Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto dvacátá druhá

Kratt

Kratt

Plivník estonského folkloru. Obvykle podoby zvířecí: pes, kohout, kočka, člověk. Domácí výroby. Ano, zatímco jinde lidé spoléhali na nejistotu vlastního vysezení vejce od černé slepice, praktičtí Estonci vyvinuli technologii, jejíž pomocí lze skřítka, který svému majiteli obstarává majetek, přivést k existenci bez podpaždí – sakra, zase jsem zapomněl – plného střepů skořápky a mazlavé tekutiny.

Je k tomu zapotřebí (podle některých návodů) jen koště a tři staré hadry (ručníky), které se kolem něho omotají. Žhavý uhlík z ohniště coby srdce. Sláma, když jsme na venkově, se taky dá použít; vyrábějí se z ní koneckonců figurky pro lidovou i vyšší magii od nepaměti. Jistě, ještě je třeba obětovat tři kapky vlastní krve a na křižovatce tří cest uzavřít smlouvu s Ďáblem, to se ale rozumí samosebou, že zadarmo nic nedostanete. Těch komunikací se má křížit celých pět, připomínají někteří. A nejvhodnější čas k provedení rituálu je třetí čtvrteční noc v měsíci.

Raději to ale nezkoušejte. Ne vždycky je práce úspěšná a oživený plivník poslouchá. Vyletí na střechu, dolů se mu nechce, stavení zapálí. Poctivě krást se naučí až po delším (násilném) domlouvání. Vyžaduje neustále plný žaludek.

Staré záznamy napovídají, že původně zlatou měnu, už vymlácené obilné zrno, látky i další užitečné věci sháněla po nocích sama člověkova duše čili Dvojník, pozdější zkušenost se přiklonila k žhavému poletuchovi značka DIY. To bych málem zapomněl: Puuk, Pisuhänd, Tulihänd nebo Feuerhänd (místní Krattova jména) je stejně jako jiní rarášci evropského folkloru pozorovatelný a pozorovaný jako jiskřící nebo ohnivý tvor prolétající noční oblohou. Podobně jako Ogněnnyj zmej slovanských sousedů nebo český Vlkoun.

Opravdu jasný meteorit, řítící se noční oblohou k zemi, je potom Kratt, který se pro daný úkol tak zapálil, až shořel. Jinak to ani dopadnout nemohlo, když šlo o úlohu nesplnitelnou, zadanou ve snaze v hrabivé nerozvážnosti obstaraného plivníka vyhodit. A to jde jedině takhle. Připomíná se kupříkladu příkaz uplést provaz z písku nebo stlouct žebřík z chleba, ale vy si jistě vybavíte další. Pokud ne, a pokud jste předtím neposlechli a úspěšně vyrobili estonského plivníka, pak se tento, pokud nebude nepřetržitě (zdůrazněno jak kurzívou, tak touto poznámkou) zaměstnán, obrátí proti vám a odnese vás do pekla.

 

Autorem obrázku je estonský malíř a ilustrátor Aleksander Promet, Public domain, via Wikimedia Commons

9.6.2024

Faflon

Po Latinech, Etruscích, Umbrech, i dalších starověkých obyvatelích Apeninského poloostrova zdědili Italové mnoho kdysi mocných zástupců někdejší víry. Většinou je ovšem nečeká nic dobrého, někteří se ale nedají.

Etruská verze řeckého/římského Bakcha Fufluns zůstala v Toskánsku stále ve spojení s vinnou révou. Z mocného Nebešťana se ale stala bytostí mnohem skromnějšího záběru, soustředěnou právě a jen na pěstování Vitis vinifera. Taky přinejmenším potměšilou, aspoň na první pohled. S oblibou převrhával tenhle révový démon koše s natrhanými hrozny. Pokud postižený udržel jazyk na uzdě a nezačal vzteky klít, Faflon rozházené víno sám znovu sesbíral. Pokud ne, rozkopal vysypaný náklad na všechny strany, aby bylo ještě obtížnější jej vrátit do koše. Na první pohled škodolibost. Na druhý vlastně radikální výchovný prostředek.

Toskánští pěstitelé ve snaze zajistit si kvalitní úrodu navštěvovali nejen kostely (patronem vína učinili katolíci mimo jiné sv. Vincenta) ale obraceli se i k někdejší starověké autoritě.

 

Faflon, Faflon, Faflon!

A vuoi mi raccomando!

Che l'uva nella mia vigna

E multa scarsa,

E vuoi mi raccomando,

Che mi fate avere

Buona vendemmia!

Faflon, Faflon, Faflon!

A vuoi mi raccomando!

Che il vino nella mia cantina

Me lo fate venire fondante,

E molto buono,

Faflon, Faflon, Faflon!1)

 

Ono to vypadá, že etruský bůh prostě dál pracoval ve své funkci, jen v mnohem menším měřítku a skromněji.

Známe případ, kdy sedláka, který tohoto vegetačního ducha ctil a vzpomínal, postihla jednoho léta katastrofální neúroda, nerozpakoval se Flaflon ho ve vší své pohlednosti navštívit, poděkovat za víru a důvěru, a naplnit sklep kvalitním vínem, které zbavilo farmáře strachu z existence.

Někdejší bůh si ovšem uměl také poněkud nevybíravými způsoby zajistit své. Odmítl mu kdysi otec dát svou překrásnou dceru; vinice přestaly plodit. Dívku, které se cizí fešák líbil, a která rodiče na možnou souvislost upozornila, sedlák seřezal. Když ale vešel do sklepa, zjistil, že je zamořený ďáblíky, poskakujícími po prázdných sudech. Krátkou písničkou vinaři stručně vysvětlili, jak si věci stojí. Buď provdá dceru a všichni se budou mít dobře, nebo skončí jako žebrák.

Volba byla jasná.

 

1) LELAND, Charles Godfrey. Etruscan Roman remains in popular tradition. London: T. F. Unwin, 1892.

16.6.2024

Giubiana

V severní Itálii se dodnes drží specifický lednový svátek, při němž je na hranici spálen panák, zastupující jednu hodně hubenou čarodějnici s hodně dlouhýma nohama v červených punčochách. Ta nemusela díky svým dolním končetinám při číhání na neopatrnou kořist vůbec slézat ze stromu. Překračovala z jedné dřeviny na druhou a lovila nedospělé lidičky. Každý poslední lednový čtvrtek.

Jako všechny dětižravé babizny evropských lesů, i Giubiana (jejíž jméno odvozují vzdělaní lidé od samotného římského Jupitera, případně jeho manželky Juno nebo Diany) nevzala dobrý konec. V Lombardii to byla starostlivá matka, která na ni nalíčila past: uvařila velký hrnec dobrého jídla, rizota se šafránem a klobásou. Giubiana neodolala, slezla na zem, pustila se do jídla, dávala si do nosu, až vyšlo Slunce, které je pro tamní čarodějnice smrtící, a bylo to.

16.6.2024

Ispolini

Nejprve Bůh obsadil svět trpaslíky, aspoň podle lidové bulharské verze.  Nijak zvlášť se mu to nepovedlo, divoká zvířata byla silnější a první inteligentní rasa to KO prohrála s přírodou.

Následoval pokus číslo dva. S opačnými parametry. Na Zemi se objevili obři. Třímetroví chlapíci (a ženy, pochopitelně). Někdy tříhlaví, jednoocí a jednonozí. Lid jeskyní a hor, komunikující na velkou dálku silnými hlasy. Lovící nejen divou zvěř, ale s oblibou (až na hranici posedlosti) též draky. Lid neohrožený, nikoliv však neohrozitelný.

Povídá se, že velký slon se bojí malé myšky. Přerostlého krokodýla likviduje dle starých Bestiářů podměrečný hydrus. Bulharští obři se nejvíce obávali ostružiní. Jeho trny je bezpečně zabily.

Což nakonec provedl Stvořitel celé rase, protože ani ona nebyla k osídlení světa vhodná.

16.6.2024

Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem

Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny