Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část osmdesátá třetí

Tlahuizcalpantecuhtli

Tlahuizcalpantecuhtli

Zatímco v představách Indoevropanů či Jihoameričanů byla Jitřenka, potažmo Venuše, která její roli zastává, bytostí když už ne veskrze kladnou, pak aspoň na pohled příjemnou a víceméně nekonfliktní, Aztékové věděli své. Velká hvězda, ohlašující svítání neměla s krásnými ženami nic společného. Natož s láskou. Pán úsvitu Tlahuizcalpantecuhtli byl zuřivý a nebezpečný bůh, obávaný jak lidmi, tak i bohy. Venuše tak patřila k nejdůležitějším nebeským tělesům, pozorně sledovaným nejen pro své postavení v kalendáři.

Světlo jitřní hvězdy může být zdraví škodlivé, působit ošklivá zranění, varovali staří Aztékové. S hrůzou pak očekávali, až se planeta potká na své dráze s dalšími astronomickými objekty. Byl to čas strachu a zla a zkázy, jemuž bylo třeba čelit poctivě dodržovanými rituály. Jsme ve střední Americe několik století po Kristu, takže si nemusíme připomínat (ale přesto to děláme), že jejich středobodem bylo obětování zajatců, jimž kněží vyřízli srdce z těla.

Už víme (nebo bychom si mohli vzpomenout) že aztécká Jitřenka byla vlastně jednou z podob Opeřeného hada. A že se  Quetzalcoatl převtělil v pravděpodobně skutečně existujícího toltéckého panovníka jménem Ce Ácatl Topiltzin Quetzalcóatl. Jedna méně známá verze závěru pozemského bytí tohoto slavného muže hovoří o dobrovolném konci v ohni, po němž se stal právě ranní hvězdou. Takové proměny živých nejsou nezvyklé, zvláště v případě zasloužilých vůdců, v jejichž odchod odmítají lidé uvěřit.

Úřední podobu a funkci změnil i sám Tlahuizcalpantecuhtli.

Stalo se tak při uvádění světa do provozu, při němž měl Pán úsvitu na starost Slunce a Měsíc. Obě nebeská svítidla tehdy sice na oblohu vystoupala, odmítla se ale dál pohybovat, Nanahuatzin v zastoupení denní hvězdy dokonce požadoval jako mzdu krvavé oběti. Což se Tlahuizcalpantecuhtlimu nelíbilo.

Jsou tu pochopitelně i jiné výklady, s jinými jmény a v jiném pořadí, které popisují vznik Slunce, těm se ale budeme věnovat na jiných místech. Jakkoliv jsou zajímavé a konečné podobě mýtu bližší, pro náš současný záměr stačí zjistit, že Pán úsvitu vrhl po Slunci oštěp, minul, Slunce úder vrátilo – a bylo přesnější. Probodlo Jitřence hlavu a ta se pak stala Itztlacoliuhquim, bohem chladu.

Tento zástupce hmoty v neživém stavu – jméno Itztlacoliuhqui se mimochodem překládá jako Zakřivená obsidiánová čepel, ale také (protože uvedené přetlumočení je prý chybné)   jako Mrazivý zabiják rostlin, nebo Všechno se mrazem skloní – pak představoval třetího v obvyklém řetězci Zrození – Život – Smrt. První zmíněné měl na starosti Tezcatlipoca, život pak Itzpapalotl, ženský protějšek Mrazivého zabijáka rostlin. Kalendářní božstvo Zimy též obhospodařovalo třináct dnů kalendáře skutečného, samozřejmě aztéckého: Od 1 Ještěrky po 13 Supa.

 

Ilustrační obrázek pochází z Codexu Telleriano-Remensis, spisu, vytvořeného v šestnáctém století v Mexiku.
See page for author [Public domain], via Wikimedia Commons

12.2.2017

Xólotl

Planeta Venuše se neobjevuje pouze k ránu, bývá také první hvězdou noci, Večernicí. Na středoamerické obloze ji představuje Xólotl, Pes, další podoba Quetzalcóatla a tím Tlahuizcalpantecuhtliho. Jako bohu deformace a neštěstí (v chápání lidí nebyl mezi oběma úkazy rozdíl) mu umělci dávali podobu psí hlavy s vyraženým okem na lidském těle s chodidly opačně otočenými. Každého večera stahuje Slunce z oběžné dráhy a chrání ho za cesty podsvětím ke svítání, tuto byť záslužnou, ale jednotvárnou práci vyvažují divoké příběhy dávných časů, kdy ve psí podobě provázel Opeřeného hada do podsvětí, aby mu pomohl získat kosti pro obnovu lidského rodu.

12.2.2017

Achachilas

Strážní andělé andských Aymarů. Též praktičtí meteorologové, pouštějící dle své momentální nálady na svět sníh, kroupy, nebo déšť. Indiáni si je představují jako starce a zanechávají jim drobné obětiny v podobě alkoholu a koky u kamenných oltářů, samotní Achichalas (Apus), kteří své lidské svěřence nejčastěji varují ve snech, ale žijí v podzemí.

12.2.2017

Mukat

Ať už mají bohové nejrůznější pohnutky k tvoření světa a následnou údržbu svého díla, v drtivé většině jde o bytosti hodnocené kladně. Snad jsou někdy trochu prchlivější, o výsledek své práce ale obvykle pečují. Někdy, pravda, jim dojde trpělivost a to se pak mohou dít věci, jak dobře víme třeba i z Bible, obvykle ale za takovým skutkem stojí chování lidí, třeba i chyby v plánu, ale ne demiurgova zlá vůle.

Cahuillští Indiáni ze sonorské pouště ovšem mají o svém Stvořiteli, jeho povaze a konání jasno. Mukat byl bůh sice mocný, ale v žádném případě ne oblíbený. Nejen pro svou náladovost, ta se u bohů víceméně očekává. Lidem vadil především vztah k jim samým, Mukat je totiž nijak zvlášť nemiloval, dokonce kdysi dávno, na úsvitu lidstva, vykázal jejich ochranitelku, bohyni Měsíce Menily, a už tak těžký život v aridní krajině proměnil v peklo.

Vztah k dílu se mu nakonec vrátil. Poté, co Mukat naučil lidi umění boje, využili tito nově nabytých poznatků proti němu a svého Stvořitele zabili.

19.2.2017

Mašenomak

Velká ryba, tak vlastně říkají wisconsinští Menomineeové jezerní obludě, která jim kdysi znepříjemňovala život. Mívala ve zvyku polykat rybáře, proto se na ni vypravil sám Manabuš, známý místní hrdina. Provokoval příšeru posměšnou písničkou o tom, jak by si na něm Mašenomak mohl pochutnat, kdyby se ráčil vynořit, což rybu skutečně přimělo k akci. Poslala nejprve své děti, aby odvážlivce na voru spolkly, ty ale hrdina zahnal šípy.

Proč chodit ke kováříčkovi, když může ke kováři? Starého netvora to rozčílilo natolik, že se skutečně dostavil osobně a opravdu hrdinu spokl.

Což bylo pochopitelně v plánu.

V žaludku Velké ryby se Manabuš setkal se svými bratry Medvědem, Krkavcem, Veverkou i mnohými dalšími. Válečnou písní je přiměl k válečnému tanci, který Mašenomakovi neudělal nijak dobře; kdo by se také cítil fit, když mu v břiše poskakuje za zvuků bubnu oběd. Jezerní příšera se začala převalovat, motat a jistě i litovala neuvážených stravovacích návyků, ale bylo už pozdě.

Třemi vbodnutími nožem do srdce ještě hrdina přiměl tělo k cestě ke břehu, kde si pak prořízl cestu na čerstvý vzduch, aby všichni zachránění, na nohy další písní, tentokrát léčivou, jíž ošetřil pobytem v žaludečních šťávách oslabená těla svých druhů, postavení, mohli vyjít na svobodu.

