Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část devadesátá

Ré (Ra)

Ré

V češtině (a němčině i v celé řadě jiných jazyků) je běžnější přepis hieroglyfu muže se sokolí hlavou, ozdobenou slunečním diskem, slabikou Re, v angličtině (a španělštině i v celé řadě jiných jazyků) Ra. To na úvod neobsáhlého pojednání o jedné z ústředních postav egyptského náboženského systému.

Personifikace naší rodné hvězdy hrála zásadní roli v mnoha kulturách (zdaleka ne ve všech, kupříkladu Indoevropané sice Slunce většinou obdařili božským dohledem, ale nepovažovali ho za zdaleka nejdůležitější). Přinejmenším přinášelo světlo a teplo, proto bylo třeba si ho hledět. Nemálo civilizací si s ním spojilo i osobu svého panovníka, a právě Egypt je takového počínání vhodnou ukázkou.

Nejvíce je dnes mezi laickou veřejností Re znám svou noční poutí ze Západu na Východ. Podniká ji pod zemí za účelem příchodu dalšího svítání, a není to cesta jednoduchá. Oproti denní plavbě sluneční lodí po obloze je to pouť nebezpečná, plná nástrah. Každý její úsek hrozí zkázou. Podle nejstaršího dochovaného záznamu, knihy Amdét (v níž nalezneme i poznámky jejích autorů, učiněné hieroglyfem gem ueš, značícím: původní zdroj nečitelný, což prozrazuje, že skutečné záznamy jsou ještě starší) z patnáctého století před naším letopočtem, začíná tato plavba po řece Vernes na hoře Manu a končí u hory Dachu. Vede územím, nazývaným Dét. Ve dvanácti hodinách projde Re se svým doprovodem dvanáct zastavení, několikrát překonává smrt, a to nejen symbolicky, či oživením Usíra, k němuž dochází v hodině třetí. Sedmá část cesty zahrnuje Reova úhlavního nepřítele, hada Apopa. Střet s ním neodnáší nejlépe, v hodinu jedenáctou se musí jeho doprovod probít nepřáteli, číhajícími u brány dne. Teprve poté může znovuzrozený Re v podobě skaraba Cheprera vystoupit z podsvětí a rozzářit oblohu.

Podobnými potížemi prochází bůh i v Knize bran. Tento zdroj známe ze třináctého a dvanáctého století před Kristem a dochoval se na několika sarkofázích, například Ramese VI., v jehož hrobce se nachází i nejmladší záznam podsvětní cesty, známý jako Kniha jeskyní. Obrazy jsou v nich poněkud jiné, obsah stejně dramatický. Netýká se jen samotného Slunce; protože jde o podsvětí, jsou na nich hodnoceny i životy lidí a poukazováno na to, co člověka na jeho poslední pouti čeká. Vnějšímu čtenáři-pozorovateli je tak složitě a epicky sděleno, že včerejší den je Usíre, zatímco zítřejší Re (zaklínadlo 17 egyptské Knihy mrtvých), a nebezpečná plavba tedy představuje znovuobnovení sil v oné obvyklé cyklické představě života a smrti.

Re si v průběhu doby si nebral jiné identity jen v určený čas. Jako mnoho úspěšných bohů, i on se později slučoval s jinými úspěšnými bohy, aby spojenou osobností oslovil věřící obou táborů. Tak vznikl Ra-Horakhty, popsaný v úvodu, nebo Amon-Ré, dvě z nejznámější syntézí.

Do života Usírova a Esetina syna ovšem zasáhl Re ještě dříve, než je lidé, podobně jako nilská království, spojili. Předsedal tribunálu bohů, u něhož Hor vznesl svůj nárok na egyptský trůn. Thovt a Šu, představitelé Moudrosti a Vzduchu, mu ho bez dalšího potvrdili, Re ale  oslavy zarazil. Jak se v příslušné části Bestiáře, v hesle, věnované Sutechovi, s nímž Hor spor o vládu vedl, můžete dočíst, Slunce nejmladší generaci příliš nevěřilo. Osmileté dohady soudního dvora, v nichž padaly urážky, které by v okamžiku mohly přerůst v mohutný konflikt, uzavřela až Reova dcera Hathor, která předsedajícího otce rozesmála, když se před ním svlékla. I přesto, že se podvolil vůli většiny senátu, zůstal ale Ré Sutechovým přívržencem a po prohře ho vzal k sobě na nebesa.

Dramatické bylo i období, kdy Egyptu panovalo Slunce osobně. Vrátíme se na závěr našeho povídání až k počátkům, před čas faraonů. Tehdy se lidé, nespokojení s vládou, spikli a rozhodli se božského panovníka svrhnout. Proč, to není zřejmé, George Hart naznačuje, že snad připadal lidem starý. Úbytek sil a schopností byl mementem pro vládce v mnoha starých kulturách; náčelník, či král, byť božského původu, býval nemilosrdně odstraněn, když se u něho stáří projevilo. Slabost, nebo neuvážená rozhodnutí totiž mohla zničit celou komunitu.

V Reově případě šlo ovšem jen o dojem. Vládce byl stále silný. A nemilosrdný. Sotva se o chystaném převratu dozvěděl, svolal radu bohů, aby si vyjasnil jak s lidmi zatočí. Na to, že by se s tvory, kteří podle tohoto mýtu přišli na svět z jeho vlastních slz, dohodl, ani nepomyslel. V radě mu praoceán Nun, z něhož sám Re povstal, pak prozradil, že vzbouřence (kteří mezitím uprchli do pouště) potrestá Oko Reovo.

Tak přišla na svět Hathor, později mírumilovná posvátná kráva, která ovšem ve svém mládí nemilosrdně proháněla a zabíjela lidi. Proměnila se ve svém běsnění ve lví Sachmet a plnila otcův úkol tak poctivě, až se samotnému Reovi lidí zželelo a udělil jim milost (téměř žádní už stejně nezbývali). Sachmet pak museli opíjet, aby na určené cíle zapomněla, nebo je aspoň nenašla.

 

Ra Horakty, aneb spojení dvou významných božstev v jedno ještě významnější:
by Jeff Dahl [GFDL or CC BY-SA 4.0-3.0-2.5-2.0-1.0], via Wikimedia Commons

1.4.2018


Ra (Roua)

Jednoslabičný nebeský a sluneční bůh nebyl výsadou pouze starých Egypťanů. Stejně pojmenovali svého boha Polynésané ze Společenských ostrovů. A přidávali mu podle potřeby různé přídomky, takže podobně jako jeho egyptský kolega mohl svůj podpis protáhnout.

Jedním z nich je Roua-touboua, jímž je například jmenován v druhé sloce stvořitelské písně, kterou v devatenáctém zapsal francouzko-belgický diplomat a etnolog Jacques-Antoine Moerenhout. V tomto kosmogonickém traktátu nejprve Roua se svou manželkou Zemí zplodil Slunce, Den a Stíny, načež ženu zapudil a vyspal se s dámou jménem Taonoui, čímž přišly k existenci hvězdy a Měsíc. Nezůstalo pouze u toho, třetí žena, Fanoui, mu porodila Faouroua, Jitřenku, pro polynéské plavce velmi důležitý orientační bod. Poté Večernici. Nakonec pak s Oura-taneipou přivedl Ra na svět Dvojčata, nám známá jako hvězdy Castox a Pollux.

1.4.2018


Ve Švédsku je slabika Ra, přesněji (a s kroužkem se mimochodem vyslovuje jako temné dlouhé ó) základem jmen různých bytostí. Různých dle biotopu, který zastupují: sjörå sladkou a havsrå slanou vodu, skogsrå a huldra les, zatímco bergsrå hory. Pouštějí se i do oblastí vymyšlených člověkem, takže  gruvrået je permoník z dolů a skeppsrået skřítkem lodním. Náleží též předmětům, živým tvorům i flóře.

Vypráví se o nich mnoho různých příběhů.

Kupříkladu sjörå zachránila podle řady svědectví mnoho rybářů, když je varovala před náhlými povětrnostními změnami. Bývala to rada, sdělená poté, co jí ochotný člověk věnoval rukavice (neboť jí byla zima), případně něco peněz, či jídla (když si stěžovala, že má hlad). Někdy pomáhala jen tak z dobré vůle, naopak jindy ale mohla plavce utopit, proto se rybáři její přítomnosti raději vzdávali. Užívali k tomu několik rituálů, obvykle založených na aplikaci posvěcené hřbitovní půdy, sebrané ve správný čas (je jím čtvrteční noc) a rozprášené ve správný čas (následující čtvrteční noc) kolem jezera. Vodnice chce z kruhu ven, musí ale kolem rybáře, který si u ní vyjedná povolenku.

Lesní skogsrå ohlašovala svůj příchod větrným vírem. Protože, stejně jako u vodní rå, šlo vždy o osobu něžného pohlaví, považovalo se za špatné znamení, když první, koho lovec při cestě do lesa potkal, byla žena. Samotný střet s lesní dívkou ovšem – ač se tak obvykle stávalo – špatně končit nemusel. Bylo vhodné náhle se objevivší démonce nabídnout podíl na kořisti; podle vyprávění, které citoval Benjamin Thorpe, v jednom konkrétním případě se na lovce kachen skogsrå jen usmála a opět se ztratila. Namísto očekávané smrti se pak dostavil lovecký úspěch.

Vyskytly se i záznamy o jisté (byť patrně dočasné) náklonnosti mladého muže k lesní žínce. I přes to, že má místo nehtů drápy. Z takového vztahu se ovšem rodili ovšem tvorové zlí a škodící.

1.4.2018


Jeanie of Biggersdale

Biggersdale je místo v mulgravských lesích (které náleží k mulgravskému panství, Whitby, North Yorkshire). Obývá ho zlomyslná víla, jíž místní přezdívají Jeanie. Kdysi se odvážný (patrně alkoholem posilněný) mladík vydal v noci k Biggersdale a začal Jeanie vyvolávat; jak my už dobře víme, není to v případě nadpřirozených bytostí zrovna nejlepší nápad. Jeanie se po něm vrhla. Rázem ztratil odvahu a dal se na úprk, hloupý nápad ale následovala hloupá reakce, vzal to bez rozmyslu nejbližší cestou přes vodu. Měl štěstí, že ji stihl včas překonat, jinak by skončil na dvě poloviny.

8.4.2018


Hob-Hole Hob

Hob-goblin (tedy přátelský a pomáhající skřítek) z hobgobliní díry. Znali ho v Runswick Bay, vesničce severně od Whitby, a věděli, že pokud některé místní dítě dostane černý kašel, pak skřítek pomůže, stačí vzít nemocného človíčka, odnést ho do Hobovy jeskyně a hlasitě zvolat:

Hob-hole Hob! My bairn‘s got kink-cough : tak‘t off; tak‘t off!1)

 

1) GUTCH, Eliza. County Folk-Lore Volume II – Examples of printed folk-lore concerning the North Riding of Yorkshire, York & the Ainsty. London: David Nutt, 1901.

8.4.2018


Bloedpater

Bubák, číhající v obilí a sekající prstíky dětem, které se nic netušíc natáhnou do pole pro květinku. Například pro mák, pro nějž je jeho jméno v holandštině synonymem. Má těch titulů v Zeelandu, Limburgu a ve Flandrech více: říkají mu též Bloedzuiper, Tenensnijder, Korenmenneke nebo Korenpater; poslední jmenovaný je varováním před mnohem větším nebezpečím, před zvrhlíky.

8.4.2018


Chupacabra

Ré

Krvesajné monstrum, zaměřené na domácí zvířectvo, zvláště na kozy, což prozrazuje jeho jméno, složené ze slov ssavec a koza. Původem z karibského ostrova Portoriko, dnes nacházené od Maine po Chile, a to včetně Brna. Prakticky celosvětového rozšíření dosáhla potvora původně ještěřího vzhledu neskutečně rychle: poprvé byla pozorována na Portoriku v roce 1995, kdy také dostala jméno (jejím kmotrem byl komik Silverio Pérez), aby ji už o čtyři roky později jako El Chupanibre zparodovali tvůrci seriálu Futurama v díle I Second That Emotion, česky vysílaném jako Citové pouto. Adopce do populární kultury je samozřejmě znakem úspěšné introdukce jakéhokoliv druhu, ať už přirozeného, nepřirozeného, nebo nadpřirozeného. Chupacabra si zahrála v několika filmech, či seriálech (Grimm, Sběratelé kostí, Jackie Chan Adventures). Patrně první z nich, Guns of El Chupacabra, dokonce pochází už z roku 1997. Tvůrci tedy byli docela rychlí (a jeho scénáristé, Scott Shaw a Donald G. Jackson se podle slov prvního z nich stali při práci na snímku v Mexiku dokonce sami svědky netvorova útoku). Rychle se šířící ovšem byla i panika, která v pětadevadesátém Portoriko zasáhla; škody na hospodářském zvířectvu se ale nějak vysvětlit musely. A lidé panikaří v podstatě rádi, co si budeme namlouvat.

Chupacabra dvacátého století měla tvar humanoida ještěřího vzhledu, šedozelené šupinaté kůže a trnů na páteři, podsaditého, vysokého kolem jednoho metru. Tak ji popsala první svědkyně Madelyne Tolentinová. Nic na její informaci nemění fakt, že vlastně hovořila o tvoru, jehož mohla v tu dobu zahlédnout ve filmu Species (Mutant), který se v té době v premiéře promítal. Jak známý kryptozoolog Loren Coleman, též ředitel International Cryptozoology Museum v Maine dodává, další, méně pravděpodobnou, ovšem ne nemožnou verzí původu by mohly být také rhésusky. Makakové, jichž je užíváno jako laboratorních zvířat (RH faktor, antigen, obsažený v krvi, je pojmenován právě po nich). Opičky, které jsou mimo jižní Asii domovem v mnoha laboratořích, odkud mohou uprchnout, se rády stavějí na zadní.

S nástupem nového tisíciletí se ovšem obluda změnila. Celkem podstatně – přestala hopsat po dvou a začala připomínat spíš vychrtlého psa. V tlamě tři zuby, jejichž stopy identifikují její oběti. A v téhle podobě se stala tak populární, až se dostala i na naše území. Zmínka o Brnu nebyla jen pokusem o vtip; o Velikonocích 2015 spatřila a vyfotografovala návštěvnice kohoutkovských lesů podivné zvíře, patrně psa, které někteří internetoví diskutéři záhy identifikovali právě jako chupacabru. I u tohoto druhu se brzy našlo možné přirozené vysvětlení, do něhož zapadne i pozorování moravské: odhlédneme-li od přímo se nabízející možnosti pozorování zatoulaného psa rasy Mexický naháč (i on je v podezření), pak jsou tu především psovité šelmy, najmě kojoti, nemocní prašivinou, roztoči způsobenou chorobou.

Tolik ke vzhledu a pozorování. Pokud jde o samotnou činnost, pak útoky na dobytek může výše uvedené vysvětlit také: nemocí nebo úrazem oslabení predátoři vyhledávají snadnější kořist – a domácí zvířata taková jsou. Ale co ono sání krve? Stopy po třech tesácích?

Budeme souhlasit s entomologem Barrym OConnorem z Michiganské university, že tahle část patří k čistému folkloru?

Za sebe bych řekl: Ano, budeme. Protože už jsme za ta léta lidské sklony k dramatickému vylepšování příběhů dobře poznali.

Čtenářova volba je ovšem na čtenáři samém.

 

Ilustrace by LeCire Vectorised by Karta24 (Image:Chupacabras.JPG) [Public domain], via Wikimedia Commons

15.4.2018


Peuchen

Dnes považují někteří kryptozoologové toto slovo za místní pojmenování chupacabry, zatímco Mapučové na jihu Chile jím kromě velkého záhadného okřídleného hada označují též malého netopýra druhu Desmodus rotundus, jehož my známe pod jménem Upír velký. Oba, jak létající savec, tak létající netvor, se živí krví hospodářských zvířat. Přesněji ovcí, alespoň pokud jde o onu bytost zoologii neznámou, vydávající při letu slyšitelné hvízdavé zvuky a pohledem hypnotizující své oběti, takže tyto bez protestujícího bečení ochotně nastaví tepny k nakousnutí.

22.4.2018


Chick-Charney

Tento okřídlený trpaslík poletuje lesy bahamského archipelagu Andros. Na vrcholcích stromů také hnízdí. Metr vysoký, velké oči, namísto nosu zobák... policejní identifikace kupodivu docela odpovídá popisu Tyto pollens, vyhynulé příbuzné naší sovy pálené, která se na Bahamách zuby nehty, tedy zobákem drápy, udržela snad až do šestnáctého století. Občasné setkání a vzpomínka na něj mohla snadno přejít do myslí lidí v podobě tvora, jemuž se není radno smát, neboť v takovém případě postihne, jak už to nadpřirozené, najmě lesní bytosti dělají, tento prohřešek smůlou. Otázka ovšem zní, jak by povědomí o velkém nočním ptáku přetrvalo i přes radikální kulturní proměny, jimiž Bahamské soustroví za poslední staletí prošlo. Možná ale učinili zoologové zápis do seznamu vyhynulých živočichů se špatným datem. Nebo předčasně.

22.4.2018


Kuda-gitsune

Japonský démonický pomocníček nepatrné velikosti, to už takoví bývají, i když nevypadají jako liška. Kuda-gitsune (Kanko, též Izuna) tuto psovitou šelmu připomíná, je ovšem tak malý. že se vejde do silnějšího bambusového stébla. Jeho služeb využívají věštci a kouzelníci; mrňavé zvířátko s úzkými kolmými očními štěrbinami se může dostat ledaskam a nenápadně provést ledasco, kupříkladu infikovat vybranou chorobou. Svému majiteli dokáže obstarat i věci materiální, často si pro ně ovšem zajde k sousedům. O bohatství, získané prostřednictvím tohoto plivníka (na jehož existenci sází v prefektuře Nagano a jejím okolí) ale může rodina přijít; vypráví se, jak se kuda-gitsune znásobil do počtu sedmdesáti pěti, a vše co obstaral, také houfně sežral.

22.4.2018


Nalusa Chito

Zlé a temné myšlenky mohou člověku způsobit potíže. Ať už ho přivedou na scestí, nebo dokonce do velkých potíží. Choctawové vědí, že by pro ně mohli přijít i o duši, neboť špatné smýšlení otevírá cestu dovnitř velkému černému stínu, jemuž říkají Nalusa Chito (také Impa Shilup), který se duší živí.

29.4.2018


Stoep

Bubák vlčího vzhledu, působící v nizozemské provincii Gelderland. K trápení užívá celkem běžnou taktiku: skočí nebohému pocestnému na záda a každým krokem se stává těžším a těžším. Vydrží se držet, než přijde člověk domů, až na prahu se pustí. Tahle škodolibá potvora také ráda schovává věci, aby se pak bavila pozorováním zmatených majitelů. (Gelderlandští si zvykli z každé ztráty Stoepa okamžitě obvinit, pročež se vtírá otázka, kdo je za ně opravdu odpovědný a zda i za  přecenění sil na cestě pak skutečně může jen bubák.)

29.4.2018


Šadánana-Subrahmanja

Patrně necháme představivosti volný víkend, protože rozebírat skutečnost, že Shadanana Subrahmanya, toto méně známé vtělení boha války Kárttikéjy, čili Skandy, má sice jednoho otce – Agniho – ale šest matek, mě poněkud děsí. Vystačíme si proto jen s informací o dvanácti pažích a šesti hlavách, jejichž počet ovšem s výše uvedenou gynekologickou zvláštností souvisí; Otec, bůh ohně, chtěl po matkách, manželkách šesti astrálních bohů, nám známých jako Plejády, doma v Indii pod jménem Krttiky, aby synka kojily všechny najednou.

Podobně jako jeho známější podoba, kterou ovšem zplodil Šiva, i Šadánana-Subrahmanja užívá jako služební vozidlo páva. Mají mnoho atributů společných, ba přímo totožných, z nějakého důvodu je ale encyklopedie uvádějí odděleně. A to i některé domácích, tedy indických autorů. Možná proto, že Šadánana-Subrahmanja je – jak připomíná ve svém díle South-indian Images Of Gods And Goddesses, vydané v roce 1916, archeolog Sastri H. Krishna – víc než formou spíš označením konkrétního Skandova zobrazení. V plné zbroji, žádná ruka volná, po boku bohyně Valli a Devasena.

29.4.2018


Vacuna

Nejen ministři současných vlád mění obory působnosti. Sabinská bohyně Vacuna začínala jako patronka odpočinku po žních a ochránkyně stád, aby se později, v časech, kdy Sabinové splynuli se svými sousedy a společně vytvořili národ římský, stala jednou z tváří Níké a bohyní války.

29.4.2018


Mbaba Mwana Waresa

Jihoafrickými Zuluy uctívaná a ctěná bohyně plodnosti, vládkyně počasí, patronka piva. Tento nápoj naučila lidstvo vařit; mnohem důležitější bylo samozřejmě předání znalostí obecně zemědělských, setby a sklizně. Dodnes Zuluové spoléhají na její hromový buben, jímž ohlašuje dodávku čerstvého deště. A dodnes se k ní obracejí s důležitými prosbami.

Vypráví se, že když tahle Umvelinqangiho dcera, přebývající v oblačném domě, hledala manžela, shledala všechny nebešťany nevhodnými. Vypravila se tedy na Zemi, aby zkusila štěstí tam. Vhodného partnera nalezla, protože si ale nebyla jistá, rozhodla se jeho city vyzkoušet. Mbaba Mwana Waresa umí samozřejmě metamorfovat, zvláště do zvířete, proto se jí někdy říká Nomkhubulwane, za zmíněným účelem ale zůstala v podobě člověčí, jen se učinila ošklivou babiznou a opatřila doprovodem překrásné dívky. Její  pozemský přítel ale nezaváhal a svou vyvolenou bezpečně poznal.

29.4.2018


Ahúba

Rybí máma karibských Warrauů. Navzdory jménu jde o pár, vodní dámu a vodního pána, tvory rybích těl, nohou všech suchozemských živočichů a lidských hlav. O dvojici, jíž Indiáni nemají v přílišné oblibě, neboť se živí utopenci, jež získává potápěním lodí.

6.5.2018


Ho-inarau, někdy zvaní Naba-rau

Bývali to přívětiví Vodní lidé, někdy vzhledu člověčího, jindy rybího, než se na jejich povaze a chování podepsalo soužití s lidmi souše (tedy Indiány národa Warrau). Za rozpory mohla prý nepovedená výměna čarodějek, nebo nesouhlas Vodních lidí s izolací menstruujících žen, kterou Warraové praktikovali, příčiny se příběh od příběhu liší. Kmeny z pacaraimského pohoří mají za to, že vzhled Ho-aránni (Vodní lidé jiným přepisem, případně v dialektu) se mění podle denní doby: za světla ryby, za noci lidé. Jisté to není ani s velikostí (respektive se tu pod víceméně obecným výrazem ukrývá několik původně rozdílných bytostí). Stalo se kdysi, že se z lovu ryb vracelo v jedné vesnici pokaždé o jednoho muže méně. Přičiňoval se o to Ho-aránni, který vždy jednoho rybáře spolkl. Až do chvíle, kdy přišla řada na syna místního kouzelníka. Tady padla kosa na kámen. Medicinman (kteréžto funkci říkají Karibové piai) naložil člun potřebným, rozloučil se s manželkou a vyplul na řeku. Běžná scéna se opakovala: z vody se vynořila obrovská tlama, zhltla ho – jenže tentokrát to bylo v plánu. Kouzelník začal uvnitř vodníkova břicha vyvádět, tloukl a tloukl, působil Ho-aránnimu žaludeční potíže, až se tento odebral k lékaři. Tedy k medicinmanovi, který ho vyšetřil a bezradně poslal k dalšímu a ten k dalšímu... Dopadlo to, jak dopadlo, vodník na záhadnou chorobu skonal. Dlouho ho nepřežil ani mstitel. I tato historka měla vliv na mezidruhové vztahy. Zhoršily se až k tomu, že Warrauové téměř všechny vodníky vybili.

6.5.2018


Oriyu

Arawakové znají Vodní lid pod jménem Oriyu. Vodní dívky si prý často česávají na břehu své dlouhé vlasy stříbrným hřebenem – ten někdy zapomenou, když se při odhalení ve spěchu vracejí pod vodu. Nad hladinu prý někdy vystrkují jen hlavu, ta pak ale bývá popisována jako koňská, případně vypůjčená od jiného zvířete. Mezi svědky se ale najdou i tací , kteří se budou zapřísahat, že je rybí.

Historky, které se o Vodním lidu vypráví, se nápadně podobají jiným, jaké si můžeme vyslechnout po celém světě. Mladý muž narazí na krásnou vodní pannu... ano, nepletete se, i na severovýchodě Jižní Ameriky je v oblibě příběh, jemuž říkáme mýtus Labutí princezny. Třeba ten, v němž jinak úspěšný rybář náhle nevytahoval z řeky nic. Ani botu. Až konečně něco zabralo – a nebyla to ryba, ale překrásná dívka. Rybář ji nehodil zpátky, vzal ji domů a vzal si ji. Vodním slečnám a vodním mladým mužům mezidruhové vztahy nevadí, ba je dokonce vyhledávají, nevadil ani téhle Oriyu. (Lidští milenci a milenky ovšem nesmí o svých partnerech vyprávět, jinak jim hrozí smrt. Také se nesmí zaplést s nikým svého rodu, vodníci jsou extrémně žárliví a mohou svými kouzly způsobit impotenci. Tahle charakteristika je společná mnoha i geograficky vzdáleným bytostem, kontinent sem, kontinent tam, což může vzbuzovat jistá podezření. Ale nechme si je pro sebe a vraťme se do Guiany.) Naše vodní nevěsta si jen vymínila, že ani manžel, ani tchyně, kterou k němu dostala, nesmí nikomu prozradit její původ. Pokračovat netřeba. Vodní manželka byla velmi užitečná, svými znalostmi pomáhala muži k enormním úlovkům, ovšem jen do chvíle, kdy spokojená tchyně pod vlivem alkoholu tajemství své snachy prozradila. Oriyu nezmizela jako kouzelné manželky našich pověsti okamžitě, vyčkala na vhodnou příležitost, aby si bez podezření mohla do svého rodného vodního světa odvést i manžela.

V závěru tahle konkrétní historie vysvětluje vznik sumců i jiných ryb, a ukazuje tak i na učitelskou a místně stvořitelskou funkci Oriyu. Kromě první kouzelnické chřestačky, jejíž pomocí jsou přivoláváni dobří duchové k léčbě chorob, představila jiná vodní pana tamním Indiánům též tabák.

6.5.2018


Mami-naïmis

O těchto vodnících tvrdí Indiáni Piapocos, žijící u řeky Guaviare, že za noci vystupují z vody a potulují se kolem; jejich křik připomíná dětský pláč.

6.5.2018


Toonahyannas

Tarumové, žijící u řeky Essequibo, vyprávěli o svých vodnících jménem Toonahyannas. Prý žijí kdesi daleko na jihu v Brazílii, u pramenů Trombetas. Přenocují pod hladinou rybníčků, z bezpečnostních důvodů obehnaných palisádou.

6.5.2018


Kassi-kuyuha

Ne vždy mají vodníci základní tvar antropomorfní.

Pomeroonští Arawakové odhalili, že Kassi-kuyuha se převlékl do podoby delfína. Důležitá je v tomto případě barva, bílý zachraňuje topící, černý naopak na člověka ve vodě útočí. V kraji není sám, zdatně mu sekunduje Encantado, jehož (nebo jejíž, většinou jde o samičku) způsob lovu je ovšem aktivní.

6.5.2018


Marutové

MArutové

Děti boha Rudry a Prisni (Pršni), alespoň podle nejznámější, řekněme oficiální verze. Dvacet sedm, čtyřicet devět, šedesát, nebo sto osmdesát agresivních božstev bouře a povětří. Vybaveni zlatými zbraněmi bleskem a hromem, oděni do zlaté zbroje přijíždějí (nepotvrzení) synové Agniho na zlatých vozech od severu, kde sídlí, ženou se oblohou a řvou jako lvi. Svými sekerami rozbíjí oblaka.

Podle Georgese Dumézila jsou tihle bouřliví mladí jezdci indickou variantou naší Divoké honby (není sám, i jiní mytologové je považují za duše mrtvých), podle starých indických záznamů doprovázejí boha Indru. Ten stál i u další verze jejich příchodu na svět; v Puránách se tvrdí, že vyšli z bohyně Diti, poté, co Indra, ve strachu z proroctví, dle něhož se měl této dámě narodit příliš mocný syn, udeřil na její dělohu bleskem.

Jak už to u počasí chodí, nebývalo na Maruty vždy spolehnutí. Ačkoliv obvykle svému příteli a vůdci pomáhali, jakkoliv byli jediní, na něž se mohl spolehnout při legendárním boji s démonem Vrtrou, v zápase s jiným drakem se na něho vykašlali. Svou věrnost, bráno dnešním pohledem na minulost, si ale zachovali. V dávné historii hrávali mnohem větší roli, než v současnosti, třiatřicet rgvédských hymnů je věnováno právě jim, v dalších účinkují ve vedlejších rolích, nebo jsou aspoň zmíněni. Když ale Indra ustoupil božstvům modernějším a přesvědčivějším, zůstali s ním a ze sedmi klanů nelítostných mladých oblačných válečníků se stala víceméně jen kulisa.

 

Fotografie výzdoby kambodžského chrámu: Vassil [Public domain], from Wikimedia Commons

13.5.2018


Latobius

Starý nebeský a horský bůh starých středoevropských Keltů. Uctívaný v někdejším nezávislém království a pozdější římské provincii Noricum, tedy na území dnešního Rakouska. Římané ho srovnávali s Jupiterem a Marsem, Keltové uctívali na vrcholcích hor.

13.5.2018


Achelois

Méně známá řecká bohyně Měsíce, jejíž jméno překládá Robert Graves jako: „Ta, jež odhání bolest.“ Právě za tímto účelem, tedy pro léčbu nemocí, doporučovala se na ni obracet Diova věštírna v severořecké Dodóně.

13.5.2018


Bul-gae

Ohniví psi, které vládce korejského Temnosvěta (přepisem z tamního písma do našeho Gamangnara) poslal – a občas stále ještě posílá, neboť z chyb se učí jiní, ne absolutističtí panovníci – zhltnout tu Slunce (první pokus, šelma se vrátila s popálenou tlamou), tu Měsíc (pokus číslo dva, mnohem větší zvíře přiběhlo s mordou omrzlou, tedy opět úraz způsobený teplem). Činí tak pro svit obou nebeských těles, protože Gamangnara mu přijde otravně temná. Nu, a my, když se staneme svědky pokusu aportovat jeden či druhý astronomický objekt, tomu z nevědomosti říkáme zatmění.

20.5.2018


Dalgyal guishin

Ne náhodou se tomuto korejskému přízraku říká Vejcový duch. Ruce nemá, nohy nemá, ani hlavu ne, natož oči, nos, či ústa. Patří mezi závažná varovná zjevení – kdo ho spatří, záhy zemře. Opatrně: může se skrývat mezi skutečnými vejci.

20.5.2018


Thayé

Když se Barmánec nechová za svého života příkladně, neskončí v pekle. Skončí jako Thayé (Tasei), tmavý vysoký démon s velkýma ušima, dlouhým jazykem a velkými tesáky, který o půlnoci šíří po městě lehké choroby.

20.5.2018


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist