obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Nebezpečné může být všechno.
V oboru nadpřirozených bytostí, jimiž se tu zabýváme, to platí dvojnásob. Ať už jde o tvory tak obrovské, že je při prvním pohledu považujeme za geologický útvar, o tvory děsivě vyhlížející, o démony převlečené do lidské podoby, či na první pohled neživé.
Pokud může existovat třeba v Japonsku nadpřirozený slunečník, v Čechách boty a ve Švédsku vlak, pak si podivně se chovající flóra tu nejkurióznější kartu rozhodně nevytáhla.
Některé příslušníky rostlinné říše jsme tu už měli. Kantábrijského Roblóna, japonského Jubokka, podle jména a předpokládaného vzhledu můžeme vzít na milost i tuzemské bludné kořeny.
Ya-te-veo je lidožravý strom, rostoucí kdesi v pralesích Střední a Jižní Ameriky. Autorovi knihy Sea and Land, vydané v roce 1887 jeho existenci potvrdil Dr. Antonio José Marques z kolumbijské Barranquilly. Má dlouhé hadovité větve, porostlé jedovatými trny a jméno Yateveo – španělsky to znamená Já tě vidím – dostal prý podle zvuku, který vydává. Svíjivé úponky někteří důvěřivější svědci popisují přímo jak klubka hadů, syčící a natahující se po kolemjdoucím jídle.
Jak dál J. W. Buel, který osmi set stránkové dílo sepsal, upozorňuje, podobnou entitu znají i Afričané; jistý cestovatel byl svědkem toho, jak poobědvala nebohého domorodce. Patrně tato scéna je zobrazena na ilustraci, použité i zde.
V knize Sea and Land je takových rytin spousta, zvláště těch, zobrazujících, jak příroda požírá, či jinak ohrožuje člověka rozumného. Je mezi nimi i původní ilustrace k Verneově knize Dvacet tisíc mil pod mořem, stejně jako jiné známé, méně známé i neznámé. Výběrem z nich se můžete pokochat v albu Steva Lewa Sea and Land by J. W. Buel, 1889, k nalezení na Flickru.
Rytina stromu, hodujícímu na domorodci pochází z knihy Sea and Land, jíž sepsal
J. W. Buel.
Licence Public domain, via Wikimedia Commons
15.6.2014
Ano, v podezření je i dlouhou dobu považovaný za vědeckého bubáka kulový blesk, Eliášův oheň (což je také elektřina v atmosféře), v každém případě je Domácí oheň strašidlo s nemnoha záznamy v odborné literatuře.
Nesmí se vyrušovat, natožpak okřiknout, tenhle modrý plamen, který se jen tak promenuje po domě, zaskočí do seníku i na jiná nebezpečná místa. Jinak by mohl zapálit, je-li ovšem ponechán v klidu, nezapálí a neškodí, aspoň ne vždy.
Ve větší známost ho uvedl Radovan Krátký ve své slavné encyklopedii Bubáci, kde cituje pověst z Heřmanic u Lanškrouna. Tam vyšel Domácí oheň z pece, prošel se po stavení, včetně rizikových míst a pak se zase vrátil na své místo.
Horší to bylo v Jirnech u Prahy, kde očitá svědkyně Kristina Žebráková potvrdila, že ji v tamním zámku pronásledovala koule modrého ohně, která pak prorazila zeď do stájí a zabila dvě krávy. I tuto divočejší variantu zachytil zmíněný bubákolog, čerpaje ze stejného zdroje jako bubákolog zodpovědný za tento Bestiář, z článku „Domácí oheň“, jenž v časopise Český lid, ročník XI. uveřejnil na straně 379 J. Tykač.
22.6.2014
Tenhle duch se vyskytuje poblíž dveří. Ve Švédsku, ať jsme přesní. Dnes, pokud se neodstěhoval, se musí pekelně nudit, protože jeho specializací je sfoukávání svíček.
22.6.2014
Aby se děti v kanadském Quebeku včas vracely domů, nechal kdysi kdosi vzniknout bubákovi sedmé hodiny, tamní obdobě naší pozdní Klekánice. Kdo zůstane po sedmé večer venku, toho starý muž v dlouhém plášti a s pytlem sebere a nikdy už ho nikdo neuvidí.
Původ tohoto pedagogického strašidla je kupodivu nejasný. V podezření jsou lampáři, kteří kdysi, za dob plynového osvětlení, procházeli ulicemi a rozsvěceli (ráno pak zhasínali) pouliční světla. Postava, kráčející soumrakem, je materiál opravdu tvárný. Existují ovšem i odborné disputace okolo jména a s ním příbuzného, či odvozeného původu, bohužel ve francouzštině, z něhož autor ovládá jediné slovo, pročež se jim vyhneme. Jen připomenu, že bubák s pytlem plným dětí prochází i nocí českou, ba i italskou, jde tedy nejspíš o obecný import evropský, doplněný o dílky, které zůstaly na dně krabice: podle některých vypravěčů má muž v pytli písek, jenž vhazuje dětem do očí. Plus trocha odvážnější vlastní teorie: podle jedné z neuvedených teorií je francouzské bonhomme vlastně anglickým bone-setter, což bývali léčitelé, zaměření na kosti, chiropraktikové rovnající zlomeniny, vykloubené kosti a podobně. Bolestivé zásahy učinily v očích dětí z návštěv u takových odborníků hrůzyplné představení, které se časem stalo základem i pro děsivého sběratele dětí.
Mně se ale v kostech ozývá také irsko-anglický pedagogický bubák Raw Head and Bloody Bones.
22.6.2014
V britském Yorkshiru před tímto bubákem varovaly matky své nezvedené ratolesti: „Buď hodný, nebo tě Awd Goggie sní.“
Nebyl to ovšem strašák obecný, šlo o specialistu. V podobě opravdu velké, dítě pozřít schopné housenky, pracoval coby nadpřirozená ochrana sadů (a především jablek – proto také ona ošklivá podoba, neboť v jablkách jsou červi, co vlastně vůbec nejsou červi, ale larvy, vývojové stádium v jablečném případě nejčastěji motýlka Cydia pomonella, tedy Obaleče jablečného, už s tou větou končím, opravdu, vidíte: závorka a za ní tečka). Vyskytoval se také v lesích a občas dával pozor i na keře s bobulemi ostružinovými či jinak poživatelnými.
22.6.2014
Strašidelné lodi, bloudící bez posádky oceánem, zná každý. Byť většinou jen v osobě Bludného Holanďana, což je mimochodem vzorek neodpovídající, jde totiž o prokletého kapitána, nikoliv plavidlo. Ale to už se tu řešilo.
Po mořích ovšem pluje celá strašidelná flotila, od prastarých plachetnic po lodi ultramoderní.
Neptune byla briga Východoindické společnosti, která roku 1838 vyplula z Londýna do Anglického kanálu a ještě dál. Doplula až na jihozápadní cíp Anglie ke Cornwallu. Tam, v zátoce St. Ives, se v noci sedmnáctého (nebo dvacátého) dubna setkala s útesem a potopila se.
Nebyla ani první a zdaleka ani poslední lodí, jíž v těch místech postihl podobný osud, výčet cornwallských vraků začíná ve století třináctém a prozatím poslední jeho položky nesou letopočet 2014. Zrádné dno, útesy a povětrnostní podmínky, o někdejším příspěvku vykradačů vraků, kteří nečekali na počasí a kdysi lákali lodě do pastí sami ani nemluvě, dodnes zajišťuje pojišťovacím společnostem pravidelný přísun pojistných událostí. Průliv (Francouzi zvaný La Manche) sám je nejfrekventovanější vodní cestou na světě, i to k vysokým číslům statistiky značně přispívá.
Vraťme se k Neptunovi.
Šel ke dnu i s devíti členy posádky. Ostatní se zachránili, břeh naštěstí nebyl daleko a briga byla vybavena člunem.
Neuplynulo průlivem mnoho vody a časem mnoho dnů, když se zátokou rozlehl zvuk lodní sirény a oblohu prozářily signální rakety.
Loď v potížích.
Místní rybáři spěchali dvoustěžňové brize na pomoc. Kdo ale doplul až k ní a snažil se vyšplhat nahoru, zjistil náhle, že místo lodního lana, visícího z paluby, nedrží nic. Na palubu potápějící se brigy nešlo vyšplhat, loď tam totiž nebyla.
Záchranáři se vrátili na pevninu a měli u piva co vyprávět.
Následujícího dne se přihnal severoseverozápadní vítr, jeden z těch v těchto končinách nejodpovědnějších za ztroskotané lodi. A večer se v zálivu objevila briga s bouří pocuchaným lanovím, troubila a střílela rakety.
Na tomtéž místě.
Tatáž loď.
Nikdo k ní už nevyplul, moře příliš bouřilo a takové zjevení se po včerejší zkušenosti nezdálo být bezpečným.
Přízrakem byla ale jen loď z předchozího dne, tato byla opravdová a opravdu se potopila, těla její posádky i pasažérů druhý den vyplavilo moře na pobřeží.
Od té doby přízrak – a prý je to právě Neptune – předpověděl už celou řadu skutečných havárií. A od té doby také jen málokdo té předpovědi nevěřil.
29.6.2014
Pokud si představíme kolesový parník mimo pražskou Vltavu, pak jistě na Mississippi. A protože mladší Primátor Dittrich (dnes Vyšehrad) ještě pluje a starší Primátor Dittrich (kdysi Vyšehrad) byl zcela bezpečně sešrotován, za strašidelným plavidlem tohoto technického typu tedy opravdu musíme za oceán.
Pravda, Eliza Battle nesloužila na největší severoamerické řece, dopravovala cestující a bavlnu po Tombigbee, toku u nás ne tak známém, ovšem v Mississippi (státě) a Alabamě hodně využívaném. Na jeho vody vyplula roku 1852. Patřila k nejluxusnějším plavidlům, jaké mezi Columbusem a Mobile jezdily, pozemská sláva jí ovšem vydržela pouhých šest let, do prvního března 1858.
Poslední únorová noc toho roku nebyla příjemná. Z Demopolisu odrazila Eliza Battle plně obsazená a plně naložená cestujícími i balíky bavlny, vanul ale ostrý severní vítr a teplota po soumraku rychle klesala. Časně jarní plavby už takové jsou, vždy je třeba zvážit, zda vyplout, či ne. Eliza Battle vyplula.
O druhé hodině po půlnoci, nedaleko Beckley’s Landing zjistila její posádka, že bavlna na hlavní palubě hoří.
To se někdy stávalo. Škoda zboží, i vybavení lodi může dojít k úhoně, ale když se nestalo nic horšího...
Stalo.
Ohni pomohl silný vítr a loď byla ve chvíli v plamenech. Nezůstala jiná možnost než parník opustit, jenže mezi lidmi a záchrannými čluny planula ohnivá stěna.
Co teď?
Do vody. Do ledové vody časného jara. V nočních košilích.
Někteří se zachránili na balících bavlny, mnoho podchlazených pasažérů utonulo. Ano, nebylo uprostřed severního Atlantiku, ale široká řeka v mrazivé noci není pro trosečníka příliš rozdílná. Ti, které sebrala loď Magnolia, a ti, kterým pomohli lidé, žijící v těch místech, měli stejné štěstí jako zachránění z Titaniku.
Hořící loď plula nocí dál až ke Kemp's Landing, kde se konečně potopila.
Její trup je na dně Tombigbee dodnes.
Nebo ne?
Loď možná ano, ale duch Elizy Battle, parník v plamenech, pluje někdy za chladných zimních nocí po řece, opakuje svou pouť ke zkáze a prý tak – podobně jako cornwallský Neptune – předpovídá blížící se havárii lodí dosud sloužících.
29.6.2014
Strašidelné lodě jsou doma v jakýchkoliv vodách.
Na Caleuche můžete narazit na jihochilském pobřeží, v archipelagu Chiloé, kulturně svébytné oblasti, v níž se po srážce tamní původní indiánské mytologie se španělským folklórem narodila celá řada zajímavých pověstí a bytostí.
Včetně zmíněného plavidla.
Bílý trojstěžník, zářící jako vánoční stromeček, na jehož palubě probíhá bouřlivá oslava, se objeví vždy znenadání, přiláká pozornost a zase rychle zmizí; o nikom, kdo by vstoupil na palubu, zúčastnil se večírku a vrátil se na pevninu, aby o svém dobrodružství poreferoval, se ale neví. Však prý posádku lodi tvoří utopení rybáři a námořníci. Na palubu Caleuche také rád zavítá i obávaný Chiloeský černokněžník, jejími provozovateli jsou ale sourozenci Pincoy, Pincoya a ta třetí, mořští démoni chilotského folklóru.
29.6.2014
Lesní čarodějnice nikaragujského folklóru, černovlasá dáma pod závojem a v šatech z kukuřičných nebo guaramových listů. Znalá antigravitačního působení na těžké předměty a rychlého letu. Má prý koňskou tvář a pohled, který uhrane. Objevuje se také v rouše Evině, její svůdná silueta láká, až přiláká, ovšem jak všichni vědí (a stejně si nedají pozor) muž, který se s Ceguou dá řeči, zblázní se.
Podobně jako u jiných středoamerických démonů (platí i pro jiné) je doporučovanou obranou zaměstnat jí sčítáním. U Ceguy jsou to hořčičná semínka, jež je nutno hodit před ní a zatímco je sbírá, prchat.
13.7.2014
Pradlenky od brodu, kontinentální francouzská verze skotských Bean Nighe. V souladu s keltskou tradicí se vyskytují u vody, kde přepírají prádlo a propírají ty, kteří mají zemřít.
13.7.2014
Potomek ženy a démona, dítě s rysy selete. Je aktivní už brzo po narození, pobíhá po domě a ječí. Touží prý zabít všechny v domě a pak se vrátit do pekla. Aspoň tak tvrdí v Rumunsku, kde na zmíněného tvora věřili.
13.7.2014
Úterní démon. Má to i ve jméně, Marț Sara, jak mu v Rumunsku někdy také říkají, znamená Úterní večer. V tento den a jeho část by ženy neměly péct chléb, příst, sít, nebo vyvářet prádlo, proto přišel Martolea na svět.
Pokud nepátrá po provinilkyních, je doma v horách. Neví se, jak vypadá ve dnech volna, pracuje ale v mnoha různých tvarech a podobách. Nejčastěji v těle kozla s rohatou, leč jinak lidskou hlavou. Zjevuje se též v převleku za starou babiznu (model pro styk s vdanými ženami), jako pohledný mladík (určeno pro neprovdané dívky), nebo jako sličná slečna (vhodné při střetnutí s muži). S poslední skupinou lidí ovšem nepracuje, zaměřuje se, jak už bylo řečeno, pouze na ženy. A když je přistihne při porušování pracovního klidu, krutě je potrestá: svobodné rozpárá a jejich střeva rozvěsí po zdech, vdaným zaútočí na děti a manžele mimo domov.
13.7.2014
Ideový příbuzný předchozího úterního hlídače. Působí v některých částech Rumunska, ovšem nikoliv v úterý, ale ve čtvrtek. I on nese v oslovení kalendář, rumunsky se tento den řekne joi (a má původ v latinském Jovis dies, Jupiterův den).
Žena s velkou ošklivou hlavou a rozcuchanými vlasy (původně ovšem pohanský bůh smrti) se zaměřuje na líné děti. A mladé dámy, u nichž jednou ročně, na Zelený čtvrtek, provede revizi. Jeví-li známky lenosti, potrestá je.
13.7.2014
Žádná nebeská tělesa neměla tolik podob jako Slunce a Měsíc. (Je to sice zřejmé, ale nějakou úvodní větu jsem napsat musel. A tak zřejmé to vlastně ani být nemusí, kupříkladu Římané životadárnou hvězdu zařadili mezi božstva až ve třetím století našeho letopočtu.)
Máni a Sól patří na sever, do Skandinávie. Jejich otcem je Mundilfari, a na svět, jak prozradil obr Vaftrúdni v eddické Písni o Vaftrúdnim (v překladu Ladislava Hegera), přišli ne kvůli osvětlení (o to se staral Den), ale coby hodiny.
Mundilferi má jméno,
jenž zplodil měsíc
i zářivé světlo slunce.
Po nebi kráčejí každý den,
by lidem čítaly čas.
Dáma má přednost, tedy nejprve několik slov o Slunci.
Říkávalo se sluneční dámě také Álfröðull, a vědělo se, že než ji na sklonku světa, při slavné bitvě bohů zhltne Fenrir, porodí plavovlasou dceru, která bude pokračovat v jejích stopách ve světě novém.
Vůz v němž Sól projíždí každý den oblohou – téměř žádná sluneční personifikace nechodí pěšky - táhnou dva zdatní oři Árvakr a Alsviðr, a pronásleduje vlk Sköll.
Čímž se plynule přesouváme k bratru Měsícovi, neboť Sköllův sourozenec Hati Hróðvitnisson zase stíhá jeho. Z příjmení této psovité šelmy, které se také říká Mánagarmr, je personifikací zatmění obou nebeských těles a která o Ragnaröku Měsíc konečně dožene a sežere, lze odvodit, že oba vlci jsou syny samotného Fenrira, neboť Hróðvitnir je Fenrirova přezdívka. Matka nejmenovaná obryně, ale to bývalo na severu zvykem.
Múniho po obloze následují děti Hjúki a Bil. Představují měsíční fáze (a/nebo krátery). Narodily se na Zemi otci jménem Viðfinnr, a Měsíc je vyzdvihl na oblohu, když nabírali vodu ze studny (Byrgir se jmenovala, ať tu máme ještě více cizích názvů). Tihle dva se stali celebritami dětského světa v anglosaských zemích, kde je dodnes populární říkanka Jack and Jill, jíž Hjúki, Bil a jejich kbelík stáli modelem.
Obrázek Vlci, pronásledující Slunce a Měsíc viz:
"The Wolves Pursuing Sol and Mani" by John Charles Dollman - Guerber, H. A. (Hélène Adeline) (1909). Myths of the Norsemen from the Eddas and Sagas. London : Harrap.
This illustration facing page 8. Digitized by the Internet Archive and available from http://www.archive.org/details/mythsofthenorsem00gueruoft Some simple image processing by User:Haukurth.
Licensed under Public domain via Wikimedia Commons.
20.7.2014
Jak už jsem poznamenal, Slunce nechodí pěšky, vozí se.
Anebo nosí.
U severoamerických Navahů je to Tsohanoai, kdo se s touto důležitou hvězdou den co den v nůši tahá, u severoaustraských domorodců zase Wuriupranili.
Tato dáma každého dne po probuzení na východě rozdělá ohýnek (náznak svítání), nalíčí se červeným okrem, zbytek ho rozhodí do vzduchu, kde se zachytí v oblacích (červánky na úsvitu) a v ohýnku zapálí svou eukalyptovou pochodeň (Slunce). Načež vyrazí po obloze k západu. Na konci cesty si upraví své okrové malování, vyhodí zbytek líčidla (červánky při západu). Podzemním tunelem se pak nocí vrací na začátek, aby mohla dalšího rána zopakovat svou rutinní činnost.
20.7.2014
Měsíční bohyně dahomejských Fonů Gleti je matkou všech hvězd na obloze a manželkou slunečního boha Lisy, Stvořitele všeho a Nejvyššího boha (v odvozených afroamerických kultech manžela Mawy). Zatmění Gleti je prý způsobeno právě Lisovým stínem, jež vrhá na tvář své manželky. Teorie dalo by se soudit až podezřele moderní. Možná opravdu.
20.7.2014
Filipínská noční můra. Víceméně nepřeneseně, tenhle obávaný démon totiž dokáže vstoupit do lidského těla a využít ho. Útočí především na děti, těhotné ženy a nemocné, tedy jako většina zbabělců na ty nejslabší. Je to démon lidožravý, má rád játra.
Posednutí není jedinou praktikou. Někdy si vyrobí dvojníka zahlédnuté kořisti z trávy a banánových stonků, a toho pošle domů místo originálu, který odvleče k sobě domů. Nikdo nic nepozná, dvojník totiž onemocní, ulehne do postele a záhy zemře, rodina ovšem netuší, že pravý její člen posloužil jako oběd už předtím.
Aswangové jsou obojího pohlaví, ženské je podle tamních praktických démonologů častější. Vzhledu bývá nám podezřele povědomého. Ošklivá babizna nečesaných vlasů, s krvavýma očima a s dlouhými nehty a dlouhým černým jazykem. V podpaždí olej, umožňující létání. Tedy čarodějnice jak ji dobře známe i z evropského folklóru.
26.7.2014
Jistě dobře znáte onu ilustraci, kdy nerozhodnému člověku sedí na jednom rameni bílý andělíček v říze a na druhém červený čertík s vidlemi. A každý do jednoho ucha špitá rady.
Proč bys to neudělal? | A proč bys to měl udělat?
Ještě jeden panák ti neublíží | Zaplať a mazej domů
Jdi k volbám | Jdi k volbám
V Nikarague a okolních středoamerických státech mohou obrázek obsadit Cadejem.
Existují totiž Bílý Cadejo a Černý Cadejo; který chrání před nebezpečím a který má na svědomí úrazy netřeba říkat.
Ten zlý a škodlivý se objevuje v podobě velkého psa, někdy chlupatého a někdy s kopyty, někdy s do ruda rozpálenými řetězy kolem těla. Setkání s ním je předzvěstí zlých věcí příštích. Tohle zlé znamení, které se cadejo docela určitě naučil od svých evropských předků, někdy bývá vynecháno – někdy se démon objeví jako pes, zkoušející, zda se ho člověk bojí a pokud strach ucítí, okamžitě útočí a zabíjí. (Což znamená, že já osobně škrtám Nikaraguu ze seznamu potencionálních dovolených, mě vyvede z rovnováhy i jezevčík). Tento útok lze přežít jen když máte po boku anděla strážného. Vlastně Bílého Cadeja.
Černý dtto se někdy vyskytuje i v jiných zvířecích podobách, jako býk nebo velká kočka se žhnoucíma očima. Číhá v temných zákoutích na osamělé poutníky, tak pozor na taková místa. Guatemalci tvrdí, že ho provází silný kozlí zápach, to by mohlo při setkání pomoci. Při střetu ale bude nejdůležitější, z jaké skupiny pověstí ten váš cadejo přišel: podle jedněch končí jakýkoliv pokus ho zabít smrtí člověka, podle druhých lze naopak tohoto démona zabít – v té chvíli se prý rozplyne ve vzduchu.
26.7.2014
Než byla na řece Zambezi vystavěna přehrada Kariba, byl tonžský Nyami nyami jejím patronem. Tvor s hadím tělem a rybí hlavou (někdy představovaný vodním vírem) ale bydlel právě v místech, jež si plánovači budoucího vodního díla vybrali, proto se při stavbě přihodilo tolik úrazů a proto ji provázely potíže, včetně pravidelných záplav. Mnoho pracovníků, jak černých, tak bílých zemřelo, nepomohlo ani na radu kmenových kouzelníků obětované černé tele.
Ale lidé jsou mocnější než bozi, Nyami nyami přes veškeré úsilí nakonec svůj boj prohrál a přehradní hráz ho oddělila od jeho manželky. Tongové ovšem věří, že jednoho dne s jejich bůh sebere a stavbu přece jen zničí.
26.7.2014
Bezhlavá mula, jíž jde z tlamy, pardon, z krku oheň, je strašidlem brazilským.
Terminologicko-biologická vsuvka:
Mula – kříženec osla s kobylou
Mezek – kříženec koně s oslicí
Kůň – obvyklé vozidlo evropských městských duchů, mnohdy bezhlavých
Osel – zvíře užitečné, leč vysmívané, patrně ze závisti
Tento – Bezhlavá mula, ne obyčejný osel – fantomatický čtvernožec pobíhá nocí ze čtvrtka na pátek, a ač postrádá hlavu, hýká. Nebo naříká. Zvuk jeho stříbrných (či železných) kopyt je slyšet široko daleko, to by ani nebylo pořádné strašidlo, kdyby nedělalo virvál. Barvy je hnědé (někde černé).
Musí prý za oné noci proběhnout sedmi farnostmi, než se vrátí do výchozího bodu, jímž obvykle bývá křižovatka. Pak se vrací do původní podoby, nejde totiž o ducha, ale prokletí, jemuž podléhají lidé ještě zaživa. A dostane se ho každé ženě, která by se zapletla s katolickým knězem (co se stane knězi, nevím). Pověry dokonce varují i před pouhým úmyslem. Připomínají se někdy i další způsoby, jak se Bezhlavou mulou stát, uvedený je však naprosto převládající.
Prokletí je to naštěstí zrušitelné. Lze ho omezit (rituálem, zahrnujícím oslí krev, jehlu a kříž), ba dokonce odstranit (odstraněním uzdy nočního tvora), osoba zodpovědná za osvobození ovšem musí žít a zůstávat v téže farnosti, jinak se kletba vrací.
3.8.2014
Stejně jako předchozí host z Brazílie, i tato návštěva z Katalánie má jméno snadno vysvětlitelné slovníkem. A stejně tak popisné.
Muladona, někdy Donamula, je prostě Madam Mula.
Čtvernožec s ženskou hlavou.
Následkem prokletí pro její neslušné a bezbožné chování se v této podobě musí jistá paní potulovat katalánskou nocí; často její toulky odnášejí skutečné muly, které se vyděšeny rozutečou a v děsu někam spadnou a zahynou. Aby tomu předešli, dávají lidé mulám kousky chleba ve tvaru Muladony; mělo by to nebohá zvířata na noční návštěvu připravit a zbavit je strachu.
Obrázek Muladony pochází z knihy z osmnáctého století, zdroj: "Muladona". Licensed under Public domain via Wikimedia Commons.
3.8.2014
Archanděl Gabriel dostal podle Islámu za dobré služby a poctivou víru od Boha bílého ohnivého koně Haizuma, opatřeného křídly, který se mezi nebeskými sférami pohybuje rychlostí oka mžiku. Okamžiku. Mžiku oka. Okamžitě. Prostě hodně rychle.
3.8.2014
Z nějakého důvodu jsem se v uplynulém týdnu zmínil o Andamanských ostrovech, archipelagu, ležícím v Bengálském zálivu. Kde, jak a proč, na tom nezáleží (prostě si nevzpomínám, tak je to). Jako důvod zmínit toto území, obývané různými kmeny s různými jazyky, které z nedostatku místa rádi strkáme do jednoho pytle, i v Bestiáři, mi to ale stačí.
Už jsme se dozvěděli o tamním nejvyšším a neuctívanějším božstvu Palugovi, Stvořiteli a vládci světa, jež se rád prezentuje vichřicí. Přidáme něco o jeho dětech, zvaných Morowin, někdy dcerách, jindy skupině obojího pohlaví, kteří mu slouží jako poslové. Jsou prý černí co do vzhledu a žijí na nebesích, ne však ve společné domácnosti s rodiči, to smí jen nejvýše postavený syn Pijcor. Kdysi prý Morowin (některými Andamanci zvaní Morua) dokonce nežili ani na nebesích, ale přebývali ve kmenech stromů rodu Sterculia (česky Lejnice) a na oblohu se odstěhovali až později.
Mají rádi vepřové a nic jiného nejedí, ovšem pečené vepřové jim nevoní. Jeho vůně je může přivolat – ale ne jako andělské posly, ale démony, kteří lidi v okolí postihnou chorobami.
Do spojitosti s prasaty, vepřovým, vůní jeho tepelné úpravy a nebezpečím z ní vyplývající, bývají také dáváni zlí duchové zvaní po svém předkovi Col.
Onen předek jménem Maia Col kdysi zabavil prase jinému předkovi a ukryl se s kořistí na strom, na což okradený, jinak pověstný svou silou, reagoval užitím mozku a vysázel kolem Maia Colova útočiště trnité keře. Když pak zloděj seskočil dolů, skončil v hrozných bolestech proboden ostny. Jeho duše se ale neodebrala do Podsvětí, jak by se slušelo, ale zamířila vzhůru, aby coby zlý démon sloužila Pulugovi. Roznáší – on i jeho nesčetní potomkové, jež lze pozorovat v podobě černých ptáků s dlouhým ocasem – nemoci, a to nejen ve spojení s uvedeným dietetickým doporučením.
10.8.2014
Je to andamanský duch vegetační, strážce lesa. Podle některých kmenů a vypravěčů jde o démona, podle jiných o bytost v jádru hodnou, v každém případě je to mocný duch, jemuž je lepší se raději vyhnout.
Entitě, která může už z principu být kdekoliv, se ovšem vyhýbá špatně, proto je šikovnější zařídit, aby se odsunula stranou ona sama, tohle Andamanci znají. A také vědí, že lesní tvor – také z principu – nesnáší oheň. Proto je zapálená pochodeň velmi vhodným doplňkem poutníka, procházejícího mezi stromy.
Odhánět i hodné duchy není ani neobvyklé ani špatné, i Pulugu, který má velmi citlivý nos, se snaží příslušní Andamanci odrazit pálením vosku. Vzhledem k jeho větrné a tedy potencionálně ničivé povaze je to konání pragmatické, ale zdržme se u ohně.
Ten je v mýtech andamanských kmenů stejně důležitý, jako u jiných kultur. Tamní prométheovský příběh má ve vyprávění různých kmenů vždy několik postav, ale jemu se dnes věnovat nebudeme (je to mnoho jmen, protože i andamanských kmenů není málo). Použijeme zmínku o ohni jen jako můstek k další tamní bytosti, která se jmenuje Pan Garnát, v originále Maia Dik.
10.8.2014
Anebo to vezmeme od počátku, aspoň v jedné verzi, protože Pan Garnát je podle ní vynálezcem ohně.
Rozdělal ho v suchých listech jamů, jenže když si zdříml, ukradl mu ho Pan Ledňáček (Maia Totemo), aby si mohl upéct rybu. Upekl, snědl, dal si dvacet, s plným žaludkem se dobře usíná. A situace se opakovala, spícímu Panu Ledňáčkovi uzmul užitečný objev Pan Holubice (Maia Mite).
Podle severoandamanských vyprávění ale jam, tato důležitá plodina, právě díky Maia Dikovi a ohni vznikl. To jednou hladový Pan Garnát našel jeden jediný obrovský jam a upekl si ho; celý ale i přes velké oči a veškerou snahu spořádat nedokázal, proto tím, co z bramboru zbylo, udeřil o skálu, rozbil jam na kousky a ty se staly první setbou nových rostlin.
Znalci ovšem připisují Maia Dikovi a ohni nejen existenci kulturních plodin, přiznávají jim i další tvoření.
Třeba když se jednou Pan Garnát naštval na lidi a začal po nich házet zapálená polena. Cíle se pod touto palbou proměnily zčásti v ptáky, kteří se zděšeně rozlétli do lesa, zčásti v ryby, které naskákaly do moře, čímž bylo postaráno o dvě důležité složky pozemské fauny.
Sám Pan Garnát se změnil v garnáta, v co jiného.
10.8.2014
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část