Bestiář, část sto dvacátá třetí

Bestiář
část sto dvacátá třetí

Heimdallr

Konec světa jak ho známe, ohlásí dechové nástroje. Nejen pověstný Gabrielův, taky na severu se bude troubit na poplach. Obstará to Ódinův syn Heimdall svým Gjallarhornem, rohem, jehož zvuk je slyšet v celém vesmíru. Nebude volat do zbraně sám, pro jistotu k poslední bitvě zakokrhá ve Valhalle i kohout Gullinkambi (plus dva další, strategicky rozmístění po světech).

Této události, pověstnému osudu bohů a v něm střetu s Lokim – poslední dva na bitevní poli, nepřežije ani jeden – předchází samozřejmě dlouhá existence z dnešního pohledu záhadného (protože málo příběhů, víc za tím nehledejte) boha. Syna devíti matek, devíti sester o jejichž skutečné identitě – předkládá se k uvěření devět Vln, Aegirových dcer – je možno vést diskuzi (byť pro nedostatek údajů nebude dlouhá). O zmíněných dámách totiž víme jen jak se jmenují a kolik jich je; právě ten počet pak svádí k takové úvaze. Podepírají ji Heimdallovy přezdívky Vindlér (Rozbouřené moře) a hvíti Ás (Bílý Ás), jinou devítku tam na severu po ruce nemáme, pročež bude lepší otázku uzavřít. Přeskočit k dalším zástupným jménům, jimiž jsou například Gullintanni, upozorňující na Heimdallovy Zlaté zuby, nebo Hallinskiði, jakési Ohnuté klacky . Ty dovolují mytologům pustit se do opatrných úvah o dalších nebo původních funkcích tohoto boha, patrně mnohem staršího, než myslíme. Mohou totiž opisovat berana (barvou zubů a zahnutými rohy); tohle zvíře je ostatně s Heimdallem až podezřele v kontaktu.

Slyší trávu růst. Slyší ovčí vlnu růst, říkali o něm. Několikrát bylo jeho jméno použito k označení berana (Sturlussonova skladba Skáldskaparmál). To, a další jsou přímo pastva pro folkloristy a moderní vykladače; ta taky ale vyžaduje docela dost znalostí, pročež se jí raději vyhneme a nakrmíme jinde, třeba připomenutím, jak na jeho radu převlékli Thóra za nevěstu:

Na rámě mu dejme

náramek Brísingů,

ať na něm zvoní

ze zlata klíče

a ženské sukně

mu spadají k lýtkům,

na prsa mu zavěsme

pestré kameny

a zlatým čepcem mu

očepme hlavu! ¹⁾

Pro severského válečníka, notabene boha velmi ponižující, ovšem nutné, bez tohoto triku by Thor nedostal zpět své pověstné kladivo.

Z jistého pohledu je mimochodem Heimdall bůh svým způsobem mnohem důležitější než Ódin. Tři z jeho pozemských potomků byli praotci kast středověké skandinávské kultury: otrok Trael, sedlák Karel, a šlechtic Jarl. Vypráví o tom eddická Píseň o Rígovi (Rígsþula). Jak se vetřel do třech domácností a tří manželských loží, a jak vždy za devět měsíců následovala třikrát radostná rodinná událost.

Většinu času ale tráví jako strážce ásgardských hranic. Na nich také stojí jeho dům, Himminbjörg. Pokud v něm nepopíjí medovinu (jak nám prozrazuje skladba Gylfiho oblouznění), pak hlídá na mostě spojujícímu světy, duhovém Bifröstu, zda se neblíží obři. Neholduje dlouhému spánku, ostrým zrakem zahlédne ledacos, i věci budoucí.

Což jsou vlastnosti pro takovou funkci naprosto zásadní.

1) Edda. přeložil Ladislav HEGER. Praha: Městská knihovna v Praze, 2019.
Heimdall na ilustraci ze starého islandského spisu: Jakob Sigurðsson[2], Public domain, via Wikimedia Commons

4.8.2024

Grafvitnir a další hadi

O rozličné fauně Světového stromu Yggdrasilu se tu už psalo. Přidáváme další škůdce. Zda mezi ně patří Grafvitnir, není jisté, ale proč by nebyl; je to velký strom. K tamním hadům, kteří okusují větve a kořeny, ale rozhodně náleží jeho synové Góin a Móin. Další – jak vysvětluje v eddické Písni o Grímnim králi Geirröthovi právě Grímni (což je vlastně Ódin v přestrojení) – se jmenují Grábak, Grafvöllud, Ofni a Sváfni.

11.8.2024

Grímlingr

Obr ze starých skandinávských mýtů. Jak Rudolf Simek připomíná, nejzajímavější je na něm jméno, které znamená Malý v masce.

11.8.2024

Eggmóinn

Jméno tohoto trpaslíka naznačuje – alespoň podle některých vědců – spojitost severských trpaslíků s kultem mrtvých. Zabit mečem, prozrazuje o svém nositeli.

11.8.2024

Vatnskratti

Opisujeme jeden od druhého, laikové i odborníci. Už v devatenáctém století cituje například Eugen Mogk ve své Germanische Mythologie při výčtu germánských vodních duchů z díla Konráda Maurera. (Není sám, kdo uvádí jen tuhle jedinou, byť podstatnou informaci, to byl jen příklad.)

Vatnskratti je islandský vodník.

11.8.2024

Nalikkatteeq

Pozor při cestě na Měsíc. Tedy k Měsíčnímu muži, s nímž mívali co do činění grónští Inuité. Pokud u nebeského ostrova zahnete doleva, zavede vás cesta k Střevožroutce, babizně, která tím směrem se svým manželem žije. Návštěvníka, přilákaného příjemným hlasem, volajícím: „Mat-ta, mat-ta,“ mile přivítá. Nahá, jen s bubínkem a psí hlavou, zavěšenou v rozkroku, pak předvede tanec; jakmile se host usměje (což není nic nečekaného, při takovém vystoupení) sebere mu baba střeva a plíce, aby měla co k obědu.

Jste v folklorně kouzelném prostoru, takže to nemusí být až tak fatální, ovšem jen v případě, že se vám vnitřnosti povede získat zpět a sníst je sami.

11.8.2024

Amhúluk

Čeho si všimne, to Amhuluk v jezeře, v němž žije, utopí. Dokonce i stromy kolem trčí z bahnitých břehů kořeny vzhůru. Naštěstí pro nás se ta vodní plocha nachází daleko od Evropy, v horách severoamerického Oregonu.

Sám její obyvatel nevypadá nijak vábně: rohy na hlavě, čtyři holé nohy, fleky po těle. Kam šlápne, tam půda prosákne vodou.

Nejznámější kalapujská pověst vypráví o třech sourozencích, kteří se k jezeru zatoulali při hledání kořínků. Spatřili Amhúlukovy rohy a chystali se ty zajímavé strakaté věci sebrat; namísto toho skončili dva na nich nabodnuti. Třetí dítě uhánělo domů, aby tu strašnou zprávu vysypalo rodičům, otec se okamžitě rozeběhl k jezeru, ale bylo už pozdě. Pět dnů mohl jen sledovat, jak se jeho dva potomkové vynořují na rozích z vln a zase v nich mizí, a jak naříkají: „Měníme se.“

Protože právě tohle Amhúluk své kořisti dělá: proměňuje ji.

18.8.2024

Atúnkai

Medvěd, které oregonský Amhúluk, děsivé monstrum z kalapujských pověstí, přiláká do vod svého jezera, se promění v Atúnkai, velkou tuleni nebo mořské vydře podobnou obludu. Zůstane pak žít v hlubinách. Nic moc se o chování těchto tvorů neví, je ale dobré předpokládat, že přítulní dvakrát nebudou.

18.8.2024

Tsitaxaxi (Ciidaxaxi)

Pravé ruce Stvořitelů často přerůstají svým vedoucím přes hlavu; pokud neskončí při pokusu o převrat v opozici, pak aspoň škodí v malém. Někdy ne záměrně, bývají prostě hloupí nebo na práci leví. Nebo je to prostě baví, legrácky a potměšilé vtípky na účet někoho jiného, obvykle nás lidí. Tsitaxaxi („Skvrnitý ocas“) z pověstí severoamerických Hidatsů patří k těm veselým chlapíkům, kteří to opravdu nemyslí zle, a taky nic opravdu špatného neprovádí.

18.8.2024

Iriria

Iririu, dceru své sestry Tapir, si coby vhodný materiál pro výrobu země (respektive úrodné půdy), vyhlédl Sibú, Stvořitel světa kostarických Bribri. Poslal netopýra, aby kousnutím ověřil, že neteř je vhodnou volbou; šlo o upíra (ne ovšem démonickou entitu, ale savce podčeledi Desmodontinae), pročež zkouška spočívala v odběru vzorku krve a reakci semen na odpad po průchodu trávicím traktem. Ukázalo se – jak Sibú pozoroval z pohodlí své hamaky – že takto získané hnojivo je velmi účinné. Bylo tedy rozhodnuto.

Další postup zahrnoval velkou čokoládovou slavnost, na níž si mohla Iriria zatančit, a babičku Bikakru, která ji tam měla přivést. Všechny démony, kteří Sibúovi pomáhali tvořit svět. Ti dívku, která po čtvrtém ceremoniálním tanci padla v krvi na zem, rozdupali na prach.

Světu se dostalo tolik potřebné pedosféry, zděšená a podvedená Tapir se ke svému bratrovi obrátila zády a už nikdy s ním nepromluvila. Indiáni kmene Bribri pak od té doby uctívají tapíry a nejedí jejich maso (až na jisté, náboženstvím nařízené, výjimky).

18.8.2024

Kupe-Dyeb

Rádi ponoukají lidi – v jejich případě brazilské Apinajé – k válkám. Tihle netopýří démoni, vylézající ze svých jeskyní jen v noci, se totiž živí mrtvolami, a těch nemají nikdy dost. Když se jim nepodaří násilný spor vyvolat, loví lidi po jednom.

18.8.2024

Capelobo

To, že vypadá jako tapír, zkřížený s vlkem (kterého má i ve jméně, složeném, jak už to v Jižní Americe chodí ze slova jazyka místního a slova zámořského) není nic, co snad mohlo budit obavy. Ani druhá podoba, kterou toto monstrum ze severu Brazílie nabývá, a která zahrnuje hlavu mravenečníka (případně psa nebo tapíra) posazenou na lidské tělo, nijak zvlášť nevaruje. Takových kombinací známe a máme i doma spoustu.

Horší je to s jeho chováním. Chlupatec s tlustýma nohama (občas jednonohý) kromě běžné kořisti, jíž jsou čerstvě narozená koťata a štěňata, někdy loví též lidi. Láká i děsí jekotem, lapenému člověku vysaje krev a sežere mozek.

Je prakticky neprůstřelný, jediným jeho slabým místem je pupek.

Capelobo ve zvířecí formě: Di (they-them), CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

25.8.2024

Hatu-Atu-Tupun

Démonka z mikronéského atolu Kapingamarangi, slídící za soumraku a za svítání po mužích, kteří se v ten čas nenachází ve společnosti svých oficiálních partnerek.

25.8.2024

Bernardo Carpio

Obr, kterého podle filipínských Tagalogů strčili bohové za trest mezi dvě hory. Až navěky má Král Tagalogů (aneb Hari ng mga Tagalog) držet hroutící se skalní masivy od sebe. Čas od času potřebuje napnutým svalům ulevit; jak ale povolí, hory se, poslušny gravitaci, začnou okamžitě padat. A to my snadno poznáme: celá země se zachvěje.

25.8.2024

Lilith (mladší)

První Adamova žena Lilith měla s archandělem (andělem zkázy nebo arcidémonem, vyberte si, co se vám líbí) Sammaelem dceru. Taky Lilith, zvanou proto, aby se to nepletlo, Menší Lilith. Pozdější partnerku Asmodeovu. Krásnou dívku od pasu nahoru. Plamennou (popis, ne opis) od pasu dolů. S oblibou vyvolávající války.

25.8.2024

Bi-Blouk

Jedna noha, jedna ruka, půl hlavy s jedním okem, půlkou nosu a polovinou úst. Připomíná vám to některého z místních obyvatel? Máte dobrou paměť. Bi-blouk je dle khoi-khoiských vyprávění samičkou lidožravého Hai-Uriho. Se stejnými stravovacími návyky.

25.8.2024

Caligorante

Egyptský zlobr je postava rozporuplná. Ani ne tak pro své činy, ale pro původ – tedy pokud jde o naší sbírku. Známe ho totiž z Ariostova Zuřivého Rolanda, což je epos s mýtickými nebo mýty opředenými postavami, ovšem sepsaný v čase, který už staré příběhy bral jako... příběhy. Možná poučné, možná napínavé, ale už ne zprávy o stavu lidské společnosti. V encyklopediích a slovnících se ovšem Caligorant zabydlel, dostane tedy místo i zde. S tímto upozorněním.

Co mu renesanční básník nadělil?

Především ho obdaroval předmětem, který dobře známe, nezničitelnou sítí, jíž kdysi dávno vyrobil Hefaistos, aby do ní chytil svou nevěrnou manželku a jejího milence. Lidožrout ji sebral v Anupově chrámu (Egypťan, nezapomínejte), kde byla odložena Merkurem, poté co ji použil k odchytu Chlóris. Caligorantovi sloužila k lovu lidí, až do chvíle, kdy se objevil Astolfo, Rolandův bratranec, syn anglického krále a paladin Karla Velikého. Zadul na svůj roh, obr se lekl, zpanikařil a chytil se do sítě sám. Hrdina ho potom spoutaného vodil od města k městu...

(Přihodil bych citát, ale když se po pádu jedné knihovny rozhodnete využít příležitosti a přestavět celou místnost, neznamená to jen, že některé svazky musí pryč, ale taky, že knihy, které změnily polici tak snadno nenajdete.)

1.9.2024

Lubangala

Konžský bůh duhy. Protivník tamního boha bouří. Ochránce země i moře, jakož i lidských sídel a společenství.

1.9.2024

Af Bri

Anděl, přinášející déšť. Jeho jméno se objevuje v knize Jób, kapitola 37, ovšem pouze čtete-li originál. Známý je více z Modlitby za déšť rabbiho Eleazara ben Simeona, básně (včetně autora) z druhého století.

1.9.2024

Calanget

Filipínští, přesněji gaddangští skřítci obývající nejen lesy, ale především pahorky a pole. Coby tvorové elementu země jsou bráni jako skuteční vlastníci půdy a proto je nutné, když už musíte, dávat pozor kde kopete. Nikdo není rád, když mu strop zničeho nic prorazí motyka; nadpřirozené bytosti mohou v takových případech mít po ruce víc než jen ostré slovo nebo právníka.

1.9.2024

Osakabe hime

Himeji (Himedži) je nejnavštěvovanějším středověkým hradem v celém Japonsku. Kromě záplavy turistů, zápisu do seznamu Světového dědictví UNESCO a zájmu filmařů má taky nadpřirozeného obyvatele, protože to k takovým budovám, nezávisle na kontinentu a kultuře, patří.

Ačkoliv se obecně předpokládá, že je Osakabe hime domovem v hlavní věži, zdržuje se dle pověstí kdekoliv, hlavně v odlehlých, lidmi nenavštěvovaných prostorách. Himeji je hrad rozlehlý a spletitý (nejen uvnitř, světově známé a populární je bludiště přístupových cest, nádvoří a bran, které sloužilo jako obranný prvek), takových míst je v něm víc než dost.

Poznali ji jako starší vznešenou paní, jejíž kimono má dvanáct vrstev. Velmi chytrou a zkušenou, znalou tajemství a schopnou nahlédnout do lidské duše, čehož umí využít. Pážeti, které se odhodlalo ducha navštívit, se sice představila jako pohledná třicátnice (a odměnila odvahu přilbou a nákrčníkem, čímž mladý muž svou historku doložil), to byla ale opravdová výjimka.

Ve všem. Jak se totiž taky ví: ten, kdo zahlédne její tvář, zemře.

Naštěstí se Osakabe hime velmi nerada stýká s lidmi. Výjimkou je výroční setkání s hradním pánem (od devatenáctého století nerealizovaného, protože nikdo takový už na Himeji není), jemuž nastíní budoucnost nadcházejících dvanáct měsíců. Má k dispozici početnou družinu démonů, kteří pochůzky a schůzky – podobně jako je zvykem její tu a tam předpokládané mladší sestry Kame hime – vyřizují za ni.

Existuje několik teorií jejího původu.

Podle jedné je to vlastně Osakabegami, bohyně hory, na níž je hrad vystavěn. Kdysi, v šestnáctém století, vzal při rozšiřování komplexu za své její chrám, a bohyně byla přestěhována do společného náboženského centra Harima Sōja. Sdílet svatyni s jinými se jí ovšem nelíbilo, což se projevilo na zdravotním stavu hradního pána a skončilo otevřením nového svatostánku právě v hradní věži.

Častěji je považována za starší kitsune, která si v téhle podobě užívá zaslouženého odpočinku. Někdy též za démona hadího nebo za ducha jedné z milenek císaře Fushimiho.

8.9.2024

Kame hime

Nejen evropské zříceniny mají své přízraky. Trosky japonského hradu Iwarashiro jsou domovem Kame hime, Želví princezny. Zabrzděte představivost, želva je v Japonsku symbolem štěstí, a duch navíc převzal to jméno po svém působišti, jemuž se kromě oficiálního dostalo též přezdívky Kame shiro, Želví hrad. Chcete-li, zaměřte pozornost na druhé užité slovo, titul princezny. Ne snad, že by šlo o zjevení někdejší příslušnice rodu, představme si spíš zvyky nóbl dámy, která se rozhodně nebude zahazovat s nějakými obyčejnými lidičkami. Tak nějak může její chování působit, Kame hime totiž nikdy se smrtelníky nekomunikuje, styk obstarávají jí podřízení duchové. Jak potvrzují místní pověsti, stejně není o co stát.

8.9.2024

Tukka Tor

Lví trup, hlava slona. Dvojí síla. Tvor stejného vzezření jako Kochasri. Čím se oba obyvatelé Himmapánského lesa, thajských pověstí a thajského nástěnného umění liší, nevím. (Možná barvou, to je ovšem jen má vlastní úvaha, odvozená z pouhých dvou obrázků, na nichž je jeden hnědý a druhý bílý.)

8.9.2024

Kraisorn Karwee

Lví trup, hlava krávy. Někdy jen s jedním rohem a koňskou oháňkou.

8.9.2024

Kraisorn Naga

Lví trup, hlava nágy. Taky ocas příslušníka tohoto jihoasijského hadího monstra/národa. Po těle šupiny.

8.9.2024

Kraisorn Puksa

Lví trup, hlava ptačí. K tomu i křídla, aby byla identifikace dalšího himmapanského tvora nezpochybnitelná.

8.9.2024

Tōfu-kozō

Bezpečným poznávacím znamením tohoto yokai není ani tak velká hlava a drápy, jako tác s tofu, který kluk drží v ruce. Pravda, v dnešní době taky oděv, který nosívali prodavači téhle potraviny v období Edo.

Jde o strašidlo neškodné, obvykle se setkání vyhýbající. A to nejen s lidmi. Ostatní yokai Tōfu kozō nijak zvlášť vážně neberou, trápí ho a nechávají si jím sloužit.

Je potomkem krk natahujícího Mikoshi-nyūda a Rokurokubi, povídá se. Taky jednou z podob itachiho. Nebo výmyslem autorů populárních spisků osmnáctého století. Tam se chlapec s tofu objevoval nejčastěji, zpočátku jen jako pozadí nevážně míněných historek. Později, ať už vlivem fantazie lidové či umělecké, nabral konkrétnějších podob. Přesněji rolí. Objevila se vyprávění o tom, jak za deštivé noci následuje člověka až domů. O jeho nezáviděníhodném postavení otloukánka jiných yokai. V podobě dekorací a propagačních figurek vstoupil do služeb obchodníků, zabydlel se v dětských knížkách.

Ilustrace: 竜斎閑人正澄 (Japanese), Public domain, via Wikimedia Commons

15.9.2024

Jedua

Někomu se plete s Barometzem, to pro vzhled, respektive výrazné poznávací znamení. Stejně jako rostlinný beránek tatarský, i Jedua (Feduah, Adnei Sadeh, Adne ha-Sadeh a další přepisy i opisy, včetně chybného, leč tu a tam se objevivšího Jidra) je totiž opatřen jakousi permanentní pupeční šňůrou; v tomto případě nespojenou s mateřským stromem, ale se zemí. Proto je několik jeho jmen vlastně tituly: Pán z pole, Kameny pole, a tak.

Podle židovských autorů – protože Jedua je jedním z tvorů talmudických, v překladech často schovaných za obecnější pojmy, například wizards (čarodějové), jak je najdete v klasickém anglickém vydání Bible krále Jakuba, zatímco stejně zásadní česká Bible kralická užívá slovo věštci, obojí Leviticus 19:31, vím, moc dlouhá vsuvka, odpusťte –, tedy podle vykladačů Starého zákona a příbuzných spisů má tento tvor víceméně lidské tvary. Žije v horách a živí se tím, na co dosáhne; spase veškerou vegetaci a umlátí cokoliv živého, co se k němu přiblíží.

Jak ve třetím svazku své Okultní filosofie uvádí Heinrich Cornelius Agrippa, kosti tohoto zvláštního tvora, vložené příslušném způsobem do úst (jakým, to už nenapsal), způsobí, že člověk upadne do euforie a zná odpovědi na všemožné otázky. Včetně těch o věcech budoucích. Což mimochodem uvedená biblická pasáž potvrzuje (a od čehož odrazuje).

Předtím je ovšem Jeduu nutno ulovit. Nesnadno, je to tvor hbitý. Ovšem omezený délkou svého zemského pouta. Přestřelení tohoto spojení šípem (tady renesanční mág pro jistotu nejspíš přejímá moudro starých spisů z dob, kdy jiné střelné zbraně k dispozici nebyly) mu neumožní útěk do bezpečí, naopak ho bezpečně zabije.

Střízlivé modernější úvahy na závěr: za skutečným původem může prý být odbytý a/nebo zkomolený popis prvního setkání blízkovýchodního lidu s lidoopy, přičemž ke svému přišlo i docela běžné zkomolení a záměna slov, tady tur za tavur. Aneb pole za břicho. Habitat se tak proměnil ve spojení s ním; divné sice, ale ani dnes není nijak vzácné vynechat v cestě z uší do pusy mozek.

15.9.2024

Bockshexe

Případně Bocksmarte. Německá noční můra, přesněji morous naprosto běžných zvyků: sedá spáči na hrudi a dusí ho, kojící matce saje mateřské mléko. Jeho útok provází děsivé i erotické sny, jež si zesláblá oběť ráno živě vybavuje.

15.9.2024

Ernie

New London Ledge je maják v ústí řeky Temže. Vlastně Thames, nemluvíme tu ani o hlavním městě Británie, ani o řece, na níž leží, ale o Novém Londýně v severoamerickém Connecticutu a tamním vodním toku. Navzdory běžné představě vysoké věže je to stavba krychlová, od pohledu obyčejný dům své doby, postavený ve stylu Druhého císařství, opatřený majákovou lucernou na střeše.

Ovšem stojící ve vodě.

Byl uveden do provozu roku 1909, a prvním strážcem ve službě se stal pan W.B. Petty, následovaný po roce Georgem E. Hansenem. I jména dalších jsou úředně zaznamenána, žádný z nich se nejmenoval Ernest ani Verner, a přesto dle dnes už nejen místní pověsti jeden takový tu musel sloužit. Vypráví se totiž, že když se jednoho dne Ernie vrátil domů, nalezl maják prázdný, na stole jen manželčin vzkaz, že od něho odchází. Za kapitánem místního parníku.

Byť mají pověst samotářů, tenhle strážce majáku situaci neunesl, vylezl na střechu a skočil dolů. Aby na místě svého neštěstí a skonu začal posléze strašit. Neviditelný dupal po schodech, ochlazoval vzduch, otevíral dveře a hýbal židlemi. Činil tak po dlouhá léta, a možná i pokračuje, maják je ovšem od prvního května 1987 v automatickém provozu, takže už není, kdo by to potvrdil.

22.9.2024

Ofka

Nový hrad alias Furchtenberg u Lužné nedaleko Hanušovic, dnes pouhá zřícenina, býval svého času jedním z největších hradů u nás. Stejně jako se neubránil historii a času, neodolal taky vypravěčům.

Kromě přízraků loupeživých rytířů, hlídajících svou kořist (dostupná spravedlivému člověku o půlnoci na Květnou neděli, nutno ještě vykopat) se stala nadpřirozeným rezidentem středověkých stěn i Ofka. Někdejší majitelka Nového hradu, která v citlivém věku šestnácti let přišla o rodiče a přišla k velkému majetku a moci, což se odrazilo na její povaze. Namyšlená, zlomyslná mladá tyranka se stala pověstnou zvláště pokud jde o nápadníky – vzhledem k uvedeným kladům jich nebylo málo – které s úšklebkem odmítala jednoho po druhém.

Zalíbil se jí ale na hradě sloužící panoš Petr. Začala mu nadbíhat, spoléhala na svůj vzhled i postavení. Přepočítala se, mladý muž sice zamilován byl, ale do naprosto jiné, dokonce nevznešené dívky. Což hrdost hradní panny neunesla. Falešným obviněním poslala panoše do vězení, nechala klíče u sebe, aby tři dny zkoušela, zda svůj názor nezmění. Nezměnil. Načež Ofka klíče ztratila, a než se našly, vězeň zemřel.

Jak už se k pověstech patří, dívka ztrátu neunesla. Zešílela, bloumala hradem ve dne i v noci, až duchem nepřítomná spadla na nádvoří.

Toulek se nevzdala – nemohla – ani po smrti. Bloudila hradem a jeho pozdější zříceninou jako Bílá paní, čekala na naplnění z normálního pohledu velmi nepravděpodobného a proto prizmatem lidového vypravěče zcela logického scénáře: až borovička, která zakoření na nejvyšší hradní zdi, vyroste tak, aby z jejího dřeva mohla být vyrobena kolébka, dostane sedmý syn z rodu onoho nešťastného mladého muže, bude-li v ní kolébán, možnost ji prokletí zbavit.

K té situaci (neboť příběh si vybírat nemůže) opravdu došlo. Onen mladý muž se také jmenoval Petr, nebyl ovšem už vznešeného stavu (panoš býval titul příslušící chudé šlechtě), jeho řemeslem bylo bednářství. V ruinách za vsí chtěl nařezat březové proutí, a protože ho ta práce zdržela až do soumraku, s Ofkou se setkal.

Požádala ho o pomoc, to byla druhá část podmínek. Počkat do půlnoci, kdy v bouři přiletí Ofka ne jako Bílá paní, ale ohnivé monstrum, v tlamě bude držet klíče, které musí sedmý syn lískovým proutkem vytáhnout.

Slíbil. Zkusil. Ale nezvládl, půlnoční scéna byla příliš děsivá. Utekl, aby cestou ještě střetl Divokou honbu, což ho dorazilo. Příběh, plný odkazů na historky a zvyky mnohem starší, končí fatalisticky. Ofka zůstala prokletou Bílou paní, Petr následkem setkání ztratil chuť do života. A nedlouho poté i život sám.

22.9.2024

Kopal

Skřítek z Vrchu honů u Velkých Losin. V kopci (místního nebo zapomenutého názvu, na dnešních mapách neuváděného) obýval tři jeskyně, plné zlata, stříbra a drahých kamenů. Jako obvykle se na Květnou neděli skála otevřela a dala možnost z Kopalova majetku trochu odebrat.

Nikdy se to nikomu nepovedlo.

Sám Kopal byl skřítek onoho pevného charakteru, altruisticky pomáhající při polních pracích.

22.9.2024

Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem

Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část