aneb, žádná záminka není dost pitomá, abychom jí neuvěřili.

Dřevorubci, jimž se takové chování nelíbilo, se nepokusili skutečnost lovcům vysvětlit. Namísto toho poradili skřítkům, aby se začali bránit – a malí tvorečkové poslechli a stali se právě takovými, za jaké je velcí lovci pokládali, zuřivými přesnými vrhači už ne jehličí a kůry, ale dřeva. Taková střela, metená pevnou jistou rukou, dokáže ošklivě zranit. Někdy i zabít. Ať lovce nebo dřevorubce. A máme, co jsme (ne)chtěli.

Ačkoliv se říká, že se nikdy o skřítcích mnoho nedozvíme, přece jen se něco ví. Například to, že se množí pouze dvacátého devátého února, že se zdržují ve skupinkách zásadně lichého počtu (netušené spojení s evropskými pověrami), že se živí puštíky a datly (a datštíky neboli hootpeckers, nečekanými kříženci těchto ptačích rodů).

19.6.2022

Cabbage Snake

Smrtelně jedovatý plaz, žijící v hlávkách zelí. Dokonale maskovaný tvarem i barvou (světle zelená nebo žádná), pročež není až do útoku postřehnutelný. Pak už je pozdě.

 Jak potvrzeno z Appalačských hor, ale i z Ohia a Missouri, stane se občas, že nepřipraveného hada nic netušící kuchařka se zelím i uvaří.

19.6.2022

Hlín

Společnice Frigg. Zmíněna je v nejznámější (a taky první) básni Poetické Eddy Vědmina píseň (Völuspá). V českém Hegerově překladu ji ovšem nenajdete, tam vystupuje jen jako „bohyně“. V různých severských přepisech a vydáních je uváděna někdy jako Hlin, jindy Lin nebo Hlínar, případně taky beze jména, což nenápadnost této ochránkyně jen potvrzuje. Ozývala se ale docela často součástí kenningů, opisů, jichž používali skaldové, dvorští pěvci a básníci, pro ženy.

26.6.2022

Rachkoi

Měsíční bohyně Finů z Häme, zástupkyně světlé strany našeho nočního souputníka, odpovědná za pravidelné dorůstání.

26.6.2022

Kapeet

Zvíře, které podle starých Finů užíralo po půl měsíce Měsíc, až ho celý spolklo; naštěstí tu byla Rachkoi, která mu zase dala vyrůst.

26.6.2022

Lótis

Mnoho současné flóry, včetně některých kulturně významných stromů, má na svědomí chtíč starých řeckých bohů. Nezbývalo obtěžovaným nymfám mnohdy jiné řešení, než proměna.

 

Neboť v ten strom – jak venkovský lid teď říká, ach, pozdě –

skryla se nymfa Lótis: když prchala před sprostým chtíčem

Priapa, změnila náhle svůj vzhled, však nikoliv jméno 1)

 

Priapos, bůh plodnosti, hospodářských zvířat a mužského přirození, obvykle syn Afrodíty (a některého mnohem známějšího otce, Apollóna, Dia nebo Pana) je přes nejasnosti o původu prvek bezproblémový. Jeho čin, jakkoliv odporný (ovšem mytologicky omluvitelný, ba i vysvětlitelný), také nezarazí, zvrhlík to zkoušel také na jiné nymfy, dokonce i bohyně.

Potíž nastává jinde.

Ten strom označil Ovidius jako lotos. A tady máme problém. Protože není jasné, jakou rostlinu tím vlastně mínil. Za prvé: lotos se plete s leknínem. Budiž. Byť jsou od sebe botanicky opravdu daleko, vzhledem klamou. Jenže ono je tu ještě za druhé: keř, česky zvaný štírovník, vědecky (a taky anglicky i jinými jazyky) známý jako lotos. Naprosto odlišný od předchozích. Vzhledem i prostředím, roste totiž na souši. Což navádí k třetímu ale: dnes, po téměř dvou tisíciletích nevíme, kterou dřevinu měli staří Římané a ještě starší Řekové vlastně na mysli.

 

Kdo však lotosu květ jen jedinkrát okusil sladký,

nechtěl nám donésti zprávu a odtud vůbec se vrátit,

nýbrž raději chtěl tam zůstati, u Lótofagů,

lotosu plod tam jísti a návrat vypustit z mysli 2)

 

nechal nám zprávu Odysseus, respektive vypravěč Hómér. Není sám. Tohle říkal Bůh Jóbovi o behémotovi:

 

Pastvu mu poskytují hory, kde dovádí všeliká zvěř polní,

uléhá pod lotosem, skryt ve třtině a bahnu.

Lotos jej zastírá svým stínem, potoční topoly ho obklopují.

(Job 40,20-22)

 

Do seznamu podezřelých se tak zařazují další a další rostliny, například tomel obecný (Diospyros lotus) nebo cicimek (Ziziphus). Mýtobotanika je obor spletitý.

Předložený biblický citát je mimochodem určitým způsobem   roztomilý. Květy stromu, v nějž se proměnila Lótis, utrhla jiná nymfa, Dryopé, což ji, jak nám předkládá k uvěření opět Ovidius (citovat už nebudu), změnilo taktéž v lotos. Jiní dávní zpravodajové ale zmiňují v souvislosti s touhle Apollónovou obětí právě topol, který místo Dryopé, nechaly v chrámu slunečního boha její přítelkyně hamadryády.

 

1) OVIDIUS. Proměny. Přeložil Ferdinand STIEBITZ. Praha: SNKLHU, 1958.
2) HOMÉROS. Odysseia. Přeložil Otmar VAŇORNÝ. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018
Priapos a Lótis na doprovodné ilustraci: Giovanni Battista Palumba (active c. 1500-1515), Public domain, via Wikimedia Commons

3.7. 2022

Skolopendra

Mořská obluda starověkého Středomoří. Obrovská, s chlupatými nozdrami a  plochým ocasem. Dlouhá jako velká triéra – tahle plavidla byla stavěna i v délce čtyřiceti metrů, takže někdejší skolopendra hravě překonala i tu největší velrybu. Z kterých jí nejspíš vypravěči dali vzniknout.

Zoologie pokračuje.

Dnešnímu světu známá skolopendra více odpovídá jménu, znamenajícímu kupodivu stonožka. Ta největší žije v jihoamerických pralesích, vědci ji znají jako stonohu obrovskou (Scolopendra gigantea), přičemž druhové jméno se vztahuje k hmyzí říši, v níž až třiceticentimetrová jedovatá potvora představuje skutečné monstrum.

3.7.2022

Orphanay

Orphanay (též Rafanay) je pták domovem v Indii, přesněji v některém neidentifikovaném moři tím směrem. Zprávy o něm zanechal Pierre de Beauvais (což není příjmení, ale jméno města v Pikardii, odkud tento autor, označující se za překladatele, pocházel nebo kde žil). Svůj Bestiaire sestavil na počátku třináctého století na zakázku beauvaiského biskupa Philippe de Dreux, a Orphanay je jedním z tvorů, které dílo zmiňuje.

Zobák orlí, hruď a krk páva, trup jeřába, labutí nohy, červenobíločerná křídla. Popis ale není to, co přeneslo tohoto opeřence sem, tím je chování. A fyzické vlastnosti.

Velmi záhy pozná kvočna tohoto zvláštního druhu, jaký přijde na svět potomek. Klade vejce do vody, a ta s dobrými kuřaty plavou. Špatná klesají ke dnu. Když se pak ptáčci vyklubou, hodní jsou radostně představeni otci, zatímco zlí, kteří se narodili na dně, zůstávají žít ve smutné temnotě.

10.7.2022

Kerastés

Latinkou zapisován obvykle latinsky: Cerastes, jde ovšem o zvíře z hlubin řeckých pověstí. Nejohebnější had ze všech hadů, který jakoby ani páteř neměl, opatřený dvěma velkými beraní připomínajícími rohy nebo čtyřmi malými růžky. Schovává se prý v písku, jen zmíněné výčnělky vystrkuje. Láká na ně kořist. Zvířata považují rohy za něco, co lze s chutí spást; jakmile se o to pokusí, stanou se sami obědem.

Cerastes bestiářový se stal kmotrem cerastů v přírodě dohledatelných, zmijí rodu Cerastes, z nichž je u nás nejznámější Cerastes cerastes, tedy zmije rohatá. Ta pravděpodobně zase před dávnými časy stála modelem tvoru legendárnímu, takže kruh je dokonale uzavřen.

10.7.2022

Tragelaphus

Jelen s chlupatou hrudí a majestátním vousem. Pro jedince, vybavené slabší představivostí, popisovaný jako půl jelen, půl kozel (má to i ve jméně). Domovem v kraji kolem gruzínské řeky Rioni, tehdy ovšem známé jako Fasis a považované za východní hranici světa, respektive Evropy. Učenci modernějších věků uvažovali o tom, že se toto zvíře dostalo do středověkých Bestiářů v zastoupení soba. Nejspíš jen proto, že se jim popis hodil, a ta dvě zvířata nikdy v žádné knize pohromadě nenašli.

10.7.2022

Siren

Nejznámější sirény jsou ty řecké. Ptačí ženy, z nichž postupem času a vývojem kultury staly mořské panny. Odvozují se od nich i jiné bytosti, které čtenář tohoto Bestiáře měl tu čest poznat, vodní tvorové z Chile nebo Filipín. Přidáváme další.

Podle Isidory Sevillského žijí sirény v Arábii. Okřídlení hadi, vybavení smrtícím, bleskově účinkujícím jedem.

10.7.2022

Rua-tamaine, Ruuatu a Mokoiro

Tři bohové, jejichž služeb využívali maorští obyvatelé Cookových ostrovů (tedy Mangaie) pro zajištění základní obživy, rybolovu.

Dáma první.

Pro Rua-tamaine vkládali všichni, kdo se chystali na moře, vařenou hlízu tara neboli kolokázie do velkého koše, zavěšeného nedaleko marae Orongo, tedy svatyně nejvyššího mangaiského boha Ronga. Úspěšný rybář pak přidal po návratu k bramboře jednu z ulovených ryb. Neúspěšný, aby se propříště smůly zbavil, vhodil do koše malý kousek korálu.

Ruaatu se pro styk s lidmi a jejich žádostmi o úspěch převtělil do skaliska na své vlastní marae, Taku-kea.

Oba, jak Ruuatu, tak Rua-tamaine, nepotřebovali (ani nevyžadovali) prostředníky. Třetí užitečný kontakt ano.  Byl jím Mokoiro, jeden z Rongových synů a jeden z třech prvních obyvatel světa, vlastně z podsvětí na svět vytaženého ostrova Mangaia. Jemu podřízení kněží obstarávali rybářská plavidla; kýl každého musel být před začátkem sezóny opatřen kouzlem psaným na listu kokosové palmy, které mělo kromě úspěšného lovu také uklidnit  vítr.

17.7.2022

Akaanga

Démon ve službách podsvětní bohyně Miru. Míval políčeno na nešťastné duše – a to doslova, lidé se obecně neradi zatěžují abstraktními představami, takže Akaanga natahoval za účelem odchytu nehrdinsky zesnulých Mangaianů opravdovou síť. Kořist putovala do podsvětí, kde byla zpracována, napojena alkoholem, uvařena a předložena Miru a jejím dětem.

17.7.2022

Muru

Na ostrově Rarotonga, největším z Cookových ostrovů, nahradil podsvětní bohyni Miru posvětní bůh Muru. Protože se nezdržoval v záhrobí, mohl si duše, jimiž se živil, chytat sám. Svou síť (lovil zesnulé, podobně jako jemu podřízený Akaanga) natáhl na místě, zvaném Tuoro, mezi vesnicemi Avarua a Arorangi.

Jak Muru, tak Akaanga lovili a ulovili duše všech lidí (mangaiský život po životě začínal skokem duše z určeného místa do mimosvěta), kromě duší válečníků padlých v boji. Ty skočily do 'aere ki te ao, na nebesa jim určená.

17.7.2022

Krivapeta

Krivapeta

Samotářka domovem v jeskyních, stržích nebo u horských bystřin. Divá žena dlouhých zelených vlasů, oblékající se do bílé. Ten nejdůležitější atribut lze vyčíst i ze jména: chodidla má obráceně, patou dopředu. Celkem běžné poznávací znamení nadpřirozených lesních bytostí, a to nejen slovanských. I když Krivapetu obyvatelům italského údolí Natisone, kraje na hranicích se Slovinskem, právě slovanští osadníci přivedli.

Znalá bylinkářství, schopná předpovídat budoucnost. Někdy nebezpečná, jindy ochotná poradit, zejména s provozem hospodářství (což prozrazuje skutečné stáří této bytosti, ve své prvotní podobě mohla patřit k Učitelům a tudíž, protože jsme na jihu slovanského osídlení, k vílám). Občas za své rady brala odměnu – děti, jimiž se živila – což nás přivádí k poslední fázi a poslední informaci, jak čtenáři tady, tak kdysi natisonským nedospělým sdělované: kdyby vás napadlo si hrát na tak nebezpečných místech, jako jsou údolí se strmými svahy, blízkost zrádné vody nebo jeskyně, dejte si na ni pozor.

 

ilustrace Samuele Madini, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

24.7.2022

Thyrus

Drak z bažin od italského města Terni. Na počátku třináctého století pomalu, ale jistě vylidňoval okolí rodiště jednoho z největších historiků starověku Tacita, než došla trpělivost mladému středověkému rytíři z rodiny Cittadini. Ten si na draka vyšlápl, připravil o existenci a přesunul na městský znak.

Máme tu i přízemní vysvětlení dodnes populární legendy (přirozené výklady mimochodem hledali lidé už ve starověku): smrt mnoha lidem nepřivodil dračí dech, ale bahenní zimnice, tedy malárie, jejímž přenašečům, komárům, blata dokonale vyhovovala. Hrdinova likvidace draka je pak opisem kultivace krajiny.

24.7.2022

Scazzamauriello

Démonek z italské Apulie. Rád pracuje jako noční můra: do domu pronikne klíčovou dírkou, sedne spáči na hruď nebo bdícímu na ramena a tíží a dusí. K mladým dívkám a dětem ovšem chová určitou náklonnost, za slečny občas odvede nějakou tu domácí práci, dětem rozdává bonbony a penízky.

Když se vám povede sebrat mu jeho červenou čapku, nepřimějete výměnou za ni Scazzamauriella jen k odchodu, dostanete navíc hrnec zlatých mincí.

24.7.2022

Ammuntadòre

Noční můra, působící na Sardinii. Někteří znalci tvrdí, že na ostrov přišla v třetím století před naším letopočtem spolu s Římany, jiní mají za to, že trápila místní spáče už předtím. Vystupuje v různých podobách, od neznámých lidí, čarodějnic nebo zvířat až po amorfní mraky.

31.7.2022

Maskinganna

Sardinský Pán klamu, jiným jménem S’Ingannadore, se rád baví probouzením spáčů.

Děsem.

Jinak by to, jistě chápete, nemělo ten správný efekt. Vzhledu je obvykle čertovského (středověkýma očima, původně spíš satyr), někdy se ovšem převlékne do uřvaného děcka nebo pohledného jinocha či dívky.

31.7.2022

Gnefro

Gnèfru je skřítek z pověstí umbrijských.

Tihle malé škodolibé potvůrky, žijící u Cascata delle Marmore, Mramorového vodopádu, vodního díla starých Římanů, vybudovaného na řece Neře nijak zvlášť lidem neubližují, jen se rádi baví na účet kolemjdoucích.

31.7.2022

Badalischio

Obluda z toskánského údolí Casentino poprvé vylezla na svět z malého jezera Gorga Nera. Had člověčích rozměrů, omotaný cáry povijanu, s paralyzujícíma rudýma očima, plaz smrtelně jedovatého dechu, někdy ozdobený korunkou, jindy s křídly a ptačí hlavou, občas ale podoby kočičí, se pak skrytě pohyboval po celém kraji. Hodně se povídalo o lese nedaleko Fornace di Marena, přesněji o místu, nazývanému Ďáblův příkop, Fosso del Diavolo.

31.7.2022

Sa Mama ‘e su Sole

Na Sardinii pálí Slunce mnohem více než u nás, a pomoc pedagogického bubáka, který udrží děti přes poledne pod střechou (a po obědě v postýlce) je někdy nedocenitelná.

Když tamní Polednice, známá jako Sluneční matka, nachytá ve svém čase neposlušného jedince venku, prožene ho, chytí a sáhne mu na čelo; následuje několik dnů trvající vysoká horečka.

31.7.2022

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist