Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část šestá

 

Čert, jinak též ďábel

V pekle

Nejdémoničtější bytost křesťanské démonologie pochází samozřejmě z mnohem hlubší minulosti (stejně jako arabští džinové). Z předkřesťanských mytologií přešla pod tuto firmu většina zlých démonů, další bytosti byly mezi ďábly přiřazeny později – nejznámější ďáblova podoba je v podstatě opisem vzhledu starořeckého boha Pana.

Obvyklá – a oficiální – teorie vzniku čertů je známá roztržka Stvořitele se svým prvním zástupcem Luciferem. Neúspěšný pokus o převrat skončil defenestrací – při pádu z nebeské výše nelze oblafnout fyzikální zákony, a tak se padlí andělé zaryli hluboko pod zemský povrch. Tam si založili trucpodnik zvaný peklo – odtud pak vyráželi na svět pokoušet lidstvo. Ne nepodoben pojišťovacímu agentu, uzavíral čert smlouvy, podepisované lidskou krví.

Česká představa uvádí ďábla v lidské podobě, s kopytem (někdy bez něj, vždy však kulhajícího), není však jediná – čert na sebe bere nejrůznější podoby. A nejrůznější jména. S ďábly není legrace a jejich jméno bylo pro jistotu tabu. Proto celá křesťanská kulturní oblast stvořila desítky, možná stovky přezdívek. Každá z krajových odrůd čertů se v něčem lišila a o každé se samozřejmě vyprávělo mnoho příběhů, pověstí a legend. A právě proto tady a pro tuto chvíli skončím. Ještě se podívejte na čerty v akci, nacpávající hříšníky do kotlů a počkejte. Postupně se tu objeví odkazy na celou čertovskou armádu.

 

Tady je, pěkně podle abecedy:

Aamon, Abezethibou, Abigor, Agares, Aini, Akiabel, Amaimon, Amacarak, Anarazel, Armers, Arsu cani, Asaradel, Asmodaj, Asmodel, Asmodeus, Asmotheus, Astaroth, Astorah, Azazel, Baal, Balam, Barbas, Barbatos, Barbiel, Barkajal, Belfego, Belfegor, Belial, Beltebor, Belzebub, Berlic, Bitru, Black Donald, Boruta, Bune, Byleth, Caym, Cerberus, Corson, Crocell, Culicchia, Čerchmant, Čechman, Čerchan, Čermák, Černast, Červ, Červený mužíček, Červivec, Čmert, Dagon, Ďas, Decarabia, Don Martin, Don Pińol, Eligor, Farfanicchio, Farfareddu, Farfarello, Farfariello, Fecor, Fistolo, Flauros, Flibbertiggibet, Forneus, Frateretto, Furfur, Gaap, Gaziel, Glasyalabolas, Gomory, Gooseberry, Grau-wuzl, Haberdicut, Haures, Hebelfurch, Hobbididance, Hutgin, Chamas, Ipos, Jalbl, Jean Mullin, Kobal, Kramperák, Krampus, Legie, Leonard, Lucifer, Lu cifru, Mahu, Marbas, Marchocias, Mamon, Martinet, Mazzamareddu, Mazzamauriello, Mefistofeles, Meririm, Množství, Modo, Murmus, Naberus, Nedobrý, Nelchael, Nichiduță, 'Ntatiddu, Nybbas, Obidicut, Old Nick, Orias, Orobas, Oze, Paimon, Parasaco, Pruflas, Purson, Pyrichiel, Racecotena, Rohatý, Runzefal, Sabnac, Salmac, Santu di Caulu, Santu di Pantani, Satan, Smolkin, Sombrerón, Sukkor Benoth, Stolas, Sydonaj, Sytry, Tamuel, Tentennino, Tentillo, Tharung, Ticchi-tacchi, Valefor, Vapula, Verdelet, Zagam, Zaleos, Zardan, Zepar, Ziminiar, Zlý, Zuppidu, Zwarte Piet

 

Peklo, čerti a hříšníci: Herrad of Landsberg, Public domain, via Wikimedia Commons

(1.6.2002)

Zwarte Piet

čili Černý Petr není karetní hra, ale jeden z mnoha opisů bytosti nejdémoničtější, ďábla. Už podle jména jde o čerta holandského a vlámského. Nějak se připletl do cesty svatému Mikuláši, pročež ho dodnes můžete začátkem prosince potkat. Sv. Mikuláš si ho tehdy spoutal řetězy aby mu neutekl, protože obcházení komínů a sypání cukroví do připravených punčoch už zřejmě bylo nad světcovy síly a potřeboval pomocnou ruku.

(5. 6. 2002)

Asmodeus a další hodnostáři

Asmodeus

Asmodeus patří mezi pekelnou elitu. Kdysi dávno sice z jedné čarodějnické knihy učil krále Šalamouna, ale podle pozdějších informací je v pekelné hierarchii na postu ministra financí, je totiž pekelným bankéřem.

Peklo je totiž podnikem nanejvýš organizovaným. Posuďte sami: podle jistého starého pramene je kromě Asmodea ve vládě hlavní almužník Dagon (ještě se k němu někdy vrátíme), Sukkor Benoth je představeným kleštěnců, jistý Kobal divadelním ředitelem, Verdelet vrchním ceremoniářem, Nybbas dvorním šaškem.

A protože peklo je pod zemí, bylo třeba vybudovat pozemské expozitury. Velvyslanci na důležitých postech jsou následující:

 

Belfego ve Francii

Tharung ve Španělsku

Hutgin v Itálii

Martinet ve Švýcarsku

Belial v Turecku

 

Do úřednicky démonologických výzkumů se ovšem pouštěla celá řada kapacit, pročež se jindy a na jiném místě můžete seznámit s dalšími funkcemi a dalšími jmény. Vždyť čertů je nespočetně a těch pojmenovaných několik tisíc.

(5. 6. 2002)

Hříšní andělé

Jak už bylo řečeno, nejobecnější představa původu čertů je přivedla z nebes. Opozice, jež vedl serafín Lucifer, svůj boj, jak známo, prohrála a byla odejita do exilu, dlouhou dobu zůstal jejím členům andělský titul, který byl teprve později nahrazen pojmenováním démon. Aby však poctivá věřící duše byla ušetřena nejistoty, začalo se zprvu zdůrazňovat přídavné jméno hříšný (později padlý).

O hříších těchto disidentů vypráví například Henochův apokryf, prastarý (uznávaný už v druhém století po Kristu) a na dlouhá léta ztracený spis. Autoritu si na dlouhou dobu zachoval v Byzanci, čili u východních křesťanů, ještě před pádem východořímské říše však z hitparády náboženských spisů odešel. Teprve v osmnáctém století byl objeven v Etiopii a později i v řecké verzi. Biblický astronaut Enoch, jež navštívil nebesa a seznámil se s politickým pozadím, v něm mimo jiné prozradil (v kapitolách sedmé a osmé) i přesné viníky. Kromě obecného předávání znalostí o magii lidem, dopustili se zejména následující pánové následujících zločinů:

Azazel, jemuž podle jiných pramenů býval na pokraji pouště obětován kozel, byl původcem pozdějších závodů ve zbrojení, protože naučil lidstvo vyrábět meče, štíty a pancíře. Aby druhá polovina lidstva nezáviděla a aby bylo k čemu zbraně použít, vzdělal též člověka ve výrobě zrcadel, náramků a šperků, položil základy kosmetiky.

Amacarak učil přírodnímu léčitelství a čarodějnictví, zatímco Armers naopak umění různá kouzla zneškodnit.

Barkajal, Tamuel a Asaradel se lidem pokusili vnutit vědu věd astronomii – ten první učil nebeská tělesa pozorovat, Tamuel popularizoval astronomii v celé její šíři, zatímco Asaradel byl úzce specializovaný selenolog, zabývající se výzkumem pohybu Měsíce. Aby bylo učiněno zadost i později preferované astrologii, vyučoval Akiabel vykládat znamení a věštby.

 

Bylo toho samozřejmě víc a Henochovo dílo je podpořeno i oficiálním zdrojem, čili knihou Genesis. Nezbývá, než připomenout jednu z nejznámějších vět:

 

Že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali.

(Genesis,6-2)

(19.6.2002)

Zlý červ

Kdepak, nehodlám se tu věnovat entomologii a sadařině. Zůstanu protentokrát u pekelných démonů a doma. Čili v Čechách. Český čert je samozřejmě bytostí známou a díky vrozenému českému pohrdání autoritami v posledních staletích ani ne tak zápornou. Spíš hloupou, kterou dokázal podvést kdejaký prosťáček. Podle některých pověstí dokonce i kladnou postavou, trestající lidskou zlobu.

Jinak se i u nás věřilo v proslulý pád z nebes, při němž dopad některých andělů zmírnila voda, ti se pak stali vodníky, případně skály (pěkně děkuji) a ti pak vzali za svou živnost lesních a skalních duchů.

Český čert se ve své původní podobě vždy podobá člověku. Ovšem kulhá, ať už bez zjevné příčiny nebo pro kopyto na jedné noze. Dalším poznávacím znamením jsou malé růžky ve vlasech, drápů na rukou se později čerti zbavit dokázali. Móda se po staletí neměnila, čeští pekelníci preferují černou případně chodí v zelené myslivecké uniformě. Samozřejmě je nadán umem změny ve zvíře – nejčastěji to bývá černá kočka, případně pes stejné barvy a ohnivých očí. Celoevropská ďábelská obliba v přeměně do kozla v České kotlině tak častá nebyla.

Stejně jako po celém světadíle, i u nás čerti postavili celou řadu staveb a provedli mnoho terénních úprav – postavili hrad ve Dvoře Králové, Ronštejně, mosty či brány v Lanšperku, na Dobříši i jinde. A zanechávali nejrůznější stopy, ať už v kamenech (Jihlava, Železná Ruda, Humpolec) či v podobě kamenů samých (Vyšší Brod, Stříbro, Velké Meziříčí). Také orali brázdy, vršili kopce, seznam by to byl dlouhý a zahrnoval několik desítek míst.

A proč zlý červ? Ďábel a čert jsou tabuizovaná slova a bylo je třeba nahrazovat opisy, jak už to je zvykem u mnoha jiných nepříjemností. V Čechách se tedy tomuto démonu říkalo:

 

Rohatý, čerchmant, čechman, čerchan, čermák, černast, červ, červivec, čmert, jalbl, nedobrý, ďas či černý.

 

Uf. Na týden raději vylezu na světlo.

(19.6.2002)

Belzebub

Belzebub

Belzebub je nejen jeden z nejznámějších ďáblů (spolu se jmény knížete nejvyššího, čili Lucifera a kolegy Satana se stalo i jeho synonymem celého pronároda) ale také jedním z nejstarších. Zaručeně existoval dávno před vznikem židovského náboženství. Hebrejský Ba' al zevuv či Ba' al-zebúb bývá označován za Pána much (odtud ilustrační obrázek), pokud jím kdy byl, pak rozhodně nevelel myriádám tohoto nepříjemného nemoci roznášejícího hmyzu při útoku na lidstvo, nýbrž naopak před ním chránil – ačkoliv epidemiologie starých národů nebyla na výši dnešní, jedna a jedna si už tehdy sečíst uměli a ochranou před mouchami se zabývala celá řada božstev (Zeus Apomnis, kupříkladu). Podle některých byl božstvem města Zebub,ale judaismus ho definitivně přejmenoval na Ba'al zvuva, čili Pána domu. Etymologie jeho jména je ovšem mnohem složitější, semitský kořen -zvl označuje hnojiště (arabské zivl), talmudské zabal pak nečistý. Pán domu také mohl vyjadřovat příslušnost k určitému domu, čili kultu, nebo eufemisticky označovat podzemní příbytek mrtvých či démonů.

Podle jistých pramenů byl Belzebubem posednut i Ježíš, Pán much dal božímu synu ovšem i moc porazit ostatní démony.

K Belzebubovi připojím i další z variant pekelných hierarchií, tuto má na svědomí Johann Pock a pochází z roku 1723. Podle ní stojí v čele:

král Lucifer

a za ním následují šéfové jednotlivých resortů, spolu s počtem podřízených

 

velkokníže Belzebub, velící 95 legiím ďáblů dohlížejících nad vraždami a násilím

Asmotheus a jeho 90 legií, zaměřených na nemravnost

Astorah, velící 85 legiím pro našeptávání lží

Satan a 80 legií čertů, ponoukajících k pýše a nadutosti

Chamas, mající na povel 75 legií a nestřídmost v jídle a pití

Mefistofeles se 70 legiemi, jak známo z případu dra Fausta starající se o černokněžníky a čarodějky

Beltebor komandující 65 legií pro skrblíky

Baal se svými 60 legiemi dohlížejícími nad adepty tajných věd

Hebelfurch a 55 legií ďáblů pro lehkomyslníky

Mamon, náčelník 50 legií, určenými ke službě boháčům

Runzefal a 45 legií starajícící se o lenochy.

 

výčet ovšem není úplný.

(27.6.2002)

Lucifer, kníže pekelné

Ke svému jménu a existenci prý přišel náhodou – když se prorok Izaiáš posmíval jistému babylonskému králi, který se velkohubě pustil do války a pak ji prohrál. Lucifer je totiž Jitřenka (čili Venuše, ale astronomií si to komplikovat nebudeme) a Izaiáš se vysmíval pádu chvástavého krále, připomínajíc, že spadl při vzestupu do nebe do pekla, což bylo míněno obrazně.

Další se ovšem toho rčení chytili a stejně jako Římané ustanovili své duchovní pontifexy – strážce mostu přes Tiberu, ačkoliv Etruskové ten termín mínili přeneseně, tak i vládce pekel, padlý serafin dostal své jméno. Čeština ho ještě upravila na opravdu málo vznosné luciper. Oficiální démonologie považuje za knížete pekel spíše Satana, respektive démona nepojmenovaného, označeného pouze určitým členem, přijde-li na něj řeč.

Vládcem podsvětí se Lucifer stal mnohem později a hovoří z něj spíše literární tradice

(27.6.2002)

Satan

Satan

Třetí muž pekelné hierarchie a na nějaký čas poslední zástupce tohoto podzemního světa, jak už bylo řečeno, je démonem nejvyšším a ve své podstatě nekonkrétním. Satan je vlastně honosnější slovo pro ďábla či čerta, uctívání ďáblovo je ostatně známo pod názvem satanismus. Obrázek představuje nesvatou trojici, dualistický protiklad trojice Svaté a ačkoliv tomu tak rozhodně není, na což vážné zájemce o démonologii upozurňuji, docela se hodí, pojmenovat si ty tři obličeje Lucifer, Belzebub a Satan. Ten pán s třemi rohy je ovšem Satan sám, ale myslím, že to tolik vadit nebude.

K Satanovi přidáme další pekelnou hierarchii. Pochází z pera lékaře Johanna Wiera, který chtěl vyzrazením těchto informací proti Satanovi zaútočit (narušit Satanův monopol, abych citoval originál. Tedy vpravdě řečeno: ne Sathanicae factionis monopolium usque adeo porro detilescat, jak je psáno v Pseudomonarchia daemonum. Opět tu nalezneme velitele s jejich legiemi (které mají původ už v evangeliích).

Králem podle Wiera je

Bael, jež má k dispozici 66 legií.

Za ním následují například

 

 

a mnozí další. Ve Wierově spise nalezneme 68 jmen pekelných šlechticů.

Podle tamního dvorského protokolu je člověk může vyvolat podle titulu pouze v čas, určený pro styk se stranami: krále od třetí ranní do poledne, potom od deváté do nešpor. Markýze od jedné do poledne, vévody od jedné do dvanácti, praesese při soumraku, hrabata každou hodinu.

(10.7. 2002)

Lu cifru a přátelé

Připomíná vám toto jméno Lucifera? Nejste daleko. Lu cifru je nesmírně pyšný démon italského původu. Spolu s ním a jeho příbuznými a sousedy z této oblasti, se pomalu vymaníme z osidel mocností pekelných. Ačkoliv oficiální démonologie, jíž jsme se v předchozích týdnech malinko dotkli, považuje samozřejmě tohoto a jemu podobné tvory za čeládku Satanovu, lidová bubákologie už kráčí jinam. Budeme se jí držet a i když, samozřejmě, patří k čertům a ďáblům, přiznáme lu cifru existenci vlastního rodu.

Jak již bylo řečeno, je to pyšná bytost a na jedné straně je opisem tabuizovaného jména Satanova, stejně jako Farfanicchio, Fistolo, Berlic, Farfarello, Tentennino, Culicchia a Ticchi-tacchi. Obdobně, jak jsme si ukázali, obchází Satanovo jméno i čeština. Španělé mají Dona Martina a Dona Pińola, Angličané říkají pro jistotu Old Nick a Gooseberry, každý národ si našel svou cestičku. Jak říká kampánské přísloví: A nomena el gjaul, al capite, tedy Když uslyší své jméno, ďábel se dostaví.

I proto mu Sicilané říkají Santu di Caulu nebo Santu di Pantani, Svatej ze zelí, Svatej z bažin.

Abych se v pekle nezapomněl.

Jedním z italských démonů "na rozcestí" je arsu cani, hořící pes, jemuž jsou podřízeni jiní démoni. Například farfareddu, což je noční můra nebo zuppidu, z jehož jména lze poznat antického Kupida a který vše mění na smyslové rozkoše. Jiným démonem je mazzamareddu, vládnoucí živly, který zneužívá přírodních sil zemětřesení, tornád a bouřek zatímco lhářský a halucinogenní 'ntatiddu podplácí zlatem.

Itálie disponuje samozřejmě mnohem větším počtem nadpřirozených bytostí, jež spojuje s ďáblem a které v jiných oblastech žijí nezávisle na hlavním podzemním velení. Některé z nich shrnu do jednoho pytle, abych na ně někdy později nezapomněl a aby se do Bestiáře dostali. Do pytle ostatně strká děti i parasaco, jedno z dlouhé řady pedagogických strašidel. Racecotena je skřítek, způsobující svědění, tentillo je čertíkem pokoušejícím a pobuřujícím. Kampánský farfariello, jehož jméno vychází z arabského farfar, skřítek, se v pozdějších dobách kvalifikoval jako taškář, zatímco další skřítek, mazzamauriello, vzal jméno z španělštiny (matamoros, jak se na jihu říkalo španělským vojákům).

Stejně jako u nás, tak i na Apeninském poloostrově existuje mnoho ďáblových jeskyní, stop a staveb a nesmírný počet pověstí legend – a jak čas šel i veselých historek. Italové rádi ďábly přelstívají a tropí si z nich legraci. Mají na to přeborníka – Svatého Antonína. Ten dokázal mnoho – stejně jako Prométheus přinesl z pekla oheň, několikrát ďábla porazil a zesměšnil. Podle Abruzzanů se takovým bojovníkem nestal náhodou, byl totiž už při svém neplánovaném početí, zaslíben Satanovi.

Rouzloučím se hrstí říkánek, jež jsem vykradl z knihy Alfonsa M. di Noly Ďábel a podoby zla v historii lidstva, jíž do češtiny přeložila Alice Flemrová

 

Svatý Antonín v hrobě

zralé hrušky uchovával

Satanáš mu je naschvál

nechal všechny shnít

Antonín se nezlobí

raději je všechny sní

 

nebo jiná

 

Svatý Antonín z pánve

jedl nudle

náhle démon tůdle tůdle

ukradl mu vidličku

Antonín se nezlobí

rukama ty nudle sní

 

a do třetice

 

Svatý Antonín u kašny stál

a salát si tam omýval

A Satanáš jemu naschvál

hodil po něm kamenem

Antonín ho za krk vzal

a hlavu mu v té kašně vymáchal

 

přičemž existuje i verze, v níž mu máchá zadek. Exkurzí do Itálie se aspoň na nějaký čas rozloučíme s pekelníky a já se pokusím poohlédnout se po někom ne tak nebezpečném.

(20.7.2002)

Podsvětí Etrusků

Tuchulcha

Mytologie dávných obyvatel Etrurie, Etrusků, je pohřbena v čase a ztracena pod nánosy řeckých a římských vlivů. A přitom bylo etruské náboženství opravdu silnou záležitostí.

"Národ, který byl oddán náboženství o to více než ostatní národy, že vynikal uměním náboženství pěstovat," charakterizoval Etrusky římský historik Titus Livius. Etruští kněží byli uznávanými odborníky v předpovídání budoucnosti, protože celý národ žil v zajetí pátrání po vůli bohů a snaze ji beze zbytku naplnit. Pantheon tomu odpovídal. Byl rozsáhý, otevřený vlivům okolního světa a nejen z dnešního pohledu složitý.

Jednou z jednodušších oblastí bylo etruské podsvětí a tak, aniž splním, co jsem minule slíbil, vás na okamžik znovu zavedu pod zem a za hranici života.

I když, podle některých památek, byl posmrtný život plný radovánek, některé hovoří jinou řečí. Mohou za to především etruští démoni, pomocníci boha podsvětí, kteří duše mrtvých do jeho říše odnášejí. Jistě, duše se může tam dolů dopravit po svých, na koni či voze, ale cesta v náručí okřídleného démona má přece jen jiný zvuk.

Začněme od začátku a to postavou nejvýše postavenou. Tou byl samozřejmě bůh podsvětí

 

Aite,

někdy Aita nebo Eite, záleží na přepisu. V každém případě šlo o variantu středomořského podsvětního boha, jemuž Řekové říkali Hádes a Římané Pluto. Na hlavě nosil vlčí kůži a předsedal podsvětním hostinám. Po jeho boku samozřejmě sedávala manželka

 

Phersipuai,

v jejímž jméně je jasně slyšet řeckou Persefonu. Silný helénský vliv, mocně ovlivňující nejen mytologii etruskou, ale i římskou, lze vystopovat v celém Středomoří. Právě římská mytologie, ve svém původu svébytná a samostatná, díky jemu trpí dodnes, mechanickým kladením rovnítek mezi jednotlivá božstva (Zeus = Iupiter, Héra = Junó a tak dále), Římané se ovšem týmž zavádějícím stylem pokusili srovnávat božstva úplně jiných kulturních oblastí, čímž způsobili v pozdějších dobách zmatek v mytologiích keltských a přeneseně i slovanských.

Dost nářků, v podsvětí je jich i tak nepřeberně. Vládnoucí manželské dvojici sloužili v etruském náboženství, jak už bylo řečeno, démoni. Například

 

Charun

Slyšíte podobu s pochmurným převozníkem přes řeku Styx Charónem? Slyšíte dobře, ale zapomeňte na další srovnávání. Démon zahnívajícího modravého těla, se zahnutým nosem a rozšklebenou tváří s dlouhýma a špičatýma ušima, který se objeví v okamžiku smrti, aby člověka udeřil kladivem, má k mlčenlivému Charónovi daleko. Občas mívá křídla, hady na hlavě a ramenou a těle, někdy nosí pochodeň a hák.

 

Tuchulcha

nemá v okolních náboženství příbuzného. Zato má supí zobák a pařáty, hady ve vlasech, kolem nohou, paží a v sevřených rukou, koňské uši a netopýří křídla. Jedno z jeho vyobrazení jste viděli na začátku dnešního povídání.

 

Vanth

je bohyně smrti. I ona užívá velká křídla, tělo má naštěstí lidské. V ruce drží klíč a tváří se přísně, neboť představuje nevyhnutelnost osudu.

 

Výčet etruských démonů jí ovšem nekončí, podsvětí je plné nejrůznějších zjevení: Trítónů. Tifónů a Scill, fúrií Nathum, v popisu tu ovšem končí mé nerozsáhlé prameny, pročež končím i já.

(24.7.2002)

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny