 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Artemis
Panenská bohyně lovu, představitelka Měsíce a přírody, nevzešla, stejně jako mnoho řeckých bohů čtvrté generace, z lože manželského. Její matkou nebyla legální Diova manželka Héra, ale Titánka Létó.
Ať smrtelnice nebo bohyně, žádná z Diových milenek to neměla lehké. V případě Létó se Héra postarala o to, aby budoucí matka nenašla místo, na němž by mohla spočinout a obklopena zástupem prověřených porodníků přivést děti na svět. Místo nadstandardní péče se jí dostalo pronásledování drakem. I božské záměry lze ale obejít; bludný ostrov Délos se za pevnou zemi nepovažoval a Létó po dlouhém putování přece jen našla útočiště. (Nevyhnu se obvyklé závorce: prý k následující události nedošlo na Délu, ale v háji Ortygii u Efesu, maloasijské athénské kolonii.)
První z dvojčat zakřičela právě holčička Artemis. Božské děti jsou, podobně jako mláďata některých savců, schopna samostatné existence velmi záhy. Hermés, například, se už v prvním dnu svého života vykradl krást koně. Několik minut stará slečna na takovou zábavu pomyslet nemohla, musela asistovat při odbavení svého bratra Apollóna. (Závorka: přišel prý na svět až po devíti dnech na Délu, na rozdíl od sestry, která se narodila ještě na pevnině, v už zmíněné Ortygii).
Brzkým koníčkem Diovy dcery (Římany později přejmenované na Dianu) se stal lov. Pro svůj první životní zážitek byla také vzývána rodícími ženami, sama takovou zkušeností nikdy neprošla; když ještě jako dítě seděla otci na kolenou, a on se zeptal po čem její tříleté srdce touží, přála si věčné panenství. Také družinu šedesáti mořských nymf a dvaceti krétských říčních víl, dále pak stejný luk a šípy, jako má její bratr, stejný dohled na světlem jako má on (dostala Měsíc). Všechny hory. Jen jedno město, protože prý bude žít v přírodě. Tatíček – dcery to s nimi umějí – dal všechno, měst dokonce třicet, ne jen jedno.
Od Pána získala tři lovecké psy a sedm spartských ohařů. Vytouženou výzbroj vyrobili Kyklopové; stříbrný luk vyzkoušela nejprve na dvou stromech, poté na divokém zvířeti a nakonec na městě nespravedlivých. Do svého zlatého vozu zapřáhla čtyři laně se zlatými parohy, páté zvíře uteklo. Později se ale také proslavilo, ovšem jako objekt třetí Héraklovy práce.
Své panenství bránila bohyně velmi aktivně. Před říčním bohem Alfeiem se jen ukryla mezi svůj doprovod (všechny dívky si pomazaly tváře bílým bahnem, takže zamilovaný potamus svou vyvolenou nepoznal), s dalšími to dopadlo hůř. Aktaión, který ji šmíroval při koupání v potoce, byl proměněn v jelena a uštván vlastní smečkou. Chtěl ji znásilnit obr Ótos, zatímco jeho bratr si vybral Héru. Tehdy použila Artemis ženské zbraně, byť jen na oko, obří bratři totiž měli věštbou potvrzeno, že je nemůže zabít ani bůh, ani člověk, a tak bylo nutno improvizovat. Zatímco Héra mlčela, Artemis se naopak Ótovi nabídla. Lest slavila úspěch, Efialtes začal žárlit. A když on ne Diovu manželku, tak aspoň dceru – a jako první, když je starší. Nakonec obři probodli jeden druhého, čímž byly podmínky předpovědi splněny.
Stejný metr měla bohyně i na své nymfy a příznivkyně. Diem svedenou Kallistó vyhnala a začarovala (pokud tenhle kousek neprovedla Héra) v medvědici. Přesto o ní jednou i její bratr zapochyboval, zdálo se mu, že by nejhezčí muž světa, zapálený lovec Órión, přece jen mohl Artemidinu lásku získat. Trikem s jeho přezdívkou a falešným nařčením z obtěžování její kněžky tak přiměl sestru, aby vzdáleného plavce, ve skutečnosti prchajícího před obrovským štírem, zastřelila. Přivést kamaráda k životu se Artemidě nepodařilo, ani když se obrátila na synovce Ásklepia, proto mu pomohla aspoň na hvězdnou mapu.
Nejznámější Artemidin chrám stál v Efesu. Centrum kultu i místního obchodu ale zapálil 356 př.n.l. jistý Hérostratos, toužící státi se slavným. Přes veškerou snahu jeho současníků se mu to nakonec podařilo.
Artemis na obrázku je dílem belgického malíře Augusta Donnaye, Spiessens / CC BY-SA
22.3.2020
Thesan
Jitřenka, jak ji znali a pojmenovali Etruskové. Sdílela stejný osud s Eós i Aurorou. Na zrcadlech, která představují zásadní zdroj informací o starých apeninských mýtech a jejich aktérech, ji nalezneme ve společnosti stejných mužů. Kéfala, Memruna (Memnona). Také rozmlouvající s představiteli Slunce a moře, Usilem a Nethunsem.
Přežila v toskánských pověstech. Jako Tesana, víla, kterou můžete spatřit na rozhraní snu a jitra. Takové setkání pak znamená šťastný den.
29.3.2020
Achvizr
Okřídlená společnice etruské bohyně lásky Turan. Podle jistých náznaků odpovědná za zdraví a štěstí.
29.3.2020
Thalna
Etruským ženám pomáhala tato bohyně s porodem. Jistou potíž s identifikací ovšem může způsobit fakt, že na některých zobrazeních je Thalna očividně muž.
Podobnou funkci (na základě rytin a zrcadlech) přisoudila doba moderní i další ženě vybavené křídly a jménem Ethausva. Připomeneme-li si zástup v této oblasti angažovaných démonů římských, není v tom nic podezřelého. Proto neváhám zmínit ještě třetí etruskou porodní asistentku, též okřídlenou Thanr.
29.3.2020
Satre
Chtonický bůh, děsivý vládce temného severu. Příslušnost k problematické planetě, povaha (nebo obecné mínění o ní), podoba jména se Saturnem a řecké vyprávění o Kronovi pevně Satreho se zmíněnými spojuje. S připomínkou, že římský bůh mohl převzít jméno etruského, ne naopak.
29.3.2020
Vuurman
Jako ohniví muži nekončili v Nizozemí jen katastrální zloději, ale také vrazi, zloději a křivopřísežníci. Pro člověka, který bezostyšně prohlásí: „Ať shořím, jestli lžu,“ a přitom ví, co ho může potkat, je na místě jiné označení, než popisné Ohnivec; byť je někde znali jako Gloeiige, Glène kerel, Gloeiige Engelsman nebo gloeiende Gerrit, já volil bych spíš něco živočišného, ačkoliv si to ta užitečná domácí zvířata, užívaná kdysi k tahu, nezaslouží.
5.4.2020
Tompondrano
Přes dvacet metrů dlouhý mořský had, plochý, zajištěný hřbetním plátováním, s hlavou světélkující. Známý původnímu obyvatelstvu ostrova Madagaskar.
Ti ještě původnější, mýtický národ Vazimba, uctívali plaza stejného jména, ovšem mnohem mnohem kratšího, pohybujícího se ve vodách sladkých.
5.4.2020
Eelpoot
Smrdutý obyvatel marylandské bažiny Zekiah na řece Potomaku. Kryptozoologové ho sice v záznamech vedou, panuje ovšem přesvědčení, že se narodil v hlavě staříka, který si přes blata krátil cestu do obchodu.
5.4.2020
Zabairo
Noční chodec divočinou Pobřeží slonoviny. Obr, vysoký jako stromy, svítící si na cestu dvěma pochodněmi.
5.4.2020
Gauarge
Australská vodní příšera. Připomíná oškubaného pštrosa emu, věren profesi poctivého hastrmana číhá pod hladinou vodních jam na neopatrné žíznivce. Noví důvěřivci v něm vidí cosi dinosauřího, jakoby Struthiomimovi z oka vypadl, nemyslíte, maminko?, zatímco pro ty někdejší, než byl ponížen v obyčejnou příšeru, představoval možná božskou zápověď a ochránce cenných vodních zdrojů.
5.4.2020
Sága
Bohyně adresou v Sökkvabekku, česky Na zaplaveném břehu. Pro tuto adresu ji někteří badatelé spojují s Frigg (o níž přece víme, že bydlí ve Fensaliru, Sídle v bažinách). Nic jiného, než fabulovat z náznaků, jim totiž nezbývá. Sturlusson zmiňuje tuto dámu v Okouzlení krále Gylfa hned za Ódinovou manželkou, a její bydliště označuje jako Velké. (Fensalir je podle něho nádherný). Existenci bohyně potvrzuje i starší pramen, v Písni o Grímnim nalezneme druhou (a poslední, kterou máme) zmínku o Sáze.
Sökkvabekk je čtvrtý.
Sladce kol šumí
vod vlahé vlny.
V něm Ódin a Sága
opojný nápoj
věčně budou z poháru pít.1
vypočítává Grímnir (převlečený Ódin) místopisné prvky svého světa, když děkuje Agnarovi za to, že jako jediný mu nabídl jídlo a pití. Přidává k tomu definici světa jako takového a výčet svých jmen, aby každý pochopil, že pád na vlastní meč, který se záhy přihodí alkohol popíjejícímu králi Geirródovi, jenž nechal Grímniho zatknout a mučit, a který uvolní místo na trůně právě pro syna Agnara, nebyla žádná náhoda, ale Ódinův trest.
Z uvedeného materiálu pak vznikla jak výše uvedená teorie, tak i definice Ságy jako bohyně plodnosti, případně Ódinovy dcery, ztělesněné ságy – takhle přímo hovoří Jacob Grimm a neváhá přitom připomenout Diovu dceru Múzu.
1 Edda. Přeložil Ladislav HEGER. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962. Živá díla minulosti (SNKLU).
Sága a Ódin na ilustraci Fredrika Sandera / Public domain ze švédského vydání Eddy roku 1893
12.4.2020
Niðagrísur a Vattrir
Faerské ostrovy. Niðagrísur je duch mrtvého nepokřtěného dítěte, často nemanželského, mstící se za svůj osud. V podobě po čtyřech běhající kulaté příšery číhá ve tmě, straší i kněze, aby se dobral jména a správného pohřbu. Jeden se také objevil na svatbě dívky, která ho porodila a zabila. Přivalil se, když tančila, koulel se kolem a prozpěvoval. Oslava tím samozřejmě vzala rychlý konec.
Pod jménem Niägruisar byl veřejnosti odborné i laické v devatenáctém století představen folkloristy, ti si ho ale mohli poplést s hospodáříčkem, jemuž na ostrovech říkají Vattrir. Ten se chová obdobně jako jeho příbuzní z různých končin. Za drobnou odměnu (spočívající ve slušném zacházení) vykonává drobné domácí práce. Přichází po soumraku a rád sedává pod odpadem, proto když hospodyňka vylévá špinavou vodu, nejdřív toto nahlas oznámí, aby ho varovala. Znepřátelit si domácího skřítka není nejlepší nápad.
12.4.2020
Mezaiyyara
Dáma v bílém, procházející káhirskou nocí. Osamělého chodce pozdraví, poklábosí s ním, obejme – a uškrtí.
12.4.2020
Teine biorach
Bludička z ostrova Jižní Uist, poprvé pozorovaná roku 1812. Jde prý o ducha dívky z Benbeculy, která se nepodělila o svízel, rostlinu, užívanou na Hebridách k barvení látky. Bývalo totiž zvykem dělit se o sběr rovným dílem.
Existuje i jiné vysvětlení zmíněného přízraku, bližší nižším polohám Britských ostrovů. Teine biorach je prý duch kováře, kterého nechtělo ani peklo.
19.4.2020
Tutuatui
Měly by se před ním mít na pozoru grónské děti. Jeho dům stojí na hnojišti, on z něj vychází – kdy jindy, když jde o pedagogického bubáka – večer, a láká k sobě nedospělé jedince. Ač smrdí a vlasy má plné výkalů, vede se mu. Oknem jednou zavolal na holčičku, která si doma hrála, pozval ji k sobě – a když mu odpočívala na klíně, vrazil ji do ucha jehlu. Lidé se to dozvěděli od jiného děvčátka, které naivně poslechlo, ale které zlému konci uniklo, protože bylo oblečeno do otcových bot a maminčina kožichu, a Duch hnojiště nechtěl rodiče o oděv připravit. Proto dítě poslal domů; než ale odešlo, ukázal mu mrtvolku předchozí návštěvnice.
19.4.2020
Qalutalissuaq
Mořská potvora, další z grónských příšer, zaměřujících se na děti. Jde především po těch hlasitějších.
Nepatří k nejchytřejším. Když se jednou hnala po sirotkovi, jemuž lezly z rozbitých bot chodidla, málem ho dostala. Chlapeček ji ale kopl do hlavy a potom jí před oči nastrčil bosou nohu, ukázal palec a prohlásil, že tenhle jeho prst žere lidi. Čehož se Qalutalissuaq lekla a kvapem se vrátila pod hladinu.
Unesené děti obluda, vydávající zvuky lžic, klepajících o sebe (kdysi to býval u táboráků oblíbený hudební nástroj) nejí. Krade je pro ně samé, proto, když o nějaké přijde, zoufá si, a podle hesla Když ne já, pak nikdo, může také zachráněné dítě proklít a poslat na něho zlou nemoc.
19.4.2020
Grijpvogel
Ochránce Stellingwervenu, kraje na východě nizozemského Fríska. Gryf, tedy tvor napůl lev a z poloviny pták černo-červeno-bílého peří, který spí v lípě, aby jednou měsíčně, každý první pátek, oblétl svěřené území.
Jak je v lidovém vyprávění doloženo, zasáhl nejméně jednou, a to v roce 1673, kdy přivolanou bouří a prudkým lijákem zastavil útočící vojáky, (zda anglické nebo francouzské, to nevím, Spojené provincie nizozemské toho léta válčily s oběma státy).
26.4.2020
Alrûn
Skřítek z východního Fríska, pracující pro lidi za mléko a sušenky; ačkoliv dorůstá výšky zhruba třiceti centimetrů, je dostatečně silný na to, aby dokázal v puse přepravit celý vůz obilí. Nosí též štěstí ve hře. Jméno zkušený démonolog jistě poznává: Alraune je jednak synonymum pro kobolda (v původním významu, respektive pracovním záběru tohoto skřítka), jednak pro mandragoru.
26.4.2020
Ialonus
Jeden z bohů, s nimiž museli počítat při svém dobývání keltského světa Římané. A také počítali. Přirovnali ho ke svému Martovi, ne ovšem v jeho známější a pozdější válečné funkci, ale k Martovi původnímu, k bohu polí a plodnosti.
26.4.2020
Daeiotaros
Býčí bůh. Zaznamenaný starověkými teology u galatských Keltů. U kmene, žijícího v maloasijské Galacii.
26.4.2020
Nabia
Bohyně řek a vody vůbec, působící v španělské Galicii, tedy na opačném konci keltského osídlení.
26.4.2020
Átahsaia. A jeho přemožitelé Áhayúta a Mátsailéma
Nedělá rozdíly mezi lidmi a démony, požírá všechny. Átahsaia, obr z jihozápadu s hřívou šedivých vlasů, opuchlým rudým obličejem, ústy od ucha k uchu a vyvalenýma očima, někdy vybavený tesáky a dlouhými drápy. Lhář s kamennou sekerou nebo nožem, známý též jako únosce žen.
Tento zločin mu často neprochází, v pověstech o něm Zuniové připomínají, že dvě unesené dívky (které odmítaly jak jíst polévku z dětí, tak pročesávat obrovu kštici) zachránili sami váleční bohové, bratři Áhayúta a Mátsailéma. Stejnou službu poskytli i další chycené slečně.
Vnukové starého Stonožky nehráli důležitou roli jen v případě žravého obra. Dvojčata, žijící v Hromových horách se svou babičkou, byla známá dvojka. Rozpustilých chlapců, bohů a kulturních hrdinů. Vnikli do podsvětí, aby jednak způsobili zmatek mezi tamním obyvatelstvem (do zunijského podsvětí neodcházejí jen lidé po smrti, ale také odtud přicházejí na svět) a stanovili pravidla pro novorozence. Pustili se do lidí, kteří jim potloukli krocany (a od té akce jsou vodní želvy větší než suchozemské).
Jednou se také rozhodli ukrást Dešťovým bohům blesk a hrom. Vypravili se do Země věčného léta, kde bohové sídlili, a přesvědčili svého dědečka, aby jim pomohl; Stonožka, personifikace duhy, se nenechal dlouho přemlouvat, vnikl do nebeského domu a požadované předměty ukradl. Předal je milovaným vnukům, mnoho štěstí ta akce ale nepřinesla. Hrátky s hromem a bleskem zahubily babičku, z jejího hrobu ovšem vyrostla rostlina s plody rudými a ostrými jako babiččin jazyk, kterou vnuci, pozdě litující své nerozvážnosti, rozeseli jako věčnou vzpomínku na ni po celém kraji.
3.5.2020
Tshunuxu
Dakotští Arikarové nemají v případě Skalpovaného muže jasno (jejich jazykoví příbuzní z kmene Pawnee mu říkají Kicahuruksu).
Je jisté, že jde o válečníka, který padl v boji a přišel o skalp. Rozhodně tak také jeho přízrak vypadá.
Na čem se vypravěči ale neshodnou, je duchova povaha. Podle některých totiž nejde o děsivé zjevení, které ohrožuje širé okolí, ale naopak o smutného fantoma, který se po smrti vrátil do své vesnice, a ačkoliv dokáže svým zjevením vyděsit, rád – když se nikdo nedívá – lidem pomůže.
3.5.2020
Atipa-Tcoba
Velké, lidožravé, medvědu podobné zvíře, kterého se obávali Alabamové. Dnes se někteří znalci pokouší vystopovat jeho původ k fosilním pozůstatkům velkých tvorů dávné minulosti, případně až do kolektivních vzpomínek na mamuty.
3.5.2020
Chasse-galerie
Vyprávělo se ve francouzsky hovořící Kanadě, jak se kdysi skupinka Nový rok oslavujících dřevorubců rozhodla navštívit své milé. Měli to z tábora na pět set kilometrů, nebyla tedy jiná možnost, než cestovat vzduchem. Jinak by se nestihli vrátit do práce.
Uzavřeli tedy smlouvu s ďáblem, aby z jejich loďky učinil loďku létající. Nalodili se, vypluli. Tedy vzlétli. Alkohol nechali v táboře, z obavy, aby je nezlákal porušit podmínky smlouvy. Ty byly prosté: nevyslovit Boží jméno, nedotknout se křížů na kostelních střechách. Jinak přijde posádka toho zvláštního plavidla o své duše. Lesní dělníci pádlovali ze všech sil, záhy přistáli v Montrealu a připojili se k novoročním oslavám. Nikomu to nepřišlo divné.
Před ránem vyrazili zpět. Bohužel notně posílení opojnými nápoji, proto nebyl kurz Chasse-galerie nejpřímější. Po nepříjemném nečekaném mezipřistání navigátor vzteky zaklel, což ještě prošlo, ostatní ho ale raději spoutali a opatřili nevymáchanou hu... ústa roubíkem. Nepomohlo to, muž se z pout vyvlekl, znovu si vztekle ulevil. Ve strachu z prokletí ztratili vzduchoplavci kurz a kanoe narazila do vysoké borovice. Ztroskotala. Posádka skončila v pekle. V našem světě se objevuje každou novoroční noc, kdy pluje po obloze v repríze své panenské plavby.
Není to samozřejmě verze jediná. Ta mírnější přiznává Satanovi jistou benevolenci, neboť prý se podmínky smlouvy vztahovaly toliko na cestu tam.
Důležitou roli v historii létajícího přízraku prý hraje pověst evropská, o francouzském šlechtici jménem Gallery, nadšeném lovci (takové už dobře známe), který dal přednost své zálibě před nedělní mší, za což byl proklet; uhání teď noční oblohou, následován cválajícími koňmi a vyjícími vlky. Ta se za oceánem spojila s místním vyprávěním o létající kánoi. A nový přízrak byl na světě.
Obrázek nakreslil Henri Julien / Public domain
10.5.2020
Il Hares
Domácí duch v podobě černého hada, nosící štěstí (zvláště dětem v jeho domě narozeným) a strážící maltské domácnosti. Stejně jako jinde, i tady je velice nešťastné takového tvora zabít.
Hlídá poklady. Což znamená, že pokud nejste příliš chamtiví, a z případného nálezu si vezmete jen tolik, kolik opravdu potřebujete, jste v bezpečí. Pokud ale začnete o depozitu každému vykládat, je po zisku. Místo zlata najdete uhlí. A navíc dostanete výprask.
Ħares na sebe může brát různé podoby, v podezření je i v případě přízraku, jemuž se podle vzhledu říká It-Turk, Turek. Ten byl přistižen, jak si poklidně hraje s dětmi, podezírán z toho, že hlídá poklady, a obviněn z proměny mincí ve šneky.
10.5.2020
Antsje Pluk
Taktéž Roggemoeder nebo Korenmoeder. Stejně jako její příbuzná Rogge-Brommerd patří mezi nizozemské vegetační démony, zaměřené na obilí. Když se zrna dotkne, vytvoří námel, jinak ale slouží jako drsná strážkyně (známe i z našich polí). Bere si děti, které úrodu pošlapávají.
10.5.2020
Britomartis
Bohyně několika jmen se narodila jako smrtelná dívka. Pravda, jejím otcem byl olympský Zeus, matka ale pocházela z Kréty a jmenovala se Karmé. V mladé Britomartis se zhlédl tamní král Mínós (mimochodem taktéž Diův syn), dívka se mu snažila uniknout (vyhýbala se mu celých devět měsíců) a přitom se chytila do Artemidiny sítě. Nebo – opět volnost výběru – spadla do moře a zachránili ji rybáři.
Bohyně lovu se ke slovu dostala v každém případě. Už svou nevlastní sestru znala, zamlouvala se jí její lovecká vášeň a schopnosti (do zmíněné sítě se v některých vyprávění prchající dívka nechytila, ale naopak ji vynalezla), a tak kooptovala Britomartis mezi bohy. Svěřila jí dohled nad lovci a rybáři, poté i nad pohořími, mořským pobřežím a nad přístavy.
Na rodné Krétě ovšem nové bohyni říkali Diktynna, což připomínalo jeskyni Dikté, v níž přišel na svět Zeus. Obyvatelé Aiginy, dalšího z ostrovů, kde měla silnou základnu věřících, si pak pro ni vymysleli jméno Afaia. Výzdobu chrámu, který jí postavili na nejvyšší hoře, dnes naleznete nedaleko odtud, v Mnichově, kam byla před dvěma stoletími odvezena. Na Kefallénii dostala jméno Lafria, zatímco ve Spartě ji uctivě titulovali jako Jezerní Artemis.
Status Britomartis se časem měnil, a to k horšímu. Z uctívané bohyně se nakonec stala obyčejnou horskou nymfou (a to i původem), pouhou Artemidinou společnicí.
17.5.2020
Kymopoleia
Poseidonovu dceru Kymopoleiu nám představil toliko Hésiodos, když prozradil, že ji jako odměnu za pomoc v boji s nepřáteli Olympu dostal za manželku storuký Briareos.
17.5.2020
Nonoma
Čejenský hromový démon. Schválně použito neutrálního označení, protože na vždy na sebe bere na Pláních obvyklý vzhled obrovského ptáka. Někdy přichází Nunuma, bůh spojovaný taktéž s Jihem a Létem, v podobě lidské, zatímco v jiných představách je tenhle protivník Zimního větru a vodních démonů taktéž pouhou představou. Což mu na síle ani na úctě nijak neubírá.
17.5.2020
Ieltxu
Obyvatel jeskyní v okolí baskické Gerniky. Někdy vypadá jako člověk, jindy jako velký pták, chrlící plameny, u Bermea ho znají jako malé prasátko. Není nebezpečný, až na to, že rád vodí lidi za nos. Což může být na pobřeží s nepříjemně vysokými útesy nepříjemně riskantní zážitek.
24.5.2020
Duineters
Hnědí chlupatí skřítci, obvykle ne vyšší, než pět centimetrů (dokáží ale dle potřeby vyrůst), kteří na pobřeží fríského ostrova Ameland občas dohlížejí na zatoulané děti. Když ale nejsou v dobrém rozmaru, strkají nedospělým jedincům hlavu do písku a cpou je jím.
24.5.2020
Erdluitle
Tišší alpští skřítci, chodící v dlouhých, až na paty sahajících pláštích, žijící v jeskyních a živící se lesními plody, kořínky, hrachem a vepřovým. Pro děti země nic neobvyklého, včetně předpokládaného bohatství, mají totiž, jako všichni skalní skřítci, přístupy k pokladům a ložiskům drahých kovů.
Umí proměnit listí v diamanty, ovládat počasí, vyvolat laviny i záplavy. Bojí se zvuku zvonů a slunečního svitu. Místním sedlákům kdysi napovídali, kdy zasít a kdy sklízet, ty časy jsou ale už dávno pryč, skřítci se s lidmi nerozešli zrovna v dobrém.
24.5.2020
Grandinilli
Zahlédnout na Sardinii větrný vír může přinést smůlu. V téhle podobě se na ostrově totiž objevuje démon, zvaný Grandinilli, který... přináší smůlu.
24.5.2020
Grabovac
Dvouhlavý albánský had, chytře využívající své tělesné zvláštnosti k lovu (lidí, jak jinak). Grabofc leží u cesty, roní slzy – a když se nic netušící oběť zastaví, aby nebohé zvíře utěšila, druhá hlava nečekaně z úkrytu udeří.
24.5.2020
Gullinbursti
Zlatý kanec, kterého spolu s dnes mnohem známějšími předměty zhotovili trpaslíci ve stejné zakázce jako prsten Draupni a legendární Thorovu zbraň Mjöllni. Předcházela jí výroba zlatých vlasů pro Síf, lodě Skídbladni a oštěpu, zvaného Gungni; mistry kováři těchto položek byli synové Ivaldiho, zatímco prvně zmíněnou druhou sadu vyrobil Sindri (Eitri) za pomoci svého bratra. Zadavatelem byl v obou případech Loki. Poprvé musel, podruhé se neudržel a vsadil s trpaslíkem Brokkem, že jeho bratr tak skvělé předměty, jako byly vlasy, loď a oštěp, vyrobit nedokáže.
Podle komise, složené z Ódina (později dostal oštěp a prsten), Thora (vlasy pro manželku a kladivo) a Freye (do jehož vlastnictví po vyhlášení výsledků přešla loď a kanec), bylo nejlepším předmětem ze všech kladivo, nástroj tak mocný, že dokáže ochránit Ásy před jejich odvěkými nepřátely obry. I přes nedostatek krátkého topůrka, způsobený Lokiho triky, když se bůh v podobě nepříjemného hmyzu pokoušel Sindriho dílo kazit.
Vyhlášení výsledků znamenalo pro lstivého boha menší problém, vsadil se totiž s Brokkem o vlastní hlavu. Dokázal se nakonec ze závazku vyvléct (nejdřív prostě utekl, ale Thor ho na trpaslíkovo přání rád chytil), skončil ale na čas se zašitými rty, aby si nepouštěl pusu na špacír. Dlouho mu to nevydrželo.
Zlatý kňour, na jehož výrobu použil trpasličí kovář kůži skutečného kance, měl kromě blyštivého povrchu a záře, která dokáže přinést světlo slunečného dne i do temných krajů, také schopnost běhat po vodě i vzduchem. Velmi rychle, což z něj učinilo ideální jízdní prostředek. Jako každé silné domácí zvíře mohl být použit – a také použit byl a bude – i k tahu. Poprvé (aspoň co víme) ho Freyr zapřáhl, když jel na Baldrův pohřeb, vůz namísto kančího hřbetu poveze Vana i do posledního boje.
Obrázek je dílem MargaTh / CC BY-SA
31.5.2020
Uutar
Mlžná víla, která, ač sedí nahoře na oblaku, vytváří prosíváním mlhy sítem kondenzovanou vodní páru v přízemních vrstvách. Obrátila se k ní Louhi, když jí utíkal Väinämöinen s mlýnkem Sampo.
Víla vládkyni Severu vyslyšela. Plavidlo tří bratrů, hrdinů finského eposu Kalevala, bloudilo tři dny a tři noci v husté mlze. Poté došla kapitánovi trpělivost.
Vrazil v moře ostrý dospěch,
vodě ve bok veklál tesák:
med se roní z ostří meče,
z břitu jeho strdí teče:
k obloze mha vystoupila,
v povětří se rozptýlila 2
A loď vyrazila dál, vstříc dalším překážkám.
2 LÖNNROT, Elias. Kalevala. Přeložil Josef HOLEČEK. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018. ISBN 978-80-7602-055-9.
31.5.2020
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
