Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto osmá

Ilmatar

Osamělý život se Vzdušné dívce Ilmatar po nějakém čase omrzel. Sestoupila tedy z nebes na... do  vody, neboť žádná země tam dole ještě nebyla. A jak tak plavala ve vlnách, Východní vítr, který je zvedal, vehnal mořskou vodu i do nebeské dívky, čímž provedl to, co považovali ve Středomoří za přírodní a přirozené u koní, byť tam ne oceánem, ale přímo samotným vzdušným prouděním.

Přivedl ji do jiného stavu.

Často chceme něco, co se nám potom nezamlouvá, takovým stádiem prošla i Nebeská dcera. Devět věků plavala ve vodě, dítěti se ven nechtělo. Staletí trvající porodní bolesti vyčerpají i božské stvoření. Stejně tak nová samota, doplněná o chlad a další nepříjemné okolní vlivy, je po čase horší než ta původní, nudná. Ilmatar si stýskala, že měla zůstat vzdušnou bytostí, zaříkala nejvyššího Ukka – a netrvalo dlouho, objevila se kachnička. S podobným problémem, potřebovala snést vejce. Ve věčném oceánu ale nebylo místo pro stavbu hnízda, proto jí soucítivší Ilmatar, nabídla své koleno.

Vodní ptačice na něm postavila lůžko, do něhož snesla šest zlatých a jedno železné vejce. Jak je zahřívala, žár, který ze zárodků, Ilmatar popálil a přiměl se pohnout; vejce se vysypala na hladinu, rozbila a...

... a tak přišel na svět náš svět. Někde se vypráví, že v moři polehával Väinämöinen, ne Ilmatar, ale v Kalevale, která je syntézou finských a karelských lidových zpěvů, se to vypráví takhle. S pokračováním, že ještě mnoho let trvalo, než se právě Väinämöinen, neboť on to byl, kdo si celou dobu hověl v Ilmatařině lůně, rozhodl toto bezpečné, leč stísněné prostředí opustit. Narodil se z vlastní vůle a levou nohou napřed, ať máte i nějaké gynekologické detaily.

Matka mezitím upravila tvar světa do obyvatelné podoby, tuto činnost ostatně jak voda, tak vítr, které zastupovala, dělají celkem běžně. Načež se z příběhu vzdálila.

Když na ni Väinämöinen s Ilmarinenem mnohem později při plavbě po Něvě narazili, nepoznali ji a ani ona se k nim nehlásila jako matka, jen jako Nejstarší (a nejkrásnější). Když se jí ptali po ohni, který viděli padat z nebes a jehož stopu sledovali, podrobně jim vysvětlila, jak vznikl (Ukko vyráběl nové Slunce, to jedné vzdušné víle, pověřené dohledem vypadlo), co všechno po pádu skrz devět nebes a šest obloh dopadem způsobil (spálil stavení, lidi, vysušil jezero) a kde ho najít (v pstruhovi, který plamen spolkl, načež byl sám zhltnut lososem, jehož pozřela štika).

Bratři i oheň pokračovali v načatém dobrodružství, jak se lze v následujících kapitolách, pardon, zpěvech Kalevaly dozvědět. Ilmatar – i na těchto stránkách několikrát připomínaný osud Matek i Otců  Zakladatelů – odešla po tomto nečekaném přídavku na definitivní odpočinek na okraji lidské paměti.

 

Začal jsem nenápadným upozorněním na český význam jména Ilmatar, zakončím výkladem její přezdívky Luonnotar, neboť tak bývá Vzdušná dívka někdy jmenována. Znamená Dívka přírody (což sice zní trochu kostrbatě, ale přídavné jméno by navádělo k méně vznešené představě) a ukazuje na její zásadní vliv pro nejen severský svět.

 

Ilustrace Joseph Alanen, Public domain, via Wikimedia Commons

2.1.2022


Bakezōri

Oblíbenou obuví bývaly a stále jsou v Japonsku slaměné sandály zōri (boty stejného typu jako nás známé žabky čili vietnamky). S jejich vlastnictvím je ovšem spojeno jisté úskalí. Pokud je řádně neošetřujete nebo na ně dokonce zapomenete, narostou jim nožičky a ručičky a jedno očičko a začnou po nocích vyvádět spánek rušící skopičiny.

9.1.2022


Mikari babā

Jednooká babizna ve slaměném klobouku a slaměném plášti s pochodní v ústech. Plíží se zimními nocemi japonského Kanto a krade koše, pláště a zrakové orgány. Chodívá někdy také v doprovodu dalšího jednoočka Hitotsume-kozō a spolu pak sepisují jména místního obyvatelstva. Seznam  předají bohům, kteří poté (v čase, kdy se na druhém konci světa rozdávají dárky) posílají vybraným jedincům choroby a smůlu.

Žebrá u dveří o trochu zrnek rýže a potom sebere všechnu, hrbí se až k podlaze, takže plamenem své louče zapálí dům, není zkrátka o co stát, a tak, i když lidé věděli, že se Mikari baba sama děsí věcí s mnoha otvory, zůstávali raději několik nejrizikovějších osm zimních dnů a nocí raději zavřeni doma, varujíc se zbytečného hluku (včetně koupání a česání), který by babizninu pozornost mohl přivolat. A zatímco čarodějnicím a démonům evropského původu se někdy rozhazovalo u dveří zrní k počítání, aby je tak zastavilo, v japonské domácnosti se naopak všechna rýže do posledního zrnka sebrala, semlela a z mouky uvařily knedlíčky dango, které položené na prahu dokazovaly, že tady už žádná nezpracovaná semena nejsou.

9.1.2022


Azuki babā

Fazolová babizna děsila obyvatele vesnic v prefektuře Mijagi na severovýchodě Honšú. Zrozena z mlžných a deštivých podzimních nocí sedávala o půlnoci v bílém zářivém hábitu na břehu řeky, přepírala fazole a prozpěvovala děsivé písně. Na rozdíl od stejně se chovajících Azuki arai, o nichž se vyprávělo totéž, totiž že nahlas přemýšlejí, jestli budou k obědu fazole nebo člověčí (což se nikdy, kam až venkovská paměť sahá, nestalo), ale tahle čarodějnice náhodného pozorovatele opravdu chytala a konzumovala. Ne všichni, kdo se s ní setkali, se totiž vrátili domů.

9.1.2022


Kongamato

Létající obluda, lovící v močálech jižní Afriky, přesněji u řeky Mutanda a v bažinách Bangweulu a Jiundu. Spatřit tvora se zobákem plným zubů, propadlýma očima, s netopýřími křídly o rozpětí od jednoho ke dvou metrům znamená prý jistou smrt. Střemhlavým útokem potápí loďky, útočí na lidi. Jen prsty, nos a podobné drobnosti z nich zůstanou. Proto se opatrnější domorodci při přechodu vodního toku chránili raději bezpečnostními amulety, jeden nikdy neví.

Když zástupce komisaře pro Severní Rhodesii Frank Melland ukázal ve dvacátých letech minulého století zambijským Kaondům, kteří mu o létajícím nebezpečí z bažin vyprávěli, obrázky pterodaktylů, potvrdili mu postižení, že tak nějak Kongamato vypadá. Mezi podezřelé, jejichž přitěžující okolností je prokázaná existence až do dnešních časů, lze ovšem zařadit též čápa sedlatého (Ephippiorhynchus senegalensis), hnízdícího v afrických močálech. Metr a půl vysoký pták s rozpětím přes dva metry je sice nebezpečný pouze vodním broukům, žábám, rybám a hlodavcům, impozantní rozměry (které mu nejspíš pomohly ke zvěčnění v egyptském hieroglyfu Bꜣ, označujícím jednu z lidských duší, Ba, čili osobnost) ale znovu: jeden nikdy neví.

16.1.2022


Vélé

Malí, něco přes půl metru vysocí skřítci, chlupatí, se špičatými hlavami, kteří s oblibou hážou po lidech klacky. Najdete je v lesích na Fidži a Samoe.

16.1.2022


Dard

Ještěr s kočičí hlavou a koňskou hřívou na hřbetě. Čtyřnohý, s krátkým hadím ocasem. Nejedovatý, přesto pozor, bolestivě kouše. Hlasitě syčí, a to zejména ve francouzském departementu Vienne, kde vysává mléko kravám.

16.1.2022


Ijajiuatsiaq

Grónský skřítek, pomocník šamana Ajaka, který se kdysi vypravil k vládkyni povětří Asiaq vyprosit déšť. Kouzelník s pomocnými duchy pronikli k cíli nepozorováni, což bylo docela podstatné, Ijajiuatsiaq ale celou výpravu prozradil. Nerad. Když ale viděl, jak je v Asiačině domě všechno obráceně, stejně tak i vládkyně větrů má ústa svisle a nos vodorovně, neudržel se a rozchechtal. Nedošlo k žádnému dramatu, Asiaq jen schovala manžela a prosbu vyslechla; šaman s pomocníky pak v sídle mocné bohyně získali nejen déšť, ale byli pozváni i ke stolu, u nějž Ijajiuatsiaq dostal svou oblíbenou potravu, nakládanou zeleninu.

16.1.2022


Moñái

Třetí ze sedmi potomků zlého ducha Taua a krásné Kerany, jak dobře vědí jihoameričtí Guaraní. Podobně jako jeho bratr Mbói Tu'ĩ má podobu obrovského hada. Namísto ptačího zobáku je ovšem ozdoben barevnými rohy. Užívá je k hypnotizování ptáků, své běžné kořisti. Jeho oblíbeným prostředím jsou otevřené plochy a pole. Rád okrádá lidi – na jeho účet lze připsat mnoho postrádaných předmětů – lup pak ukrývá v jeskyni.

Jak praví jedna pověst, rohatého škůdce i jeho sourozenců se lidé přece jen zbavili. A využili k tomu právě jeho doupě. Také lsti, protože s protivníky, znalými kouzel, se na přímo bojuje těžko.

Indiánskou lstí nebylo nic jiného, než v jakékoliv končině světa a za jakéhokoliv věku osvědčená žena. Tady kráska jménem Porâsý, která se za rohatým hadem vypravila, předstírala hluboké city a rozhodnutí stát se Monaiovou zákonnou chotí. Předtím tímto závažným životním krokem by ale ráda poznala jeho bratry.

Had na to skočil, to se stává taky ve všech končinách a v jakékoliv době. Svolal sourozence a snoubence je představil. Nic už nebránilo svatebnímu obřadu a oslavám, do nichž se  sedm bratrů opřelo, obzvlášť pokud jde o konzumaci nápojů.

Situace, kterou falešná nevěsta očekávala. Měla v úmyslu z jeskyně vyklouznout, číhající lidé pak otvor zavalí. Což se jí nepovedlo, i pod vlivem alkoholu zůstával Moñái ve střehu. Uvízla s monstry a spolu s nimi také přišla o život. Aspoň pro tento příběh.

V mýtech Guaraní zůstali všichni účastníci nepovedené svatby. Bohové totiž duši obětavé a obětované Porâsý proměnili v jasné světlo, rozžínající polární záři.

 

Zpodobnění rohatého hada: Patty P, Public domain, via Wikimedia Commons

22.1.2022


Nkwyia

Zlovolný duch, v něhož se promění duše zesnulého, pokud byl tento zlý už zaživa. Podle víry lidu, žijícího na březích dolního toku Konga odchází duše mrtvých do hlubokého temného lesa, v němž se nachází město duchů, místo, kde dál v klidu existují, popíjejí a jedí, baví se, každý ve svém klanu. Duše dobrých lidí lesní město už neopouští, nkwyia se ale vrací mezi živé, aby škodil.

22.1.2022


Kodukäiat

Nevítaní noční návštěvníci domovů starých Estonců. Situace běžná po celém světě: pokud se mrtvému nedostalo příslušného zacházení a správných rituálů, vracel se, aby na tento nedostatek upozornil. Tady  nejen rušením nočního klidu, ale někdy i útoky na děti.

22.1.2022


Utumö

Zesnulí neznámí, kteří pro Mordvince plnili zvláštní úkoly, alespoň vzhledem ke svému stavu. V létě, kdy byla pole plná hmyzích škůdců, zejména housenek, uspořádala vesnice svatbu. Se vším všudy, se zpěvy a příslušným pečivem, s obřadníky a zvyky. Chyběl jen sezdávaný pár. Svatební průvod obešel všechna pole, staří lidé mezitím porazili černého vola, vybrané maso nařezali na dlouhé tenké plátky a spolu s kostmi pohřbili.

„Muži Utume, ženo Utumo, ochraňte naše pole před motýly a housenkami,“ přeříkali pak modlitbu: „Porazili jsme velkého vola, pojďte a vezměte si jeho maso, ne naše zrno.“

Utumö byli podobným způsobem vzýváni též pro vyhnání myší ze sýpky. To už ale šlo o záležitost soukromou, ne komunitní. Svatba tedy byla poněkud méně okázalá. Hlava rodiny také musela uplést z lipového lýka provaz a devětkrát ho omotat kolem určitého stromu. Podobné se vázaly i při zmíněné svatbě vesnické, jen smyčky tam byla jedna, tři, pět nebo sedm (lichý počet nutný). V záležitosti polních škůdců znamenaly slib, po kolika letech bude volská oběť provedena (neboť poražení černého zvířete nebylo nutné provést bezprostředně toho léta). V druhém případě pak představoval omotaný provaz závazek po devět dalších let rituál neprovádět.

22.1.2022


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist