Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část devadesátá druhá

Frigg

Frigg a její společnice

Manželce nejvyššího z bohů severského světa dodnes náleží pátý den týdnu, počítáno naším zvykem od pondělí. Patřila k bohyním, které znaly prakticky všechny germánské kmeny, objevuje se v mýtech v Itálii usazených Langobardů stejně jako u Anglosasů, byla tedy jak partnerkou Godanovou, tak Wodenovou. Ve Skandinávii se ovšem Fjörginově dceři dostalo díky vytrvalejšímu vzdorování novému náboženství větší pozornosti literární.

Jak v Okouzlení krále Gylfa prozradil Snorri Sturluson, Friggyn nádherný ásgardský palác se nazývá Fensalir. To jméno přivádí některé vědce do rozpaků, protože znamená Sídlo v bažinách, a bez náležitého detailu, který nikdo nikde nezmiňuje, se ubytování vznešené dámy v nevznešeném prostředí vysvětluje těžko. Nebo naopak podle libosti. (Teorie ovšem snovali už v třináctém století. Podle zmíněného díla říkají Ásgardu lidé Trója, dle Sturlusonova názoru přišli Ásové, skandinávští „bohové“, na sever z dnešního Turecka. Tedy z Asie).

Nejstarší z Ásynjur, která je také matkou Thora (pokud jí nebyla Jörð) zná osudy všech lidí i bohů. Nikomu, ani osobám nejbližším, je ale neprozrazuje. A nemůže do nich zasáhnout. Proto pro ni bylo zvlášť těžké, když přišla o milovaného syna Baldra. Nabízela tehdy i sebe samu tomu, kdo z podsvětí přivede nešťastným opomenutím a Lokiho krutým vtipem zabitého boha světla zpět. Nepodařilo se.

Loki ji také v jiném případě obvinil z nevěry; měla svou přízní obdařit Ódinovy bratry Víliho a Véa.

 

„Mlč, Friggo,

Fjörgynova dcero,

která po mužích vždy jen páslas.

Véa a Vilja jsi,

Vidriho ženo,

oba objala v náruč.“ 1

 

vzal si ji do úst ve skladbě Lokasenna (Lokiho pře). Něco si ale tehdy našel na všechny přítomné bohy a bohyně, takže těžko posoudit, zda šlo o drb, nebo informaci, založenou na pravdě. (Případně nepochopené převzetí mnohem starších mýtických skutečností, například představy, v níž tři zmínění bratři byli jedním trojjediným bohem a Frigg pak zcela logicky manželkou všech. To jsou ovšem úvahy moderní doby, k jakým se dostaneme v příštím odstavci.) Podobně jako jiné První dámy, se ale Frigg musela spíš vyrovnávat s nevěrami manželovými, než s proviněním vlastním. Těžko nevzpomenout řeckou Héru; skandinávská bohyně ovšem nebyla tolik agresivní. Byla diplomatičtější, to někdy nese lepší výsledky. A nemuselo jít jen o milenky, s těmi se podle všeho (soudíme z nedostatku příběhů) smířila. Ve známém případu bratrů Geirröda a Agnara vytrestala manželův výsměch naprosto dokonale, jak se na bohyni sluší, s tvrdými následky pro manželova oblíbence. Geirröd, podvodník, který připravil svého staršího bratra o trůn, a který se těšil Odinově přízni, byl její intrikou zavržen a přišel o život. Manželce se zkrátka neposmívejte, ženy mají tendenci dotahovat věci do konce.

Předpokládá se Friggino spojení s bohyní lásky Freyjou, které není jen v podobnosti jejich jmen, hluboko v minulosti mohly být obě jednou (Freyju, na rozdíl od Frigg, znají pouze ve Skandinávii). Proto jsou obě majitelkami sokolího pláště, zajišťujícího bezpečnou přepravu na velké vzdálenosti, proto někdy zjišťujeme, že Frigg, jak se zdá, opravdu nebývala vždy spořádanou manželkou a matkou, jakkoliv se k ní k jako takové, skandinávské ženy obracely. Dáma, spojovaná s elementem Země bývá samozřejmě z téhož důvodu i představitelkou plodnosti – a odtud už k možné promiskuitě daleko není. Instituce rodiny ovšem se stejnou zákonitostí nabývá v případě vysoko postavených bohyň na vážnosti a dostává přednost. I přesto měla Frigg ve svém týmu podřízenou, jejímž úkolem bylo přimlouvat se u Ódina za nerovné či nevhodné sňatky.

Na minulost se jen tak zapomenout nedá.

 

1 Edda. Přeložil Ladislav HEGER. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962. Živá díla minulosti (SNKLU).

Frigg, její služebnice Fulla, Gná a její kůň Hófvarpnir na rytině Carla Emila Doeplera (1824-1905) [Public domain], via Wikimedia Commons

28.7.2018


Turan

Víla Turanna je mezi Toskánci známá jako ochránkyně zamilovaných. Má ovšem hlubokou historii, předkem tohoto ducha je etruská bohyně lásky, krásy a plodnosti Turan. Okřídlená, dobře oblečená mladá dívka ověšená šperky (později, pod řeckým vlivem ovšem někdy stojící modelem nahá), k jejímž symbolům patří labuť, ale také husa či holubice, byla patronkou jednoho z dvanácti měst etruského spolku, Velch (Vulci). Často ji doprovázela nymfa Lasa (nebo skupina nymf Lasae, nižších božstev osudu, do níž, kromě Lasy patřila například Evan, nebo Alpnu.

Její jméno, které nesl i etruský červenec, znamená Paní (nebo Holubice, jak tvrdí kurátoři belgického Gallo-Romeins Museum v Tongeren) a pochází z starořeckého túrannos, absolutní vládce.

5.8.2018


Alpnu (Alpan)

Protože ji někdy etruští umělci zobrazovali nahou, považuje se dnes tato podsvětní bohyně, jinak nosící volnější plášť, sandály a šperky, občas i za patronku sexuální aktivity. I ona, stejně jako Turan, zůstala v povědomí obyvatel někdejší Etrurie; v Toskánsku si lidé vyprávěli o Alpeně, dobrém duchu povětří, světla a květin.

5.8.2018


Calu

Chtonický, tedy podsvětní bůh, jehož si Etruskové představovali ve vlčí podobě. Nebo aspoň v plášti s kápí z vlčí kůže.

5.8.2018


Drop Bear

Už od dávných časů, prakticky od jeho vzniku, pronikali na stránky tohoto Bestiáře tvorové, jejichž existence nebyla ani tak nejistá, jako jistě vymyšlená. Najde se ovšem vždy někdo, kdo vtip nepochopí, někdo, k němuž dokodrcá informace na rozvrzané káře ledabylých vypravěčů přes výmoly jazykové bariéry.

Australský padmedvěd (jak původní jméno Drop Bear v Mrakoplašově dobrodružství na Posledním kontinentu, zaznamenaném Terrym Pratchettem přeložil Jan Kantůrek) patří do téhle rodiny také. Na první pohled jde o obyčejnou koalu, známého medvídka. Ovšem poněkud větší. Masožravou. Číhající nahoře na stromě na nic netušící oběť. Lovící využitím přírodních zákonů, konkrétně mechaniky volného pádu. Jak se kořist ocitne přímo pod ním, pustí se jí na hlavu. V dnešní době patří k neopatrné kořisti padmedvědů především turisté, jak uvedl v článku, publikovaném 1.4.2013 magazín Australian Geographic, obzvláště ti, hovořící s australským přízvukem. (Nebyli ovšem bychom lidé, kdybychom se nepokoušeli šťourat do prostých věcí, a tak přišla na svět i teorie, podle níž není padmedvěd veselým výmyslem, ale polozapomenutou vzpomínkou na vyhynulou vačnatou šelmu Thylacoleo carnifex, velkého tvora, zastupujícího před příchodem lidí na nejmenší kontinent v Austrálii velké kočky. Stokilový predátor byl dobře vybaven ke šplhu po stromech a k lovu ještě větších, leč býložravých diprotodonů, ne však připraven na příchod člověka, s nímž se na krátkou dobu setkal.)

12.8.2018


Ugatame

Stvořitel/ka vesmíru novo-guinejských Kapauku. Nebeské božstvo obojího pohlaví. Slunce i Měsíc. Dobro i Zlo. Tvůrce všeho, včetně lidí a duchů, o geografii nemluvě.

Plnilo i funkci Kulturního hrdiny, Dárce a Učitele. K lidem, tehdy menšího vzrůstu, neznalých ničeho a nevlastnících nic tak důležitého, jako jsou vepři, batáty nebo škebličkové měny, zato však věčně zdravým a nesmrtelným, přibyla ze severu v podobě štíhlé vysoké mladé dívky bílé pleti. Kam přišla, tam rozdávala prasata, taro (kolokázii jedlou, Colocasia esculenta, tamní ekvivalent brambor), peníze i další důležité věci. Putovala krajem, až dorazila do Magimi. Chtěla ve své záslužné činnosti pokračovat, ztratila se jí tu ale kanoe, kterou sebou přinesla. Místními muži přislíbená pomoc při hledání se ale proměnila ve znásilnění.

Rozzuřená dívka místo obvyklých darů věnovala lidstvu smrt, nemoci a temnotu. Odešla poté do Mapia, kde se provdala za vysokého muže, aby spolu z jižního pobřeží oba odpluli neznámo kam. Prý na nebe, kde se dnes objevují jako Slunce a Měsíc.

(Drobná teologická potíž: scéna se ztracenou lodí, násilníkem a následným trestem nemusela být tak docela nečekaná. Podle kapaukuckých představ totiž Ugatame stojí naprosto za vším, je jedinou bytostí svobodné vůle, my všichni ostatní konáme pouze to, co si Stvořitelstvo usmyslí.)

12.8.2018


Abeguwo

Když Ugatame stvořil svět, vyrobil ho plochý, bez podsvětí (tam dole je jen skála), s nebeskou bání, po níž každý den šplhá Slunce. A vznášejí se v ní oblaka. Ač jsou vertikálně celkem vzdáleni, pociťujeme existenci nebeských duchů, kteří je obývají, na vlastní kůži. Když dáma jménem Abeguwo koná malou potřebu, my tomu říkáme déšť. Když v noci pozorujeme hvězdy, pak se nedíváme na vzdálená astronomická tělesa, ale sledujeme oharky cigaret oblačných démonů. Zemětřesení pak není způsobeno pohybem zemské kůry, ale úderem ocasu tvora, známého jako Awega. Ten má ovšem svou podstatou a podobou velkého hada mnohem blíž ke zvířatům, než k duchům.

12.8.2018


enija, příkladem Tege

Démonům osudu, které Ugatame přivedl na svět, se v jazyce Kapauku říká enija. Jsou součástí všeho: štěstí, nemoci, neúspěchu, přírodních zákonů... Někdy léčí, jindy se v noci se plíží do domů, aby působili potíže. Vcházejí do těla ústy, jak je u duchů běžným zvykem, případně jako stín vstupují do stínu lidského. Jsou neviditelní, ovšem ne vždy. Pokud jsou v dobrém rozmaru, lze je někdy spatřit; ve snu, nebo ve stínech pralesa, zaslechnout mezi stromy. Hovořit s nimi, byť to někdy potrvá, jak potvrzuje příběh muže, který kdysi zahlédl v poledne v lese sympatického mladíka, sedícího na kameni. Oslovil ho, ačkoliv věděl, že je to Tege, nebezpečný duch, který svým lukem a šípy (jež měl i teď po ruce) zabíjí lidi. Démon neodpověděl. Zmizel. Objevil se až po několika letech v mužově snu – a tam už se do řeči dal. Díky tomu a vhodným obřadům pak mohl onen člověk démona ovládnout. Neboť to lze, stejně jako lze ducha porazit. A tím i využívat při čárech. Ať už v magii černé, nebo bílé. Pamatujte jen, že zničení jednoho řeší jen a jen problém váš, démonů stejného druhu jsou zástupy.

