Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část devadesátá třetí

Olgoj chorchoj

Olgoj chorchoj

Velký tlustý červ, plazící se písky jižního Mongolska. Tělo (někdy v barvě krve) v délce od padesáti do sto padesáti centimetrů nenapovídá na kterém konci má hlavu; jak se za okamžik dozvíme, není podstatné tuto informaci znát. Mnohem důležitější je vědět, že jde o tvora jedovatého. Nesmírně jedovatého. Jak sdělil Royi Chapmanu Andrewsovi v roce 1919 mongolský ministerský předseda Damdinbazar, a jak americký cestovatel o tři roky později v časopise Asia Magazine a poté v knize  On the Trail of Ancient Man prozradil celému světu, už dotek beznohého tvora z opuštěných končin pouště Gobi okamžitě zabíjí. Někdy i pouhá blízkost. A nic na tom nezmění tvrzení některých badatelů, že nejde o jed, ale o elektrický výboj. Červ, kterého láká žlutá barva a k jehož popisu používají neočití svědci slova jako klobása (podle šamana, jehož zpovídal Ivan Mackerle, je to prý střevo, naplněné krví) se pohybuje převalováním ze strany na stranu.

Kryptozoologové doufají v odhalení spécie, jíž seriózní biologie doposud nepopsala, místní pastevci mají ovšem v jednom jasno – nejde o nějaké zapomenuté velké zvíře, ale o tvora nadpřirozeného. Ten na povrch pouště známé svými extrémy (čtyřicet pod Celsiovou nulou v zimě, čtyřicet nad v létě) vylézá v červnu a červenci, přímá pozorování ovšem nejsou tak častá, jak by si někteří přáli. Když již zmíněný americký zoolog diskutoval s představiteli země a dozvěděl se od premiéra o existenci tvora, dostalo se mu od dalšího z ministrů na doplňující otázku obvyklé odpovědi:

„Bratranec mé zesnulé švagrové ho viděl.“

Snaha záhadné zvíře lapit byla už tehdy, v roce 1919, Andrews se o existenci tlustého červa dozvěděl z dotazu ministerského předsedy, informujícího se, zda by Američan na svých cestách pouští jednoho olgoje chorchoje pro místní vládu neulovil. Po zvědavé reakci nezasvěceného cestovatele se rozproudila debata, jejíž obsah už známe.

V našich končinách zůstávala (předpokládaná) existence záhadného tvora, patrně především díky knihám Ludvíka Součka Velké otazníky a Krotitelé ďáblů, a překladům povídek Ivana Jefremova z ruštiny, ve známosti, jinde v Evropě a za oceánem tomu tak nebylo. Informace z Andrewsových knih zavály písky času. Ten, kdo dnešnímu západnímu světu tibetského červa znovu představil, byl český kryptozoolog Ivan Mackerle, který se za záhadným tvorem vypravil hned několikrát; poprvé v roce 1990, naposledy o čtrnáct let později. Pokoušel se červa přivolat tlukotem, stejně jako se přivolávali velcí písečná červi v Herbertově románu Duna (1990) i výbuchy (1992). Hledal stopy jeho přítomnosti ze vzduchu (2004). Ani on neuspěl. Tajemného tvora, s jehož existencí ho kdysi seznámila mongolská studentka a před nímž ho mnozí varovali, nenašel. Inspiroval ale – především otištěním anglických článků v The Faithist Journal and World Explorer – další badatele.

 

Olgoj Chorchoj na ilustraci Pietera Dirkxe, by The original uploader was Pieter0024 at English Wikipedia. (Transferred from en.wikipedia to Commons.) [CC BY-SA 1.0 ], via Wikimedia Commons

28.7.2018


El Sombrerón (Antioquia, Kolumbie)

Žil kdysi v jedné vesnici v kolumbijském kraji Antioquia muž, který rád chodil vždy dobře oblečen v černém, jezdil na černém koni. Tvářil se přísně, ale jinak to byl pán hodný. Neškodný. Škodným se stal po své smrti, kdy začal jeho duch (někdy v doprovodu dvou černých psů) pronásledovat noční chodce. Opilce, hráče a rváče, jak se připomíná. Takové, kteří nedodržují noční klid. K zásahům si vybírá měsíčním svitem ozářená místa.

7.10. 2018


El Sombrerón (Guatemala)

Jiný muž v klobouku straší ve středoamerické Guatemale. V roce 1950 se stal námětem pro jeden z prvních tamních filmů, jde tedy o strašáka opravdu pověstného. Jsou před ním varovány především dívky krásných velkých očí a dlouhých vlasů, jež může očarovat jeho zpěv a zvuk jeho stříbrné kytary. Taková slečna pak nemůže spát, nejí... ne snad, že by vzdychala láskou, ale v každém jídle má hlínu a skrček ve velkém sombreru kráká pod jejím oknem od večera do rána. Pomohlo, v jednom konkrétním případě jedné konkrétní dívky jménem Susana, když jí rodiče ostříhali vlasy a předali je v kostele knězi, aby za pomoci modliteb a svěcené vody neodbytného zpěváka zahnal.

7.10. 2018


El Sombrerón (Mexiko)

V Mexiku tak přezdívají ďáblovi, neboť bývá a bývalo dobrým zvykem užívat v takových případech krycí jména. Čert, častěji než pes, na své jméno přiběhne. A protože v končinách, o nichž je tu řeč, chodí pekelník vždy v širokém klobouku, je zástupné oslovení po ruce. Zvláště, když bývá střecha jeho sombrera opravdu široká.

Stejně jako jinde, také v téhle severoamerické zemi lidé bez ohledu na předchozí varování uzavírají s ďáblem smlouvy. Učinil tak i pán, který chtěl v Tule postavit ropnou rafinérii. Přes den šla práce dělníkům od ruky, přes noc ale přišla všechna vniveč. Byl to samozřejmě čert, který bořil, a který chtěl – a také si o to přímo řekl, když v noci majitele navštívil – uzavřít o dostavbě smlouvu. Jako výkupné požadoval nejprve duše místních dětí, později pak i dospělých. Jak bylo předloženo, bylo i podepsáno. Od následující noci už vystavěné zůstávalo, a tak mohla být dva roky nato rafinérie uvedena do provozu. Z okolních vesnic se ovšem začaly ztrácet děti, ale co by to bohatého podnikatele zajímalo... Po nějakém čase si ďábel přišel pro druhou polovinu odměny, duše starší. Rafinérie vyletěla do povětří, v explozích zahynulo mnoho dělníků a jedovaté spaliny otrávily ještě více lidí v širokém okolí.

7.10. 2018


Mohán

Lesní muž z kolumbijských hvozdů. Chlupatý, veliký. Někdy vypadá jako statný starý Indián. Krade rybářům návnady i úlovky, škádlí děvčata, peroucí u řeky prádlo. Do své jeskyně na dně řeky unáší mladé ženy, v tom se neliší od svých evropských příbuzných. Jiný kontinent a jiná kultura, respektive směs kultur mu ale, jak vidno, přidaly úkoly: kromě lesního je Mohánovi vlastní i biotop vodní. Proto ho někteří viděli s hřbetní ploutví na těle s nepříslušně velkou hlavou. Nebo v podobě kočičího monstra.

14.10.2018


Black Dog (New Jersey)

Černí psi evropského folkloru jsou obvykle stvoření pekelná, Černý pes z Pine Barrens, domova širých lesů a mnoha bubáků, je prostě jen černý pes. Takový byl i zaživa. Spolu se svým pánem, plavčíkem, byl zabit piráty. Od té doby pobíhá (aniž by škodil) v noci po plážích a mezi stromy od ostrova Absecon k zátoce Barnegat.

14.10.2018


Park Mistress

Mnoho britských čarodějnic, duchů a bubáků nese jméno Meg, v tomto případě byla ale Meg Brackinová pouhou obětí. Vyrazila jednou k večeru do Hornby Park, lesíku nedaleko lancashireské vesnice Hornby, pro dřevo na podpal; kde se vzala, tu se vzala, najednou před ní stála podivná žena v bílém, ptala se, co že tu takhle sama dělá, že už se stmívá a brzy bude tma. Přistoupila blíž, chytila Meg za ruku – a už ji nepustila. Vyrazila, vlekla nebohou venkovanku za sebou, táhla ji cestou necestou přímo za nosem, na křoví i jiné překážky nehledíc. Bez zastávky, celou noc. Vyčerpanou Meg sužovala žízeň, napít se ale neměla kdy a kde, musela se spokojit s cumláním potrhané látky svých šatů, v níž se zachytila noční mlha a ranní rosa. Teprve s prvním slunečním paprskem ji přízrak, jemuž v kraji říkávali Park Mistress a považovali za ducha vražedkyně lady Harringtonové, dámy patrně spoluvinné v případě vraždy jejího bratra, kterou měl spáchat lord Monteagle, pustil a sám se vypařil. Domů se Meg vrátila vyčerpaná a zničená. Noční dobrodružství ji poznamenalo nejen na duchu, ale i na těle; do té doby plnoštíhlá paní viditelně zhubla a hubená už zůstala.

14.10.2018


Huehuecoyótl

Huehuecoyotl

Prastarý kojot je božstvo opravdu prastaré, podezírané dokonce z toho, že sloužilo nejen Aztékům, ale už jejich předchůdcům. Což u patrona tance, hudby a nevázaného sexu nijak nepřekvapí. Kojot je bytost dobře známá na jihozápadě Severní Ameriky, vystupující v roli Pokušitele a Podvodníka, pozdější vládci Mexické kotliny přišli odněkud od severu, je tedy možné, že si tohoto boha, před nímž se raději drželi na pozoru, neboť u takových jeden nikdy neví, přineslo sedm kmenů, jež později dalo dohromady nám známou říši, odtud.

 

Obrázek Prastarého kojota pochází z rukopisu nám známého jako Codex Borgia, by UnknownUnknown author (This image was created with Adobe Photoshop.) [Public domain], via Wikimedia Commons

21.10.2018


Alux

Vyslovujme Alůš, jde totiž o skřítka mexického, přesněji yucatanského. Skupinu 1+n pak nazývejme Aluxo‘ob. Ač koexistují tyhle většinou přívětivé bytůstky s lidmi už od dob starých Mayů, neztratily na důvěře ani i u jejich potomků. Dnes spíš nedůvěře, setkání s nimi totiž nebývají vždy příjemná. Je znám případ dona Humberta Mediny Duarteho, bankovního úředníka, který si v roce 1965 nechal postavit vilu v Méridě. Pracovaly na ní jedna po druhé tři party dělníků; dvě práci vzdaly, protože v noci po zednících, přespávajících na stavbě, házeli aluxové kameny a ničili hotovou práci. Teprve třetí, za duchovní pomoci (vzhledem k místu a historii je v takovém případě k dispozici buď katolický kněz, nebo indiánský kouzelník) stavbu dovedla ke zdárné kolaudaci. Pro rodinu Duarte ovšem potíže teprve začaly. Tchán a dva Humbertovi synové zahynuli při autohaváriích, manželka skonala na srdeční chorobu, její matka zakopla a nešťastně upadla, úředník zesnul bez zjevné příčiny. Poslední přeživší z rodiny, která v domě, postaveném na místě, náležícím skřítkům, několik nedlouhých let žila, třetí syn, se proto raději odstěhoval do Mexico City, aby pomstě unikl.

21.10.2018


Boq

Velký a chlupatý lesní muž, lidožrout, násilník. Ne tak nebezpečný, jako jeho příbuzní (nejznámější z nich Sasquatch); spoléhat na dobrý rozmar u tvora, jemuž Chinookové občas říkají i Skookum (Velký, nebo Mocný), ovšem nemusí být nejlepší volba při řešení situace. Lepší – když na severozápadě Ameriky narazíte na tvora se spodními končetinami víceméně jeleními, lidskými dlaněmi a výrazným penisem, který musí boq, aby mu úd nepřekážel při chůzi, rolovat a přidržovat pod paží –, bude vzít nohy na ramena. Rozvinutým přirozením monstrum přeráží stromy a láme větve; hele, já si nevymýšlím, stěžujte si u vypravěčů v Britské Kolumbii. Předlouhým orgánem také útočí z bezpečného úkrytu na druhém břehu řeky na ženy, jdoucí pro vodu. Pokud úspěšně zasáhne, nepomůže nic jiného, než list libavky. Boqův penis totiž oběť prakticky znehybní. Nemá sílu utéct, ani se nechtěného předmětu v intimních partiích zbavit. Je ráda, když zvládne škrábnout listem uvedeného keře, který má pilovitou čepel: mužská chlouba je ovšem velmi citlivá, a proto se i Skookum okamžitě vzdává.

Tak, už můžete sundat dětem ruku z očí.

Boqové nejsou jen stvoření nepřirozená, ale také nadpřirozená, čili jistou formou kouzel vládnoucí. Lovci, který se ve snaze získat neobvyklou trofej, pokusil jednoho z nich ulovit, vybuchl lesní muž pušku v rukou. Loďce jiného muže, který před boqy se svou rodinou unikal, vzali vodu pode dnem (hladina klesla a okolní hory očividně narostly, vyprávěl později). Dalšího zachránila na poslední chvíli myšlenka na Ježíše.

21.10.2018


Ochokochi

Lesní muž z Gruzie. Chlupatý – až na hruď, z níž mu vyrůstá velký trn. Koho obejme, toho zabije. A objímá s oblibou (za zmíněným účelem, ne z radosti ze setkání). Lesní muži jsou po celém světě známi tím, že kromě lovců rádi prohání také ženy, Ochokochi se zaměřil přímo na lesní královnu Tkashi-Map. Není ovšem známo, že by bohyni někdy dohonil.

28.10.2018


Maa-alused

Estonští příbuzní finských Maahiset. Podzemní národ, pro jehož příslušníky nahoře znamená dole, vpravo představuje opačnou stranu. Mají na svědomí řadu nepříjemných kožních chorob, přesto se v lidové historii tradují příběhy o smíšených manželstvích; ta ovšem vždy končí rozlukou.

28.10.2018


Loekenbeer

Prý zdědil jméno po starém germánském pokušiteli Lokim. Podle střízlivěji uvažujících jazykovědců vzniklo spíš z nizozemských slov lok a beerput, lákat a  žumpa; v uvedeném zařízení na shromažďování odpadu také tenhle belgický bubák, chytající děti, které nenapadlo po soumraku pelášit domů, žije.

28.10.2018


Meg of Meldon

Dle místního přesvědčení to bývala Margaret Selbyová, dcera ctihodného Williama Selbyho a matka sira Williama Fenwicka, bohatá dáma, jíž její okolí už za jejího života podezíralo z čarodějnictví. Po smrti pak začala strašit. Jezdívala v kočáře z Meldonu do Hartington Hall podzemní chodbou, procházela se nocí. Sedávala na náhrobku v newminsterském opatství. Ne vždy v podobě pohledné dámy. Měla v zásobě mnoho převleků, v nichž se objevovala na mnoha místech v kraji; vzhled velkého černého psa patřil k těm používanějším. S oblibou se také zjevovala jako Bílá paní na meldonském mostě.

Na co nedokázali lidé zapomenout, bylo její bohatství. Dlouhé roky  (a patrně dodnes) se v kraji hovořilo o ukrytých pokladech. Často ve studních (třeba v té u meldonské věže), ale i na jiných místech. Některé byly (prý) nalezeny, jiné téměř vyzvednuty, pátrání po dalších bylo bezvýsledné.

Meg dala též jméno kamennému kruhu (jednomu z největších v Británii), vzdálenému od místa jejího života i poživota sedmdesát mil. Long Meg and her daughters se nacházejí nedaleko cumbrijského města Penrith, tvoří je na sedmdesát kamenů, přičemž sama Dlouhá Meg má výšku přes tři a půl metru.

 


Dlouhá Meg a její dcery na fotografii
Simona Ledinghama [CC BY-SA 2.0 ], via Wikimedia Commons

28.10.2018


Lietuvēns

Lotyšská noční můra je, v souladu s přesvědčením jiných evropských národů, původu lidského. Nejde ovšem o uvolněnou duši živé osoby, ale o duši osoby, která sešla ze světa nepřirozeným, násilným způsobem. Těžké sny či spánkovou paralýzu má tedy  v této baltské zemi na svědomí klidu nenalézající přízrak oběšencův, utopencův, či člověka uškrceného. Existuje jednoduchá praktika, jíž Lietuvēnse bezpečně zahnat: pohnout palcem levé nohy.

4.11.2018


Camphurcii

Obojživelný jednorožec z Moluckých ostrovů. Přední část jelení, zadní nohy husí. Metr dlouhý roh na čele. Stejně jako jeho suchozemští příbuzní, i tento tvor je právě pro svůj markantní symbol loven. Je totiž v místních domorodých kruzích známo, že roh je účinný protijed. Sám Camphurcii se živí rybami, mezi mořskými tvory příliš mnoho striktních vegetariánů nenajdeme.

4.11.2018


Orang-bati

Netopýří obluda, která za temných nocí indonéského ostrova Seram unáší a žere děti. Tvor velkých křídel, rudé pleti, lidského (ženského, dle evropských pozorovatelů) těla a opičí tváře.

4.11.2018


El Dientudo

Argentinci, zvláště obyvatelé Buenos Aires, vědí, že lesům je třeba se vyhýbat. Mohlo by po nich mezi stromy také zbýt jen zkrvavené šatstvo, jehož obsah vyžere velký a zubatý a temný chlupatec, páchnoucí jako mršina.

4.11.2018


Minhocão

Předlouhý, padesáti i více metrů dorůstající červ, na něhož můžete narazit v jihoamerických pralesích. Spíš pod nimi, neboť jako mnoho takových, i tenhle plazivec, opatřený chapadly na hlavě a oblečený do černých lesklých šupin, nežije na čerstvém vzduchu, ale pod zemí, kde si hloubí tunely. Na rozdíl od žížal, jejichž činnost může poškodit nejvýš trávník a záhonky s jahodami, bývá stopa minhocaa někdy zřetelnější, občas jí jsou připisovány nečekaně propadlé vozovky, nebo zřícené mosty.

Německý zoolog Fritz Müller, který ho pozoroval na vlastní oči, popsal v roce 1877 v časopise Der Zoologische Garten tvora velkého, metr v průměru, ovšem nedlouhého, s prasečím rypákem, který se zahrabal rychleji, než se stačila dostavit pomoc. Svědectví je tedy poněkud v rozporu s obecně přijímaným vzhledem; jak u tvorů nadpřirozených, tak i neznámých ale nebývají různé, někdy i protikladné popisy ničím zvláštním.

4.11.2018


Spinwijf

Též Spinjuffer, ačkoliv jde většinou o zjevení ženy věkovité. (Rychlokurz nizozemských slovíček: Wijf – žena, Juffer – neprovdaná slečna. Naši astrální dámu ale můžeme do češtiny překládat jako Přadlenu, čímž se vyhneme opatrným dotazům na stav). Objevuje se, předouc na kolovratu za měsíčního svitu. Obvykle si ve spojení s tímto nástrojem a činností představíme sudičky, čili démony osudu, Spinwijf ale náleží ke skupině démonů polních. Sedláci, nešetříce detaily, upozorňovali na její přítomnost děti; chytí-li vás v obilí, namotá si všechny vaše vlasy na vřeteno. A může být ještě hůř, toho, kdo obilí zválí, toho – podobně se chovají i její profesní příbuzní, například tuzemská Kosířka – bez dalšího zabije. Případně nechá zaživa shořet.

Ne všem Přadlenám pověsti takové chování přisuzují, respektive se o něm zmiňují. Starší dáma v bílém, jíž místní přezdívají Spinnen-Annechien (stejným jménem se v některých krajích označuje i narušitele úrody pronásledující žena s kolovratem, proto nejde o záměnu) sedávala se svým pracovním nástrojem na kopci nedaleko někdejší vesničky Zuidwolde (dnes součásti vesnice Ruinen, provincie Drenthe). Nic víc.

Byly zmíněny sudičky, které – jak známo – vystupují ve trojici. Tři byly i Přadleny, z nichž si, jak se vypráví v městečku Wapserveen, utahoval čeledín z místního statku, kdy na ně narazil. Házely po něm kosti; trefily naštěstí jen jeho koně, který zásahem zchroml.

11.11.2018


Tom Loudy

Lomcuje okenicemi, hvízdá a kvílí. Meluzína, řekli bychom. Démon povětří. Protože ale uvedené činí za okny dětských pokojů, poznali jsme právě bubáka, jehož angličtí rodiče povolávali k pacifikaci potomků.

11.11.2018


Nelly Long-arms

Příbuzná Jenny Zelených zubů. Anglická vodnice ubytovaná ve studních, odkud natahuje své dlouhé paže, aby strhla do hlubin neopatrné dítě, které se chtělo jen napít.

11.11.2018


Mother Carey

Mother Carey a její kuřata

Mořská čarodějnice, podle některých manželka Davyho Jonese, v představách všech pak představitelka odvrácené tváře moře, oceánu bouřlivého a nebezpečného. Mnohem populárnější, než ona sama, byla její „kuřátka“ (případně „slepice“, či jiná domácí drůbež). Jménem Mother‘s Carey Chicken označovali plavci buřňáčka malého (Hydrobates pelagicus), jako Mother‘s Carey Geese buřňáka obrovského (Macronectes, s ním se setkávali lodníci pod rovníkem, jde o druh domovem nad hladinami oceánů jižní polokoule). Do drobných ptačích těl se prý převtělují duše mrtvých námořníků; v novém převtělení pak ohlašují, nebo rovnou způsobí, bouře. Jejich přítomnost přináší potíže, jejich zabití zaručenou zkázu.

 

Mother Carey se svými kuřátky nad hladinou nakreslil v roce 1877 John Gerrard Keulemans, licence [CC BY 3.0]

18.11.2018


Kalanoro

Chlupatí človíčkové z Madagaskaru. Žijí v lesích stranou od lidí, jako kulturní interakci s člověkem rozumným volí běžnou praxi tvorů svého druhu: vyměňují děti, podstrkávajíce za lidské ty své. Takže se jimi straší děti, co dnes s takovými jiného? Připomenu ještě dlouhé prsty, rudé oči a chodidla obrácená dozadu, ať víme, na koho jsme na exotické dovolené narazili. (Hovoří i Afričané nebo Asiaté o výletu do Evropy jako o exotickém zážitku?)

18.11.2018


Sansandryi

Z krádeží hadrů a oblečení podezírají senegalští vesničané lidu Jola (Diola) nijak zvlášť vzrostlého, zato svalnatého lesního tvora jménem Sansandryi. Chodí prý vždy pozpátku, aby zmátl stopaře.

18.11.2018


Sněžné dámy z Havaje

Jeden by neřekl, ale i Havajci mají svá sněžná božstva. Přesněji čtyři bohyně. Krásné, chytré, odvážné. Jeden by se také mohl zamyslet a bez dalšího čtení odvodit z první věty hned dvě podstatné informace. Tou první je prostá úvaha o nepříteli zmíněných dam v bílých pláštích, kterým musí zcela logicky být Pele, bohyně havajských vulkánů. Druhou jistotou je, při pohledu na geografická a klimatická data souostroví, adresa, na níž lze (nebo šlo) dívky nalézt. Havajské hory.

Za erupce třítisícovky Haleakalā odpovídá Lilinoe. Ta je ale také někdy známa jako manželka jediného muže, který přežil potopu světa; protože v té události figurovala známější Mauna Kea, bývá naše první bílá panna spojována i s tímto vulkánem. Tahle nejvyšší (a také nejpopulárnější) hora ostrova Havaj i celého souostroví hostí i další sněžnou dívku. Pojmenovali ji Waiau a dnes už o ní není známo víc, než to, že se snad chodí(vala) koupat do Bezedného jezera, přes deset metrů hluboké nádrže v jícnu jednoho z parazitických sypaných kuželů, jak příslušné geologické útvary nazývají seismologové. Takových sopek na sopce má Mauna Kea, podobně jako naše evropská Etna, plno. A havajsky wai-au znamená dostatečná hloubka ke koupání.

Vrchol třetího nejaktivnějšího vulkánu Havaje, Hualālai, pokrývá občasným sněhem třetí ze zmíněných bohyň, Kahoupokane. Ani o ní nám dnes není více známo.

S Poli‘ahu už jsme na tom lépe. Spor téhle dámy s Pele neztratil svědky. Nebyla zapomenuta ani v jiných historkách. Nezůstávala totiž jen na východním svahu Mauna Kea, kde byla domovem, chodívala na pláž a obdivovala příbojové vlny – jsou ostatně stejně bílé, jako sníh. Tam ji také potkal havajský princ Aiwohikupua. Překrásná dívka se mu na první pohled zalíbila, bez přípravy jí nabídl sňatek – a byl v prvním kole odražen. S tím, že ano, Poliahu se za něho provdá, ovšem pouze v případě, že dostane krásné nové bílé šaty.

Které obratem dostala. I s červenou korunou.

Tři nám již známé sněžné dívky odložily své sněžné závoje na své hory, oděly se zlatem slunečního svitu a šly Poliahu za družičky. Měla to být sláva veliká. Jenže pak bohyně zjistila, že Aiwohikupua požádal o ruku i královnu ostrova Maui.

Když žárlí nadpřirozené dívky, může tenhle stav mysli okolí opravdu ohrozit: Poliahu zmrazila sokyni, a později, kromě jiných, i snoubence, který se vhozením bílého pláště do okně snažil svou druhou vyvolenou zachránit. Odešla pak zpět na svou horu, aby se navždy vzdala lidské společnosti.

Oheň se sněhem jsou protivníky přirozenými, stejně tak i Poliahu s Pele. Vypráví se, jak dramaticky se střetly při závodech heʻe hōlua, oblíbeném havajském sáňkování na lávových polích, na něž se Pele, tenhle druh sportu milující, v převleku vetřela. Erupce, zemětřesení, mlhy, vzduchem létající kameny. Nevyhrála ani jedna, tak už spory, v nichž hrají hlavní roli přírodní živly, končí. Dočasným příměřím, nebo formálním stanovením hranic, které dříve nebo později znovu a znovu jedna ze stran překročí. Tady, na Havaji, to bývá obvykle Pele, jíž připadla vláda nad jižní částí ostrova, a která se někdy znovu proti severním končinám panující Poliaku, vypraví.

25.11. 2018


Chioné

Řecká bohyně sněhu Chioné byla dcerou severního větru Bórea a aténské princezny Óreithyie, k jejím sourozencům se tedy počítali  okřídlení Argonauté Zétés a Kalaides a Kleopatra, (ne ovšem slavná řecká panovnice Egypta, ale manželka thráckého vládce Fínea, jehož později oba zmínění švagři zbavili harpyjí). Sama Chioné vešla ve známost díky svým dvěma synům, lstivému zloději Autolykovi (jehož otcem byl Hermés a vnukem Odysseus, jemuž tedy byla bohyně sněhu prababičkou) a Eumolpovi, (následku tajného vztahu s Poseidonem, který Chioné hodila do moře, aby se Boreas nedozvěděl, že je dědečkem, a jehož Poseidón dal na vychování ke své legitimní dceři Benthesikyné, aby se Eumolpos stal později thráckým králem).

2.12. 2018


Auxesia a Damia

Ačkoliv bohyně ročních období Hóry vystupovaly většinou ve trojici, v Argu snížili kdysi dávno jejichž počet na dvě. V čase vzdáleném i době klasické přisuzovali Damii (nejspíš jinde známější pod jménem Karpó) létu a Auxesii (Auxó z jiného obsazení téhle skupiny) zimě.

2.12. 2018


Serapis

Bohové přicházejí na svět nejrůznějšími způsoby. Řecko-egyptský Serapis vznikl na politickou objednávku. Když Makedonec Ptolemaios ve čtvrtém století před Kristem usedl na egyptský trůn, potřeboval podporu nejen nebes, ale především lidu, kterému měl vládnout. Kněží a filozofové pro něho tedy sestavili boha na míru, kombinaci místních Usíreho a Hóra spolu s balkánským Diem, Ásklepiem a Dionýsem. Na rozdíl od jiných podobných bohů (jakým byl právě v Egyptě například Aton, prosazovaný za Achnatonovy vlády) se Serapis dočkal uznání nejen doma, ale i v zahraničí, dva chrámy měl i v Římě.

2.12. 2018


Venrayse Schepenen

Ohnivci, strašící na hranicích mezi limburským městem Venray a severobrabantským Bakelem. Ano, tipujete dobře, šlo o pozemky. V té historce jsou nedobrými občané venrayští (včetně oficiálních představitelů obce), kteří si neoprávněně nárokovali (nejen) tamní rašeliniště. Vypráví se, jak si venrayský starosta nasypal hlínu od svého města do bot, a když se pak se svým bakelským protějškem setkal na hranicích obou katastrů, mohl drze a přesto pravdivě prohlašovat, že kráčí po venrayské půdě. Důvěřivý bakelský starosta tomu tvrzení uvěřil a vyložil si ho tak, jak soused chtěl. Co dostal za své znásilnění pravdy (o lež v podstatě nešlo) kreativní zastupitel, nevím, muži, kteří jedné noci posunuli hraniční kameny, aby územní  nároky pojistili přímým podvodem, se ovšem po smrti stali hrůzostrašnými ohnivými muži, kteří dodnes v těch místech děsí po soumraku kolemjdoucí.

9.12.2018


Sukunahikona

Když trpaslík Sukunahikona No Kami připlul v loďce z kůry a husího peří do Izuma, nejdřív se s tamním vládcem a budovatelem Ōkuninushim lehce nepohodl. Záhy se ale obě božstva spřátelila a Sukunahikona, patron rýžového vína, horkých zřídel a léčení, přidal své k  Ōkuninushiho výstavbě japonského světa. Zasloužil se především o ochranu proti chorobám a divoké zvěři.

9.12.2018


Okona-kura

Jitřenka Warraů od guianské řeky Pomeroon není ani sousední planeta, ani vzdálená hvězda, ale poněkud objemnější dáma, která uvízla v díře v nebi, jíž kdysi na počátku světa sestoupilo lidstvo na Zemi. Nebyl to plánovaný exodus, jen lovecký výlet na zelené pláně (otvor objevil při lovu ptáků mladý Okonoróté) za podivuhodnou kořistí: jeleny a pekari. Když pak zjistili Warraové, že kromě chutných býložravců našli i nechutné hady a jaguáry, bylo už pozdě. Cesta zpět byla zatarasena.

9.12.2018


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist