Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část devadesátá

Ré (Ra)

Ré

V češtině (a němčině i v celé řadě jiných jazyků) je běžnější přepis hieroglyfu muže se sokolí hlavou, ozdobenou slunečním diskem, slabikou Re, v angličtině (a španělštině i v celé řadě jiných jazyků) Ra. To na úvod neobsáhlého pojednání o jedné z ústředních postav egyptského náboženského systému.

Personifikace naší rodné hvězdy hrála zásadní roli v mnoha kulturách (zdaleka ne ve všech, kupříkladu Indoevropané sice Slunce většinou obdařili božským dohledem, ale nepovažovali ho za zdaleka nejdůležitější). Přinejmenším přinášelo světlo a teplo, proto bylo třeba si ho hledět. Nemálo civilizací si s ním spojilo i osobu svého panovníka, a právě Egypt je takového počínání vhodnou ukázkou.

Nejvíce je dnes mezi laickou veřejností Re znám svou noční poutí ze Západu na Východ. Podniká ji pod zemí za účelem příchodu dalšího svítání, a není to cesta jednoduchá. Oproti denní plavbě sluneční lodí po obloze je to pouť nebezpečná, plná nástrah. Každý její úsek hrozí zkázou. Podle nejstaršího dochovaného záznamu, knihy Amdét (v níž nalezneme i poznámky jejích autorů, učiněné hieroglyfem gem ueš, značícím: původní zdroj nečitelný, což prozrazuje, že skutečné záznamy jsou ještě starší) z patnáctého století před naším letopočtem, začíná tato plavba po řece Vernes na hoře Manu a končí u hory Dachu. Vede územím, nazývaným Dét. Ve dvanácti hodinách projde Re se svým doprovodem dvanáct zastavení, několikrát překonává smrt, a to nejen symbolicky, či oživením Usíra, k němuž dochází v hodině třetí. Sedmá část cesty zahrnuje Reova úhlavního nepřítele, hada Apopa. Střet s ním neodnáší nejlépe, v hodinu jedenáctou se musí jeho doprovod probít nepřáteli, číhajícími u brány dne. Teprve poté může znovuzrozený Re v podobě skaraba Cheprera vystoupit z podsvětí a rozzářit oblohu.

Podobnými potížemi prochází bůh i v Knize bran. Tento zdroj známe ze třináctého a dvanáctého století před Kristem a dochoval se na několika sarkofázích, například Ramese VI., v jehož hrobce se nachází i nejmladší záznam podsvětní cesty, známý jako Kniha jeskyní. Obrazy jsou v nich poněkud jiné, obsah stejně dramatický. Netýká se jen samotného Slunce; protože jde o podsvětí, jsou na nich hodnoceny i životy lidí a poukazováno na to, co člověka na jeho poslední pouti čeká. Vnějšímu čtenáři-pozorovateli je tak složitě a epicky sděleno, že včerejší den je Usíre, zatímco zítřejší Re (zaklínadlo 17 egyptské Knihy mrtvých), a nebezpečná plavba tedy představuje znovuobnovení sil v oné obvyklé cyklické představě života a smrti.

Re si v průběhu doby si nebral jiné identity jen v určený čas. Jako mnoho úspěšných bohů, i on se později slučoval s jinými úspěšnými bohy, aby spojenou osobností oslovil věřící obou táborů. Tak vznikl Ra-Horakhty, popsaný v úvodu, nebo Amon-Ré, dvě z nejznámější syntézí.

Do života Usírova a Esetina syna ovšem zasáhl Re ještě dříve, než je lidé, podobně jako nilská království, spojili. Předsedal tribunálu bohů, u něhož Hor vznesl svůj nárok na egyptský trůn. Thovt a Šu, představitelé Moudrosti a Vzduchu, mu ho bez dalšího potvrdili, Re ale  oslavy zarazil. Jak se v příslušné části Bestiáře, v hesle, věnované Sutechovi, s nímž Hor spor o vládu vedl, můžete dočíst, Slunce nejmladší generaci příliš nevěřilo. Osmileté dohady soudního dvora, v nichž padaly urážky, které by v okamžiku mohly přerůst v mohutný konflikt, uzavřela až Reova dcera Hathor, která předsedajícího otce rozesmála, když se před ním svlékla. I přesto, že se podvolil vůli většiny senátu, zůstal ale Ré Sutechovým přívržencem a po prohře ho vzal k sobě na nebesa.

Dramatické bylo i období, kdy Egyptu panovalo Slunce osobně. Vrátíme se na závěr našeho povídání až k počátkům, před čas faraonů. Tehdy se lidé, nespokojení s vládou, spikli a rozhodli se božského panovníka svrhnout. Proč, to není zřejmé, George Hart naznačuje, že snad připadal lidem starý. Úbytek sil a schopností byl mementem pro vládce v mnoha starých kulturách; náčelník, či král, byť božského původu, býval nemilosrdně odstraněn, když se u něho stáří projevilo. Slabost, nebo neuvážená rozhodnutí totiž mohla zničit celou komunitu.

V Reově případě šlo ovšem jen o dojem. Vládce byl stále silný. A nemilosrdný. Sotva se o chystaném převratu dozvěděl, svolal radu bohů, aby si vyjasnil jak s lidmi zatočí. Na to, že by se s tvory, kteří podle tohoto mýtu přišli na svět z jeho vlastních slz, dohodl, ani nepomyslel. V radě mu praoceán Nun, z něhož sám Re povstal, pak prozradil, že vzbouřence (kteří mezitím uprchli do pouště) potrestá Oko Reovo.

Tak přišla na svět Hathor, později mírumilovná posvátná kráva, která ovšem ve svém mládí nemilosrdně proháněla a zabíjela lidi. Proměnila se ve svém běsnění ve lví Sachmet a plnila otcův úkol tak poctivě, až se samotnému Reovi lidí zželelo a udělil jim milost (téměř žádní už stejně nezbývali). Sachmet pak museli opíjet, aby na určené cíle zapomněla, nebo je aspoň nenašla.

 

Ra Horakty, aneb spojení dvou významných božstev v jedno ještě významnější:
by Jeff Dahl [GFDL or CC BY-SA 4.0-3.0-2.5-2.0-1.0], via Wikimedia Commons

1.4.2018


Ra (Roua)

Jednoslabičný nebeský a sluneční bůh nebyl výsadou pouze starých Egypťanů. Stejně pojmenovali svého boha Polynésané ze Společenských ostrovů. A přidávali mu podle potřeby různé přídomky, takže podobně jako jeho egyptský kolega mohl svůj podpis protáhnout.

Jedním z nich je Roua-touboua, jímž je například jmenován v druhé sloce stvořitelské písně, kterou v devatenáctém zapsal francouzko-belgický diplomat a etnolog Jacques-Antoine Moerenhout. V tomto kosmogonickém traktátu nejprve Roua se svou manželkou Zemí zplodil Slunce, Den a Stíny, načež ženu zapudil a vyspal se s dámou jménem Taonoui, čímž přišly k existenci hvězdy a Měsíc. Nezůstalo pouze u toho, třetí žena, Fanoui, mu porodila Faouroua, Jitřenku, pro polynéské plavce velmi důležitý orientační bod. Poté Večernici. Nakonec pak s Oura-taneipou přivedl Ra na svět Dvojčata, nám známá jako hvězdy Castox a Pollux.

1.4.2018


Ve Švédsku je slabika Ra, přesněji (a s kroužkem se mimochodem vyslovuje jako temné dlouhé ó) základem jmen různých bytostí. Různých dle biotopu, který zastupují: sjörå sladkou a havsrå slanou vodu, skogsrå a huldra les, zatímco bergsrå hory. Pouštějí se i do oblastí vymyšlených člověkem, takže  gruvrået je permoník z dolů a skeppsrået skřítkem lodním. Náleží též předmětům, živým tvorům i flóře.

Vypráví se o nich mnoho různých příběhů.

Kupříkladu sjörå zachránila podle řady svědectví mnoho rybářů, když je varovala před náhlými povětrnostními změnami. Bývala to rada, sdělená poté, co jí ochotný člověk věnoval rukavice (neboť jí byla zima), případně něco peněz, či jídla (když si stěžovala, že má hlad). Někdy pomáhala jen tak z dobré vůle, naopak jindy ale mohla plavce utopit, proto se rybáři její přítomnosti raději vzdávali. Užívali k tomu několik rituálů, obvykle založených na aplikaci posvěcené hřbitovní půdy, sebrané ve správný čas (je jím čtvrteční noc) a rozprášené ve správný čas (následující čtvrteční noc) kolem jezera. Vodnice chce z kruhu ven, musí ale kolem rybáře, který si u ní vyjedná povolenku.

Lesní skogsrå ohlašovala svůj příchod větrným vírem. Protože, stejně jako u vodní rå, šlo vždy o osobu něžného pohlaví, považovalo se za špatné znamení, když první, koho lovec při cestě do lesa potkal, byla žena. Samotný střet s lesní dívkou ovšem – ač se tak obvykle stávalo – špatně končit nemusel. Bylo vhodné náhle se objevivší démonce nabídnout podíl na kořisti; podle vyprávění, které citoval Benjamin Thorpe, v jednom konkrétním případě se na lovce kachen skogsrå jen usmála a opět se ztratila. Namísto očekávané smrti se pak dostavil lovecký úspěch.

Vyskytly se i záznamy o jisté (byť patrně dočasné) náklonnosti mladého muže k lesní žínce. I přes to, že má místo nehtů drápy. Z takového vztahu se ovšem rodili ovšem tvorové zlí a škodící.

1.4.2018


Jeanie of Biggersdale

Biggersdale je místo v mulgravských lesích (které náleží k mulgravskému panství, Whitby, North Yorkshire). Obývá ho zlomyslná víla, jíž místní přezdívají Jeanie. Kdysi se odvážný (patrně alkoholem posilněný) mladík vydal v noci k Biggersdale a začal Jeanie vyvolávat; jak my už dobře víme, není to v případě nadpřirozených bytostí zrovna nejlepší nápad. Jeanie se po něm vrhla. Rázem ztratil odvahu a dal se na úprk, hloupý nápad ale následovala hloupá reakce, vzal to bez rozmyslu nejbližší cestou přes vodu. Měl štěstí, že ji stihl včas překonat, jinak by skončil na dvě poloviny.

8.4.2018


Hob-Hole Hob

Hob-goblin (tedy přátelský a pomáhající skřítek) z hobgobliní díry. Znali ho v Runswick Bay, vesničce severně od Whitby, a věděli, že pokud některé místní dítě dostane černý kašel, pak skřítek pomůže, stačí vzít nemocného človíčka, odnést ho do Hobovy jeskyně a hlasitě zvolat:

Hob-hole Hob! My bairn‘s got kink-cough : tak‘t off; tak‘t off!1)

 

1) GUTCH, Eliza. County Folk-Lore Volume II – Examples of printed folk-lore concerning the North Riding of Yorkshire, York & the Ainsty. London: David Nutt, 1901.

8.4.2018


Bloedpater

Bubák, číhající v obilí a sekající prstíky dětem, které se nic netušíc natáhnou do pole pro květinku. Například pro mák, pro nějž je jeho jméno v holandštině synonymem. Má těch titulů v Zeelandu, Limburgu a ve Flandrech více: říkají mu též Bloedzuiper, Tenensnijder, Korenmenneke nebo Korenpater; poslední jmenovaný je varováním před mnohem větším nebezpečím, před zvrhlíky.

8.4.2018


Chupacabra

Ré

Krvesajné monstrum, zaměřené na domácí zvířectvo, zvláště na kozy, což prozrazuje jeho jméno, složené ze slov ssavec a koza. Původem z karibského ostrova Portoriko, dnes nacházené od Maine po Chile, a to včetně Brna. Prakticky celosvětového rozšíření dosáhla potvora původně ještěřího vzhledu neskutečně rychle: poprvé byla pozorována na Portoriku v roce 1995, kdy také dostala jméno (jejím kmotrem byl komik Silverio Pérez), aby ji už o čtyři roky později jako El Chupanibre zparodovali tvůrci seriálu Futurama v díle I Second That Emotion, česky vysílaném jako Citové pouto). Adopce do populární kultury je samozřejmě znakem úspěšné introdukce jakéhokoliv druhu, ať už přirozeného, nepřirozeného, nebo nadpřirozeného. Chupacabra si zahrála v několika filmech, či seriálech (Grimm, Sběratelé kostí, Jackie Chan Adventures). Patrně první z nich, Guns of El Chupacabra, dokonce pochází už z roku 1997. Tvůrci tedy byli docela rychlí (a jeho scénáristé, Scott Shaw a Donald G. Jackson se podle slov prvního z nich při práci na snímku dokonce stali v Mexiku svědky netvorova útoku). Rychle se šířící ovšem byla i panika, která v pětadevadesátém Portoriko zasáhla; škody na hospodářském zvířectvu se ale nějak vysvětlit musely. A lidé panikaří v podstatě rádi, co si budeme namlouvat.

Chupacabra dvacátého století měla tvar humanoida ještěřího vzhledu, šedozelené šupinaté kůže a trnů na páteři, podsaditého, vysokého kolem jednoho metru. Tak ji popsala první svědkyně Madelyne Tolentinová. Nic na její informaci nemění fakt, že vlastně hovořila o tvoru, jehož mohla v tu dobu zahlédnout ve filmu Species (Mutant), který se v té době v premiéře promítal. Jak známý kryptozoolog Loren Coleman, též ředitel International Cryptozoology Museum v Maine doádvá, další, méně pravděpodobnou, ovšem ne nemožnou verzí původu by mohly být také rhésusky. Makakové, jichž je užíváno jako laboratorních zvířat (RH faktor, antigen, obsažený v krvi, je pojmenován právě po nich). Opičky, které jsou mimo jižní Asii domovem v mnoha laboratořích, odkud mohou uprchnout, se rády stavějí na zadní.

S nástupem nového tisíciletí se ovšem obluda změnila. Celkem podstatně – přestala hopsat po dvou a začala připomínat spíš vychrtlého psa. V tlamě tři zuby, jejichž stopy identifikují její oběti. A v téhle podobě se stala tak populární, až se dostala i na naše území. Zmínka o Brnu nebyla jen pokusem o vtip; o Velikonocích 2015 spatřila a vyfotografovala návštěvnice kohoutkovských lesů podivné zvíře, patrně psa, které někteří internetoví diskutéři záhy identifikovali právě jako chupacabru. I u tohoto druhu se brzy našlo možné přirozené vysvětlení, do něhož zapadne i pozorování moravské: odhlédneme-li od přímo se nabízející možnosti pozorování zatoulaného psa rasy Mexický naháč (i on je v podezření), pak jsou tu především psovité šelmy, najmě kojoti, nemocní prašivinou, roztoči způsobenou chorobou.

Tolik ke vzhledu a pozorování. Pokud jde o samotnou činnost, pak útoky na dobytek může výše uvedené vysvětlit také: nemocí nebo úrazem oslabení predátoři vyhledávají snadnější kořist – a domácí zvířata taková jsou. Ale co ono sání krve? Stopy po třech tesácích?

Budeme souhlasit s entomologem Barrym OConnorem z Michiganské university, že tahle část patří k čistému folkloru?

Za sebe bych řekl: Ano, budeme. Protože už jsme za ta léta lidské sklony k dramatickému vylepšování příběhů dobře poznali.

Čtenářova volba je ovšem na čtenáři samém.

 

Ilustrace by LeCire Vectorised by Karta24 (Image:Chupacabras.JPG) [Public domain], via Wikimedia Commons

15.4.2018


Peuchen

Dnes považují někteří kryptozoologové toto slovo za místní pojmenování chupacabry, zatímco Mapučové na jihu Chile jím kromě velkého záhadného okřídleného hada označují též malého netopýra druhu Desmodus rotundus, jehož my známe pod jménem Upír velký. Oba, jak létající savec, tak létající netvor, se živí krví hospodářských zvířat. Přesněji ovcí, alespoň pokud jde o onu bytost zoologii neznámou, vydávající při letu slyšitelné hvízdavé zvuky a pohledem hypnotizující své oběti, takže tyto bez protestujícího bečení ochotně nastaví tepny k nakousnutí.

22.4.2018


Chick-Charney

Tento okřídlený trpaslík poletuje lesy bahamského archipelagu Andros. Na vrcholcích stromů také hnízdí. Metr vysoký, velké oči, namísto nosu zobák... policejní identifikace kupodivu docela odpovídá popisu Tyto pollens, vyhynulé příbuzné naší sovy pálené, která se na Bahamách zuby nehty, tedy zobákem drápy, udržela snad až do šestnáctého století. Občasné setkání a vzpomínka na něj mohla snadno přejít do myslí lidí v podobě tvora, jemuž se není radno smát, neboť v takovém případě postihne, jak už to nadpřirozené, najmě lesní bytosti dělají, tento prohřešek smůlou. Otázka ovšem zní, jak by povědomí o velkém nočním ptáku přetrvalo i přes radikální kulturní proměny, jimiž Bahamské soustroví za poslední staletí prošlo. Možná ale učinili zoologové zápis do seznamu vyhynulých živočichů se špatným datem. Nebo předčasně.

22.4.2018


Kuda-gitsune

Japonský démonický pomocníček nepatrné velikosti, to už takoví bývají, i když nevypadají jako liška. Kuda-gitsune (Kanko, též Izuna) tuto psovitou šelmu připomíná, je ovšem tak malý. že se vejde do silnějšího bambusového stébla. Jeho služeb využívají věštci a kouzelníci; mrňavé zvířátko s úzkými kolmými očními štěrbinami se může dostat ledaskam a nenápadně provést ledasco, kupříkladu infikovat vybranou chorobou. Svému majiteli dokáže obstarat i věci materiální, často si pro ně ovšem zajde k sousedům. O bohatství, získané prostřednictvím tohoto plivníka (na jehož existenci sází v prefektuře Nagano a jejím okolí) ale může rodina přijít; vypráví se, jak se kuda-gitsune znásobil do počtu sedmdesáti pěti, a vše co obstaral, také houfně sežral.

22.4.2018


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist