 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Gaap
Světové strany mají své zástupce. Obsluhu, pověřence i vládce. Pokud jde o svět démonů v tradičním evropském – tedy kulturně křesťanském – pojetí, pak nechybí ani tam. Byť ne všichni praktičtí i teoretičtí okultisté se shodnou na konkrétních detailech, drobný problém mívají s přiřazením směru tomu či onomu, o něco větší rozpor pak někdy ve jménech, respektive osobách démonů samých.
Gaap patří k těm, s jejichž existencí a pověřením nemá problém žádný z populárních grimoárů. Jak Dictionnaire Infernal, tak Pseudomonarchia Daemonum a rovněž Goetie (aneb Menší klíčky Šalamounovy) jeho existenci potvrzují. Pod tímto nebo podobným jménem (možno ho nalézt zapsaného jako Tap, Taob nebo Goap). V různých funkcích.
Tento vysoce postavený démon patří mezi pekelná knížata, a podniká v oboru lásky, přičemž prý dokáže nabídnout ženám v tomto směru příslušnou lékařskou péči, menší pravděpodobnost nechtěného otěhotnění, snadnější přístup k mužskému srdci. K ruce má dvacet pět legií čertů.
Dvaceti legiím poroučí v podobě rytíře, rozhazujícího zlato a stříbro.
Může ovšem být i pekelným prezidentem, zajišťujícím svým klientům znalost neviditelnosti i transport na větší vzdálenosti, vyučujícím svobodná umění: dle středověké tradice k nim patří gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba. Taky napomáhajícím při přivlastňování si démonických pomocníčků jiných mágů. Potom velí legiím šestašedesáti. Stará se též o nekromanty.
A konečně (vzhledem k úvodu) je králem světové strany. Jižní (tvrdí Menší Šalamounovy klíčky) nebo západní (sděluje Pseudomonarchia Daemonum).
Ilustrace (původně pro Dictionaire Infernnale) Louis Le Breton, Public domain, via Wikimedia Commons
19.2.2023
Ziminiar
Sedmdesát dvě legie poslouchají rozkazy Zymymara, nepříliš často přivolávaného pekelného krále. Směr, z něhož Zimniar přichází, je pak sever. Jediný, u něhož mají všichni jasno. Ostatní světové strany a démonští potentáti na tom tak dobře nejsou, jak si jistě všímáte.
19.2.2023
Corson (Gorson)
Ani Král Západu (podle Lemegetonu) nebo Jihu (jak mu přiznává Pseudomonarchia Daemonum) nebývá nijak zvlášť citýrován. I on má na povel sedmdesát dvě jednotky prostých pekelníků.
A to by bylo pro dnešek a démony světových stran všechno. Skutečně? Ano, máte pravdu, uvedl jsem jen tři, což je při pohledu i na tu nejjednodušší kompasovou růžici evidentně málo.
Není. Ti další už totiž tady nějaký ten pátek jsou: Amamion, představitel strany západní nebo východní, a Paimon, někdy taktéž západ. Najít můžete i seznam, obsahující (bez určení směru) Asmodaie, Beliala a Beletha.
19.2.2023
Borda
Můžete ji potkat v noci či v mlze. Nechcete.
Protože Borda každého, koho potká, zabije. Děje se tak na severu Itálie, v regionu Emilia-Romagna, kde tahle čarodějnice (Burdâna, Bourda, Bùrda; záleží na provincii, v níž se nacházíte), pohybující se krajem se zavázanýma očima, představuje děs z bažin, zrádných tůní a vody vůbec. Její původ sahá až do keltských časů k bohu jménem Borvo, spravujícímu léčivá zřídla a prameny, doma moderní ji ale zaměstnala především jako pedagogické strašidlo, které od pobytu na zmíněných místech odrazuje děti. Pravděpodobně úspěšně, protože Borda dostala prostor i v domácnosti. Jak praví (nebo zpívají) místní ukolébavky, dítě, kterému se nechce spát, čarodějnice sváže a uškrtí provázkem.
26.2.2023
Feeorin
Skřítci z anglického Lancashire. Zelené kabátky, červené čepičky. Malého vzrůstu. Člověk by ani neřekl, že jejich jméno vlastně znamená Strašidelní.
26.2.2023
Eurynomos
Obyvatel řeckého podsvětí živící se masem mrtvých. Zubatý, barvy jako moucha masařka, tak ho popisuje Pausaniás.
26.2.2023
Kagu-tsuchi
Něco končí, něco začíná... Zrozením Kagucučiho končilo japonské tvoření světa. Bůh ničivého ohně a dnešní patron kovářů a hrnčířů svým žárem při příchodu na svět zabil matku Izanami, proto ho otec Izanagi sťal a rozsekal na osm kusů, osm vulkánů. Z kapek Kagu-tsuchiho krve se narodili další bohové, kromě jiných bůh mečů Takemizakuchi, mořský Watatsumi a deštivý Kuraokami, také Kuraokami-no-kami a Amatsumikaboshi.
26.2.2023
Umi inu
Jak vypadá, to vlastně rybáři z prefektury Kóči na jihu japonského ostrova Šikoku nevědí. Jen to, že tahle mořská obluda má plnou tlamu pořádných zubů. Zahryzne se do kormidla nebo kýlu – a loď už nehne. (V Evropě, jak si jistě pamatujete, se o tohle starala přísavná Echeneis.) A je to pravda, žádná pověra, protože pokud se takto zachycené plavidlo přece jen uvolnilo, našly se na něm stopy zubů.
26.2.2023
Tutu
Ochránce před démony a nočními můrami, funkci potřebnou ve všech kulturách, zastával u starých Egypťanů lev s lidskou tváří a hadím ocasem Tutu. Dnes známe jediný jeho chrám, a to v Kellis (Ismant el-Kharab na současných mapách), pomocné tlapy ale bylo zapotřebí v každé domácnosti, proto lze jeho zpodobnění nalézt i v svatostáncích jiných božstev.
Syn Neith (což bylo kromě potvrzení původu i jedno z jeho zástupných jmen), byť původně patřil ke strážcům hrobek, na démony a zlé sny opravdu platil, bylo ovšem vhodné předcházet si ho. Příslušné rituály doprovázela i hmotná pobídka: husa a chléb.
ilustrace Eternal Space, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
5.3.2023
Ogun Oru
Noční můra, zasahující u nigerijských Jorubů. Démonka, jíž lze vyhnat buď původními africkými rituály nebo za pomoci obřadů křesťanských, docela jistě záleží na víře léčeného.
5.3.2023
Pisadeira
Jít spát s plným žaludkem se nedoporučuje. Kdyby nic jiného, tak si organismus, zaměstnaný zpracováváním pozdní dodávky materiálu nijak zvlášť neodpočine, což dá po probuzení rozhodně najevo. V Brazílii může tento stav navíc přilákat tamní noční můru, vyzáblou rozcuchanou ženštinu s dlouhými drápy a rudýma očima. Jak nočního žrouta nachytá, sleze ze střechy – schovává se obvykle za hřebenem – a pustí se do díla, jehož následkem bývá spánková paralýza. Že vám na hruď hupsla právě tahle hrůza, poznáte podle zlomyslného smíchu.
5.3.2023
Bakhtak
Před touto pákistánskou noční můrou ochrání amulet, známý jako tawiz. Tedy několik veršů z Koránu, zavěšených v koženém pytlíčku na šňůrce kolem krku.
5.3.2023
Apela
Král jesenických skřítků, sídlem v Boškovském údolí. A protože jde o monarchu, vládnoucího elementům země, je také nechutně bohatý. Pověst, která ho připomíná, rovněž patří k naprosto klasickým. S drobným vybočením ze schématu.
Čas děje: Velký pátek. Místo děje: Údolí nedaleko Boškova (dnes části Potštátu), Nízký Jeseník. Aktéři: Chudá vdova s malým synkem, bělovousý král skřítků.
Potud běžné. Stejně jako pokorná prosba, s níž žena k jeskyni v uvedený den přišla, s žádostí o drobnou pomoc. Král ji vyslyšel, otevřel skálu a přivítal vdovu s miminem ve svém sále. Nabídl jí, ať si vezme na co dosáhne (jeskyně oplývala drahými kameny i zlatem ve všech směrech, tedy i pod nohama). Vdova odložila dítě, naložila zástěru – a rozhodla se nejdřív dopravit těžký náklad ven a potom se pro chlapečka vrátit. Obojí najednou by neunesla.
Ano, správně. Jak vylezla, hora se za ní zavřela. Měla tedy žena hromadu zlata a neměla dítě. Pozdě litovala, že nesebrala jen tolik, aby nemusela nemluvně odkládat.
Klasická pověst, pamatujete?
Uběhl rok – žena většinu zlata rozdala potřebným, nouzí netrpěla, trápila se ale pro ztraceného synka – načež nadešel další Velký pátek. Čas, kdy se otevírají poklady. Vdova neváhala. Vyrazila do údolí, vždyť je přece možné, že ji Apela znovu svou síň otevře.
A tady je ta odchylka.
Neotevřel.
Vezměte si z toho poučení, milé dítky, a... moment. Má to být drobné vybočení, ne překvapivý zvrat. Napřesrok, byť už mnoho naděje v srdci neměla, to ženě přece jen nedalo a ke skále se vypravila znovu. Ani snad nedoufala, jen si chtěla připomenout nesmyslnou ztrátu milovaného synka.
Jeskyně byla otevřená. Uvnitř čekal spokojený, dobře zaopatřený už dvouletý chlapec.
Byla to zkouška ženina charakteru, vysvětlil šťastné matce král skřítků, a lekce, která jí měla dát poznat, na čem v životě opravdu záleží.
12.3.2023
Lunantishee
Irští skřítci za trnkovým keřem. To je rostlina značného magického významu, ať už ochranného nebo zlověstně ničivého, proto se zvláštnímu dohledu není co divit. Léčivé – i střízlivým světem potvrzené – vlastnosti keře z čeledi Rosaceae netřeba připomínat, z té druhé strany příkladem hole irských čarodějnic, které vyrobené z tohoto materiálu prý dokázaly přivodit potrat. A sloužit i k horším věcem.
V Čechách se trnkovým prutem čarodějnice odhalovaly. Musel být ovšem uříznut na Velký pátek třemi řezy novým nožem, drženým rukou zabalenou v bílém šátku. Pevně daný datum je ve hře i na Zeleném ostrově. Souvisí mimochodem s kalendářním cyklem, respektive s příchodem zimy a léta. Na rozdíl od našeho velikonočního termínu se ta činnost naopak silně nedoporučuje; pokud v Irsku utnete trnkovou větvičku jedenáctého listopadu nebo jedenáctého května, Lunantishee se postarají o to, aby vás postihla nějaká nepříjemnost. Nemalá.
12.3.2023
Mari Morgan
Vyprávělo se mezi rybáři z bretaňského ostrova Molenez (Île Molène) o krásné mořské panně, jejíž dotek dokáže proměnit mořskou pěnu v drahé kameny. Přes den vyspává v jeskyni a běda tomu, kdo by ji probudil. V noci vystavuje na odiv svou krásu, pročesává ve svitu Měsíce vlasy zlatým hřebenem. Prozpěvuje si. Kdo (by) se ale pokusil k ní přiblížit, nedopadl (by) dobře, loď by rozbil na útesech a pokud by ho snad Morgan objala, pak by to bylo objetí definitivní, jelikož je smrtící.
Což mořská panna nesnáší zrovna nejlépe. Je tak odsouzena k věčnému panenství, zatímco muži, v jejichž přízeň doufala a které zahubila, skončí jako mořem bloudící přízraky, neboť se jim nedostalo řádného křesťanského vypořádání.
Říká se také, že Mari Morgan je vlastně prokletá princezna Dahut, která podle staré bretonské pověsti zavinila potopení města Ys.
12.3.2023
Salvanèl
Vypráví si o něm kolem italského Trentina. O lesním muži v červeném, s hustým temným vousem. Prý synu dívky z Val di Non, dlouhovlasé blondýny (což ukazuje jistým směrem a hned jím mrkneme) a neznámého (byl-li vůbec) otce. Neznala ho ani budoucí matka, která popravdě ani netušila, jak se do jiného stavu dostala. Vesničané, poctivost sama, ji okamžitě začali podezírat z čarodějnictví, proto raději utekla do lesa. Tam , v jeskyni v horách, porodila. A pojmenovala chlapečka Salvanèl. Slyšíte ve jméně latinské sylva? Tedy Les? Už staří Římané obydlili společenství stromů Sylvány. I plavovlasé kouzelné slečny v tom kraji žijí, víly, zvané někde Longane, jinde Aguane. Hojně se vyskytují též čarodějnice. Máme tu tedy místní pověst, seskládanou z běžných prvků severoitalských historek.
Salvanel v lese zůstal a vyrostl. Lidem se vyhýbal. Rád ale pomohl, i když se ho báli. Zvlášť starým a jinak potřebným. Jako správná bytost svého biotopu ovšem někdy zbloudilým poutníkům namísto nasměrování kudy ven, ještě víc zamotal hlavu. Naprosto nesmlouvavý byl k těm, kteří lesu škodili. (Taky někdy – kdo by to řekl – coby zavilý chlupatec strkal do pytle děti, aby je ve svém horském úkrytu upekl a sežral. Vážně.)
19.3.2023
Tramontino
Mrňavé zlovolné stvořeníčko, vybavené blanitými křidélky, které poletuje toskánským vzdušným prostorem a rádo útočí, obvykle v podvečer, na zemědělce pracující na polích. Bodá je ostrou dýkou, případně žihadlem.
19.3.2023
Scultone
Drak, který decimoval lidskou i hospodářskozvířecí populaci v okolí sardinského Baunei. Zabíjel pouhým pohledem, proto sv. Petr, na němž bylo s obludou se vypořádat, musel použít triku, osvědčeného už v dobách mnohem dávnějších, sledovat protivníka v zrcátku. Dostal se tak až k němu, drapl draka za ocas a praštil jím o zem tak silně, až pukla; dírou pak Scultone (kterého do té doby museli místní uklidňovat obětí jedné panny ročně) sletěl až do pekla.
19.3.2023
Girtablullû
Štíří lid stvořila Tiamat, když se chtěla vypořádat s hlučnou mladou božskou generací. Obvykle se, jak dobře známe z Egypta i jiných světových končin, nasazovaly z logických důvodů – totemová maska, reprezentující praotce/ochránce rodu – zvířecí doplňky na lidské tělo, v tomto případě byl ale postup opačný. Trup obávaného členovce s člověčí hlavou a končetinami. Ačkoliv Matka vod prohrála (a posloužila coby stavební materiál pro naši Zemi a nebesa), její válečníci se neztratili. Setkal se s nimi Gilgameš na své pouti k Utnapištimovi. Člověkoštíří pár sídlil v pohoří Mášu a dohlížel na bezpečnost východu a západu Slunce. Také na bránu do podsvětí. Obrovští a děsiví tvorové z počátku světa byli pro tak důležitou službu vhodnými kandidáty.
Ilustrace: Drawn by Faucher-Gudin, from an Assyrian intaglio, Public domain, via Wikimedia Commons
26.3.2023
Siduri
Známé je její setkání s Gilgamešem, kterého k ní poslal Šamaš, když hrdina toužil oživit svého mrtvého přítele Enkidua. Sídlila v zahradě bohů u moře, strážila Strom života. Sama (služebnictvo se nepočítá). Zmíněná zahrada byla krajinným útvarem z našeho pohledu prazvláštním: vysazené rostliny, stromy, keře i trávy totiž nenesly ovoce ani nerozkvétaly květy, ale produkovaly minerály. Diamanty, karneoly, lapis lazuli. Drahokamy nejrůznějších barev a druhů. Bylo to místo vzácné a krásné. A klidné. Proto před otrhaným unaveným poutníkem zabouchla Siduri-Sabitu dveře. Nezamlouval se jí, a nešlo jen o vzhled.
Pod výhrůžkami vchodu sekerou Gilgameše přece jen přijala. Slavného uruckého krále neznala, vyslechla si tedy nejprve stručný souhrn jeho úspěchů (likvidace Chuvavy, zabití lva, porážka nebeského býka) a jeho přání najít cestu k Utnapištimovi. Snažila se mu pak vysvětlit, že jeho pouť postrádá smysl, že mnohem lepší pro něho bude užívat si radostí z jejího pohledu nedlouhého lidského života, těšit se s manželkou a synem.
Neposlechl. Dál už to znáte. Nebo můžete poznat, je to příběh z hlediska naší kultury základní a zásadní.
Jméno bohyně (které, ač se v českých překladech objevuje se S, zní správně Šiduri) by mohlo pocházet buď z akkadského Šī-dūrī, Moje ochránkyně, nebo znamenat churritsky Mladá žena. Ať tak nebo tak, je významem natolik obecné, že se objevilo jako přídomek i jiných mezopotámských bohyň, příkladem Ištar, což někdy vede nepozorné čtenáře k spojování dotyčných dam v jednu.
26.3.2023
Suḫurmašu
Pokud se vám při prohlížení starých hvězdných map zdá zobrazení souhvězdí Kozoroha poněkud zvláštní, neboť jste se předtím dočetli, že je nanebevzetím/zastoupením božské kozy Amaltheie, případně boha lesů Pána, k nimž rybí ocas tak nějak nepasuje, pak můžete zůstat v klidu. Nebo si rozšířit vzdělání o to, že ač jsou uvedení hrdinové řeckých mýtů skutečně (někdy) se zmíněnou konstelací spojováni, samo souhvězdí a nebeské znamení pochází z mnohem hlubší historie. Až z Mezopotámie, přesněji z Babylonie, jejíž astronomie (o astrologii nemluvě) tu řeckou předcházela a ovlivnila. Tamní – tehdejší – Kozoroh byl Suḫurmašu, půl ryba půl koza, jeden ze symbolů Enkiho.
26.3.2023
Fois
Skřítci z okolí francouzského města d'Ars-en-Ré. Žili ve vysokých dunách na pobřeží ostrova Ré. Minimálně ještě ve třetí čtvrtině devatenáctého století, kdy místní lidé nacházeli zcela jasné doklady jejich existence, ohořelé kameny a pozůstatky jejich sídel.
1.4.2023
Fions
Bretaňští skřítci. Mužíci malého vzrůstu ve službě u mnohem vyšších a výše postavených kouzelných bytostí.
1.4.2023
Laùro
Jihoitalské lesy i venkovská stavení, stodoly v to počítaje, jsou domovem zlomyslných potvůrek jménem Lauro. Nebo Laurieddhu. Prý dušiček nepokřtěných dětí; rozsah činností, jimiž se tihle skřítkové zabývají, ovšem jednoznačné tvrzení o původu vylučuje. Neboť Lauro je:
a) zlý. Potom proniká do domu v noci a trápí jeho obyvatele jako noční můra. Zaplétá koním hřívy a ocasy. Tenhle jinde škodolibý vtípek je v tomto kraji nebezpečný, zvířeti jde o život a zachránit ho může jen ustřihnutí zašmodrchaných žíní.
b) hodný. Takový pomáhá v hospodářství nebo aspoň rozdává zlaté mince. Dohlíží v noci na dobytek a vyhání škůdce z polí.
1.4.2023
Pettenedda
Pročesává své dlouhé vlasy, ale překrásná vodní panna to není. Byť má s vodou mnoho společného. Děsivá stařena ze sardinských studních obvykle nebývá v dobrém rozpoložení, protože ke zkrocení svého nepoddajného hlavového porostu užívá jen svých dlouhých nehtů a příliš jí to nepomáhá. Proto, děti, pozor! Raději se ke studnám ani nepřibližujte, jasné?
Ano, mami.
1.4.2023
Mazaròl
Velký muž v červeném šatu a černém plášti, na hlavě velký klobouk. V jádru hodný, ovšem povahy cholerické. Citlivý na dané slovo. Jak ho podvedete, vybuchne. Přeneseně, samozřejmě.
Šlápnout do jeho stopy není taky žádná legrace. Když se vám tohle stane, dojdete, aniž víte proč, do Mazarolovy jeskyně. Dostanete tam napít mléka z černé kozy, kterýžto nápoj působí amnésii. Když pak nevíte, kdo jste a kde jste, snadno se smíříte s tím, že jste levnou pracovní silou v démonově domácnosti.
Děje se tak na severu Itálie, v Dolomitech. Když teď přidám informaci, že zmíněný horský duch pod svým pláštěm odnáší neposlušné děti, a vy si zopakujete popis z první věty, pak se můžete pozastavit nad tím, že tyhle atributy přísluší i tamnímu Salvanèlovi.
Nepozastavujte.
1.4.2023
Dzô'noq!wa
Vyhrožovávala kwakiutlská babička řvoucímu dítěti. Že když nepřestane, objeví se Dzô'noq!wa a odnese si ho. Úspěšně, protože holčička jednak dlouho odmítala vůbec vyjít z domu, jednak pak skutečně obryni s chlupatýma rukama venku potkala.
Jak se ukázalo, tak „Vlk! Vlk!“ tentokrát nekřičel nudící se chlapec, ale nevhodné metody výchovy užívající prarodič – Dzô'noq!wa (jejíž existenci začala babička zlehčovat) opravdu dítě sebrala a odnesla do podzemí. Marně se k němu snažili rodiče prokopat.
Když už jsme začali s narážkami na známé evropské pohádky, můžeme pokračovat: děcko nebylo hloupé, lámalo a odhazovalo cestou větvičky, aby po té stopě trefilo domů.
Příběh pokračuje – tenhle, i ten, který vám přišel na mysl. Obryni se zalíbily dívčiny náušnice. Dítě vysvětlilo, že k takové parádě musí mít v boltcích díry. Že jí je udělal táta kladívkem a ostrým klacíkem. Dzô'noq!wa si je tedy nechala taky udělat. Palicí a větvemi, protože šlo o uši poněkud větší. Děvče za ně přitlouklo obryni k podlaze, ta operace měla ovšem fatální následky. Mrtvou únoskyni strčilo dítě do ohně.
Po stopě z větviček se pak vrátilo domů, rovnou na svůj pohřební obřad. Šťastným shledáním s rodiči historie nekončila, holčička vyprávěla o svém dobrodružství – a taky o Dzô'noq!wině domě, plném kůží a sušeného masa a bobulí a vůbec všeho potřebného. Indiáni se pro ně vypravili, a to bohatství (o něž se poctivě podělil) učinilo z dívčina otce náčelníka.
9.4.2023
Hótho
Personifikace chladu, jak ji znali Senekové. Když ho potkal, vyzval Hótha k měření sil jeden lovec; zkoušel spíš svou vlastní odolnost, neboť Hótho neudělal nic jiného, než co mu bylo vlastní, jen snižoval teplotu okolí. Žádné podfuky a podrazy. Poté co muž přežil extrémně mrazivou noc – udržoval oheň a napájel se horkým čajem z tsugy – Hótho, který se do soupeřova domu ráno osobně dostavil, nahý, jen se svou sekerou, mráz odvolal a poctivě přiznal porážku.
9.4.2023
Kokumthena
Prababička nejen kmene Shawnee, ale celého světa. Jedna z mála Stvořitelek v zástupu mužských Stvořitelů. Pravda, nápad vytvořit v Ničem Něco, vzešel od Nejvyšší bytosti, známé jako Moneto, všechnu práci ale musela odvést žena.
9.4.2023
Mesingw (Misinkhâlikàn)
Ačkoliv ho někdy neproškolení cizinci považují za lenapskou formu Sasquatche, Mising jím není. Jistě, je chlupatý, polovina obličeje černá a polovina rudá, někdy se objevuje mezi stromy – sedlá přitom jelena – patří ovšem k bytostem vyššího postavení. Uvedená jízdní vysoká prozrazuje spojení s lesem a jeho tvory, jichž je ochráncem. Má trpělivost s lovci, kteří les ctí, trestá takové, kteří se nechovají jak by měli. Environmentální cítění není objevem moderní doby. O křehkosti životního prostředí lidé věděli své už dávno.
Jako symbol přírodní rovnováhy dnes navštěvuje své věřící především ve snech a provází náboženské rituály. Ten jeho se jmenuje Xinkwikàn.
Kdysi se ujal tří chlapců, jimž rodiče nevěnovali patřičnou (vlastně žádnou) péči. Ti pak přinesli víru v přírodního ducha Misinga mezi Lenapé. V pravou chvíli. V té době víra obecně polevila, což – protože hovoříme o prastarých časech – obvykle přinese zájem bohů a nějakou tu světovou katastrofu. Tenkrát to bylo deset měsíců trvající zemětřesení. Byl tu naštěstí Misinkhâlikàn a jeho tři vyslanci, kteří vysvětlili, jak správně zdobit domy jeho tvářemi. Vyrábět masky černočervené jako je on, aby Misingova síla přešla i na nositele. Dodržovat i všechna ostatní nařízení a podmínky Xinkwikànu, především ochranu lesního života.
Což Indiáni tehdy splnili a plnili, a země se přestala třást.
9.4.2023
Chonchon
Jenom velmi schopný černokněžník, pro kteréžto mají chilští Mapučové výraz kalku) zvládne transformaci v nočního ptáka Chonchona. Ten akt zahrnuje ošetření hrdla kouzelným mazáním, aby mohla být hlava oddělena od těla. Ta se pak šedě opeří, odrápuje, a za pomoci zvětšených uší coby křídel odletí do noci. Sát krev spáčům. Provést, co kalku naplánoval. Ohlašovat blížící se zlé události.
Spatřena může být toliko jiným černým mágem, ostatní mohou zaslechnout jen zvuk, který letící hlava vydává, a který je opravdu děsivou předzvěstí. Podle něho – tué tué tué – se také někdy Chonchonovi říká: Tué Tué.
K proměně zpátky v kouzelníka je opět nutná ona mast, proto nejlepším způsobem, jak se ptáka zbavit, je sebrat ji. Když pak na místě ráno najdete mrtvou sovu, pak víte, že jste uspěli.
ilustrace Fpini, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
16.4.2023
Anchimallén
Ohlašovatel zlých událostí, objevující se jako zářivá koule. Skřet velikosti nemluvněte. Světelný dětský přízrak.
Pro jihoamerické Mapuče plní nejen uvedenou funkci, také svádí z cesty (to nadpřirozená světla prakticky vždy a všude) a slouží coby démonický domácí pomocníček. Hlídá stavení před zloději, přináší do něho štěstí a bohatství. Takového přivede na svět čaroděj (u Mapučů se téhle sortě černých mágů říká kalku), a to z exhumovaných kostí dítěte, které zemřelo náhlou smrtí. Vařených v hrnci lidské krve, přidávají někteří.
Zakoupeného raráška je zapotřebí držet na dietě z medu, krve nebo mléka, nekrmený může zahynout. Nebo se nechat zlákat někým, kdo o jeho pomoc stojí, a rozhodl se opatřit si ho bez pomoci kouzelníka. Tedy ukrást.
16.4.2023
Bola de fuego
Světlo, poletující a blikající za venezuelských nocích. Pozor, na rozdíl od jiných bludiček ji nezažene pokorné křesťanské slovo, modlitby Bolefuegu naopak přitahují, a proto je lepší pořádně zaklít. Nebo si lehnout na břicho a počkat, až odletí.
Je původu lidského. Jeden z příběhů, který vysvětluje i jiné její jméno, Candileja, vypráví o krásné a tvrdohlavé Candelarii, jíž její manžel, velký muzikant (a taky velký pijan) odmítl vzít s sebou na jednu slavnost. Usekla mu hlavu a přiměla své dva syny otcovo tělo pohřbít; byla za to po smrti potrestána vyhazovem od nebeské brány a věčným blouděním po savanách. Možná je ale duchem matky, která připravila o hlavu svého syna, budoucího biskupa, pověstí je, jak už to bývá, několik. Podobný přízrak podobného původu ostatně znají i v sousední Kolumbii.
16.4.2023
Cumacanga
Sedmá dcera (dívka se šesti staršími sourozenci), která se zapletla s knězem, se může v noci proměnit v Cumacangu, poletující svítící hlavu. K pokojně odpočívajícímu tělu se vrací s kohoutím zakokrháním. Známo z Brazílie, přesněji z Pará.
16.4.2023
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
.png){kind=link}
