Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sedmdesátá

Jin Chan

Jin Chan

Zlatá ropucha, známá někdy také jako Chan Chu či Zhāocái chánchú (české přepisy neuvádím, neboť... tak dobře, Ťin Čchan, Čchan Čchu, Čao-cchaj čchan-čchu, ale Wade-Giles už rozhodně nebude). Tedy Zlatá ropucha je dobře známá v podobě talismanu, jež by měl zajistit úrodu peněz, potažmo majetku vůbec. Není to ale jen tak obyčejná figurka bez viditelného spojení s původním vzorem. Je ovšem pravda, že takové nejsou téměř žádné talismany, jen se časem na předlohy zapomnělo, někdy i účelově.

Což se v tomto případě ale nestalo.

Na skutečnou, byť biologicky neklasifikovatelnou Zlatou ropuchu můžete narazit o úplňku, což je čas, kdy do stavení přináší zmíněné hmotné štěstí. Protože však tento astronomický úkaz přichází jednou za osmadvacet dní, začali si lidé pro jistotu, aby se na ně vůbec dostalo napodobeniny toho důležitého obojživelníka vyrábět sami. Spolu s tím  byly stanoveny i instalační instrukce: aby soška Ťin Čchan mohla zastoupit svůj vzor, přinášela zisk a bránila před smůlou, nesmí například být umístěna proti vstupním dveřím, ani v místnostech sice užitečných a nezbytných, obvykle ale návštěvám nepředstavovaných, jako je kuchyně, ložnice, či koupelna.

O původu Zlaté ropuchy koluje stručná (nebo polozapomenutá) historka: jeden z pověstných Osmi nesmrtelných, čínských svatých mužů, měl chamtivou manželku, která kdysi ukradla Broskve nesmrtelnosti, ovoce, zajišťující věčný či alespoň velmi dlouhý život.

Za trest pak skončila v žabí podobě.

 

Peněžní žába na doprovodném obrázku:
Tristanb at the English language Wikipedia [GFDL or CC-BY-SA-3.0], from Wikimedia Commons

7.12.2014

Jiu Feng

Ťiou feng v českém přepisu a Devítihlavý pták v překladu je létající obludou z dávných časů čínské kultury. Později se v hlavách vypravěčů postupně proměnil až v dnešního tamního fénixe Feng-chuanga, sám se ale po své době už vznešenému nebeskému tvoru příliš nepodobal.

Býval sice symbolem království Čchu, už za vlády dynastie Chan ale získal atributy obludy a vývoj směrem k Feng-chuangovi pokračoval skrz jiné a další mýtické tvory. To už se celebritám nadpřirozeného i přirozeného světa prostě stává.

Vyprávělo se – samozřejmě v časech, které už Ťiou fengovi nepřály – že kdysi míval hlav dokonce deset, jednu mu však ustřelil nějaký člověk. Rozzuřený pták začal po pachateli pátrat, podnikal za tím účelem nálety na lidská sídla, pobíjel obyvatele a sbíral jejich duše. Lidé ale nejsou hloupí, ačkoliv se to někdy může zdát a ačkoliv může cesta k poznání někdy trvat hezky dlouho a stát značné úsilí. A všechno – jak by vám mohl Bilbo Pytlík z vlastní, byť z folkloru převzaté  zkušenosti potvrdit – má své slabiny.

Tou Ťiou fengovou byly, jako u většiny zvířat a některých oblud, hlasité zvuky. Lidé se naučili při náletech zhasínat, aby neprozradili polohu, a vypouštět psy. Tato opatření, tma a štěkot devítihlavého ptáka zmátla a přinutila odletět.

Až do starých legend.

7.12.2014

Wutou Gui

Wu-tchou kuej (jak jste jistě poznali, rozdíl od nadpisu je učiněn naším přepisem) by předchozímu tvoru mohl jistě závidět. Překlad nám prozradí proč, aniž bychom se s ním museli setkat: je to Bezhlavý duch. Známe takové z celého světa, najmě pak z Evropy, kde jsou bezhlavci, potulující se stejně jako jejich východoasijští příbuzní nocí téhož původu – jde o duchy lidí, kteří přišli o hlavu v onom nepřeneseném smyslu slova. Tedy obvykle sťatých na popravišti či bojišti, výjimečně hlavu ztrativších nesoudní či nebojovou cestou při nehodách. A podobně jako někteří Evropané, i někteří Wu-tchou kuej nosívají ozdobu krku pod paží. Jiní se ovšem (mimochodem, i takové pověsti známe z naší domoviny) vyptávají náhodných živých kolemjdoucích zda o jejich hlavě něco nevědí. Že prý ji ztratili a chtěli by ji zpátky.

7.12.2014

Bà mụ

Mười hai bà mụ je v překladu Dvanáct porodních babiček a na rovinu tak prozrazuje co má tento tucet kouzelných vil, za jejichž existencí prý stojí sám Nefritový císař Ngoc Hoang, v náplni práce.

Starost o nové človíčky.

Někdo se přece musí postarat o to, aby se mimino bezpečně dostalo na světlo světa, někdo ho musí naučit jak sát a jak se smát... V mnoha kulturách k tomu zaměstnávali lidé týmy božských specialistů (už jsme tu kdysi představili část ansámblu římského) Tak proč ne i v jihovýchodní Asii?

Jako bytosti nadmíru užitečné jsou Ba mu uctívány v různých chrámech, jejich zpodobnění lze nalézt například v Ho Či Minově městě, kde se dvanáct postaviček, vysochaných na začátku minulého století předvádí v příslušných pozicích – matky dítě kojící, matky dítě držící, matky dítě koupající a tak dále. Dodnes se také na některých místech stále udržují příslušné zvyky a rituály, zasvěcené Dvanáctce a prováděné v den, kdy jejich svěřenec dosáhne věku jednoho měsíce.

Zmíněné sochy v nezaměnitelných pozicích napovídají, že se porodní asistentky specializují – to prozrazují (jak bývá v takových případech u nadpřirozených bytostí zvykem) i jejich jména. Už sama o sobě nesou význam, vietnamštinou bohužel nevládnu a tak je zaznamenávám pouze coby potravu pro rejstřík.

Trần Tứ Nương, Vạn Tứ Nương, Lâm Cửu Nương, Lưu Thất Nương, Lâm Nhất Nương, Lý Đại Nương, Hứa Đại Nương, Cao Tứ Nương, Tăng Ngũ Nương, Mã Ngũ Nương, Trúc Ngũ Nương a Nguyễn Tam Nương.

14.12.2014

Ielle

Ony. Ne Oni, nejde o japonského démona, ale o množné číslo nominativu třetí osoby ženského rodu osobního zájmena On. O jeho překlad z rumunštiny, neboť právě v rumunských lesích můžeme na Ielle narazit.

Není o co stát, byť jde o překrásné mladé dívky v bílém. Fyzické přednosti nejsou vše a tyto víly vyvažují přitažlivý vzhled nepřitažlivým chováním. Vyvolávají bouře, infikují nemocemi, vodí bloudící poutníky za nos, až je zabloudí dokonale. Vládne jim královna Irodeasa.

14.12.2014

Tündér

Bohaté a krásné obyvatelky luxusních paláců na vrcholcích hor rády tančí za měsíčních nocí. Jak se ale v Maďarsku ví, nejsou tündér jen lehkovážné víly, starají se též o sirotky, které tu a tam obdarují perlou nevyčíslitelné ceny; tyto kuličky kolem nečistoty navrstveného uhličitanu vápenatého nosí nadpřirozené slečny jako ozdobu ve vlasech a proto jsou coby dar po ruce. Šperky, mnohdy kouzelné, ovšem patří k běžné výbavě tündér, stejně jako zásoba léčivých bylin. K sestavení kouzel a k magii dokáží víly využít i svého vlastního těla, přesněji jeho sekretů – slin, slz či mateřského mléka.

14.12.2014

Munaciello

V italské Neapoli se o půlnoci objevuje stvořeníčko, oblečené jako malý zavalitý mnich v klobouku se širokou krempou, někteří účastníci úkazu ale tvrdí, že ho potkali v červeném a očividně pod vlivem alkoholu. Mlčky vyzývá k následování – ačkoliv by se člověk měl mít při takových setkáních na pozoru, v tomto případě může být uposlechnutí prospěšné – Monaciello vás může zavést k ukrytému pokladu. Jako obyvatel opuštěných klášterů a zřícenin a znalec neapolského podzemí bezpochyby o místech, kam lidé ukrývali cennosti i hotovost dobře ví.

Své skřítkovské podstatě se ale nijak nebrání, rád škádlívá ženy, krade povlečení z ložnic a oblečení z lidí. Někdy je mu přisuzováno i konání nebezpečnější.

Jedna z teorií jeho původu – ta vědecká – připomíná někdejší neapolské nosiče vody, pro něž byl malý vzrůst při každodenním se trmácení kanály a chodbami, spojujícími vodní zdroje s domy vítanou výhodou. Také jejich pracovní obleky připomínající kněžské sutany k pověsti přispěly.

Mohl ale být munaciello jediný a kdysi živý, k lidské rase přináležící.

Podle starého romantického příběhu šlo prý o deformovaného pohrobka, jež se narodil Kateřině Frezza, dceři bohatého obchodníka. Otcem byl chudý mládenec Stefano Mariconda, který pro otcův odpor navštěvoval svou milou tajně, pronikaje do domu po střechách, a který jedné noční pouti spadl a zabil se.

Fyzicky postižené dítě se stalo předmětem posměchu a ústrků. A jak rostlo a dospívalo, situace se neměnila, ba naopak. Když pak jednoho dne, už po matčině smrti, mrzák zmizel, přisoudila tuto událost dobře informovaná neapolská veřejnost ďáblovi, který podivného patrona odnesl. A protože podle téže skupiny počestných obyvatel už za svého života mohl muž malého vzrůstu s velkou hlavou za všechny jejich nemoci, smůlu v loterii i zvýšení daní, bylo jen logické, že po odchodu z tohoto světa ve své činnosti pokračoval.

14.12.2014

Sysladobosis Lake Snake

Vodní had se psí hlavou, jehož domovem je jezero Sysladobosis kdesi na severu Maine. Kde přesně to jezero leží, zda vůbec leží a jak se jmenuje dnes nebo doopravdy, nevím. Nebude daleko od kanadských hranic, neboť Charles M. Skinner, z jehož souboru severoamerických pověstí čerpám, tvrdí, že kousek od Syslabodosis Lake se v novobrunšvickém jezeře Skiff nachází vodní monstrum stejného vzhledu, zvící ovšem délky třiceti stop, čímž je rozhodně mnohem zajímavější, než již zmíněný had z Maine, měřící stop pouhých osm.

Čili, jak autor Myths and Legends of Our Own Land tvrdí, který je stěží delší, než jméno jeho bydliště.

21.12.2014

Los Indios De Las Augas

Když se kdysi Indiáni Taíno, původní obyvatelé karibských ostrovů hleděli uklidit z cesty evropským dobyvatelům, ukryli se někteří z nich do podvodních jeskyň. Aspoň na Hispaniole, ostrově, který si mezi sebe dnes dělí dva státy: Haiti a Dominikánská republika. Pod hladinou pak žijí dodnes a jejich překrásné dcery vystupují za úplňku na hladinu, aby si v měsíčním svitu pročesávaly zlatými hřebeny dlouhé černé vlasy.

Podle jedněch se Vodní Indiáni někdy rádi s obyčejnými lidmi podělí o své znalosti mocných kouzel i přírodních drog, zatímco jiní svědci tvrdí, že zdržovat se v okolí jejich vod (natož se v nich koupat) je nebezpečné, člověk by taky mohl navždy zmizet pod hladinou a v podvodních jeskyních.

Zvláště vy, děti, se mějte na pozoru, z vody se vynoří Černá ruka a chytí vás...

Ta La Mano Negra se nepřipletla do vyprávění náhodou, nespletl jsem se. V Dominikánské republice totiž zakomponovali do pověsti o Vodních Indiánech kromě jiných příměsí jiných kultur i toto původem španělské pedagogické strašidlo.

21.12.2014

Los Biembiens

S předchozími Vodními Indiány spojuje Los Biembiens jak místo – Dominikánská republika, tak i původ. I oni bývali kdysi lidmi. Taková monstra nejsou neznámá ani pro čtenáře těchto stránek, už jsme kdysi měli tu čest s kanadskými Lariyi n, zbloudilými bílými tvářemi. Které zmiňuji také proto, protože po této rase a Vodních Indiánech přijdou na řadu další zástupci z pestrého vzorku obyvatel planety Země, Afričané.

Byli to právě černí otroci, kteří v šestnáctém století, kdy se objevily první zprávy o los Biembiens, uprchli do hor Sierra de Neiba. V neschůdné krajině dnešní provincie Baoruco se dokázali před Španěly úspěšně skrývat – tolik pověst o původu, která může být opravdu čistým záznamem skutečné události, či událostí.

Nudná fakta ovšem doplňuje další líčení.

Oni tam žijí dodnes, ti černoši. Proměnili se ve zvláštní národ. Nemluví, jen brumlají, nenosí oblečení, jsou menšího vzrůstu, pokřivení, dobře šplhají po stromech i skalách. Ze svých úkrytů vylézají jen v noci a co byste řekli – žerou lidi.

21.12.2014

Aziza

Západoafričtí Dahomejci souhlasí s názorem, že za vynálezem ohně, za magickou pomocí při lovu i za spoustou dalších užitečných znalostí a schopností stojí malý chlupatý nárůdek Aziza, který je zmíněné naučil, a jehož příslušníci přebývají v bavlníkových stromech a termitištích.

Urhobové z delty řeky Niger ale znají Azizu jako jednoho z mnoha svých nespočetných bohů. Kdysi snad mocného, dnes prý žadonícího o uctívače. Studie Ochuka J. Tonukariho Aziza: King of the Urhobo Forest uvádí celou řadu rozličných, v něčem si tu a tam odporujících informací o podstatě, povaze a povolání této entity. Podle nich tedy lesní bůh Aziza přináší moudrost, odnáší děti, je hodný, má početnou rodinu, představuje Úsvit, bývá spojován s větrem, trestá nevhodně se chovající návštěvy lesa, maří plantáže, kupříkladu sráží ještě nezralé kokosové ořechy. Ne vždy ze zlé vůle. Protože – jak někteří tvrdí – je bytostí jednonohou a pohybuje se skoky, čímž otřásá zemí.

Má slabost pro ženy, respektive k nim cítí úctu. Nikdy jim neubližuje, právě naopak. Poskytuje jim ochranu. Jako manželce jednoho z Tonukariho respondentů, kterou kdysi, ve dvaasedmdesátém roce napadli dva ozbrojení muži. Už už se loučila se životem, když se zničeho nic objevil Aziza a bez zbytečného zdržování oba útočníky zabil.

28.12.2014

Hitotsume-kozō

Hitotsume

Ne všechna strašidla musí nutně strašit, respektive ne všechna musí zavile škodit, ubližovat a pronásledovat lidské oběti. Některá se jen nevhodně baví a provokují, dělají naschvály, ale nemyslí to nijak zle. A pak jsou i taková, která jsou ve vší počestnosti poctivá a pomáhající. Spoustu se jich věnuje domácím pracím, jiní chrání před svými zlými astrálními souputníky.

Existují ovšem i bytosti, které ani neškodí, ani nepomáhají. Prostě jen jsou. Třeba jako Hitotsume-kozō.

Vypadá jako tlusté dítě s jediným okem uprostřed čela, pročež leknutí, které vyvolá svým zjevením nelze rozhodně považovat za záměrné.

 

Ilustrační obrázek via Wikimedia Commons, licence Public domain

28.12.2014

Issie

I Japonsko má svou příšeru z jezera, dnes pojmenovanou v populárním skotském stylu. Issie (v překladu z japonských znaků Isshi) žije ve vodách jezera Ikeda na ostrově Kjúšú. Pět metrů dlouhé černé monstrum poprvé vyfotografoval jistý turista v roce 1978, do roku 1991, z něhož pochází první video předpokládaný ještěr trochu povyrostl, filmový záznam napovídá délku třiceti metrů.

V zemi, která dala život Gozdille a Gappě nezní vyprávění o přežívajícím plesiosaurovi nijak divně, o Issiině původu se ale traduje historka mnohem sympatičtější. A jedinečnější, byť ne zcela výjimečná.

Kdysi prý na břehu jezera pobíhala bílá klisna se svým hříbátkem. Žili si spokojeně až do chvíle, kdy hříbě odchytil jeden samuraj; nešťastná matka pak skočila do jezera a proměnila se v obludu, aby v této zlověstné podobě po ztraceném dítěti pátrala.

28.12.2014

Collosal Claude

Collosal Claude je monstrum z řeky Columbia, další z početného příbuzenstva skotské Nessie. Přes dvanáct metrů dlouhý, s protáhlým krkem, koňskou či velbloudí hlavou, chlupatý. Někdy se žirafími růžky na hlavě. Bývá ke spatření v ústí řeky, někdy pak i dál v moři.

Podobně jako jiní příbuzní, ani Claude není zjevením letitým, první svědectví o jeho existenci pocházejí z třicátých let dvacátého století. Nechal se vidět až do let šedesátých, potom se patrně odstěhoval, nebo si osvojil krycí návyky.

Svou délkou budil respekt, takže mu šli raději pozorovatelé z cesty. Proto kupříkladu námořníku L.A. Larsonovi, který chtěl při historicky prvním oficiálním setkání obludu prozkoumat zblízka, odepřeli důstojníci použití člunu. Aby se snad zvíře nerozhodlo zaútočit a nedošlo ke škodám na majet... ztrátám na lidských životech, tak. Jiná posádka loďku za účelem polapení monstra spustit chtěla, ale při pohledu na hada, bez potíží polykajícího dvacetilibrového halibuta, si akci raději rozmyslela.

Z let šedesátých pochází i videozáznam, ten u nessií chybět nemůže. V hloubce devadesáti metrů ho pořídila kamera společnosti Shell Oil, pátrající po ropných nalezištích. Zachycené stvoření vzbudilo rozruch – kromě zastánců existence Kolosálního Klauda se ho ale ujali i další a pojmenovali Marvin the Monster. To, co někteří na obrazovce viděli, totiž mělo délku pouhých pěti metrů. Nejmladší z oregonských mořských hadů se pak začal mít čile k světu, od šedesátých let, kdy se Claude začal pečlivěji krýt, to byl právě Marvin, koho pozorovatelé zmiňovali.

4.1.2015

Kolowisi

Ostrými tesáky a rohy je opatřen další severoamerický vodní had. Jde ovšem o tvora poněkud jiného ražení, než je plaz předchozí, a tím nemyslím jen rozdíl v biotopu, neboť Kolowisi je domovem v Novém Mexiku a to není mořem zrovna pověstné – především proto, že je to stát vnitrozemský – a tak je tamní legendární plaz spojován s vodou sladkou.

Byť je dnes uváděn v kryptozoologických seznamech, je Kolowisi právě ochráncem zmíněné životadárné a k životu nezbytné tekutiny. Pluje vodami jezer Cochiti či Salt, řekami Zuni i Rio Grande, skutečným domovem je ale v podzemním jezeře kdesi na jihu. Tu a tam se také objevuje v podobě nemluvněte, které někdo odložil u studánky – odnést nalezence domů je sice slušné a poctivé, z určitého pohledu však nebezpečné: jedna dívka, která kdysi takové dítě zachránila, zemřela šokem, když se probudila a vedle ní neleželo batole, ale obrovský had.

Jde ovšem o nešťastnou náhodu, škodit nemá Kolowisi rozhodně v popis práce. Právě naopak. Zachránil kdysi lidskou rasu, respektive indiány Zuni. Tehdy zemi zaplavila voda a Zuniové před ní prchali do hor. Ustupovali a ustupovali výš a výše, až jim zůstala toliko Dowa Yallane, Kukuřičná hora. Na jejím vrcholu, který jediný trčel nad hladinou potopy málem zemřeli hlady a žízní (to není ani vtip, ani protimluv, jděte se při záplavách, nebo aspoň při jarním tání podívat k nejbližší řece. Nenapili byste se. A kdyby ano, pak riskujete přinejmenším žaludeční potíže). V nouzi nejvyšší se po mnoha modlitbách šesti směry ze západní objevil právě Kolowisi, který vyvrhl jídlo a čistou vodu pro konzumaci okamžitou a také setbu pro období po potopě, kdy bude nutné znovu osít zničená pole.

4.1.2015

Noya a thaba

Střízlivým pohledem návštěvníka ZOO je Noya a thaba, namibijský létající had, zvíře tak trochu podivné. Od tří do osmi metrů dlouhý, černý, žlutý, hnědý, případně barvy měnící plaz s velkou hlavou ozdobenou rohy, se zduřelým krkem, vybavený ještě netopýřími křídly, no řekněte, neupoutal by vaši pozornost, byť by se nacházel v zastrčeném pavilonu až za hnojištěm?

Podle pozorovatelů – obvykle místních pasáků ovcí – je schopen letu aktivního, nejen zoufalého pokusu o plachtění, jak činí asijská bojga rajská, která při skoku z větve zploští tělo a vlněním si pomáhá k až dvacetimetrovému skluzu a měkkému přistání. Za vyděšenýma očima vyrostlého příbuzného tohoto skutečného plaza také někteří odborníci Noya a thabu považují.

4.1.2015

Gerit, též N‘gugu

Obr, respektive hominid poněkud většího vzrůstu než člověk (my tady ale máme raději to první slovo) ze západní Keni. Je žluté pleti, žije prý v jeskyních, vyhýbá se hustým porostům, chodí po dvou a živí se vybíráním medu z hnízd divokých včel. Nebo krádežemi medu z úlů včel domácích.

4.1.2015

Nida, Nyah-Gwaheh, Uya'kwaher

Tvor, někdy zvaný též delším (ženským) Nidawi, je podle Ponků, malého indiánského kmene příbuzného Omahům, obrovský slon. Nejspíš si  někteří z vás klepete na čelo – sloni v Americe? To je stejné jako s koni, leda tak nový dovoz. Nu a vidíte: právě z tohoto kontinentu se předkové koní rozšířili do světa. Z rodných plání ale časem zmizeli.

Doma není nikdo prorokem.

Jenže ono nechybělo mnoho a ti řehtající čtvernožci vyhynuli všude; nepříznivé klimatické podmínky ledových dob přežili toliko asijský kůň Převalského a evropský tarpan. Málem je tedy potkal stejný osud jako mamuty. I ti žili na všech kontinentech severní polokoule.

Aha! Takže odtud si Ponkové vzali mustr při vymýšlení své obludy, že?

Nespěchejte. Tato teorie zní lákavě, ale na kraji regálu nebývá často zboží nejlepší kvality. Amerika neměla jen chlupaté příbuzné slonů, ale i přízeň jinou. Mastodonty. Tihle chobotnatci procházeli tamními lesy od třetihorního miocénu až do nedávné prehistorie, a na sklonku své existence se setkali i s člověkem. Tak hluboké vzpomínky ovšem bývají podezřelé, historická paměť bez stálého oživování   prostě nefunguje, určují se tedy jako model pro Nidu nálezy prehistorických mastodontích zkamenělin. Tedy kostí.

Jak zjistíme za chvíli, cosi přidává této teorii jistou váhu. Byť půjde o spekulaci hodně naivní a laickou.

Jedno z mnoha jmen, kterým Senekové, Irokézové i Cayugaové označují tuto obludu masožravou, ba přímo lidožravou, je Nyah-Gwaheh. Vypisovat další zde nebudeme, jde většinou jen o varianty výslovnosti a přepisu. Ale prozradíme překlad.

Nahý medvěd.

Obrovský, s ještě větší hlavou, bez srsti. O tu prý přišel v důsledku pojídání člověčiny. (A tady je ta rádoby logická a nepříliš vážně míněná úvaha: oni totiž mastodonti nebyli porostlí dlouhou srstí, kterou jsou známí mamuti.) Je též neporazitelný, jediné jeho slabé místo jsou chodidla, jež je třeba zasáhnout z bezpečné vzdálenosti střelou z luku.

Tuscarorové tomuto laickým popisem holému obrovskému medvědovi říkali  Uya'kwaher. A také ho neměli rádi, pokud se objevil v lese, vyžral a vyhnal všechna ostatní zvířata.

Původně snad nevinný býložravý chobotnatec, proměněný později velkýma očima v obrovskou masožravou obludu se ale stal také součástí  mýtu astronomického a pronikl až na oblohu.

To se jednou objevil v okolí jedné z mohawských vesnic u řeky Oswego. Toulal se lesem a lovil jeleny, všechno před ním prchalo. Lidí si nevšímal a lidé by si nevšímali jeho, kdyby se jich přítomnost Velkého medvěda nedotýkala. Jenže jeho přítomností ubývalo lovné zvěře a tím i jídla. A bylo to den ode dne horší, až se Indiáni rozhodli uspořádat na obludu hon.

Bez úspěchu. Ať se snažili jak chtěli, nedokázali hrdinní bojovníci Velkého medvěda zdolat. Mnoho statečných mužů zůstalo ležet na bojišti, jen dva lovci se vrátili do vesnice, aby sdělili tu špatnou zprávu ostatním. Ani žádné z dalších trestných výprav se nevedlo lépe.

Indiánům nastaly zlé časy. Velký medvěd kroužil kolem vesnice, která trpěla hlady a odevzdávala se smrti. Děsivým řevem, ozývajícím se z lesa, vyděšení lidé raději ani nevycházeli ven.

Až si jednoho rána vyprávěli tři bratři svůj sen právě proběhlé noci. Byl stejný: Oni tři v něm Velkého medvěda porazili.

Náhoda, podnícená strádáním a nutností něco udělat, řekli si.

Jenže po dvě další noci se jim zdál ten samý sen znovu.

To už nebylo jen tak, a proto se všichni tři sebrali a důvěřujíc v proroctví, vyrazili odhodlaně za Medvědem.

Stopovali ho dlouhou cestu a monstrum jim stále unikalo, až dorazili na konec země.

Šelma se zvedla a vyskočila na nebe.

Pronásledovatelé za ní.

Ale ani na obloze se jim nedařilo a dodnes nedaří. Pouze na podzim, kdy se Velký medvěd chystá k zimnímu spánku, ho doženou a zraní; prolitá krev pak barví listí do červena.

Vidět tři neúspěšné, přesto stále se nevzdávající lovce i jejich protivníka ale můžeme celý rok. V podobě souhvězdí Velkého vozu.

Aneb, jak říkáme i my, Velké medvědice.

Ovšem podle pověsti řecké.

11.1.2015

Stikini

Sova je tvor pověsti rozpačité. Na jedné straně symbolizuje moudrost, na opačné, mnohdy voděna na provázku temných sil, vyvolává strach.

Seminolský Soví démon, známý též pod jménem Stikini hraje jednoznačně na té druhé straně hřiště. Ono totiž v jádru nejde o nočního dravce z řádu Strigiformes, ale o stvoření schopné proměny v příslušníka této tajuplné partie ptačí říše. Takové, jaké známe i od nás, ve dne se podobají člověku, v noci ale transformují v ptačí démony, kteří se živí lidskými srdci.

V pověrách abys originalitu špendlíčkem hledal: Je velmi nebezpečné a dozajista to stikini přivolá, když vyslovíte jejich jméno, proto  to raději nechte na kmenovém kouzelníku.

Jenže protože čas a civilizace se nerady ohlížejí, bývá naopak toto jméno v některých komunitách často vyslovováno i laiky, byť tito stojí v roli autority medinicmanovi podobné, totiž rodiči, snažícími se takto zoufalým argumentem umravnit rozjívené děti.

Podobně využívají severněji žijící Indiáni kmenů Maliseet a Passamaquoddy nočního sovího letce jménem Cipelahq či Chibela'kwe (Chebelakw, těch přepisů je několik). Zjevuje se s děsivým křikem v střemhlavém letu, kdy z něho nebohá dětská oběť uvidí jen rychle se blížící hlavu a spáry.

25.1.2015

Gogoli a Katallani

V Albánii straší rodiče děti dvěma z jistého pohledu zajímavými bubáky.

Prvním, rozšířenějším druhem, je Gogoli, na jihu pak vsázejí ještě na Katallani. Pokud vám to druhé jméno připomnělo Katalánii, pak připomnělo víceméně správně: jde totiž o docela obvyklé transformování nebezpečných protivníků v obludy a monstra a strašidla; takhle prý přišlo na svět i naše slovo obr. Albánci si kdysi v bubáky, jichž je třeba se děsit, proměnili útočníky, přitáhnuvší přes moře z jihu Itálie, možná je to vzpomínka na aragonskou expanzi v patnáctém století. Z té doby mají nejspíš i Italové svého ďáblíka mazzamauriella. Gogoli pak jsou středověkou celoevropskou noční můrou, Mongoly.

25.1.2015

Lempo

Původně to byl/a starý/á finský/á bůh/bohyně lásky, ale časem to dotáhl/a na zlého skřeta, to už tak někdy chodí. Cesta dolů ovšem nezačala až v čase, v němž převládla nová víra, měnící pověření mnoha a mnoha původně kladným tvorům. Očividně začala už dávno předtím. (Otazník). V mýtech, sebraných v Kalevale, souboru sepsaném v první polovině devatenáctého století, ale odrážejícím finské a karelské pověsti mnohem starší je totiž už synonymem pro zlého skřeta, které odvážný Väinämöinen odkazuje do správných (žádných) mezí.

 To už se stává, že se role mění. Stejně jako pohlaví, proto ona lomítka v první větě. Jisté prameny totiž naznačují, že šlo v lásku spravující funkci o ženu, nikoliv muže.

Profesní sešup toto dilema smazal. Stejně tak učinil nejistým i další z atributů této entity: oheň. Ten mohl náležet jak kladnému božstvu, tak (v Kalevale tomu i je) skřetovi. Jak víme, oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.

Za obrácení charakteru ale stejně nejspíš stojí křesťanství, byť by to tak na první pohled nevypadalo a popřeli jsme to: vždyť jsme si ukázali, že špatný je Lempo už v pověstech pohanských, ne?

Ano. Jenže ty pohanské pověsti si po generace vyprávěli křesťané.  Děj se neměnil, leda nepatrně, ale jména a charaktery, to už je jiná. (Kdo vyhrál bitvu u Borodina? Nebo u Lipan? I dějiny se zapisovateli a kronikáři mohou být zrádné, natož příběhy, které se jen vypráví.) Navíc ta láska... Bůh v tak kontroverzním oboru kráčí občas po velmi tenkém ledě.

Z kladné bytosti jménem Lempo se tedy stalo stvoření záporné, čímž se dostalo též do řeči. Ne do řečí, ale do jazyka jako takového.

„Lempo soikoon!“ zanadává si Fin a uleví se mu.

Někdy mají kletby a nadávky původ vznešenější, než by jeden řekl.

25.1.2015

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny