 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Kratt
Plivník estonského folkloru. Obvykle podoby zvířecí: pes, kohout, kočka, člověk. Domácí výroby. Ano, zatímco jinde lidé spoléhali na nejistotu vlastního vysezení vejce od černé slepice, praktičtí Estonci vyvinuli technologii, jejíž pomocí lze skřítka, který svému majiteli obstarává majetek, přivést k existenci bez podpaždí – sakra, zase jsem zapomněl – plného střepů skořápky a mazlavé tekutiny.
Je k tomu zapotřebí (podle některých návodů) jen koště a tři staré hadry (ručníky), které se kolem něho omotají. Žhavý uhlík z ohniště coby srdce. Sláma, když jsme na venkově, se taky dá použít; vyrábějí se z ní koneckonců figurky pro lidovou i vyšší magii od nepaměti. Jistě, ještě je třeba obětovat tři kapky vlastní krve a na křižovatce tří cest uzavřít smlouvu s Ďáblem, to se ale rozumí samosebou, že zadarmo nic nedostanete. Těch komunikací se má křížit celých pět, připomínají někteří. A nejvhodnější čas k provedení rituálu je třetí čtvrteční noc v měsíci.
Raději to ale nezkoušejte. Ne vždycky je práce úspěšná a oživený plivník poslouchá. Vyletí na střechu, dolů se mu nechce, stavení zapálí. Poctivě krást se naučí až po delším (násilném) domlouvání. Vyžaduje neustále plný žaludek.
Staré záznamy napovídají, že původně zlatou měnu, už vymlácené obilné zrno, látky i další užitečné věci sháněla po nocích sama člověkova duše čili Dvojník, pozdější zkušenost se přiklonila k žhavému poletuchovi značka DIY. To bych málem zapomněl: Puuk, Pisuhänd, Tulihänd nebo Feuerhänd (místní Krattova jména) je stejně jako jiní rarášci evropského folkloru pozorovatelný a pozorovaný jako jiskřící nebo ohnivý tvor prolétající noční oblohou. Podobně jako Ogněnnyj zmej slovanských sousedů nebo český Vlkoun.
Opravdu jasný meteorit, řítící se noční oblohou k zemi, je potom Kratt, který se pro daný úkol tak zapálil, až shořel. Jinak to ani dopadnout nemohlo, když šlo o úlohu nesplnitelnou, zadanou ve snaze v hrabivé nerozvážnosti obstaraného plivníka vyhodit. A to jde jedině takhle. Připomíná se kupříkladu příkaz uplést provaz z písku nebo stlouct žebřík z chleba, ale vy si jistě vybavíte další. Pokud ne, a pokud jste předtím neposlechli a úspěšně vyrobili estonského plivníka, pak se tento, pokud nebude nepřetržitě (zdůrazněno jak kurzívou, tak touto poznámkou) zaměstnán, obrátí proti vám a odnese vás do pekla.
Autorem obrázku je estonský malíř a ilustrátor Aleksander Promet, Public domain, via Wikimedia Commons
9.6.2024
Faflon
Po Latinech, Etruscích, Umbrech, i dalších starověkých obyvatelích Apeninského poloostrova zdědili Italové mnoho kdysi mocných zástupců někdejší víry. Většinou je ovšem nečeká nic dobrého, někteří se ale nedají.
Etruská verze řeckého/římského Bakcha Fufluns zůstala v Toskánsku stále ve spojení s vinnou révou. Z mocného Nebešťana se ale stala bytostí mnohem skromnějšího záběru, soustředěnou právě a jen na pěstování Vitis vinifera. Taky přinejmenším potměšilou, aspoň na první pohled. S oblibou převrhával tenhle révový démon koše s natrhanými hrozny. Pokud postižený udržel jazyk na uzdě a nezačal vzteky klít, Faflon rozházené víno sám znovu sesbíral. Pokud ne, rozkopal vysypaný náklad na všechny strany, aby bylo ještě obtížnější jej vrátit do koše. Na první pohled škodolibost. Na druhý vlastně radikální výchovný prostředek.
Toskánští pěstitelé ve snaze zajistit si kvalitní úrodu navštěvovali nejen kostely (patronem vína učinili katolíci mimo jiné sv. Vincenta) ale obraceli se i k někdejší starověké autoritě.
Faflon, Faflon, Faflon!
A vuoi mi raccomando!
Che l'uva nella mia vigna
E multa scarsa,
E vuoi mi raccomando,
Che mi fate avere
Buona vendemmia!
Faflon, Faflon, Faflon!
A vuoi mi raccomando!
Che il vino nella mia cantina
Me lo fate venire fondante,
E molto buono,
Faflon, Faflon, Faflon!1)
Ono to vypadá, že etruský bůh prostě dál pracoval ve své funkci, jen v mnohem menším měřítku a skromněji.
Známe případ, kdy sedláka, který tohoto vegetačního ducha ctil a vzpomínal, postihla jednoho léta katastrofální neúroda, nerozpakoval se Flaflon ho ve vší své pohlednosti navštívit, poděkovat za víru a důvěru, a naplnit sklep kvalitním vínem, které zbavilo farmáře strachu z existence.
Někdejší bůh si ovšem uměl také poněkud nevybíravými způsoby zajistit své. Odmítl mu kdysi otec dát svou překrásnou dceru; vinice přestaly plodit. Dívku, které se cizí fešák líbil, a která rodiče na možnou souvislost upozornila, sedlák seřezal. Když ale pak sešel do sklepa, zjistil, že je tento zamořený ďáblíky, poskakujícími po prázdných sudech. Krátkou písničkou vinaři stručně vysvětlili, jak si věci stojí. Buď provdá dceru a všichni se budou mít dobře, nebo skončí jako žebrák.
Volba byla jasná.
1) LELAND, Charles Godfrey. Etruscan Roman remains in popular tradition. London: T. F. Unwin, 1892.
16.6.2024
Giubiana
V severní Itálii se dodnes drží specifický lednový svátek, při němž je na hranici spálen panák, zastupující jednu hodně hubenou čarodějnici s hodně dlouhýma nohama v červených punčochách. Ta nemusela díky svým dolním končetinám při číhání na neopatrnou kořist vůbec slézat ze stromu. Překračovala z jedné dřeviny na druhou a lovila nedospělé lidičky.
Každý poslední lednový čtvrtek.
Jako všechny dětižravé babizny evropských lesů, i Giubiana (jejíž jméno odvozují vzdělaní lidé od samotného římského Jupitera, případně jeho manželky Juno nebo Diany) nevzala dobrý konec. V Lombardii to byla starostlivá matka, která na ni nalíčila past: uvařila velký hrnec dobrého jídla, rizota se šafránem a klobásou. Giubiana neodolala, slezla na zem, pustila se do jídla, dávala si do nosu, až vyšlo Slunce, které je pro tamní čarodějnice smrtící, a bylo to.
16.6.2024
Ispolini
Nejprve Bůh obsadil svět trpaslíky, aspoň podle lidové bulharské verze. Nijak zvlášť se mu to nepovedlo, divoká zvířata byla silnější a první inteligentní rasa to KO prohrála s přírodou.
Následoval pokus číslo dva. S opačnými parametry. Na Zemi se objevili obři. Třímetroví chlapíci (a ženy, pochopitelně). Někdy tříhlaví, jednoocí a jednonozí. Lid jeskyní a hor, komunikující na velkou dálku silnými hlasy. Lovící nejen divou zvěř, ale s oblibou (až na hranici posedlosti) též draky. Lid neohrožený, nikoliv však neohrozitelný.
Povídá se, že velký slon se bojí malé myšky. Přerostlého krokodýla likviduje dle starých Bestiářů podměrečný hydrus. Bulharští obři se nejvíce obávali ostružiní. Jeho trny je bezpečně zabily.
Což nakonec provedl Stvořitel celé rase, protože ani ona nebyla k osídlení světa vhodná.
16.6.2024
Ressurection Mary
Nepohodla se kdysi ve třicátých letech minulého století kdesi v Chicagu slečna se svým klukem. A jak tak zkoušela stopnout na Archer Avenue nějaký odvoz, plna emocí nedávala pozor a srazilo ji auto. Řidič – možná byla vina na jeho nepozornosti – zpanikařil a ujel.
Výsledek není těžké odhadnout. Komunikace (u níž leží hřbitov, na němž Mary pochovali, a po němž dostala později jméno), nevyřešená interakce mezi dívkou a chlapcem. Dvacáté století. Netrvalo dlouho, a objevili se první svědci plavovlasé modrooké stopařky v bílých šatech a v lodičkách (pověst praví, že dvojice se onen večer pohádala na tancovačce v Oh Henry Ballroom). Přízrak, který zmizí, jen co mu řidič zastaví, se stal velmi populárním a vydrželo mu to dodnes.
23.6.2024
Mrs. Leakey
Když, jako dobře vychovaný gentleman, pomáhal jistý lékař v anglickém Mineheadu přes cestu staré dámě, shledal její dotek velmi chladným. To, že mluvila, aniž otevřela ústa, ho ujistilo, že se neplete, že jde skutečně o matku místního loďaře (s takovým jménem podnikat v tomto oboru je trochu odvaha), o níž je známo, že před časem zesnula.
Na rozdíl od slušného doktora – kterého namísto poděkování nakopla do pozadí – ukázala se Mother Leakey jako duch značně neslušný. Nebezpečný. Děsivý. Tím víc, že zaživa ji její tři děti i sousedi znali jako milou a přívětivou a starostlivou matku. Strašila na synových lodích, vysedávala na stěžni nebo postávala v přístavu a hvízdáním přivolávala bouře, které jeho plavidla potápěla. Až přivedla společnost, obstarávající obchod mezi Mineheadem a irským Waterfordem – mnoho svědků tehdy v polovině sedmnáctého století její astrální přítomnost potvrdilo, kupodivu vyjma syna Alexandra, jemuž se nezjevovala – k bankrotu.
Bylo ještě hůř. Uškrtila svou vnučku.
Nešťastná matka se přízraku postavila. Proč děsí a ubližuje, zeptala se přímo. Dozvěděla se temné rodinné tajemství. Tchyně je duchem proto, že kdysi dávno zabila dítě, které měla s biskupem Waterfordem, manželem sestry paní Leakeyové, tedy s vlastním švagrem. Dokud se on k téhle hrůzné historii nepřizná, nebude mít ani jeho někdejší milenka pokoj.
Biskup – mimochodem strýc Alexandrovy ženy – se přiznal. A přízrak už se neobjevil.
23.6.2024
Funayūrei
Přízračná loď, tiše plující japonskou nocí. Nebo japonskou mlhou, prostě světem (japonským), který načas ztratil rozměry. Když se, bez ohledu na platné plavební předpisy neosvětlená, bez výstražných zvuků, objeví v blízkosti plavidla dosud nepostiženého, je zle. Loď uhne z kurzu, začne se stáčet v kruhu, až si to namíří pod hladinu. Někdy duchové zalijí velkými naběračkami přepadené plavidlo mořskou vodou, jindy zase osobně, jednoho po druhém, stahují námořníky pod hladinu.
Výsledek v každém případě stejný. Posádka utone. A promění se, jak je u východoasijských vodních démonů docela běžné, v nové Funayūrei. On totiž přízrak lodi a přízraky utopenců jedno jsou. Jeden každý vypadá jako mrtvola v pohřebním rubáši, společně ale jako plavidlo. Které se tu a tam vynoří zpod hladiny jako jeden obrovský démon a vyhlédnutou loď prostě do moře stáhne.
Krizovým časem je novoluní a úplněk, bezpečno není ani při bouři. Taky ve dnech, kdy se slaví svátek Obon; tohle je trochu potíž, protože tenhle buddhistický festival drží lidé v různých končinách Japonska v různé dny.
23.6.2024
Fée des houles
Víly z díry – slovem houle označují v Normandii jeskyně a skalní štěrbiny na pobřeží mořském i říčním – se nijak zvlášť od příbuzných z jiných končin Evropy neliší. Obyvatelky zmíněných prostor mají sklony pomáhat lidem, pokud se druhá strana chová slušně a s úctou. Jako jiné víly i ony žijí společenským životem, respektive vedle nás. Pasou svá vlastní stáda, perou prádlo, pečou chleba, právě jako my. Spřádají vlnu, tančí za měsíčního svitu. Všechno uvedené je očividně staví do role Staršího lidu. Tahle role jim vydržela dlouho, byť slábla a slábla. Do nefunkčního zapomnění spadla až v devatenáctém století; více než tisíciletý tlak křesťanství tahle (i jiné) víry ustály, nová civilizace, svět v pohybu, ale takový balast předchozích generací prostě ignoroval. (Ne, že bychom neměli své vlastní přízraky a kouzla a vysvětlivky. Ale jsou naše. Mimochodem i křesťané se ve středověku pustili do zápasu s předchůdci podobným stylem: z dnešního pohledu nečekaně důrazem na střízlivou logiku. K tomu přidali určitou bagatelizaci; k tomu prvnímu neměli ovšem dostatečný vědecký aparát a pedagogické zázemí, druhé pak znamenalo především nahrazování vlastními entitami. V tehdejší společnosti to ale jinak jít nemohlo.)
Skalnaté domovy na francouzském pobřeží kanálu La Manche nejsou žádné vlhké jeskyně, ale luxusní obydlí, v nichž si plavovlasé dámy (jejichž oblíbená barvě oděvu je šedá) užívají veškerého komfortu. Včetně obskakování služebnými skřítky. Chovají černé slepice. Neviditelný dobytek. Koně jen zřídka, husy jakbysmet. Staví – některé někdy – kouzelné zlaté lodě.
Ta plavidla jsou občas věnována lidem, mnohem častěji ale dostaneme – jak už bylo řečeno na pokornou prosbu – něco k snědku, opravdu trvanlivé dětské oblečení, kouzelné hůlky. Někdy dokonce víly učí lidské děti v kouzelné škole (ne v Krásnohůlkách, ale v Corbière houle nedaleko Saint-Cast-le-Guildo). Jde tedy o bytosti přívětivé.
Výjimkou jsou ty zlé z Grouin; v téhle pověsti nejspíš zaskočily Fées des houles za původní, už zapomenuté bytosti. Anebo hrála svou roli adresa: když bydlí v houle, musí to přece být víly.
Některé z těchto dam známe i jménem. La Truitonne, la Merlitonne, Gladieuse a Fleur du rocher příkladem.
Mají hudební talent, který je od dětství šlechtěn – jistě, jde o ženy, a to nesmrtelné (v dobách pozdějších křtem o tuto vlastnost přicházely), Fées des houles ovšem vstupují do svazků s jinými kouzelnými bytostmi (manžel je pak zván féetaud), čehož následkem bývají, jako u lidí i jiných živočichů, potomci. Potomkyně. Pohlavní čistotu rasy tyhle víly, jak se dle pověstí zdá, zachovávají.
Lidem se ve vší kráse ukazují jen v noci, ve dne pouze těm, kdo si pomohli ke kouzelnému pohledu zvláštním mazáním. Bělostné prádlo, které praly a sušily víly od mysu Fréhel v tamním jezírku bylo možno zahlédnout, ba i sebrat, když člověk ani nemrkl. Nikomu se to ale nikdy nepovedlo, nemrknout.
Občas také nějaké lidské dítě unesou, nenechávají ovšem, jak jinak bývá zvykem, výměnou za něho podvržence. To, že pasou svůj dobytek na cizím je taky majitelem pastviny někdy bráno za menší nedostatek vílího charakteru, vypráví se ovšem, že když jeden vílí vůl (míněn kastrovaný býk v majetku fées des houles) podupal obilí, obdržel sedlák jako omluvu a kompenzaci krajíc chleba, z něhož po dva roky vůbec neubývalo. Vydržel by věčně, kdyby obdarovaný neporušil závazné doporučení nedávat ani kousek nikomu cizímu.
ilustrace: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons
30.6.2024
Whiro
Plným jménem Whiro-te-tipua. Ještěří bůh, který dle Maorů vládne podsvětí, zlu a zlem. Sídlí v jeskyni jménem Taiwhetuki. Živí se těly mrtvých, proto Maorové zesnulé raději spalovali. Taneho bratr by totiž jinak mohl nabrat tolik síly, aby vylezl na světlo světa a všechno na něm sežral.
7.7.2024
Hiro
Trocha entropie nikdy neškodí. Tomu, co jí působí (nejen) v naší sbírce pak říkáme babylonské zmatení. Už přepis z jednoho jazyka (respektive zvyku tu kterou konkrétní řeč písemně zaznamenávat) do druhého je často docela krkolomný. Což pak, když těch zastávek na cestě je hned několik.
Hiro přísluší domovským právem na tichomořské Tahiti, kde zastává funkci patrona zlodějů. Je ovšem občas k přečtení jako Whiro. A Whiro, nám již známý podsvětní bůh Maorů, bývá tu a tam brán i jako bůh na zloděje dohlížející. Protože chmatáky kryje přece tma...
Může jít o různé aspekty starého božstva, z nichž si jednotlivé národy vybraly co jim v tu chvíli vyhovovalo. Anebo ještě složitěji: oba, jak novozélandský představitel zla, tak i tahitský zloděj, někdy někomu splývají s mužem stejného jména. Whiro-te-tipua (jiným, ehm, jménem Iro) byl pověstný mořeplavec, k němuž se genealogicky hlásilo hned několik novozélandských kmenů (byť není jasné, zda na ostrovech vůbec přistál). A protože jde o historii opravdu hlubokou, je docela možné, že nedostal on jméno po některém z uvedených, ale oni jsou jeho odrazem.
7.7.2024
Hiro
Abychom to v Polynésii neměli jednoduché, je k dispozici ještě další Hiro. Bůh deště (podle Katherine Routledge nebes) působící na Velikonočním ostrově. Ta zmínka známé badatelky má pro mě před dnes častěji uváděnou meteorologickou specializací přednost. E te u´a matavai-roa a Hiro-é, aneb déšť, ty velké Hiroovy slzy, může ronit bůh mnohem širšího záběru jen ve chvíli smutku či jiné silné emoce.
7.7.2024
Lila vatu
Vysoký pištivý hlas, v referátu jak uzdravování, tak i sesílání chorob, obzvláště otoků uzlin. Jako mnoho bohů a bohyň, i tahle vysoce postavená dáma z pacifického souostroví Tonga, se s oblibou zaměřuje na ty, kdo ji zapomněli správně obsloužit obětinami.
14.7.2024
Latmikaik
Než přišli lidé a zvířata a vůbec všechno na svět, vyvalila se z velké sopky, sahající až k nebesům, Latmikaik. Velká škeble. Svými rozměry hoře zdatně konkurovala, však taky držela uvnitř duše všeho živého. Pevně, jak to mušle mají od přírody nastaveno. Musela přijít velká vlna, aby lasturu otevřela a svět dostal, co si zasloužil, obyvatelstvo. Aspoň na mikronéském souostroví Palau to takhle viděli.
14.7.2024
Kuyén
Měsíční dáma jihoamerických Mapučů. Známá ve třech podobách: Panna Kuyén Ulcha (novoluní), Matka Kuyén Ñuque (úplněk) a Stařena Kuyén Cushe (ubývající Měsíc).
Jak bývá celkem běžné, do jisté míry také partnerka Slunce. To, přesněji jeho zástupce Antu, si mezi Wangulen vybralo právě ji, první a nejkrásnější. Následovala svatba – a válka. Ostatní Hvězdné slečny se odmítaly s volbou smířit, jiní pillanové (tedy mužští bohové, mezi nimiž byl Antu nejmocnější) si také vybrali svou stranu. Ti, kteří se postavili Slunci, volili ve výsledku špatně, neboť jejich strana prohrála. Hvězdy od té doby svítí slabě, aby Luna, která jim vládne, na nočním nebi vynikla.
Manželství mapučských nebeských těles ovšem není bez poskvrny. A ty skvrny vidíme na měsíční tváři dodnes; následek domácího násilí. Kuyén se proto odmítá k manželovi vrátit, dokud šrámy a podlitiny nezmizí. Slunce se snaží ji dostihnout – a od toho my máme střídání dne a noci. Zemskému souputníku ovšem vděčíme za víc: když měl dostat První muž První ženu, vybrala ji Kuyén mezi svými dcerami.
Její silou a domovem není jen noční obloha, ale také moře a jezera, neboť tyhle vodní rezervoáry naplnil pláč Hvězdných dívek. Je to pak Kuyén, koho můžeme obvinit z enormního zvednutí hladiny.
(14.7.2024)
Mama Killa
Měsíční matka Mama Quilla (to v titulku je přepis kečujský, tohle španělský, slovo samo, byť původu nejasného, znamená Měsíc) byla v incké říši uctívána především pro svou krásu a kalendářní výpomoc. Taky dohlížela na manželství, ženský cyklus a ženy vůbec.
Pokud jde o rodinné vztahy, pak preferovaný rodokmen obsahuje obvykle Viracochu jako jejího otce. Intiho coby mladšího bratra a manžela. Prvního panovníka andského impéria Manco Cápaca a panovnici Mama Uqllu pak jako výhonky další generace čili potomky. Později se mezi její děti počítal i Pachacamac.
Bohyni, o níž se říkalo, že roní stříbrné slzy, se větší přízně dostávalo na pobřeží, přesto ani v horách neopouštěla své místo jednoho ze tří nejvýznamnějších božstev, hned za Sluncem Intim a Hromem Illapuem.
Mýtické skutečnosti, totiž faktu, že krásnou Lunu pronásleduje divoké zvíře (puma nebo had) a občas se na ni vrhne, což my dole vidíme jako zatmění, využili později Španělé, opatření astronomickými tabulkami, a tudíž znající přesné noci, v nichž zemský stín zakryje měsíční kotouč, k získání důvěry a obdivu. Neboť útočící šelmu je třeba včas rachotem vystrašit a zahnat, aby náhodou Měsíc neschlamstlo celý a navěky.
(14.7.2024)
Foibé
Dcera Úrana a Gaie (případně Euronymé, otce pak nebylo potřeba). Manželka Titána Koia. Matka dvou dcer, které se rozhodně neztratily; Asterie a Léto. Babička Hekaté, Apollóna a Artemidy. Spolu s mnohem populárnějším Atlantem dostala tahle Titánka při stvoření světa v nejznámější starořecké variantě na starosti Měsíc (později spojovaný jak s Hekaté, tak především s Artemis, takže zůstal v rodině tak jako tak).
Nějaký čas provozovala věštírnu v Delfách, kterou Gaia přenechala nejprve Themidě, aby poté přešla na Foibu. Verze, podle níž Apollón Delfy Gaie ukradl, je sice známější, jak ale uvedl Aischylos:
... Jako třetí
v pořadí, s jejím svolením, bez násilí proti komukoliv,
se usadila další dcera Země, Títánka
Foibé, a ta jako dárek k narození darovala
Foibovi. Od Foibé má odvozeno své jméno.2)
Dvojčata se vůbec babičce (nebo básníkům) zamlouvala; i Artemis se později pyšnila jejím jménem.
Které, mimochodem, znamená Jasná.
Těžké chvilky prožila Titánka při útoku Gigantů na Olymp. Jak vysocháno na Pergamonském oltáři, bránila se spolu se svými dcerami obrům zvířecích rysů.
2) AISCHYLOS. Orestia. Přeložil Matyáš HAVRDA. [online]. [cit. 2017-05-21]. Dostupné z: http://www.fysis.cz/Texty/aischylos/index.htm.
Foibé obdarovává novorozeného vnuka delfskou věštírnou: John Flaxman Jr., Public domain, via Wikimedia Commons
21.7.2024
Theia
Titánka první generace, dohlížející spolu s Hyperionem na Slunce. Úloha to dozajista vážná a vážená, dějiny se ovšem vyvíjely (jiným směrem), pročež zůstala v povědomí pouze jako matka tří zcela zásadních zástupců starořecké astronomie: slunečního Hélia, měsíční Selene a úsvitu Éos. Kteří sami v pozdější době ustoupili dravému mládí Apollóna a Artemidy. Respektive převaze jejich věřících.
21.7.2024
Lyssa
V Aténách jí říkali Lytta, obojí znamená Zuřivost. A právě té je personifikací (u zvířat vztekliny). Héra ji vyslala ovládnout nesnášeného Hérakla, Dionýsovi sloužila pro posednutí Menád. Eurypides tvrdí, že její matkou je Nyx, Hyginus předkládá k uvěření rodiče vznešenější, Aithéra a Gaiu.
21.7.2024
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