19.2.2017

Abatwa

Kdesi na jihu Afriky žije miniaturní národ. Nepatrný tělesnými rozměry, jeho příslušníci jsou tak malí, že mohou vzít – a také berou – za vděk noclehem v mraveništích. Loví (při jejich výšce to ani jinak nejde) ze zálohy z hloubi trávy. U kořisti se pak utáboří a neopustí ji dříve, než ji spotřebují; za další se stěhují na koni, sedíc jeden za druhým od uší k ocasu.

Ačkoliv jsou viditelní pouze někdy a to jen dětem, kouzelníkům a těhotným ženám v sedmém měsíci, očekávají-li tyto potomka mužského pohlaví, otravují pidižvíci i jiné kategorie lidských bytostí. Nenechají někdy člověka pořádně vyspat, vytrhují ho ze spánku bušením v hrudi.

19.2.2017

Badalisc

Badalisc

V italských Alpách, přesněji v údolí Val Camonica, loví na Tři krále lidé rohatou obludu s velkou hlavou, velkou tlamou a planoucíma očima. Dnes jde samozřejmě o figuranta, respektive folklorní masku, k níž patří další tradiční postavy: Dívka, coby návnada, Mladík, Stařec, Stařena, Čarodějnice, Pastýři a Hrbáč. Všichni aktéři, bez ohledu na kostým, jsou ovšem zvykově (známe už z antického divadla, či sportovních her) muži. Ženy kdysi dokonce nesměly slavnosti ani přihlížet.

Poté, co je obluda lapena, je na provaze vedena vesnicí. K tomu  patří i místní a jen pro tento den ukuchtěné speciality, veselý rej, veršovánky, zpěv a koledování. Na konci tohoto veselého (dnes i příslušně komerčně vytěžovaného) svátku je pak obluda slavnostně vypuštěna na svobodu. Maska z kozlí kůže je uložena, aby si na své přišla opět napřesrok, lidé z údolí se ale zapřísahají, že opravdový Badalisc v lesích jejich kraje kdysi skutečně žil.

 

Fotografii lapené obludy pořídil Luca Giarelli (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons

26.2.2017

Fauni, Aguane a Silvani

V severovýchodní Itálii doby dnešní a nedávné lze narazit na i potomky bytostí Itálie starověké, římské. Přírodní živly tu zastupují tvorové povědomých jmen. Fauni (všechna uvedená jména jsou ponechána v italském originále, takže jejich podobnost s českým tvaroslovím je náhodná) jsou ideovým potomkem Faunů a tudíž ochránci lesů a polí, zatímco Silvani zvířecích obyvatel těchto biotopů. Element vodní pak zastupují Aguane. Italštinou vládnoucím je už jasné, že v třetím případě jde o slečny (množné číslo ženského rodu, končící -e), nám ostatním to také nepřijde divné, protože vodní panny dobře známe odevšad. Od podobných slečen sousedních Germánů a Slovanů pak také tyto potomkyně starých nymf převzaly část své podstaty. Mohou prý být dušemi mrtvých dívek, stejně jako odvěkými představitelkami svého živlu. K popisu též patří informace o ne-lidské, tedy zvířecí části těla. Ne ovšem pouze rybí, jak by dalo čekat, ale též hadí, případně s nožkami kozími, či kuřecími. Podobné vodní dívky v kraji ostatně žijí: longany.

Text, upozorňující na pohlaví naznačuje, že bude následovat též informace o mezidruhových vztazích. Tentokrát z nich ovšem vynecháme člověka, uvedení přírodní duchové si vystačí sami. Chcete-li se ve světě alpských bytostí orientovat, pak vězte, že následek vztahu sylvána a vodní panny se nazývá Salvanello, případně Sanguanello (existuje i další úroveň, Salbanello, potomek Salvanella a čarodějnice).

26.2.2017

Monachetto

Doplňuje předchozí, pokud jde o folklorní biotop, jde o skřítka elementu země, domovem v jeskyních.

26.2.2017

Linchetto

Představitel tvorů noci, odpovědný za noční můry Toskánců. Kromě trápení spáčů též přemisťuje a mění věci, rozplétá dívkám copy a uzluje vlasy. S oblibou si smlsne na novomanželech o jejich první noci – pokud tato skončí hádkou, pak za ni může tenhle pravděpodobně po inkubovi jméno podědivší elf. Linchetto řádívá též ve chlévech (i krávy mohou mít neklidné spaní), kde dobytek svazuje k sobě ocasy a cuchá hřívy koním. Za dlouhá léta obtěžování tímto nadpřirozeným parazitem odhalili naštěstí lidé jeho slabá místa: kromě jiného proti němu pomáhá jalovec, zavěšený ve dveřích.

26.2.2017

Fouchi fatui a Fiammetta

Italské bludičky; ty první jsou dušemi nebožtíků, ztracených mezi nebem a peklem (proto se, kromě obvyklých bažin, objevují též na hřbitovech), zatímco Fiammetta jsou průvodci mrtvých při jejich cestě na Onen svět.

26.2.2017

Biča Kuba a ti další

Marijci, vlastnící v rámci Ruské federace svou republiku a hovořící řečí z ugrofinské větve uralských jazyků, si až do dnešních dob zachovali svou původní víru. Ač po staletí křtěni, vydrželi u svých představitelů vyššího, tohoto i onoho světa. Patří k nim, kromě řady bohů a jedné bohyně, i skupina bytostí nižších, praktickému životu bližších. Hodných, i těch ne moc hodných.

Biča Kuba, Stařena z ohrady, doplněná mužským partnerem Starcem z ohrady Bičou Kuguzou, a také Biča Ia a Biča Oza, Ďábel a Pán ohrady, jsou tvorové, starající se, jak jejich příjmení prozrazuje, o hospodářská zvířata.

5.3.2017

Albastor

I Albastor, navštěvující lázeň, na sebe v takovém případě bere podobu stařečka, či stařenky. Ví se o něm také, že může vypadat i jako bledý obr s dlouhými vlasy, že zvládá proměnu v libovolné zvíře, pokud zůstává na zemi, a že cestuje též po obloze, a to je možné ho pozorovat jako padající hvězdu. Uvedené informace mohou být na první pohled v rozporu s chováním, jímž je tento duch nepokřtěného nelegitimního dítěte pověstný. Jde totiž o sexuálního démona, succuba či incuba, který ničí svou oběť vytrvalým snižováním životní síly pohlavním stykem. Ochrana je prostá (kromě sexuální zdrženlivosti, která se ovšem dodržuje těžko): znamení kříže na všech dveřích do domu. Obrana aktivní, vedoucí k eliminaci nadpřirozeného protivníka, pak spočívá v zlomení malíčku Albastorovy levé ruky.

Pokud se vám ho podaří lapit.

5.3.2017

Arapteš

Marijské lázně (neplést s Mariánskými, nejde o město s kolonádami, ale o soukromé domácí sauny) neokupují jen již uvedení Albastoři. Mohou se v nich objevovat i krásné mladé dívky. Pokud je to ovšem po soumraku, pak opatrně, neboť může jít o lesní víly, zvané arapteš.

5.3.2017

Keremet

Bývá obvykle považován za zlého ducha, jehož je třeba se obávat. Příčinu silného mrazu v zimě, sucha i bouří v létě a původce moru. To je ovšem pouze část pravdy, k níž je zapotřebí dodat, že Keremet je Marijci uctíván nejen ze strachu. Je považován za ochránce (v jisté shodě s Udmurty a na rozdíl od sousedních Čuvašů, pro něž zůstává pouze krutým démonem, vyžadujícím oběti) a jeho zájem a přítomnost je vyžadována. Keremetovou přízní se Marijci dokonce chlubí.

Co ty jsi za člověka? Nula. Na mě se podívej, já mám Keremeta!1)

vytahoval se jeden občan z vesnice Susadi-Abalock, což osloveného přimělo k příslušné praktice, totiž oplocení hrobu a vykonávání vhodných rituálů, aby nezůstal druhořadým.

Někteří etnologové se proto snaží naznačit, že v tomto případě nejde o zlého démona, ale o jeho mladšího bratra, který se snaží vyrovnat síly. Sami Marijci ale vědí své. Stejně jako Čuvaši, považující Keremeta za lidmi zavražděného staršího bratra božstva Suldy-Tora. Populární rituály pak mají sloužit k odčinění viny. I Marijci považují keremety (nenásilně, takřka bezešvě jsme teď přeskočili od původní oficiální víry do druhé existence nadpřirozené bytosti, k víře takzvaně lidové) za oběti násilné smrti. Také (původně) za boží vyslance a Učitele, kteří se tu a tam lidem ukázali a které bylo možno požádat o dohled nad domácností. A i přesto, že se už neobjevují, stále mohou pomáhat. Nejen v hospodářství, jeden vesničan z Kalejeva si vyprosil ochranu v boji a skutečně přežil celou válku bez jediného škrábnutí, jiného ochránil jeho keremet před násilníky na cestě.

To, že neblaze zesnulí nahradili v roli keremetů původní přírodní duchy, je docela běžný vývoj, stejně jako to, že se jedné konkrétní bytosti stala skupina sice stejným jménem označených, ale různého chování i vztahů se dopouštějících nadpřirozených entit. Tak může být k dispozici i keremet pozemku, zabraného jistým bohatým sedlákem chudšímu sousedovi. Pomohlo k tomu falešné svědectví synů, kteří ovšem na jeho následky (polehávání na zemi) záhy zemřeli. Neštěstí, způsobené hamižností, pak umořilo i sedláka k smrti, po ní se stal strašidlem, na onom prokletém místě působícím. Od jiných podobných démonů jiných kultur se keremetové (mají, mimochodem, v oblibě červenou barvu oděvních součástek, ať už košil, nebo bot, ani v tom se nevzdalují tradici) neliší ani v detailu původu. Osud takto dostihoval především bohaté sedláky, loupežníky, černokněžníky, zběhlé vojáky, a taktéž občany sousedních národů, či příslušníky vyšší společnosti: ruské vlastníky půdy, marijská knížata, tatarské šejky a čuvašské tarkhany.

Dobrat se původního Keremetova obrazu je prostě obtížné. Patrně vůbec nemožné. Za roky soužití s okolními etniky a vlivu mocnějších kultur se víra kontaminovala, proto v ní nalezneme třeba i příběh o tom, jak se kdysi jistý Marijec chystal obětovat Keremetovi prvorozeného syna, a jak v poslední chvíli obrátil a na oltář položil berana, čímž stanovil novou tradici.

 

1) Vasilyev, V. Materials for studies in the beliefs and rituals of the Mari people, Krasnokokshaysk,  1927,  p.  21

5.3.2017

Mulo

Člověk, který nezemřel přirozenou smrtí, byl odjakživa a prakticky  všude považován za rizikovou osobu. Násilné přetržení života totiž často nepřetrhlo vazby se světem, na němž měl ještě nějaký čas pobýt. Podobně se také odmítali rozloučit nebožtíci nevyprovození správným způsobem.

U Romů tyto případy zastupuje mulo, v nějž se promění muž, či muli, vracející se mrtvá žena. Oblečeni v bílém, s vlasy až na paty, pronásledují mulové nejen původce své smrti. Mohou škrtit a sát krev i osobám víceméně nevinným, to by nijak zvlášť neděsilo, kdyby si nemrtvý vyřídil své účty s vrahy, nebo ledabylými knězi, a spokojeně odešel, právě naopak.

Proto se lidé, především ti, kteří se mulovi za jeho předchozí existence z jakéhokoliv, i malicherného důvodu znelíbili, musí chránit. Je známo několik běžných praktik, jimiž se lze démona zbavit. Patří k nim probodnutí nebožtíkova srdce ocelovou jehlou, či vložení kousků železa do úst, mezi prsty na oči a do uší (tento kov zabírá na mnoho evropských bubáků, můr, či strašidel). Pomáhá též hlohová větev, položená přes nohy. Oddělení hlavy od těla.

Nebo oheň, opravdu bezpečný způsob, jak se takového upíra definitivně zbavit.

12.3.2017

Butyakengo

Někdejší živí nemusí být, jako právě uvedení mullové, jen hrozbou. Stejně dlouho – a možná ještě delší dobu – jako lidští démoni, jsou s člověkem i duchové předků. Málokterý rodič se bez boje vzdává pokušení dohlížet na existenci svým potomků a chránit je. A pokud lze pomáhat i bez ohledu na čas, pak ještě lépe.

Ochranní duchové tohoto původu mívají různou formu. Od transformace do zvířecího těla, zástupného předmětu, až po podstatu nefyzickou. U Romů (alespoň tureckých a srbských, podle Journal of the Gypsy Lore Society, svazek 3) je to Butyakengo, entita, obývající lidské tělo. Přechází od rodičů na nejstaršího potomka, bez ohledu na pohlaví. Nosí štěstí.

I duchovní síly touží po uznání, proto bývalo Butyanengovi za účelem zajištění výhod i obětováno. Na vybraný strom na šťastné hoře se zavěsily kousky masa; pokud zůstaly do druhého dne, byla oběť malá a muselo se přidat. Pokud maso zmizelo, strážný duch se nasytil a jeho podpora byla zajištěna.

12.3.2017

Ana

Bohyně plodnosti a královna víl rumunských Romů, žijící ve vysokém hradě na vrcholu některé z transylvánských (tedy sedmihradských) hor. Vysoká, štíhlá a krásná. A spokojená, vznášející se na pohodlném obláčku bezstarostného života. Do chvíle, než se o ni začal ucházet Král démonů. Pochopitelně ho odmítla, což ovšem nebyl nejlepší nápad, jeho poskoci hrad oblehli a začali Anin dvůr, služebník po služebníku a vílu po víle, decimovat. Proto se bohyně raději vzdala a Králi podlehla. Narodil se jim démon nemoci. Slibem provdat každou vílu, dosáhnuvší věku 999 let za některého z Králových démonických služebníků (zvaných locolico) se pak z vlastního manželství vyvlekla. Zavřela se na svém hradě a odmítá opustit jeho stěny. Stydí se. Pokud musí ven, pak cestuje v převtělení do zlaté ropuchy.

12.3.2017

Balaur

Balaur

Velký rumunský drak, často několikahlavý (tři, sedm, případně dvanáct, nebo i jedna jediná, kupříkladu při pózování pro uliční dekoraci), obvykle představitel špatné strany, jehož musí Hrdina odstranit z cesty, aby se dostal k Princezně. V lidových vyprávěních a pohádkách jím většinou bývá Făt-Frumos, třetí syn, neohrožený bojovník, zachránce  a fatalistický poutník světem a mezi světy.

Jako mnoho jeho příbuzných, převtělil se Balaur v našem světě do tvorů prokazatelně ověřených. Dal jméno dinosaurovi, přesněji dromaeosauridovi, který pobíhal a lovil ve svrchní křídě dnešního Rumunska. Jeho sliny se bohužel nemění v drahé kameny, jako u původního folklorního draka, přesto jde – nebo šlo, preferujete-ji ve styku s přírodou pouze přímý, nemuzeální styk – o tvora zajímavého. Balaur bondoc patřil k malým teropodům ekosystému ostrova Haţeg, který vystupoval v oblasti dnešního města toho jména z vod druhohorního oceánu Tethys. Tamní křídové obyvatelstvo bylo ve srovnání s obvyklým kontinentálním průměrem vskutku trpasličí, vybraná šelma dorůstala kupříkladu ke dvou metrům, zatímco jeho býložravý soused a případná kořist, Magyarosaurus, příbuzný největších známých ještěrů, míval metrů šest.

 

Doprovodný obrázek viz:
I, Alex:D [GFDL, CC-BY-SA-3.0 or CC BY-SA 2.5-2.0-1.0], via Wikimedia Commons

19.3.2017

Zburătorul

Vstupuje do snů rumunských dívek jako přitažlivý mladý muž, jinou svou podobou je ale tento incubus okřídleným ohnivým drakem.

19.3.2017

Pâca

Antropomorfická personifikace tabáku, zvaná, či psaná též Pafa. Babizna se zahnutým nosem, s ocasem, tesáky a drápy. Neustále potahující z dýmky, nebo žvýkající tabák, to se rozumí. Matka démonů, stará jako sám svět.

19.3.2017

Pozdravpánbůh

Zimu tráví v zasypaných sklepeních hradu Dívčí kámen, kde hlídá poklady. Na jaře ale tenhle šedobradý král trpaslíků vylézá ven a příjemnější část roku tráví ve zřícenině a jejím okolí. Často sedává na kameni nad Brložským potokem.

A následkem pobytu v nevlídném podzemí podrážděným receptorům nosní sliznice kýchá.

Kdo se mu vysmívá, tomu podle zvyku podobných bytostí něco provede. Kdo mu pěkně po křesťansku odpoví Pozdrav pánbůh, toho skřítek z ukrytého depotu odmění.

Anebo také ne, jak dosvědčil místní sedlák, který kýchala pozdravil hned pětkrát. Sklepy se před ním opravdu otevřely, namísto podílu na jejich obsahu se ale dočkal zástupu vyhrávajících a prozpěvujících trpaslíků, kteří se ale vzápětí na to proměnili ve vlky, medvědy a kance a hnali ho pryč. Možná nejen proto, že se po pátém pozdravpánbůh na trpaslíka Pozdravpánbůh utrhl, že si s kýcháním nedá pokoj, ale též pro důvod, který sedláka na Dívčí kámen přivedl: chtěl si zříceninu ještě více zřítit, tedy vzít si odtud kámen na stavbu.

Nevzal, přivezl jen ztrouchnivělé dřevo, listí a mech.

26.3.2017

Mazapégul

Italský, přesněji severovýchodně italský, v provincii Romagna působící skřítek, o němž svědci tvrdí, že vypadá jako kříženec mezi opicí a kočkou, a obléká šedý kabát a červenou čepičku. Škádlívá hospodářská zvířata i selky, těm prvním cuchá hřívy, druhým rozsypává třeba mouku. Především je ale zodpovědný za noční můry, bolesti břicha a nepatřičné sny (v kterémžto oboru se soustřeďuje především na osoby ženského pohlaví).

26.3.2017

Porte-brandon

Dítě, točící pochodní v ruce, je postrachem bretaňského venkova, neboť následek jeho nenadálého nočního zjevení je zcela nadálý (čili daný): vesnice v plamenech.

26.3.2017

Buschgroßmutter

Lesní stařena saského folkloru. Objevuje se prý jednou za sto let, malá, vrásčitá, ošklivá, s chodidly porostlými mechem, s nepříjemným pohledem někdy železné hlavy. „O berličkách, hnáty křivé,“ dalo by se s úspěchem použít Erbenova identikitu, pověsti jsou ovšem ještě konkrétnější. Hůl má Buschgroßmutter jen jednu, druhou rukou si totiž přidržuje zástěru, v níž cosi nese. Nevešlo se to patrně do nůše na zádech. Dlouhé bílé vlasy má plné vší.

Vypráví se, že když se hory zahalí na jaře, či na podzim mlhou, je to kouř z bábiny kuchyně.

26.3.2017

Colt-pixy

V anglickém Hampshiru straší (nebo, vzhledem k náhradě výrobních a dopravních prostředků přírodních mechanickými, spíš strašil) bubák, zvaný Colt-pixy. Groseho A provincial glossary: with a collection of local proverbs, and popular superstitions z roku 1790 o něm prozrazuje, že tento řehtající koňský přízrak fvádí (mifleads, stejně jako čeština, i stará angličtina mívala dnešním očím nezvyklý pravopis, a já si to nedokázal odpustit, ačkoliv o skutečné -f- nejde) tedy svádí z cesty své čtyřnohé druhy a vodí je do bažin.

26.3.2017

Eager

Vodník z anglické řeky Trent. Bytost osobně odpovědná za záplavy v okolí Nottinghamu. Někdy se uvažuje o tom, že by snad mohl být ideovým potomkem skandinávského boha moří Aegira (podoba jmen), kterého do kraje uvedli Dánové.

26.3.2017

Gigiàt

Gigiat

V lombardských Alpách, v údolích u hranic provincie Sondrio se Švýcarskem, lze narazit na přerostlého tvora, podobného kříženci mezi kamzíkem a kozorožcem, s velkou hlavou a velkými rohy, opatřeného drápy na předních a kopyty na zadních nohách, porostlého dlouhými chlupy, který dokáže i velké údolí zdolat několika skoky. Někdy je Gigiàt považován za zvíře nerudné, jindy za přívětivé. Vypráví se historky o tom, jak zachránil horolezce, visícího bezmocně na skále, stejně jako se připomíná, že tento jinak býložravec občas kryje potřebu proteinů požíráním neopatrných turistů.

 

Malba na zdi domu v San Martinu, provincie Sondrio, viz: http://www.saliinvetta.com/culture-e-tradizioni/2206-il-gigiat-leggendario-animale-della-val-masino [CC BY-SA 4.0], attraverso Wikimedia Commons

2.4.2017

Came-cruse

Francie. Gaskoňsko. Městečko Aire-sur-l'Adour a okolí. Zde můžete narazit na nočního bubáka, známého jako Came-cruse, případně Òs-de-la-Mala-Cama. Doslovné přetlumočení z gaskonštiny do nám povědomého západoslovanského jazyka není zapotřebí, neboť nahradíme-li všechny ty kosti a nohy a špatný a otevřená rána volným překladem Krvavé koleno, víme už, s kým máme tu čest.

S velmi rychlým lovcem nezbedných dětí, kteří se potulují po soumraku venku. Může se skrývat v seně, číhat ve tmě – a nečekaně vyskočit. Protože svou kořist požírá, nemáme k dispozici jeho přesný popis, jméno však hovoří samo za sebe.

2.4.2017

Colô Rodje Bètch

Pták Rudý zobák je bubák belgický. Ač není jisté, zda jde o opis tvora vzhledu lidského, monstrum skutečně ptačí, nebo něco mezi tím, ba se ani neshodneme na tom, zda je zobák červený krví, je jisté, že omrzliny, jež si valonské děti přivodí nedbalým oblečením, má na svědomí právě tenhle do uší, nosu a tváří štípající představitel mrazu.

2.4.2017

Sekavá bába

Místní druh Korduly, vyskytující se v okolí Nového Bydžova. Jak uvádí Slovník nářečí českého jazyka: „Sekavá bába roseká ďetem nohi, gdiž dou večer k voďe.“ 1) Strašidlo pedagogické, jehož pomocí se rodiče snažili přivádět potomky k rozumu. Rozpraskaná kůže na patách nebývá žádný med – a nebývala dvakrát, když děti běhávaly bosé. Přímá zátěž pokožky nutí tělo rychle vytvářet z odumřelé kůže přirozenou podrážku; ta pak vysychá, praská, otevřené rány jsou ochotny poskytnout ubytování plísním i jiným potvůrkám... Nejsa dermatolog, nebudu v tom dál šťourat, abych se před odbornou veřejností příliš neznemožnil.

 

1) Slovník nářečí českého jazyka [online]. Ústav pro jazyk český AV ČR, 2016 [cit. 2017-03-31]. Dostupné z: http://sncj.ujc.cas.cz/

2.4.2017

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny