Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část devadesátá pátá

Zombie

Zombie

Filmaři v posledních desetiletích pomohli vytvořit laickou veřejností a diváctvem přijímanou představu, že zombie jsou oživlé mrtvoly, posunující se pomalým trhavým krokem ulicemi a lačnících po mozcích živých. V karibském Vodou, odkud je převzali i adepti neworleánského Voodoo, a v němž se literární i obrázkoví tvůrci inspirovali, jde ale o osoby stále (ještě) živé. Ovšem bez vlastní vůle, o níž ji bokor, vodoo čaroděj, připraví jistou drogou, případně jistým kouzlem, drogou posíleným. Postižený upadne do kataleptické strnulosti, je pohřben, čarodějem poté exhumován a protijedem oživen. Jsou známy a zdroji různé kvality dokumentovány případy takto zpracovaných nešťastníků, nejčastěji bývá zmiňována Felicia Felix-Mentor. Tato haitská žena se dvacátého čtvrtého října 1936 nahá, bez řas, jen s cárem hadru na hlavě, objevila ve vesnici Ennery. Její potácivá chůze (způsobená, jak se později předpokládalo, špatně srostlou zlomeninou levé nohy) vesničany vyděsila; větší paniku způsobilo zjištění (nebo přesvědčení), že jde právě o Felicii, kterou její příbuzní oplakali a pohřbili před dvaceti devíti léty, roku 1907. Lékaři pochopitelně odmítali lidovou magii, někteří se ale přikláněli k lidové farmakologii. V pětačtyřicátém roce pak publikoval výsledky svého vyšetření údajné Felicie dr. Louis P. Mars z Port-au-Prince – mimo jiné nenašel na rentgenových snímcích žádné stopy po zlomenině. Kulhání mimochodem vyléčila správná strava, kterou v nemocnici záhadná žena dostávala; slušné zacházení se vůbec podepsalo na jejím vzhledu, takže bylo už od pohledu jasné, že jde o osobu nepochybně mladší, než by byla Felicia Felix-Mentor. Psychiku se ovšem spravit nepodařilo a skutečný původ ženy zůstal zahalen tajemstvím.

Drogám, které by vysvětlily v karibských pověstech popisované chování (existují mimochodem skutečné zombie, parazity dokonale ovládaný hmyz nebo členovci, případné zájemce odkazuji na zasvěcený článek Carla Zimmera Mozkožrouti, otištěný v listopadovém čísle National Geographic Česko z roku 2014), tedy způsobily podřízenou závislost bez vlastní vůle, se věnoval například harvardský etnobotanik Wade Davis, podle nějž může být v tomto případě užito látky, obsahující neurotoxin tetrodotoxin (známý jed z vnitřností čtverzubců) a dalšího prachu, majícího v sobě další drogy. Smísení obou v krevním oběhu prý vzbudí příslušný efekt.

V New Orleans a okolí (stejně tak i na Haiti) jsou v oblibě též zombie v láhvi. Nehmotní pomocníci, vytvoření na zakázku a na míru té konkrétní osobě, rodině, či domácnosti zkušeným kouzelníkem a uzavření do nádoby. Obvykle v ní nejsou sami a vždy jsou plně oddáni a naprosto věrní majiteli. Praxe přišla z Afriky, kde se prázdné láhve zavěšovaly před chýše za účelem odchytu zlých duchů. V Louisianě pak byla duchům svěřena ochrana domácnosti před vším zlým, co by ji mohlo navštívit.

 

Ilustraci zombie v kukuřičném poli nakreslil JNL (Jean-noël Lafargue) delinavit et uploadit) [FAL], via Wikimedia Commons

17.2.2019


Lang Bobi Suzi

Vypráví si o ní Kreolové v Belize, o ženě s opravdu velkými ňadry, jimiž tluče neposlušné chlapce. Lang Bobi Suzi číhá na děti v hustém křoví, volá je – a když neposlechnou jejích příkazů, může dojít ke zmíněné reakci.

24.2.2019


Tata Duhende

Míšenec miskitských lesních skřítků a belizského sissimita. Tamní kreolové (Kriolové, jak si říkají), jsou potomky někdejších otroků, dovlečených z Afriky a často právě nikaragujských Indiánů zmíněného kmene. Tata Duhende, skřítek s obrácenými chodidly (známé to konstrukci mnoha lesních bytostí) láká ke ztrácení mezi stromy; stejně jako Lang Bobi Suzi, i on je nejaktivnější v postní době.

24.2.2019


Xtabay

Lesní dáma z yukatánských mayských pověstí. Krásná paní rudé pleti a nádherných hustých černých vlasů, která do svého jeskynního paláce láká lidské partnery přímým: „Pojď se mnou, ráda se stanu matkou tvého dítěte.“ Takto přivábený jedinec obvykle nepřežije; i když se přece jen rozhodne vrátit k lidem a uteče, shledává, že kráse nadpřirozené milenky se žádná lidská dívka nevyrovná. Okouzlený sameček pak záhy hyne, neboť i když se zkusí vrátit do lesa, vchod do jeskyně najde zatarasený balvanem a žádnou Xtabay už nikdy nespatří.

24.2.2019


Monan, následovaný Maire Monan

Svět podle brazilských Tupinambá stvořil Monan. Pracoval v obvyklém pořadí – nebe, země, živí tvorové, lidé. Poslední produkt se mu ale podle vlastního mínění nepovedl, proto se rozhodl k opravě. Stvořitelé mívají vždy po ruce dokonalou gumu a Monan použil tu ohnivou; všeničící plameny božského hněvu pak přežil toliko jediný muž, Irin-Maje. Voda, kterou na hašení požáru bůh použil, se stala dalším tvůrčím prvkem, vznikl z ní oceán.

Nové lidstvo (samozřejmě představované kmenem Tupinambá) poté dostalo učitele/učitelku jménem Maire Monan, je(n)ž ho vzdělal/a v agrikultuře, jiné kultuře a taktéž pojmenoval/a zvířata, kterýžto akt je v mnoha případech k dokončení výstavby světa, jak ho známe, nezbytný.

3.3.2019


Kuai

Encyclopedia of Ancient Deities v krátkém hesle prozrazuje, že tenhle arawacký kulturní hrdina a duch plodnosti je pravděpodobným iniciátorem tance masek. V masce prý tančí dodnes na nebesích, kam kdysi odešel. Jeho jméno zdědily posvátné flétny, jejichž užívání (spojené s celou řadou zásadních tabu) patří k rituálu, který Indiáni kmene Curippaco (Baniwa) provádějí dodnes (a jemuž se podstatně detailněji, než zmíněná kniha, věnuje práce Nicolase Journeta Sacred Flutes As the Medium For an Avowed Secret in Curripaco Masculine Ritual, zveřejněná na celosvětovém kongresu amerikanistů, konaném v roce 2006 v Seville).

3.3.2019


Mboiaçu

Velký (ale opravdu, proto se mu také říká Cobra-Grande) had, známý v domovské Amazonii a pravidelným čtenářům Bestiáře též jako Boiuna. Ve vstupu z roku 2013 jsme se zapomněli zmínit o variantě tohoto monstra, která na sebe za účelem lovu nebo zastrašení lidské konkurence umí brát jiné podoby – ženy, loďky, lodě, zaoceánského parníku), což tímto napravujeme.

3.3.2019


Jasy Jatere

Jediný vzhledný potomek Taua, zlého ducha, v jehož existenci (ne)doufají jihoameričtí Guaraní, a jeho manželky Kerany. Na rozdíl od svých šesti sourozenců vypadá jako člověk. Přesněji malý člověk, případně člověk nedospělý. Světlovlasý, modrooký, vybavený kouzelnou hůlkou. Když o tento nástroj přijde, kňourá a brečí, dokud ho nedostane zpět. Je ochoten ji vyměnit za cokoliv, včetně zlata a jiných cenností. Zmíněno proto, že kromě dnes rozhodně převládající pedagogické funkce je Jasy Jatere též patronem cesmíny paraguajské (Ilex paraguariensis), z jejíchž listů se připravuje čaj maté, a ukrytých pokladů, které po něm můžete v takovém případě žádat.

Dohlíží na polední klid. Ač je obvykle neviditelný, nechává se spatřit dětmi, které se siestě vyhýbají; takové neposluchy někdy odnese do své tajné skrýše, kde si s nimi hraje, krmí je sladkostmi a ovocem – a pak je, s kouzelným polibkem, který způsobí amnésii, vrátí zpět. Nebo jim sebere oči a zmíněnou stravou přemění na divou zvěř, vyberte si verzi, která se vám při výchově malých Indiánků hodí víc.

3.3.2019


Chullachaki

Představujeme si obvykle Peru jako stát vysoko v horách, ale i ono má své džungle. Více než polovinu území zabírá Amazonská nížina, což napovídá o přítomnosti většího počtu stromů, existence lesního porostu pak přiznává možnost přítomnosti vegetačních démonů. Chullachaki (někdy Shapishico) má, jak je bývá ve zmíněném prostředí zvykem bez ohledu na geografii, chodidla obráceně. Také jednu nohu delší než druhou a jedno chodidlo větší a celý je vůbec nesouměrný. Jako malý chlapík v hadrech pak sevřenými pěstmi provokuje ke rvačce, vítěz dostane lesní poklady, poražený životní smůlu. Také rád vodí lidi za nos, ani v tom se od svých druhů nijak neliší. Aby pocestného zmátl, bere na sebe někdy podobu někoho blízkého. Schopnost metamorfózy v libovolné lesní zvíře využívá také k ochraně prostředí. Pozorně sleduje, zda návštěvníci, tedy lidé, dodržují určená pravidla; provinilce trestá.

 

Sošku lesního Chullachakiho vyfotil v hotelu Los Paucares Inn v peruánském městě Iquitos wikipedista LLs [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons

10.3.2019


Sacháyoj

Ochránce lesů argentinských. Důstojný stařec s hřívou bílých vlasů, zakrývajících celé tělo. Muž s dlouhou holí v ruce se neobjevuje příliš často, jeho zjevení vyvolává nepovolená těžba, respektive poražení stromu bez příčiny.

10.3.2019


Pampáyoj

Hlídač pampy, pozorovateli někdy hlášený jako jezdec na stříbrném koni, jindy jako bílý pštros nandu, případně malá lama guanaco.

10.3.2019


Orco Mamman

Matka hor je nadpřirozeným správcem argentinských ložisek kovů, zvláště drahých. Krásná paní s dlouhými vlasy, jež si ráda a často pročesává zlatým hřebenem, má spadeno na horníky, kteří kutají rudu bez ohledu na to, v jakém stavu po nich zůstane krajina.

10.3.2019


Mayup Mamman

Čtvrtým argentinským strážcem dnešního dne je Matka řeky. Plavovlasá slečna, plující v loďce (případně na vrcholu vlny) a kontrolující, zda je lov ryb prováděn s mírou. Provinilým plavcům potápí kletbou lodě.

10.3.2019


Antu a další Pillanové

Ač jsou Pillanové v podstatě dobří přírodní démoni, koexistence s nimi nemusí být pro Mapuče bez problémů. Obyvatelé Wenumapu, Světa dobra, totiž mívají občas ve zvyku napomínat nehodné lidstvo tu výbuchem sopky, tu záplavou, nebo zemětřesením. Proto se někteří z nich nastěhovali do vulkánů.

Nejmocnějším z nich je Antu, zástupce Slunce a moudrosti. Ten se kdysi rozhodl pojmout za manželku některé nebeské těleso. Vybíral si ze zástupu hvězd tu nejkrásnější a nejjasnější, a oko mu se zálibou spočinulo na měsíční Kueyen. Pohledná Luna ovšem neměla o nápadníky nouzi, proti Antuovi se postavil Peripillan, představitel ohně. Sokové se pustili se do boje, jenž hýbal celou zemí, proto dnešní Chile a západ Argentiny (tedy tehdejší celý svět) vypadají, jak vypadají. Do dlouhého boje, během něhož synové obou božstev dospěli – jednak fyzicky a jednak k názoru, že tatíky rukou nedílnou svrhnou. Antu s Peripillanem tak museli načas svůj spor odložit a neposlušné potomky vyřídit; oba shodili z hor, takže se jejich těla roztříštila na kusy. Teprve poté se vrátili k vzájemné rvačce; ta posléze skončila vítězstvím Slunce, které svrhlo Oheň do hlubin Země.

Rozbitých synů přišlo jejich otcům líto, proto je po vypořádání si účtů oba oživili v podobě obrovských hadů. Antuův potomek Ten Ten-Vilu a Peripillanův Coi Coi-Vilu zdědili v nových podobách starou zášť svých rodičů a pokračovali v jejich boji.

Což už je ovšem jiná kapitola.

17.3.2019


Coi Coi-Vilu vs. Ten Ten-Vilu

Peripillanův syn, známý v chilotských pověstech ako Caicai-Vilu. představuje v pohledu na svět očima Mapučů správce vodního (včetně mořského) světa. Zlou stranu božského sporu, aby bylo jasno. Tou dobrou je Ten Ten, had, náležící zemi. V některých vyprávěních, zvláště ve verzi, tradované na ostrovech zmíněného archipelagu, v níž vystupuje jako Trentren-Vilu, ta had; příběhy rády staví na protikladech a Moře/Země jako On/Ona je model ideální.

Souboj mladší generace byl neméně epický jako válka jejich otců, mořský had zaútočil potopou, před níž Ten Ten zachraňovala lidi a zvířata vysoko v horách (některé pak proměnou v ptáky). Caicai pak měnil utonulé oběti v ryby, mořské savce a mořský lid. Voda stoupala, Trentren sbírala sílu z kopců, boj se zdál být nekonečný – až se oba hadi unavili a vyhlásili příměří. Reprezentant moře se nato odebral do božského důchodu, přenechal dohled nad resortem Millalobovi.

Jako každé příměří, tedy dočasné zastavení bojů, bývá občas narušováno drobnými provokacemi, tak i na jihu Jižní Ameriky dochází tu k zemětřesení, tu k výbuchu sopky, nebo naopak k záplavovým vlnám (ty se prý vzedmou, když se Coi Coi ve spánku obrátí na druhý bok).

17.3.2019


Oroli

Vážit slova i skutky je nutné prakticky v každém případě. A spoléhat na mocnější nové bohy také nemusí vždy vyjít. Přesvědčila se o tom arawacká dívka, která ohrnovala nos nad nápadníky z vlastní vesnice a podlehla kouzlu dobře vypadajícího cizince; rozčarování přišlo záhy po svatbě, když na rozdíl od hostů nepotřel bohatě oděný krasavec ani sousto z pokrmů svatební tabule, ale dal si nalačno jednu celou syrovou kachnu. Jak se ukázalo, nepatřil totiž novomanžel k druhu Homo sapiens, byl Oroli, tvor, kterého v arawackých představách zastupuje obvykle anakonda.

Třídenní svatební pobyt v Oroliho chatrči pak skončil tragicky, hadovi, vyčerpanému svatebními přípravami, jedna kachna nestačila a tak se pustil do manželky. Když na její křik její matka vtrhla do chýše, nenašla uvnitř ani dívku, ani pohledného zetě, jen velkého tlustého hada. Doběhla pro kněze, který pár oddával, ať proboha něco udělá, hada zabije nebo tak, duchovní ovšem jen pokrčil rameny a prohlásil, že nic takového rozhodně udělat nemůže, protože zeť, ať je kdo je, je především dobrý katolík.

A tím, milé arawacké dívky, příběh končí. Lepší nudný našinec, nežli okázalý cizinec, pamatujte.

17.3.2019


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist