Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto druhá

Caipora

Malý brazilský Indián tmavé pleti a zrzavé kštice, pohrdající oblečením. V oblibě má pokuřování doutníku a zlomyslnosti. Obyvatel a  ochránce (pra)lesa.

Jezdívá na praseti. Přesněji tedy na pekari, což je sudokopytník velmi podobný, v Jižní a Střední Americe nám známé štětináče v přírodě zastupující. V některých zákoutích Brazílie je Caipora považován za všežravého (včetně hmyzu a lidí), v jiných vsází na to, že se lesní hoch vyhýbá přímému Slunci a jasnému osvětlení.

Mezi oblíbené cíle zahrnuje nejčastěji lovce, kteří loví víc, než potřebují, zabíjí matky s mladými, a především takové, co se vydávají do lesa v nevhodné dny, v pátek a neděli, kdy by se měli věnovat spíš péči o duši. Rád svádí takové hříšníky z cesty, k čemuž využívá jak falešných stop, tak falešných zvířecích hlasů. Aby nebezpečí unikli, nechávají někteří pragmatičtí lovci lesnímu strážci v dutinách stromů kvalitní cigáro.

 

Ilustrace Jakared, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

1.11.2020


Curupira

Tvor, jehož jméno prý (jazyky jihoamerických pralesních Indiánů ke své lítosti nevládnu) znamená Puchýři pokrytý. Nebo Dětského těla (myšleno asi vzrůstu). Kulturní soused a příbuzný Caipory. Podobného vzhledu – pozorovatelé zmiňují menší postavu i zrzavé ochlupení – a chování. Ani Kurupira nenechává na pokoji lovce, kteří jen hromadí kořist a trofeje, i on sedlá pekari. Zvuky, které s oblibou vydává, ale nenapodobují zvířata; démonický hvizd, doprovázený optickými klamy, děsí a paralyzuje.

S některými svými profesními kolegy (i s těmi zaoceánskými) sdílí Curupira jeden zásadní prvek: chodidla má obráceně, patou napřed. Tahle anatomická zvláštnost je ovšem v jihoamerických pralesích a okolí celkem rozšířená, jak už jste mohli poznat. Démon využívá téhle specifiky k matení veřejnosti, nepoučení pátrači sledují opačný směr.

1.11.2020


Kurupi

Některé ze sedmi děsivých potomků božského páru Tau – Kerana, zlého démona a jeho krásné manželky, kteří zasahují do života brazilských Guaraní, už známe. Kurupi je dalším z nich. Ošklivý chlupatý trpaslík s velkým penisem, který – prudérní čtenáři nechť přivřou oči představivosti – občas nosí omotaný kolem pasu. Někdy unáší – to lesní muži dělají všude po světě – mladé a pohledné dívky. Jindy jsou mu dávána za vinu nečekaná a partnerům nebo rodičům nepochopitelná těhotenství. Dokáže prý vyhlédnutou favoritku přivést do jiného stavu bezkontaktně, ani do domu, natož do postele jí nemusí vlézt. Následek mezidruhového styku pak bývá podobný otci: menšího vzrůstu, většího ochlupení, a pokud jde o chlapečka, pak u toho se v dospělosti projeví i otcova vilnost.

1.11.2020


Brouny

Jak se dočtete v knize, jíž sepsal a roku 1703 v Edinburgu vydal John Brand (a která nese titul A New Description of Orkney and Zetland) bývalo na Shetlandských ostrovech (to je onen Zetland) ještě v polovině sedmnáctého století zvykem držet si v domácnosti ďábelského pomocníčka, známého jako Brouny.

Jméno i lokalita napovídají o úzkém příbuzenství se známým skotským pidimužíkem, na rozdíl od něho ale nepracoval Brounie zadarmo. Při stloukání másla drobila hospodyně do každého rohu v domě  pro skřítka, stejně tak se do díry v Brounyho kamenu odlévalo při domácím vaření piva trochu mladiny. Na polích se z několika snopů postavil při žních Brounův panák, který, ač nebylo obilí svázáno povříslem, nikdy nerozfoukal vítr.

Ze závazku nebylo lehké se vyvléct, to známe i z pověstí místních, které málokdy vypráví o tom, jak se plivníka nebo raráška zbavit. Ale šlo to. Bylo nutno vytrvat a Brounyho ignorovat. Když si postavil hlavu a nepomáhal (protože hospodář si rád četl v Bibli, což byla literatura ďáblíkovi se protivící), musel člověk snášet nepřízeň a momentální ztráty, příkladem první dvě várky piva tak mizerné, že se musely vylít.

8.11.2020


Pō-tangotango

Velmi temná může být bezměsíčná noc, a Velmi temná je také jméno, které nese její maorská představitelka, jedna z dcer Hine-nui-te-pō, tedy Noci, záhrobní vládkyně podsvětí.

8.11.2020


Pyrichiel

Had s lidskou hlavou vzhledem, Kníže ohně funkcí. Démon původem.

8.11.2020


Kurits

Opravdu velký krokodýl s neprůraznou kůží, o němž lidé jihofilipínského národa Moro věděli, že je stejně rychlý jak na zemi, tak ve vodě, a že se dokáže znovu zrodit z kaluže své krve.

8.11.2020


Dodo

Velký, porostlý tmavou srstí, schopný vyčenichat maso na velkou dálku. Tlama mu žhne rudou září, žaludek je schopen pojmout celou vesnici, apetit k tomu nechybí. Proto považují západoafričtí Hausové Doda za bytost obzvlášť nebezpečnou. Tím spíš, že když se mu zachce, unáší chlupatec lidské dívky; následek takového manželství je pak ošklivý míšenec (na někoho se to musí svést, to známe i odjinud).

Jistou výhodou budiž, že Dodo nedokáže překročit tekoucí vodu. Z rezervoárů této životadárné kapaliny se ale může vynořit, protože tady nejde o poměr chemických prvků, ale poměr psychologický.

Takhle jednou pomohl těhotné paní, které zlomyslná sousedka naplnila nádobu na vodu kamením, aby se pronesla. Dodo vyskočil z řeky, nabídl pomoc a těžký hrnec do vesnice i přes protesty sám odnesl. Vymínil si za to ještě nenarozené dítě. S chlapečkem prý se skamarádí, pokud se narodí holčička, vezme si ji za ženu.

Narodilo se samozřejmě děvčátko, a když dospělo do příslušného věku, dodo (který se to dozvěděl od nám již známé nepřející sousedky) se o ni přihlásil. Nabídli mu koně, ale obludu tím jen rozčílili. Č čtvernožce vzala, zhltla, pokračovala ale ostatním dobytkem a skončila s lidmi.

Zůstala jen zaslíbená dívka. Ta v zoufalství odevzdala duši nebi – a z oblaků sletěl nůž, doda zabil, rozpáral mu břicho a vysvobodil tak všechno, co chlupatec polkl. Stejně jako Otesánek, i tenhle nenažranec se naštěstí nezatěžuje žvýkáním.

Nebezpeční tvorové mají i své světlé okamžiky. Žravost africké obludy jednou vyléčila nepřejícího muže, který, aby nemusel pozvat přátele na malé grilování, rozhodl se urožnit mladého býka raději ve skrytu stromů. Žhavé ohniště se ale ukázalo být dodovou tlamou. Příšera se pozvala na ochutnávku, ochutnala celou pečeni a ještě si do pytle jako výslužku přibalila lakomce i s jeho synem.

Oběma se naštěstí podařilo uprchnout. Poučili se, protože od toho pověsti jsou, a od toho dne se raději se sousedy dělili.

15.11.2020


Dajna

Velbloud tak obrovský, že se Noemu nevešel do archy. Měl to k ní z Malty, po níž se tvor desetkrát větší než slon, před známou biblickou katastrofou procházel, stejně docela daleko. Vyhynul tedy, jak už to ale bývá, malá enkláva se přece jen zachovala – v Podsvětí.

Tam se musí odvážný člověk vypravit, pokud chce získat mléko dajny, žlutavou tekutinu, která léčí plešatost.

15.11.2020


Er-pilour-lann

Neviditelní, ale rozhodně slyšitelní jsou tihle skřítci z Bretaně. Objevují se v noci na půdě (nebo v jiných těžko dostupných dutinách domu) a poskakují a buší do stěn. Ten hluk zní jako zvuk jablek, drcených na mošt (jsme v kraji cideru) a jeden každý Pilou ho na přání ticha ještě znásobí, jsou to totiž potvůrky zlomyslné. Ne zlé a ne hloupé, když chtěl jednou jeden chytrák využít jejich dupání a vystlal půdu lnem, aby mu ho zadarmo zpracovali na koudel, našel ráno všechno rozškubané a rozházené.

15.11.2020


Amaru

Aymarové říkali tomuto dvouhlavému černému plazímu monstru Katari. Přebývalo na dně jezer a řek, jak mají draci ve zvyku, jednu hlavu mělo ptačí, druhou převzalo od pumy, případně od lamy. Vybaven křídly mohl tento tvor pravděpodobně bez potíží přecházet z našeho světa do onoho a zase zpět.

Amaru představoval též duhového hada, odpovědného za distribuci vláhy. Ne přímo deště jako v jiných kulturách, coby dvouhlavý plaz prostě jednou tlamou vodu na jednom místě nasál a druhou na druhém vypustil.

Příslušnost k vlhkému živlu nijak nebránila tomu, aby v nám již známém boji dvou andských bohů nemohl ohnivý Huallallo Carhuincho vyslat amarua proti svému vyzyvateli Pariacacovi, zástupci vodního elementu. Vládce vulkánů tak učinil, kladl v plazivý útok velké naděje, operace se ale nezdařila, Paraicaca draka proměnil svou zlatou holí v kámen.

 

Ilustrace Mayukuna, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

22.11.2020


Tlanusi

Velká pijavice, přerostlý plaz se vzorem černých a červených pruhů, žila kdysi na soutoku řek Valley a Hiwasse (naleznete v Severní Karolině). V díře pod velkým kamenem. Na kameni se také občas vyvalovala. Ten balvan, známý jako Tlanusiyi, tedy Pijavičí plac, je k vidění v řece dodnes, lidé se mu ale už tolik nevyhýbají, jak si zvykli za časů, kdy místní Čerokézové dobře věděli, že pokud odpočívajícího tvora vyplaší, tento vyskočí do vzduchu, vrhne se do řeky a zvedne její hladinu v divoké a prudké vlně. Ta spláchne z břehů vše živé a odnese do díry, kde si Tlanusi pochutná na nosech a uších utopených lidí.

22.11.2020


Mialuka

Divocí lidé. Siouxští Kansané (též Kaw) a Omahové o nich vědí, že tihle kouzel znalí trpaslíci, někdy s křídly a jindy jednoocí, mají kromě jiného na svědomí únosy dětí.

22.11.2020


A'tix

Lidožravý obr, trápící Kasky, Indiány ze západu Kanady. Podobně jako u Atipa-Tcoby, požírajícího Alabamy (vzdálené několik tisíc kilometrů a několik kulturních oblastní od studeného severu) podezírají i u Atixe dnes někteří šťouralové mamuty, že posloužili coby předloha.

22.11.2020


Oot-kwa-tah

Podle irokézského kmene Onondagů se sedm známých nebeských objektů hvězdokupy M45 Plejády dostalo na noční oblohu stejným způsobem, jaký odhalili ve své astronomii Čerokézové. Pocházejí z lidského rodu.

Stalo se tak v čase, kdy se kmen přestěhoval na nová loviště. Byla to dobrá volba, zastavit se po několikadenní pouti divočinou na břehu jezera Kan-ya-ti-yo. Nikde žádná konkurence, voda plná ryb a les jelenů. Idylické prostředí.

Všechno má své zádrhele. I snadné živobytí. Následkem narůstajícího blahobytu a zaneprázdnění dospělých lovem neměly děti co na práci. A nikoho, kde by se jim věnoval. Zabíjet čas umí mládež nejrůznějším způsobem, a tanec, řekněme si na rovinu, nepatří k těm nejhorším a nejnebezpečnějším. Možná otravným, ale když si k němu najdete klidné místo stranou vesnice, tak to okolí snadno překousne.

Všeho moc taky škodí. Jak zábavy, tak nedostatku odpovědnosti. A co lidé jakéhokoliv věku nejméně rádi, jsou rady.

Tančící mládež navštívil jednoho dne bělovlasý stařeček v plášti z bílého peří. Že prý je potká cosi zlého, když budou jen tancovat.

Ani ho neznali, tak co se zatěžovat nasloucháním? Dědek se ale příští den vrátil a své kázání opakoval. A znovu. Neposlouchali.

To už začala docházet trpělivost i rodičům, kteří, bůhví proč, trvali na tom, aby děti obědvaly doma, ne jen sebraly něco ze stolu a běžely zase k jezeru. Neposlušné ratolesti se raději vzdaly jídla než zábavy, tančily dál. Lehkost, která se zmocnila nekrmených těl ale nebyla jen omámením z hladu, byla skutečná.

A děti se vznesly do vzduchu.

Marně se rodiče snažili přivolat je zpátky. Vrátil se toliko jediný chlapec, který sletěl z nebe jako meteor. Ostatní zůstali na obloze a dodnes se z ní v noci připomínají.

29.11.2020


Enkwehsayen

Skřítci, kterým irokézské kmeny říkají Vrhači kamenů. Tihle patří do pověstí, vyprávěných Tuskarory a od svých příbuzných se neliší. Náleží elementu země, nejsou nijak velcí, zato nadmíru silní.

29.11.2020


Dask'iya

Lidožravá obryně, vybavená košíkem, do něhož sbírá neposlušné děti. I v Severní Americe se rodiče (v tomto konkrétním případě ti z kmene Quileute) přidrželi ověřené postavy s referencemi vpravdě celosvětovými.

29.11.2020


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist