Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto devátá

Dhanvantari

Bůh zdraví, ájurvédy a lékař bohů Dhanvantari vyšel na svět podobně jako jiné důležité hinduistické prvky a nebeské osobnosti, z Mléčného oceánu. Tehdy, pro nedorozumění a neporozumění mezi Indrou a asketou Durvásasem moc bohů slábla. Višnu, k němuž se přes Bráhmu obrátili, tedy spředl plán, jak ji obnovit. Spolu s antibohy (s nimiž se nejprve měli smířit) nahážou bohové do Mléčného oceánu všemožné léčivé rostliny, horou Mandarou a hadím velekrálem Vásukim oceán zamíchají a stvoří tak nektar nesmrtelnosti, amrítu. (Při té operaci podvedli bohové antibohy, zbavili se jich a dělit se tak nemuseli, detaily si ale schovám na jindy).

Mléčný oceán byl zamíchán a nektar vytvořen, neobešlo se to bez Višnua a jeho převtěleních, především v želvu, která podepřela míchací horu Mandaru. Z moře vyšla kráva Surabhi, následovaná bohyní vína Varuni, Měsícem, nebeským stromem – a především Šrí Lakšmí, která se vynořila sedíc v lotosovém květu. Dostalo se jí příkladné péče a darů, objevila se totiž ta, která se měla záhy stát První dámou všehomíra.

Příchod budoucí Višnuovy manželky ostatní zrození víceméně zastínil. To Dhavantariho mu předcházelo; vynořil se s pohárem amríty. Bývá s ním zobrazován dodnes, přičemž v některé z dalších rukou (má čtyři) držívá někdy lasturu, jindy byliny, Ájurvédu a hodně často taky pijavici. Tedy kroužkovce už věky dobře známého jako léčitelský nástroj a pomocníka.

 

Ilustrace: The original uploader was F16 at Hebrew Wikipedia., CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

20.3.2022

Paiéon

Ani všemocným řeckým bohům se nevyhýbaly nemoci a především fyzická zranění. Měli proto k ruce vlastního specialistu, božského lékaře Paiéona. Předpokládá se, že kdysi dávno bylo to jméno jen přídomkem a ta funkce povinností Apollónovou, aby se později k němu (nebo k jeho synovi Ásklepiovi) vrátilo, ale určitého času byl Paiéon osobou svébytnou. A důležitou.

Nejznámějším jeho zásahem bylo ošetření poškozeného Área, který v trojské válce přišel k těžkému zranění, když se pustil do Dioméda. Oštěpem probodený bůh války odletěl žalovat na Olymp, co si to k němu smrtelník a hlavně Athéna, která silnému Achájci pomáhala, dovolili. Zeus se ale poloviční Áreovy sestry znovu zastal a synovi naopak vynadal. Vyčetl mu povahu (kterou určitě zdědil po matce, ne po bouřlivém otci). Poté ale povolal Paiéona, aby Áreovi ránu ošetřil a Hebé, aby pečovala o jeho rehabilitaci. Přece jen byl bůh války Diova vlastní a legitimní krev.

Tolik stručně, detaily naleznete v Homérově Ílias, ve zpěvu pátém. Tam se také dočtete, že lékař musel ošetřovat i Háda, postřeleného Héraklem; vládce podsvětí ovšem nevyváděl jako jeho synovec, prostě jen navštívil specialistu na slovo vzatého. (To, že se Hádes pro ošetření vypravil na Olymp, dokazuje, že šlo o zranění rozhodně vážné a také potvrzuje Paiéonovy schopnosti a pověst. Sídlo božské moci tenhle bůh, vyjma výjimečné situace, obvykle nenavštěvoval.)

Homér ještě jednou, tentokrát z pokračování úspěšného příběhu.

V Odyssee se dočteme, jak Helena, aby napravila svůj vztah s Meneláem, namíchala kouzelný nápoj, po jehož vypití oba manželé zapomněli na všechny prožité nepříjemnosti, na Parida i na trojskou válku. Návod a patřičné byliny dostala od Egypťanky Polydamny, o výsledek se krásná královna nebála, dobře o severoafrické zemi věděla, že:

Živná prsť tam rodí přemnoho bylin,

míchaně: mnohé zhoubné a mnohé uzdravující.

Tam jest lékařem každý — a nad všecky na světě lidi

zkušeni jsou, vždyť Paiéón bůh jest praotcem jejich. 1)

1) HOMÉROS. Odysseia. Přeložil Otmar VAŇORNÝ. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018

20.3.2022

Leraa Queche

Zapotécké božstvo léků. Možná známý i jako Liraa Cuee.

27.3.2022

Lexee

Zapotécké božstvo, dohlížející na zloděje, čaroděje a sny.

27.3.2022

Ra

Ra je, jak se zdá, mezi nadpřirozenými tvory a bohy docela populární jméno. Ten toskánský, známý především v okolí Volterry, není ani Slunce samo jako jeho jmenovci z Egypta a Polynésie, ani zástupce toho či onoho přírodního elementu dle tradice švédské.

Je to ochránce dětí.

Strážný anděl, který bdí nad jejich spánkem a především dává pozor, aby při svých hrách a dětské zvědavosti nespadly do nějaké díry nebo jeskyně. Je známo, že v roce 1001 pomohl z takové pasti dítěti, které nešťastní dospělí nedokázali dostat ven. Objevil se v podobě neznámého cizince, prohlásil, že je Ra, a že on jediný dokáže svými nadpřirozenými schopnostmi problém vyřešit. Že už vlastně pomohl, protože kluk byl pod jeho ochranou a tak nedopadl na tvrdé dno, ale do  hlodášového křoví. (Jistě, není z nejměkčích rostlin, ale v takové situaci nebudete darovanému polštáři na trny koukat).

A problém taky hned vyřešil. Třikrát dupl. V díře na to z křoví vyrostl veliký hlodáš s dostatečným počtem vhodně vyrůstajících větévek, po nichž mohli zachránci sestoupit dolů a dítě vynést.

27.3.2022

Remle

Nebylo dobré se tohoto toskánského skřítka dotknout zlým slovem. Když se cítil chováním nějakého sedláka uražen, vždycky se v mlýně, kam pěstitel přivezl zrno k semletí, něco stalo. Mlynář pak musel nejprve Remleho uklidnit zaříkáním:

Remle, Remle a ti mi raccomando

Che siei tanto buono e grande,

Ti prego la macina lasciami andare,

Perche a da fare, e il contadino ti mandero

A far ti ringraziare 2)

2 LELAND, Charles Godfrey. Etruscan Roman remains in popular tradition. London: T. F. Unwin, 1892.

27.3.2022

Tituno

Démon bouře, přesněji hromu. Známý v italském kraji Romagna, kde se před ním, respektive před nebezpečím, které od úderu blesku hrozí, chránili solí a svěcenou vodou, rozprašovanými po domě.

27.3.2022

Kampé

Příšera, která hlídala v Tartaru uvězněné Hekatoncheiry a Kyklopy. Ty nechal v nejhlubší černé propasti internovat jejich otec Úranos, obávající se jejich síly a tím i o svou pozici. Na svobodu je nepustil Kronos (který o pozici otce Úrana připravil), a neměla se k tomu ani třetí generace řeckých bohů. Když se pustila do boje s Kronem, vězni zůstali pod Kampeiným dohledem ještě deset let, než Gaia svému vnukovi prozradila, že bez nichů otce neporazí. Zeus se tedy vypravil do podsvětí – Tartaros je tak hluboko pod zemí, jako je nebe nad ní a stejně velký jako náš svět – Kampé zlikvidoval, sebral klíče a vězně pustil. Osvobození Kyklópi vybavili vzbouřené bratry dnes dobře známými zbraněmi, Dia jeho pověstným bleskem (stejný druh zbraně použil na Kampé, takže to nebyla volba náhodná), Poseidona trojzubcem a Háda přilbou neviditelnosti.

Napůl žena, spodní částí had, tak podle autora sbírky mýtů Bibliothéké (jehož označujeme jako Pseudo-Apollodóra) Kampé vyhlížela. Obludu popsal i Nonnos z Panopole ve svém čtyřiceti osmi svazkové oslavě Dionýsa, nazvané Dionýsiaka; ten ji ovšem nechal odstranit právě bohem vína: v jeho podání měla Kampé hadí vlasy, padesát zvířecích hlav, včetně lvích či divočáků, temná křídla, štíří ocas a tisíc zmijí místo nohou.

