Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto dvacátá

Démétér

Demeter vítá Persefonu

Známe vlastně dvě podoby téhle představitelky plodnosti, růstu a zemědělců, a teď nemluvím o představách umělců, ba ani starořeckých teologů nebo nových mytologů, ale o prostý vývoj lidské (nebo božské) osobnosti jako takové. Bývala tu Demeter mladá, nezávislá, veselá a bezstarostná, užívající si svět tady a teď. Dovádějící třeba s milencem v brázdách čerstvě zoraného pole (což býval ve skutečnosti rituál plodnosti, prováděný patrně nejen v Řecku, ale i jinde po Evropě, třeba u nás).

Až se stala matkou. A stejně jako lidi, i ji tahle zkušenost proměnila. Stala se vážnější a odpovědnější. Jistě, že i ostatní božské rodiče někdy trápil osud jejich oblíbených dětí, příběh matky Démétér a dcery Kory (známější pod později přijatým jménem Persefona) patřil ovšem k těm populárnějším. Obsahuje prvky dobře známé z jiných konců světa, které pronikly až do lidových pověstí doby nedávné.

Deméteřin význam pro lidstvo (východního Středomoří) byl nesmírný. A naprosto zásadní. Tím, že předala Pozemšťanům znalost zemědělské výroby, určila totiž budoucí směřování civilizace. Lovci a pastevci se usadili, založili stálá osídlení. Stanovili nové zákony, i za tato pravidla byla bohyně úrody odpovědná. Prakticky vzato se stala nepostradatelnou. Pro lidi – a tím i pro bohy.

Ta síla se projevila právě v čase, kdy Hádes unesl její a Diovu dceru Koru. Po devítidenním bezvýsledném pátrání pomohla nešťastné matce Hekaté, která Démeter pomohla přitisknout ke zdi Hélia, aby přiznal co při své nebeské pouti viděl, totiž únos i únosce. Zeus, byť od počátku věděl, o co jde, se stále alibisticky držel stranou, Hádovi, který se novomanželky nechtěl vzdát, přišly vhod vlastní zákony, i odjinud dobře známé pravidlo o konzumaci v podsvětí, respektive v jiných světech. Nikdo, kdo v Hádově říši cokoliv sní, ji už nesmí opustit. Sedm semínek granátového jablka, které Kora spolkla, snaživě nahlásil Askalafos, a bylo to.

Nebylo. Bohyně úrody odešla z Olympu do své svatyně v Eulesíně a prohlásila, že dokud nebude Koré zpátky, země prostě nebude plodit.

A země plodit přestala. Což byla situace velmi nepříjemná nejen pro její obyvatele, ale také pro bohy. Lidé v ně totiž ztratili víru (k podobné situaci došlo, jak si jistě pamatujete, i v Indii). Přestali přinášet oběti. Zeus se tedy přece jen musel k celé záležitosti postavit čelem a přimět bratra i sestru ke kompromisu: dvě třetiny roku bude Koré nahoře se svou matkou, třetinu s manželem.

Když se na jaře Persefona s Deméter přivítá, krajina rozkvete a pole se zazelenají. V čase, který dcera tráví se Hádem v podsvětí, tedy v zimním období, ovšem její matka nechává svým smutkem půdu bez života.

Tolik v brutální, různé posloupnosti a verze vynechávající zkratce ona známá historie. Její součástí jsou i příběhy vedlejší, vysvětlující například původ pěstování fíků. Důvod, proč sirény vypadají, jak vypadají (vlastně vypadaly, doba je dost změnila). Proč měl Pelops, jehož otec Tantalos ve své pýše zabil a předložil bohům k obědu, po svém oživení slonovinovou náhradu levé lopatky. (Deméter, truchlící nad ztrátou dcery, jako jediná nevnímala, co má na talíři, a předložený kus prostě spořádala.)

Nejznámějším je ale vysvětlení toho, jak se lidé dostali k obilí.

Na své pouti po stopách dceřina únosu přijal Deméter v Eulesíně – i bez vědomí toho, koho opravdu vítá pod střechou – tamní vládce Keleus. Bohyně nezištnou pohostinnost odměnila, králova syna Triptolema vzala do učení, předala mu první osivo, naučila obilí pěstovat a nakonec mu darovala vůz tažený hady a učinila ho svým vyslancem a evangelistou nových pěstitelských metod. Jinému Keleovu synovi, Démofoónovi, zase chtěla, podobně jako Thetis Achillovi (a jeho šesti starším bratrům, kde se to ovšem povedlo) dát nesmrtelnost ohněm. To ale nevyšlo.

Obvykle hodná dáma se uměla i rozčílit. Další Keleův potomek, Abas, který si dovolil komentovat její hltavé hašení žízně, skončil bez prodlení jako ještěrka. Už zmíněný Askalafos v podobě sovy. Ještě hůř dopadl Erysichthón, který nechal vykácet Demeteřin háj, aby měl materiál na stavbu své nové hodovní síně. Když ani na vlídné slovo nepřestal, a žadatelku, přestrojenou za svou kněžku, dokonce napadl, proklela ho bohyně k věčnému hladu.

V Persefonině stínu dnes zůstávají další Déméteřiny děti. Například Plútos (jehož otce Iasióna žárlivý Zeus zabil). Podle některých autorů byla i matkou Dionýsovou, ten případ se ovšem hemží mnoha známými jmény, Ió, Dioné, Persefona, Léthé, která jsme stejně zapomněli, a dali přednost Semelé. Když unavená uvedeným pátráním odpočívala bohyně ukryta do podoby klisny, vyčenichal ji Poseidón. I on se proměnil v koně, a na svět tak přišli hřebec Arión a nymfa Despoina.

 

Deméter, vítající Persefonu při jarním návratu z podsvětí: Walter Crane, Public domain, via Wikimedia Commons

18.2.2024

Sykeus

Takhle, aspoň podle jediného nám známého zdroje, který jeho jméno zmiňuje, totiž Athénaiovy Hostiny sofistů (Deipnosophistai), přišel na svět fíkovník: proměnila v něj Gaia svého titánského syna Sykea, aby ho zachránila před Diem. Proč k boji těch dvou došlo, ovšem nevíme. Ona i uvedená informace vlastně přiznává, že: „Trýfón ve své Historii rostlin zmiňuje  vyprávění, uvedené v Androtionově Příručce farmáře...“

(Pro šťouraly: poznámka o fících minulý týden v povídání o Démétér zmiňovala jejich představení Řekům, ne původ; ten s trochou benevolence můžeme ve spojitosti s městem Sykea, které nese Titánovo jméno, a které se nacházelo v Kilíkii, situovat do Anatolie.)

25.2.2024

Minthê

Než poznal Deméteřinu dceru, byla Hádovou milenkou najáda Minthé, dcera podsvětní řeky Kokytos. Když dal poté přednost Koře, logicky se svého milence vzdát nechtěla. Žárlila, začala se na Persefonu vytahovat, poukazovat na svůj podle jejího názoru mnohem lepší vzhled – a podsvětní novomanželka, případně nová Hádova tchyně, ji proměnila v mátu. Nebo rozdupala na prach, z něhož dnešní příslušnice rozsáhlé čeledi hluchavkovitých vzešla. Detaily se liší, výsledek zůstává stejný.

25.2.2024

Il Folletto colla Beretta Rossa

Toskánský skřítek, tak trochu podobný apulijskému Scazzamauriellovi. Stejně jako on nosí červenou čepici, a pokud mu ji seberete, výměnou za ni taky nabídne štědrou finanční odměnu. Ví totiž, kde jsou ukryty poklady. Noční můry ale na svědomí nemá, byť v noci působí: jeho přítomnosti v domě lze přisoudit tajemné klepání.

25.2.2024

Attilio

Skřítek povahy běžně skřítčí. Ochotný přiložit ruku k dílu, ale taky s chutí něco provést. Zvlášť mladé služebné míval v oblibě. Dokonce v takové, že někdy šly vtípky stranou, a nadpřirozený Tilio podlehl přirozenému dívčímu kouzlu natolik, že se před slečnou, trápící se – jak vypráví jedna z historek z Rocca San Casciano, městečka na východě Emilia-Romagna – s přípravou večeře, kterou už třetí den v řadě zkazila, objevil jako pohledný mladý, byť podle staré módy oblečený muž. Vychválil její krásu, vyznal lásku a nabídl pomoc.

25.2.2024

Vasitri

Mezi kryptozoology docela oblíbený obyvatel andských mýtů. Velký, chlupatý, ženy unášející, muže požírající agresivní tvor, stavící si jednoduché přístřešky a užívající primitivní nástroje.

Zprávy o něm přinesl do Evropy už Alexander von Humboldt, který procestoval na samém konci osmnáctého století kraj kolem řek Orinoko a Rio Negro. Kromě mnoha jiného poctivě zapsal i vyprávění o Vasitrim i jeho příbuzných, známých jiným kmenům. Pokud v prvním případě dostal informace z první ruky, pak měl neskutečné štěstí, protože Maypurové, jimž víru ve Vasitriho přisoudil, byli nějaký čas před jeho příjezdem vyhlazeni Kariby.

3.3.2024

Binquizacs

V horách na východě mexického státu Oaxaca zůstaly dvě vesnice národa Zoque. Ten musel nejdřív uhnout Zapotékům, poté Aztékům a pak Španělům; z té doby a z toho místa známe jeho pověst o synech ďábla, kteří se proměnili v poloviční zvířata, aby se evropským dobyvatelům schovali. Tihle Binquizacové vydrželi v tom kraji prý dodnes, což se neproměněným Zoque nepovedlo, výše zmínění je jedni za druhými vystrkali až do Chiapas.

3.3.2024

Huhuk

Hromový pták kmene Pawnee. Jako jiní hromoptáci jiných Indiánů, i tenhle opeřenec dlouhého krku a rozeklaného jazyka, který mávnutím křídel působí známý akustický třesk, je zapřisáhlým nepřítelem vodních monster.

3.3.2024

Kaqtukaq

Mikmakové z Nového Skotska dali svým hromovým démonům lidská těla; protože je ale v kraji zvykem stavět do této role ptáky, mají nebeští bojovníci (kteří se tu a tam zaplétají i s Pozemšťankami) někdy ptačí křídla. Akustické i optické prvky bouře jsou v tomto případě hlukem jejich zuřivých bojů a záblesky jejich divých očí.

3.3.2024

Kolowa

Aby si posluchači a čtenáři mohli rychle udělat správný obrázek i bez dlouhého popisování, překládají dnešní vypravěči jeho jméno jako gorila. Byť se africký primát, na rozdíl od velkého chlupatého zlobra z pověstí severoamerických Kríků, lidmi neživí.

3.3.2024

Naayééʼ Neizghání (Nayenezgani) a Tóbájízhchíní (Tobadzischini)

Muž v masce Nayenezganiho

Dva bratři, Obludobijec a Dítě vody, jejichž přičiněním přišel svět Navahů o nebezpečná monstra.

Nejprve ovšem museli přijít na svět oni. Božsky prostým způsobem: to jednou Estsanatlehi, Žena proměn, koupající se v tůni, vystavila své tělo slunečním paprskům. A bylo to, byla v tom.

Od narození měla dvojčata, podobně jako za oceánem Héraklés nebo na opačné straně zeměkoule indický Kršna, mocného nepřítele, který se je pokoušel odstranit dřív, než budou moci napáchat spoustu dobra. Matka je proto schovala a před obrem Yéʼiitsohem zapřela.

Tady nikdo není. Stopy nožek ve sněhu? Udělala jsem je sama, abych si tak sama nepřipadala.

Yéʼiitsoh – mimochodem také syn Slunce, byl počat, když budoucí matka usedla (a příslušnými partiemi se dotkla) na kámen, zahřátý jeho paprsky – uvěřil. Chlapci pak mohli v klidu vyrůst a stát se hrdiny. Neobešli se bez pomoci, Pavoučí žena jim věnovala kouzelná pera, která je chránila před monstry, Sluneční otec po řadě namáhavých a nebezpečných zkoušek vybavil mocnými zbraněmi. Včetně blesků, jež při odstranění Naayéé, včetně nejsilnějšího z nich, Yéʼiitsoha, byly k nezaplacení.

Jak už to tak bývá, hrdinům se časem dostalo zbožštění. Ten aktivnější, Naayééʼ Neizghání, začal být brán coby božstvo válečné, zatímco Tóbájízhchíní byl kromě téže funkce pověřen taktéž rolí boha zemědělského. Taky je první brán jako představitel světla, zatímco druhý temnoty, to se někdy taky božským sourozencům stává. Obojí je ovšem konstrukce vyčtená víceméně z náznaků a očima pozdějšího světa.

 

Smímek navažského muže v masce Naayééʼ Neizgháního Edward S. Curtis, Public domain, via Wikimedia Commons

10.3.2024

Cipas

Stvořitel arizonského lidu Maricopa patří do malé množiny demiurgů zlotřilých až zlých, a do ještě menší skupinky bohů, s nimiž si to lidé vyřídili. Isacipa (taky Sipa, přepisů je několik) sice stvořil svět i jeho obyvatele, neměl je ale nijak v lásce. Poté, co je vmanipuloval i do bratrovražedných válek, obrátili se lidé proti němu a otrávili ho.

10.3.2024

Kokomat

Dvojče maricopského demiurga Cipase. Tvůrčí rozpory při vymýšlení lidí ho přiměly bratra opustit a zavést se jako vládce podsvětí.

10.3.2024

TeeHee

Biren Bonnerjea ji, byť cituje ve svém slovníku stejný pramen, totiž knihu Johanna Reinholda Forstera Observations Made During a Voyage Round the World, jmenuje jako Tii. V mém vydání (z roku 1778, díky Biodiversity Heritage Library) je ale tahle démonická entita zapsaná jako TeeHee. To jen pro pořádek a rejstřík.

Je to jedna z částí naší duše, aspoň podle tehdejších Tahiťanů. Ta, která se po smrti oddělí od těla a napadá spáče, aby jim okusovala srdce a vnitřnosti, až do úplného vysílení.

(17.3.2024)

Haua

Pomocník Makemakeho, Stvořitele Velikonočního ostrova. Vlastně Rapa nui. Tedy Te Pito O Te Henua. Prostě toho kousku suché země uprostřed Tichého oceánu, který všichni známe pro zálibu tamních obyvatel tesat a vystavovat velké kamenné hlavy.

Plným jménem Haua tuꞌu taketake byl někdy zván Pánem vajec. Dostával, spolu se svým druhem, svůj díl z kuchyně. S modlitbičkou „Ka toꞌo ma Haua, ma Makemake,“ aby bylo jasno, komu je jídlo obětováno. Proč to? Měl – opět v už známé dvojici (k oběma se přidala ještě Hauova manželka Vie Hoa a další dáma jménem Vie Kenatea) – podíl na vzniku rituálního závodu, při němž se plavalo na nedaleký ostrůvek pro vejce. Lidé totiž ptačí hnízda na Velikonočním ostrově plundrovali tak moc, až hrozilo hnízdícím opeřencům vyhynutí, pročež je zmínění přestěhovali na chráněné území skalisek Motu Nui a Motu Iti, a dali dohromady kult, který nekontrolovanému vyžírání zabránil.

(17.3.2024)

Durong Kraisorn

Lví hlava na koňském trupu rezavé barvy. Černá kopyta a černá oháňka. Obávaný obyvatel Himmapanského lesa, koňsky rychlý, lvovsky dravý, živí se vším, co běhá, od králíků po jeleny, na velikost nehledí.

(17.3.2024)

Sinta Pakunchorn

Dalším vzorkem zajímavé a druhově početné fauny Himmapanského lesa je Sinta Pakunchorn, kůň zelenkavé barvy, černých kopyt. S hlavou slona.

(17.3.2024)

Mungkorn Vihok

Obyvatelé pověstného Himmapanského lesa (který, jak Thajci vždycky věděli, se rozkládá na svazích hory Himapan, trčící ze země kdesi ve vzdáleném Himaláji) jsou esencí představ o bájných tvorech, jaké mívali lidé z celého světa. Není to nic zvláštního, bez posluchačům či čtenářům známých slov a termínů prostě nic nepopíšete. Tenhle tvor má dračí hlavu, temně fialové kravské tělo. Plus ptačí křídla a ocas, kterých užívá k tomu, k čemu je evoluce připravila – k letu.

(17.3.2024)

Gruagah

Kouzelné bytosti, zvláště ty, které se zabývají pomocí v domácnosti a hospodářství, jen tak nezahlédnete, to je známá věc. Přítomnost hebridského Gruagaha sice pouhým zrakem zaznamenat můžete, k soudu bych se s tím ale neodvážil, bývá totiž k vidění jen jeho stín na zdi. Vlastně její. Gruagah (byť je ku spatření jen ona temná silueta) je nejčastěji popisována jako dobře oblečená žena. Na Skye, největším z hebridských ostrovů místy sice tvrdí, že jde o dlouhovlasého blondýna ve staromódním oděvu, ale ženská varianta statisticky vítězí.

Ať toho či onoho pohlaví, starostí této bytosti jsou hospodářská zvířata. Hebridy jsou ostrovy skalnaté, plné nebezpečných srázů, a právě tam se Gruagah angažuje. Dává pozor, aby se volně pasoucí dobytek nezatoulal k okraji, například.

Nepracuje zadarmo. Vyžaduje večerní mléčnou úlitbu, respektive svůj drobný díl, servírovaný do prohlubni v kameni. Nedostane-li své, druhý den, ať se snažíte, jak chcete, z krav žádné mléko (nebo aspoň smetanu) nedostanete. Někdy zase odváže ustájený dobytek, případně se nečekaně zasměje v koutě. Jak už to u takových chodí, jde o bytost potměšilou, libující si v drobných vtípcích. Tu a tam sice škodící, ale jinak neškodlivou.

24.3.2024

Ďadci

Už v první ze Starých pověstí českých nám Alois Jirásek sdělil, jak Čech a Lech „vynesli obrazy dědů,“ když se stěhovali za lepším. To bývalo běžné u starých národů celého světa, že na rodinu dohlíželi duchové předků, a že se k nim lidé hrdě hlásili.

Ve Slezsku se udrželi Ďadci v aktivní službě až do devatenáctého století. Představovaly je tam kamenné nebo hliněné figury shrbených staříků v místním kroji, zprvu stojící na čestném místě ve výklenku u dveří, odkud mohli přehlédnout celou domácnost, později na peci, když tato moderní vymoženost nahradila ve slezských domcích ohniště. Víra, jíž nedokázalo porazit ani několik staletí nátlaku, ovšem přisuzovala panáčkům – nikdy nebyli ze dřeva, nejspíš pro jeho náchylnost k destrukci – víc, než jen funkci připomínky dobrotivých ochránců. Sošky, předávané v rodině z generace na generaci, jimi byly samy. Domácí se pak nijak nedivili, když se figurka posunula jinam. Snad jen trochu vyděsili, znamenalo to totiž, že v době jejich nepřítomnosti hrozilo domu nějaké nebezpečí, které hospodáříčci odvrátili. Ďadci – zvláště za bouře – vycházeli i ven, podívat se, odkud to Perun hrozí. Aby včas zasáhli.

24.3.2024

Malavar

Bazilišek po slovinsku, černý ještěr s rudým hřebenem na velké hlavě. Překrásně zpívá – a dechem zabíjí. Pokud budete rychlejší a zlikvidujete dřív vy jeho, můžete přijít k hodnotnému diamantu, který má Balaver na hlavě pod oním kohoutím hřebenem. Je ovšem nutné strčit nejprve mršinu na čtrnáct dní do mraveniště.

Narazit na tohoto tvora není jednoduché, objevuje se totiž jen jednou do roka, a to v nejteplejší den, aby se ohřál na slunci. Od poledne do jedné. Minete-li ho, musíte si osm tisíc sedm set padesát devět hodin počkat.

24.3.2024

Pachet

Bohyně Pachet

Další ze lvích dam starého Egypta. Podobně jako Sachmet a Bastet, i ona je spojována s Hathor. Příslušnost ke Slunci a jeho kultu byla ovšem jen jednou z několika funkcí, jež Pachet zastávala. Byla známá jako Noční lovkyně bystrého zraku a ostrých drápů. Taky jí říkali Bohyně ústí vádí, případně Ta, která přivádí bouřkové deště; to navádí spojit ji se životadárnou vodou, přicházející nečekaně a v poněkud nečekaném množství. Sloužila též jako bohyně válečná. Ochránkyně mateřství. Známe zobrazení, na nichž ostrými drápy ničí hady; v kočičí podobě sice bojoval k ránu s Apopem, Pachet ale nejspíš jen držela od lidí plazy nemýtické.

Uspořádáváme-li egyptský panteon, nečiní nám potíže jen skutečnost, že k původnímu zápisu (který většina z nás stejně nepřečte) musíme přidávat přepis anglický i český. Nilská božstva představili světu Řekové, a v našem povědomí tak drží mnoho egyptských Nebešťanů řecká jména. Pachet tahle matriční záležitost nepotkala. Příchozí z Balkánu ji rovnou přirovnali ke své Artemis. Známá svatyně (pověstná jednak velkým množství kočičích mumií a jednak tím, že zcela výjimečně a proti zvykům stojí na východním svahu, běžně se chrámy obracely k západu), jíž nechala pro kočičí bohyni vystavět královna Hatšepsut, se tak pro ně i pro nás stala jeskyní Artemidinou.

 

Eternal Space, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

31.3.2024

Sapi Leima, Khunu Leima, Nganu Leima

Tři dcery nebeského Salailena, Stvořitele vesmíru indického národa Meitei. Všechny se provdaly za jednoho Pozemšťana, všechny mají na povel určitou skupinu živočichů. Nganu Leima je pověřena dohledem nad kachnami a jinou vodní drůbeží, zatímco Khunu Leimě náleží holubi. Nejmladší Sapi Leima nedostala na starost ptáky, je zástupkyní hlodavců.

31.3.2024

The Horse o' Hillaroo

Bílý okřídlený kůň, kterého můžete potkat, budete-li se potulovat v noci poblíž mohyly Hillaroo na orknejském ostrově Stronsay. Objeví se nahoře, seběhne dolů – a už se o vás nikdy nic nového nedozvíme.

31.3.2024

Boky Hound

Sídlí v tmavé díře pod hlavním schodištěm někdejšího hradu a dnešní zříceniny Noltland (Orkneje, ostrov Westray, na dohled vesnice Pierowall). Jak od starých sídel očekáváme, i tady hojně strašilo, objevovala se tu podivná světýlka, ohlašující příchod nového člena rodiny, ať na svět, nebo adaptaci sňatkem. Přízračný pes se ovšem chová tak, jak druhu přísluší: děsivým vytím ohlašuje smrt.

Aby zjevení dostalo formu, přišlo se (mnohem a mnohem později, možná až poté, co byl v osmnáctém století hrad opuštěn) na to, že je Boky Hound duchem jednoho z loveckých psů sira Davida Balfoura, kterého prchlivý šlechtic zabil, když mu zvíře vyrazilo pohár vína z ruky. Nedlouho poté, co se sir David připojil k osmé křížové výpravě do Tunisu, pak zavyl pes poprvé a oznámil tak Balfourův konec ve vzdálené zemi. Ve stejném čase nalezli i jeho manželku.

Uškrcenou ve vlastní ložnici.

31.3.2024

Jettanas

Dobře si to pamatují čtenáři Hobita. Obr, na něhož dopadnou sluneční paprsky, zkamení. Zaznamenala stará norská pověst, že Laponci ze severu Finska (vždycky se to stane v sousedství nebo kamarádovi kamaráda) vypráví o obru jménem Jettanas, který se rozhodl sníst svého sluhu, to obři dělají, žerou lidi. Když na to přišel, vzal sluha nohy na ramena.

Dobře si to pamatují čtenáři pohádek. Na útěk před zlobry a černokněžníky je důležité vybavit se několika předměty běžné potřeby, které hozeny přes rameno ztíží pronásledovateli cestu. (Tahle zkušenost je mimochodem univerzální, stejné triky užívali například prchající hrdinové pověstí i pohádek severoamerických národů). Unikající oběd odhodil nejprve hřeben, z něhož vyrostl v okamžiku hustý les, poté brousek, jenž transformoval v horu, a potřetí láhev s vodou. Ta se jednak proměnila v jezero, jednak přišla pronásledujícímu zlobrovi k duhu, stíhání neposlušného zaměstnance ho vysušilo. Sehnul se k hladině, aby uhasil žízeň – a v tom vyšlo slunce a Jettanas zkameněl.

Dobře si konec toho příběhu zapamatujte. Proč? Za chvíli.

31.3.2024

Yetnasteen

Stojí na ostrově Rousay nedaleko farmy Faraclett. Docela obyčejný kámen, řeklo by se. Dvoumetrový obelisk. To, co ho sem pozvalo, je skutečnost, že se na Nový rok sebere a jde se napít do nedalekého jezírka Scockness.

Tak, a teď trochu spojitostí.

To jméno je původu skandinávského a ve staré norštině znělo Jotunna-steinn. Česky Obrův kámen. Zkamenělý obr v čistém významu. Než propadly jako nevyplacené věno Skotsku, patřily Orkneje dlouhé roky Norům. A protože už víte, za jakých okolností skončil v norské pověsti obr laponský, můžete si Yetnasteenův příběh – a taky historku většího megalitu jménem Stane o' Quoybune, který stojí na severozápadě Mainlandu a chodí ve stejný čas na hlt vody k jezeru Boardhouse – domyslet.

31.3.2024

Masca (Le Masche)

Nesmrtelné, leč nikoliv nestárnoucí čarodějnice z piedmontských pověstí. Nekonečná existence, která tyto jinak původem obyčejné ženy přivedla do naší sbírky, může být ukončena chorobou nebo nešťastným úrazem. I dobrovolně, ona představa věčnosti, strávené ve stářím unaveném těle (byť se umí proměnit v cokoliv, včetně neživých předmětů) nemusí být potěšující. V každém případě musí čarodějnice před smrtí své znalosti a schopnosti předat nástupkyni, obvykle dceři, vnučce nebo jiné dívce (nejen) z přízně. Zaznamenány jsou ovšem i dědici zvířecí či rostlinní.

Čarodějnice, jak známo, létají. Zvládají to i tyhle italské; má to ovšem jeden zcela zásadní háček. Masca vysílá na noční toulky pouze svou duši, tělo zůstává nehnutě ležet doma – a teď jsme se propadli opravdu hluboko v čase, až do raného středověku a možná ještě dál, kdy bylo právě takové chování – ne prosté pobíhání v transformovaném těle –  bráno za běžné vysvětlení a kdy ho znaly a rozebíraly autority v celé Evropě. Kdy se, mimochodem, ve skutečné poletování za tmy nijak zvlášť nevěřilo, a za nařčení z čarodějnictví to odnesl často sám udavač. Byla to doba vyrovnávání se nové víry se starou a vypořádávání se s všudypřítomnou (Země je kulatá) existencí Dvojníka. Odtud pravděpodobně pochází i další vlastnost, respektive charakteristika Mascy: není to bytost od nátury zlá a škodící (byť se o své postarat umí, a zatraceně dobře si pamatuje, kdo jí šlápl na nohu). Často věrná křesťanka, poctivě navštěvující kostel. Schopnost proměny ve zvíře (která via arabština možná stojí za jménem, které nemá nic společného s maskou) totiž kdysi nebývala nic zavrženíhodného, někdy právě naopak. Znalost přírodních léčiv a léčebných postupů už vůbec ne.

7.4.2024

Tarantasio (Tarànto)

Jako mnoho jiných, i tenhle drak, který byl domovem v lombardském jezeře Gerundo, požíral především děti. Taky potápěl lodě a šířil žlutou zimnici. Přišel prý na svět z rozkládající se mrtvoly Ezzelina III da Romano, krutého šlechtice z třináctého století. Na onen svět byl pak odeslán buď Fridrichem Barbarossou, svatým Kryštofem nebo svatým Colombanem, nejčastěji je ovšem tahle zásluha připisována zakladateli mocné středověké rodiny Visconti, který následně draka s dítětem v tlamě převzal do rodového znaku. V tomto podání ovšem musíme zapomenout na zmíněný původ obludy, v roce 1259, kdy Ezzelino zemřel, byli už Viscontiové (včetně erbu) rodinou nejen téměř na vrcholu moci (osmnáct let nato ovládnou Miláno), ale taky už několik století starou. Pověsti si ovšem nějakým dějepisem poroučet nedají.

7.4.2024

Luideag

Nebezpečná démonka, číhající na cestách hebridského ostrova Skye. Nejčastěji pozorována poblíž Lochan na dubh breac, Jezera černého pstruha. Mlčenlivá dívka se zahalenou hlavou, neodpovídající ani na gaelské ani anglické oslovení. Jak se objeví, tak i zmizí.

7.4.2024

Näkk

Estonský Näkk je běžný evropský hastrman, znalý transformace třeba i ve zvíře (často koně) nebo v dítě, to vše pochopitelně za účelem lovu. Někdy z toho důvodu i zpívá, tahle záliba i um je společný mnoha skandinávským vodníkům. Velkou hubou dokáže pohltit cokoliv a kohokoliv. Počítá se k vodním démonům původu lidského, stává se jím utopenec.

7.4.2024

Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem

Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny