Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část dvacátá šestá

Elfové

Elf

Táto stránka je fakt super, len škoda, že tu nikde neviem nájsť elfov...

Ellie, Návštěvní kniha Bezejmenných stránek, 29.12.2005

 

Jen o něco menší nejistotu jsem cítil, když jsem sepisoval povídání o upírech. Současná tradice, která dává starým jménům nové tvary, se málo stará o původní formy, v tom je důslednou pokračovatelkou minulosti. Dnešní představa elfů je ovlivněná Pánem prstenů a především Hobitem (ne Sillmarilionem, protože ten je na čtení příliš těžký) – jsou to bytosti tak nějak spjaté s lesem a přírodou. Což je druhotný vliv Tolkienových příběhů. S obecným povědomím se bojuje těžko a proto zbaběle mávám bílým praporem. Elfové tu jsou, aby tu byli, tedy do počtu. Příliš mnoho informací nečekejte.

Jisté je, že elfové ve své původní podobě a podstatě jsou zahaleni tajemstvím. Objevují se v germánské mytologii jako zbytné okrášlení příběhu. Ve složité geografii skandinávského světa mají svou říši – Álfheimr, nejspíš umístěný někde v druhém nebi. Už v nejstarší známé tradici se k nim vztahují určité obřady a někdy jsou stavěni na roveň Ásům a Vanům. Mají kouzelnou moc a vyzařují světlo, proto se také označují jako Liósálfar, elfové světla.

Nesnáší špínu, ani v přeneseném smyslu, tedy ani lež, tahle vlastnost se s nimi přenesla i do pozdějšího období, kdy nadobro ztratili svůj božský původ.

Vládcem elfů byl nejspíš nejprve Wieland, božský kovář, který později degradoval v hrdinskou postavu, známějším pánem Álfheimru se ale stal Freyr. Podle jistých indicií lze usuzovat, že to nebylo náhodou, obecně vzato však přišel k elfům jako slepý k houslím.

S ním se dostali elfové do kultu plodnosti, s čímž souvisí i kult mrtvých, neboť nebožtíci se starají o půdu. Tak také mohlo dojít – a docházelo – i k tomu, že se někteří smrtelníci stávali elfy. Do náboženských představ starých Germánů to zapadalo.

Temní a černí elfové (døkkalfar a svartálfar) jsou nejspíš příspěvkem Snorriho Sturlusona a zároveň nádherným dokladem toho, jak je tento případ zamotaný. O černých není pochyb, autor je sám později v textu identifikuje, když Ódin posílá Lokiho do Svartálfarheimru, tedy do říše černých elfů, navštěvuje tam Loki Andvariho. Trpaslíka Andvariho, jak je zřetelně řečeno. Jsou tedy černí elfové jen synonymem pro malý národ. Ale elfové temní? Máme právo si domýšlet, že jsou jen dalším zástupným termínem nebo jen obvyklým středověce křesťanským prvkem, totiž dualitou. Zapomíná se na jednu dost podstatnou věc, totiž fakt, že autor byl křesťan. A že vliv nového náboženství v tu dobu už nezadržitelně pronikl do všech starých evropských kultur.

Středověké elfy v komplexní zkratce nejlépe představuje J.L. Borges ve Fantastické zoologii. Kradou děti i dobytek, jsou potměšilí a zlomyslní. Mají na svědomí spoustu nemocí. Začali s tím v Anglii, kde vystřelovali neviditelné šípy, mající za následek duševní choroby, ale brzy se takovými praktikami začali zabývat po celém germánském světě.

Slovo elf se jednoznačně stalo obecným pojmenováním nepříjemných napřirozených bytostí, splynulo se šotky, skřítky a velice záhy i s nočními můrami, což nejlépe dokresluje staré německé slovo alp, které znamená noční můru stejně jako elfa. Elf ovšem většinou nepřebírá dvojnickou funkci můry, vulgarizace nižších mytologických bytostí je dokonána, ze společníků bohů se stala strašidla.

A přece se zablýsklo na lepší časy.

Literaturou procházeli elfové odedávna, konečně, už Sturlusonova Edda (i další jeho díla) je literárním zpracováním germánské mytologie. Ve středověku adoptovali elfy i další autoři, až se doba nachýlila k renesanci a ještě dále a nechala spatřit světlo světa dva britské autory, z nichž ten první udržel elfy jemnou resuscitací při životě a druhý je povolal k dnešní slávě. Tím prvním byl William Shakespeare a v jeho díle se neobráží snaha být originální, ale prostý fakt, že využil pověstí své doby.

Elfský královský pár ve Snu noci svatojánské, tedy Titania a Oberon nejsou dramatikovým vynálezem, objevují se už ve starší literatuře středověké, ale díky Shakespearovi přežili v myslích lidí, až se vrátili k téměř původní formě.

J.R.R. Tolkienovi, který svůj svět uvařil z mýtů keltských, skandinávských a finských, nejspíš přišli elfové na mysl pro svou existenci v anglických báchorkách a středověké literatuře, stejně jako Shakespearovi. Ze severské mytologie pak neomylně vyhmátl podstatu i oparem času zahalený původ a význam elfího rodu.

Byl to styl jeho práce, Tolkien totiž nepsal prvoplánovou fantastickou romanci, ale hrál stvořitelskou hru, vycházející z faktu, že se nezachovala britská mytologie. Začal ji tedy vymýšlet sám, každý, kdo zná pozadí Pána prstenů, ví, že to byla hra dokonalá. Původní elfy skandinávských mýtů tu představují Vanyar, ti, kteří odešli do Amanu a zůstali v něm po boku bohů.

(Že jde o zasvěcenou hru svědčí i to, že mnoho trpasličích jmen, zejména v Hobitovi, jsou v původních pramenech jména elfů. A Gandalf, mimochodem, byl pro změnu trpaslík.)

Začal jsem citátem a abych se nějak vylhal, skončím také citátem. I když původně patří skandinávskému Lokimu, platí obecně pro mnoho obyvatel těchto stránek. Pro elfy dvojnásob. Ostatně, pochází z knihy, která jim věnuje značnou část svého chytrého obsahu.

Bohové se rodí, vyvíjejí a umírají s lidmi a jejich civilizací; přijímají mezi sebe přivandrovalce, které pozvednou na svou úroveň jako Lokiho, vyhánějí z panteonu své obstarožní předky, protože v ně už nikdo nevěří, anebo je degradují do řad duchů či dokonce lidských bytostí. Tak vznikají mlhy, které každý pokus promění v klopotné budování hypotéz.

Claude Lecouteux. Trpaslíci a elfové ve středověku

Elfa středověkého a předtolkienovského, ptáčky trápícího nakreslil Richard Doyle, Public domain, via Wikimedia Commons

19.3.2006

Bludný kořen

Celkem vzato jde spíš o nadpřirozený úkaz, než o bubáka, ale proč ne. Doplňuje služby, poskytované celou řadou jiných bytostí, totiž ztrátu orientace postiženého jedince; zatímco tvorové jako Poledníček nebo Glaistig (abych se držel vám už možná známých existencí) toho umí mnohem víc a angažují se v jiných oborech, bludný kořen se poctivě drží jednoho triku. Konečně, když jste (pravděpodobná) věc bez možnosti pohybu, nic jiného vám nezbývá.

Ztratit se v lese není samo o sobě nic strašidelného a mnohdy celý efekt kouzla slouží jen k výmluvám, ale občas má příběh pokračování, to když cesta nevede pořád v kruhu, ale míří do teoreticky opuštěného hradu, kde kupodivu probíhá bujará oslava (viz jedna ze šumavských pověstí, týkající se hradu Hus) nebo do spárů nějaké skutečné potvory, která zřejmě mívá s bludným kořenem uzavřenu smlouvu o spolupráci.

Pokud jde o praktiku, jakou se dočasného prokletí zbavit, někdy pomůže přezout si boty, jindy musí postižený vyčkat obligátního kohoutího zakokrhání.

Nebo najít nejbližší turistickou značku.

2.4.2006

Atlás

Atlás

Mnoho řeckých bohů, bytostí i hrdinů přežilo ve jménech a slovech, ale tak dokonalému zahnízdění, jakého se podařilo Atlantovi, sahají všechny případy nejvýš po kotníky.

Soubor map, oceán, astronomické objekty, legendární pevnina, pohoří, jeden by tipoval na opravdu významnou osobu a ono šlo ve skutečnosti o syna Ókeanovny Klymeny a Titána Íapeta, obra, který se od angažmá ve vzpouře Titánů (které velel, stejně jako předtím velel Kronovým vojskům při Diově puči) neprojevil jinak, než několika příležitostnými výstupy ve vedlejších rolích.

Jinak to ani nešlo, protože za protidiovskou činnost byl odsouzen k přidržování nebeské klenby na západním konci světa. Takže příběhy musely přicházet k němu.

Dva nejznámější mu přinesli dva největší řečtí héróové, Hérakles a Perseus. V trochu podivném pořadí, ale k tomu ještě přijdu.

Hérakles se u Atlanta zastavil, když měl Eurystheovi přinést tři zlatá jablka Hesperoven. Sad měl neusínajícího hlídače, draka Ládóna, a tak hrdina rád přijal Atlantovu nabídku, že pro ovoce (abych nezapomněl, Hesperovny byly obrovými dcerami, stejně jako Plejády a Hyády) zaskočí sám. Hrdina na chvíli převzal funkci nebeského pilíře, Atlás si odskočil, a když se vrátil, zpátky pod oblohu se mu nechtělo. A že prý odnese jablka rovnou na místo určení. Héraklés mu to pochopitelně nespolkl, což je historka dostatečně známá.

Stejně jako Atlantova proměna v horský masív, po němž se dnes můžete v Maroku projít. V ní hrála podstatnou roli Medúsina hlava a Perseus, jen škoda, že Perseus byl podle špatně synchronizovaných mýtických rodokmenů Héraklovým pradědečkem. Ale to je obvyklý problém, vycházející z faktu, že řecké mýty nebyly vařeny v jedné kuchyni, jak nám to dnes s odstupem času připadá.

 

Atlanta a Hesperidky namaloval John Singer Sargent, Public domain, via Wikimedia Commons

17.4.2006

Kákos

Kákos nebyl jen přerostlým exemplářem humanoidní bytosti. Dopřál si i přepychu tří hlav, chrlících oheň a dým. To nejspíš podědil po otci, kterým nebyl nikdo jiný, než božský metalurg Héfaistos. Kákovou rodičkou byla další celebrita, totiž Medúsa.

Tříhlavý obr byl povoláním lupič, bydlel v lidskými lebkami zdobené jeskyni na Palatinu a stejně jako předchozí, i on narazil na Hérakla; v tomto případě vedl hrdina do Mykén krávy, které ukradl jinému obru – Géryonovi, o něměž bude řeč za chvíli. Kákos se chtěl na té loupeži přiživit, sebral čtyři krávy a dva nebo čtyři býky, ale i když se snažil, nevyšlo to a hrdina ho v zápase zabil.

17.4.2006

Géryonés

Pokud byl první dnešní obr na dálku k nerozeznání od člověka a druhý strašil třemi hlavami, co si myslet o Géryonovi, který to vzal pěkně od podlahy a na místo pouhých tří hlav měl dokonce tři těla?

Jeho rodiči byli Chrýsaor a Kallirhoé, jejichž mnohem známějším potomkem byla obludná Echidna. Ta spolkla většinu rodinné slávy, její bratr byl klidnější, žil v ústraní na ostrově Erythei uprostřed Ókeanu a choval dobytek. Jako farmář byl vynikající a pověstný, proto Herákles (ano, už zase a já doufám, že se doberu k tomu, abych napsal něco i o něm a trochu mu vylepšil profil) dostal úkol přivést Géryonovo stádo do Mykén. Při čemž nepřišel později o život jen Kákos, Skylla a o božský klidný život nenasytná Charybdis, ale v centru akce padl Géryonés a jeho hlídači, dvouhlavý pes Orthos a obr Eurytión.

Z dnešního pohledu byl vůbec Héraklés pěkný parchant, ale tenhle – podle mě pěkně špinavý – úkol měl jako ostatní na svědomí jeho povedený zaměstnavatel Eurystheus: v zadání totiž bylo, že hrdina musí přivést Geryonova stáda, aniž o ně požádá nebo zaplatí. Přesto mě zaráží, že z trojí vraždy (aspoň o tom nevím) se Hérakles nemusel očistit. A to přitom při loupeži zranil i samotnou Héru.

Podle méně fantastické verze byla výprava za dobytkem velkým tažením do západního Španělska, kde král Chrysaor, přezdívaný Géryonés, vládl spolu se svými třemi syny a Héraklés musel sebrat silnou armádu, aby úkol splnil.

17.4.2006

Jack-in-Irons

Původně jsem chtěl psát o obrech skandinávských, ale potom mě napadla jistá hra, která, protože vám ji prozradím, vlastně hrou není. Totiž – když jsem před časem psal o severské obryni Skadi, předcházelo jí povídání o podobně přerostlých bytostech z Britských ostrovů a jim zase řečtí Kyklópi. A tak to pořadí zachovám, i když původně mělo tohle heslo být dnešní druhé.

Jack-in-Irons je tedy domovským právem v Británii, přesněji v Yorkshiru, kde straší u cest, chřestě řetězy, jimiž je opásán. I když podle jedné z verzí je duchem vězně (proto ta pouta), o jeho současné velikosti nebývá pochyb. Je obrovský a obrovsky nebezpečný, utlouká své oběti kyjem, posetým hřeby, jak vidět, kov ve jméně nemá jen tak pro nic za nic.

23.4.2006

Thiazi

Obr ze skandinávských legend, který se zapletl, jak jinak, s tamními bohy. Je to historka pro bouřlivácké severské mýty typická, včetně vyústění v docela jiný příběh, ale o tom se můžete dozvědět jinde, v povídání o obryni Skadi, která byla Thiaziho dcerou.

Severští obrové byli nejen velcí, ale také velmi zběhlí v magii. Metamorfóza v orla proto nebyla pro Thiaziho ničím neobvyklým, v téhle nápadně nenápadné podobě si jednou zaletěl z Thrymheimu, jotunheimské horské pevnosti, do Midgardu. Odin, Loki a Honir tu právě pořádali párty s pečením vola, a když se jich pták optal, zda-li by nedostal také kousek masa, nic netušíce souhlasili.

Fyziologie obra předpokládá také obří žaludek a Thiazi předpoklad naplnil, zhltl celou pečeni. Čímž vyprovokoval Lokiho k neuváženému výbuchu vzteku, bůh sebral dřevěnou hůl a pokusil se orla propíchnout, převlečený Thiazi včas kontroval a vznesl se do vzduchu, s holí i s Lokim, který se jí nepustil. Prekérní situace.

Bůh mu výměnou za svou svobodu slíbil bohyni Idunn i s jejími jablky věčného mládí. A slib kupodivu dodržel, Thiazi ho pustil, Loki vylákal Idunn i s košíčkem ovoce na duhový most Bifrost, a orlobr jí unesl.

Takové obchody nedělaly Lokimu žádné potíže, horší to bylo s ostatními asgárdskými bohy, kteří po zjištění, že přišli o jablka věčného mládí plus kolegyni, přitiskli Lokiho ke zdi. Idun nebo život.

Jednoduchý výběr.

Za pomoci magické sokolí kůže (Thiazi ke své metamorfóze používal stejného pomocného prostředku, jenom z orla), se Loki coby dravec vydal na tajnou misi do Jotunheimu. Nalezl Idun, proměnil ji v oříšek a odnášel domů.

Thiazi ho pronásledoval až k Ásgardu. Loki to vzal pěkně těsně kolem hradeb, za nimiž číhal Odin a spol, připravení na to, až se pronásledovatel dostane na dostřel. Respektive na dosah ohně, který rychle zapálili. Ten sežehl orlobrova křídla a sestřeleného Thiaziho už bohové snadno dorazili.

Jeho oči se sice dostaly na oblohu jako minisouhvězdí dvou hvězd, ale uznejte sami, že proti možnosti věčného mládí, kterou měl takříkajíc v hrsti, to není nic moc.

23.4.2006

Grant

Objevuje se po setmění či o půlnoci v anglických vesnicích, prochází jimi, psi štěkají a koně řičí, ale nejde o žádného nebezpečného vetřelce, Grant je ochránce a když přichází, je jasné, že ves je v ohrožení - možná, že v okamžiku, kdy jste ho zahlédli, začíná váš dům hořet. Nebo se blíží německé bombardéry – informace zasvěcených pozorovatelů pochází i z dob druhé světové války.

Splést s kýmkoliv nebo čímkoliv jiným si Granta nemůžete – vypadá totiž jako malý, trochu podivný koník a především chodí po zadních.

30.4.2006

Hedley Kow

Bubák, který straší ve vesnici Hedley nedaleko Ebchesteru, patří k poněkud méně nebezpečným jedincům svého druhu – to znamená, že nejde zrovna o život, ale žádná legrace to taky není, aspoň pro člověka. Hedley Kow se baví víc než dobře.

Objevuje se zničeho nic, zařehtá nebohé oběti za zády, sveze se nic netušící babce mezi sesbíraným chrastím coby stéblo slámy aby najednou vyskočil a vybafl, změní se v koně a jezdce pak proveze po obloze, ovšem s bezpečnějším přistáním, než je vlastní například each uisgemu a jemu podobným. Všechny jeho triky jsou víceméně z jednoho soudku, využívá při nich svých metamorfických schopností a smyslu pro černý humor.

30.4.2006

Cauld Lad

Zatímco Cold Lad je konkrétní duch konkrétního člověka (psal jsem o něm jindy a jinde), Cauld Lad je konkrétní brownie z konkrétního místa, totiž Hilton Hallu v severoanglickém kraji Tyne and Wear.

Stejně jako ostatní domácí pomocníčci, i Cauld Lad se po setmění, kdy služebnictvo zavřelo oči, vrhal do úklidu. Zaměřoval se především na kuchyň, kde přerovnával nádobí do takového pořádku, který lze módním jazykem technického dneška nazvat ergonomickým. Když pak lidé druhý den uspořádali náčiní podlé svého, mohli zaslechnout Cauld Ladovy odevzdané povzdechy.

Minulý čas předchozího odstavce je bohužel na místě: ať už to bylo ze zlomyslnosti nebo z dobré vůle, jisté je, že se naplnil celkem standardní pohádkový příběh, známý i z pověstí tuzemských: Cauld Lad jedné noci našel v kuchyni odměnu v podobě nového zeleného oblečku, což je pro brownie jasnou výzvou k rozvázání pracovního poměru. Tenhle se tradici nevzpíral, převlékl se, začal poskakovat po kuchyni, jásat a s prvním kohoutím zakokrháním oznámil skrytým pozorovatelům, že končí.

Od té doby se v Hilton Hallu opravdu k žádné noční službě neměl, jen občas bylo lze zaslechnout jeho smutné prozpěvování. Zvláště pak v pokoji, který zůstával prázdný i při přetlaku hiltonských hostů, a který nesl jeho jméno.

30.4.2006

Démoni a ďáblové

Démon Marchocias

Na dnešek jsem přichystal lehkou ochutnávku z nejhlubších temnot. Démon je v křesťanství jen synonymem pro ďábla (respektive titulem Ďáblu podřízených padlých andělů) a jak už tu kdysi bylo řečeno, kandidátů pro naší sbírku je mezi nimi značný počet.

Abych následující menu trochu uvedl, předhodím vám několik postřehů ze Summy theologiae Tomáše Akvinského (bohužel nikoliv podle originálu, ale přes čajové sítko di Nolovy knihy Ďábel a podoby zla v dějinách lidstva)

Původně byl ďábel největším z andělů a jeho hřích byl příčinou hříchu těch dalších; navedl je, ale oni jednali ze svobodné vůle – s tím souvisí i fakt, že démoni nejsou zlí povahou, ale vlastními činy. Což znamená, že zlo nestvořil Bůh a ďábel zpočátku figuroval coby hodný následník svého Pána.

Počet padlých andělů je mnohem menší než těch, kteří zůstali věrní Bohu.

Démoni přebývají jednak v pekle, kde trestají hříšníky, jednak ve vzduchu, který je jejich pracovištěm. To odpovídá zkušenostem lidstva jako rodu; démoni povětří patřili odjakživa a ve většině mytologií k nejsilnějším a nejobávanějším.

V tomto velice zhuštěném vzorku se skrývá víc, než by se na první pohled zdálo. Pominu-li fakt, že Summa theologiae byla jednou z bran, která vedla k inkvizičním procesům, otevřela dveře k rozvoji teoretické i praktické démonologie (připomínám, že středověk znamenal teprve formulování názorů, bojoval se starými bohy a skutečnosti tomuto období připisované přinesla až doba pozdější), představuje i jistou kontinuitu se světem předkřesťanským. I když se o to usilovně snažilo, nemohlo křesťanství pominout některé silné lidové tradice.

Tak a teď ke slíbeným příslušníkům démonského rodu

 

Zagam

Živí se lidskou krví, má volskou hlavu a netopýří křídla, ale jeho vzhled a způsoby jsou u mnohých zastíněny oborem působením a schopnostmi. Zagam je totiž démonem padělatelů a je pro něho hračkou měnit měď na zlato, olovo na stříbro,či vodu na víno.

 

Glasyalabolas

Okřídlený pes, který rád odhaluje věci příští, zasvěcuje do věd, pomáhá kriminálníkům (zvláště těm nejtěžším) a umí učinit neviditelným. Taky je to potvora z gameboyového remaku Final Fantasy II., což mě přivádí na myšlenku rozpitvat obludy z počítačových her, možná byste se divili, odkud přicházejí – fantazie návrhářů to často bere přes folianty skutečných bestiářů nebo přes mytografické digesty.

 

Sabnac

Jindy zvaný Salmac, odborník v celkem obvyklém démonském oboru – totiž stavařině. Specializuje se na fortifikační práce, jako velitel čtyřiceti nebo padesáti pekelných legií a válečník se lví hlavou, jezdící na apokalypticky bledém koni, k tomu má bližší vztah.

 

Marchocias

Vlk či býk s křídly gryfa a s hadím ocasem je v pekelné hierarchii celkem vysoce postavenou figurou, jisté postavení míval, ještě před oním nešťastným Satanovým pokusem rovnat se Bohu, i coby anděl. Jako vévoda podsvětního království velí třiceti legiím.

 

Obrázek démona Marchociase: Louis Le Breton, Public domain, via Wikimedia Commons

14.5.2006

Jamm

Původně ugaritský a později i fénický bůh sladkovodního i mořského živlu, Pán řeky, byl jedním z celkem rozsáhlého seznamu obětí vlastních ambicí. Ani bohové nejsou ušetřeni politického boje a státních převratů, mnohdy nepovedených.

Takovým výstřelem do prázdna byl i Jammův pokus svrhnout z trůnu nejvyššího boha Baala. S tisíciletým odstupem času lze o vítězi pochybovat – Jamm sice tehdy prohrál, ale Baal se stejně z hlavy světa stal nakonec v pozdějších vírách démonem.

14.5.2006

Lej-kung

čili Vévoda Hromu, (oficiálním přepisem Lei Gong) z kteréhož překladu lze bez pochyb určit jeho funkci v taoistickém pantheonu. Ano, je to ministr hromu s lidským tělem modré kůže, sovím zobákem, křídly a drápy, s bouřkovým bubnem a kladivem, aspoň takhle ho můžete spatřit v mnoha čínských chrámech.

14.5.2006

Pavayoykyasi

Pole arizonských pěstitelů kukuřice Hopiů obchází k ránu dobře oblečený mladík – na tom by nemuselo být nic divného – ale v tomto případě nejde o agronoma, kontrolujícího budoucí úrodu, ani o navrátilce z flámu, ale o bytost, která kropí rostliny rosou.

14.5.2006

Český muž

Žil kdysi na Šumavě a kromě toho, že tu a tam jen tak ze zlomyslnosti posunoval hraniční kameny, choval se stejně jako jeho blízcí vnitrozemští příbuzní, totiž hejkalové. Pokřikoval po nocích, ale jen se mu někdo hrdinsky ozval, nebo ho dokonce zavolal, už měl Českého muže za krkem a nezbavil se ho, dokud s ním nedoběhl k božím mukám, případně k jinému svatému místu.

Po nějakém čase se z hor ztratil – buď to bylo tím, že papež Řehoř XVI. (který náměstkoval Bohu v letech 1831 až 1846) zaklel všechny duchy na devadesát let klidu, nebo že Českého muže i jeho německého druha skřítka Stilzela exportoval nějaký Neumann kouzlem do Sedmihradska (čili na Sibiř, geografie minulých století bývá záludná).

21.5.2006

Hojman

Strašil u šumavského Mutěnína, kde v noci hulákal A-hoj, a-hoj. Vodák to ale nebyl, jen další z hejkalského lesního společenstva. Fungoval obvyklým způsobem – kdo se mu ozval, toho honil a když ho dohonil, skočil mu za krk.

21.5.2006

Horg

I pro něj jsem si došel do knihy Legendy a pověsti staré Šumavy. Tentokrát ovšem nejde o pokřikujícího lesního muže, ale hrůzyplný experiment tří bezbožných bratrů. I když to zpočátku vypadalo jako přitroublý žert z nudy.

Bydleli v Lobnerově dvoře na Pancíři a jednou si vyřezali ze dřeva panáka, pojmenovali ho Horg a páchali s ním věci, které Bůh zakázal. Ta, o které vím, bylo krmení.

Horg má hlad,“ povídali a cpali panáka lžící. V noci, když už spali, je najednou probudila ohromná rána – a on to obživlý Horg, stojící ve dveřích. Jeden, z té trojky nejstatečnější, ho chytil a vyhodil od stolu. I z domu. Jenže o půlnoci se rozzuřený Horg vrátil.

Prvního chytnu. Druhého stáhnu z kůže. A třetího vyhodím až nad střechu.

Jak se tohle vypravěč dozvěděl, mi není tak docela jasné, protože od té noci ani jednoho ze tří bratrů už nikdo nikdy nespatřil.

21.5.2006

Mamaragan

Když je pěkně, slunečno a nevětrno (což teď rozhodně není), odpočívá v kalužích; na koni, vlastně na bouřkovém oblaku je právě za bouře. Hrom je jeho hlas a nejspíš jím komentuje přesnost zásahů, protože vrhá blesky po lidech a stromech. Jiné jeho jméno zní Namarrkun a obě patří australským domorodcům, nejspíš proto nestřílí po výškových budovách.

28.5.2006

Ortzadar

Duše Basků po smrti opouští tělo, nemíří však do internace Pekla, Očistce či Nebe, ale na Měsíc, kam putuje po duze. Ani Luna není cílem, duše se může vrátit v podobě deště zpět na Zemi a do nového těla.

Ortzadar (nebo Ostadar) je průvodcem duší směrem vzhůru a personifikací právě oné duhy.

28.5.2006

Tartaro

Do baskického folklóru sáhnu ještě jednou, pro obra, kterému se říká Tartaro (případně Tartálo či Torto, podle toho, jak bývá v tom či onom kraji zvykem). I když se v některých příbězích objevuje jako prazvláštní zvíře, většinou mívá podobu kyklopa, jednokého obra.

Jméno nejspíš přišlo z východu s mongolskými nájezdníky, stejně jako francouzské a později anglické ogre, kdysi překládané jako obr-lidožrout a dnes kongeniálním (tuším vrbovským) zlobr. V prvním jsou k poznání Tataři a v druhém Hunové, čili Hongrois.

Což nám prozrazuje něco o povaze. Ano, zlobr je zlobr, ať má jedno oko nebo pět. Tartarové se objevují v celé řadě baskických pověstí a většinou nepatří mezi následováníhodné osobnosti. Nerozpakuje se spořádat k obědu nějakého toho človíčka, unáší krásné princezny, stejnou roli ostatně zlobři hrají po celé Evropě, včetně tuzemska. Občas se některý sníží ke kooperaci s lidmi, jako ten, který pomáhal jednomu hrdinovi v boji s baskickým drakem herren-surgem, většinou ale stojí na té temné straně příběhu.

Někdy se může tartarem stát následkem kletby člověk, jako princ v příběhu, který až na závěr kráčí po cestě, známé pohádkou Kráska a zvíře. Zakletý králův syn mohl být vysvobozen jen v případě, že se ožení. Jednu vhodnou slečnu sice potkal, ale ta se ho z pochopitelných důvodů lekla. Nezbylo, než se uchýlit ke lsti, tartaro jí poslal prsten, který ji, sotva ho navlékla, transportoval do jeho sídla. Sladkobolný melodram se ale nekonal, dívka si raději prst s prstenem usekla, hodila ho do jezera, na jehož dno zakrátko putoval i sám tartaro.

28.5.2006

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny