Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část dvacátá sedmá

Mořský had

Mořský had

Mořský had je spolu s krakenem a leviathanem nejznámějším monstrózním legendárním obyvatelem oceánu. Víra v jeho existenci v podstatě přetrvala dodnes, byť se z Bestiářů přestěhoval do kryptozoologických traktátů.

Protože jde o monstrum jaksi universální, můžeme stopy jeho existence najít v mnoha mytologiích mnoha mořských cestovatelů. Už staří Řekové (vlastně v tomto případě Trójané) mohli na vlastní oči spatřit dva obrovské mořské hady, které poslal sám Poseidón na Laokoónta, kněze, který se Trójanům snažil rozmluvit pitomý nápad s nastěhováním toho velkého dřevěného koně, kterého Řekové nechali před branami, než odtáhli.

Ti hadové se jmenovali buď Porkes a Chariboia, případně Kúrrisia nebo Periboia, a připluli od Kalydnajských ostrovů a Tenedu. Zaútočili na Laokoóntova dvojčata i na jejich otce, když se syny pokoušel bránit. Tenhle mýtus je sice možná jen špatným vysvětlením výjevu, na němž hadi vylizují dvojčatům uši, aby se chlapcům dostalo věšteckého umu, ale na tom zase tak nezáleží.

Středověký a renesanční mořský had byl už dobře známou a dobře popsanou obludou, řádící především v severním Atlantiku. Má to svou logiku – na vlny tohoto oceánu se vydávalo nejvíce plavců, od Vikingů až po velrybáře. Nejznámější popis pochází od Olaua Magnuse, švédského duchovního a historika, který je dnes známý spíš jako znalec mořských oblud. Podobný osud potkal i Jana Ámose Komenského, jenž přetrval v obecném povědomí dnešní doby jako reformátor školství, což byla činnost, které si tento polyhistor nijak zvlášť necenil.

Magnus popsal mořského hada, který se podle jeho informací vyskytuje u norského pobřeží, jako šedesátimetrovou obludu, která ze skalních děr vylézá jen za teplých letních nocí a to buď na břeh, kde požírá dobytek, nebo na širé moře, živě se pak ústřicemi či kraby. Odtud se had přestěhoval do dalších děl a hlavně zpátky na moře. Popisem se ovšem od magnovského hada jeho následníci příliš nelišili. Jako obvyklé poznávací znamení uváděli pozorovatelé hřívu kolem krku, jiné ilustrace se drží více hadího vzhledu. Nikdo si obvykle neodpustil smyčky, svírající se kolem trupu lodi, nebo méně akční zvlněný hřbet ve vlnách.

Jak šel čas, stávaly se mořští hadi z monster zoologickými objekty. Jako u většiny takových případů to nebyla cesta jednoduchá. Hadi začali být přesněji popisováni, a také vysvětlováni. Došlo i na několik nálezů zdechlin, které bohužel nepřinesly více světla. Málokdy se k nim totiž dostali zoologové, fantazie tedy měla přednost.

Zlatou dobou mořských hadů se stalo devatenácté století. To už se ale přesouváme od bytostí více či méně nadpřirozených k modernímu vědeckému výzkumu. Také do moderních mýtů a pověr, ale obojí raději protentokrát vynechám.

 

Obrázek mořského hada, jak jeho pozorování zapsal Hans Egede v roce 1734 nakreslil Erik Pontoppidan do knihy Norges Naturlige Historie, vydané roku 1753, licence Public Domain

4.6.2006

Alinnak

Zatímco u většiny Inuitů vládne divokým zvířatům Sedna, na Aljašce se této pocty dostalo Muži-Měsíci Alinnakovi. Za tím účelem vlastní obrovskou káď plnou velryb a tuleňů a nespočetná stáda jelenů karibú, která pobíhají uvnitř jeho iglú.

Jako hlavnímu bohovi náleží Alinnakovi jarní rituál, kdy ženy ve svých iglú volají na stoupající Měsíc a zvedají k němu šamanem posvěcené nádoby s vodou. Pokud je oběť přijata, upustí do vody figurky velryb a promění je tak v amulety.

Alinnakova cesta na oblohu a mezi božstva začala neodolatelnou touhou po vlastní sestře. Jedné noci se skutečně incestu dopustil, ale když na to jeho sestra přišla, vytrhla si srdce a utekla. Alinnak ji pronásledoval, motal se ve sněhu a bloudil ve tmě. Když pronásledovaná dívka uprchla na nebe, následoval ji – ona se proměnila ve Slunce a on v Měsíc. A v téhle podobě ji pronásleduje dodnes, Dostihne ji při jen při zatmění.

11.6.2006

Pápakalanósiwa

Stejně jako Baxbakualanuxsiwaj a Kwakwakalanooksiwae, patří i tento tvor kwakuitské tajné společnosti Hamatsa a jejím rituálům. A stejně jako oni, i on se živí lidským masem. Vlastně živil, protože když jednoho dne unesl manželku kwakuitského náčelníka, vstoupil do příběhu, který znamenal jeho konec. Tři náčelníkovi synové únosce vystopovali, zjistili, že mají nevlastního sourozence a také zmatenou matku, která na jejich přítomnost Pápakalanósiwu upozornila.

Následoval útěk, nebezpečně podobný evropským pohádkám – aby je netvor nedohnal, házeli za sebou různé předměty s různými magickými účinky. Kámen se po dopadu změnil v horu, hřeben v husté křoviny, z výtažku z řasy jezero, z větvičky vzrostlý strom.

Šťastně unikli, referovali otci o nepříliš šťastném výsledku pátrání a náčelník narychlo snoval válečnou lest. Požírači lidského masa slíbil, že mu nechá k snědku své tři syny, dostane-li milovanou ženu zpět, na což Pápakalanósiwa, jak už to bývá, skočil. I se svým potomkem skončil v ohni, unesená manželka ještě z jeho popela stvořila moskyty a Pápakalanósiwa se odebral coby hvízdání do zimních obřadů Tsetseky.

11.6.2006

Sedm škorpionů

Egyptské mýty nedosahují živočišnosti pověstí řeckých, je to dáno povahou jejich představitelů. Přesto nejsou tamní příběhy nezajímavé.

Mýtus o Sutechovi a Usireovi chladnou hlavu jiných egyptských legend tak trochu ztrácí, zvláště, když se seznámíte s jeho širší variantou, ale z tohoto košatého příběhu (jemuž několik slov jistě někdy později věnuji) jsem pro dnešek vybral mýtus o Eset a sedmi štírech, nalezený na Metternichově stéle, tohoto času umístěné v newyorském Metropolitním muzeu – jen tak na okraj, anglické zdroje znají Eset pod jejím řeckým jménem Isis, k čemuž někdy dodávají vlastní egyptský přepis Aset. Již zmíněný kus kamene obsahuje celou řadu zaklínadel a jedno z nich, chránící před štířím jedem, je reprezentováno právě oním příběhem, v němž Eset, poté, co Sutech zabil jejího manžela Usira, odchází na Thovtovu radu z královského paláce, aby zachránila syna Hora.

Doprovází ji ochranka sedmi štírů s přesně určenými úkoly, respektive pozicemi.

Přední voj tvoří Petet, Tjetet a Matet, zatímco Tefen a Befen ji kryjí zezadu. Mesetet a Mesetef kráčí pod Esetinými nosítky. Mají zakázáno s kýmkoliv po cestě hovořit, aby Sutech nezjistil, kde se uprchlíci nacházejí. Tohoto příkazu se drží, ale přesto dokáží sáhnout mimo své povinnosti. To když Eset přispěla do města jménem Město dvou sester. Udála se tu universální historka, známá v různých obměnách z řady příběhů. Bohatá žena přivřela Eset dveře, chudá dívka ji ráda přijme. Eset je to nejspíš jedno, ne tak jejím bodyguardům, které chování té první dámy urazilo. Dali dohromady svůj jed a soustředili ho na Tefena, který pak vyčkával vhodného okamžiku.

Podlezl pode dveřmi do domu bohaté ženy a uštkl jejího syna. Nikdo mu pomoci nedokáže, ať zoufalá matka shání jak shání. Eset, která by to jako bohyně dokázala se ... ale ne, nedívá se a neříká: jak vy na mně, tak já na vás. I ona je matka a nechce, aby za hříchy rodičů trpěly děti. Odříká tedy jména svých štírů, čímž je dostane pod kontrolu a neutralizuje všech sedm složek jedu. Egyptské magii tím dodá kouzlo, léčící spolu s žitným chlebem, česnekem a solí štíří ušknutí (pro něž je příběh na stéle zaznamenán), bohatou ženu přivede ke kajícnému rozdání majetku (část pro Eset a část pro chudou dívku), a se svými ochránci pokračuje dál legendou, jejíž účastníci to později nebudou mít tak jednoduché, jako aktéři téhle moralistické scénky.

18.6.2006

Dahaka

jinak též Zohak býval mocným démonem ve staré Persii. Pán smrti, klamu a lži se obvykle zjevoval se třemi hlavami a po těle mu pobíhali štíři a ještěrky.

V íránských mýtech (kde ho znali jako Azhi-Dahaku), byl tříhlavým drakem, démonem bouře, který kradl dobytek a vnášel do lidských hlav touhu po násilí. Také symbolizoval babylónský útlak.

V téhle podobě je jeho osud podivuhodně podobný osudu skandinávského vlka Fenrira – když Azhi-Dahaku porazil bůh Thraetaona, spoutal ho na hoře Damávand. Odtud unikne až při zkáze světa.

25.6.2006

Pazuzu

Ze stejné oblasti jako předchozí, přišel do Bestiáře i tento démon. V Mesopotámii si ho představovali jako slepenec ostrých lvích drápů, škorpioního ocasu, nějakého toho těla a orlích křídel. Ta jsou důležitá, protože Pazuzu byl personifikací zkázonosného jihovýchodního větru.

Dnes bývá Pazuzu někdy spojován s ptákem jménem Zu, což sice není úplně špatně, ale přece jen jde o trochu jiného tvora a toho si nechám na příští týden.

25.6.2006

Zu

Anzu

Sumero-akkadský Zu (v Babylonii Anzu) je blízkým příbuzným předchozího jihovýchodního větru. I on byl ztělesněním téhož meteorologického jevu, ale mnohem známější je příběh, v němž se zlostný a mocný pták Anzu stal na Eovu přímluvu osobním strážcem Ellilovým. Jako nápad to nebylo špatné, ovšem výsledek jaksi neodpovídal.

Ellil postavil nového bodyguarda ke dveřím své komnaty, čímž ho vystavil svodům – Anzu si nemohl nevšinout, že při hygieně odkládá bůh odznaky své moci. Tak dlouho po nich pokukoval, až jednou, když Ellil bral koupel, sebral Anzu Tabulky osudů a vypařil se.

Byl to monumentální průšvih, protože nešlo jen o nějaké symboly moci, ale o božskou moc samu. Což ilustrují monotónní odpovědi bohů, kteří byvše požádáni o zásah proti zloději, všichni odpovídali:

Můj otče, kdože by pospíchal k nepřístupné hoře?

Kdo mezi bohy, syny tvými, je nyní jako Anzu?

Svou rukou se zmocnil Tabulek osudů,

moc Enlila převzal, svrženy jsou řády! 1)

Takto se vymlouval Ada, Gerra i Ištařin syn Šara, čímž byla zásoba potencionálních hrdinů vyčerpána a bohové nevěděli co dál. Naštěstí na to přišel Ea.

Požádal o pomoc Bélet-ilí, velkou bohyni matku a nechal povolat Ninurtu. Načež vypukl mohutný boj.

Válčit s Anzuem, obdařeným nejen vlastní silou, ale také mocí Tabulek osudů, nebyla hračka. Sedm zlých bouří, které měl Ninurta na své straně, nepomohlo, ani šípy, byť dobře mířené, protože ty Anzu Tabulkami vychyloval z dráhy. Ninurta se tedy obrátil na Ea s radou o pomoc a dostalo se mu jí, tak logické, že ač to prameny neuvádí, musel bůh nejspíš obrátit oči v sloup a povzdechnout si: Že mě to nenapadlo dřív.

Anzu je přece pták a Eova rada s tím počítá:

Boj ustat nesmí, prosaď svou sílu,

Anzua zklidni, nechť ve střetu s bouří svá křídla složí!

Uchop zbraň, když šípy jsi vystřílel,

křídla mu odřízni, zmrzač ho vpravo i vlevo!

To se můžeme dočíst, v našem případě, jelikož staromezopotámštinou nevládneme, v překladu Bohuslava Hrušky, v tabulkách obyčejně hliněných, neosudových.

Ninurta se pochopitelně podle rady zařídil a Anzua porazil, vrátil odznaky boží moci majiteli a vysloužil si mýtus.

Zbývá poznamenat, že podle jiných verzí byl vítězným bojovníkem s Anzuem bůh Marduk, že jednou se zápas odehrával na vysoké hoře a jindy na poušti, ale to jsou jen lokální diference, jak pravil dr. Wurm k vrcholnému setkání na St. Kildě v Čapkově Továrně na Absolutno.

 

1) HRUŠKA, Blahoslav. Mýty staré Mezopotámie: sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Praha: Odeon, 1977. Živá díla minulosti (Odeon).

2.7.2006

Chancha 'con cadenas čili Vepř v řetězech

Jorge Luis Borges ve Fantastické zoologii uvádí argentinské strašidlo trochu modernější než většina obyvatel těchto stránek. Objevuje se severně od Cordóby a v nočních hodinách, a to na kolejích nebo pobíhaje po telegrafních drátech. Řinčí řetězy, jimiž je ověšeno, což je jediné, co potvrzují pozorovatelé, protože jinak ho nikdo neviděl.

09.7.2006

Klepálek

Jeden z dlouhé řady šumavských skřítků. Byl šedivý, chodil v třírohém klobouku a kladívkem oklepával kmeny stromů nebo zídky. Pokud si ho nikdo nedobíral nebo na něho křičel, lidí si nevšímal. V opačném případě se ovšem zachoval podobně jako hejkal či jemu podobní – skočil posměváčkovi na záda. Nechal se nosit, tahal nedobrovolného koníčka za vlasy a za uši a držel se tak dlouho, dokud člověka nenapadlo pořádně zaklít. To pomohlo.

Existuje několik historek, podle nichž si Klepálek tu a tam na někoho zasedl – v takovém případě přeneseně – a zjevoval se mu tak dlouho, až ho utrápil.

09.7.2006

Pís wurm a Ničemnej bejk

Obrovský býk s vysušenými hovězími kůžemi, přivázanými na ocase je vlastně novohradskou variantou šumavského dobytčího děsu, bubáka, jednoho z prvních obyvatel tohoto Bestiáře. V tamním kraji se mu říká Ničemnej bejk.

Šumavský Pís wurm bývá popisován stejně jako dobytčí děs, tedy jako ještěrka, z jejíhož ocasu srší jiskry a jejíž hlasový projev děsí domácí zvířectvo. Vypravěči mu přidávají ještě křídla, díky čemuž ho (také pro onoho wurma – červa ve jméně) lze zastrčit do přihrádky Draci.

09.7.2006

Borowy

Minule jsem se vrátil k prvnímu dílu Bestiáře, teď začnu v podobném duchu. Tedy o podobném duchu. Borowy je totiž v jiných slovanských zemích znám jako lesovik, lešij či Div. Je to tedy strážce lesa i jeho obyvatel. Bere na sebe vzhled medvěda případně bledého děduly. Jeho výška se průběžně mění podle výšky okolních stromů, stejnou vlastnost mají mimochodem i jiní slovanští démoni, například vegetační polevoj.

Chováním se pochopitelně od lešije nijak neliší. Lze ho charakterizovat známým úslovím: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, když potká zbloudilého turistu úmyslů čistých a chování ekologicky nezávadného, vyvede ho ven, zatímco bohorovné trouby naviguje do močálů. Dětičkám, škubajícím borůvky a houby občas jejich košíky vysype, zato se mohou spolehnout na ochranu před divou zvěří

Nic není jednoduché a máloco neměnné, a tak se jedné z forem boroweho, z lesního démona jménem Boruta, který už v dobách pohanských neproslul zrovna příjemným chováním, stal pozdější zástupce pekel. Aby svou pohanskou minulost trochu zamaskoval, vzal to raději přes pověst o šlechtici, který propadl ďáblu, ale jelení parohy starého indoevropského pána lesa ho stejně prozrazují.

16.7.2006

Dobrochoczy

Další dnešní slovanská návštěva je opět z Polska a znovu z lesů. Jde ovšem o bytost kladnou, která chrání poutníky čistého ducha, případně trestá ty zlé. Zatímco nebohým sirotkům například věnoval měšec zlaťáků, nepoctivce podaroval ošklivou nemocí.

Později ještě přibral vedlejší zaměstnání coby Divoký jezdec – v porovnání s folklórním původem Divokých lovců tuzemských to vypadá trochu nezvykle, ale Štvaní a jeho vedoucí patří k opravdu prastarým jevům a jeho kořeny spadají do hlubokých dob paleolitického osídlení Evropy, a tak se nelze divit, že jeho historie se k dnešku ubírá různými cestami.

16.7.2006

Gumiennik

Do třetice od severních sousedů, ale tentokrát hezky pod střechu.

Gumiennikové jsou domácími skřítky, stejně jako browniové či ludkové. V podstatě jsou jen nepatrně odlišnou verzí domovoje – rozdíl je především v bydlišti, zatímco domovoj sídlí doma za pecí, gumiennik ve stodole. Tahle adresa přiznává určitý vztah ke kolegům z polní oblasti, ale není to příbuzenství legitimní, stodola je prostě hraničním územím mezi dvěma světy, takže přiznaná oběť talíře ovesné kaše z prvních klasů sklizně může být stejně dobře poděkováním za úrodu, jako předplatným na ochranu uskladněného majetku. Je to trochu sázka do loterie, gumiennikové sice sklizeň chrání před zloději (jako čeští stodolníci) či ohněm, ale někdy ji sami podpálí – to když se poruší nějaké tabu.

16.7.2006

Nuku-mai-tore

Ve většině kulturních oblastech platí jedno: nadpřirozené nárůdky, skřítci, trpaslíci nebo víly či obři, předávaly – když se jim zachtělo, což tak často nebývalo – vědomosti, zejména pak technologie, lidem. Mohl bych tu vypočítat celou řadu příkladů, včetně těch o nichž už jsem se někdy zmínil, ale není to zapotřebí. Jen výjimečně tomu bylo naopak a většina z těch výjimek připadá na Polynésii.

Nuku-mai-tore jsou tichomořským národem malých lidiček – víl – který žil věren odvěkým zásadám až do chvíle, kdy mezi ně zavítal jistý mořský tulák jménem Tura. Ztratil se výpravě, jíž podnikal s Whirou, dobrodruhem a po smrti patronem zlodějů (nezaměňovat s Whirou – personifikací temnoty a smrti). A ztratil se na ostrov O-tea, kde zpočátku nenalezl živou duši, jen slepou stařenu Ruahinemata-marari. Teprve díky jí odhalil i Nuku-mai-tore, malé lidičky, bydlící na stromech s ptáky.

Jednu z víl, stařenčinu dceru Turaki-hau si vzal za manželku a při té příležitosti jednak zjistil, že žije s nadpřirozenou bytostí mezi nadpřirozenými bytostmi, a za druhé, že malý nárůdek jí maso syrové, neznaje ohně. Ten kulturní nedostatek ihned napravil, neobešlo se to bez děsu, který plameny zpočátku způsobily, ale výsledek, jak už v podobných případech bývá téměř zvykem, víly přesvědčil.

Obdobné pokusy neslavívaly, mimochodem, vždy úspěch, v případě jiných skřítků – kterému se dnes věnovat nebudu a na konci zjistíte proč, – byly novinky prostě odmítnuty s tím, že navyklý způsob je prostě lepší.

Zastaralé stravovací návyky jsou jedna, nijak škodlivá, pomineme-li možnost případné koexistence s tasemnicemi, věc, gynekologické praktiky druhá. Nuku-mai-toreové byly sice bytosti časem nepoznamenané, ale smrt si pro jejich ženy přece jen přicházela. Při porodu bylo totiž dítě odbaveno císařským řezem a matka ponechána osudu. I to Tura (jemuž neznajíce pravé jméno říkali na ostrově Wairangi) vyřešil. Když mu těhotná manželka oznámila, že se co nevidět stane otcem a vdovcem, neváhal.

Postavil chýši, naučil svou manželku příslušné karakie čili zaříkání a také vybavil provizorní porodnici podpěrami se jmény Pau-tama-wahine a Pau-tama-tane, aby se Turaki v klasické porodnické poloze přivádělo dítě na svět snáze. Když pak udeřila její hodinka, potomek poprvé zakřičel, aniž by tím matku zabil.

Čas šel dá, až Tura potřetí šokoval národ své ženy – tentokrát to ovšem nebylo pro jeho rodinu příjemné. On, člověk, stárnul, což byl proces mezi vílami neznámý. Tak je to vyděsilo, že se někdejší tulák raději z ostrova ztratil, aby dožil někde jinde. O mnoho let později se přece jen ke své ženě a vílám vrátil, – zpět ho přivedl jeho syn.

Syrová strava je v polynéských legendách obvyklou identifikací duchů, ne vždy ovšem její tepelnou úpravu přijmou za svou. U jiných víl, jménem Turehu, například jistý Mata-Ora neuspěl – k tomuto příběhu se váže hezká historka, souznící s našimi evropskými – totiž o odchodu vílí manželky mezi rodné, když jí lidský manžel ublíží. V Oceánii lze ovšem vše napravit, což v jiných případech (ukážu třeba na podobné a Tichému oceánu ne tak vzdálené Japonsko a yuki onnu) nebývá zvykem. Turehu, mimochodem, předali jisté technologie zase lidem, ale jak už jsem poznamenal výše, rozepisovat se o tom nebudu.

Polynéské mýty jsou totiž záležitostí nesmírně složitou. Zatímco například řecká mytologie prošla už v době klasické syntézou, kdy se starší a lokální verze zapomněly, nebo slily do jedné oficiální a pro laiky dodnes platné, na druhé straně zeměkoule tomu bylo naopak.

Postupné osidlování Polynésie diferencovalo původně jednolitou kulturu jednak jazykově, jednak zcela logicky poznamenalo mýty různými verzemi, rozšířilo je o nové příběhy, posazené na staré kořeny. Navíc je tu ještě nezanedbatelný vliv evropských sběratelů a etnografů, stejně jako převládající evropská a moderní asijská kultura, která staré mýty ovlivňuje a pohřbívá.

Výsledkem je pro i částečně zasvěceného laika nepřehledná změť, jejíž rozpletení rozhodně není jednoduché. Proto se omezím jen na občasné izolované výlety a toto byl jen jeden z nich.

2.8.2006

Caladrius

Caladrius

Právě se nastěhovavší nový obyvatel těchto stránek má dva roky zpoždění. Proč? Protože v srpnu 2004 na něho padl dotaz v Bezejmenné návštěvní knize. Nevěděl jsem nic o ptáku jménem Caladmus a nenašel žádné údaje ani v hromadě svých poznámek, ani na internetu, i když jsem se snažil odhadnout jiný přepis toho jména. A jak už to bývá, při pátrání po něčem naprosto jiném, našel jsem věc nehledanou.

 

Caladrius (ze spousty jiným variant téhož jména vybírám ještě Charadrius, což vychází z pravděpodobně původnějšího řeckého názvu) je formou bílý pták s dlouhým krkem a povoláním úzce specializovaným věštec. Podobně jako Smrťák v našich pohádkách sedává na pelesti postele a nemocnému jednoduchou změnou polohy ukazuje výsledek léčby. Když hledí k němu, je vyhráno, je-li odvrácený, je to zlé. To na první pohled. V křesťanské symbolice přece jen dělá víc – když kouká ochořelému do tváře, bere na sebe jeho nemoc, stejně jako Kristus na sebe vzal hříchy lidstva. A jako Ježíš zemřel na kříži, odlétá Caladrius naplněn bolestí a nemocí ke Slunci, aby choroby zničil v jeho ohni.

Přebývá na královském dvoře – i to je symbolické – a převážně v Západní Evropě, odkud je znám z několika Bestiářů i z chrámové výzdoby; nachází se na kostele v yorkshirském Alne. Pravděpodobně jediného reálného (nebo jediného zachovalého) kontinentálního caladria můžete pak najít na jednom ze skel lyonské katedrály.

Jeho knižní rozšíření je poněkud větší, zahrnuje spisy celé křesťanské Evropy i přilehlých oblastí a to nejen středověké. Jako mnoho jeho soukmenovců, i tenhle bílý pták přišel z antického Středomoří, zmiňuje se o něm například Aristofanés.

Pokud si chcete přečíst opravdu zasvěcenou studii na téma Caladrius a vládnete anglicky, pak vám doporučuji obsáhlý článek v Archaelogical Journal z roku 1912 – The Caladrius And Its Legend, Sculptured Upon The Twelfth-Century Doorway Of Alne Church, Yorkshire. Neděste se jeho stáří a nedostupnosti: díky kanadskému projektu The Medieval Bestiary se ke článku dostanete i v elektronické podobě.

6.8.2006

Kaukas a Pukis

V západní Litvě je Kaukas vítaným hospodáříčkem. Kromě domácích i polních prací tenhle skřítek nosí štěstí.

Jeho severolitevským a především lotyšským příbuzným je pak skřítek jménem Pukis, šotek, který poletuje vzduchem a pro svého pána krade kde se dá. Těžko říci, jak k takové pověsti celá řada domácích skřítků přišla; zdá se, že to měli na svědomí závistiví sousedé, každopádně jak v Encyclopedia Mythica uvádí autor hesla Pukis, Aldis Putelis, očití svědkové, popisující pukisovo zjevení hovoří týmiž slovy, jako dnešní náhodní pozorovatelé dopravního provozu malých zelených mužíčků. Stejné létající ohnivé koule, stejně rychlý pohyb čehosi neidentifikovatelného. Inu, svět se mění.

13.8.2006

Mómos

Když už ve starém Řecku dohlíželi bohové na všemožné stavy a profese, proč by nemohli dávat pozor i na hlupáky? Zní to trochu podezřele, však taky bůh hlupáků a kverulantů vznikl nejspíš v hlavách básníků.

Nejstarší zmínku o něm známe od Hésioda, ale v následujících sedmi stech letech se docela rozšířil, konečně, blbost je všudypřítomná a věčná. Stejně jako její bůh.

Pravděpodobný syn bohyně noci Nykty se původně poflakoval po Olympu v klasické nicneříkající funkci poradce, ale když ani po několikerém varování nepřestal šťourat, kritizovat a navrhovat nesmyslná vylepšení, vykopl ho Zeus na svět. Tou poslední kapkou, kterou trpělivost z pomyslného poháru vyšplíchla na podlahu, bylo nejspíš tvrzení, že Zeus měl býkovi dát oči na špice rohů, aby zvíře lépe vidělo, kam trknout. Dalšími perfektními nápady byla rada Prométheovi, aby člověčí srdce bylo vně těla a tudíž se do něho dalo nahlédnout, kritika Athénina úsilí naučit lidi stavět domy – měli by je stavět na kolech, aby se případně mohli jednoduše odstěhovat od nepříjemných sousedů. Taky si stěžoval, že i když je Afrodíté opravdu krásná, vržou jí sandály, prostě toho bylo příliš. Lidských Mómů (a přiznejme si, někdy se tak zachová každý z nás) je ku vidění a slyšení spousta, takže ho víc popisovat nemusím.

19.8.2006

Aithér

Bohyně noci Nyx měla celou řadu dětí, kromě výše zmíněného (a nepříliš vážně míněného) Móma spoustu slavných postav řecké mytologie, převozníka Charóna, bohyni pomsty Nemesidu, Thanata a Hypna. Ty všechny teď vynechám a představím potomka nepříliš známého. Patří světlu, i když u jeho zrodu stála samá temnota, jeho otcem byl totiž bůh věčné tmy Erebos.

Aithér představuje jasné světlo a jeho jméno znáte dobře z pozdějšího přepisu éter. Což předtím, než zůstalo názvem chemikálie, označovalo vzduch a také neviditelnou matérii, která vyplňuje prostor bohů a hvězd.

19.8.2006

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny