Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část devadesátá čtvrtá

Davy Jones

Davy Jones

Truhla Davyho Jonese není opravdovou dřevěnou bednou, jakkoliv se nás o tom filmaři snažili v nedávné době přesvědčit. Je to mořské dno v celé své ploše. Místo, na něž klesnou potopené lodě a utonulí námořníci. Onen svět, v němž končí jejich duše. Taková abstraktní představa ovšem potřebuje v lidských myslích zástupný předmět – a k tomu truhla, kolem níž proplouvají rybky, slouží dobře. (I vodníci z řek a jezer – a nejen ti naši – shromažďovali dušičky v nádobách, sice to s dnešním povídáním nesouvisí, ale někomu tahle skutečnost jistě na mysl přišla.) A tak představa vládce mořských oblud, pána ničivých bouří a Smrti jako obra s třemi řadami ostrých zubů v obřích ústech, s modrými plameny žhnoucíma obrovskýma očima, ustoupila vzhledu hrůzostrašného mrtvého muže vzrůstu běžného, s šavlí, dvourohým kloboukem a bednou, která slibuje obsah lákavější, než jsou duše. Vždyť víte: piráti!

Romantika vlajky s lebkou a hnáty (kterou skuteční mořští lupiči nepoužívali), ukrytých pokladů a svobody (zvláště být bez zbytečných průtahů pověšen) si nezadá s neutuchající popularitou dinosaurů. Jedni i druzí se vracejí ke každé nové generaci, aby jí představily dávno už (nebo nikdy) neexistující báječné světy dobrodružství. Řada lodních loupežníků pod hladinou také skončila, což jejich současníci mnohdy považovali za neadekvátní, příliš mírný trest.

Dnes (a nebylo ani před sto lety) není jasné, odkud se Davy Jones vzal. Jisté je, že jeho popularita přišla se stoletím devatenáctým, byť je v námořnických průpovídkách zmiňován i dříve. Moře, zvláště jeho odvrácená tvář, mívalo své bohy odjakživa. Považoval se tedy pán mořských oblud za ducha biblického Jonáše, měl zdědit jméno po neschopném lodníkovi, nebo po hostinském z přístavní putyky, který opilé námořníky strkal do bedny a prodával na palubu lodí, jež potřebovaly posádku pro dlouhou plavbu. Později se do bádání vložili i vědci a pokusili se o výzkum a výklad serióznější. Vrátili se v čase zpět, k těm, kteří pověst a pověru mezi britské a později další námořníky přinesli, k plavcům skotským a velšským. Tedy keltským.

Napadlo tehdy někoho, že jde vlastně o nejběžnější velšské jméno (David, kymricky psaný Daffyd je patronem země) a nejběžnější tamní příjmení, takže Davy Jones by si u nás, kdyby jihočeské rybníky brázdily flotily, mohl říkat Pepa Nováků. Není to takový vtip, jak by se na první pohled zdálo. Ďáblovi a nebezpečným démonům se z bezpečnostních důvodů všude dávají přezdívky, aby je člověk nedopatřením nepřivolal, nebo neupoutal jejich pozornost. Keltského původu je i teorie jazykovědná. Davy může být i poangličtěný keltský kořen taff, „(vodní) pramen, tekoucí voda“.

Příjmení pak v téhle verzi prý vykazuje jisté příbuzenství se skotským bohem moří, známém jako Shoney, žijícím na Onom světě a sbírajícím duše utonulých námořníků.

 

autorem ilustrace (nakreslené pro humoristický časopis Punch, volume 103, December 10, 1892) je John Tenniel (1820 - 1914), licence: [Public domain]

16.12.2018

Olentzero

Zpozorovali kdysi pyrenejští obři (prý se to odehrálo nedaleko dnešního navarrského městečka Lesaka) na obloze zářivý mrak. Zpozorovali, avšak nepozorovali, záře byla příliš silná. Jen jeden starý a téměř slepý muž mohl podrobit nebeský úkaz bádání. Učinil tak, načež oznámil, že jde o znamení. Ne ledajaké.

Daleko odtud, na východě, se brzy narodí Boží syn. S ním přijde nový svět a nová víra, v němž a v ní on, stařec, žít nechce, ať ho raději shodí ze skály.