3.4.2022

Tartaros

Byl tu od počátku světů, tvrdí někteří, jako ztělesnění nejhlubšího podsvětí, světa pod světem, v němž vládne trojitá tma. Narodil se Aithérovi a Gaie, říkají druzí. Na věci to nic nemění. Bůh, který víc než v podobě antropomorfní vystupuje jako černočerná propast, je v každém případě prastarý.

Jeho děti byly stejně hrozivé jako otec sám. S Gaiou zplodil stohlavého Týfona, který měl zničit Olympany, taktéž i na stejný cíl zaměřené Giganty (u nichž se v roli otce uvádí obvykle Úranova krev). Apollodorós tvrdil, že Tartarovým potomkem byla Echidna, ačkoliv ta je mnohem častěji počítána do rodiny Chrýsaora a Kallirhoey, případně Forkýse a Kéty. I za otce Telchinů byl někdy považován, v tom případě pak byla matkou Nemesis.

3.4.2022

Sybaris

Vypráví o ní Antoninus Liberalis ve svém díle Metamorphoseon Synagoge. Obrovská obluda, která  žila v jeskyni na hoře Kirfis a živila se lidmi i dobytkem. Delfská věštírna na dotaz zoufalých obyvatel kraje, odpověděla, že problém vyžaduje lidskou oběť, konkrétně mladého muže. Byl vybrán pohledný Alkyoneus, což opravdu celou záležitost vyřešilo. Mladíka totiž zahlédl hrdina Eurybaros, našel v něm zalíbení a rozhodl se obludě ho nenechat. Vyměnil si s ním místo a Sybaris (které se prý říkalo také Lamia, byť neměla s tou známější nic společného) zlikvidoval.

3.4.2022

Sulis

V římských dobách byla v Británii známa jako Sulis Minerva, šlo ovšem o původní keltskou bohyni. Jméno napovídá, že jejím oborem bylo Slunce, známé místo jejího kultu, staré lázně v Bathu, připomíná také její zásluhy o zdraví. Duševní i fyzické.

Sulisin kult se z ostrova nijak nerozšířil (jediná kontinentální zmínka pochází z Německa), vydržel do čtvrtého století a zůstalo po něm docela dost hmotných památek v podobě obětin, jež se božstvům léčebných pramenů dostávalo: mincí (římských i keltských), drahokamů, šperků, drobných předmětů jistě v úzkém vztahu k vzývajícímu. V lázních se našlo i více než sto tabulek s psanými požadavky, většinou voláním po spravedlnosti, přesněji po potrestání zloděje. (Dvě z nich byly mimochodem napsány dnes neznámým, patrně keltským jazykem).

Bohyně ožila v době současné, kdy se k ní hlásí Wicca i jiné neopohanské kulty. Edain McCoyová pak vysvětluje její jméno ne z protokeltského sūli- (slunce), ale z kořene suil (oko). A radí pozvat na svátek imbolc, tedy prvního února.

 

Sulis Minerva z lázní Bath: Hchc2009, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

10.4.2022

Artemisia

Ačkoliv zdědila jméno po panenské bohyni lesa a lovu (anebo právě proto, viz Diana) je tahle Artemisia toskánskou démonkou, stregou, objevující se na hřbitovech a živící se krví mrtvých.

10.4.2022

Il Sentiero

Hlídač hranic, myšleno mezi pozemky. Toskánští Spiriti dei sentieri jsou novodobým převtělením starého římského Termina. Obývají samotné mezníky – a jak se vyprávělo po celé Evropě, že kdo hraniční kámen ve svůj prospěch nezákonně posunul, toho stihl jejich trest.

10.4.2022

Bergoia

Bývala kdysi krásná a hodná dívka. Žila v domácnosti bohaté rodiny, která Bergoiu brala jako svou dceru. Jenže jak šel čas, zapletla se s čáry (na tom by nebylo nic špatného, mnoho toskánských čarodějek pomáhalo) a stala se zlomyslnou potvorou. Nakonec ji odnesl jedné půlnoci ďábel.

Stala se zlovolným démonem bouře, který zabíjí lidi i zvířata. Někdy zaklepala na dveře v lidské podobě, prosila o přístřeší a jídlo – a když nic nedostala, zapálila bleskem dům nebo blízké stromy. Když dostala, nebylo to o mnoho lepší. Vyvolala náhlý hrom, a když se ti slušní hostitelé lekli, potloukla jejich úrodu krupobitím. Někdy si vyhlédla pohledného mladého muže a toho pak za jistým konkrétním účelem navštívila. Ani to nebyl zisk. Nejen, že svou milenku nikdy nespatřil, přišla v naprosté tmě, navíc odešla v záblesku atmosférického výboje elektřiny, který mládence zabil.

10.4.2022

Uʻtlûñ′tă

Pro jednu z jejích speciálních vlastností jí někdy čerokézští vypravěči říkali Nûñ′yunu′wĭ (Kamenné šaty), ale pod tím jménem vystupoval též jeden čaroděj (kterého už známe), a tak se přidržíme titulu známějšího.

Dokázala měnit podobu, v té své vlastní a původní vypadala jako starší žena, ovšem s onou jako kámen tvrdou pokožkou a s dlouhými drápy na pravé ruce. To je mimochodem také význam jejího jména: „S prsty jako oštěpy.“ A zatímco kůži nic neproniklo, drápy naopak dokázala propíchnout cokoliv.

Nepříjemný protivník.

A silný. Velké balvany zvedala Uʻtlûñ′tă jakoby nic, dokázala překlenout řeku Hiwassee i hluboká údolí skalními branami. Lákala hrající si děti, pohoupala je na kolenou, vlasy pročesala, ke spánku ukolébala – a když usnuly, dlouhým drápem z nich vytáhla játra, těmi se totiž živila. Kradla vnitřnosti i dospělým, těm se nepředstavovala jako hodná babička, ale převlékala se do podoby člena rodiny, který byl v tu dobu mimo dům.

Hody měla na podzim, když Indiáni pálili listí pod stromy, aby se tak dobrali spadaných ořechů. Sloupy kouře vždy prozradily babizně, kam se má vypravit na lov. A lovila úspěšně. Až ztráty narostly do takové výše, že se lidé rozhodli vyřešit problém Uʻtlûñ′tă spojenými silami a definitivně.

Poradili se a vymysleli past. Vykopou díru, obryně se do ní chytí a   pak budou v přesile. Díru vykopali, dovedně zakryli a zapálili u ní listí, aby lidožroutku přilákal kouř. Objevila se vetchá stařenka, jíž někteří poznávali a bránili tak druhým v útoku. Do chvíle, než spadla do do jámy a ukázala se v pravé podobě.

Konečně opravdu spojené síly ale stejně nebyly k ničemu, šípy se od tvrdé babizniny kůže odrážely a hroty se lámaly. Podobně jako evropští obři a černokněžníci měla Uʻtlûñ′tă navíc jistou pojistku. Neodkládala sice srdce daleko za hory, v džungli nebo do hlavy ptáčka, co je v zajíčkovi, kterého má v sobě hydra. Jen ho neměla na obvyklém místě, ale v dlani oné nebezpečné pravé ruky. Bojovníkům to prozradila jedna sýkorka, pročež se nakonec přece jen podařilo nebezpečnou obryni zlikvidovat. (Jiný opeřenec, který radil špatně, má od té doby krátký jazyk).

17.4.2022

Atosee

Malí lidé Alabamů a Koasatiů. Specifická pro tyto skřítky je skutečnost, že věci, které jsou pro nás, velké lidi, jednoduché, oni nezvládají (nic zvláštního, řeknete si), ovšem to, s čím si těžko poradíme, je pro Atosee naopak hračka.

17.4.2022

Maneto

Maneto, nebo také Mecikenäpikwa, jak Meskwakiové od Velkých jezer věděli, je rohatý vodní had. Tedy obluda dobře známá i okolním kmenům. Lidožravý plaz, dobře chráněný tvvrdými šupinami, se obává (právem) jediného: elektřiny, v severoamerickém podání tedy obvyklých nepřátel vodních potvor, Hromových bytostí.

17.4.2022

Tsulʻkălû′

V překladu Šikmooký obr. Pán lesní zvěře. Přívětivý, ovšem jako mnoho vyšších bytostí velice soustředěný na dané slovo.

Příběh o tom Čerokézové mají.

Vzal si za ženu čerokézské děvče, přicházel ale jen v noci a ráno se ztrácel. Dívce tahle zvláštnost jinak pozorného a šikovného manžela nijak nevadila. Neshodl se ovšem s tchyní, ačkoliv plnil vše, oč ho ústy své dcery požádala. Ulovené jeleny nechával ráno na prahu, dřevo nanosil (přitáhl ovšem celé stromy, což se staré Indiánce nelíbilo).

Chtěla ho také – což je pochopitelné – osobně poznat, což Tsulʻkălû′ zprvu odmítal, s logickým vysvětlením, že by se ho polekala. I tohle je u bohů známé. Stejně jako nepřekvapivé pokračování. Manželka ho přece jen přemluvila, takže se setkáním souhlasil, jen si vymínil, že tchyně nesmí rozhodně komentovat jak ho uvidí. Přesněji: nesmí se leknout.

Jistěže se neudržela, když viděla šikmookého obra, roztaženého po celé místnosti. „Usga′sĕʻti′yu,“ znělo zapovězené slovo, a Tsulʻkălû′ se, když ho žena vykřikla, urazil, sebral a odešel od manželky.

Příběh pokračuje.

Když po čase mladá žena v příslušný čas krvácela, vyšlo z ní nečekaně mnoho krve. Matka ji vylila do řeky. S ní i vnouče, v té době v podobě malého červíka. Tsulʻkălû′ naštěstí přišel včas – věděl, že se  dítě narodí – a mimino, které se mezitím unášeno vodou proměnilo v holčičku, zachránil. Přinesl ho zpět ke své manželce a všichni tři se pak odstěhovali do obrovy země.

Příběh nekončí.

Obrova žena měla staršího bratra, který chtěl švagra poznat. Nemusel by být dobrý stopař, aby sledoval obří šlépěje celou   Tsulʻkălû′ovu cestu, o tom, že se drží správné stopy ho ovšem přesvědčily známky jiného pohybu. Na prvním tábořišti poznal, že tam leželo mimino a další se právě v těch místech narodilo. Druhé nocležiště mělo stopy dítěte lezoucího i ležícího, třetího večera se jedno batolilo a druhé plazilo, čtvrtý tábor už první obíhalo a druhé obcházelo. Po dalším zůstaly (prý dodnes) stopy běhajících dětí otištěné do skály.

Tak dorazil až k hoře, v níž sestra nyní s manželem bydlela. Pozdravil se s ní, ale švagra neviděl. Po čtyři roky pak vzdálenou krajinu tu a tam navštěvoval, a stále nic. Až Tsulʻkălû′a, který k němu  jen promlouval jako neviditelný duch, přesvědčil, a obr nakonec souhlasil. Ukáže se. Má to ovšem podmínku, a i on má podmínku. Za prvé: kdo ho chce spatřit, musí obléct příslušné nové šaty, a za druhé: Tsulʻkălû′ poskytne vhodné oblečení pouze v případě, že se lidé sedm dní postí a budou se chovat slušně jeden k druhému.

Jako obě předchozí, i tahle třetí kapitola je necitelně ořezána a zkrácena do pouhé kostry příběhu, takže už jí nemůže ublížit ani přehnaně rychlý (ovšem jistě očekávaný, zcela klasický) závěr: našel se jeden muž, který půst porušil a přesto k obrově jeskyni přišel; rozzlobený Tsulʻkălû′ se pochopitelně neukázal. Už nikdy.

24.4.2022

Tsunil′ kălû′

Šikmoocí obři. Národ, pojmenovaný podle podoby s výše uvedeným Šikmookým obrem. Vyprávěl James Wafford, ročník 1806, že jeho babička slýchávala jako malá od starších spoluobčanů, jak tihle obři, dvakrát vyšší než obyčejný člověk, jednou navštívili jejich vesnici. Nějaký čas pobyli, načež se přátelsky rozloučili a vrátili do svého kraje, daleko odtud směrem západním.

24.4.2022

Tāne

Bůh lesa a opeřenců v něm žijících. Syn maorského Nebe a maorské Země. Na Tahiti se věnoval míru a kráse, Havajci mu říkají Kane, ale dnešní den patří jeho novozélandské podobě.

Byl to právě on, kdo oddělil otce od matky a zajistil tak našemu světu prostor. Když pak uviděl Rangiho nahého, natřel ho nejprve červenou barvou, aby Nebe aspoň nějak oblékl; malování se mu ale nijak zvlášť nelíbilo a tak zkusil otce zakrýt pláštěm, jež tehdy nosívaly hvězdy. Tím jsme přišli k nočnímu nebi. (Možná se jako šperky na Rangiho nový oblek dostaly trochu jinak, nejprve si jimi vyzdobil své domy Taneho mladší bratr Wehi-nui-a-mamao a teprve pak Taneho napadlo použít je na otci, ale to už je jedno. Prostě tam nahoře v noci jsou, s tím už nic nenaděláme).

Aby nezůstala nahá ani matka, hledal Tane stromy, které by Papu zakryly stínem. Našel je, a nijak zvlášť se mu nelíbily, nebyly to ještě rostliny tak, jak je známe, vypadaly jako lidé. Bůh je vzal, obrátil hlavou dolů – a hle, měl, co si představoval. Ruce a nohy nahoře obrostly listím, vlasy zakořenily.

Ne všechny Rangiho a Papiny děti se o oddělení rodičů pokoušely a ne všechny s ním souhlasily. Větrný Tāwhirimātea na své sourozence nepřestával útočit, zvláště do Taneových stromů se rád opíral. Vyvracel je z kořenů, lámal. Kvůli větrnému řádění se pak lesní bůh nepohodl i s mořským Tangaroou. Mezi stromy totiž před Větrem utekl jeho syn Tu-te-wehiwehi, praotec ještěrek – a Tangaroa, který jinak patřil ke stejné, rozvod rodičů podporující straně, to Tanemu vyčítal. Rodina je prostě zvláštní instituce.

Ještě větší problémy působil podsvětní Whiro. Nejen, že mu temnota, která panovala, když Rangi a Papa leželi jeden na druhém, vyhovovala,  lesního boha si navíc vyvolil Io Tawhiri, bůh vědění, aby mu předal své znalosti. Což se nevybranému nelíbilo a což znamenalo další bratrovražedný boj, jehož následkem byl mimo jiné i příchod komárů, sov a dalších nočních tvorů, jakož i nemocí a nočních můr na svět. Whirova práce, pochopitelně.

Tane, tvořící a plodící stromy, měl podíl na existenci mnohem záludnější bytosti.

Stál u zrodu člověka.(Aspoň někteří to říkají.)

Schopnost tvořit nepřinášela pokaždé jen uspokojení z dobře odvedené práce a světu další součást. Mohla mít i mnohem vážnější osobní dopad.

Božské partnerky mu rodily faunu, flóru a geologii (jinak to dle zákonitostí maorského vesmíru ani nešlo) a to Tanemu nestačilo. Toužil po potomkovi, který by se mu podobal – a protože byl bůh a bohyně ho neuspokojovaly, vymodeloval si partnerku sám. Nebožskou, z písku. Vdechl jí život. A...

První, co Hine-ahu-one porodila, vlastně snesla, bylo zase jen vejce. Tane si zoufal, měl strach, že ani nadpřirozené síly nepomohou. Načež přišla písečná manželka  do jiného stavu podruhé.

Narodila se Tiki-kapakapa, později překřtěná na Hine-a-tauiru, a neměla podobu ptačí, ale dokonale lidskou. Vyrostla do božské krásy a otec Tane se do ní zamiloval nejen jako do dcery.

Maorové nijak zvlášť příbuzenským sňatkům nefandili – mezi rodinami manželů měl být nejméně třígenerační rozestup – ale bohovi, který prakticky přivedl svět na svět se přece jen něco odpustí. Přesto ta historie neskončila dobře. Když Hine-a-tauira, pátrající po svých rodičích (které neznala) a zjistila, že její manžel je vlastně její otec, uprchla do podsvětí. Vzala si nové, už třetí jméno: Hine-nui-te-po, a stala se Matkou smrti. K Tanemu se už nevrátila, ač se snažil a i výpravu do temné říše podnikl.

 

Ve dřevě vyvedeného Taneho najdete v aucklandské Zoo a vytvořili ho Carving by Bernard Makoare, Manos Nathan, and Lyonel Grant.Photograph by Avenue., CC0, via Wikimedia Commons

1.5.2022

Tautiti

Patron tanečníků, vycházející na svět v lidské podobě bavit se dohlížením nad nočními slavnostmi, k jejichž obřadům právě tanec patří. Syn vládkyně podsvětí Miru. Přesněji podsvětí obyvatel polynéského ostrova Mangaia.

1.5.2022

Horský dědek

Strašívaly se jím děti na Železnobrodsku. Strkal zlobivce do pytle a odnášel do Krkonoš na skleněný kopec.

8.5.2022

Struthopodes

Jedna ze starověkých indických ras, jak je znali starověcí středomořští autoři. Struthopodes, česky vrabčínožci, žijící na jihu tohoto subkontinentu se vyznačovali zvláštností v oblasti chodidel. Muži je měli obrovská, podle Eudoxa z Kyziku až osmnáct palců, zatímco ženy malinké. Jako vrabečci, tak dostal národ od cestovatelů jméno.

8.5.2022

Näkineiu

Estonská vodní panna běžného vzhledu: krásná blondýna od pasu nahoru, ryba směrem opačným.

8.5.2022

Barstuk

Trpaslíci ze severovýchodu Polska. Patří k té sortě pomocníků, kteří nezůstávají v domě, ale potajmu se v noci vplíží dovnitř, aby vyřídili příslušné domácí práce. Jejich vlastním domovem je les.

8.5.2022

Orco Burlevole

Velký, silný, kopyty a hřívou opatřený milovník vtípků z italské Verony a blízkého okolí. Schovává se v jeskyních nebo opuštěných domech, umí na sebe vzít různé podoby, dokáže napodobit různé hlasy i zvuky, ba i prostředí.

Svých schopností ale nevyužívá k ničemu jinému, než k pobavení. Stačí mu, když člověka vyvede z míry, zaskočí a překvapí. S vítězoslavným: „Mám tě,“ se pak v oblaku sirného zápachu vypaří. Jen málokomu se podaří vyvést jeho; dokázal to milánský arcibiskup Karel Boromejský cestou na Tridentský koncil. Bubák porážku přiznal (a ztratil se v oblaku sirného zápachu).

8.5.2022

Jacakalantan

Pokud si prohlédnete nadpis a pokusíte se ho vyslovit po anglicku, bude vám nejspíš hned jasné, o co v případě toho trinidadotobagského bubáka jde. O bludičku, svádějící v noci poutníky z cesty.

15.5.2022

Churile

Může se jí stát trinidadská žena, která zemřela při porodu nebo spáchala během těhotenství sebevraždu. Zoufale pak bloudí nocí, nenarozené dítě v rukou. Pozor, jde o přízrak nebezpečný, útočící ze závisti na budoucí maminky, takže mohou potratit. Cílem také bývá manžel, zvlášť, pokud se k ní a k už narozeným dětem nechoval dobře.

15.5.2022

Soucouyant

Někdy Sukuya. Trinidadská upírka která v noci vylétne z kůže a promění se v ohnivou kouli nebo zvíře. Začarovává jiné lidi do zvířecích podob, saje krev. Ani doma nejste před ní v bezpečí, dokáže se protáhnout sebemenší škvírou.

S kohoutím zakokrháním ale už musí být zpátky ve své lidské kůži, jinak je jí návrat odepřen navždy. Stejně tak, když odloženou kůži nasolíte, to čarodějnici bezpečně zlikviduje. Jako v případě jiných čarodějnic nebo můr, ani tady nebylo jisté, kdo z vážených spoluobčanů má noční řádění na svědomí a proto se užívalo různých triků, jak démona identifikovat. V českých pověstech se mimochodem někdy radilo odhalené můře nijak neubližovat, protože ten nešťastník za noční vyvádění nemůže, tady jsme ale v Karibiku, takže když chcete přijít na krvesajnou čarodějnici, nasypejte na křižovatku sto liber rýže. Jak známo, neodolá Sukuya přirozenosti a musí zrnka sesbírat. Po jednom.

Pak už je to jen na vás.

Po krvi nejde Soucouyant jako po zdroji energie, aspoň ne vždy. Může ji také, výměnou za uvedené čarodějné schopnosti, obětovat Bazilovi, démonu smrti, který byl kdysi lapen a zaklet do stromu, konkrétně  do vlnovce pětimužného (Ceiba pentandra). Smrt tím ze světa nezmizela, navíc se nedoporučuje v noci se ke zmíněné dřevině přibližovat.

15.5.2022

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist