 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Neit
Jak už to se starými (nejen) egyptskými bohy bývá, panují – a panovaly i v dobách z našeho pohledu také starých, ale už konsolidovaných, o jejich původu, smyslu a postavení jisté pochyby. Různé výklady. A Neith bohyní bezesporu letitou je. Ve všech ohledech. Jí vlastním místem bylo město Sau (Sá el-Hagar dnes), po tři staletí sídlo faraonů, uctívali ji tam už dávno předtím, ještě v dobách první dynastie. Kdo aktivně slouží věřícím po několik tisíc let, mívá curriculum dei někdy opravdu bohaté.
Původně snad jen lovecké a válečné bohyni se dostalo pocty být počítána ke Stvořitelům. Přivedla na svět vesmír, moudrost, vodstva, mateřství, tkaní, lov a války. Mnohé funkce lze vyčíst z mnoha vyobrazení, na nichž se objevují různé atributy. Zkřížené šípy za štítem (stejný symbol má i město Sau, a nemusí jít o štít, ale dva o sebe opřené luky), ankh. Žezlo. Na hlavě nosila Neit někdy dešret, rudou korunu Dolního Egypta. Zobrazovaná bývala též vybavena lukem a šípy, oštěpem. Sama válečníky vyzbrojovala a jejich mrtvá těla pak střežila.
Někdy se na obrázcích vyskytovala v blízkosti stavu (nebo symbolu, který ho připomínal), což vedlo k podezření, že je i patronkou tkaní. A k pozdějším od boku střeleným asociacím, kdy ji Řekové, aniž by si nějak lámali hlavu s důkazovým materiálem, přirovnali ke své Athéně.
Jako Stvořitelka si vystačila sama, pozdější doba jí přidala partnery. Objevili se tedy na různých místech v téhle roli Ptah-nun a Chnum, nikdy ale nešlo o nic důležitého. Sama Neit měla blízko k bohyním podobného postavení a překrývajících se funkcí, k Nut (přezdívali jí taktéž Nebeská kráva) a k Mehet-Weret, s níž nesla stejné epiteton Velká potopa. K vodě měla vždy blízko. Ať už ve své demiurgické funkci – prvotní oceán, víme? – tak i v dalších rolích.
Spolu se Selkhet podepírala oblohu (při známém božím dohadování ve sporu Hór vs. Sutech se klonila na stranu Hóra a vyhrožovala, že nechá nebesa padnout na zem), ve čtveřici Neit, Selkhet, Eset a Nebthet dohlížela na nebožtíky. Hlídaly těla při balzamování a vyjmuté vnitřnosti; v tomto ohledu se Neit specializovala nejen při obřadech na žaludek, což vyplývalo z její původní profese – v boji patřilo zranění břicha k nejběžnějším.
Byla zvána i Krokodýlí kojná, a také tak zobrazována; malý ještírek u jejích prsu pak měl být Sobek. Mezi její potomky lze počítat také Réa a Apopa, to se ale vracíme do prvopočátku vesmíru, do toho ze světů, který měla Neit na svědomí, a do opravdu starých verzí stvořitelských mýtů. Těch znali Egypťané několik, tenhle ale k populárním v pozdější době nepatřil.
Polyteismus často vzniká i kompromisem, kdy různí příchozí z různých stran s sebou přinášejí i svá božstva, jichž se nemíní vzdát. Je možné, že Neit v nudné skutečnosti přišla spolu se svým lidem z dnešní Libye (střediska jejího kultu se soustředila v západní části delty); egyptská civilizace se začala rodit v dobách, kdy se měnilo podnebí a vysychání saharské savany přimělo tamní populaci stěhovat se na východ k Nilu.
Ilustrace Jeff Dahl, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
23.4.2023
Coga
Sardinská čarodějnice znalá metamorfózy, a to i v zástupce říše rostlinné. Zlovolná potvora, která v podobě hmyzu proniká do domu klíčovou dírkou, aby sála miminům krev. Proti vniknutí zabírá obvyklá protivampýrská praktika: zrní, rozsypané na prahu, jenž začne noční vetřelec počítat. Růženec, jehož kuličky svedou k témuž, se jako poslední linie obrany pokládal dítěti do kolébky.
30.4.2023
Strega-folletta
Chodila v převleku krajem (toskánským) a žebrala; když dostala, kolik chtěla, bylo vše v pořádku. Pokud ne, proklela rodinu i dobytek.
30.4.2023
Paló
Staří bohové neodcházejí do výslužby večírkem na rozloučenou. Mění se. Římský Pales, jehož doménou byl dohled nad pastýři a zemědělci, přežil dalších několik staletí jako Paló, dobrý duch téhož. Toskánští sedláci ho vzpomínali krátkou modlitbičkou při setí.
Lo spirito Paló
Sara quello
Che mi fara
La buona fortuna! 1)
1) LELAND, Charles Godfrey. Etruscan Roman remains in popular tradition. London: T. F. Unwin, 1892.
30.4.2023
Orcolat
Obr, zodpovědný za zemětřesení v italském Furlánsku. Osobně zodpovědný, je totiž zavřený pod horami Carnie. Stačí pak jeden neuvážený pohyb...
30.4.2023
Bruxa
V tomto konkrétním případě portugalská a sardinská upířice. Původně čarodějnice (neboť to slovo má v portugalštině obecně tenhle význam), poté děsivé nemrtvé noční monstrum, pronikající díky svým mefamorfickým schopnostem do domu a útočící převážně na novorozeňata lidská i hospodářsky zvířecí. Jde po krvi, někdy ale vezme zavděk i dospělým spáčem, jemuž tlakem na hruď působí noční můry, respektive spánkovou paralýzu.
7.5.2023
Bruxas lavadeiras
Z historie opravdu hluboké, z dob, kdy Pyrenejský poloostrov obývali Keltové, přešly do portugalského a galicijského folkloru Pradleny. Dámy v bílé, jež bylo lze za nocí slyšet od řek a potoků, jak oním opravdu starým způsobem, tlučením kameny perou prádlo. Mezi domy se objevovaly s lucernami v rukou, jako kachny nebo husy pobíhaly po střechách. Zda jako jejich bretonské nebo skotské příbuzné také předpovídaly smrt, netuším, respekt (rozuměj špatnou pověst) měly ovšem značný.
7.5.2023
Rosemunho
Portugalská polednice. Žádná babka hnáty křivé, na jihozápadě Pyrenejského poloostrova má podobu prašného víru, plného kamení. Nebezpečná je stejně.
7.5.2023
Maimone
Když se jmenujete podobně jako biblický démon hamižnosti, máte křesťanskou budoucnost jasnou, byť jste původně býval sardinský (patrně původu fénického) bůh deště. Staré zvyky a služby se ovšem jen tak nezapomínají, a proto se Maimone ve své někdejší funkci udržel (někde pod jménem, známým z tamních masopustních průvodu Mamuthone) a za účelem zajištění potřebných přeháněk býval ještě v době ne tak dávné přivoláván.
7.5.2023
Pantàsema
Kdysi snad uctívaná bohyně plodnosti přežila ve střední Itálii jen jako zlovolný ženský démon, případně panák místních slavností.
7.5.2023
Annapurna
Tady v Evropě si pod tím jménem představíme první zdolanou osmitisícovku. Hora sama ale nese jméno horského hřbetu, a horský hřbet je poctou všemocné bytosti, Bohyni sklizně.
Hinduisty velmi ctěná dáma je převtělením Šivovy manželky Párvatí. Sama se pyšní dalšími jmény či přízvisky. Viśālākshī (Velkooká), Viśvaśakti, Viśvamātā (Matka světa), Sṛṣtihetukāvaradānī, Bhuvaneśvarī, Renu nebo Annadā. Čtyřruká, trojoká, červené pleti, tak bývá často zobrazována. Jednou rukou nabízí misku kaše, v druhé drží zlatou naběračku, zdobenou drahými kameny; šperky jsou též výraznou součástí jejího oděvu. Sedí na zlatém trůnu, nad hlavou symbol měsíčního srpku. Před trůnem modrý prosebník Šiva. Častá ilustrace příběhu, jež ji přivedl na svět, respektive do povědomí.
To bylo tak: dohadovali se jednou Šiva s Párvatí o tom, zda jsou hmotné věci vůbec k nějakému užitku. Šiva trval na jejich pomíjivosti a tudíž zbytečnosti, a to včetně jídla, na což jeho manželka, coby patronka hmotných věcí, reagovala jednoduše. Sebrala se a zmizela. A s ní všechny potraviny. Vždyť jsou to zbytné a v podstatě neužitečné vě... prvky.
Možná. Nehmotný hlad hmotně vesmírem zamával. Krutě dolehl na všechny; bohové se sice bez potravy obejdou, jejich věřící ale ne, a bohové bez věřících ztrácejí smysl. Proto se nebeské bytosti vydaly shánět něco k jídlu. Nikde nic. Zjistilo se jen, že jediná kuchyně v provozu je ve Váranasí. Sám Šiva se tedy vypravil vyškemrat pro sebe, své druhy a lidskou populaci záchranu před vyhladověním.
Kuchyni vládla Párvatí v podobě Annapurny. Rozdávala kaši a nedělala rozdíly, a manžel pochopil, že uspořádání světa není tak jednoduché, jak by se vysoce postavenému bohovi snad mohlo zdát.
Ilustrace: The Bodleian Library, University of Oxford, CC BY 4.0, via Wikimedia Commons
14.5.2023
Biourasf
Démon, zakletý v hoře Damávand, nejvyšším vrcholu pohoří Alborz a tím i Íránu. Výrazná pětitisícovka je už od pohledu sopečného, díkybohu neaktivního založení, tam uvnitř je ale Biourasf – nebo příroda, chcete-li – v pohotovosti. Z trhlin vychází pára, ozývá se démonův dech, tu a tam vyšlehnou plameny. Damávand je samozřejmě populárnější jiným vězněm, tříhlavým drakem Aží Dahakou, další z nevulkanologických teorií ale říká, že právě sem zaklel moudrý a všetečný král Šalamoun padlé anděly.
Račte si tedy vybrat.
14.5.2023
Cikap-kamui
Bůh sov a země. Trochu nezvyklá kombinace. Podle Ainů dohlíží na lidské i božské chování, hlídá správné provádění obřadů. Přináší hmotné zajištění. Pláče stříbro a zlato, což je taky v pořádku, k elementům země bohatství patří. Seznámením se správnými postupy při rituálech zachránil kdysi lidstvo před hladomorem (a zlikvidoval přitom několik ptáků, kteří jeho předlouhé instrukce nedokázali předat na jeden zátah, a kteří jsou mezi Ainy dnes známí jako poslové špatných zpráv.)
Jeho vtělením je Strix uralensis aneb puštík bělavý, velká sova s rozpětím přes metr dvacet. Menší druhy těchto nočních ptáků jsou na severu Japonska, podobně jako jinde, považováni naopak za představitele temné strany.
14.5.2023
Bake ichō no sei
Dryády jinanu dvoulaločného, stromu, který svého času okouzlil několik klukovských generací. Jen jeden jediný přece rostl ve Stínadlech, a jeho listy sloužily coby průkaz Uctívačů ginga. (Taky jsem ho kdysi měl, utržený ze stromu někde v Ostravě.)
V Japonsku byla a je pověst dřeviny (ve východní Asii přežívající i v přírodě) univerzálnější. Její astrální obyvatelé mají jasně žlutou barvu podzimního listí, oblékají černá kimona a cinkají malými gongy. Rostlina sama má význačné postavení, nevysazuje se do soukromých zahrad, patří k chrámům a na místa veřejná. Je dokonce v podezření, že pokud její kořeny zasahují pod dům, přináší do stavení smůlu a choroby.
21.5.2023
Tsurubebi
Lze si ho splést s Tsurube-otoshi, nebezpečným obyvatelem japonských jehličnatých lesů. I Tsurubebi se objevuje v noci jako bledým svitem planoucí koule, padající z větví a znovu se odrážející zpět. Na rozdíl od zmíněného si ale lidí vůbec nevšímá, natož aby se jimi živil.
21.5.2023
Sagari
Z břestovců, rostoucích na západě Japonska, padá před nic netušící procházející yokai připomínající koňskou hlavu. Prý také duchem koně, který se cestou na Onen svět zachytil ve větvích, je. Překvapí náhlým snesením se rovnou před obličej, vyděsí zaječením a zase zmizí.
21.5.2023
Ṣannāja
Zapomeňte na slony a plejtváky. Na třetihorní Paraceratherium (jemuž se ještě nedávno říkalo Indricotherium), na druhohorní titanosaury. Největší zvíře, které kdy nosila tahle planeta, je perská (ovšem v Tibetu žijící) Ṣannāja. Už jen doupě téhle potvory má šířku jedné legue (nevím kterého měrového systému, perského nebo britského nebo španělského, prostě něco přes pět kilometrů).
První zprávy ji nijak nepopisují. V al-Kazvíního díle je zmíněna v části věnované hmyzu a plazům, snad proto se objevilo pozdější vyobrazení šestinohé želvy s pavoučí hlavou a zářivýma očima. Po čase dostala obluda lví hlavu s kly a skvrnité tělo, poté vzhled dračí. Je k dispozici i pramen egyptský, ten ale nejspíš jen využil jména přeneseně, k popisu hrocha.
Velikost není jedinou specialitou tohoto monstra.
Pohled na Sannaju zabíjí.
Čtete dobře – na ni, ne její. Pokud zvíře zahlédne tohoto obrovského tvora, padne mrtvo. Tibetská fauna se ovšem s touto přírodní potíží sžila, a proto podezřelými místy prochází s očima pevně zavřenýma. Zmíněná vlastnost je totiž oboustranná, a je to Sannaja, kdo zahyne, když pohlédne na jiného tvora dříve než on na ni.
28.5.2023
Mazacoatl
Obrovský plaz s parohy na hlavě a chřestivým ocasem nikdy neopouští svou horskou jeskyni. Nemá toho, podobně jako francouzský Lou carcolh, zapotřebí, byť se oba živí tvory z povrchu. Zatímco evropské monstrum vystrkuje z hlubin doupěte předlouhá chapadla, mexický had prostě jen nasaje vzduch, a kořist – králíka nebo člověka, na původu proteinů nezáleží, hlavně že jsou – vdechne.
28.5.2023
Jarjacha
Dlouhý krk, zářivé oči. Čtyři nohy, dupající peruánskou tmou. Jméno dostala obluda, živící se hříšníky, obzvláště těmi, jež se provinili incestem, po svém zvukovém projevu. Z duší hříšníků se také rodí.
28.5.2023
Chang nam
Kromě slona indického žije v Thajsku i chobotnatec mnohem menší. Ale opravdu mnohem menší, a to i v porovnání se slonem pralesním, nejmenším vědě známým žijícím příslušníkem řádu Proboscidea.
Není větší než krysa. Naleznete ho ve vodách pralesních říček, pátrat po něm je ovšem sport vysoce adrenalinový, neboť i přes svou (ne)velikost je Chang Nam tvorem smrtelně nebezpečným. Stačí jen zahlédnout jeho stín, a jde o život. Nebo hůř – očividně znalý kontaktní magie může miniaturní slon svými kly propíchnout odraz na hladině nebo stopu na břehu, a přivodit tak člověku smrt.
I přesto si můžete z oblíbené levné turistické destinace dovést na památku vysušenou mrtvolku zákeřného vodního tvora. Co na tom, že jde o mumifikovanou krysu s více či méně zručně přidanými kly a chobotem. Jinde se prodávaly i trofeje ulovených mořských panen, tak proč ne minislon?
28.5.2023
Apsonsi
Pokud vyžaduje jejich vzhled kombinaci dvou rodů, pak obvykle mívají kouzelné slečny k horní holčičí spodní polovinu těla rybí. Taky hadí, méně často ptačí. Thajská Apsonsi, jinak též Apsarasingha, je ovšem od pasu dolů lvice (někdy s labutíma nohama).
Je doma, jako mnoho thajských nadpřirozených bytostí, ve vzdáleném tajemném lese někde v Himalájích, narazit na příslušnice tohoto druhu, byť jen v podobě soch, ale můžete – jak prozrazuje doprovodný snímek – i v Bangkoku.
doprovodná fotografie: G.Mannaerts, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
4.6.2023
Suea Saming
Napůl tygr, z poloviny člověk. Thajský tygrodlak, který se snaží přilákat kořist, t.j. chutné lidské maso, do svého doupěte v jeskyni Mae Usu zvuky místní lidové hudby.
4.6.2023
Khwai Thanu
Zaútočí-li na vás v Thajsku vodní buvol, popátrejte (samozřejmě až se dostanete do bezpečí) v paměti, zda jste se náhodou nezapletli s nějakým šamanem. Nebo někým, kdo neváhá si místního kouzelníka najmout. Útočící neprůstřelné hovězí totiž může být Khwai Thanu, a Khwai Thanu je tvor černou magií stvořený a ovládaný. (Podle obecného přesvědčení místních je dílem Afričanů a jejich voodoo). Před černou magií také chrání, podle obvyklého receptu doporučujícího užít na silná zlá kouzla ještě silnější zlá kouzla. Kdo je tedy vždy v nebezpečí, je kouzelník. Býk, který vyžaduje pevnou ruku, se totiž snadno obrátí proti svému pánovi.
Je ze dřeva. Přesněji k jeho stvoření a následném oživení je základní (byť ne jedinou) surovinou materiál z pohřební hranice, a to z přesně určených dnů.
4.6.2023
Karin Puksa (Karinta Paksa)
Létající slon. Asijští tlustokožci kulturně hinduistického původu takoví bývali. Tenhle žije v bájném lese Himmapan, je černý, s krvavě rudými křídly a ptačím ocasem.
4.6.2023
Loto
Jedno ze zvláštních zvířat, které Thajci našli v tajemném Himmapanu. Hnědý lev se spáry.
4.6.2023
Tinna Sriha
Lev s koňskými kopyty a kravího trupu barvy červené. Býložravý. Nic zvláštního, pokud dodám, že jeho habitatem je jednak les Himmapan, jednak thajské umění.
4.6.2023
Gatto Mammone
Děsivé kočičí stvoření z italských pohádek je tvor původu mnohem komplikovanějšího, než by se na první pohled zdálo. Za prvé může být popisem v Evropě své doby zatím neznámého druhu opice, v podezření je pavián. Tak se totiž objevuje ve starých cestopisech. Arabské slovo maimūn má mimochodem právě tenhle překlad – opice – a právě s ním se při identifikaci černé obludy, která v lidových vyprávěních trhá lidi na kusy (aby v některých případech naopak před zlými přízraky chránila) operuje.
Ke slovu ovšem přichází i Mamon coby zástupce pekla, přičemž na Sardinii se do případu zaplétá tamní dešťový Maimone. Aby to neměli moderní badatelé jednoduché, je tu ještě egyptský Amon a tamní obliba koček. Nestačí? Potom zkuste ještě kult Velké matky, jakých bylo nejen Středomoří na počátku lidské civilizace plné.
11.6.2023
Floria
Přízrak toskánské dívky, která se se vším naivně svěřovala své nejlepší kamarádce. Včetně své velké lásky.
Otevřenost otevřela cestu dramatickému příběhu, neboť kamarádka byla jednak čarodějnice a jednak zakoukaná do stejného kluka. Případný trojúhelník pak vyřešila rázně a prostě: Florii zabila, převlékla se za ni a chvátala k milému. Následovala svatba, narození chlapečka a – ne, žádný poklidný rodinný život. Jedné noci se objevila Floria coby duch, sebrala dítě a schovala ho pod postel. Překvapenému manželovi prozradila, že spí s převlečenou čarodějnicí. Ať prý ji o půlnoci přiváže za vlasy k pelesti, pak uvidí.
Přivázal (uvěřit zjevení vyžaduje určité duševní vlohy) a viděl. Od dvanácté do tří zrádná manželka klela a nadávala, potom se jí vrátila původní podoba. Muž na víc nečekal, vzal kladivo a manželství rázně ukončil. Žil od té doby jen vzpomínkami na svou skutečnou lásku, Florii.
Vyprávění se ovšem poté lehce zašmodrchalo. Aby totiž dostal ten správný náboj, muselo z příběhu vyplynout, že skutečnou matkou dítěte nebyla čarodějnice ale zavražděná Floria. Víte, ona je to historka lidová, a strach z čarodějnic byl svého času skutečný a opravdu až paralyzující, takže nelogické zvraty nemusíme přisuzovat jen komolení prastarého mýtu. Lidé prostě potřebovali, potřebují a budou potřebovat aspoň vidinu šťastného konce.
11.6.2023
O’Donoghue
Zjevil se v pravý čas, aby pozvedl nejen na duchu nešťastného Billa Doodyho, kterému se blížil nájemní termín, a který hledal aspoň trochu klidu v duši na břehu jezera u Killarney. Jsou tam u toho města na jihu Irska tři, pověst ale zmiňuje jen blízké sídlo, ne konkrétní vodní plochu. Ta největší se jmenuje Lough Leane, předpokládejme tedy – vzhledem k její rozloze – že se to stalo právě tam.
Bill si každopádně stěžoval, aniž to věděl, na správném místě.
Kde se vzal, tu se vzal, najednou stál vedle něho noblesní pán. Vyptal se, cože to Doodyho trápí, a když se dozvěděl, že pro špatnou úrodu nemá dost peněz na nájem farmy, a že jeho rodina tak skončí na ulici, pokýval soustrastně hlavou. To on mu vlastník určitě posečká, když je to špatnou úrodou, povídal. Vždyť takové věci se stávají.
Dozvěděl se, že ani náhodou, že úředník, který se o vybírání nájmu stará, na nic takového nedá. Že snad i na něco takového čeká, protože už vidí na farmě někoho ze svých kamarádů.
Pán ani nemrkl, sáhl do kapsy, vytáhl měšec a nasypal Billovi do klobouku.
„Tady máš na nájem. A věř mi, že tobě ano, ale tomu ouřadovi to nakonec k ničemu nebude.“
Překvapený Bill pak jen překvapeně zíral, jak štědrý dárce na bílém koni odjíždí kolem vody.
Musel to být O’Donoghue, pán jezera, napadlo farmáře. A už chvátal domů, aby potěšil manželku. Nazítří s hlavou hrdě vztyčenou zaplatil nájem. Úředník na něj chvíli pouštěl – jak to někteří úředníci umí a rádi dělají – hrůzu, ale k ničemu to nevedlo. Na zadek si málem sedl on, když Bill zaplatil zlatem, ne ušmudlanými drobnými – a ještě větší překvapení ho čekalo druhý den, když zjistil, že peníze, na které vydal řádnou stvrzenku, se proměnily v perníčky. S královou hlavou, to ano, ale pořád jen kousky sladkého pečiva, ne drahého kovu. Což je obsah pokladny, který se nadřízeným vysvětluje velmi velmi těžko...
11.6.2023
Cholera
Když v první polovině devatenáctého století zasáhla Evropu pandemie cholery, nemoci působené bakteriemi a přenášené nejčastěji kontaminovanou vodou, přišla na svět také její personifikace. Vyzáblá babizna v bílém, vyceněné špičaté zuby, ostrý zahnutý nos, křivé kostlivé prsty, tak ji potkal polní hlídač ve Slavíkovicích na Vysočině. Aby nebylo pochyb, že jde skutečně o zástupkyni děsivé choroby, proměnila se v ohnivý vír a odletěla rovnou ke stavení, jehož obyvatele nakazila. Stalo se tak roku 1866, kdy české země postihla pruskými vojsky zavlečená epidemie, mezi prastaré démony tedy nepatří. Což nijak nesnižuje její nebezpečnost, a to ani s přihlédnutím k tomu, že přišla na svět v době, kdy už se znali nejen skuteční původci, ale i celkem účinná léčba. Nemoci, ne lidského myšlení.
18.6.2023
Černý Španěl
Přízrak jednookého vojáka v dlouhém plášti a širokém klobouku, který na třínohé kobyle vyjížděl každé noci z někdejšího pražského kláštera irských františkánů (po nichž nese inkriminovaná ulice dnes své jméno – Hybernská).
18.6.2023
Vysokokameník, též Hohensteiner
Pouze odvážná dívka může vysvobodit tohoto ducha z jeho prokletí. Nalezne ho každý pátý rok od poledne do jedné sedět na vrcholu Vysokého kamene, kopce nedaleko Vejprt. K poznání je podle červeného oděvu, zrzavých vousů a smečky agresivních koček.
18.6.2023
Hansmichel
Vedoucí Divoké honby, objevující se v okolí Kovářské, městysu nedaleko Vejprt, většinou od Vánoc do Tří králů. Řítí se oblohou ve vozíku, taženém kozami, ztrácí se mezi stromy. V lese rád povykuje: „Hoho, hoho,“ čímž svádí z cesty.
18.6.2023
Schrackagerl
Býval k ruce obyvatelům Krušných hor. Domovem ve stáji, staral se ovšem o celé hospodářství, byť zvířectvu dával přednost. Skřítek to byl citlivý na slovo; jakmile zaslechl neslušný výraz, zauzloval koním hřívy, pobláznil krávy. V domě uklízel za stravu.
V Jindřichovicích (dříve Heinrichsgrünu) míval tamní Strackagerl ve zvyku také v noci rozcuchávat a zaplétat vlasy dětem.
18.6.2023
Vepvovet
Původně zapisován obrázkovým písmem pročež v nám srozumitelných znacích nabírá jeho jméno různých podob (znít by mělo stejně, jestli ovšem správně, to už tak jisté není, Egypťané vynechali při vymýšlení grafického záznamu řeči samohlásky). Ať už na vás vykoukne Vepuauet, Wepwawet nebo Upuaut, pořád je to jeden a ten samý Vepvovet čili Otevírač dveří. I Ofois je ten samý pán, tak ho překřtili Řekové.
Psí (šakalí, případně vlčí) postava může svádět k záměně s Anupem; Vepvovetova zvířecí hlava – pokud je v téhle variantě zobrazován – je ovšem vždy světle šedá. Objevuje se už na Narmerově paletě (třetí prapor královského průvodu), jde tedy o postavu opravdu letitou. Hornoegyptní, kde také zůstával jeho kult, a to v Asyutu. Nilská delta se soustředila více na známější psovitou šelmu, právě Anupa.
Jméno naznačuje Vepvovetovu přítomnost při pohřebních rituálech, důležitou roli měl též v případě války („otevíral dveře k vítězství“). Mnoho jeho zobrazení – ve zvířecí podobě, a to stojící na čtyřech – ho staví na příď sluneční bárky. S už dvakrát zmíněným Anubisem si překáželi natolik, až splynuli, respektive stali se bratry, pročež jsou v dobách Egypta pozdějšího za Upuautovy rodiče bráni Suteh a Nebthet.
Ilustrace: Zentral, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
25.6.2023
Kitaba
Bůh odpovědný za zemětřesení, alespoň na severním břehu východoafrického Viktoriina jezera. Pro Basogy na sebe bere – nebo brával – podobu velkého kamene. Ke tomu skalisku pak bylo připojeno obřadní místo, určené k prosbám a děkování jak slovních, tak doprovázených pozorností v podobě obětovaných koz a drůbeže. Krev na podlahu svatostánku, hlavu pohřbít, maso upéct a na místě sníst. Rozumný rituál.
Zemí otřásal Kitaba, když vyšel na procházku do kraje. Na to by si lidé zvykli (Kaliforňané a Japonci jistě potvrdí), horší byl jeho doprovod, respektive bůh, který Kitabův výšlap vždy následoval. Kibaho, mající na svědomí mor rány i jiné nebezpečné choroby. Ten putoval od hory Elgon k jezeru Kyoga (nějakých sto třicet kilometrů vzdušnou čarou, ve skutečnosti samozřejmě delší, neboť pouť vedla po hranicích okrsků), lidé vedení kouzelníky se mu proto snažili cestu usnadnit a urychlit. Vysekali trávu, aby ho nezdržovala v chůzi, a přichystali občerstvení.
25.6.2023
Nosenga
Kmenový bůh jihoafrických Šona Korekora. Může být osloven pouze pokud tak dovolí náčelník. Komunikaci obstarává věštec, titulovaný Hore, který žije v chýši vrchního představitele vesnice, k ruce má bůh ještě skupinu panenských kněžek.
25.6.2023
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
