obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Známý a pověstný severský bůh Loki je z dnešního pohledu postavou mnohem tajuplnější, než by se mohlo zdát. Jeho charakteristika je prostá: lstivý a nespolehlivý, hrající na obě strany, zlovolný a škodolibý.
Jako už několikrát, i tady nejprve připomenu, že největším a zásadním zdrojem informací o skandinávské mytologii je literární dílo křesťana Snorriho Sturlusona. A to křesťana ne právě obráceného na víru, ale obyvatele světa, z něhož staří bohové už dávno odešli. I když je dílo islandského básníka považováno za základ při studiu severských pověstí, hloubku a rozměry (tedy kvalitu ruku v ruce s kvantitou) antických knihoven prostě nemá. A nemůže mít.
V Lokim, jak ho známe dnes, jakoby se skrývaly dvě postavy. Není nepravděpodobné, že tento bůh se své vrcholné formy dobral syntézou, stejně tak je možné i to, že patřil k hromosvodům, na něž se v náboženských systémech svádí všechny nepatřičnosti, aby pověst těch druhých zůstala neposkvrněna. Projdeme-li personální záznamy, zjistíme, že nepatřil ani k jednomu z tehdejších vážených rodů. Nebyl ani Ás, ani Ván, nebyl obr. Nebyl vlastně nikdo a přece byl. Někteří autoři ve snaze udělat v severských mýtech ten správný germánský pořádek, ho přesto k Ásům počítají, bez ohledu na neexistenci přímých důkazů. V každém případě hrál v pověstech podstatnou roli a zabral téměř tolik místa, jako Ódin či Thor. (Připomenu jen, že Claude Lecoteux odvozuje Lokiho původ od trpaslíků; je to úvaha sice duchaplná, nechybí jí kouzlo, vyžaduje ovšem podporu několika stran důkazního materiálu, takže se sem nevejde.)
Lokiho příhody jsou občas zcela zásadní, pokud jde o potvrzení dokladu původu určitých symbolů a atributů. Nejznámější je případ vlasů bohyně Sif. Thorova manželka jimi byla pověstná, byly zlaté (ve smyslu barvy) a poté, co jí je Loki z pouhé zlomyslnosti ve spánku ostříhal, se staly zlatými doopravdy, protože rozzuřený manžel přinutil Lokiho k náhradě a Loki musel s prosíkem za trpaslíky, aby náhradu vyrobili. Ze zlata, ovšem plně funkční. Trpaslíci se s chutí vrhli do práce práce, kromě vlasů vyrobili ještě oštěp Gungnir a loď Skíðblaðnir; Loki obdivoval, jak jim to jde od ruky, a jak bývalo jeho zvykem, bezhlavě se vsadil o vlastní hlavu, že další tři skvělé věci už vytvořit nedokážou. Při sázce také podváděl, ale nebylo mu to nic platné, světlo světa spatřily tři další skvostné a dokonalé předměty: zlatý kanec, prsten Draupnir a nakonec kladivo. To se stalo předmětem dohad, neboť mělo (díky Lokiho zásahu) kratší topůrko, než by mít mělo, jenže bohové, před něž celý spor přišel, usoudili, že i tak je dokonalé, neboť nikdy nemine cíl, nikdy se nerozbije a dokáže se zmenšovat. Jmenovalo se Mjölnir a stalo se pak nástrojem Thorovým, stejně jako si další předměty rozebrali jiní Ásové. Loki tedy hlavu prohrál, ale dokázal se z toho vylhat, neboť prý vsadil hlavu a ne krk, pročež mu trpaslíci nemohou horní příslušenství useknout.
S trpaslíky se Loki zapletl ještě několikrát, kupříkladu s Andvarim (a i tady šlo o prsten), nečinilo mu problémy vyměnit svou existenci za jablka věčného mládí, nebo úskokem způsobit Baldrovu smrt. Všechny tyto příhody už tu byly kdysi zmíněny, včetně konfliktu s Bragim. Na druhou stranu často doprovázel Thóra na cestách po zemi a občas mu (i když mnohdy do ní spadli právě kvůli němu) mu pomohl z prekérní situace. Jak už bylo řečeno na začátku, jde zkrátka o bytost velmi rozporuplnou.
Stal se také otcem proslulých potomků, byť ve většině případů jde o proslulost ne zrovna následováníhodnou. Jeho syn (u jehož zrození fungoval Loki kupodivu jako matka) osminohý kůň Sleipnir se sice stal služebním vozidlem Ódinovým, další děti už ale patří na odvrácenou stranu: ať už je to vlk Fenrir, had Jormungandr, či vládkyně podsvětí Hel. Všichni se budou podílet na konci bohů, a to měrou opravdu velkou. Sám Loki přiveze do posledního boje loď mrtvých válečníků z podsvětí a v souboji s Heimdallem zabijí jeden druhého.
Doprovodný obrázek nakreslil Carl Emil Doepler do knihy Wilhelma Wägnera Nordisch-germanische Götter und Helden vydané v roce 1882, zdroj Wikimedia Commons, licence public domain
24.4.2011
Utgarda-Loki bývá občas s minulý týden představeným Lokim zaměňován – a to i přesto, že v té známé historce stojí oba proti sobě. Na jedné straně ásgardský Loki, doprovázející Thjálfiho a Thóra, na druhé pán hradu Útgarð, jeden z jöttnar. Ten vyzval návštěvníky ze světa bohů ke splnění na první pohled až příliš jednoduchých úkolů, na což hosté (ať už ze zdvořilosti, nebo prostomyslně) přistoupili.
Zahájil právě Loki (ásgardský), a to soutěží v jídle, neboť Loki (host) prohlásil, že nikdo na světě nedokáže jíst tolik a tak rychle, jako on. Loki (hostitel) proti němu postavil Logiho. Podoba jejich jmen později povede některé badatele k asociaci Lokiho s... ale co, nepíšu detektivku a nemá cenu nechávat si pointu nakonec – s ohněm, neboť právě to slovo logi znamená. Loki, ač jedl opravdu hodně a rychle, s Logim zákonitě prohrál, oheň dokáže být opravdu nenasytný jedlík.
Další na řadě byl Thjálfi, znamenitý běžec, jenž si dal závody s Hugim. Ani on nepochopil, že někdy nejsou jména jen opisem a mohou jednoduše označovat to, čím ve skutečnosti jsou. Hugi je myšlenka a s její rychlostí nemohou žádné, byť božskou mocí posílené svaly opatřené končetiny soupeřit.
Thór, jako hlava turistické výpravy, nastoupil naposledy a hned ke třem zkouškám. Vypadaly podezřele prostě, v té první měl jen vypít obsah picího rohu. Pohořel, netušil totiž, že druhý konec té jinak běžné skandinávské nádoby je otevřený a ponořený do moře. Poté měl jen zvednou z podlahy Utgarda-Lokiho domácí kočku. Bez šance, protože vlastně tahal za hřbet Midgardsomra, hada, který je obtočen kolem celého světa, takže spolu s ním se Thor pokoušel zvednout i sebe sama, což je nemožné. Jen baron Prášil, zapadnuvší jednou s koněm do bažiny, to dokázal.
Třetí zkouškou byl zápas, do něhož Utgarda-Loki vyslal proti Thórovi vetchou stařenku. Vyhrála KO a nebylo to proto, že by silný bůh odmítl zápasit se starší dámou; jmenovala se Elli, v překladu Stáří, a to nakonec přemůže každého.
1.5.2011
Otec všech vyder a pán všech jezer, živící se krví lidí i zvířat, s čumákem tak tvrdým, že dokáže prorazit skálu, přišel z hlubin irského folklóru, aby se usadil ve folklóru světovém, oddělení kryptozoologie. Míval kdysi podobu napůl psa a z poloviny ryby, později vyměnil vodní pes (což je překlad jména do češtiny) rybí půlku za vydří, neboť takto splácaný popis je přece jen přirozenější. Nová pozorování ho opatřila oranžovými ploutvemi, staré záznamy přisuzují jeho kožešině výjimečné vlastnosti. Které mají i docela obyčejní dobharchú, to slovo totiž dnes v současné irštině označuje běžného zástupce druhu Lutra lutra.
9.5.2011
Hapyxelor je tvor, žijící ve vodách kanadského jezera Muskrat. Přes pět metrů délky (býval dvojnásobný, ale upravili ho), stříbřitě zelený, s hlavou aligátora a hřívou chlupů za ní, s jedním velkým zubem, trojicí uší a třemi jasnými kukadly. Aspoň podle kryptozoologů. Ale popisované tři zrakové orgány leccos prozrazují. Ne že by skutečná trojočka v přírodě neexistovala, zvláště mezi plazy, příroda ráda experimentuje, ale většinou vedly tyto pokusy k třetímu zrakovému orgánu na dorsální straně, často skrytému pod kůží a s rozlišovací schopností světlo/tma. Tedy nic pro pouhými dvěma optickými orgány opatřeného pozorovatele.
9.5.2011
Monstrum lidské velikosti, opatřené ovšem motýlími křídly a rudě žhnoucíma očima, občas bezhlavé (v tom případě má zmíněné zrakové orgány na hrudi) náleží folklóru Spojených států. Celkem modernímu, bylo totiž pozorováno v šedesátých letech minulého století v západní Virginii. Bez mávání křídly dokázalo letět – podle očitých svědků – rychleji, než jedoucí auto. Až na dva psy, jednoho ztraceného a druhého s vytrženým srdcem (ležícím vedle nebohé oběti), nejsou o nebezpečných aktivitách tohoto přerostlého mola žádné záznamy.
9.5.2011
Vládce aztéckého podsvětí, zvaného Mictlán, byl válečným božstvem, představovaným jak se sluší a patří v podobě kostlivce s černými kudrnatými vlasy a se zářivýma očima (z očních důlků jeho figurám občas vyčuhovaly lidské kosti, ale kdo ví, na jakém principu božské noktovizory pracují). Občas nosíval kónický klobouk. K jeho doprovodu patřila sova – na rozdíl od evropské tradice pták symbolizující válku a smrt – netopýři a pavouci.
Mictlán pod vládou Mictlantecuhtliho a jeho manželky Mictecacíhuatl nebyl žádným divokým peklem, právě naopak, panoval v něm klid a ticho, je opakem našeho. Jako každé podvětí ale bývá tu a tam navštěvováno. Ať už bohy, nebo lidmi. Bohové do Mictlánu zamířili dokonce s posláním nejdůležitějším: pro materiál ke stvoření lidí.
Stalo se to při vzniku (zatím) posledního aztéckého vesmíru, světa Pátého slunce, který obýváme i my. Čtvero pokusů předtím nedopadlo dobře a jednotliví bozi, vládnoucí jednotlivým údobím, spolu neustále zápasili a ničili panství toho, kdo byl právě u moci. Až jim nakonec nezbylo nic jiného, než se domluvit, vlády se ujal sluneční Tonatiuh – jenže svět Pátého slunce postrádal základní prvek, totiž obyvatelstvo, které by mohlo být Slunci obětováno. Bohové tedy vyslali Quetzalcóatla do Mictlánu pro kosti předchozí generace. Mictlantecuhtli, ač nerad kosti Opeřenému hadu dal, jenže jsme v mýtu, takže to nebylo zadarmo. Nejdřív si jako podmínku stanovil čtyřnásobné oběhnutí Mictlánu za zvuku lastury (ovšem bez dírek, takže se na ni nedalo hrát), což Quetzalcóatl splnil. Vládce podsvětí okamžitě změnil pravidla a přichystal na Opeřeného hada past. Díru v zemi, do níž emisar spadl a zabil se. Což je stav, který u bohů nemusí nic znamenat a nemusí trvat dlouho. Taky netrvalo, jak dokazuje přítomnost autora těchto řádků i jeho čtenářů.
15.5.2011
Je sice nejvyšší bytostí (aspoň pro Arawaky od řeky Orinoko), lidstvo ovšem nestvořil, o to se postarala dvojice jeho pomocníků. Kururumany zkonstruoval muže, Kulimina ženy. První zmíněný ke svému dílu nemá zrovna kladný vztah – podle jeho mínění se lidé nepovedli, takže vymyslel i smrt. Vypomohl si ověřeným způsobem, morovými nákazami, k jejichž šíření dal dohromady moskyty, blechy, hady a podobnou havěť.
Samotnému Aluberimu jsou lidé naprosto volní a je proto zbytečné se na něho s čímkoliv obracet.
15.5.2011
Yanomamové z venezuelských džunglí jsou bojovným kmenem, dokládajícím svůj původ až ke krvi, která skanula z nebes a dala vzniknout národu válečníků od přírody. Milí lidé ti Yanomamové tedy nejspíš nebudou, když považují násilí za přirozenou součást svého života, pro nás je ovšem důležité, že krev vyšla z měsíčního ducha jménem Periboriwa. O to, aby měli Ohniví muži (jak si Yanomamové říkají) s kým bojovat a na koho se vytahovat, se postaral potomek zmíněného ducha, který dal vzniknout ženám a také kmenům méně agresivním.
15.5.2011
Velikonoční ostrov je nejopuštěnějším místem planety, domovem známých soch a méně známých petroglyfů, mnoha legend a pověstí. Taky mnoha jmen. Už od dětství se mi nejvíc líbí Te Pito O Te Henua, název Rapa Nui je ovšem známější. Taky se mu říkávalo Mata-ki-Te-rangi. A jméno Te pito o te kainga a Hau Maka jsem odhalil až teď, člověk se neustále učí.
Lidské obyvatele ostrova, potažmo celého světa, jak už to bývá, má na svědomí Makemake, tamní bůh plodnosti a Stvořitel, hlava ptačího kultu. Na ostrově je přítomen dodnes – a to v podobě obrazů, tesaných do skály a zápisů v tabulkách rongorongo.
Fotografie petroglyfu z Velikonočního ostrova pochází z Wikimedia Commons, licence GNU Free Documentation License,
24.5.2011
K Velikonočnímu ostrovu patří také na nebesích žijící bohyně Manana Take a její manžel Era Nuku. Zmíněná dáma kdysi navštívila vody ostrova v podobě ryby. Možná si udělala takový výlet vícekrát, každopádně jednou byla chycena lidmi. Její božská podstata se ale dostala na povrch a od té doby se panovníci Te pito o te henua nesměli koupat v moři.
Era Nuku byl opeřený bůh, starající se o zemědělce, najmě o jejich políčka, od nichž odhání zlé duchy.
24.5.2011
Polynéský mýtický prostor je také poly-, tedy mnohočetný. Jedním ze světů, které se v něm nacházejí je i podsvětí, zvané Avaiki. Vládla v něm démonka nebezpečných zvyků, jmenovala se Miru, zmíněné nebezpečí pak představovala její pec, v níž si pekla své nejoblíbenější jídlo, duše nešťastně zesnulých. Dělo se tak od pradávna a dělo by se i do budoucna, kdyby se trnem v démončině oku nestal hrdina jménem Ngaru. Nebyla to žádná lehká váha, tenhle vnuk krále všech ještěrek, jako první dokázal porazit žraločí příšery v jejich přirozeném prostředí (a Tiko-kura i Tumu-i-te-are-toka nebyli jen tak obyčejné paryby, ale démoni v jejich podobě), vyřídil si to s dalším lidožravcem jménem Amai-te-randi, zkrátka, milá Miru si měla dávat větší pozor.
Plán špatně sestavený neměla: coby návnadu vyslala na svět své dvě dcery, aby se Ngaruovi vlichotily a staly se jeho manželkami. Nebyly ošklivé, právě naopak, takže plán, jehož další částí bylo přimět hrdinu k návštěvě podsvětí za účelem sňatku, mohl vyjít. Jenže Ngaru nebyl včerejší a tušil, že to není jen tak, přijít k reprezentativním ženuškám víceméně bez práce. Cestu do Avaiki poněkud pozdržel, nastavený čas využil jeho dědeček k vyslání špionských ještěrek. Které zjistily jak si věci doopravdy stojí. Načež, dobře informován, vyrazil Ngaru s oběma krasavicemi do podsvětí. Dostal tam – jako všechny předchozí oběti, pořádnou dávku drogy, zvané kava, která měla omámit jeho smysly; Ngaru byl ovšem jediný z lidského pokolení, kdo byl vůči kavě rezistentní, pročež se její užití minulo účinkem. V peci (celý příběh nemilosrdně zkracuji) neskončil on, podobný modus operandi dobře známe z vyprávění o Jeníčkovi a Mařence, ale ani Miru, neboť tu, včetně všech démonů i jejích dcer, smetl silný liják. Pokoušet se sežrat vnuka krále všech ještěrek prostě nemusí být dobrý nápad.
Z Avaiki se zachránily pouze ony dvě slečny, které Ngarua do podsvětí přivedly; když se hrdina chytil stonku nono, aby potopu přežil, pevně se ho držely. Po nějakém čase jim novomanžel stejně utekl do dalšího světa, jménem Taumareva, za dalšími žens... dalším dobrodružstvím. Přeživší čarodějky, jejichž titul zněl Tapairu a jmenovaly se Kumu-tonga-i-te-po a Karaia-i-te-ata, nebyly účastnicemi pouze tohoto příběhu (konečně, když se tu o nich před časem vyprávělo, nepadlo o dnešních příhodách ani slovo), ale dnes tu o ně taky nejde. Šlo o Miru, tu jsme vyřídili a můžeme tedy přeplout na další tichomořský ostrov.
29.5.2011
Stejně jako jeho geograficky i mytologicky blízký příbuzný Ngani-vatu, má i tento obří novozélandský pták pravděpodobný původ ve skutečném, leč dnes už vymřelém rodu přerostlých opeřenců. Vymřeli bohužel i Waitahové, z jejichž pověstí přišel.
Poua-kai hnízdil na hoře Tawera a podobně jako již zmíněný fidžijský bratranec, či ruchch z oceánu Indického, pojídal lidi. Lovil vždy střemhlavým útokem za strašlivých zvuků, které vydávala jeho křídla, připomínaje tím německé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka. Nebezpečné obludy pak svět zbavil jistý Te Hau-o-tawera, který, na rozdíl od vyděšených vesničanů z okolí hory, měl dost důvtipu k tomu, aby připravil past, sám sebe jako návnadu, a za pomoci padesátky mužů s oštěpy pak dílo dokonal. Dnes by mu ochránci přírody nepoděkovali.
Kdyby nebydleli poblíž zmíněného geografického útvaru.
29.5.2011
Bohyní to dnes začalo, bohyní to také skončí. Ka'ahupahau je bohyní žraločí, což ovšem neznamená, že by tato zajímavá a obávaná zvířata vedla proti lidem, ba právě naopak. Stará se o vody havajského ostrova Oahu, zvláště pak o zátoku Pu'uloa, známější jako Pearl Harbor. V ní také sídlí a šéfuje ostatním žraločím bohům. Původu je nízkého, člověčího, bohyní se stala až později, kdy se, spolu se svým bratrem proměnili v žraloky. Už za lidské existence ovšem měla zrzavé vlasy, což ji do jisté míry k budoucímu osudu předurčovalo. Jejím manželem je Ku-hai-moana, bratr slavné bohyně ohně Pele.
Jak už jsem poznamenal, chrání před lidožravými žraloky – k této bohulibé činnosti se prý rozhodla poté, co na vlastní oči viděla, jak žralok stáhl pod vodu malou holčičku. Způsobila ovšem také jisté problémy při výstavbě přístavu v Pearl Harboru, pomalá výstavba suchého doku, která probíhala od roku 1909, aby se stavba v roce 1913 zhroutila, byla podle Havajců ovlivněna tím, že stavbaři si zapomněli Ka'ahupahau naklonit. Na druhou stranu má žraločí bohyně u amerického válečného námořnictva záznam k dobru, když v prosinci 1941 varovala kapitána jednoho z křižníků před japonskou miniponorkou.
29.5.2011
Nebeská bohyně Jathanla řídí osudy lidí na zemi. Jako mnoho jejich kolegyň po celém světě, i ona určuje kdo si bude vést dobře a koho postihne nepřetržitá smůla, kdo bude bohatý a kdo zase ne. Její nebeské zahrady jsou poseté květinami, na rozdíl od mnoha jiných vládců nad osudy si nijak nelibuje v krvi a jejími obětinami jsou právě květiny. Ty také hrají důležitou roli při lidském zrození; ona obvyklá povídačka o kytičkách, či jiné zelenině, jíž se někteří dospělí zoufale snaží vysvětlit svým potomků reprodukci, se tu stává oficiální: holčičky se rodí z květinek bílých, kluci z červených.
Abych nezapomněl, Jathanla patří národu Pujů, žijícímu v jižní Číně a na severu Vietnamu.
5.6.2011
(tak tohle do vyhledávače nenapíšete)
Naše abeceda se sice pyšní malým počtem znaků a tudíž snadným učením, rození latiníci ovšem vymřeli a jediní, kdo si s minimální zásobou značek vystačí jsou snad jen Angličané. My ostatní si přidáváme. Ať háčky, přehlásky, čárky, či písmena z fonetické abecedy. K dokonalosti téměř babylonské dovedli latinku Vietnamci, aby širému okolí nejspíš dokázali, že pro zápis jihoasijských jazyků není evropský systém dvakrát vhodným řešením. Ale budiž. Pojďme k věci.
Au Co (pro jednou bez diakritiky) byla krásná horská víla, zabývající se převážně léčitelstvím, které praktikovala na cestách krajem. Ne vždy byly její toulky bezpečné. Jednou na ni vyskočila obluda, která ji začala pronásledovat, Âu Cơ se sice dokázala proměnit v jeřába, ale křídla k úniku nestačila. Naštěstí se v okolí vyskytoval král mořských draků Lac Long Quan (připojím další kombinaci nabodeníček, vietnamský drak, takto blízký příbuzný draků čínských, se v originále zapisuje rồng, ano, vidíte dobře, je tam stříška i čárka), který neváhal, sebral ze země kámen a dobře mířeným hodem obludu zabil. Následovalo to, co v takových příbězích často následuje, tedy láska na první pohled. Včetně následků, jež přicházejí o několik měsíců později. Âu Cơ snesla a vyseděla sto vajec, vztah však neskončil šťastně, neboť víla toužila po horách, zatímco drak po moři, rozhodli se tedy jít každý svou cestou a rovným dílem se podělili i o děti. Těch padesát, které odešly s matkou, se spolu s ní usadili v místech, v nichž se dnes rozkládá Vietnam a později se stalo první dynastií tamních panovníků.
5.6.2011
Vietnam a láska jsou společné i těmto dvěma elementárním démonům. První, Son Tinh je duchem hor, druhý, Thuy Tinh, zase vody. Neopakuje se tu ovšem příběh předchozí. Však také není demiurgický, ale meteorologický.
Příčinou každoročních monzumů, které Vietnam postihují, je krásná dcera někdejšího krále Hunh Vuonga VI. Přesněji panovník sám, protože nemínil provdat svou dceru jen tak za někoho a podroboval nápadníky přísné kontrole ohledně moci, majetku, zdravotního stavu prapratety za svobodna a tak podobně. Výběrovým řízením neprošel nikdo, královské podmínky byly opravdu velmi přísné. Jediní, kdo vypadali na to, že by je mohli splnit, byli dva šlechtici, kteří se jednoho kola zúčastnili a k údivu ostatních prošli až do finále. Jenže oba, což postavilo Hunh Vuonga před další problém. Který z nich? Nakonec se rozhodl zcela klasicky: kdo ráno jako první přinese vhodný zásnubní dar, zůstává ve hře.
První byl Son Tinh (nemusím připomínat, že dva nápadníci byli na začátku zmíněnými duchy, že ne?). Thuy Tinh nepřenesl vyřazení přes srdce a okamžitě vyzval soka na souboj, Son Tinh výzvu ignoroval, což vodního démona rozčílilo a reagoval záplavami. K měření sil přírodních živlů ale nedošlo. Pravidla jsou pravidla a slušní lidé je nemění, princeznina ruka patří Son Tinhovi a žádné další rozhodování nepřipadá v úvahu. Navíc, v protikladu k divokosti vody se ukázal klid a rozvaha hor; Son Tinhovi prostě stačilo odstěhovat se do svého horského paláce, k němuž potopa nedosáhla, a počkat, až sokovi dojdou síly.
Došly, vodu odvolal, jenže se nijak nepoučil a každý rok zkouší znovu a znovu vyzvat Son Tinha na souboj. Škoda, že se skutečný svět legendami neřídí. Kdyby ano, stačilo by Thuy Tinhovi prostě sehnat ženskou a byl by od monzumů klid.
5.6.2011
Jü Min je ptačí národ z čínských mýtů. Jeho příslušníci procházejí stejným vývojovým procesem, jakým se dostávají na svět příslušníci třídy Aves, líhnou se ze snesených vajec. I vzhled cosi napovídá: šarlatové peří, bílé hlavy a zobák. Přesto se dokázali křížit s člověkem obyčejným; vznikl tak národ Meng Si, pozoruhodný jednak pro svůj vzhled (lidská hlava, ptačí tělo), jednak pro svůj příspěvek k vývoji civilizace. Ptakolidé byli totiž prvními, kdo jedli vajíčka a ochočili divoká zvířata.
12.6.2011
Siang Liou není Liou Siang, povídání o čínském atletovi tu nehledejte. Toto je informace o úředníku boha práce Kung Kunga, který se pyšnil zeleným hadím tělem a devíti hlavami lidského vzhledu. Také nenažraností, devět hlav se krmilo najednou po celé zemi a svými slinami otravovalo půdu. (Ne, toto opravdu není alegorie současné státní správy).
Netvora musel odstranit až hrdina Jü. Samotný akt nebyl nijak těžký, z mršiny se neustále řinula krev a ničila zemi mnohem víc, než když byl Siang Liou ještě ve funkci. Nejtěžším Jüovým úkolem tedy nakonec byla ekologická likvidace monstra. Nepomohly ani hluboké jámy, teprve když z vyhrabané hlíny navršil Jü terasy, mohl si svět oddechnout.
Siang Liou, jak si ho představoval japonský ilustrátor před několika sty lety, by unknown (Japanese) (scanned from ISBN 4-5829-2057-8.) [Public domain], via Wikimedia Commons
12.6.2011
Tento bůh se vrchovatou měrou zasloužil o naší civilizaci, bez ohledu na to, bydlí-li v Šanghaji nebo v Kardašově Řečici. Coby housenka bource morušového přivedl na svět hedvábí; nespokojil se však s pouhou produkcí, ale lidu Šu, jemuž kraloval (bylo to v dnešní provincii S'Čchuan) navíc předal příslušné znalosti biologické a technologické, včetně dodávky několika tisíc velkých bourců, takže se sami naučili o housenky pečovat a zpracovávat jejich produkt. V podobě darů pak finální výrobek vraceli králi při jeho inspekčních cestách zemí; na místech, na nichž se lidé při nich shromažďovali, vznikla nová sídla a v nich tržiště a základ Hedvábné stezky byl na světě.
12.6.2011
Krásná lesní žena skandinávského folklóru. Nebezpečná pro opačné pohlaví, jak už podobné bytosti bývají. Ráda láká muže, aby z nich posléze vysála životní sílu; s podobnými záměry se čtenář tohoto Bestiáře nesetkává poprvé. V tomto případě ale není nebezpečí nevyhnutelné. Stává se, že zůstává milá až do konce a namísto ohrožení získá člověk reprezentativní družku.
Vzpomínáte na to, co jsme si kdysi říkali o trollech? Že kromě obvyklých tupých obrů existují i jiné verze, najmě ta, která je k nerozpoznání od lidí, až na ocas? Tak právě tohle je tenhle případ. Aby oháňkou oběť či budoucího manžela (tedy taky oběť, omlouvám se, ale tenhle vtip jsem si nedokázal odpustit) předčasně nevyděsila, skrývá ji pod sukní. Pokud pak nedojde ke konzumaci, ale alianci, pak při svatebním obřadu nežádoucí tělesný orgán mizí. Občas se přihodí, že ve stejnou chvíli zmizí i žádoucí tělesné přednosti a někdejší překrásná hyldra (není to její jediné jméno, na různých místech ji znají i jako Hyldu či pojmenovali Skogsrå) se rázem stane ošklivkou.
19.6.2011
Vodní koně žijí většinou na Britských ostrovech, ale kulturní vlivy sahají i přes Severní moře, pročež se nelze divit přítomnosti příbuzných druhů i na severu evropského kontinentu. A bäckahäst jedním takovým je. Z hlediska klubu přátel řehtajících čtvernožců či farmářů jde o krásného bílého koně, pobíhajícího občas jen tak na volno na břehu řeky. Skočit mu na hřbet (ať už z chamtivé touhy si zvíře bez dozoru přivlastnit, nebo jen tak pro projížďku) pak samozřejmě nebývá zrovna nejlepší nápad, protože z kobyly už nelze slézt a divoká jízda nevyhnutelně končí pod hladinou. Občas se ovšem nějakému chytrému dvounožci podaří bäckahästa podvést a zapřáhnout do pluhu. Podobné historky známe zase my, z pověstí o českých hastrmanech, neboť i oni rádi transformují v koně.
19.6.2011
Vodní duch (domovem též ve Skandinávii), žijící ve vodopádech a příbuzný tamnímu naeckenovi. Stejně jako on rád hraje na housle. Neváhá se o své umění i znalosti podělit s začínajícími hudebníky lidského rodu, vyžaduje za to pouze uvaření kvalitního jídla. Kuchyni má ale ve vodopádu, tak pozor.
19.6.2011
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část