 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Hébé
Bohyně věčného mládí, vrchní číšnice olympských vládců, pověřená rozléváním nektaru. Jako jediná z Nebešťanů umí vrátit čas smrtelníkům, což neznamená, že by svým darem příliš hýřila.
Jedním z těch, komu Hébé mládí doručila v temném oblaku zpět, byl Héraklův pomocník a nevlastní synovec Ioláos; splnila tak jedinou prosbu bohům, kterou tento hrdina za celý život pronesl. Slabý věkem a zchátralý nesnadným životem totiž už nedokázal dovést do konce svůj poslední slib a úkol, zastavit Eurysthea, dobývajícího Athény. Ostatním bohům se zásah nijak zvlášť nelíbil, i oni měli své oblíbence, ale Zeus je upozornil jednak na nepodplatitelnost Osudu a jednak na drobné přehlédnutí důležitého faktu – navrácené mládí a životní energie neznamená v žádném případě nesmrtelnost. Ioláos ostatně po něčem takovém ani netoužil. Chtěl jen dokončit svůj úkol, na nějž se mu už nedostávalo sil, a když se mu to díky Hébé povedlo, spokojeně odešel k předkům.
Obvykle je Hébé počítána k nemnoha legitimním potomkům Dia a Héry. Autoři pozdější doby sice vyšťourali pokoutnou informaci, podle níž neměl Zeus na její existenci žádnou zásluhu, a Věčné mládí bylo Héřinou parthenogenní dcerou, která přišla na svět poté, co si nejvyšší bohyně pochutnala na salátu, na oficialitě jejího postavení to nic nemění. Ani na tom, že ji časem zastínil populárnější olympský číšník, Ganymédes.
Dlouho dobu také zůstávala svobodná, až po příchodu nesmrtelné Héraklovy osobnosti, která byla povýšena mezi Olympany (smrtelná odešla, jak se sluší a patří, do Hádovy říše), provdala ji matka za někdejšího hrdinu. Tomu pak Hébé porodila dvojčata Alexiara a Anikéta. (A byl to samozřejmě manžel, kdo ji přesvědčil k v úvodu uvedené pomoci starému příteli a ochránci jeho pozemských dětí).
Jako modelka pro obraz Hébé posloužila Pierru Gobertovi někdy kolem roku 1720 Charlotte Aglaé d'Orléans, Attributed to Pierre Gobert, Public domain, via Wikimedia Commons
17.1.2021
Eileithýia
Nejméně známá Diova a Héřina dcera. Bohyně porodů, poctivě pracující pro svou matku, ochránkyni manželství. Do pověstných událostí vstupovala nenápadně, leč účinně, mezi její nejznámější zásahy patří urychlení porodu k němuž se chystala mykénská královna Nikkypé. Na svět tak o něco dřív než Héraklés přišel jeho pozdější zaměstnavatel Eurysthenos.
17.1.2021
Porfyrión
Gigant, syn Gaie a Úrana. Při Vzpouře obrů a boji s Olympany se vrhl na Héru a pokusil se ji znásilnit. Ten nápad mu vnukl Érotův šíp; než ho bůh lásky zasáhl, chtěl ji obr prostě jen uškrtit. Následek téhle změny plánu byl zásadní – žárlivý Zeus po násilníkovi okamžitě vrhl blesk, to Porfyrióna na okamžik zdrželo, mezitím se stihl vrátit Hérakles, který měl v téhle válce Gigantů s Olympany klíčovou a nezastupitelnou roli, a útočníka vyřídil definitivně. Tato skutečnost prý Héru s nejoblíbenějším nemanželským synem jejího manžela smířila; některé další příhody velkého hrdiny tomu sice neodpovídají, ale budiž.
17.1.2021
Nei Tituaabine
Modrooká rudovláska z Mikronésie, vládnoucí kdysi blesky. Zamilovala se ale do Auriarii, obra a/nebo Nejvyššího boha. Ten její lásku opětoval, to by bylo v pořádku, manželé se ovšem nikdy nedočkali potomků. Načež Nei Tituaabine zemřela.
Po pohřbu ale z jejího hrobu vyrašily semenáčky. Tak přišla na svět první kokosová palma, první mandloň a první pandán, hromovládná bohyně se tedy přece jen dočkala. Změnila tak profesi a stala se zástupkyní stromů. Pravda, je možné, že ony blesky a hromy dostala do životopisu ex post, třeba špatným výkladem starých obrázků (Nei Tituaabine byla dívkou jiskřivých očí), každopádně tam dnes jsou. Zásadní změnu zaměření koneckonců prodělali i bohové nám mnohem bližší a známější, kupříkladu Mars.
24.1.2021
Ndauthina
Kromě mořeplavců a rybářů na tohoto fidžijského boha spoléhali také cizoložníci. V útlém božském věku mu maminka zdobila hlavu zapálenými rákosovými stébly – Ndauthina je mimo jiné i božstvo ohnivé – a nezvedený nezletilec, byť byl takto i v noci vidět, páchal po soumraku neplechu.
24.1.2021
Pahuanuiapitaaiterai
Obávaný démon hlubin.*
* Popis stejným počtem znaků, jaký má jméno bohužel kazí tahle doplňující poznámka pod čarou: známý na Tahiti.
24.1.2021
Buga
Stvořitel sibiřských Tunguzů (s nimi samozřejmě i nás ostatních). K výrobě prvního lidské páru užil následujících elementů: železa na srdce, země na maso a kosti, vodu na krev a oheň pro tělesné teplo.
24.1.2021
Saalah
Lesní démon, podle mínění jím postižených Arabů potomek člověka a lidožrouta. Děsivý vzhledem, zlý a zlomyslný konáním.
24.1.2021
Anjana
Kantábrijské horské víly, nevysoké krásky bledé pleti a rozkošného hlasu. Zapřisáhlé protivnice Ojancanu. Jednou za čtyři roky, v předvečer svátku Tří králů, v nejpozdější termín, v němž evropské děti dostávají dárky, se také zařazují do skupiny vánočních dárců.
Chudým a potřebným ale pomáhají po celý rok, stejně tak zvířatům i stromům, poraněným ať už lidmi, již zmíněnou rodinkou Ojancanu nebo přirozenou cestou.
31.1.2021
Căpcăun
Psohlavec, který v Rumunsku unášel děti a krásné dívky. Někdy měl kromě psí hlavy i ještě jednu člověčí, jindy čtyři oči. Vždy problémy s hrdiny.
31.1.2021
Dakwa
Velká ryba. Též Dagwuh. Čerokézové věděli, že tůně v Severní Karolíně, především pak v řece Little Tennessee, mohou skrývat tvora, který sráží kořist – lovce a děti – do vody svým ocasem. O velikosti rybí obludy hovoří příběh, v němž Dakwa spolkla celého Indiána; odvážný bojovník si ale prořezal cestu ven pomocí škeble. Až na vlasy, o které navždy přišel působením žaludečních šťáv, nedošlo jeho tělo při tom dobrodružství žádné újmy.
31.1.2021
Yaccy-Ma
Přinášel špatné počasí, nemoci i jiné zlé věci původním obyvatelům Ohňové země. Velký černý obr, který slyšel i sebemenší šepot a o všem se dozvěděl, navzdory nepříjemnostem, které ho provázely, a obavám jež jeho příchod předcházely, do života tamního lidu patřil. Trestal totiž, byť pro svou povahu značně nekompromisně, hříchy. (Bílé zlatokopy a farmáře, kteří Indiány prakticky vyhladili, tedy nejspíš nepřivedl).
Jeho protějškem byl Yerri-Yupon, dárce přívětivých klimatických jevů a dobrých věcí vůbec.
31.1.2021
Cheprer
Poslední podoba při podsvětní pouti, kterou na sebe egyptský Ré bere, božský skarab, představující ranní Slunce, vystupující na obzoru. Jeho přirození příbuzní z rodu vrubounů valí před sebou kuličku z trusu jako potravu pro budoucího potomka, on tlačí na oblohu rudou kouli rodící se hvězdy; obojí je vzkříšením nového života, byť od prostého brouka (podobně jako vrubouni se chovají také chrobáci, které můžete pozorovat i u nás, pokud se odvážíte do lesa) se lidé neinspirovali skutečností, ale upravili si chování podle prvního pohledu. Jak už jsem říkal a jak znovu zopakuji: člověk obecný je skvělý pozorovatel, ale mizerný analytik.
Jako obrovský brouk také Chepreh (Khepri přepisem hieroglyfů do angličtiny) většinou pracoval, podoba s lidským tělem, zakončeným hmyzem na krku, tak častá není. Objevuje se toliko na stěnách hrobek a na pohřebních papyrech, známější je bůh jako prostý hovnivál, zachycený třeba v běžných amuletech, jichž se dochovalo značné množství až do současnosti. Za nejmocnější pak bylo považováno zobrazení brouka s křídly.
Hlavní úkol božstva, považovaného někdy za součást sluneční triády (Cheprer jako Slunce dopolední, Ré polední a Atum večerní) popisují zachované záznamy stručně. Objevuje se už v knize Amdét, nejstarším známém zápisu nebezpečné noční pouti sluneční bárky podsvětím. Už její tvůrci měli potíže s porozuměním starým pramenům, z nichž vycházeli, některá místa označovali znakem Nesrozumitelný originál, takže si jistě dokážete představit z jakých hlubin času egyptská víra přišla. Cheprer tady vystupuje, respektive vylézá jako skarab z tlamy hada, který zachytí plavidlo v hodině Dvanácté. Vyšplhá na hlavu boha Šova (vzduchu) a uvede se jako ranní Slunce.
Dvanáctá hodina pouti jako závěrečné přeuspořádání věcí po nejtěžší bitvě s hadem Apopem, svedené v Jedenácté hodině, je okamžikem Cheprerova výstupu i v Knize bran, souboru, předvádějící příběh nejdramatičtěji. Kniha jeskyní (nejmladší záznam) popisuje hodin/jeskyní pouze šest. V té závěrečné ukazuje nejprve brouka, tlačícího sluneční kouli a boha Chnuma, aby na závěr splynuli v jedno: hmyz s beraní hlavou.
Cheprera nakreslil podle starých nástěných maleb v egyptských hrobkách Jeff Dahl, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
7.2.2021
Heka
Syn beraního Chnuma a (nejčastěji) Menhit se narodil proto, aby dal podobu představě tvořivé kouzelné moci, jíž disponují nejvyšší bohové. Podobně jako v případě ma‘at, i u téhle síly původně užívaná abstrakce časem nestačila a proto bylo nutno přistoupit k jednoduššímu výkladu a obléct ji do těla. Jeden by tak řekl, že prastaří předkové byli evidentně chytřejší než generace pozdější, s podobným problémem se totiž takto nevypořádávali pouze v Egyptě. Je ovšem docela možné, že tato operace jen měla zpřístupnit filozofický termín široké veřejnosti, která do té doby týrala mozkové buňky toliko základními úvahami, a v tom případě je naopak zřejmé, že ani po několika tisíci letech se mnoho nezměnilo.
Bůh magie, kouzel a léčby později nastoupil i do služby na sluneční bárce, kde při noční podsvětní plavbě brání zástupce nebeského tělesa před krokodýly, jeho hlavním úkolem ale zůstávalo to, co mu dalo vzniknout: byl mocí, kterou bohové užívali už při tvorbě světa.
14.2.2021
Weret Hekau
Magie neměla ve starém Egyptě jediného zástupce. Mocná kouzly představovala nadpřirozené síly jako takové. Opatřena hadí hlavou chránila především egyptské koruny dešret, hedžet a pšent, její znamení se ale objevovalo i na mnoha předmětech plebejských, ať už určených k ochraně maminek nebo poutníků posmrtným životem.
14.2.2021
Nebtuwi
Chnumova prakticky zapomenutá manželka, bohyně plodnosti, jejíž kult záhy spolkla úspěšnější Neith.
14.2.2021
Hemen
Sokolí bůh egyptského města Tuot, později absorbovaný úspěšnějším Hórem.
14.2.2021
Schip van Sinternuit
Loď tak obrovská, že potřebujete hodinu plavby, abyste vůbec dokázali přečíst jméno na trupu. Šest týdnů trvá kapitánovi pouť z přídi na záď, a to ji vykonává v sedle koně. (O dění na palubě má ale nejvyšší důstojník přehled i bez zdlouhavých služebních cest, jsou mu k dispozici dva havrani, kteří všechno vidí a slyší.)
Na stěžeň vylézají námořníci mladí a ze služby se vrací do důchodu, tak je vysoký. V ráhnoví se pasou krávy, aby muži nahoře měli co jíst. Když se jednou zřítilo jedno dobytče dolů, nebylo k nalezení; po večeři se ukázalo, že spadlo rovnou do kuchařova kotle, kde uvízlo až na dně pod nýtem. Ta nádoba je totiž tak velká, že když chce mistr vařečky zamíchat polévku, musí uvnitř kroužit ve člunu.
A víte, proč jsou doverské útesy bílé? Kdepak uhličitan vápenatý z fosilizovaných schránek druhohorních mořských mikroorganismů. To když jednou Sinternuitský koráb zamířil do kanálu La Manche a uvízl v něm, museli namazat boky lodi mýdlem, aby se dostala ven. (Povídá se, že až do tohoto incidentu byla Francie s Anglií spojena pevninou, v tom případě mi ovšem není jasné, proč se loď pokoušela tím směrem plout.)
Podle informací ze severního Fríska vplouvá koráb i do Baltského moře. Na severu mu ovšem říkají Mannigfual. Balt nepatří k hlubokým vodám a nelze se tedy divit tomu, že i v něm loď uvízla. Posádka tehdy musela hodit část nákladu přes palubu, aby Mannigfual mohla pokračovat v plavbě; touto náhradou geologického procesu se k existenci a na mapy dostal ostrov Bornholm.
21.2.2021
de Zeerob
Loď de Zeerob vyplula pod velením kapitána Jurriaana Jacobszoona z Dordrechtu. Měla namířeno do Grónska. Pobřeží největšího z ostrovů nikdy nedosáhla, ztroskotala kdesi v severním Atlantiku. Vrak dodnes bloudí studenými vodami, zahlédnout ho přináší velké prokletí.
21.2.2021
Rixt
Někdy, za tichých nocí, kdy jejich listí rozechvívá východní vítr, lze u těch stromů zaslechnout, jak Rixt volá jméno svého syna.
Žila kdysi na pobřeží Amelandu, jednoho z fríských ostrovů, v boudě postavené z vyplaveného dřeva. Sedávala pod stromem, občas ale zašla do vesnice a nabízela lidem nejrůznější předměty, které nalezla na pláži. Za pár zlatých koupila i starou krávu.
Jistě, že všechny předměty pocházely z potopených lodí, to bylo lidem jasné. Co ale nevěděli, že Rixt se rozhodla neponechat nálezy náhodě a šla námořním neštěstím naproti. Přivázala dobytčeti na krk lucernu a v noci ho proháněla po pláži. Připlouvající lodě braly světlo za maják – a zamířily rovnou na útesy. Ráno pak Rixt posbírala kořist a obrala vyplavené mrtvé o prsteny. Až jednoho úsvitu, po úspěšné noci, našla mezi těly i svého vlastního syna, který se na lodi, jíž Rixt přilákala do zkázy, vracel domů.
Na místě padla tím šokem mrtva a velká vlna odnesla její tělo do moře. Strom, pod nímž sedávala, lidé sice později porazili, ale jeho větve – byl to bez – zasadili ve svých zahradách. Skrz ně, jak už jsem prozradil, tak duch dodnes připomíná své zločiny.
21.2.2021
Helena
Žily kdysi v Amsterodamu dvě sestry, Dina a Helena. A námořník Wouter, jehož přízeň ta druhá té první záviděla. Tak moc, až ji jednoho dne vzteky shodila se schodů.
K vraždě a k tomu, že Dinino tělo ukryla ve sklepě, se Helena přiznala až o mnoho let později na smrtelném loži. Toužila po odpuštění, hrůzný skutek, k němuž ji dohnala žárlivost, ji tížil celý život, ale odvahu přiznat se v sobě sebrala až na poslední chvíli.
Odpuštění se jí nedostalo. Od nikoho.
Jak manžel, kterým se stal právě Wouter, zpověď uslyšel, bez dalšího v hněvu odešel, vlastní rodina se k ní obrátila zády. Helena tak opouštěla náš svět opuštěná a zoufalá. Proto tu také její duch zůstal. Dodnes osamělí chodci ulicí Zeedijk, kde se v čísle popisném 134 případ v osmnáctém století udál (dnes na té adrese naleznete Café de Kroegtijger, dle Tripadvisoru celkem slušnou restauraci) tu a tam ucítí mrazivou přítomnost přízraku, který pro svou žárlivost trpí navěky.
21.2.2021
Gjenganger
Navrátilec ze záhrobí. Ačkoliv se ne vždy chová nepřístojně, vždy jde o přízrak, jemuž je vhodné se vyhnout. Jak už bývá zvykem, nepokojní mrtví se rekrutují z řad vrahů i jejich obětí, sebevrahů, jakož i těch, kteří nestihli dokončit úkol, jehož nenaplnění brání klidnému spočinutí. Většinou tihle norští duchové vyhlížejí jako čerstvě pohřbení (švédští sousedé pro ty své užívají jména Gengångare, dánští Genganger), případně vystupují v podobě kostlivé, a většinou opravdu škodí, například rozšiřováním nakažlivých chorob (ve Švédsku ale přináší takové pohromy gast, příbuzné, leč ne zcela totožné zjevení, obvykle kostlivec).
V dávné historii stačila Vikingům dobrá rána mečem, aby se zběsilého Gjengangera zbavili, později se obě strany, mrtvá i živá, zklidnily. Na zajištění rodiny před nevítanou návštěvou záhrobního příbuzného pak postačily toliko křesťanské symboly, případně drobná užitá magie, například hromádka kamínků nebo větviček na místě skonu. Zdřímnout si nedaleko hřbitova se přesto nedoporučuje, člověka může ve spánku gjenganger poštípat.
Dánského Gengangera (Genfærda) hodlajícího utopit svou oběť namaloval Thorvald Niss, Public domain, via Wikimedia Commons
28.2.2021
Alvens
Elfové dle povědomí obyvatel Nizozemí. Nijak zvlášť odlišní od tradice okolních zemí. Malí skřítci, kteří používají vaječných skořápek jako člunů, bydlívají v pěně na hladině stojatých vod. Někdy (někteří) škodí, nechávají vyrůstat jedovatým bylinám, proto není dobré v noci nechávat krávy na pastvě.
28.2.2021
Karakondžula
Srbský příbuzný řeckých Kallikantzaroi. Aktivní ve vánočním čase. Vyhledává noční chodce, skáče jim na záda a nechává se nosit.
Až do kohoutího zakokrhání.
Spadeno má zvláště na nevěrníky a klienty vykřičených domů. Na ty číhá nade dveřmi. Hupsne oběti za krk, škrábe ji nebo šlehá prutem a honí až do rána lesem.
Podobného démona znají i v Bulharsku; tamní karakondžo, domovem v jeskyni, pod hladinou nebo v opuštěném mlýně, je chlupatec s velkou hlavou, s rohy a s ocasem, případně se zakončením trupu hlavou koňskou. Také jednooký jednonožec. Proč by ne, když mezi jeho schopnosti patří umění metamorfózy, obvykle v psa, tele, ovci nebo člověka.
28.2.2021
Daimones keramikoi
Dílo nekazí jen nešikovné ruce, špatně zvolená technologie nebo mizerný materiál. Odjakživa se vědělo, že na nepovedených výrobcích se podílí i tvorové nadpřirození.
Je to cháska početná a neustálému vývoji podléhající, jak dosvědčuje kupříkladu celkem nedávný objev gremlinů. Odjakživa tak bývalo i běžné před zahájením prací proti takovým dílo chránit. Ať už amulety, zaříkáním nebo drobnými obětinami. Ať už ve vlastní režii, nebo v oboru zkušeným duchovním pracovníkem. Ať už škůdce chlácholit nebo si proti nim zajišťovat ochranu u bytostí mocnějších.
A tak se ve starém Řecku, jak prozrazuje jeden z Homérových epigramů, obracel za drobnou úplatu od hrnčířů pěvec k Athéně, a prosil ji o dohled nad dílem i nad jeho dobrým zpeněžením na trhu. V případě nesplnění smlouvy, dodával vzápětí, ale přivolá místo ochránkyně řemesel, pět démonů, kteří jsou hrnčířům dobře známi.
Suntribos, Smaragon, Asbestos, Sabaktés a Omodamos.
Ti se pak, každý po svém, neboť jsou v oboru poškození keramiky i jejího výrobního procesu přísnými specialisty, postarají, aby se dílo nepovedlo.
7.3.2021
Spartoi
Válečníci, kteří vyrostli ze zasetých zubů posvátného Áreova draka. Střežil pramen v jeskyni na místě budoucích Théb a zabil Kadmovy muže hledající vodu, načež byl sám v těžkém boji odpraven Agénorovým synem, hledajícím podle Apollonovy věštby vhodné místo k založení města. Athéna pak Kadmovi, zoufalému nejen ze ztráty přátel, poradila v první větě uvedené. Úroda byla značná a značně divoká, uzrálí ozbrojenci se okamžitě pustili do boje a pobili se navzájem.
Až na pět nejsilnějších. Ti (jmenovali se Chthonius, Echion, Hyperenor, Pelorus a Udaeus) pak na Athénin příkaz přísahali věrnost Kadmovi, stali se veliteli jeho mocné armády a zasloužili se tak o vzestup a slávu Théb.
Kadmos nespotřeboval všechny dračí zuby. Několik jich zbylo a ty pak použil kolchický král Aiétes (dostal je od v příběhu dračích vojáků již angažované bohyně), aby Řekům znepříjemnil získání zlatého rouna. On byl tedy přesvědčen, že kapitán Argó zkouškami vůbec neprojde, ovšem přepočítal se; v tomto případě ani Iasón nepotřeboval pomoc zamilované Médeie, užil stejného triku jako předtím Kadmos, hodil mezi ozbrojenou úrodu kámen, a spartoi (což mimochodem znamená Zasetí) se pak potloukli sami.
7.3.2021
Derketis
Ne vždy byly najády i jiné řecké víly nebohými obětmi prostopášných bohů a hrdinů mužského pohlaví. Bývalo tomu i naopak. Boiótská Derketis například svedla mladého a nezkušeného Lapithaona, následek toho vztahu Alatreus se pak zúčastnil pověstné války Sedmi proti Thébám.
7.3.2021
Heinzelmännchen
Mívali se kdysi v Kolíně nad Rýnem dobře. Všechnu práci za lidi odvedli po nocích skřítkové. Uklidili, navařili, napekli, v dílně zapracovali. Kolínští občané si pak užívali poklidných dnů. Až jednou jedna...
Nevím, zda pravidlo Když to funguje, tak v tom nešťourej je zpátečnické, fundamentální či pragmatické, každopádně v mnoha případech platí a platilo i tehdy. Našla se mezi spokojenými Kolíňany manželka jednoho krejčího, zvědavá na to, jak skřítci vlastně vypadají. Nespoléhala jen na šmírování z úkrytu, o rychlosti nadpřirozených tvorů měla určité podezření, proto se raději pojistila. Rozházela po podlaze manželovy dílny hrách, schovala se a čekala. V hluboké noci se skřítci skutečně objevili, vrhli se za prací, nohy jim ale na hrachu podjely. Hospodáříčci popadali, potloukli se – a naštvali.
Domácí pomocníci se řídí základními předpisy. Někteří nesmí dostat za práci zaplaceno, jiní jsou hákliví na stravu, další vyžadují uctivé zacházení. V naprosté většině případů pak platí zákon Nespatření. Těžko říct, zda se kolínští Heinzelmännchen řídili jím nebo se opravdu jen urazili, jisté jen je, že druhého rána byli fuč. Z celého města.
A všechna práce, kterou dělali taky, říká se.
Detail kolínské kašny, připomínající skřítky i ženu, odpovědnou za jejich odchod vyfotil © Raimond Spekking, licence CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons.
25.4.2021
Giulio, Elia, Chilberto, Alberto
V piedmontském jezeře Orta leží ostrov svatého Julia, Isola di San Giuli. Na něm stojí bazilika svatého Julia, Basilica di San Giulio. Ve její zvonici se pak za některých nocí objevují čtyři ohníčky. Hasiče volat netřeba, jde o duše čtyř svatých: Giulia, Elii, Chilberta a Alberta, které se tu setkávají, aby projednaly místní události.
25.4.2021
Arabatzéla
Jeskyně u krétské vesničky Kamares bývala za pradávných časů minojské říše posvátným místem. Dnes ji obývá děsivá ženština, jejíž spodní ret sahá až k pasu. Jednou na Arabatzélu narazil pastýř, který nepadl do mdlob ani nevzal okamžitě nohy na ramena, ale pohotově sáhl po zbrani; trefil ale jen skálu, přízrak se rozplynul.
25.4.2021
Maol Flidais
Kouzelná kráva, symbol hojnosti. Náležela bohyni úrody a dobytka Flidais (odtud jméno) a produkovala denně tolik mléka, že stačilo pro tři sta mužů, děti a ženy nepočítaje.
2.5.2021
Mollyndroat
Obr nepěkného vychování a dobře známých triků. Stalo se to na ostrově Man, kde Mollyndroat unesl jistou ženu. Že prý ji pustí, pokud uhodne jeho jméno. Známe ho i my, takže uhodla.
2.5.2021
Munanna
Bývala to docela obyčejná žena, jen trochu nespokojená v nudném manželství. Našla si norského milence jehož přesvědčila, aby ji irského manžela zbavil. Odplula pak na jeho lodi; Vikingovi ale po nějakém čase začalo vrtat v hlavě, jestli po čase neskončí stejně jako jeho předchůdce. Rozhodl se jít osudu naproti a raději hodil Munannu přes palubu jako první. A to doslova.
Tak docela si nepomohl. Munanna byla v tomto případě nevinná, její duše se tedy vrátila v podobě jeřába a začala svého druhého manžela a dvojnásobného vraha strašit.
2.5.2021
Mac Moincanta
Říkali mu Otec bohů, když se Dagda tohoto titulu vzdal. Znali ho jako Krále víl, než byl o to místo připraven Finvarrou.
2.5.2021
Teodora
Napůl víla (nebo anděl) byla tahle toskánská čarodějka, jak ve Florencii povídali.
Vyprávěli si také o zručném sochaři a zlatníkovi Lorenzu Ghibertim. Dnes nejznámějším výtvorem nadaného tvůrce (mimo jiné taktéž kunsthistorika, jehož dějiny umění počínají antikou a končí jím samým) jsou severní dveře florentského baptisteria San Giovanni. Pracoval na dvaceti osmi bronzových deskách, ilustrujících Kristův životní příběh dvacet jedna let, než dílo odevzdal.
V tomto dlouhém čase se kromě jiných – osobních i dějinných – událostí, odehrálo také drama charakteru nadpřirozeného. Sochařovi nepřátelé (patřil mezi mnoha zakázkami a tudíž značným majetkem postižené řemeslníky, což přináší též velké množství nepřejících) najali čarodějnici, aby Ghibertimu dílo kazila.
Jmenovala se Chanetta. Zaklela sochařovo myšlení, takže se nedokázal soustředit. Když tvořil andělíčka, vyšel mu ďáblík. Zoufal si a nevěděl, co dělat.
Než jednoho dne navštívila jeho dílnu krásná žena. Nejen krásná, ale i chytrá. A nejen i chytrá, ale taky čarodějka. A nejen taky čarodějka, ale ke všemu ještě zapřisáhlá Chanettina nepřítelkyně.
To už je kombinace prakticky dokonalá.
Obdivovala Ghibertiho dílo a projevila zájem o koupi vázy; sochař, který se do zákaznice okamžitě zamiloval, ji nádobu věnoval darem. Teodoru to potěšilo, zdržela se a zajímala o umělcovu práci, přičemž se zcela logicky dostali až prokletým reliéfům kostelních dveří. Sochař si postěžoval na nezvyklé potíže, které dílo provází.
Čarodějka ho vyslechla.
„Zrušit kletbu jedné čarodějnice druhá nesmí,“ nepotěšila ho v prvním kole, „a navíc by mi zabralo celé měsíce, kdybych se do toho pustila.“
Řešení ale znala a taky ho vzápětí nabídla:
„Na sílu silou, na ďáblíky vlastně taky ďáblíky. Znáš skřítky povětří, viď? Tady v Itálii jim říkáme foletti. Tyhle potvůrky žijí tisíc let, užívají si to, ale pak se musí proměnit v pekelné démony. Což se jim vůbec nezamlouvá, komu by se taky chtělo do pekla. Někteří ale přišli na to, jak tenhle osud porazit. Jak? Docela jednoduše. Proč myslíš, že je na gotických kostelech tolik kamenných příšerek, všechny ty děsivé chrliče, reliéfy příšer a tak podobně? To jsou skřítci, kteří se raději proměnili v chrámovou výzdobu, než by propadli peklu. Toho využijeme.“
Ghilberti souhlasil, co jiného mu zbývalo.
Teodora se tedy zdržela do noci, provedla příslušné přípravy, a když se objevilo hejno vzdušných skřítků, oslovila je přímo: nechcete se stát bronzovými andělíčky na dveřích baptisteria?
A foletti souhlasili. Sochař je pak zasadil na jím zamýšlená místa na biblických výjevech a dílo bylo konečně po tolika letech hotovo a připraveno k odevzdání. Kromě jiných odměn získal pak umělec též lásku krásné čarodějky. (Už v roce 1417 sice podle oficiálních úředních i rodinných záznamů pojal za manželku mladou Marsilu di Lucca, dceru místního bohatého řemeslníka, která mu záhy povila dva syny, ale co si budeme příběh kazit.)
V reliéfech severní brány žijí foletti dodnes. Můžete je spatřit i v pravé vzdušné podobě, když na figurky pohlédnete skrz kouzelný prsten nebo děravý kámen, upravený k pozorování nadpřirozených tvorů. Návod na jeho výrobu není složitý a najdete ho v Lexikonu kouzel, kde přijít ke kouzelnému prstenu nevím. Ani jedno uvedené nepotřebuje, pokud jste nedělňátko, pak stačí koukat přes spojené prsty, žádné magické pomůcky netřeba.
9.5.2021
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