Obři to udělali. A skočili pak za ním. Spadli náhodou, jak se na okraji útesu postrkovali. Nebo prostě jen odešli, vyberte si svého vypravěče.

Zůstal pouze jeden.

Přichází o Vánocích za baskickými dětmi, aby naděloval dárky. Většinou za tmy Štědré noci, do některých měst a vesnic se ale vkrádá později, sedmadvacátého prosince. V Ermue musí na důkaz jeho návštěvy čekat až do třicátého prvního. (Stejně jako rozdílné připomínky v kalendáři mívá i rozdílný pravopis a výslovnost jména, je znám i jako Onenzaro nebo Orentzaro.)

Tolik verze číslo jedna, mytologická, odbavitelná výkladem adaptace předkřesťanských rituálů.

 

Našla prý jednou plavovlasá víla v lese novorozené děťátko.

Dala mu jméno a protože věděla, že o člověka se nejlépe postarají zase lidé, dala ho na vychování k starší bezdětným manželům.

Dala mu jméno a vychovala ho.

(Opět: nehodící se škrtněte.)

Ať jedni, nebo druhá, postarali se všichni dobře, Olentzero vyrostl v silného muže a vyučil se na schopného uhlíře. Rád vyřezával ze dřeva hračky a rozdával je dětem – nosíval je do vesnice ve svém velkém uhlířském vaku. Oheň se stal bohužel i jeho zkázou. Jedné zimy, když silná vichřice přiměla zůstat všechny pod střechou, vracel se i hodný silák domů. Nedošel. Spatřil hořící dům – a uvnitř, jak se ukázalo, v plamenech uvězněné děti. Olentzero neváhal. Vrhl se dovnitř.  

Vynesl všechny a sám se chystal jako poslední také ven, když se stavba zhroutila a pohřbila ho v troskách.

Tehdy se znovu objevila víla, která ho kdysi jako miminko zachránila. Darovala obětavému zachránci život tentokrát věčný, aby dál mohl, alespoň jednou za rok, rozdávat radost. Doprovází ho červeně oblečení skřítci Prakagorri, titíž, kteří dělali společnost oné víle v den, kdy dítě, odložené do křoví, nalezla.

Tolik verze číslo dva. Nepatrně modernější.

 

Dodatek pedagogický:

Poslední z pyrenejských obrů, hromotluk se sklonem k přejídání a hojnému popíjení alkoholických nápojů, se krajinou potuluje vybaven srpem, jímž bez pardonu prosekne hrdlo těm, kteří se před Vánocemi nepostili. Rodiče tohoto faktu využívají, když nechtějí děti večer domů a do postele. V Aresu chodí ulicemi maškara se kosířem, v Berastegi kromě výhrůžky nezvedeným ratolestem hází dospělí pro podporu svého tvrzení srp komínem dolů.

23.12.2018

Akratopotés

Piják neředěného vína, jeden z Dionýsových průvodců (Pausians zkrátil jeho jméno na Akratos). Známe jedno z míst, na nichž byl uctíván – kopec Munichia v Pireu –, můžeme si prohlédnout jeho mozaikové nástěnné zobrazení, jak se povaluje na pohovce ve společnosti jedné z Grácií Eufrosyné, ale to je asi tak vše, co si o něm můžeme povědět. Lze snad ještě připomenout, že pití většího množství neředěného vína bylo ve Středomoří považováno za společensky nepřípustné, ať víme, proč do skupiny veselých zhýralců Bakchovy družiny náležel.

30.12.2018

Mattón a Keraón

Prakticky zapomenutí spartští bohové, jejichž úkolem bylo dohlížet na přípravu pokrmů. Matton zodpovídal za hnětení chlebového těsta, Keraon měl na starosti ředění vína.

30.12.2018

Methé

Opilost. Další z Dionýsových společnic, nymfa, jejíž potomek dostal jméno Hrozen (Botrys). Otcem mu byl Stafylos; tohle jméno nese hned několika osob, které vstupovaly do příběhu boha vína: vyjma zmíněného šlo také o jednoho z Argonautů (mimochodem Bakchova syna), o pastýře zaměstnaného u vynálezce vína krále Oinea, který mu přinesl révové hrozny (z tohoto příběhu vzešla dvě řecká slova: oinos = víno a staphyloi = hrozny). Jmenoval se tak i Silénův syn, který jako první začal ředit víno vodou. Což, jak už dnes bylo dvakrát zmíněno, nepatřilo k podvodným praktikám starořeckých krčmářů, ale k tehdejším zvyklostem a pravidlům stolování.

30.12.2018

Marón

Apollónův kněz, podle některých vnuk (nebo syn, matkou by pak byla Ariadné) Dionýsův. Další potencionální otcové: Euanthes, Oinopion, případně Silénos. K Sílénům se také Marón počítá.

Mimo svou chrámovou službu, jíž potvrzuje Homérem i Euripidem  zaznamenané prohlášení Odysseovo, byl Maron i patronem sladkého vína (Mareiského, též zvaného Alexandrijského, neboť jezero Mareotis, dnes Mariout, se nedaleko tohoto egyptského města nachází) a dalším z neanonymních alkoholiků Dionýsova sboru. Kočíroval bohův vůz, pokud se  na nejistých nohách nepotácel, obklopen bakchnatkami. Jeho svatyni nalezl cestovatel Pausians ve Spartě.

30.12.2018

Rhenus Pater

Rhenus Pater

Rýn je sice řeka, plynoucí daleko daleko od Apeninského poloostrova, jméno jejího představitele ovšem je (nebo bývalo)  latinské. I přesto (nebo právě proto), že jeho vodám přinášeli oběti na jeho březích žijící Keltové i Germáni, nám známou personifikací (adoptovanou do rodiny otce řek Neptuna) ho opatřili Římané. Dali mu i obvyklý vzhled středomořských potamoi, člověka s býčími rohy, nebo přímo býčí hlavou. Mnohem později, dávno po odchodu starých bohů na odpočinek, se pak Vater Rhein vrátil, probuzen barokními umělci století sedmnáctého a romantiky devatenáctého.

 

Ilustrace, nakreslená někdy kolem roku 1750, se tady vynořila z Wikimedia Commons, licence public domain

6.1.2019

Tiamat

Životadárná rodička, bohyně praoceánu, která kdysi smísila vody s Apsúem, Prastarým tvůrcem, zástupcem zdrojů sladkovodních, čímž přišla na svět první božská generace, Lachmu a Lachamu, obloha Anšar a personifikace země Kišar. Později toho litovala, poté, kdy se narodila její pravnoučata, božstva hlasitá a divoká. Mezi nimi vynikal  Nudimmud, známější jako Ea. Byl to on, kdo musel bojovat s Apsúem, když se podrážděný Stvořitel rozhodl bohy vymazat z vesmíru. A byl to on, kdo ho porazil, zničil a ovládl svět.

Tiamat, ačkoliv jí hluk také vadil, se tentokrát zdržela. Nenechala se vyprovokovat špatnými rádci. Ten, kdo přivede do varu ji, se narodil až později.

Marduk.

Čtyřoký a čtyřuchý miláček všech starších i mladších bohů. Od dědečka Anua dostal čtyři silné vichry, aby se měl za čím honit. Také bouři a prach, hračky pro mocné bohy nemohou být jen dřevěné stavebnice. A malý bůh si hrál. Proháněl vítr a zvedal vlny.

Tehdy podlehla našeptávačům i Tiamat. Porodila jedenáct mocných netvorů, zuřivé zářivé draky, člověkoštíra a člověkorybu, hady s jedem místo krve, a za toho nejmocnějšího, Kingua, se provdala. Pustila se do bohů, kteří stejně jako předtím, začali zmateně pobíhat a přemýšlet, kde nechal tesař díru. Anšar pověřil obranou nejprve osvědčeného Eu, ten ovšem selhal. Jak, to nevíme, protože ve zdroji informací, v akkadském mýtu o stvoření světa a božských skutcích Marduka, který ho zachránil před zničením, který známe pod jeho prvními slovy Enúma Eliš („Tam nahoře“) je v těch místech příslušná tabulka poškozená a nečitelná. Stejně jako pasáž, kde se s Kinguem, opatřeným Tabulkami osudu, pokoušel vypořádat Anu. Bylo zapotřebí povýšit mladého Marduka (což zahrnovalo i lobbing u všech ostatních bohů, včetně Lachmu a Lachanu), který pak svedl zápas vpravdě epický, vedený jak zbraněmi, tak slovy a kouzly, stejně jako přírodními jevy, potopou a vichřicemi. Vyrovnané měření sil nebralo konce, nakonec ale přece jen zvítězila správná strana.

Zatímco Ea postavil z Apsúovy mrtvoly palác pro sebe a svou rodinu, jeho syn využil těla své protivnice k projektu mnohem odvážnějšímu. Roztrhl Tiamat na dvě poloviny. Z jedné stvořil nebe, z druhé Zemi. Zenit umístil do Tiamatina břicha, na okrajích vybudoval dvě brány a vyslal na oběžnou dráhu Šamaše a Nanara, Slunce a Měsíc, s příslušnými instrukcemi o pohybu a kalendářních funkcích. Z Tiamatiny sliny stvořil sníh a led a další meteorologické jevy závislé na vodě: deště i mlhy, ale také chlad a vítr. Nad hlavou mrtvé pramatky navršil horu, z níž vytryskl pramen, který napájí řeky Eufrat a Tigris, ty vytékají každá z jednoho oka. Tiamatina ňadra posloužila jako základ pro pohoří, jejím ocasem svázal Marduk zemi, aby lépe držela pohromadě a jedním stehnem podepřel nebesa.

6.1.2019

Millalobo

Kdysi dávno, v dobách nesmiřitelných zápasů mezi mapučskými bohy Tenten Vilu (odpovědný za zemi) a Caicai Vilu (vodní resort) zachránil lachtan člověčici před utonutím. Byla vděčná. Víc, než vděčná.

A tak přišel na svět Millalobo.

Se spodní částí těla lachtaní, horní lidskou, s tváří zděděnou po obou rodičích. Se zlatou srstí. Nemluví ani mapučsky, ani španělsky (ze slov těchto dvou místních jazyků má mimochodem složeno jméno, znamenající Zlatý vlk), ozývá se po lachtansku; lidé ale zvířecím zvukům v tomto případě rozumí. Vládne všem obyvatelům moře, žije na jeho dně se svou manželkou Huenchulou a třemi dětmi, Sirenou Chilotou, Pincoyou a Pincoyem. Stará se o četnost a kvalitu rybí a škeblí populace, o počasí a jako správné mořské božstvo i o duše utonulých.

13.1.2019

Ne hwas

Vodní panny, které se v pověstech Passamaquoddiů z východního pobřeží objevily v devatenáctém století. Ty příběhy patrně dříve  patřily Lumpeguinuwok, Vodním človíčkům tamního folkloru, ovšem čas běží, kultury se mísí, a tak si Indiáni z Maine později místo o skřítcích vyprávěli historky o dvou dívkách, které neposlouchaly své rodiče.

Nechoďte, dcery, na jezero,“ varovala je matka. Nebála se ovšem vodníka, jako její středoevropský protějšek, měla jen zlé tušení. Dívky pochopitelně neposlechly, do vody vlezly – a už nevylezly. Ať  zkoušely, jak chtěly, nedokázaly vystoupit na břeh. Otec se jim snažil pomoc, plaval k nim, pokusil se je vytáhnout, ke své hrůze ale zjistil, že jeho děti mají od pasu dolů hadí tělo. Dívky přiznaly svou chybu a slíbily rodičům, že i když už musí teď žít ve vodě, budou jim stále pomáhat. Když to půjde, takže budou třeba tahat jejich kanoi, aby otec s matkou nemuseli pádlovat a dostali se bez úsilí a úrazu tak, kam potřebují. Loďky jiných ovšem v bezpečí nebyly, zvláště pak takových, kteří se jednu ze sester pokusili lapit a protože to nešlo jinak, chytili jí za vlasy a uřízli je. Dokud tmavé lokny nevrátili, nemohli si být mladí muži, které k lovu zlákaly dívčí šaty na břehu (oděv tam tehdy po porušení zápovědi musel zůstat a nikdo se ho nesměl dotknout), jisti životem.

13.1.2019

Weewillmekq

Mnoho se toho o vodní obludě, děsící v maliseetských a passamaquodských pověstech, neví. Vypadá prý jako přerostlá pijavice, super slimák nebo abnormální aligátor. Někdo spojuje Weewillmekqa (Wiwilemekwa), s rohatým vodním hadem, známým u zmíněných kmenů jako Kci-Athussos, jiný naopak vypráví o zápasech mezi oběma monstry. Tichá pošta vyprávění mu dopřála též poctu být kdysi původně člověkem, habitat lesní, na rozdíl od vodního, případně vzhled červa velikosti pouhých tří palců (necelých deseti centimetrů) na souši, který se ve vodě zvětší do rozměrů koně.

13.1.2019

Potamoi, vzorem budiž Péneios

Potamoi

Řeky. Navzdory ženskému rodu, který vodnímu toku s větším průtokem dala čeština, jsou řečtí Potamoi muži. Tři tisíce synů Okeana a Tethys. Výtvarníkům většinou sedí v podobě býka s lidskou hlavou, člověka s býčí hlavou a hadím ocasem místo nohou, nebo muže středního věku s amforou na rameni, z níž vytéká proud vody, čili jejich řeka. Díky užité geografii a mapám jich známe mnohem víc, než jejich sester Ókeanoven, ovšem jen pokud jde o jména. Do žádných dobrodružství se nezaplétali, obvykle vešli ve známost jen díky svým dcerám, vodním či horským nymfám.

Než přiložím seznam zde popsaného říčního bratrstva, krátce (ono to jinak nejde) představím jednoho ze oněch známějších, thesalského Péneia. Byl otcem oreády Dafné, s níž už měl čtenář tu čest se seznámit, a také pozdějšího krále Lapithů Hypsea, partnerky praotce Pelasga (podle Pelasgů, původních obyvatel Peloponésu, prvního člověka na světě) Menippé, a třetí dcery Stilbe, která se stala pramatkou Kentaurů i Lapithů, když Apollonovi porodila první z těchto rodů. Matkou zmíněných byla nymfa Kreúsa (ve řeckých mýtech docela frekventované jméno, tak pozor na záměnu), s nejmenovanými partnerkami  pak zplodil Péneios několik dalších potomků.

 

Zdejší Potamoi:

Ásópos, Kéfisos, Ládón, Péneios, Skamandros

 

Rytina, na níž říční bohové kondolují nešťastnému Péneiovi po ztrátě Dafné, pochází ze šestnáctého století a via Wikimedia se sem dostala díky Metropolitan Museum of Art [CC0]

20.1.2019

Kéfísos

Ne všechny řeky byly potomky Okeana a Tethys. Rodiči jednoho z Kéfisů (existují tři potamoi toho jména, stejně jako tečou tři stejnojmenné řeky), toho z Attiky, byli Pontos a Thalassa. Rozpor proti obvyklému tvrzení? Ne tak docela. Bůh vnitřních moří je božstvem starším, než později populárnější Ókeanos a občas s ním splývá.

Ne každý z téhle trojice se do paměti lidstva nezapsal ničím jiným, než zmínkami, obvykle v rodokmenech králů. Víme, pravda, že jedna z dcer onoho attického Kéfisa Lilaia byla nymfou stejnojmenného pramene, že mnohem známějším potomkem jednoho z nich byl Narkissos, sebestředný mladík, kvůli němuž se utrápila Echó. Skutečným záznamem v  historii je ovšem Diova volba Kéfisa, spolu s Asteriónem a Inachem, do komise rozhodčích soudců ve sporu Poseidóna s Hérou o Argolidu. Když ale bůh moří spor prohrál, porotě se pomstil; vysušil jejich toky.

20.1.2019

Tavy, Torridge a Tamara

Víla Tamara zatoužila kdysi porozhlédnout se po našem světě. Na toulky vyrazila, jak už to bývá, proti vůli svých rodičů, podzemních skřítků. Když dceřinu nepřítomnost zjistil, vydal se starostlivý otec v jejích stopách; sledoval je až do západoanglického Dartmooru, kde ji nalezl ve společnosti dvou obrů. První se jmenoval Tavy (později jeden z podezřelých při šetření původu Davyho Jonese), druhý Torridge (Tawradge). Okouzleni sličnou vílou se jí dvořili, tančili spolu, Tamara ale nedovolila, aby se jí byť prstem dotkli.

Otci dceřina zdrženlivost nestačila. Zaklel oba obry do spánku a chystal se odvést Tamaru domů. Byla ovšem povahou po tatínkovi a tak si postavila hlavu, ne a ne, nepůjdu, což skončilo dalším mocným kouzlem, které proměnilo vílu v pramen, z něhož vytéká řeka Tamar. Ve vodní tok se nechal po procitnutí kouzelníkem proměnit i Tawradge a po něm i Tavy. V nové podobě se vydali svůdnou krásku hledat.

Jak si vedli, to lze vyčíst z dnešní mapy: tok Torridge se k řece Tamar sice přibližuje, potom ale uhýbá na sever a vlévá se do Bristolského zálivu, zatímco Tavy s Tamar bok po boku, tedy břeh při břehu, míří na jih a ústí do zálivu Plymouth Sound na opačné straně Devonu.

20.1.2019

Duine-glase-beg

Nedaleko Old Military Road na kopci poblíž skotské vesničky Corgarff je studánka, které se říká Toba-na-glas a Coille (Studánka v šedém lese). Stráží ji skřítek, známý jako Duine-glase-beg, (Šedý človíček). Je to hlídač poctivý, ovšem k lidem nevlídný, až nepřátelský. Když si z jím opatrovaného zdroje naberete vodu, musíte do něho vhodit špendlík, nebo jinou kovovou drobnost, jinak po vás při další návštěvě skřet půjde a nedá si pokoj, dokud vás neumoří žízní.

27.1.2019

Juturna

Studna ve svatostánku v jihovýchodní části Římského fóra, která téhle římské nymfě náležela, byla vyhlášená léčivou vodou, což Juturně pomohlo k funkci ochránkyně nemocných. Bůh počátku všech věcí Janus jí pak pomohl k synovi Fontovi, bohu pramenité vody.

27.1.2019

Ka-moho-aliʻi

Havajský Král žraloků. Pluje nejčastěji ve vodách kolem ostrovů Maui a Kahoʻolawe, pod hladinou má několik sídel v podvodních jeskyních. Vypráví se, že přivedl na souostroví lodě prvních osídlenců. Stejně tak se v dobách předdigitálně navigačních věřívalo v jeho pomoc při zbloudění na moři: když se před přídí ztraceného plavidla objevil jeho žraločí ocas a byla-li pak nabídnuta awa, nápoj z kavy (ne z kávy, ale z pepřovníku opojného, v Oceánii oblíbené suroviny pro výrobu opojných nápojů), odvedl Kamohoalii loď bezpečně do přístavu.

Ačkoliv je znám ve své zvířecí, přesněji parybí podobě, dokáže na sebe vzít tvar jakékoliv ryby. Jako jeden z mála žraločích bohů se ale také dokáže dostavit na pevninu, převlečen za lidskou bytost. Svědectví o tom vydávají staré příběhy, jejichž hrdinou je na jedné straně Král žraloků a na druhé... Zvyšovat napětí je zbytečné, protože všichni dobře víme, že existuje pouze jediná příčina, pro niž nadpřirození pánové touží vypadat jako jedni z nás, a tou je žena. A když je nejen překrásná, ale navíc i zdatná plavkyně a výborná potápěčka, jako byla Kalei, je vynaložení příslušné námahy jasné.

Ka-moho-aliʻi se uvedl prastarým trikem: zachránil dívku před nečekanou vlnou, která by Kalei strhla do moře a na útesy (pochopitelně nepřiznal, že vodu sám vzedmul). Náhodou se pak začali od té doby potkávat a náhodou častěji a častěji. Z přítelkyně se stala intimní přítelkyně. A z intimní přítelkyně matka v očekávání. Teprve tehdy se Kalei dozvěděla, proč ji pohledný mladý muž navštěvuje pouze v noci. Dítě, které mělo přijít na svět, totiž nemohlo být živeno suchozemským způsobem, mateřským mlékem, ale pořádnými porcemi masa, neboť bylo z poloviny žralok.

Když se pak narodil chlapeček víceméně člověčích proporcí a tvarů, ovšem s druhými, žraločími ústy na zádech mezi lopatkami, Kaleiina rodina držela tuto zvláštnost v tajnosti. Syn mořského otce dostal jméno Nanaue, krmen vepřovým i jiným masem vyrostl v silného, leč osamělého bojovníka. Sám se snažil držet svou tělesnou zvláštnost v utajení, stejně jako jeho příbuzní, i on věděl, že by mohla způsobit pozdvižení a nesprávné úvahy, neboť lidé rádi jednoduchá, myšlení nevyžadující řešení. Taky se tak později stalo: když se žraločí ústa na Nanaueových zádech prozradila, netrvalo dlouho a byl obviněn ze zmizení několika poctivých spoluobčanů, jejichž těla byla později vyplavena z moře se stopami po žraločích zubech. Promptně odsouzen k smrti upálením, obrátil se ke svému otci a s jeho pomocí přetrhal pouta, pobil královské vojáky a uprchl do moře.

Slušní Havajci chtěli poté upálit celou Naunaueovu pozemskou rodinu, neboť vychovávat monstrum slušné není, ale jejich král si na poslední chvíli uvědomil, jakou mocí Kaleiin přítel vládne, a milostivě dal její rodině svobodu.

27.1.2019

Tomokazuki

Českému křížovkáři dobře známé japonské lovkyně perel ama mohou při své cestě za produkty mořského dna mít společnici. Objevuje se za oblačných dnů, sestupuje vodou spolu s potápěčkou a až na delší cípy čelenky, jíž si ama svazuje před ponorem vlasy, je jí naprosto podobná. Svádí do hlubin, z nichž se žena už nedokáže vynořit živá, nejspíš proto je Tomokazuki někdy považována za ducha utonulé amy.

V provincii Fukui znají podobný přízrak. Říkají mu Umiama. Na rozdíl od Tomokazuki se ale nepotápí spolu s živou dvojnicí, ale pohybuje se opačně: když klesá ama ke dnu, umiama míří na hladinu, když se potápěčka chystá vynořit, yōkai se potápí. Zahlédnout umiamu tedy není nic jednoduchého. Z takového setkání si člověk navíc odnese nebezpečnou chorobu.

3.2.2019

Gux

Aljašští Indiáni kmene Ahtna počítají mezi nebezpečí, hrozící neopatrnému jedinci v souvislosti s většími vodními zdroji i Guxe (Gooka), šupinami pokrytého lidožravce, lovícího z hlubin jezer.

3.2.2019

Ax'xea

Čejeni si o vodní obludě jménem Ax'xea (Ahke) vypráví děsivé historky. Naprosto přesně vědí, že se (jak jinak) živí lidmi, neshodnou se ovšem v jejím vzhledu. Podle některých vypravěčů je Axxea běžný (ve smyslu folklorním) severoamerický rohatý had, jiní vidí velkého červa a další čtyřnohé monstrum. Rohatým hadem čejenské lidové slovesnosti je Mehne (Mihni), proto ctitelé první verze někdy dodávají, že Ahke je vlastně jméno jednoho konkrétního Mehnea.

3.2.2019

Pie

Loa, známý jak haitskému, tak i neworleánskému voodoo, tudíž patrně afrického původu. Voják, který žije na dně řek a jezer a je plně odpovědný za záplavy i povodně.

3.2.2019

Tsovinar

Arméni to ve svém někdejším pantheonu vzali pěkně popořádku. Jsou stejné konzistence, tak ať se jak o vodu, tak o moře a o déšť (který je následkem jejího hněvu) stará jedna bohyně. Pověřili ji tím úkolem a pojmenovali ji Tsovinar, zkráceně Nar.

3.2.2019

Téthys

Tethys

Titánka, která byla podle Hómerovy verze stvoření světa matkou všeho. Podle pozdějších, dnes populárnějších představ, pouze matkou všech řek a potoků, jež ústí do moře, tří tisíců synů a tří tisíců dcer. Otcem byl v obou verzích minulosti Tethydin partner Ókeanos. Kronikář trojské války a zapisovatel slavného dobrodružství ithackého krále nám ještě prozradil, že ve sporu mezi jejím bratrem Kronem a jeho dětmi držela s mladší generací, ukryla u sebe po dobu bojů Héru. Diova manželka to vyprávěla Afrodítě, když na ní loudila kouzelný pás:

 

„K hranicím Země teď jít mám úmysl, dárkyně plodů,

matka kde bydlí Téthys a Ókean, prapůvod bohů,

kteří mě pěstili s péčí a živili ve vlastním domě,

svěřenou od matky Rheie, když Kronovec vidoucí v dálku

pod zem Títéna Krona a pod moře vlnivé svrhl.1)

 

Zmiňujeme-li bohyni lásky, pak můžeme také poznamenat, že Pelasgové, první známí obyvatelé Řecka, z jejichž kosmogonických představ ta homerská vycházela, obsadili Tethys a jejího manžela do rolí správců planety Venuše. A že v příběhu, který trvá na tom, že Afrodíta měla matku (obecně se počítá s tím, že bohyně prostě vystoupila z mořské pěny) je Téthys její babičkou.

 

1) Homeros. Ílias. Přeložil Otmar VAŇORNÝ. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018.
Tethys, kočírující svůj mořský kočár, nakreslil, respektive vyryl Hendrik Goltzius [CC0], nizozemský tiskař a rytec (1558 – 1617)

10.2.2019

Thetis

S výše jmenovanou se pro podobné jméno někdy trochu pletou. Pomáhá k tomu i skutečnost, že jsou obě mořské bohyně. Thetis ovšem nebyla tak vznešeného postavení, jejími rodiči byli Néreus a Doris (Oceanida, tedy Téthydina dcera). Pohledná dívka, jak už nadpřirozené slečny bývají, vzbudila zájem jak Poseidona, tak Dia; city obou bratrů ovšem rychle ochladly, když vyšla najevo předpověď, podle níž se Thetidin syn stane  slavnější a mocnější, než jeho otec. Urychleně proto vmanévrovali dívku do sňatku se smrtelníkem (jistota je jistota) a šli si po svých. Ve výběru vhodného partnera se angažovala – tentokrát s dobrým úmyslem – i Héra, která si usmyslela, že když už, tak to bude aspoň ten nejušlechtilejší z lidí, Péleus. Přidal se kentaur Cheirón, který poradil Péleovi, že bohyni nejlépe zastihne v jeskyni, kam si jezdí na svém delfínu nahá po obědě zdřímnout. A jak se má zajistit, protože se Thetis bude jeho náklonnosti určitě bránit. Starověk si na květiny a krabice belgických pralinek nepotrpěl, nosilo se násilí.

Budoucí ženich vydržel objímat oheň, hada, vodu, lva i sépii, než se mořská dívka vzdala. Následovala pak vpravdě epická svatba, na níž byli přítomni všichni Olympané, a nejen oni. Role otce, vedoucího dceru k oltáři, se ujal Zeus, Poseidon věnoval novomanželům nesmrtelné koně Balia a Xantha, další bohové se nedali zahanbit. Jak už to ale chodí, jedna pozvánka (záměrně) neodešla, ta pro bohyni sváru Eris. Pomsta zhrzené byla sladká a v podstatě dokonalá: právě na téhle svatbě se k nohám tří bohyní, Héry, Afrodíty a Athény přikutálelo jablko s nápisem „Té nejkrásnější.“ Tak nenápadně a z takového důvodu se zrodila o mnoho let později propuknuvší trojská válka, jejíž nejslavnější obětí byl sedmý syn Pélea a Thetidy, Achilleus.

Nemusel. Šest jeho starších bratrů skončilo v ohni, Thetis si budoucnost svých dětí totiž představovala poněkud jinak a jinde, než na Zemi se smrtí v zádech. Jednoho po druhém posílala syny na Olymp, až posledního jí manžel vytrhl. Prakticky nesmrtelného, až na os calcis a s ní spojenou šlachou, za níž Thetis dítě při ohnivé očistě držela. Co následovalo, jistě víte, nebo se četbou klasiků můžete dozvědět.

Božská manželka po tomto zásahu smrtelného manžela opustila; sedm dětí ovšem představovalo určitý závazek a dobu, kterou s Péleem Thetis strávila, taky nemohla jen tak zapomenout, proto manželovi nabídla věčný život – stačí, když na ni počká v jeskyni, v níž se setkali poprvé. Odejdou pak spolu do mořských hlubin. V té době už vyhnaný fthijský král ale jednoduchou podmínku nedodržel, čímž se pozemský příběh všech zúčastněných uzavřel.

10.2.2019

Dóris

Dcera Tethydy a matka Thetidy. Manželka mořského boha Nérea, s nímž měla značný počet dcer, Néreoven. Nejvyššího postavení a největší známosti se dostalo nejkrásnější z nich, Amfitríté, jíž se dvořil a s níž se oženil sám Poseidón.

10.2.2019

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny