 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Caipora
Malý brazilský Indián tmavé pleti a zrzavé kštice, pohrdající oblečením. V oblibě má pokuřování doutníku a zlomyslnosti. Obyvatel a ochránce (pra)lesa.
Jezdívá na praseti. Přesněji tedy na pekari, což je sudokopytník velmi podobný, v Jižní a Střední Americe nám známé štětináče v přírodě zastupující. V některých zákoutích Brazílie je Caipora považován za všežravého (včetně hmyzu a lidí), v jiných vsází na to, že se lesní hoch vyhýbá přímému slunci a jasnému osvětlení.
Mezi oblíbené cíle zahrnuje nejčastěji lovce, kteří loví víc, než potřebují, kteří zabíjí matky s mladými, a především takové, co se vydávají do lesa v nevhodné dny, v pátek a neděli, kdy by se měli věnovat spíš péči o duši. Rád svádí takové hříšníky z cesty, k čemuž využívá jak falešných stop, tak falešných zvířecích hlasů. Aby nebezpečí unikli, nechávají někteří pragmatičtí lovci lesnímu strážci v dutinách stromů kvalitní cigáro.
Ilustrace Jakared, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
1.11.2020
Curupira
Tvor, jehož jméno prý (jazyky jihoamerických pralesních Indiánů ke své lítosti nevládnu) znamená Puchýři pokrytý. Nebo Dětského těla (myšleno asi vzrůstu). Kulturní soused a příbuzný Caipory. Podobného vzhledu – pozorovatelé zmiňují menší postavu i zrzavé ochlupení – a chování. Ani Kurupira nenechává na pokoji lovce, kteří jen hromadí kořist a trofeje, i on sedlá pekari. Zvuky, které s oblibou vydává, ale nenapodobují zvířata; démonický hvizd, doprovázený optickými klamy, děsí a paralyzuje.
S některými svými profesními kolegy (i s těmi zaoceánskými) sdílí Curupira jeden zásadní prvek: chodidla má obráceně, patou napřed. Tahle anatomická zvláštnost je ovšem v jihoamerických pralesích a okolí celkem rozšířená, jak už jste mohli poznat. Démon využívá téhle specifiky k matení veřejnosti, nepoučení pátrači sledují opačný směr.
1.11.2020
Kurupi
Některé ze sedmi děsivých potomků božského páru Tau – Kerana, zlého démona a jeho krásné manželky, kteří zasahují do života brazilských Guaraní, už známe. Kurupi je dalším z nich. Ošklivý chlupatý trpaslík s velkým penisem, který – prudérní čtenáři nechť přivřou oči představivosti – občas nosí omotaný kolem pasu. Někdy unáší – to lesní muži dělají všude po světě – mladé a pohledné dívky. Jindy jsou mu dávána za vinu nečekaná a partnerům nebo rodičům nepochopitelná těhotenství. Dokáže prý vyhlédnutou favoritku přivést do jiného stavu bezkontaktně, ani do domu, natož do postele jí nemusí vlézt. Následek mezidruhového styku pak bývá podobný otci: menšího vzrůstu, většího ochlupení, a pokud jde o chlapečka, pak u toho se v dospělosti projeví i otcova vilnost.
1.11.2020
Brouny
Jak se dočtete v knize, jíž sepsal a roku 1703 v Edinburgu vydal John Brand (a která nese titul A New Description of Orkney and Zetland) bývalo na Shetlandských ostrovech (to je onen Zetland) ještě v polovině sedmnáctého století zvykem držet si v domácnosti ďábelského pomocníčka, známého jako Brouny.
Jméno i lokalita napovídají o úzkém příbuzenství se známým skotským pidimužíkem, na rozdíl od něho ale nepracoval Brounie zadarmo. Při stloukání másla drobila hospodyně do každého rohu v domě pro skřítka, stejně tak se do díry v Brounyho kamenu odlévalo při domácím vaření piva trochu mladiny. Na polích se z několika snopů postavil při žních Brounův panák, který, ač nebylo obilí svázáno povříslem, nikdy nerozfoukal vítr.
Ze závazku nebylo lehké se vyvléct, to známe i z pověstí místních, které málokdy vypráví o tom, jak se plivníka nebo raráška zbavit. Ale šlo to. Bylo nutno vytrvat a Brounyho ignorovat. Když si postavil hlavu a nepomáhal (protože hospodář si rád četl v Bibli, což byla literatura ďáblíkovi se protivící), musel člověk snášet nepřízeň a momentální ztráty, příkladem první dvě várky piva tak mizerné, že se musely vylít.
8.11.2020
Pō-tangotango
Velmi temná může být bezměsíčná noc, a Velmi temná je také jméno, které nese její maorská představitelka, jedna z dcer Hine-nui-te-pō, tedy Noci, záhrobní vládkyně podsvětí.
8.11.2020
Pyrichiel
Had s lidskou hlavou vzhledem, Kníže ohně funkcí. Démon původem.
8.11.2020
Kurits
Opravdu velký krokodýl s neprůraznou kůží, o němž lidé jihofilipínského národa Moro věděli, že je stejně rychlý jak na zemi, tak ve vodě, a že se dokáže znovu zrodit z kaluže své krve.
8.11.2020
Dodo
Velký, porostlý tmavou srstí, schopný vyčenichat maso na velkou dálku. Tlama mu žhne rudou září, žaludek je schopen pojmout celou vesnici, apetit k tomu nechybí. Proto považují západoafričtí Hausové Doda za bytost obzvlášť nebezpečnou. Tím spíš, že když se mu zachce, unáší chlupatec lidské dívky; následek takového manželství je pak ošklivý míšenec (na někoho se to musí svést, to známe i odjinud).
Jistou výhodou budiž, že Dodo nedokáže překročit tekoucí vodu. Z rezervoárů této životadárné kapaliny se ale může vynořit, protože tady nejde o poměr chemických prvků, ale poměr psychologický.
Takhle jednou pomohl těhotné paní, které zlomyslná sousedka naplnila nádobu na vodu kamením, aby se pronesla. Dodo vyskočil z řeky, nabídl pomoc a těžký hrnec do vesnice i přes protesty sám odnesl. Vymínil si za to ještě nenarozené dítě. S chlapečkem prý se skamarádí, pokud se narodí holčička, vezme si ji za ženu.
Narodilo se samozřejmě děvčátko, a když dospělo do příslušného věku, dodo (který se to dozvěděl od nám již známé nepřející sousedky) se o ni přihlásil. Nabídli mu koně, ale obludu tím jen rozčílili. Čtvernožce vzala, zhltla, pokračovala ale ostatním dobytkem a skončila s lidmi.
Zůstala jen zaslíbená dívka. Ta v zoufalství odevzdala duši nebi – a z oblaků sletěl nůž, doda zabil, rozpáral mu břicho a vysvobodil tak všechno, co chlupatec polkl. Stejně jako Otesánek, i tenhle nenažranec se naštěstí nezatěžuje žvýkáním.
Nebezpeční tvorové mají i své světlé okamžiky. Žravost africké obludy jednou vyléčila nepřejícího muže, který, aby nemusel pozvat přátele na malé grilování, rozhodl se urožnit mladého býka raději ve skrytu stromů. Žhavé ohniště se ale ukázalo být dodovou tlamou. Příšera se pozvala na ochutnávku, ochutnala celou pečeni a ještě si do pytle jako výslužku přibalila lakomce i s jeho synem.
Oběma se naštěstí podařilo uprchnout. Poučili se, protože od toho pověsti jsou, a od toho dne se raději se sousedy dělili.
15.11.2020
Dajna
Velbloud tak obrovský, že se Noemu nevešel do archy. Měl to k ní z Malty, po níž se tvor desetkrát větší než slon, před známou biblickou katastrofou procházel, stejně docela daleko. Vyhynul tedy, jak už to ale bývá, malá enkláva se přece jen zachovala – v Podsvětí.
Tam se musí odvážný člověk vypravit, pokud chce získat mléko dajny, žlutavou tekutinu, která léčí plešatost.
15.11.2020
Er-pilour-lann
Neviditelní, ale rozhodně slyšitelní jsou tihle skřítci z Bretaně. Objevují se v noci na půdě (nebo v jiných těžko dostupných dutinách domu) a poskakují a buší do stěn. Ten hluk zní jako zvuk jablek, drcených na mošt (jsme v kraji cideru) a jeden každý Pilou ho na přání ticha ještě znásobí, jsou to totiž potvůrky zlomyslné. Ne zlé a ne hloupé, když chtěl jednou jeden chytrák využít jejich dupání a vystlal půdu lnem, aby mu ho zadarmo zpracovali na koudel, našel ráno všechno rozškubané a rozházené.
15.11.2020
Amaru
Aymarové říkali tomuto dvouhlavému černému plazímu monstru Katari. Přebývalo na dně jezer a řek, jak mají draci ve zvyku, jednu hlavu mělo ptačí, druhou převzalo od pumy, případně od lamy. Vybaven křídly mohl tento tvor pravděpodobně bez potíží přecházet z našeho světa do onoho a zase zpět.
Amaru představoval též duhového hada, odpovědného za distribuci vláhy. Ne přímo deště jako v jiných kulturách, coby dvouhlavý plaz prostě jednou tlamou vodu na jednom místě nasál a druhou na druhém vypustil.
Příslušnost k vlhkému živlu nijak nebránila tomu, aby v nám již známém boji dvou andských bohů nemohl ohnivý Huallallo Carhuincho vyslat amarua proti svému vyzyvateli Pariacacovi, zástupci vodního elementu. Vládce vulkánů tak učinil, kladl v plazivý útok velké naděje, operace se ale nezdařila, Paraicaca draka proměnil svou zlatou holí v kámen.
Ilustrace Mayukuna, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
22.11.2020
Tlanusi
Velká pijavice, přerostlý plaz se vzorem černých a červených pruhů, žila kdysi na soutoku řek Valley a Hiwasse (naleznete v Severní Karolině). V díře pod velkým kamenem. Na kameni se také občas vyvalovala. Ten balvan, známý jako Tlanusiyi, tedy Pijavičí plac, je k vidění v řece dodnes, lidé se mu ale už tolik nevyhýbají, jak si zvykli za časů, kdy místní Čerokézové dobře věděli, že pokud odpočívajícího tvora vyplaší, tento vyskočí do vzduchu, vrhne se do řeky a zvedne její hladinu v divoké a prudké vlně. Ta spláchne z břehů vše živé a odnese do díry, kde si Tlanusi pochutná na nosech a uších utopených lidí.
22.11.2020
Mialuka
Divocí lidé. Siouxští Kansané (též Kaw) a Omahové o nich vědí, že tihle kouzel znalí trpaslíci, někdy s křídly a jindy jednoocí, mají kromě jiného na svědomí únosy dětí.
22.11.2020
A'tix
Lidožravý obr, trápící Kasky, Indiány ze západu Kanady. Podobně jako u Atipa-Tcoby, požírajícího Alabamy (vzdálené několik tisíc kilometrů a několik kulturních oblastní od studeného severu) podezírají i u Atixe dnes někteří šťouralové mamuty, že posloužili coby předloha.
22.11.2020
Oot-kwa-tah
Podle irokézského kmene Onondagů se sedm známých nebeských objektů hvězdokupy M45 Plejády dostalo na noční oblohu stejným způsobem, jaký odhalili ve své astronomii Čerokézové. Pocházejí z lidského rodu.
Stalo se tak v čase, kdy se kmen přestěhoval na nová loviště. Byla to dobrá volba, zastavit se po několikadenní pouti divočinou na břehu jezera Kan-ya-ti-yo. Nikde žádná konkurence, voda plná ryb a les jelenů. Idylické prostředí.
Všechno má své zádrhele. I snadné živobytí. Následkem narůstajícího blahobytu a zaneprázdnění dospělých lovem neměly děti co na práci. A nikoho, kde by se jim věnoval. Zabíjet čas umí mládež nejrůznějším způsobem, a tanec, řekněme si na rovinu, nepatří k těm nejhorším a nejnebezpečnějším. Možná otravným, ale když si k němu najdete klidné místo stranou vesnice, tak to okolí snadno překousne.
Všeho moc taky škodí. Jak zábavy, tak nedostatku odpovědnosti. A co lidé jakéhokoliv věku nejméně rádi, jsou rady.
Tančící mládež navštívil jednoho dne bělovlasý stařeček v plášti z bílého peří. Že prý je potká cosi zlého, když budou jen tancovat.
Ani ho neznali, tak co se zatěžovat nasloucháním? Dědek se ale příští den vrátil a své kázání opakoval. A znovu. Neposlouchali.
To už začala docházet trpělivost i rodičům, kteří, bůhví proč, trvali na tom, aby děti obědvaly doma, ne jen sebraly něco ze stolu a běžely zase k jezeru. Neposlušné ratolesti se raději vzdaly jídla než zábavy, tančily dál. Lehkost, která se zmocnila nekrmených těl ale nebyla jen omámením z hladu, byla skutečná.
A děti se vznesly do vzduchu.
Marně se rodiče snažili přivolat je zpátky. Vrátil se toliko jediný chlapec, který sletěl z nebe jako meteor. Ostatní zůstali na obloze a dodnes se z ní v noci připomínají.
29.11.2020
Enkwehsayen
Skřítci, kterým irokézské kmeny říkají Vrhači kamenů. Tihle patří do pověstí, vyprávěných Tuskarory a od svých příbuzných se neliší. Náleží elementu země, nejsou nijak velcí, zato nadmíru silní.
29.11.2020
Dask'iya
Lidožravá obryně, vybavená košíkem, do něhož sbírá neposlušné děti. I v Severní Americe se rodiče (v tomto konkrétním případě ti z kmene Quileute) přidrželi ověřené postavy s referencemi vpravdě celosvětovými.
29.11.2020
Gloso
Švédští sedláci nechávali tomuhle polnímu démonu trochu klasů na poli nebo jablek na stromě. Děkovali tak za kvalitní sklizeň. Zářivá svině (samice prasete, ne expresivní označení nepřívětivé osoby) se ale také vyskytuje v souvislosti s årsgångem, věšteckou praktikou, provozovanou na Vánoce nebo Nový rok, o slunovratu nebo – nejlépe – na Lucii.
Budoucnost se četla z výjevů, které člověk zahlédl za rituální noční chůze. Trpaslíci s obilím předpovídali dobrou sklizeň, vojáci znamenali válku, hroby mor a tak podobně. Nebyla to procházka bez pravidel, adept se nesměl usmát, nesměl mluvit, musel se postít. Čekalo ho také střetnutí s různými nadpřirozenými tvory, a když vydržel provádět årsgång po sedm let, setkal se prý nakonec s divým jezdcem s hlavou v plamenech a runovým kolíkem v ústech; pokud v sobě člověk sebral dost odvahy a kolík sebral, dostalo se mu moudrosti a schopnosti vidět budoucnost nejen v náhodných záblescích.
Jedním z nebezpečných astrálních setkání při věštecké cestě byla právě gloso (gloson, gluffsoen atd. Švédsko má mnoho krajů, vesnic, zvyků a nářečí). A z tohoto zdroje pochází další doplňující údaje o jejím vzhledu a vystupování. Velké oči vypráví o velkém počtu očí planoucího vepře (sto, věřili byste?). Varují před dotykem, který zabíjí. Připomínají, že občas kolem prasnice pobíhají selátka. Nebezpečné je za věštecké noci její chování. Jak člověka spatří, rozeběhne se k němu, proletí mu mezi nohama. Zachytí ostrým pilovitým hřbetem a vozí po nocích. Sedm týdnů nebo tři roky, na délce jízdy nezáleží, protože ji stejně zaplatíte duševním zdravím nebo rovnou životem. Na setkání se zjevením, které se při věštecké pouti objevuje na jejím počátku a obvykle v blízkosti kostela, je proto třeba být připraven. Nabídnout mu pamlsek sedm let starých žaludů, hodit na něho síť nebo aspoň zkřížit nohy, když se blíží.
Glosonina účast v årsgångu měla ověřit adeptovu odvahu, připravit ho pro nadcházející setkání se světem nadpřirozených tvorů a jevů. I kouzelná svině mohla držet v tlamě runový kolík, svitek, případně celou knihu; ziskem tohoto artefaktu se člověk dobral užitečnému zdroji zasvěcených informací o černé magii.
6.12.2020
Gravso
Taktéž švédský přízrak, taktéž vystupující v prasečí podobě. Tím ovšem podobnost s předchozím končí. Účelem tohoto je strašit a děsit, jde totiž o převtělenou duši zavražděného dítěte.
6.12.2020
Pïpïntu
Trpasličí národ, o němž si vyprávějí Indiáni Yupa ze Sierra de Perijá, pohoří, tvořícího hranici mezi Venezuelou a Kolumbií. Do jejich podzemního světa vede cesta malými děrami ve skalách, a ten, kdo ho navštíví, může se seznámit s přívětivými dlouhovousými, leč holohlavými tvory, kteří se živí toliko kouřem z ohňů. O vlasy je mimochodem připravil odpad našeho světa, padající dolů.
6.12.2020
Caca
Římská bohyně, jedna z těch, která nepřiplula s řeckými osadníky. Ke starým známým příběhům a postavám ji stejně připíchli, coby dítě Vulkánovo stala se sestrou obra, známého pod latinským jménem, vlastně přepisem, Cacus. Jehož už na východě Středomoří znali.
Se sourozencem tvořili obvyklou apeninskou dvojici, podobně jako například Fauna a Faunus. Lactantius (což byl jeden z učitelů římských císařů Diokleciána a Konstantina) zapsal, že božského postavení se obryni Cace dostalo odměnou, za to, že prozradila Herculovi, kdo mu ukradl ukradený dobytek.
13.12.2020
Tuckonie
Skřítci z australských lesů. Tancem dokáží přimět stromy k zázračně zrychlenému růstu.
13.12.2020
Igarat bat Mahlat
Případně též Agrat bat Mahlat. Ať už se Mahlatina dcera jmenuje (nebo do latinky přepisuje) tak, či onak, vždy jde o židovskou démonku, královnu démonů a chrámových prostitutek, která se projíždí vzduchem ve svém voze a nedá lidem pokoj. Zvláště mužům, je totiž vnučkou (nebo dcerou) Lilith.
13.12.2020
Grumisel Rou
Ohnivá koule, objevující se v západní části Alp. Ve Švýcarsku, ale také v italském Piemontu. Nepřináší štěstí, kontakt může ohrozit na životě.
13.12.2020
Herregudsbuk
Kozel nikoliv zahradníkem, ale polním démonem, dohlížejícím na růst a sklizeň v Norsku. Bývá pozorován velmi zřídka, a to jen tam vzadu, co teď vítr pohnul obilím.
13.12.2020
Hitodama
Japonské bludičky. Lidské duše v podobě nepříliš vysoko poletujících nočních světel, modrých, oranžových nebo červených, opatřených ocáskem. Opouštějí lidské tělo (někdy – vlastně někde – i dva až tři dny po smrti), ukazují se svým blízkým, kteří pak mohou slyšet, jak hitodama rachotí okenicemi. V okinawské vesnici Nakijin jim říkají tamagai, a tvrdí, že se tahle noční světla objevují před narozením dítěte.
Ilustrace: Toriyama Sekien (鳥山石燕, Japanese, *1712, †1788), Public domain, via Wikimedia Commons
20.12.2020
Kejōrō
Nebezpečná prodejná děva, respektive démonka, která se za lehkou dívku vydává. Přes míru vlasatá, někteří přeživší svědci – mnoho jich není – tvrdí, že tahle yokai je dokonce chlupatá po celém těle. Porost hlavy také užívá jako zbraň: sexu chtivého zákazníka jím omotá a rozkrájí. Není mezi japonskými démony jediná, kdo využívá vlasů k lapání a následné konzumaci oběti, měli jsme už například možnost seznámit se s vodnicí Iso-onnou, která vlasy saje krev. O té ale není známo, že by se o ni prali strašidla opačného pohlaví. To o Kejoro je mezi muži větší zájem, možná i proto, že ho někdy dokáže patřičně a příslušně ocenit.
20.12.2020
Dōnotsura
Takhle nějak si lidé při čtení středověkých evropských cestopisů představovali obyvatele vzdálených končin. Tělo bez hlavy, tvář na hrudi.
Možná ale autoři a ilustrátoři přece jen trefili do černého, když bytosti stejného vzhledu odhalili autoři a ilustrátoři i ve o třetinu zeměkoule vzdáleném Japonsku. Těžko říct. Nic víc, než staré obrázky a popisné jméno, nám dnes bohužel po těchto bezhlavcích nezůstalo.
20.12.2020
Suzuhiko hime
Lidem nebezpečná není, zaměřuje se na zvonky kagurasuzu, užívané při šintoistických rituálech. Odhánějí se jimi zlí démoni, upoutává pozornost bohů a uklidňují duše. Suzuhiko hime je těmito nástroji ověšená a jeden velký má namísto hlavy.
19.12.2020
Nasu babā
Babizna tmavě fialové pleti, jejíž obličej připomíná spíš dýni. Zubatou. Nebezpečná ale není. Potuluje se po hoře Hiei u Kjóta. Schovává se na tmavých místech, to ano. Ale neděsí, ne schválně. Právě naopak. Když v šestnáctém století zapálila Nobunagova armáda chrám Enrjakudži, varovala dýňová stařena mnichy zvoněním na klášterní zvon.
Říká se také, že pokud se někdo jejího širokého úsměvu k smrti vyleká, Nasu baba, hříšnice, jejíž tělo za hříchy propadlo peklu, ale která si na bozích vyprosila, aby aspoň její duše mohla provinění splácet, ho znovu vzkřísí.
20.12.2020
Glox Sharog na Sroina
Navzdory biotopu, jímž je irská řeka Boyne, nelibuje si tenhle tvor v zelené. Je krvavě rudý, což prozrazuje i jeho jméno – Rudý muž z Boyne.
Vyprávěli si o něm irští kočovníci, zvláštní národ, užívající zvláštní jazyk, kombinaci angličtiny a irštiny, které se říká shelta, a v níž jsem vám dnešního vodníka představil. Je to hastrman dbalý tradic, třikrát se vynoří zpod hladiny a třikrát zavolá jméno své oběti. Ta nedokáže volání odolat, vstoupí do řeky a utone.
27.12.2020
Mögþrasir
Nejdřív citát z tisíc let staré literatury:
Tři mocné družiny
Mögtrasiho děv
letí nad příbytky lidí;
jediné dobré
strážné duše,
které skalní zplodili obři. 1)
Dočetli jste? Teď víte o Mögthrasirovi tolik, co zbytek světa. Víc zpráv o obru, jednomu ze severských jöttnar, dnes prostě nemáme. Nezbývá než odvozovat, a tak si třeba myslet, ve shodě s profesorkou Carolyne Larringtonovou z Oxfordské univerzity, že by mohl být otcem norn, o kterých citovaná sloka pravděpodobně hovoří.
1) Edda. Přeložil Ladislav HEGER. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962. Živá díla minulosti (SNKLU).
27.12.2020
Narfi
Lokiho syna Narfiho, zvaného též Nari, zabil jeho bratr Váli, jehož bohové proměnili ve vlka. Zmrzlými Nariho střevy pak Lokiho spoutali, položili na plochý kámen a Skadi nad něho umístila hada, aby jeho jed kanul zlolajnému bohovi do tváře. Trest za neskutečné množství neskutečných urážek, které Loki pronesl na hostině u Aegira, zmírňovala manželka Sigyn, která jed zachytávala do mísy; když ji šla vyprázdnit, kapky padaly přímo na nechráněného boha, který se začal tou bolestí tak zmítat, až působil zemětřesení.
Druhý Narfi, známý starým Seveřanům, byl jötunn a otec Noci. Existoval poklidnou existencí, kromě různých přepisů a variant jména ( Nörr, Nörfi, Nörvi) totiž o něm víc nevíme.
27.12.2020
Syöjätär
Zlá obryně a finská ježibaba, která přivedla na svět některé nepříjemné choroby a tvory, jako jsou vlci a jedovatí hadi. Z její sliny přišla Hiisiho prací k existenci i zmije, na níž narazil cestou do Pohjoly Lemminkäinen. Sto očí a tisíc jazyků nebezpečného tvora nejmladšího ze tří pověstných bratrů nijak nezaskočilo, věděl si rady a tentokrát rozebrán na kusy neskončil.
Syöjätär hrála též zásadní roli v pohádce, kterou s jiným záporným hrdinou nalezneme i v českých sbírkách – podvrhovala mladé královně místo novorozenců zvířecí mláďata, aby král manželku vyhnal a oženil se se Syöjätäřinou dcerou. První trojčata vyměnila za tři štěňata, druhé tři synky za selátka. Po třetím porodu, který oficiálně přinesl dva honicí psy a jedno dítě (nejmladšího z třetích trojčat nešťastná maminka tentokrát zachránit dokázala) panovník nevydržel a manželku i se zvláštními potomky nařídil strčit do klece a klec pustit do mořských vln. Po takto definitivním rozvodu se pak nechal vmanipulovat do nového sňatku.
Nebojte, je to pohádka. Nakonec všechno dobře dopadlo.
27.12.2020
Bob
Jutul, aneb obr. Bob je označení místní, ve východonorském dialektu. Tvor nebezpečný, s oblibou unášející dívky a mladé ženy. Také přívětivý a neškodný, to už tak bývá, že se reference různí.
Bývalo zvykem jutuly, stejně jako jiné nadpřirozené bytosti, žijící poblíž lidských sídel, uplácet. Například talířem kaše, zvané römmegröd. Takto si předcházeli třeba Boba, který žil přes vodu naproti kostelu ve vesnici Hov (je to dřevěné stavení s lavicemi pro téměř pět stovek farníků) na místě zvaném Julevoldene. Věděli proč. Když jednou jedna dívka kaši snědla sama, Bob ji popadl, dal se s ní do tance a utancoval ji málem až k smrti. Pravidla se prostě porušovat nemají.
Je to jedna ze zapomenutých, respektive opomíjených funkcí mnoha bubáků a nadpřirozených tvorů. Jsou strážci tradic a nepřátelé novinek (víme už třeba, že jihoslovanské víly se urazily a odešly, když pastevci začali užívat modernějších prostředků, než byl osvědčený prut). Stejně tvrdohlaví bývají i lidé, kteří také věci nové a jiné prostě nemusí.
O tom se přesvědčil Birkestöl Bob, neškodný obr z Övre Nesja. Byť bubák a pohan, zatoužil oslavit Vánoce tak, jak to viděl u lidí, vlezl proto do stavení a chtěl sebrat mísu vánočního piva. Nezkušeně popadl nádobu s něčím, co jako pivo sice vypadalo, ve skutečnosti ale bylo zkyslým mlékem, respektive zimní náhražkou mléka. Radostně spěchal domů, aby si užil svátků; kde je po vypití strávil, je zřejmé.
Co jasné není, je důvod, který proti tomuto jutulovi pohnal místní sedláky, zda to byla tahle nepovedená krádež, nějaké další nezveřejněné konflikty nebo prostá xenofobie, jisté jen je, že Boba po nějakém čase chytili a strčili do kopce, zvaného Klinghammer. Birkestöl Bob tam dodnes sedí, každý rok na Štědrý večer vyškubne jeden chlup z volské kůže, kterou mu dali s sebou, až vytrhne poslední, bude volný.
Nebyl jediný obr, který takhle skončil. Podobně zaklel jistý Fin už zmíněného Boba z Julevoldene.
3.1.2021
Gerstenalte a Roggenalte
Němečtí polní démoni, jeden specializovaný na ječmen, druhý na žito. Podobně jako ti naši, i tihle se v pozdější době zaměřili především na odhánění dětí. Drastickou metodou, ne nepodobnou té, jíž užíval český Žithola. Ono vlastně Roggenalte znamená totéž.
3.1.2021
Wuzl
Lesní démon z Horní Falce. Podle Bonnerjey folklorní ozvěna Wodana. Jacob Grimm pak poznamenává, že grau wuzl bylo v tom kraji (a v Tyrolích) zástupné jméno pro ďábla.
3.1.2021
Valigora a Vyrvidub
Polští obři, které vychovaly medvědice a vlčice. Jména napovídají jejich sílu a činy. Kromě toho, že porazili draka, jeden dokázal rozvalit horu, druhý tahal ze země stromy i s kořeny.
10.1.2021
Tusse
Oškliví, jakoby z kůstek, klacíků a mechu sestavení, nesnadno ke spatření, zato dobře slyšitelní. To jsou norští Tusser, skřítci, žijící pod zemí, operující ovšem nad ní. Někdy pomáhají, někdy škodí. Negativně vystupují proti sedlákům, kteří nedostatečně udržují stáje. Občas obviní lidi, že zbytečně dupou po střeše jejich podzemního sídla. To pak třeba chtějí za manželku nejhezčí děvče ze statku. Odměnou slibují bohatství a štěstí pro celou rodinu, v případě odmítnutí pak ošklivost a staropanenství a bídu.
10.1.2021
Chlvnik
Ruský hospodáříček. Adresou ve chlévě, službou u hospodářských zvířat.
10.1.2021
Kornkatze
Německý polní démon, objevující se v podobě kočky. Odnáší nezletilce, kteří lezou do obilí utrhnout si chrpu.
Obilná kočka nebývala jen pedagogickým bubákem, představovala ducha zrna. Proto se kdysi v některých krajích na konci sklizně obětovalo skutečné zvíře, jinde se Kočka říkávalo muži, který podsekl poslední stébla nebo při mlácení sklizně naposledy udeřil cepem.
10.1.2021
Krojemanchen
Lucemburský bubák, původně číhající ve vodě přírodní, který později rozšířil své služby i na koupelny a záchody. Cílí na děti, jak jinak.
10.1.2021
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