12.8.2018


Chicomecóatl

Chicomecoatl

Bohyně Sedm hadů dohlížela u Aztéků na plodnost a polnost, přesněji na kukuřici. Na obrázcích mívala červeně pomalovaný obličej, čelenku a leknínový vzor na sukni, vysochaná pak v rukou kukuřičné klasy. Měla na starosti buď všechny fáze růstu této zásadní kulturní plodiny, nebo jen tu nejdůležitější, zralost před sklizní. V tomhle se prameny neshodnou (pro potřeby slovníku jsme tedy na rozpacích, zda si ji spojit s Xilonen, nebo s Xilonen, Ilamatecuhtli a Centéotl najednou). Ovšem vzhledem k tomu, že její zobrazení měla tři verze, a to mladou dívku s květinami, matku se slunečním štítem a  ženu, jejíž objetí zabíjí, zdá se volba jasnější.

 

Ilustrace pochází z knihy Daniela G. Brintona Rig Veda americanus: Sacred songs of the ancient Mexicans, with a gloss in Nahuatl. Philadelphia: D. G. Brinton, 1890., see page for author [Public domain], via Wikimedia Commons

19.8.2018


Ilamatecuhtli

Aztécká bohyně zralého a uschlého kukuřičného klasu, Měsíce i země, třináctá ze třinácti Pánů dne. Svátek téhle osobnosti se nazýval Svraštělý (Títitl), byl posledním z osmnácti měsíců tamního kalendáře a zabíral dny kolem zimního slunovratu.

19.8.2018


The Golden Haired Girl (New Jersey)

Prozradili jsme před časem, že Jerseyský čert není v lesích na pobřeží Atlantiku sám. Nejde jen o démony, duchy či obludy, sdílející stejný existenční prostor. Nalezneme tu i přízraky, které známé zjevení dokonce doprovází. Nebo on je, jako třeba Zlatovlásku v bílých šatech, která byla ve společnosti populárního monstra několikrát pozorována. Podle některých dobře informovaných vypravěčů je to duch bohaté dívky, která se zamilovala do syna Jerseyského čerta. Její rodiče takový vztah z jim pochopitelných důvodů odmítli, zakázali a dceru z kraje odvezli; na což děvče zareagovalo, jak se v romantickém příběhu sluší, spáchalo sebevraždu. Může ovšem – a proto bylo v první větě nenápadně připomenuto moře – jít též o slečnu, která se utrápila při čekání na chlapce, jenž se ztratil na oceánu.

19.8.2018


Bloedkoets

Krvavý vůz, některými rodiči jmenovaný též jako Bloedkaros nebo Bikaros, projíždí belgickou nocí a loví děti, které nejen že jsou po soumraku ještě venku, ale navíc běhají bosé. Takové pak černí muži zatáhnou dovnitř a předají Sekáčům, kteří jim useknou prsty na nohou a vypijí krev! (Nebo zabijí a pošlou do Francie republikánům, což nám napovídá, jak hlubokou má tenhle bubák historii; nejméně dvě století, a to už se počítá).

Jiní vychovatelé ovšem tvrdí, že Bloedkoets je krásný, bohatě zdobený kočár, v němž se veze krásná a bohatá paní, lákající děti na cukroví. Uplácí je, aby si šli hrát do jejího krásného a bohatého sídla s její dcerkou. Ty, kdo její podvod prokouknou, stejně sebere násilím; všechny pak odveze do hradu, kde jim usekne palečky u nohou, aby se pak v dětské krvi vykoupala.

19.8.2018

Nelly the Knocker

Nedaleko Hadriánova valu, u městečka Haltwhistle, stával před jistou farmou velký balvan. Prý už od časů, kdy Noe vyplouval na nezměrný oceán Potopy světa. V hodině mrtvých (tedy od tří do čtyř po půlnoci) se u něho objevovala žena v šedém plášti a v černém čepci. V ruce kladivo, jímž kámen noc co noc oklepávala. Bezúspěšně. Až to přišlo místním (kteří si na podivný úkaz časem zvykli) líto. Mladší generace pak šla na věc bez ohledů na nějaké kletby, boží tresty nebo strážce lidového dědictví; jeden z dospívajících synů majitele usedlosti navrhl a s otcem a bratrem posléze i zrealizoval odstřel letitého balvanu. Samozřejmě za bílého dne, jednak, aby bylo na práci vidět, jednak (jistota je jistota) aby se zamezilo případné protiakci temných sil. Když pak uklízeli trosky, nalezli v nich zlatý poklad.

26.8.2018


Yonaki ischi

V temné japonské noci se ozývá mnoho různých zvuků. Jeden je ovšem specifický. Vychází z balvanu. Ať už ho vyluzuje duch, nebo kámen sám, vždy jde o připomínku vážného zločinu. Vraždy.

Nejznámější yonaki ischi, ten, který patří k Sedmi zázrakům prefektury Shizuoka, je hmotnou připomínkou příběhu vpravdě klasického. Na jeho počátku byl lupič a jeho oběť. Těhotná žena, kterou bandita připravil o život v průsmyku Sayo no Nakayama; naštěstí pro nenarozené dítě se násilníkova zbraň zastavila o kámen, o nějž se nešťastná žena při přepadení opírala, aby při dlouhé cestě nabrala dech.

Příběh samozřejmě pokračuje, přepadení bylo toliko expozicí.

Duch maminky přešel do kamene, novorozence našel ráno mnich z nedalekého kláštera. Dal mu jméno Otohachi a přijal ho za vlastního. Uběhly roky, z chlapečka se stal chlapec, adoptivní otec ho nechal vyučit brusičem mečů. Otohachi se nejen vyučil, ale i vypracoval na zkušeného odborníka. Život šel dál, plynul v poklidném tempu a nezdálo se, že by ho snad mělo něco dramaticky změnit, až se jednou mezi zákazníky objevil samuraj s katanou, jejíž čepel nesla známky starého poškození.

Čímž se dostáváme k nepřekvapivému závěru příběhu, který je sice na štíru s logikou reálného světa, který ale pracuje se stejnými prvky, jako historky z druhé polokoule. Samuraj, který (proboha proč až po tolika letech?) si nechal u mladého brusiče zbraň opravit, beze všeho odpověděl na odborníkův dotaz, že k poškození došlo před mnoha lety, když sekl do kamene právě na onom místě, na němž se Otohachi narodil.

Následovala scéna, kterou někteří z nás dobře znají z filmu Princezna Nevěsta. Mladý muž po odhalení vraha svého rodiče neváhal, představil se a matčinu smrt pomstil. (V Americe oblíbenou pohádku připomínám i proto, že mnou přestručně a necitlivě převyprávěná legenda o plačícím kameni, se v Japonsku těší takové popularitě, že už v roce 1915 vznikl tehdy ještě němý snímek Sayo no nakayama yonaki ishi režiséra Yarokua Kobayashiho, v němž hrál hlavní roli Matsunosuke Onoe, první japonská filmová hvězda.

26.8.2018


Hvězdy karibského nebe

Všechny hvězdy na noční obloze jsou někdejší lidé. To neplatí jen pro nebe středomořské, na než se mnoho astronomických těles dostalo za pozemské zásluhy. Podobnou kosmogonii vybádali i ostrovní Karibové. Francouzský misionář de la Borde, který jejich vyprávění zaznamenal, nám ale bohužel nezanechal srovnávací tabulku, takže nevíme, kam přesně na obloze zaměřit zrak a ukázat prstem. Můžeme jen odhadovat, kterým z jasných hvězd patří následující jména a osobnosti.

Bude vhodné též poznamenat, že první Karibové, z nichž se rekrutovaly hvězdy, a kteří, stejně jako jiné národy byli dílem prvního člověka, kulturního hrdiny a dodatečného Stvořitele jménem Louquo, nevstupovali na oblohu přímo. Například Racumon nejprve transformoval ve velkého hada s lidskou hlavou, žijícího na vysokém stromě a rozdávajícího kolemjdoucím jeho ovoce; teprve později vystoupal ještě výš. Karib býval i Savacou, v mezičase velký pták, odpovědný za přívalové lijáky, blesky a hrom. I ostatní hvězdy měly své úkoly. Slabé deště (a silné větry) obsluhoval Achinaon, zatímco pohyb velké masy mořské vody, tedy velké vlny, příliv i odliv hlídal Couroumon.

26.8.2018


Man Met De Haak

Temný muž zelených očí (takové nizozemští vodníci mívají). Blány mezi prsty na nohou (obvyklé i u hastrmanů tuzemských). Vous prokvétající vodními řasami (ani to nám není neznámé). Jméno popisné, znamenající Muž s hákem. A rozličné, někdy znějící krátce Hakeman, či Hookemenneke, jindy prozrazující křestní jméno: Jan-den-Haak, Piet Met De Haak. V belgických západních Flandřích byla zjištěna i dáma tohoto druhu, Kalle Met De Haak. Všichni zmínění topí neopatrné děti, pijí jejich krev a duše (ano, i tohle dobře známe) schovávají do hrníčků.

2.9.2018


Deildegast

Katastrální krádeže přesouváním mezníků spadaly pod Boží trest všude, nejen u nás. Norové dokonce mají pro takové záhrobní trestance  zvláštní pojmenování, ba přímo kategorii. Deildegast. Stejně jako naši (obvykle) ohniví muži i on nenachází pokoje. Snaží se vrátit inkriminovaný kámen na správné místo, mezník mu ovšem vždy vyklouzne, což duch doprovodí zoufalým výkřikem.

2.9.2018


Hyrrokkin

Hyrrokkin, loď a Thor

Obryně, známá především svou účastí na Baldrově pohřbu. Přijela na něj z Jötunheimu na velkém vlku, ovládaném zmijími otěžemi. Jako jediná totiž dokázala – a to pouze jednou rukou ­– pohnout obrovskou pohřební lodí, v níž mělo být tělo mrtvého boha i jeho manželky Nanny spáleno a odvedeno do zásvětí. Pomoc byla nutná, na moře nezvládl plavidlo spustit ani silný Thór, což ho, spolu s jeho nepříliš vřelým vztahem k obrům, přivedlo do pietě nevhodného stavu a skutku: pokusil se obryni zabít. Jeho druzi mu v tom zabránili; Hyrrokkin, někdy považovaná za matku Hatiho a Skölla, vlků, kteří pronásledují po obloze Slunce a Měsíc, ovšem osudu a Thorovu kladivu neušla, nechybí ve výčtu pobitých protivínků spravedlivého obrobijce, který pro Skáldskaparmál, tedy Jazyk básnický, součást to díla, jemuž říkáme Prozaická Edda, sepsal jeho autor Snorri Sturluson.

 

Hyrrokkin, odstrkující loď a Thor, chystající se jí zlikvidovat na ilustraci Carla Emila Doeplera (1824-1905) [Public domain], via Wikimedia Commons

2.9.2018


Wachoqs

Národ vodních skřítků, obývající mexická jezera i řeky. Jeho příslušníci byli pozorováni, jak se ve třpytivých oblečcích prochází pod hladinou.

2.9.2018


Trud

Noční můra z Královského hvozdu, severozápadní části Šumavy. Stejně jako jinde, i tady byla lidské podstaty; Drud, jak zní jedna ze zapsaných variant (odkazující též na nejen geograficky blízkého příbuzného Drudeho), prý ke svému osudu přicházela při křtu: stačilo, aby se obřad provádějící duchovní přeřekl, nebo vynechal slabiku. Ve dne existovala běžným životem, po nocích se tahle varianta Dvojníka vydávala škodit. Oním obvyklým, druhu příslušejícím způsobem,  lehávala na hrudi spáčů, vytrhávala je ze sna, působila dušnost i jiné  nemoci, či jejich symptomy. Jistému mlynáři vysávala kulatým zobákem tělesný tuk.

Kromě skvělého nočního vidění upozorňovali pozorovatelé na rozčepýřené vlasy, případně na opeření; Trud byla ale známa též svou schopností měnit vzhled i tvar, zanechávat dokonce svou tělesnou schránku venku na plotě. Proto se nemusíme pozastavovat nad historkami, známými i ve vnitrozemí, například u vyprávění kovářského učně, trýzněného Trud. Těžko mu bylo, usnout nemohl, až pojal podezření a posléze i jistotu. Na hrudi mu leželo stéblo slámy. Rychle ho sebral, sevřel do svěráku, otočil se na břicho a spokojeně usnul – ráno pak našel v čelistech nástroje za hlavu chycenou stařenu.

9.9.2018


Ma Kiela

Jak předkládají k uvěření Bakongové, obyvatelé atlantického pobřeží střední Afriky, Ma Kiela je mocná vládkyně duchů žen, které zemřely na bodné rány.

9.9.2018


Acat

Staré mayské božstvo, které by dnes nemuselo mít o zaměstnání nouzi; dohlíželo totiž na tetování a tatéry. (Nebo na vývoj ještě nenarozeného plodu. Se starými zdroji jsou někdy potíže.)

9.9.2018


Mulukuausi

Démonka, požírající mršiny, ovšem nepohrdnuvší ani živinami, tedy masem osob ještě se pohybujících. Často číhá na vysokých stromech u hřbitovů, naštěstí daleko odtud, na Trobriandových ostrovech v Šalamounově moři.

9.9.2018


Okoyumo

Karibský Okoyumo je tvor obvykle podobný anakondě. Je ovšem mnohem mnohem větší, než je u tohoto už tak velkého plaza obvyklé. Nebezpečný zvláště lidem, jež uštknul had; takoví by se měli vystříhat koupání i pití a vyhýbat se říčním tokům. Toto zvláštní omezení platí mimochodem i pro děti, sourozence i rodiče pokousaného nešťastníka. Z karantény je vyjmuta pouze manželka, patrně proto, že mateřské mléko je podle Karibů účinným protijedem. Další skupinou, o níž Okoyumo jeví zvýšený zájem, jsou menstruující ženy. Není sám, i vodní démoni sousedních karibských národů se chovají podobně; žádná místní slečna či dáma by  v tom čase nevstoupila do loďky, ba nepřecházela ani nehluboké vodní zdroje. Hadem pozřené ženě se ale nic špatného stát nemusí: když jednou unesl Okoyumo z pole dospívají děvče a rodiče po něm našli jen kaluž vody, vrhl se nešťastný otec do řeky, ať si ho zhltne had také, on bez milované dcerky žít nebude. Vodní had ho nespolkl, ani nenechal utonout, vrátil ho na břeh – a vrátil i dívku.

Hadí vzhled není jedinou možností, kterou má Okoyumo k dispozici. Podobně jako u jiných místních vodníků, například warrauských Ho-inarau, nejde o monstrum, ale Vodní národ. A tedy i celou řadu jiných možností vzájemné interakce, než sežrání. Mnohem příjemnějších, aspoň na první pohled, na začátek, nebo po dobu, kdy člověk poctivě dodržuje pevně daná pravidla.

Některé nadpřirozené bytosti nemají rády, když se na ně pokřikuje, jiné, je-li jim připomínán původ; u Karibů, respektive jejich vodníků platilo, že se o nich nesmí mluvit. Což známe třeba od japonského vodopádu Jōren – v obou případech jde, na rozdíl od běžného modelu Labutí princezna, o život. Jak dřevorubec z Honšú, tak i mladý Karib, který se kdysi zapletl s dívkou z vodního národa, následkem svého nepokojného jazyka zemřeli. Indián na svou budoucí manželku narazil cestou z oslavy, kdy byly jeho smysly oslabeny požitým alkoholem, takže krásné a výmluvné slečně, která se představila jako Amanna, a která ho lákala do svého vodního obydlí, dlouho nevzdoroval. Z podvodní vesnice se na souš vrátil až po nějakém čase, když se mu začalo stýskat. Místo svého pobytu zapřel, že prý se jen toulal po kraji. A i přes naléhání odešel zpět k Amanně. Svou někdejší rodinu navštívil ještě dvakrát – podruhé ve společnosti manželky (a tehdy už matky tří jeho dětí). Byla to návštěva se špatným koncem, opilí příbuzní se ho neustále vyptávali, zda náhodou nežije pod vodou u lidu  Okoyumo, až se neudržel a přiznal. I svou ženu, která se po těch slovech okamžitě sebrala a uháněla zpět do vody. Nešťastný Indián za ní, sotva se ale ponořil pod hladinu, vodníci ho za porušení tabu roztrhali.

16.9.2018


Jurupari

Indiáni od kolumbijské řeky Vaupés, pravého přítoku Rio Negro, obviňují démona Juripariho z pokusu zabít Měsíc (následkem čehož vzniká zatmění) a proto – některé praktiky jsou ověřené na mnoha místech zeměkoule – když se k takové situaci schyluje, hlomozí a hulákají, aby ho hlukem hnali pryč. Jurupari se objevuje i v jiných historkách, zvláště pak loveckých, kdy jinak velmi schopným lovcům plaší jasnou kořist. Lesní trpaslík s velkým plnovousem, někdy chlupatý opičák, s kopyty a jasně červenými lícemi, který krade lidem maniok a někdy po nich střílí otrávené šípy je podle  popisu vzhledu i chování, o jméně nemluvě, nejspíš blízkým příbuzným o něco jižněji působícího Curupirua.

16.9.2018


Flodder

Na jihu Nizozemí, v provincii Severní Brabant, vylézá v noci z vody hastrman, jemuž tam, podle zvuku, který ten přechod provází, říkají Flodder, Flodderduivel nebo Watervlodder. Číhá na pozdní chodce a skáče jim za krk; když se postižený nebožák ohlédne, čí slizké žabí pracky ho objímají, Flodder mu olízne obličej. O fatální setkání nejde, flodder se po příchodu mezi domy své oběti pustí. Ale stejně je to zážitek hrůzostrašný a vyčerpávající. Ubránit se proti bytosti, které se někdy ozývá hlasem naštvané vydry a tu a tam (tady se pozorovatelé neshodnou) se objevuje jako velký pes, nebo kočka, lze zkřížením ponožek nebo punčoch. Neúspěšný pokus je ovšem po návratu domů potrestán těžkými sny.

16.9.2018


Blue Bonnet

V šachtách Shilbottle Coliery tak říkali permoníkovi, známému jinde jako Blue Cap. Tenhle důl, nesoucí jméno northumberlandské vesnice Shilbottle, u níž se těžilo uhlí od roku 1728, byl mimochodem prvním v kraji, jehož zaměstnanci měli nárok na týdenní placenou dovolenou a na penzi, dnes obvyklé požitky přišly ovšem až s počátkem dvacátého století a novým majitelem, jímž byla English Co-operative Wholesale Society.

23.9.2018


Rotten Johnny Reb

Přízrak konfederačního partyzána obchází městečko Avilla v severoamerickém Missouri a hledá jednak svou hlavu, jednak pomstu. Avillští občané totiž zůstali za občanské války na straně prezidenta Lincolna, takže se stali cílem bushwhackerů, příznivců Jihu, podnikajících přepady unionistických městeček a usedlostí. Missourské dění té doby se označuje za občanskou válku v Občanské válce, proto se nelze divit, že po jedné srážce zůstalo tělo jednoho nepřátelského vojáka nepohřbeno a podlehlo přirozenému rozkladu – proto ono přídavné jméno Shnilý. (Johnny Reb bylo jinak obecné označení jižanského vojáka, podobně jako Billy Yank seveřanského). Nalezenou hlavu pak  pro výstrahu pověsili na strom. Za měsíčního svitu je lebka dodnes viditelná, není už ale nikdo kdo by si pamatoval, kde strom roste.

23.9.2018


Uwan

Hlas bez těla, který děsí v opuštěných domech a chrámech. Kolemjdoucí venku neslyší nic, ale vetřelcův sluch je zasažen pronikavým zaječením.

I když jde o bytost pouze akustickou, ilustrátoři, jako například byl Sawaki Suushi, mu pro své účely dodali vzhled (a tudíž i tělo), pročež mohu zakončit tento Bestiář doprovodnou ilustrací, pocházející z Suushiho díla Hyakkai-Zukan z roku 1737.

Uwan
Obrázek nakreslil Sawaki Sūshi (佐脇嵩之, Japanase, *1707, †1772)
(scanned from ISBN 978-4-336-04187-6.) [Public domain], via Wikimedia Commons

 

23.9.2018


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist