Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část dvacátá devátá

Héraklés

Héraklés

Největší hrdina řeckých mýtů se Bestiářem mihl už několikrát, pochopitelně vždy na té druhé straně. Ale přesto sem patří i on, protože sotva skončil svou pozemskou kariéru, nastoupil další, olympskou.

O životě a pověstných dvanácti úkolech Diova syna psát nebudu, v lepším případě je dobře znáte, v horším není problém se s nimi seznámit. Připomenu jen, že byl potomkem nemanželského páru Zeus – královna Alkméné, že coby člověk měl dvě manželky, přičemž ta druhá ho nechtěně připravila o život, jak se můžete dočíst v povídání o kentaurech. Mimochodem až po jeho smrti mohl Zeus prozradit věštbu, která se Hérakla týkala, totiž, že ho nemůže zabít nikdo živý, jen mrtvý nepřítel. Což Nessos v té době už bezpečně byl.

Než budu pokračovat, trochu omluvy. Většina mých předchozích zmínek Hérakla tak trochu denuncuje. Jsou ovšem psány z pohledu dnešního člověka a současné kultury (a tak byly, doufám, i čtenáři pochopeny). Jinak se chovat nemohl, to jsou zákony mýtu a doby. Ale pojďme dál.

Možná vám přijde zajímavé, že na počátku Héraklova příběhu nebyl člověk-hrdina, jak tomu obvykle bývá, ale bůh. Dnes už neznámé božstvo lovu a ochránce kmene, se později přerodilo do postavy mýtického héroa, který žil podle obvyklé šablony, aby po smrti odešel do západního ráje. Takový byl i původní Héraklův osud. Odkráčel do zahrad Hesperidek (případně do stříbrného zámku za Bóreovými zády, čili na sever). Teprve pozdní doba ho povýšila mezi bohy; v kulturním kvasu Středomoří to nebyl velký problém, tím spíš, že Řekové kromě bohů uctívali i hrdiny a na původní kult neznámého protoHérakla se navíc nezapomnělo. Tento přerod ostatně popisuje i mýtus sám – Héraklův syn trval na tom, aby se jeho otci obětovalo i jako bohovi, nejen hrdinovi. Což bylo vyslyšeno a v Sikyónu dělili obětního beránka na maso pro Hérakla boha a Hérakla héroa.

I za božské kariéry nebylo zapomenuto jeho pozemského původu, proto se Odysseus setkal v Podsvětí s Héraklovým stínem, který nedobrovolného cestovatele politoval. Jeho duch ovšem po smrti putoval na Olymp.

Původně chtěl Zeus pro svého syna jeden z dvanácti nejvyšších postů, ale od tohoto záměru raději upustil, důležitější bylo smířit ho s Hérou a přinutit ji k akceptování jeho přítomnosti. To se mu povedlo, Héra ho celkem obvyklým rituálem – totiž předstíráním porodu, kdy pak Héraklés vylezl zpod její sukně – adoptovala. Na skutečnou milost ho vzala, když ji při vzpouře obrů zachránil před Pronomem, chystajícím se ji znásilnit. Mezitím za něho provdala dceru Hébé, bohyni věčného mládí a olympskou číšnici. Tolik klasická verze, podle jiných nešlo o Hébé, ale o bohyni Hiptu (což je docela složitá postava a jedna z jejích verzí je podle Bedřicha Hrozného biblická Eva).

Oficiálně se pak někdejší hrdina stal jakýmsi Svatým Petrem, střežil totiž brány Olympu. jako mnoho vrátných pak míval tendenci mít ke všemu důležité připomínky a zasvěcené komentáře; káral třeba Artemis, bohyni lovu po návratu na Olymp, když jí pomáhal třídit kořist, že loví zajíce a kozy, neboť ti, na rozdíl od kanců, býků a šelem, nijak prý lidem neškodí. (Očividně netušil, jak králíci v budoucnu zdevastují Austrálii a kozy některé středomořské ostrovy.)

Héraklův božský záběr byl ovšem mnohem větší, než jen hlídání dveří. Taková funkce, byť jistě úctyhodná, lidem nemohla stačit. A tak byl někdejší héroa uctíván erythrejskými Ióny jako Héraklés Ipoktonos, protože se zasloužil o zničení škůdců ipes, napadajících vinnou révu, v Oitě jako Héraklés Kornopión, neboť od tohoto města odehnal invazi kobylek, míval moc nad zlými sny a zaháněl noční můry. A jelikož noční můry jsou odjakživa i sukkubové, vyplašil-li člověka erotický sen, obracel se rovněž k Héraklovi. Někdy bývá připomínán i Héraklés Daktylos a občas i s někdejším hrdinou spojován, ale v tomto případě jde o shodu jmen. Přídomky i funkce jsem ani zdaleka nevyčerpal, nebylo jich málo. Budu se opakovat, ale pro jistotu připomenu, že nelze nahlížet na Řecko starověku jako na jednolitou kulturu. Pročež pomíjím i Héraklovo angažmá v Římě, i tam mu – pochopitelně pod jménem Hercules – stavěli chrámy.

Hérakles byl řecký bůh. Ta kurzíva navádí k – ano, k obvyklé promiskuitě. Celou řadu dětí zplodil s nejrůznějšími matkami už jako člověk a jako bůh se nezměnil, ve vlastním chrámu například svedl manželku vlastního kněze Timosthena. Po obvyklé čekací době se narodil budoucí atlet Theagenes, peru tady rodinné prádlo vlastně jen proto, abych na závěr připomenul, že dodnes přetrvávající Héraklovou zásluhou je vznik olympijských her.

19.11.2006

Black Donald

Ve Skotsku se povídá, že čert zvládne jakoukoliv práci, až na krejčovinu. Krejčíci ho vždycky odhalí, ať už se Black Donald (což je obvyklá náhrada tabuizovaného ďábel, tady příslušící převleku v pána černě oděného) maskuje za cokoliv. Evropa je malá: samozřejmě, že ho vždycky prozradí kopyto na noze, což dobře známe i z našich pověstí.

2.12.2006

Caballucos del diablo

Sedm okřídlených koníků, první a nejsilnější v barvě červené, další oranžový, žlutý, bílý, černý, modrý a zelený, se prohání Kantábrií o svatojánské noci. V roli vyslanců pekel se zjevují za ďábelského řevu v obvyklém ohni a dýmu, v sedlech démony. Mají jednoduchý úkol, najít a zničit co nejvíce jetelových čtyřlístků, které, jak známo, přinášejí štěstí a tudíž není v Satanově zájmu, aby je lidé nacházeli.

2.12.2006

Sací-Perere

Je malý, jednonohý, černý, nezbedný, žije v Brazílii a rád se proměňuje ve větrný vír. Jeho magické schopnosti se skrývají v červeném kloboučku a jeho zálibou je schovávání věcí, strašení, cuchání koňských hřív, zkrátka rošťárny.

Když je ve větrné podobě, je možné ho chytit, vstrčit do láhve a Sací-Perere pak musí nabyvateli sloužit.

2.12.2006

Nuli'rahak

Eskymáci východní Sibiře mají z téhle mořské babizny oprávněný strach. Nejde ani tak o to, že žije na dně oceánu, ani o to, že jí patří všichni mořští živočichové. Důležité je, že je děsivá a krmí svěřená zvířata utonulými rybáři.

11.12.2006

Tulungusak

Když se Tulungusak, inuitský Stvořitel, sám stvořený z hlíny a mořského bahna, spící ve věčné tmě, probudil, spatřil vlaštovku. Ta ho přivedla k blátu na dně oceánu, na což Tulungusak reagoval metamorfózou v havrana (správně krkavce, ale havran už je v evropských nezmrzlých končinách natolik zabydleným překladem, že to raději nechám být) a ponořil se ke dnu. Bahno vynášel v zobáku na souš a sázel do země, čímž povstaly hory, lesy, rostlinstvo i zvířata. Také lidé, nejdřív muži, po nich i ženy. Pro Tulungusaka to představovalo další práci: musel je naučit přirozené reprodukci, loveckých schopnostem i stavitelství, jak už to v podobných případech bývá.

11.12.2006

Sárkány

Tak nějak konkrétně to býval mnohohlavý bouřkový démon, který s velikou šavlí a řemdihem sedlal v Maďarsku bouřkové mraky. Ve společnosti černokněžníka se vznášel na obloze a mnohýma očima pozoroval zemi; jakožto démon povětří byl povahy nestálé a když se rozzuřil, zabíjel, nebo petrifikoval, ono to vyjde nastejno.

Vyšším počtem hlav (vynechám-li slovanská božstva) se v Evropě ovšem vyznačovali především draci a i tohle je ten případ, sárkány opravdu je maďarský drak, což ti, kterým ještě tak docela neunikl jazyk našich někdejších spolustátníků, jistě odhalili. Slovenský drak je šarkan a ani jeden z obou jmenovaných se neliší od přiznaného standardu: několik hlav, nepříjemná povaha, oheň, potíže s hrdiny, et cetera.

Se slovanskými sousedy spojuje sárkányho ještě několik drobností – v první řadě původ. Z ruských legend je známo, že matkou draků bývají čarodějnice, případně jejich prototyp, Baba Jaga (jejímž nejznámějším potomkem je drak Gorynyč). V Maďarsku je tomu stejně – sárkányho rodičkou je Boszorkany, (ještě jednou krok na sever pod Tatry a překlad čarodějnice = bosorka) což je ježibaba, měnící lidi v koně. Původně byl Boszorkany sice černokněžník, ale kulturním vlivům a vývoji neporučíš a změna pohlaví není v mytologii nic neobvyklého.

Ještě naťuknu hezkou kosmologickou představu, ne nepodobnou severské vizi světa-stromu Yggdrassilu. Podle starých Maďarů podepíral obrovský vesmírný strom nebeskou klenbu, v koruně se zabydleli bohové, příbytky démonů a hrdinů byly adresou o patro níž, zatímco lidé i ostatní fauna žili při zemi. V kořenech pak přebýval právě drak Sárkány.

17.12.2006

Jezinky

Jezinky patří k – v českém prostředí nijak obvyklým – monstrům; mají ženskou tvář, tělo prasečí a nohy koňské. Trochu to připomíná skotskou glaistig, ale je to podoba víceméně náhodná, protože jezinky, bytosti natolik populární, že se v lidské paměti udržely od pohanských dob dodnes, jsou démony lesa. A variantou divých žen. Blízké příbuzné mají třeba v Polsku, kde jim říkají gorne iędze, vzdálenější v pohádkách v podobě ježibab. Jezinky, jak známo, totiž kromě uspávání lidí a sběru jejich očí, unášejí děti a ve svých jeskyních je vykrmují a pečou.

25.12.2006

Čatež

aneb Divý muž po slovinsku. Další z dlouhé řady slovanských vegetačních démonů má podezřele známý vzhled půl člověka půl kozla. Na rovinu přiznávám, že tohle do očí bijící příbuzenství s řeckými satyry či Pánem mi není tak docela jasné. Obě civilizace od sebe dělí celkem slušná vzdálenost co do místa i do času; v době, kdy se Slované stěhovali na jih Evropy a kdy mohli být zasaženi středomořskými kulturními vlivy, stávala se antická mytologie záležitostí akademickou. A přesto se kozlí podvozek spolu s příslušnými vlastnostmi, objevuje v nejrůznějších evropských končinách. Až mě napadá, jestli ona kopýtka nebývala původně jelení ... ale to je jen takový výstřel od boku na neviditelný cíl.

V každém případě byl čatež příjemným společníkem dřevorubců, jimž přinášel vodu, či pastýřů, které zásoboval lesními plody, a nepříjemným protivníkem kohokoliv, kdo se mu odvážil posmívat (což nám obrázek, vzpomeneme-li na domácí hejkaly, dobře vybarvuje).

25.12.2006

Grabové

případně Drabové či Grabsové, jsou lesními muži z Lužice. Do množiny zadních končetin, společné dnešnímu Bestiáři, přispívají stejným dílem jako jezinky, tedy partií koňskou. Stejným masem se též živili, koně kradli pochopitelně lidem, což jim nijak nebránilo navštěvovat venkovské přástky či jiné zábavy, či tu a tam vzít práci u nějakého sedláka.

25.12.2006

Mama Cocha

Někdy a někde se přepisuje i jako Mama Coca, ale s kokou nemá nic společného, ačkoliv patří do kulturní oblasti jejích pěstitelů – totiž do Peru. Je to země trčící spíše vzhůru k nebesům než vodorovně, a tak se nelze divit tomu, že mořská bohyně, jíž Mama Cocha byla, nepatřila u Inků mezi nějak zvlášť vysoce postavené bohy. I když byla manželkou samotného Viracochy.

31.12.2006

Temaukel

Patagonští Indiáni kmene Ona uctívali Stvořitele jménem Temaukel; byl všemocný, nevlastnil ani manželku, ani tělo a jednou z jeho hlavních zásluh bylo odnětí moci ženám, které do jeho příchodu vládly světu.

31.12.2006

Kononatoo

A ještě jeden Stvořitel, poslední pro tento rok. V Kononatoa věří orinočtí Waraové. kdysi žili po boku svého boha na nebesích, ale lidé jsou zvídaví, zvědaví a mnohdy nespokojení s dobrým bydlem. Jistý mladý lovec našel díru v nebi a zavedl jí svůj lid na zem. Nijak zvlášť se jim na ní nelíbilo, ale zpátky to bohužel nešlo – jedna z trochu objemnějších žen průchod ucpala a Kononatoo se vyjádřil v tom smyslu, že žádnou novou díru do oblohy dělat nebude.

31.12.2006

Silénos a Satyrové

Silenos

Milovníka neředěného vína (jehož pití bylo u starých Řeků považováno za zvrhlost) Siléna minula jinak tak oblíbená mytografická činnost, vypisování předků. Ano, lze posloužit několika verzemi jeho původu, podle nichž se narodil z Úranovy krve, zrodil se ze země, že ho s Kybelou zplodil Pán nebo Hermés, ale to jsou možná jen trochu zoufalé snahy Dionýsova učitele a společníka nějak zařadit.

Ve většině pověstí je totiž Sílénos už hotovou postavou, trochu jednodušším, věčně namazaným dědulou s bříškem, koňským ocasem a koňskýma ušima. Jezdíval na oslu, doprovázeje boha vína, případně do společnosti, kterou v jeho případě představovali satyrové a nymfy, někdy Pán a jindy tvorové Sílénovi podobní, považovaní za jeho syny Sílény, pročež se pro snadnější identifikaci říká onomu konkrétnímu mazavkovi Papposilénos, Tatík Silénos, aby posluchač věděl o kom je řeč. Ale už tehdy lidem připadala ta veselá společnost stejná, silénové, satyrové, vždyť na tom nezáleží a často byl Papposilénos jednoduše považován za nejstaršího ze satyrů.

Do zlatého fondu řeckých mýtů přispěl Silénos historkou, která má opravdu vůni drahého kovu – byl to on, za něhož se Dionýsos odměnil poněkud přitroublému králi Mídovi problematickou schopností změnit dotekem cokoliv ve zlato. V jiném příběhu hraje klíčovou roli Sílénův dopravní prostředek – při vzpouře Gigantů se moudrý opilec proti své vůli dostal až k bitevnímu poli, jeho osel zahýkal a Giganti, stejně jako křižáci u Domažlic – nebo případněji Peršané u Maratonu, kde je vyděsilo zařvání Pánovo – utekli. Někdy se říká, že se bitvy zúčastnil dobrovolně a dokonce zabil Giganta Enkelada, ale to může být jen vlastní opilecká ex post verze, jak už to tak chodí.

Satyrové, Silénovi přátelé a společníci, se nelišili povahou, jen vzhledem. Původně mívali kozlí nohy a uši a růžky, zadní končetiny časem změnili na obyčejné lidské. Pokud se jim chtělo, považovali se za potomky Dionýsa či Herma, ale většinou se o původ nestarali. Byli to horští a lesní démoni, vždy veselí, drzí a dotěrní, s enormním zájmem o víno, ženy a zpěv. Hrávali na flétny, cimbály či dudy, proháněli nymfy a jak už to u podobných bytostí bývá, s oblibou děsili lidi.

Coby nevázaný a veselý nárůdek se satyrové stali už ve starověku modelem pro stovky uměleckých děl, popularitu neztratili ani v dobách následujících, i když byli díky svému vzhledu křesťany adoptováni do početné rodiny pekelníků (což se stalo většině lesních bytostí po celé Evropě). Pro svůj životní styl, k němuž většina lidí (byť to někteří zapíráme) vždy vzhlížela přinejmenším s pochopením, bývají zobrazováni, socháni, obsazováni do hlavních rolí oper či divadelních her dodnes.

Abych to nějak uzavřel, ještě se podívám, co čekat, když se vám o satyrech či Silénovi bude zdát. Jako referenční literaturu použiji Artémidorův Snář, kde se lze v knize druhé dočíst toto:

Sbor v Dionýsově kultu, Bakchové, Bakchy, Bassary, Satyři, Pánové a jak se všichni podobní jmenují, ať je vidíme všechny dohromady nebo některého jednotlivce zvlášť, znamenají velké otřesy, nebezpečenství a pomluvy – až na Siléna. Ten jediný by snad byl blahodárný pro všechny, kdo se chystají k nějaké činnosti, a pro ty, kdo žijí v obavách.1)

 

1) ARTEMIDÓROS. Snář. Praha: Svoboda, 1974.
Opilý Silénos na oslu coby mozaika, odhalená v Pompejích:Naples National Archaeological Museum, Public domain, via Wikimedia Commons

7.1.2007

Al-mi'raj

Jednou z mých nejoblíbenějších knih raného dětství byly Erbenovy pohádky – a to především pro ilustrace Artuše Scheinera, nad nimiž se dala vyprávět celá řada Erbenem nikdy nenapsaných příběhů. Jeden z obrázků ukazoval jednorožce, ovšem nikoliv v oné subtilní jemné bílé nádheře, jak ho dnes představují malíři či filmoví tvůrci. Byl to pořádný kus valacha s nebezpečným rohem, který by naivní pannu, hodlající využít známé metody k odchytu, nejspíš ušlapal.

Al-mi'raj je z podobného vrhu. Jeden roh má, to ano, barvy černé, jenže tělem připomíná spíše žlutého králíka. Ale pozor, králíka, který je opravdu divoký a masožravý.

Žije na tajuplném ostrově kdesi v Indickém oceánu, jak tvrdí arabští básníci. Jeho jméno se někdy stahuje na mi'raj, což je také pojmenování druhé části Mohamedovy cesty – té na nebesa.

14.1.2007

Shadhahvar

I shadhahvar je tvor jednorohý. Jeho rodištěm je kultura monstrům zaslíbená, stará Persie. Skutečně existující předlohou mu byla nejspíš antilopa jménem oryx, té totiž bývá podobný, jen roh má jen jeden, a to dutý. Když jím fouká vítr, roh zní jako flétna, zvířátka se na tu zvláštní příjemnou melodii chytí a když přijdou blíž, shadhahvar je zabije.

14.1.2007

Karkadann

V Persii zůstaneme i na závěr. Karkadann, v překladu Pán pouště, je nebezpečné velké zvíře s jedním velikým rohem, které pobíjí slony. Znalec tamních monster Ktésias ho popisuje jako bílého, s temně červenou hlavou a modrýma očima. Jediný tvor, kterého se bojí a jenž ho dokáže zastavit, je kupodivu holubice.

Karkadannovým předkem by mohl být obrovský pliocénní a pleistocénní srstnatý nosorožec Elasmotherium, jehož pozůstatky se našly na Sibiři a v Číně. Také i nosorožci recentní, pokud se vám nechce věřit na přežívání prehistorických zvířat do geologické současnosti.

14.1.2007

Laima

Lotyšská bohyně osudu Laima se o člověka, jak už to v podobných případech bývá, stará od početí až do konce. Už v prenatální části lidské existence zasahuje do vzhledu budoucího jedince, do jeho povahy i peripetií nastupující životní dráhy. Drží proto ochrannou ruku jak nad novorozenci, tak nad rodičkami, není to ovšem její jediná strážná funkce, stejným způsobem jako o rodící se človíčky pečuje o hospodářská zvířata, o koně a krávy. Za tím účelem nocuje pod prahem stájí. Stará se vlastně o štěstí celé rodiny, včetně úrodnosti polí.

Při narození dítěte se jí přinášela oběť v podobě kuřete či selete a pořádala hostina, bylo totiž třeba udržovat si Laimu, Matku štěstí, v náklonnosti, jinak by se mohla mstít a stát se Matkou neštěstí. Nu, a když tu máme starost o rodinu, o hospodářství i dohled nad osudem, zbývá se jen poohlédnout po kultu mrtvých předků, potažmo po Dvojnících, kteří u takto komplexních bytostí obvykle stojí v pozadí. Ano, i tady vystrkuje růžky v podobě laimé-dalie, teologického Nic, které se na osudu člověka podílí a jenž může tělo opustit a nastěhovat se do zvířecího, kupříkladu do labutě.

21.1.2007

Xolas

Alakalufové z Ohňové země věřili, že duši do člověka vpraví při jeho narození Nejvyšší bytost jménem Xolas, po smrti si ji opět vezme zpět, za účelem dalšího použití.

28.1.2007

Jikininki

Duše někdy bývá stavebním materiálem pro nejrůznější démony, to když se člověku z nejrůznějších příčin nepodaří dosáhnout věčného pokoje, případně té správné reinkarnace. Obsáhlé knihy lokálních pověstí hovoří samy za sebe, v mrňavém městečku, v němž mám tu čest žít, takové napočítám nejméně čtyři – dvě bílé paní, krvavou upírku, cikánku ... a to není všechno.

Jikininki ovšem není konkrétní duch konkrétního jedince, ale skupina japonských ghúlů, požíračů lidských mrtvol. Tato ostrovanská verze buddhistického ducha zvaného préta, bývá někdy obdařena nebezpečně vyhlížejícími ostrými drápy a blýskajícíma očima, jejichž pohled může živého člověka vyděsit natolik, že mu strachy zdřevění nejen nohy.

Podle některých pozorovatelů se jikininki dokáží pomocí magie dovedně maskovat za žijící osoby. Přes den. V noci se ovšem vracejí k původní podobě.

28.1.2007

Sluagh

Vlastně jde o určitou irskou formu Štvaní, složenou z duší hříšníků, kteří se pokoušejí nalákat do svých řad další labilnější jedince. Přilétají v hejnech od západu, k oknům domů, v nichž někdo zemřel, a snaží se odvést jeho duši. Proto je zvykem okna, vedoucí na západ (ta světová strana bývala vždy spojena se smrtí a oním světem) nechávat zavřená a dobře zajištěná.

28.1.2007

Vjedogonja

Zvláštní entita, obývající každého člověka, aspoň podle jižních Slovanů, je strážným duchem spících. Ale nevartuje jen tak u postele, vychází ze spáče ven a dohlíží na něho i jeho majetek. Dává pozor na jiné vjedogonje a pokud se na člověka pokusí zaútočit, zápasí s nimi. Není to bezpečný boj, pokud je v boj zabita vjedogonja, neprobere se ze spánku ani její člověk. To, že spolu ochránci či jiné nadpřirozené bytosti stejného rodu zápasí, je celkem obvyklá slovanská představa, vzpomeňme třeba na východoslovanské domovoje.

Vjedogonja zná minulost i budoucnost, ale protože se očividně pohybujeme ve světě Dvojníků, nesmí ji prozradit jinak, než ve věšteckém snu. A to jen někdy. Což je obvyklé u většiny Dvojníků po celém světě, chování totožné s vjedogojniným nenajdeme jen u duší a dvojníků skandinávských, ale i u amerických či afrických; jestli má lidská rasa v duchovní rovině něco společného, pak je to právě tento fenomén.

4.2.2007

Plur na mBan

Beltaine je starý keltský svátek, který se kupodivu zachoval i u nás. Slavil se v noci z posledního dubna na prvního května, ano, mám na mysli pálení čarodějnic. Je s podivem, že byť se změněným významem - původně šlo o pastevecké otevírání roku - vydržel dodnes. Bez toho, že by se ho, jak se stalo jeho podzimnímu protějšku samhainu, ujalo křesťanství.

Irská bohyně Plur na mBan k Beltine kdysi patřila. Její jméno – Žena květů – prozrazuje proč. Byla dcerou královny Niamh ze Země věčného mládí, Tir na n-Ogu, a slavného barda Oisina, který Tir na n-Og opustil ještě před jejím narozením.

11.2.2007

Sucellos

Sucellos a Nantosuelta

V Caesarem obsazené Galii patřil Sucellovi, jednomu ze starých keltských bohů, dohled nad zemědělstvím, lesy (a alkoholickými nápoji), protože pořímštění Galové si ho spojili s lesním Sylvanem. Původně to býval jeden z nejvyšších bohů, pověstný svým kladivem, které zabíjelo i oživovalo, záleželo kterou stranou bůh udeřil. Byl tedy nejspíš bohem smrti (a reinkarnace), tím se vysvětluje pozdější zaměření na přírodu a splynutí se Sylvanem, protože nebožtíci a plodnost spolu mnohdy souviseli.

Na zachovalých portrétech je ku spatření jako vousatý muž středního věku, v jedné ruce kladivo, v druhé misku či kotlík. Často sedí po jeho boku (pravděpodobná) manželka Nantosuelta, někdy tříhlavý pes a havran.

 

Fotografie Sucella a Nantosuelty na galo-římském oltáři nalezeném v Métách přišla v licenci [CC BY 2.5], via Wikimedia Commons

11.2.2007

Fuath

Ve Skotsku či na severu Irska tak někdy říkají obvyklým britským vodníkům jakými jsou each uisge či kelpie, jen na Vysočině občas přiřadí tohle jméno k jakékoliv zlé bytosti. Coby vodní duchové mívají chlupatý žlutý kožich, plovací blány a trnitý ocas, co nemají, je nos. Oblíbená barva jejich šatů je zelená, není to ovšem zelená českých hastrmanů, ale běžná zelená ostrovanských nadpřirozených bytostí. Stejně jako naši vodníci lákají nezadané slečny, pokouší se o totéž i tihle skotští, potomkové takové mesaliance pak mívají plovací blány mezi prsty, ocas a nepříjemnou jistotu, že sluneční svit či ocel je bez problémů zabijí.

11.2.2007

Bellona

Bellona

V téměř nepřehledném zástupu římských božstev není Bellona (jindy Duellona) tak docela neviditelná. I když nepatří mezi nejznámější esa, přece jen si ji dnes lidé dokáží vybavit. I zařadit, když na to přijde.

Stejně jako později Minerva, byla Bellona bohyní války. V Martově stínu (nejčastěji bývala jeho sestrou, ale v okrajových verzích mýtu někdy i dcerou, případně manželkou) na ni ovšem mnoho slávy nezbývalo, v jejím chrámu rozhodoval senát o svolení vojevůdcům k triumfálnímu pochodu městem, případně tu přijímal velvyslance. Svátek pak slavila třetího června. Bellonin původ není tak docela jistý, předlohou jí byla nejspíš bohyně etruská, při srovnávání s řeckými protějšky se mimo lehké koketování s Athénou přirovnávala k Enýo, válečné pomocnici Áreově.

Řím znal - na konci republiky - ještě jednu Bellonu. Tento kult přišel z Malé Asie, někdy se jí říkalo Bellona Ma, a její kněží se při uctívání zraňovali a obětovali bohyni svou krev.

 

18.2.2007

Morvran

Po krátkém výletě na Apeninský poloostrov se vrátím ke Keltům. Do Walesu, kde kdysi jeden z místních bohů, Morvran ve střední velštině, jinak Morfran, a ještě jinak Afagddu, zastával úřad místního válečného boha. Byl synem obra Tegida Foela a bohyně inspirace Cerridwen, nepobral ani přiliš inteligence, ani krásy. Toho druhého využíval v bitvách, domníval se, že na tak ošklivého bojovníka nikdo nezaútočí. Podle jiných ale raději bojoval neviditelný.

Milující matka se mu snažila pomoci, a to za pomoci svého pověstného lektvaru, ale když pověřila mícháním Gwiona Bacha, vystříkly mu tři kapky na prsty, Gwion je spolkl, nabyl znalostí a okamžitě zděšeně utekl, neboť znalost sama o sobě nemusí souviset s moudrostí a rozvahou. (Ono to vlastně bylo tak, že požitím tří kapek se nápoj vyčerpal a změnil v jed, ale předchozí větu jsem si prostě nedokázal odpustit). Cerridwen ho začala pronásledovat, v obvyklé (dnes pohádkové) sekvenci proměn (on zajíc, ona pes, on ptáček, ona jestřáb atd.) ho dohnala ve chvíli, kdy se Gwion maskoval v podobě obilného zrnka, proměnila se ve slepici a zrnko sezobla, což mělo za následek Gwionovo znovuzrození, neboť ve slepičím, pardon, božím žaludku vyklíčil. Na svět se ovšem dostal jako Taliesin, největší z básníků.

Ještě k Morvranovi.

Podle Mabinogi, knihy velšských legend, byli Morfran a Afagddu bratři a ošklivý byl ten mladší, Afagddu. Nejošklivější. Ať už byl jeden nebo dva, v každém případě tenhle handicap v rodině vyrovnávala sestra Creirwy, pro změnu nejkrásnější na světě.

25.2.2007

Näkki

Nádhernou a zajímavou kombinací evropských vodníků je právě Näkki. Až se mi chce použít biology i etnografy oblíbené slovo konvergence.

Proč? Protože straší ve Finsku a to je tak trochu z ruky na to, aby v něm splývaly legendy různých kulturních oblastí. Jistě, u hastrmanů není třeba nijak hluboce pátrat, voda byla nebezpečná vždycky, obyvatelé ostatních živlů mohli být divocí, nepřátelští nebo hodní, vodní bytosti bývaly prostě nesmlouvavě jiné. Ani bych neřekl, že ve většině folklórnch představitelů tohoto druhu se odrážely staré zvyky a mýty, v nichž voda a nebožtíci splývali v jeden kult, spíš tu působila ona empiricky oveřená krutá nevyhnutelnost osudu, kontrakt s ďáblem býval uzavírán na delší dobu, větrné bytosti mohly ztratit zájem, mnohé šlo prostě přechytračit, vodu ne. Ta je definitivní. kdo se někdy topil (a neutopil), ví, o čem hovořím.

Co vzal näkki od svého blízkého švédského příbuzného naeckena, je nahota, obvykle totiž chodí neoděn, s dlouhými vlasy a vousy. Někde se říká, že en face je vzhledu pohledného, zatímco zezadu ošklivý až hrůza. Co je jisté, je to, že topí převážně děti.

Používá taktiku britských kelpie či nogglů, v podobě zvířete se popásá na březích a když mu nic netušící obět vyleze na hřbet, rozběhne se do hlubiny. V takovém případě pomůže vyslovit jeho jméno, případně modlitbičku, to ho bezpečně zbaví moci. Dalšími oblíbenými lokalitami, v nichž se vodník rád zabydluje, jsou studánky (vlhké kluzké kameny jsou skvělou pastí), ve studnách, u brodů či pod mosty. Pročež se nedoporučuje procházet se po zábradlí, či shlížet se ve vlastním obraze na vodní hladině. Jako mnoho jiných bytostí, jak je vidět, uzavřel näkki kontrakt s rodiči, jde ovšem o smlouvu prastarou, ne jednu z těch vynucených, jimiž se celá řada nadpřirozených bytostí musela zajistit v dobách moderních.

4.3.2007

Cuegle

Už na první pohled vypadá tohle kantábrijské strašidlo děsivě. Chodí po dvou, má dlouhý vous, černou pleť, ale tím veškerá podobnost s člověkem končí. Tři ruce bez dlaní, velký roh na čele, tři oči – jedno rudé, druhé modré a třetí zelené –, ostré zuby v pěti řadách. Živí se proteiny v jakékoliv zvířecí podobě, což by nebylo tak hrozné, občas ale také krade a požírá nemluvňata. Naštěstí existuje jednoduchá obrana. Každý cuegle si totiž pamatuje na vlastní dětství, kdy ho matka krmila cesmínovým či dubovým listím. Takže bere nohy na ramena jen co ho ucítí, natož uvidí.

10.3.2007

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny