 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Zombie
Filmaři v posledních desetiletích pomohli vytvořit laickou veřejností a diváctvem přijímanou představu, že zombie jsou oživlé mrtvoly, posunující se pomalým trhavým krokem ulicemi a lačnící po mozcích živých. V karibském Vodou, odkud je převzali i adepti neworleánského Voodoo, a v němž se literární i obrázkoví tvůrci inspirovali, jde ale o osoby stále (ještě) živé. Ovšem bez vlastní vůle, o níž ji bokor, vodoo čaroděj, připraví jistou drogou, případně jistým kouzlem, drogou posíleným. Postižený upadne do kataleptické strnulosti, je pohřben, čarodějem poté exhumován a protijedem oživen. Jsou známy a zdroji různé kvality dokumentovány případy takto zpracovaných nešťastníků, nejčastěji bývá zmiňována Felicia Felix-Mentor. Tato haitská žena se dvacátého čtvrtého října 1936 nahá, bez řas, jen s cárem hadru na hlavě, objevila ve vesnici Ennery. Její potácivá chůze (způsobená, jak se později předpokládalo, špatně srostlou zlomeninou levé nohy) vesničany vyděsila; větší paniku způsobilo zjištění (nebo přesvědčení), že jde právě o Felicii, kterou její příbuzní oplakali a pohřbili před dvaceti devíti léty, roku 1907. Lékaři pochopitelně odmítali lidovou magii, někteří se ale přikláněli k lidové farmakologii. V pětačtyřicátém roce pak publikoval výsledky svého vyšetření údajné Felicie dr. Louis P. Mars z Port-au-Prince – mimo jiné nenašel na rentgenových snímcích žádné stopy po zlomenině. Kulhání mimochodem vyléčila správná strava, kterou v nemocnici záhadná žena dostávala; slušné zacházení se vůbec podepsalo na jejím vzhledu, takže bylo už od pohledu jasné, že jde o osobu nepochybně mladší, než by byla Felicia Felix-Mentor. Psychiku se ovšem spravit nepodařilo a skutečný původ ženy zůstal zahalen tajemstvím.
Drogám, které by vysvětlily v karibských pověstech popisované chování (existují mimochodem skutečné zombie, parazity dokonale ovládaný hmyz nebo členovci, případné zájemce odkazuji na zasvěcený článek Carla Zimmera Mozkožrouti, otištěný v listopadovém čísle National Geographic Česko z roku 2014), tedy způsobily podřízenou závislost bez vlastní vůle, se věnoval například harvardský etnobotanik Wade Davis, podle nějž může být v tomto případě užito látky, obsahující neurotoxin tetrodotoxin (známý jed z vnitřností čtverzubců) a dalšího prachu, majícího v sobě další drogy. Smísení obou v krevním oběhu prý vzbudí příslušný efekt.
V New Orleans a okolí (stejně tak i na Haiti) jsou v oblibě též zombie v láhvi. Nehmotní pomocníci, vytvoření na zakázku a na míru té konkrétní osobě, rodině, či domácnosti zkušeným kouzelníkem a uzavření do nádoby. Obvykle v ní nejsou sami a vždy jsou plně oddáni a naprosto věrní majiteli. Praxe přišla z Afriky, kde se prázdné láhve zavěšovaly před chýše za účelem odchytu zlých duchů. V Louisianě pak byla duchům svěřena ochrana domácnosti před vším zlým, co by ji mohlo navštívit.
Ilustraci zombie v kukuřičném poli nakreslil JNL (Jean-noël Lafargue) delinavit et uploadit) [FAL], via Wikimedia Commons
17.2.2019
Lang Bobi Suzi
Vypráví si o ní Kreolové v Belize, o ženě s opravdu velkými ňadry, jimiž tluče neposlušné chlapce. Lang Bobi Suzi číhá na děti v hustém křoví, volá je – a když neposlechnou jejích příkazů, může dojít ke zmíněné reakci.
24.2.2019
Tata Duhende
Míšenec miskitských lesních skřítků a belizského sissimita. Tamní kreolové (Kriolové, jak si říkají), jsou potomky někdejších otroků, dovlečených z Afriky a často právě nikaragujských Indiánů zmíněného kmene. Tata Duhende, skřítek s obrácenými chodidly (známé to konstrukci mnoha lesních bytostí) láká ke ztrácení mezi stromy; stejně jako Lang Bobi Suzi, i on je nejaktivnější v postní době.
24.2.2019
Xtabay
Lesní dáma z yukatánských mayských pověstí. Krásná paní rudé pleti a nádherných hustých černých vlasů, která do svého jeskynního paláce láká lidské partnery přímým: „Pojď se mnou, ráda se stanu matkou tvého dítěte.“ Takto přivábený jedinec obvykle nepřežije; i když se přece jen rozhodne vrátit k lidem a uteče, shledává, že kráse nadpřirozené milenky se žádná lidská dívka nevyrovná. Okouzlený sameček pak záhy hyne, neboť i když se zkusí vrátit do lesa, vchod do jeskyně najde zatarasený balvanem a žádnou Xtabay už nikdy nespatří.
24.2.2019
Monan, následovaný Maire Monan
Svět podle brazilských Tupinambá stvořil Monan. Pracoval v obvyklém pořadí – nebe, země, živí tvorové, lidé. Poslední produkt se mu ale podle vlastního mínění nepovedl, proto se rozhodl k opravě. Stvořitelé mívají vždy po ruce dokonalou gumu a Monan použil tu ohnivou; všeničící plameny božského hněvu pak přežil toliko jediný muž, Irin-Maje. Voda, kterou na hašení požáru bůh použil, se stala dalším tvůrčím prvkem, vznikl z ní oceán.
Nové lidstvo (samozřejmě představované kmenem Tupinambá) poté dostalo učitele/učitelku jménem Maire Monan, je(n)ž ho vzdělal/a v agrikultuře, jiné kultuře a taktéž pojmenoval/a zvířata, kterýžto akt je v mnoha případech k dokončení výstavby světa, jak ho známe, nezbytný.
3.3.2019
Kuai
Encyclopedia of Ancient Deities v krátkém hesle prozrazuje, že tenhle arawacký kulturní hrdina a duch plodnosti je pravděpodobným iniciátorem tance masek. V masce prý tančí dodnes na nebesích, kam kdysi odešel. Jeho jméno zdědily posvátné flétny, jejichž užívání (spojené s celou řadou zásadních tabu) patří k rituálu, který Indiáni kmene Curippaco (Baniwa) provádějí dodnes (a jemuž se podstatně detailněji, než zmíněná kniha, věnuje práce Nicolase Journeta Sacred Flutes As the Medium For an Avowed Secret in Curripaco Masculine Ritual, zveřejněná na celosvětovém kongresu amerikanistů, konaném v roce 2006 v Seville).
3.3.2019
Mboiaçu
Velký (ale opravdu, proto se mu také říká Cobra-Grande) had, známý v domovské Amazonii a pravidelným čtenářům Bestiáře též jako Boiuna. Ve vstupu z roku 2013 jsme se zapomněli zmínit o variantě tohoto monstra, která na sebe za účelem lovu nebo zastrašení lidské konkurence umí brát jiné podoby – ženy, loďky, lodě, zaoceánského parníku), což tímto napravujeme.
3.3.2019
Jasy Jatere
Jediný vzhledný potomek Taua, zlého ducha, v jehož existenci (ne)doufají jihoameričtí Guaraní, a jeho manželky Kerany. Na rozdíl od svých šesti sourozenců vypadá jako člověk. Přesněji malý člověk, případně člověk nedospělý. Světlovlasý, modrooký, vybavený kouzelnou hůlkou. Když o tento nástroj přijde, kňourá a brečí, dokud ho nedostane zpět. Je ochoten ji vyměnit za cokoliv, včetně zlata a jiných cenností. Zmíněno proto, že kromě dnes rozhodně převládající pedagogické funkce je Jasy Jatere též patronem cesmíny paraguajské (Ilex paraguariensis), z jejíchž listů se připravuje čaj maté, a ukrytých pokladů, které po něm můžete v takovém případě žádat.
Dohlíží na polední klid. Ač je obvykle neviditelný, nechává se spatřit dětmi, které se siestě vyhýbají; takové neposluchy někdy odnese do své tajné skrýše, kde si s nimi hraje, krmí je sladkostmi a ovocem – a pak je, s kouzelným polibkem, který způsobí amnésii, vrátí zpět. Nebo jim sebere oči a zmíněnou stravou přemění na divou zvěř, vyberte si verzi, která se vám při výchově malých Indiánků hodí víc.
3.3.2019
Chullachaki
Představujeme si obvykle Peru jako stát vysoko v horách, ale i ono má své džungle. Více než polovinu území zabírá Amazonská nížina, což napovídá o přítomnosti většího počtu stromů, existence lesního porostu pak přiznává možnost přítomnosti vegetačních démonů. Chullachaki (někdy Shapishico) má, jak je bývá ve zmíněném prostředí zvykem bez ohledu na geografii, chodidla obráceně. Také jednu nohu delší než druhou a jedno chodidlo větší a celý je vůbec nesouměrný. Jako malý chlapík v hadrech pak sevřenými pěstmi provokuje ke rvačce, vítěz dostane lesní poklady, poražený životní smůlu. Také rád vodí lidi za nos, ani v tom se od svých druhů nijak neliší. Aby pocestného zmátl, bere na sebe někdy podobu někoho blízkého. Schopnost metamorfózy v libovolné lesní zvíře využívá také k ochraně prostředí. Pozorně sleduje, zda návštěvníci, tedy lidé, dodržují určená pravidla; provinilce trestá.
Sošku lesního Chullachakiho vyfotil v hotelu Los Paucares Inn v peruánském městě Iquitos wikipedista LLs [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons
10.3.2019
Sacháyoj
Ochránce lesů argentinských. Důstojný stařec s hřívou bílých vlasů, zakrývajících celé tělo. Muž s dlouhou holí v ruce se neobjevuje příliš často, jeho zjevení vyvolává nepovolená těžba, respektive poražení stromu bez příčiny.
10.3.2019
Pampáyoj
Hlídač pampy, pozorovateli někdy hlášený jako jezdec na stříbrném koni, jindy jako bílý pštros nandu, případně malá lama guanaco.
10.3.2019
Orco Mamman
Matka hor je nadpřirozeným správcem argentinských ložisek kovů, zvláště drahých. Krásná paní s dlouhými vlasy, jež si ráda a často pročesává zlatým hřebenem, má spadeno na horníky, kteří kutají rudu bez ohledu na to, v jakém stavu po nich zůstane krajina.
10.3.2019
Mayup Mamman
Čtvrtým argentinským strážcem dnešního dne je Matka řeky. Plavovlasá slečna, plující v loďce (případně na vrcholu vlny) a kontrolující, zda je lov ryb prováděn s mírou. Provinilým plavcům potápí kletbou lodě.
10.3.2019
Antu a další Pillanové
Ač jsou Pillanové v podstatě dobří přírodní démoni, koexistence s nimi nemusí být pro Mapuče bez problémů. Obyvatelé Wenumapu, Světa dobra, totiž mívají občas ve zvyku napomínat nehodné lidstvo tu výbuchem sopky, tu záplavou, nebo zemětřesením. Proto se někteří z nich nastěhovali do vulkánů.
Nejmocnějším z nich je Antu, zástupce Slunce a moudrosti. Ten se kdysi rozhodl pojmout za manželku některé nebeské těleso. Vybíral si ze zástupu hvězd tu nejkrásnější a nejjasnější, a oko mu se zálibou spočinulo na měsíční Kueyen. Pohledná Luna ovšem neměla o nápadníky nouzi, proti Antuovi se postavil Peripillan, představitel ohně. Sokové se pustili se do boje, jenž hýbal celou zemí, proto dnešní Chile a západ Argentiny (tedy tehdejší celý svět) vypadají, jak vypadají. Do dlouhého boje, během něhož synové obou božstev dospěli – jednak fyzicky a jednak k názoru, že tatíky rukou nedílnou svrhnou. Antu s Peripillanem tak museli načas svůj spor odložit a neposlušné potomky vyřídit; oba shodili z hor, takže se jejich těla roztříštila na kusy. Teprve poté se vrátili k vzájemné rvačce; ta posléze skončila vítězstvím Slunce, které svrhlo Oheň do hlubin Země.
Rozbitých synů přišlo jejich otcům líto, proto je po vypořádání si účtů oba oživili v podobě obrovských hadů. Antuův potomek Ten Ten-Vilu a Peripillanův Coi Coi-Vilu zdědili v nových podobách starou zášť svých rodičů a pokračovali v jejich boji.
Což už je ovšem jiná kapitola.
17.3.2019
Coi Coi-Vilu vs. Ten Ten-Vilu
Peripillanův syn, známý v chilotských pověstech ako Caicai-Vilu. představuje v pohledu na svět očima Mapučů správce vodního (včetně mořského) světa. Zlou stranu božského sporu, aby bylo jasno. Tou dobrou je Ten Ten, had, náležící zemi. V některých vyprávěních, zvláště ve verzi, tradované na ostrovech zmíněného archipelagu, v níž vystupuje jako Trentren-Vilu, ta had; příběhy rády staví na protikladech a Moře/Země jako On/Ona je model ideální.
Souboj mladší generace byl neméně epický jako válka jejich otců, mořský had zaútočil potopou, před níž Ten Ten zachraňovala lidi a zvířata vysoko v horách (některé pak proměnou v ptáky). Caicai pak měnil utonulé oběti v ryby, mořské savce a mořský lid. Voda stoupala, Trentren sbírala sílu z kopců, boj se zdál být nekonečný – až se oba hadi unavili a vyhlásili příměří. Reprezentant moře se nato odebral do božského důchodu, přenechal dohled nad resortem Millalobovi.
Jako každé příměří, tedy dočasné zastavení bojů, bývá občas narušováno drobnými provokacemi, tak i na jihu Jižní Ameriky dochází tu k zemětřesení, tu k výbuchu sopky, nebo naopak k záplavovým vlnám (ty se prý vzedmou, když se Coi Coi ve spánku obrátí na druhý bok).
17.3.2019
Oroli
Vážit slova i skutky je nutné prakticky v každém případě. A spoléhat na mocnější nové bohy také nemusí vždy vyjít. Přesvědčila se o tom arawacká dívka, která ohrnovala nos nad nápadníky z vlastní vesnice a podlehla kouzlu dobře vypadajícího cizince; rozčarování přišlo záhy po svatbě, když na rozdíl od hostů nepozřel bohatě oděný krasavec ani sousto z pokrmů svatební tabule, ale dal si nalačno jednu celou syrovou kachnu. Jak se ukázalo, nepatřil totiž novomanžel k druhu Homo sapiens, byl Oroli, tvor, kterého v arawackých představách zastupuje obvykle anakonda.
Třídenní svatební pobyt v Oroliho chatrči pak skončil tragicky, hadovi, vyčerpanému svatebními přípravami, jedna kachna nestačila a tak se pustil do manželky. Když na její křik její matka vtrhla do chýše, nenašla uvnitř ani dívku, ani pohledného zetě, jen velkého tlustého hada. Doběhla pro kněze, který pár oddával, ať proboha něco udělá, hada zabije nebo tak, duchovní ovšem jen pokrčil rameny a prohlásil, že nic takového rozhodně udělat nemůže, protože zeť, ať je kdo je, je především dobrý katolík.
A tím, milé arawacké dívky, příběh končí. Lepší nudný našinec, nežli okázalý cizinec, pamatujte.
17.3.2019
Lofa
Stahovač, jak zní jeho jméno v chickasawštině, je nebezpečný obr jihovýchodu Spojených států. Veliký, chlupatý a páchnoucí tvor prý své oběti opravdu stahuje z kůže. Kořist nezpracovává okamžitě; jednoho odvážného lovce, který se s obrem pustil do křížku a který podle svých slov podlehl až Lofovu smradu, našli jeho druzi po několika dnech zamotaného do šlahounů. Sice s podlomeným sebevědomím, ale živého.
31.3.2019
Aniwye
Obrovský (pochopitelně lidožravý, jinak to nejde) skunk, který kdysi, v počátcích lidské historie, ohrozil budoucnost našeho rodu přivoláváním nemoci přinášejících smrtících větrů. Naštěstí byl po ruce odžibvejský kulturní hrdina Nanabozho, který zdroj epidemie vystopoval a odstranil. Ať už Aniwye zabil, nebo proměnil v mnohem menšího, dnes žijícího zástupce čeledi Mephitidae, v každém případě víme, odkud pochází obranný mechanismus, který tyto jinak roztomilé šelmičky v ohrožení používají a jímž jsou známy po celém světě.
31.3.2019
Mhwe (Mhuwe)
Ledový obr, lenapský příbuzný odžibvejského wendiga. Mezi vypravěči není příliš populární, proto o něm víme jen to základní: v chladného netvora se může proměnit člověk, který snědl lidské maso, nebo který se z mrazu pomátl. Staří Lenapové (pro čtenáře Posledního mohykána nebo Stopaře Delawarové) dávali naději: slušným zacházením se z monstra může opět stát člověk.
31.3.2019
Dahu (Tahu)
Hromový pták, jak je v severní Americe zvykem, zapřisáhlý nepřítel vodních panterů a vodních hadů, tentokrát v podání kmene Hidatsa. Obrovský orel s výrazně vidlicovým ocasem, který máváním křídel působí hrom.
31.3.2019
Bohpoli a Kowi Anukasha
V překladu z choctawštiny znamená jméno Bohpoli Vrhači, a právě takhle se tihle rozpustilí skřítci někdy chovají: hází po lidech kameny. Jinak se nijak zle neprojevují, na rozdíl od Kowi Anukasha, jiného choctawského rodu Malých lidí, Lesního lidu, jehož příslušníci bývají považováni za nebezpečné a nebezpečně zběhlé v kouzlech. Stane se sice někdy, že těm, kteří se k skřítkům chovají s úctou, nejen neublíží, ale naopak je obdarují; jak ovšem hovoří i naše zkušenosti s nadpřirozenými tvory: vždycky je lepší se jim vyhnout.
31.3.2019
Ogun
Každého čtvrtého v měsíci, každé úterý, každá středa a každý dvacátý devátý červen, všechny tyto dny náleží voodoo válečníkovi, Pánu boje, krve a železa Ogunovi. Spory, vyřizované na bitevním poli, bývají bohužel často motorem technického pokroku, proto se nelze divit, že je tento loa také správcem technologií. Nejen zbraní, ale i užitečných předmětů denní potřeby. Lékařských nástrojů, zemědělských strojů, lokomotiv. Je patronem lékařů, vojáků i policistů. Odvolávají se k němu lidé bez práce. Pro válečnickou zálibu v krvi je citýrován za účelem léčby nemocí této vzácné tělesné tekutiny; ze stejného důvodu se ale také nedoporučuje dovolávat se jeho pomoci s otevřenou ranou nebo jiným únikem krve.
Vhodné místo k jeho oslovení jsou křižovatky, nejlépe tří cest. Obětiny jsou mu nabízeny i v kolejištích. Nepatří jen vyznavačům voodoo. Jeho původně afričtí věřící ho za oceánem adoptovali i do jiných náboženských systémů či kultů. Přidělili mu také příslušný katolický ekvivalent, takže zatímco ve voodoo je Ogun svatý Josef, v cadomblá Jiří a v santeríe, palo mayombe nebo lukumi svatý Petr.
Ve své domovině, u afrických Jorubů je manželem Ojy a prvním nebešťanem, který sestoupil na Zemi. Učinil tak v podobě lovce jménem Tobe Ode. Podle Dahomejců byl na náš svět seslán proto, aby z něho učinil místo, vhodné pro ubytování lidského rodu; svou práci ovšem ještě nedokončil.
Snímek afrického Oguna učinil Yeniajayiii [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons
7.4.2019
Filomez
Mladší sestra (ne vždy a všude) mnohem známější loa rada Erzulie Fredy. Voodoo bohyně vody a pastelových barev, při modlitbě k ní je tedy vhodné nabídnout jí květiny těchto odstínů. Její katolickou podobou je svatá Filoména. Zajišťuje finanční úspěch, případně (pokud je brána jako Erzuliina sestřička) lásku.
7.4.2019
Klemezin
Haitská podoba svaté Kláry z Assisi. Krásná mladá paní, rozhazující kolem sebe při příchodu květy. Někdy je vybavena koštětem, jímž naopak vymetá smůlu z domu uctívačova. Při jejím přivolávání se rozhazují květy a rozprašuje parfém. Jinou praktikou – protože Klemezin může přicházet i ve snech a nabízet řešení problémů – je mísa pramenité vody, s přídavkem bílých kvítků, kokosového mléka a nastrouhaného kokosu, umístěná pod postelí. Klemezininými barvami jsou bílá a světle modrá; proto i jiné obětiny, například sladkosti, musí mít takové provedení.
7.4.2019
Selu
Obilná matka Čerokézů. Taktéž První žena; bohyní kukuřice se stala poté, co ji zavraždili vlastní synové. Šlo ovšem o rituální akt, známý v různých podobách z různých končin světa: protože stačila své znalosti agrikultury dvojčatům před svou smrtí předat, každou sklizeň její duch ožívá.
14.4.2019
Mandamin
Indiáni Potawatomi přisoudili kukuřici duši mužskou. Nezvyklé, leč ne osamocené, byť Obilné matky Obilné muže značně přečíslují. Mandamin byl pátým z nápadníků sestry Prvního muže. Úspěšným nápadníkem, což přináší další zvláštnost; podle Potawatomi nejsou lidé potomky Prvního muže a První ženy, ale První ženy a vegetačního démona.
Zpět na začátek. Čtyřmi předchozími ctiteli byli Sama (Tabák), Wapekone (Tykev), Eshketamok (Meloun) a Kojees (Fazole). Odmítnutí nepřežili, První žena a Mandamin (někdy psáno Taaman, vždy překládáno jako Kukuřice) ale jejich těla pohřbili, z čehož přišla na svět první úroda zmíněných plodin.
14.4.2019
Ohoyo Chishba Osh
I Choctawové znají dámu, na jejíchž bedrech spočívá starost o úrodu zásadní kulturní plodiny. Včetně existence samé. Jak vypráví jedna z pověstí, přišla kdysi Obilná (v Americe konkrétněji Kukuřičná) matka Ohoyo Chishba Osh, známá též jako Neznámá žena, v měsíčním svitu ke dvěma neúspěšným lovcům, kteří toho i předchozího dne neulovili nic, než černého jestřába. Kráska v bílém, ozdobená věncem květin, požádala o trochu jídla, prý má veliký hlad. Ačkoliv i oběma Indiánům kručelo v břiše, o svou skromnou večeři se s dívkou ochotně podělili. Do pečeného dravce jen trochu zobla, pak se předvedla v celé – ještě větší – kráse a prohlásila, že za jejich dobrotu lovce její otec, Nejvyšší duch, jistě odmění. Ať prý o úplňku za letního slunovratu přijdou k hoře, kde Ohoyo Chishba Osh žije. Lovci poslechli, přišli, bohyni sice nenašli, zato podivnou neznámou – a jak se později ukázalo – velmi užitečnou rostlinu ano.
14.4.2019
Wiklatmu'j
Skalní skřítci, kteří i přes velmi dobrou znalost magie spíš než vážné škody působí drobné škodolibůstky. Zamotávají vlasy, převrací oblečení naruby. Tomu, kdo se k nim nechová s úctou, dokáží převrátit naruby i život; Mik‘makové, v jejichž zemi malí, silní a rychlí trpaslíčci žijí, proto připomínají: „Wiklatmu'j na mu malikeywat.“
Nebude od věci se touto radou při návštěvě tamních lesů řídit.
21.4.2019
Hi'cictawi'a
Rudá žena je obryně, jíž se děsí lidé ze siouxského kmene Apsáalooke (nám známí spíš jak Vrány). Nejen, že se Hisshishtawia živí lidským masem, ona zabíjí jen pro potěšení a někdy své oběti krutě mučí.
21.4.2019
Ah Ciliz
Většinu času poslušně obsluhuje mayské Slunce u stolu. Tu a tam mu ale dojde trpělivost a vzteky se pokusí svého pána sežrat. Tomu my říkáme zatmění.
Proč se takhle chová, není zřejmé. Možná by trochu pomohlo uvědomit si, že sdělení o pokusu zhltnout životadárnou hvězdu máme od Chorti, Mayů z Guatemaly a Hondurasu, zatímco informaci o službě stolníka od mexických Lacandonů.
21.4.2019
Ababinili
Stvořitel chickasawského světa. Sluneční bůh, který – už podle jména – žije nahoře na nebesích, odkud nesestupuje a tudíž nemá zapotřebí oblékat se do tvaru, jde o čistou božskou sílu.
21.4.2019
Selamiut
Nebeské bytosti, které provázejí duše labradorských Inuitů přes propast, oddělující náš svět od skutečného Nebe. Svítí si přitom pochodněmi, tento jev nesprávně považujeme za interakci částic slunečního větru s vysokými vrstvami zemské atmosféry a říkáme mu polární záře. Čekání si krátí kopanou s mroží lebkou.
21.4.2019
Zacatzontli a Tlacotzontli
Ochránci Aztéků při jejich cestách. První střežil poutníky za denního světla, druhý v noci. Proto se první objevuje na ilustracích jako orel, coby symbol Slunce.
Obchodníci, neboť ti odjakživa patří k nejběžnějším cestovatelům na denní bázi a jsou rádi za jakoukoliv ochranu při své cestě za zákazníky, si před důležitou poutí obchodních karavan nakláněli obě božstva příslušným rituálem; jelikož jsme ve střední Americe, byla jednou z jeho podstatných součástí krev. Tentokrát ne zajatců, obětovaných v chrámech, ale vlastní: rudou tekutinou, získaného z uší a jazyka, poraněného trnem hlohu se potřísnila listina s malůvkami motýlků.
Šlo ovšem jen o část obřadu, jehož hlavním adresátem byl patron obchodníků Yacatecuhtli (Iyacatecutli, božstvo s nepřehlédnutelným orlím nosem, což je vlastně překlad jeho jména, Nosatý bůh), a v němž, kromě již zmíněných, vystupoval jako důležitý partner i bůh ohně Xiuhtecutli. Přesnější postup byl následující:
Den před odjezdem si kupec přistřihl vlasy a pořádně se vydrbal; po celou obchodní pouť se totiž nesměl, až na dlaně, krk a obličej, mýt. Poté nařezal papír na pruhy, z kapek latexu z gumovníku, jemuž Aztékové říkali ulquahuil, na ně vyvedl boží tvář. Podobně pak odbavil i Tlaltecuhtli, představitele země (motiv neznámý) a naše dva zástupce cest (zmíněný vzor motýlků). Hadí postavičky zdobily listy, určené Cecoatlutlimelaoatl. Hotové našly své místo na dvoře, kromě těch, patřících bohu ohně, ty se pokládaly před domácí ohniště. Tam také rituál pokračoval o půlnoci nabídkou sťatých křepelek. Bezprostředně nato se nad vlastní krví (viz výše) označenými papíry čtyřikrát odříkala kouzelná slova. Listy se spálily v misce s kopálem, kadidlem z pryskyřice. Čistý plamen znamenal šťastnou cestu bez potíží.
Obětiny, pokládané na dvoře taktéž neušly ohni; popel byl pak s úctou pohřben.
Ráno se pak pořádala snídaně s přáteli, ženskými příslušnicemi domácnosti a váženými kolegy. Popíjela se u ní čokoláda a pokuřovalo; poté kupec sdělil hostům kam má namířeno a čeho chce dosáhnout, na což mu hlava místních obchodníků popřála štěstí. Tím mohlo konečně dojít k nakládaní zboží na lodě, jejichž přídě musely mířit směrem, v němž poplují. Po loučení s rodinou ještě každý účastník obchodní cesty hodil do ohně kopál a bez dalšího slova, bez ohlédnutí, vstoupil do loďky.
Noční strážce na ilustraci pochází z rukopisu nám známého jako Codex Borgia. This image was created with Adobe Photoshop. [Public domain], via Wikimedia Commons
28.4.2019
Qamaits
Strach z ničeho, všemocná bohyně Nuxalků (známých též jako Bella Colla) je odvážná válečnice, která si to kdysi na úsvitu světa vyřídila se zlými obry; z poražených učinila geologii, tedy kopce a hory. Žije v nejvyšším z pěti světů, z nichž se skládá nuxalský vesmír (Země, ostrov, plovoucí uprostřed oceánu, je uprostřed, pod ní svět duchů, níže prostor těch, kteří zemřeli podruhé, nad našimi hlavami se nachází Domov Slunce, nad ním pak svět Qamaits, rozlehlá prérie). Její dům netřeba hledat, v nejvyšším světě vanou silné větry a každého návštěvníka odfouknou na východ, přímo před sochu velkého okřídleného monstra, jehož ústy se k bohyni vstupuje.
Někdy se Qamaits objeví i dole u nás, taková návštěva ale přináší nemoci a smrt, lesní požáry a zemětřesení. Občas přitom venčí svého mazlíka, mnoha národům severozápadního pobřeží dobře známého hada Sisiutla.
5.5.2019
Fastachee
Seminolský a miccosukeeský vegetační démon. Trpaslík, zastupující kukuřici, coby zcela zásadní severoamerickou kulturní plodinu.
5.5.2019
Pukwudgie (a Moshup)
Malí lidé, čili lesní skřítci algoquinských Wampanoagů. Ti horší. Někdy jen zlomyslní, jindy patřičně zlí. Kradou děti, škodí, svádějí z cesty. Umí se proměnit v nebezpečná zvířata, dokáží být neviditelní.
Zabili prý i Maushopa, obra, který Wampanoagy naučil lovit velryby. Podle jiných vypravěčů se ale on a jeho synové – jejichž matkou byla mocná skřítčí kouzelnice Squannit –, v obrovské mořské savce sami proměnili.
S rozlehlou plochou slané vody je spojena celá rodina. Manželské hádky obra a malé dámy lze zažít i na vlastní kůži, jako mořskou bouři, za něž je právě Squannit odpovědná.
5.5.2019
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
